Dlouhý lovec/Názor na člověka

Dlouhý lovec Alberto Vojtěch Frič
Džentlmen	Názor na člověka	Dvě stopy

Údaje o textu
Titulek:	Názor na člověka
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Krátký popis:	kapitola románu Dlouhý lovec
Zdroj:	[1]
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

Karaí zůstal s Otontem u ohně a pomalu srkal z tykve maté.

„Pojedeš ráno na lov, Alberto?“

Když byli sami, oslovoval Indián svého přítele důvěrně jménem.

„Měl by sis jít lehnout, Alberto, a já budu na stráži. Nelíbil se mi Julesův pohled.“

„Asi si už nelehnu. Vyjedu před svítáním a tedy to už nestojí za to. Musím nalovit zásoby masa, protože pobudu pak venku několik dnů. Ty zůstaneš zde, a kdyby se něco stalo, dej mi znamení buď zrcadlem, nebo ohněm. Pojedu až na Bodoquenu a dobře sem dohlédnu. Připrav mi všechno na cestu.“

„Alespoň by sis mohl sednout dál od ohně. Jsi příliš dobrý terč.“

„Neboj se. Ostatně Jules se sem ještě vrátí. Schne zvědavostí, proč tu vlastně lovím, a musí si zjednat jasno. Kdyby po mně zákeřně střelil, nic by se nedověděl.“

Sotva to Karaí dořekl, ozvalo se ze tmy zatlesknutí a žádost o dovolení přístupu k ohništi. Byl to Jules a tvářil se, jako by se nebylo nic stalo.

„Nějak se mi nechce spát, a když vy také ještě vysedáváte, myslím, že mi dovolíte u vás posedět, i když mě nepokládáte za džentlmena.“

„Jen se posaďte!“ řekl Karaí a podal mu čerstvě naplněnou tykev. Oba se odmlčeli. Jen Jules rušil ticho srkáním maté a Otonte ve stanu harašil, jak naplňoval sedlové brašny různými zásobami. Konečně to

Jules nemohl vydržet.

„Vyjedete ráno?“

„Vyjedu.“

A zas bylo ticho.

„Našel jste nějakou stopu?“

„Je jich plno v těchto lesích.“

„Poslyšte, Karaí, řekněte mi pravdu, co tady vlastně hledáte? Kvůli lovu zde nejste, to je jisté.“

„Zrovna tak jako vy, Julesi, jste sem nepřijel za lovem. Každý asi máme svůj důvod. Já se na váš důvod neptám, a to proto, že jej dobře znám. Ovšem ne od vás. Vy sice chcete upřímnost, ale sám upřímný nejste.“

„Co můžete vědět o mých důvodech a o tom, proč se zde potuluji?“

„Myslím, že o tom vím všecko, a snad i víc než vy sám. Vy jen tušíte, že se něco děje, a rád byste si přitom ohřál svou polívčičku. A myslíte, že jdete za velkou věcí. A zatím jiný si myslí, že mu můžete dobře posloužit a že odejdete s prázdnem. Mně by mohlo, Julesi, stačit, abych obě strany pozoroval a bavil se tím. Nemám pražádný důvod vás varovat, ani vás, ani druhou stranu, protože vy i druhá strana hrajete špatnou hru. Možná však, že se vyvarujete špatného kousku, budete-li do toho lépe vidět, a proto jsem vás varoval zmínkou o Malheirosově ženě. Snad to postačí.“

„Karaí! Mluvíte, jako byste věděl i to, co si myslím. Ale já vám nerozumím. Mluvíte v hádankách.“

„Snad by to byly hádanky pro jiného, ale vy dobře chápete. Co byste řekl o psu, který by opustil jaguáři stopu a pustil se po stopě kvatiho nebo po stopě malé opičky?“

„Řekl bych, že je to špatně cvičený pes a že daleko nedojde. Nejdále k nějakému kořání, do kterého zvířátko vleze, a když po něm pes bude čichat, překousne mu krk nebo sval na noze a on vykrvácí.“

„Hm. Tak se mi zdá, Julesi, že i vy jdete po takové mývalí stopě. A nejen, že vám nekyne kořist, ale můžete ještě přijít o krk. Přinejmenším se zapletete do mrzutostí a po nějakých deset let se sem nebudete moci vrátit.“

„Kdyby mi tak mluvil někdo jiný, vysmál bych se mu nebo bych ho donutil, aby mluvil srozumitelněji. Ale ti vaši compadres mají zaklínače jasnovidce a od těch jste se asi dověděl i mé nejtajnější myšlenky. A tak mi nezbude než vás pěkně poprosit, abyste mi to vysvětlil. Možná že máte pravdu a že jsem vskutku na cestě provést nějakou hloupost.“

„To už je jiná řeč. Ale na to, co vím, není třeba být jasnovidcem. Moji přátelé Indiáni mají dobré zvědy a já zase mám všeliká dobrá spojení. Vy se staráte jen o to, co je a co slyšíte, já se zajímám také o to, co bylo dřív a co se dělo třeba už hezky dávno. A proto se na věc díváme každý jinak. Vy vidíte starého Malheirose jako bohatého lakomce, který má krásnou, velikou fazendu a na svých pastvinách několik desetitisíců kusů dobytka. Nu, a Malheiros je už kolem osmdesáti, mohl by umřít a vy byste se jednou pěkně mohl stát majitelem fazendy, což? A kdyby neumřel dost brzy, mohl by se osud nějak popostrčit, k čemuž by se třeba hodily ty tříštičky, o kterých vyprávěl Alonzo. — Nu, jen se nerozčilujte. Všiml jsem si dobře, jak jste spolu šuškali, a vím, že je Paraguayec nosí s sebou a hledá někoho, kdo by mu je odkoupil. Nu dobrá. Ale já jsem se snažil zvědět, jaký Malheiros kdysi byl, a vám by prospělo také o tom něco vědět. Malheiros totiž nebyl vždy takový, jak jste ho poznal, taková zdánlivě bezmocná pápěrka. Je tomu už hezky dávno, co přijel z Portugal, snad padesát, snad víc let.

A přestože byl cizinec, stal se vládním úředníkem a byl jmenován direitorem dos indios. Chápete, že to asi nebylo tak snadné. A v tom úřadě si počínal tak obratně, že si dal zaknihovat menší sice, ale lepší polovici indiánské rezervace na své jméno a že se zmocnil více než polovice jejich dobytka. Znáte zdejší poměry a pochopíte, že k tomu bylo třeba důkladné dávky — — — řekněme obratnosti, aby si zdejší hlaváči dali ujít takové tučné sousto. A proti prostředkům, kterých on používal, jsou Alonzovy tříštičky dětskou hračkou. Nezapomeňte, že když Indiáni chtěli bránit své území, on dokázal, že mu vláda poslala vojenskou pomoc, a toho dosáhl on, cizinec, jen proto, že se ho báli. Ano, ano, Julesi, co se člověk v mládí naučí, může také někdy výjimečně v stáří potřebovat. Je velice poučné prohlédnout si staré policejní archívy — ne, nebudu vám to vyprávět, je to všechno dávno promlčené — ale Malheiros na to jistě nezapomněl. Nezdá se vám, že je celý ten lov pěkná past na vás? Nemožné to není a odpovídalo by to jeho starým zvykům. — Je vám trochu nevolno, což? — Ale jděme dále. Pochopíte, že mu mnoho lidí »úspěch« nepřálo, že měli v jeho činech mnoho zbraní, kterými ho mohli zničit, že mezi těmi kořistníky byli lidé, kteří měli moc ho zničit. A přece to neudělali. Je velice pravděpodobné, že to nebylo zadarmo, a tak přes to. že Barranco Branco mělo ovšem mnoho dobytka, a i když se ho za těch padesát let mnoho urodilo a ještě více nakradlo, nebo řekněme přeběhlo z indiánského území, přece se o starém Portugalci vyprávělo, že je mamonář a že má někde haldy zlata.

Myslil bych, že tomu i vy věříte a že jste s tím počítal. Ale já jsem se informoval, že si Malheiros každoročně vypůjčoval veliké částky na lichvářské úroky a že sám žije nuzně, protože mu na lepší život nestačí. V posledních letech převzala jeho dluhy banka a ta žádá zaplacení, a proto se Malheiros chystá uloupit Indiánům ještě zbytek jejich území, aby alespoň nějaké jmění zachránil vašim mulatům, o kterých myslil, že to jsou jeho děti. A protože už jeho politický vliv poklesl a protože se už nikdo nebojí vetchého stařečka, vidí jedinou možnost, jak se zmocnit země Kaďujevů, v tom, že chce dát celý kmen vyvraždit. Ztratí-li se přitom nějaký Jules, bude to maličkost. Nezdá se vám? A ještě něco: Před půl rokem ztroskotala ve státě Rio Grande revoluce. Byla to hrůzná, krvavá a bratrovražedná revoluce a houfy lidí musely odtamtud zmizet. Nepopírám, že jsou mezi nimi slušní lidé, kteří si zde hledají klidnou a poctivou existenci, ale většinou je to sebranka zdivočelých hrdlořezů. Říkají si Rapaziada pura lança a hodlají se pustit na koních a s kopím v ruce proti nic netušícím vesnicím. A vy jste tady proto, abyste zjistil neznámá území fazendy a dodával zprávy o pohybech Indiánů. Je tomu tak, Julesi?“

„Jak to, proboha, můžete všechno vědět, vždyť se o tom všem jednalo v největší tajnosti?“

„To by tedy bylo přiznání. Ale vy jste se zatím zdržel příliš dlouho a na Barranco Branco se stalo mnoho věcí, o nichž nevíte. Nevíte například, že Barranco je plné jezdců a zbraní, nevíte, že se ti dobrodruzi dověděli to, co věděl každý kromě starého Malheirose. A chlapci s kopím už nebudou čekat na vaše zprávy, ale vyrazí v nejbližších dnech!“

„A proto jste zde vy? Ale od koho to všechno víte? Což jste vševědoucí, že víte, co se děje na padesát mil odtud?“

„Inu, vím to od Indiánů a ti mají zvědy i v Barranco.“

„Pak to však Indiáni vědí také!“

„To jistě.“

„Nuže, pak lidé na Barranco jsou tedy ztraceni, i když je tam šedesát nejlepších kopiníků z Ria Grande.“

„Myslím, že ti utečou první, až k něčemu dojde. Pozoroval jsem jejich cvičení dalekohledem z Orlích hor.“

„A nepošlete výstrahu lidem na fazendě? Indiáni budou krvelační a neušetří ani žen, ani dětí.“

„Myslím, že něco podobného měl Malheiros v úmyslu také a že nehodlal šetřit ani žen, ani dětí Indiánů.“

„To je možné, ale na fazendě jsou jiné děti, černouškové. Ne, ne — to není možné. Pojedu tam hned teď, v noci, odvezu je třeba násilím do pevnosti Olimpo. Tam se jim nemůže nic stát.“

„Jen klidně seďte. Myslím, že byste nic nepořídil mezi těmi šedesáti hrdlořezy. Malheiros na vás vypsal dosti vysokou cenu a oni věří, že by ji vyplatil. Prozatím nehrozí fazendě žádné nebezpečí. Tak vy je tedy máte přece rád, ty černoušky? Jste vskutku schopen nastavit pro ně svou kůži?“

„Všechno udělám, abych je zachránil. Pojedu, i kdybych si měl cestu prostřílet.“

„Nikam nepojedete! A byl byste tím nejposlednějším člověkem, který by je mohl zachránit. Opakuji, že prozatím nehrozí fazendě nebezpečí. Indiáni se spokojí s potřením té sebranky, a proto je vylákají na své území. Teprve kdyby se to nezdařilo, podniknou útok na fazendu a tamodtud pak nevyleze ani živá myš. Z paraguayské pevnosti jim nemohou přijít na pomoc, i když je to na dohled — vojsko přes hranice nesmí a z civilistů nikdo Malheirosovi na pomoc nepůjde. Brazilská pevnost Coimbra je daleko, jak víte, a pomoc odtamtud by přišla pozdě.“

„Ale slyšel jsem, že Kaďuvejové mají dva náčelníky a ti že si dělají všechno navzdory. Když jeden zakáže útok na fazendu, druhý jej jistě se svými lidmi podnikne. A starý náčelník Nauviljo je hrozně krvelačný. Říká se o něm, že dobyl pevnosti Coimbry, kde bylo čtyři sta vojáků, a to jen s několika málo svými lidmi. S kterým z náčelníků jste vy ve spojení?“

„S oběma. Náčelník Baidžokigi chce potřít jen najaté vrahy a Nauviljo slíbil, že nic nepodnikne, dokud se nepodaří prvý pokus.“

„Ale může se mu věřit? Je prý hrozně lstivý. Já nemohu nechat své děti v nejistotě.“

„Začínám o vás, Julesi, mít lepší mínění. Ale nemějte starosti. Na kopci ve Forte Olimpu hlídá ve dne v noci váš »švagr« černoch Manoel Wenceslao nebo některý z jeho synů a dává pozor na mé kouřové nebo světelné signály. S ním jsem všechno smluvil. Jen jemu mohu věřit, že nikomu nic neřekne, a jen on může vše dobře provést. Kdyby hrozilo nebezpečí, odveze hned svou sestru i s vašimi dětmi do pevnosti přes řeku.“

„V tom případě jdu s vámi a má puška pomůže bránit Indiány přes to, že mé děti budou žebráky, prohraje-li Malheiros svou hru.“

„Myslím, že jinou cestu nemáte, a proto jsem s vámi tak otevřeně mluvil. Vaše děti sice nebudou mít zadluženou fazendu, ale Malheiros dal pro každé dítě každoročně značkovat telata. Každé z nich má zaregistrovanou značku a na ten dobytek nemá ani banka právo. I váš nejmenší bude mít hezké stádečko a u vaší nejstarší je to už hezké věno.“

„Ale pak musí jít na pomoc všichni lovci, všichni, kteří jsou zde — snad jen Voelker se tomu vyhne.“

„Ne, nic takového. Indiáni by naši pomoc nepřijali a považovali by ji spíše za urážku. Myslili by, že jim dáváme najevo, že sami na obranu své země nestačí. Raději by padli, než aby přijali pomoc. Ani já, ač jsem s mnohými sbratřen, se nesmím zúčastnit boje. Ale podívat se na to chci. Jsem zde proto, abych studoval jejich zvyky. Podle jejich názorů bych se měl zúčastnit boje teprve tehdy, kdyby byl raněn některý z mých pobratimů. Teprve pak by to byla má věc. Ale vám nebo komukoli jinému z lovců by nikdy neodpustili, kdybyste se do věci pletli. A pak nechci, aby o tom někdo jiný z lovců něco věděl. Ať myslí, že jsme zde na lovu. Hlavně Voelkerovi bych nedůvěřoval. Ten by hned běžel se zprávou tam, kde by čekal, že mu ji zaplatí.“

„A ke mně jste měl důvěru, i když jste věděl, že jsem zde jako špeh? I když mě nepovažujete za džentlmena?“

„K vám jsem mohl mít důvěru, protože šlo o vaši kůži, a teď k vám důvěru opravdu mám, protože se mi zdá, že o vás musím změnit svůj názor. Chcete-li, dejte své psy do ošetřování Otontovi a připravte si koně. Vyjedu dnes nalovit nějaké zásoby a zítra si vyjedeme asi na tři dny a snad něco uvidíme.“

„Proč nemám vzít své psy s sebou? Mohli by ulovit nějakou kočku.“

„Vezmu své dva psy pro případ, že narazíme na stopu — ti postačí. Možná že se potkáme s Kaďuveji. Vaši psi na ně nejsou zvyklí, mohli by nás rušit.“

„Nemyslíte,“ — Jules se ohlédl — „že nás mohl někdo vyslechnout?“

„Nemějte starost. Tam ve tmě leží Otonte hned od té chvíle, kdy jsme o tom začali mluvit. A tomu by neušel žádný slídič, ani kdyby se plížil sebetišeji.“

„Ten váš Čamakok je do všeho zasvěcen? A z nás lovců o tom neměl nikdo ani ponětí?“ Jules kroutil hlavou, když odcházel, aby se také vypravil na lov a nachystal zásoby potravy pro své psy, kteří měli po několik dnů zůstat v táboře lovců.