Dlouhý lovec/Etiketa divočiny

Dlouhý lovec Alberto Vojtěch Frič
	Etiketa divočiny	Džentlmen

Údaje o textu
Titulek:	Etiketa divočiny
Autor:	Alberto Vojtěch Frič
Krátký popis:	kapitola románu Dlouhý lovec
Zdroj:	[1]
Vydáno:	Praha: SNDK, 1968
Licence:	PD old 70

„Povězte, Karaí, pročpak stále nosíte ty své červené košile? Vypadáte v tom jako kat na těch obrázcích v knížce o starověkých mučírnách. Je to náramně krásná knížka, ale člověku se ježí vlasy, když to čte. A když vás vidím v té rudé košili, běhá mi po zádech mráz.“ Tak se uštěpačně ptal švýcarský lovec Rodolfo Voelker v tábořišti lovců jaguárů.

Každý lovec měl svůj pelech zvlášť, každý podle svých zvyků a podle svého vkusu, každý měl své ohniště, na kterém si pro sebe hospodařil. Některý měl spací pytel, Voelker si jen nahrabal listí, do toho se zahrabal, a když pršelo, přikrčil se ke kmeni stromu a dal si sedlo na hlavu. Jiní měli moskytiéry z tak hustého plátna, že jím pronikly jen první kapky deště, dokud se nenapilo, ale pak bylo nepromokavé. Jen Angličan Jules a lovec Karaí měli své stany. Opodál bydleli domorodí lovci, skromní, tiší lidé, kteří měli malé nedobře cvičené psy. Když se vrátili z lovu, když každý upekl a uvařil, co ulovil, a když zapudili hlad, scházeli se všichni k ohništi před stanem lovce Karaího na nějaké to slovo, aby vyhnali z těl únavu po celodenní námaze a mohli pak usnout a nabrat nové síly k zítřejšímu lovu. Nikdy se nescházeli jinde. Snad proto, že právě to ohniště bylo vždy pohostinné, že na ohni stále vřela voda a že tykev byla vždy naplněna čerstvým maté, že kol ohně byly vždy zabodnuty pruty s opékající se zvěřinou. Každý byl u toho ohně vítán, ať to byl kdokoli, každý mohl bez pozvání přisednout a najíst se, měl-li hlad, a maté vždy kolovalo a každý si mohl přisypat čerstvého čaje, zdálo-li se mu příliš vyplavené.

Stávalo se často, že se některý lovec vrátil bez jediného úlovku. Buď mu nic nepřišlo na ránu — měl toho dne loveckou smůlu — nebo měl velké lovecké štěstí a byl tak zaměstnán stahováním kůže jaguára, že mu na lov zvěřiny nezbyl čas. Ale Karaí měl vždy jídla dost. Nevěnoval se příliš lovu koček a spíše odstřelil nějakého jelena nebo kance. Tentokrát ho netěšil lov na dravou zvěř. A také se mu nemohl dobře věnovat. Měl jen dva psy. Dobré, dokonalé psy, pravé maestros, kteří mu zbyli z jeho kdysi slavné smečky. Jen proto zbyli, že je tehdy neměl s sebou na lovu lidožravého tygra, a teď si je šetřil a štval je na kočky, jen když měl jistotu, že se jim nic nestane.

Na Barranco Branco se sešli nejlepší lovci z dalekého okolí. Starý fazendeiro Malheiros měl sice pověst velikého boháče, ale byl ještě větší skrblík, který nedovolil žádnému lovci přístup na své pozemky. Jaguáři se na jeho fazendě tak rozmohli a dělali mu takové škody na divokém dobytku, že chtěj nechtěj musel vypsat odměnu na odstřel. Tak to alespoň dal rozhlásit. Vypsal velikou odměnu, větší, než bylo v kraji zvykem, a tím přilákal lovce a daleka. Ale když přijeli a zvěděli podmínky, měli kyselé tváře. Podmínky byly takové, že se Malheiros měl nejen zbavit škodné, ale měl na tom vydělat ještě hezké peníze. Byl ochoten platit dvě libry šterlinků za kus, ale vyžadoval dobře staženou kůží s drápy a s vypreparovanou lebkou, za niž nahoře v Corumbá nebo dole v Asunciónu dostal lovec mnohem víc. Chatéři, potulní obchodníci, kteří měli své sklady všeho potřebného na plochých lodích chatas, tažených malým parníčkem, s nímž objížděli břehy Paraguaye, platili mnohem méně a ještě k tomu výměnou za zboží, než lovci přece jen v těch podmínkách viděli omezování. Raději by byli přijali jen jednu libru odstřelného a kůži prodali za půl libry, ale prodali by ji, kde a komu by chtěli. Lovec nerad dovolí, aby byla omezována svoboda jeho jednání.

Jen Karaí a Jules měli spojení a možnost prodat kůže za plnou cenu v městech. Proto Jules podmínku nepřijal a také pro něho jediného neplatila. Měl vůbec výjimečné postavení, a to nejen u fazendeira, nýbrž i u jeho ženy. Byl také jediný, kdo v době nedostatku měl právo odstřelit pro svou potřebu nějaký kus hovězího dobytka.

Karaí se vyhnul nechutným podmínkám poznámkou, že se lovu věnuje jen příležitostně, ne pro odstřelné, nýbrž pro zábavu a pro vzrušení. Bloumal jen na svém koni a se svými dvěma psy po rozsáhlých pampách a lesích, zajížděl hodně daleko od tábořiště, někdy na několik dní, zajel do Orlích hor i k předhoří Bodoqueny, jako by něco hledal.

O tom, co hledal, nevyprávěl, a nikdo se ho na to neodvážil optat. Divočina má svou etiketu a svou diskrétnost. Každý dobře věděl, že kdyby ji porušil, nedostalo by se mu odpovědi, ale ztratil by přístup k pohostinnému ohništi.

Ostatní lovci reptali, avšak nakonec podmínky přijali. Nezbývalo jim nic jiného. Mnozí přijeli z daleka, někteří šli pěšky několik měsíců a cestou spotřebovali náboje, i šaty měli potrhané, a Malheiros dával oboje jako zálohu. Kromě toho také doufali, že Malheirose nějak napálí, že mu dodají jen nejhorší kůže a dobré kůže že nějak propašují. Nevěděli sice jak, protože fazenda Barranco Branco hraničila na jihu s neznámou divočinou, na východě s horami, o nichž se myslilo, že nemají přechodů, a kdyby, tak za nimi byl těžko dostupný a málo obydlený kraj, na sever bylo území Indiánů Kaďujevů a s těmi žádný z lovců nechtěl nic mít, protože Indiáni poslední dobou nežili v míru s Malheirosem; říkali o něm, že je připravil o polovinu jejich území a nakradl si jejich dobytek. Na západě tekla řeka Paraguay. Byla to sice hlavní obchodní cesta, ale nemohlo se po ní plout bez člunu. Mimoto byla řeka pod statkářovou kontrolou a jeho parníček stále po ní křižoval. Lovci však spoléhali, že starého harpagona nějak napálí.

Starý Voelker, který se v chamtivosti rovnal Malheirosovi, prohlásil ihned v prvním tábořišti:

„Ode mne nedostane ani chlup, ani dráp. Ten starý vyděrač se spoléhá, že budeme závodit, kdo z nás více uloví, a že z toho bude mít větší zisk. Ale já kašlu na loveckou slávu. Může si o mně rozhlašovat, že jsem nejhorší zelenáč v povodí Paraguaye, který neuloví ani jaguariticu, může naříkat, že jsem mu zůstal dlužen za prach a olovo — a to mu také dlužen zůstanu už proto, že nám dodal nejhorší prach; olovo dodal dobré jen proto, že je nedovede zfalšovat, ale já mu kůže nepřinesu. Kdovíjaké vady by na nich našel a kolik by srazil, až by došlo k účtování. Tady Jules, ten se bude vytahovat, aby udělal dojem na Malheirosovu negru, a odkoupí nám všechny kůže a ještě bude přeplácet.“

Bylo to hodně silné porušení etikety divočiny a všichni se už těšili, že prostořeký Švýcar dostane od siláka Julese konečně jednou důkladně napráskáno. Domorodí lovci přisedli blíže k ohni, ale neodvážili se vmísit do hovoru. Angličan, který měl pověst rváče, sebou trhl, vyrušen ze svého klidu, ale hned se uklidnil a jen se pousmál.

„Poslyšte, Rodolfo, jste drzý jako štěnice a nesnesitelný jako zemní klíště, ale člověk vás nemůže ani plácnout, protože by z vás nic nezbylo. Zneužíváte toho, že jste slabý a napolo slepý, takže kdyby vám někdo napráskal, bude z toho mít jen ostudu. Ta vaše myšlenka však není špatná. Rozmyslím si co a je možné, že vám pěkné kůže odkoupím a dám půl libry víc. Ale musí to být nejlepší z nejlepších.“ — Hádka byla zažehnána a Voelker, který se už krčil před očekávanou ranou, pookřál a pokračoval ve svých uštěpačných drzostech:

„Vy, Julesi, koupíte všechno, co střelím já a co budou ostatní chtít ze svých úlovků prodat. Jste ješitný jako hocco nad hnízdem a žijete jen ze své pověsti nejlepšího tygrobijce paraguayského povodí, majitele nejlepší smečky a největšího znalce divočiny. Ale — mezi námi — my přece dobře víme, že ta vaše pověst je založena z devadesáti procent na nakoupených kůžích. A kupoval jste je za groš od všelijakých ubožáků a těžce jste vydělával na jejich krvi. Budete brát všechno, co přineseme, a budete platit, dobře platit! Podaří-li se nám ulovit něco zvlášť pěkného, tu budete platit hodně a moc, protože zde nejste jediný, kdo by kupoval, jako tam v Bolívii, kde každý musí vzít, co nabídnete.“

Jules klidně pokuřoval ze své lulky, jako by poznámky Voelkerovy patřily někomu jinému. Při posledních slovech si odplivl do ohně, ale pak mu nedala zvědavost, aby neprozkoumal, kam Švýcar míří.

„Koho tím myslíte?“ ptal se. „Kdo by vám zde kůže odkoupil? Myslíte, že by je někdo koupil, aby si z nich postavil stan na Bodoqueně? Jak by odtud kůže dostal na volnou řeku? A kdo zde široko daleko má nějaké peníze, aby vám mohl pořádně zaplatit? Myslíte, že vám zajede chatero se svou bárkou až někam daleko do hor?“

„To je trochu mnoho otázek najednou,“ odpovídal pomalu Voelker, „ale je tady přece Karaí, nemyslíte? Nevidím mu do kapsy a nevím, zda má právě teď peníze ve svém opasku, ale má úvěr! A všichni víte, jak se bratříčkuje s těmi divochy. Ti mu přenesou přes indiánské území až k Riu Nabileque, co bude chtít. Má své čluny a každý parník, který pluje po řece, mu zastaví na znamení a vezme ho na palubu. Malheiros se na to může ze svého parníčku jen dívat, a to ještě hezky z dálky. Nemám pravdu, Karaí? Koupíte, podaří-li se mi ulovit něco zvlášť velkého?“

Znělo to tak pravdivě, že o tom začal Jules přemýšlet jako o vážném nebezpečí. „Vaše mazanost, Voelkere, vždycky najde nějakou možnost, jde-li o to, někoho ošidit. A vy, Karaí, mi opravdu budete dělat konkurenci?“ obrátil se na dlouhého lovce.

Karaí srkal maté z tykve, kterou mu právě podal jeho indiánský přítel Otonte. Díval se do ohně a zdálo se, že přeslechl Julesovu otázku. Odpovídal mu nepřímo tím, že se obrátil na Švýcara:

„Nemáte správné výpočty, Voelkere. Asi by se vám nehodilo, kdybych vám já odkoupil kůže. Kdybych vám tak spočítal, kolik už jste mi dlužen za ta léta, co se známe, vyšel byste naprázdno, i kdybyste měl zvlášť velké štěstí na lovu. Myslím, že si odstřelím nějakého tygra sám, a bude-li to něco zvlášť pěkného, tak si to odnesu na sedle. Nehodlám se vrátit přes Barranco Branco. Za měsíc budou žně ve vesnici Chuvaradě pod Bodoquenou a náčelník Baidžokigi mě pozval na velké slavnosti obžínek. Pojedu odtud přes indiánské území. Můj a Otontův kůň už nějakou tu tíži unesou až na hranice indiánského území. A tam mě už bude můj compadre čekat, když mu dám kouřový signál.“

„Nemusíte, Karaí, ani počítat se svým koněm. To, co vy zde ulovíte se svými ubohými dvěma psy, snadno unese kůň vašeho sluhy a váš Indián může běžet pěšky. Však mu to neuškodí. Je to vlastně ostuda, že ho necháte jezdit na lepším koni, než má kdokoli z nás.“

„Jules měl pravdu, když řekl, že jste drzý jak smradlavá štěnice,“ ozval se don Pablo. „Jak se můžete opovážit tak mluvit o příteli Karaího? A přitom máte tolik nestydatosti, že se jím dáváte hostit, když je Karaí na lovu nebo když se toulá po horách a Otonte hlídá stan.“

„Však mě nehostí ze svého, ale ze zásob Karaího. To je nějakých okolků! Indián je Indián — divoch je divoch, a kdo slouží, je sluha. Jakýpak přítel? A ještě k tomu taková šilhavá ohyzda!“

Indián se jen dobrácky usmíval a díval se po očku, co na to řeknou ostatní. Don Pablo vyskočil, ale Karaí převzal slovo: „Sluha je, Voelkere, ten, kdo slouží za plat. Pokud Se pamatuji, vy jste si dal ode mne každou maličkost zaplatit. Kdo kamarádovi pomáhá z přátelství, není sluha, nýbrž přítel.“

„Hm. Tedy podle vás jsem byl sluha já,“ durdil se stařík. „Byl jsem váš sluha, a ne přítel, zatímco s takovým divochem se dovedete kamarádit. To jste běloch?“

„Ano, Voelkere, byl jste vždycky mým sluhou, když jste si dal za práci platit, a nic na tom nemění barva vaší kůže. Myslíte, že je v barvě pleti tak velký rozdíl?“

Všichni se dali do hlučného smíchu, když se podívali na lesknoucí se hnědou kůži Indiána a srovnali ji se svraštělou, zamazanou kůží staříkovou. V barvě jistě nebyl žádný rozdíl. A právě ta pravda Švýcara rozčertila. Než mohl něco říci, pokusil se don Pablo převést hovor jinam. Byl to zamlklý dobrák a neměl rád hádky — zejména takové, které by mohly špatně dopadnout. Vzal to však za špatný konec.

„Pomlouváte každého, Voelkere, ale o psech Karaího byste neměl mluvit — hlavně vy ne. Když se podívám na vaše psy, tu je jich člověku líto.“

„Ba,“ vmísil se do hovoru maličký Ital Nené Fiori, který dosud poslouchal jen zpovzdáli a čekal na příležitost, aby se svezl po starochovi, kterého nikdo neměl rád: „Vždyť to nejsou psi, co Voelker vodí za sebou. Jsou to jen duše psů, protože už dávno nemají žádné svaly. Štve je do vyčerpání za každou kožišinou, ale škudlí prachem a olovem a ani mu nenapadne zastřelit psům nějakého jelena, aby se trochu nažrali.“ A potutelně ještě dodal: „Když vaši psi, Voelkere, vyjí na měsíc, tu se vždy musí opřít o nějaký strom, aby nepadli slabostí.“

„Já sice Indiány v lásce nemám,“ přiložil polínko Paraguyayec Alonzo, „ale Otonte…“

Voelker ho nenechal domluvit. Vztekem zapomněl, jak je neoblíben a že se ho sotva někdo zastane, dostane-li se do boje se zákeřným míšencem. Ale když naň doráželi ze všech stran, když mu říkali samé nepříjemné pravdy, nezdržel se a vyrazil také svou pravdu:

„Ty nemáš Indiány rád, protože sám máš devět desetin indiánské krve! Máš se za co stydět, protože jsi z těch nejhorších Indiánů, kteří nabízeli své ženy bělochům. Jak se vůbec můžeš opovážit sedět u ohně a mísit se do našeho hovoru, ty indiánský bastarde! Jdi si do vnějšího kruhu mezi své!“

Všecko ztichlo. V divočině není radno říkat podobné pravdy, a říká-li je kdo, udělá dobře, připraví-li se na obranu. Ale Voelker na ni nepomýšlel. Mnoho toho již prošlo jeho nevymáchané hubě a stále spoléhal na svou krátkozrakost a neschopnost bránit se. Skoro si již zvykl na to, že se ho žádný poctivý lovec divočiny neodváží ztrestat. Zapomínal však, že každý lovec nemusí být čestným mužem, že jsou mezi nimi i takoví, jimž nezáleží na tom, zabijí-li bezbranného a stanou-li se psanci i v divočině. Vždyť i z divočiny možno utéci a ztratit se v městě, kde snáze projde všelijaké padoušství.

Voelker byl sice skoro slepý, ale co mu chybělo na zraku, to mu nahradil nevyrovnatelný sluch. Alonzo centimetr po centimetru posouval ruku blíže k své pušce, opřené o strom po jeho boku. Všichni ztichli, aby umožnili Voelkerovi poznat nebezpečí, do něhož se vřítil. Zdálo se, že Voelker neslyší, že se o nic nestará. Slyšel však dobře. A sotvaže se Paraguayec dotkl pažby své pušky, řekl:

„Jsem u ohniště Karaího Pukúa, a pokud vím, nestal se případ, aby byl v jeho přítomnosti někdo zákeřně zabit.“

Všichni se podívali na dlouhého lovce. Zdálo se jim nepochopitelné, s jakou rychlostí a docela bez hluku se otevřela dřevěná pažba a z ní vyklouzla jeho opakovací rychlopalná pistole mauserovka. Nikdo nevěděl, jak a kdy se to stalo, ale teď viděli, že její hlaveň je zamířena na pušku opřenou o strom a že má natažený kohoutek. Přitom seděl Karaí přikrčen zdánlivě nevšímavě. Jako by se bylo hovořilo o nejvšednějších věcech a jako by nepozoroval všeobecné rozčilení a pokračoval v klidném hovoru, řekl Karaí:

„Také se ještě nestalo, aby někdo odháněl někoho od mého ohniště. Voelker je, jak říká Jules, vskutku drzejší než martin catingudo, než všechny druhy moskytů v lesích a střečci na campu. Ale také on je u mého ohniště, a je proto můj host, i když se nechová, jak by měl. Má-li někdo chuť sáhnout u mého ohně po zbrani, měl by být alespoň rychlejší než já.“

Alonzo se v té chvíli tvářil, jako by hleděl do tmy lesa a jako by tam viděl něco velmi zajímavého, ale koutkem oka pozoroval tmavě kalenou hlaveň, namířenou směrem k němu. Centimetr po centimetru odsunoval svou ruku od pažby pušky. I když nikdo neslyšel, jak Karaí vytáhl pistoli z dřevěného pouzdra, slyšel to dobře Voelker, právě jako slyšel každý pohyb míšencovy ruky. Ve své domýšlivosti myslil, že má vyhráno. Ale Karaí pokračoval:

„Mato Grosso je tak veliká zem, že není třeba vyrovnávat své spory zrovna na těch několika metrech, kde je mé ohniště. A také bych vám radil, Alonzo, abyste si k tomu vybral jinou dobu a jiné místo, než kde nyní lovíme. Máme příliš práce s lovem, se stahováním a se sušením kůží, takže by jistě nikdo neměl chuť kopat hrob ani pro Voelkera, ani pro vás.“

Napětí povolilo, a přece nikdo neporušil ticho. Jen silné kmeny praskaly na ohni a pára syčela z pavy, z konvice, v níž se vařila voda na maté. A právě tuto chvíli si vybral Voelker k své neomalené otázce o lovcově červené košili. Alonzo se tiše zachechtal. Myslil, že se teď Karaí rozzlobí a on že bude mít příležitost provést pomstu. Ale dlouhý lovec odpovídal klidně:

„Červená košile má své výhody a nosí ji ten, kdo je dovede ocenit. Napoleon ji prý nosil proto, aby nevznikla panika mezi jeho vojskem, kdyby byl raněn, aby nebylo vidět jeho krev. Garibaldi ji nosil snad jen z tradice, jako symbol svobody, nebo proto, že znal její výhody.“

„Ale jaké to může mít výhody pro vás?“ dotazoval se dál Voelker. „Ve vašem mužstvu, které se skládá ze dvou koní, dvou psů a jednoho Indiána, žádná panika ani vzniknout nemůže.“

„Chcete-li to vědět, tedy červená barva ve dne nejlépe chrání před sálavým horkem slunce. Chrání mnohem víc než bílá. V noci ji není vidět, zdá se tmavá a chrání před zvědavýma očima více než černá. Je-li člověk v divočině, nikdy neví, co ho čeká v nejbližší chvilce, neví, nebude-li potřebovat stát se neviditelným v houštině. Už několikrát se mi červená košile osvědčila a člověk si zvykne na užitečné věci. Zde ji snad nebudu potřebovat, ale kdož ví?“

„Hm. Ale přece jen vypadáte jako ten kat v té knížce. Mráz mi jde po zádech, když vás vidím.“

„Jenom býku nebo krocanu pavo, který je považován za nejhloupějšího tvora, vadí červená barva — a vy se býku zrovna nepodobáte,“ řekl Karaí.

„Máte takový strach před katem, Voelkere?“ ptal se uštěpačně Jules. „Bude to asi zlé svědomí, nemyslíte?“

„Zlé svědomí byste mohl mít spíš vy, Julesi. Když si vzpomenu na toho čiriguánského lovce, jemuž první tygří kůže, které jste přinesl do Puerto Suárezu, říkaly »pane«, tu se mi nezdá o katovi, nýbrž spíše o smyčce lasa. Posledně jste, Julesi, říkal, jak by bylo krásné, kdyby člověk uměl létat jako pták, jak byste se vznášel a ani se nedotýkal země. Jen se o tom zmiňte veliteli v Suárezu a požádejte ho, aby vyšetřil ten případ, a hned poznáte, jaký je to pocit nedotýkat se patami matičky země.“

„Myslím, že ta vaše krásná knížka o katech,“ hleděl zase don Pablo zachránit situaci, „byla jediná kniha, kterou jste v životě četl. O ničem jiném nedovedete vyprávět.“

„Četl jsem ji zato mnohokrát, a ne jako vy, hloupý analfabete, který sotva písmenka rozluštíte. Však to Karaímu dalo několik měsíců práce, než vás naučil jen načmárat podpis!“