Dlouhý lovec/Bitva o fazendu

Údaje o textu
Titulek: Bitva o fazendu
Autor: Alberto Vojtěch Frič
Krátký popis: kapitola románu Dlouhý lovec
Zdroj: [1]
Vydáno: Praha: SNDK, 1968
Licence: PD old 70

Fazenda Barranco Branco leží na břehu Rio Paraguaye šikmo po proudu proti pohoří Tres Hermanos, na jehož nejnižším kopci je paraguayská pevnost Forte Olimpo. Počátkem roku 1872 přijel tam brazilský parník Villa Maria. Tehdy tam byla hlavní vesnice Kaďuvejů, jedné části velikého národa Indiánů Guaykurú. Většina kmenů tohoto národa žila dříve v Chaku na paraguayské straně. Jejich území se rozkládají až daleko na jih od Argentiny. Mnohé zkazky ještě vzpomínají, že Kaďuvejové odtamtud přisli, ale i když se usídlili pevně v Brazílii, přece se tam často vraceli. Jezdili do Chaka dolovat sůl, kterou nenašli v novém území. Ale hlavně tam podnikali nájezdy, aby válčili s Indiány Čamakoko a Tumrahá, příslušníky národa Zumuko. Z těchto nájezdů si přiváželi ženy a děti jako otroky.

Když přešli na brazilskou stranu, postavili vesnici Ealanokódi. Koncem téhož roku 1872 přišli opět bílí lidé a s nimi Maiheiros. Usídlil se tam s nimi a prodával jim kořalku. Vymohl si, že ho vláda jmenovala direitor dos indios, a přisvojil si více než 200 čtverečních leguas (12 800 čtverečních kilometrů) jejich půdy. Odstěhovali se tedy do Nalike. Pomocí kořalky je obíral o koně a o dobytek. Kaďuvejové zchudli, on zbohatl.

Postavil velkou zděnou fazendu nedaleko břehu. Dvě křídla budovy ohraničovala z každé strany rozsáhlý dvůr, vzadu uzavřený silnou zdí. Jen zpředu byl vchod — dveře ze silných fošen. Vzadu jen malé branky ve zdi. Před domem podél celého průčelí stínila dvůr veranda na zděných sloupech.

Fazenda Barranco Branco byla tak stavěna, že mohla být pokládána za nedobytnou. Na tuto pevnost se chystal Nauviljo se svými osmnácti staříky. Věděl, že uvnitř je více než sto dobře vyzbrojených lidí, najatých nejen k tomu, aby hájili statek, ale také aby vyhubili Indiány. A přece se toho odvážil.

Za fazendou byl les. Tím vedla cesta do vnitrozemí. Dříve, za starých dob, to byla jen úzká cesta a vedla na indiánské pohřebiště. Maiheiros ji dal rozšířit pro volské káry, na kterých svážel k břehu kmeny vzácných dřev, jakož i polena, která prodával jako topivo parníkům. Cesta na pohřebiště bývala přímá. Vozová cesta nějakých tři sta metrů od statku prudce zahýbala, aby se vyhnula bažině. Těžké vozy by se v ní bořily. Les a záhyb cesty tvořily stěžejní body Nauviljovy strategie.

V poledne, kdy za největšího žáru vše na statku spalo siestu, rozlehl se v lese štěkot psů. Zpočátku jen na jednom místě u záhybu cesty, pak na jiných místech, až se celý les rozléhal štěkotem, jak lovci štvali různé smečky na některé stromy. Štěkot se stále stupňoval, až vyburcoval spáče. Marně se dívali k lesu, aby si vysvětlili důvod takového hluku v době, kdy v horkých krajích každý spí. Ale přece něco zahlédli. Zdálo se jim, že přes cestu přeběhl nějaký stín. Za ním druhý, zase jiný a pak další, jeden za druhým. Když se pozorně zadívali, uvědomili si, že jsou to válečně pomalovaní Indiáni. Byli nazí, pokrytí červenými čarami, ale v rukou měli nové winchestrovky a přes ramena těžké kabely s patronami. Napočítali jich deset, dvacet, pak sto a stále jich nebylo konce. Když jich napočítali víc než dvě stě, začal se jim počet útočníků násobit, čím více rostla panika. Neuvědomovali si, že se Indiáni lesem vytrácejí a znovu přecházejí cestu.

Druhá část Nauviljova plánu dosáhla svého cíle: panika. Už nikdo se neodvážil vyběhnout před statek a vykukovali jen přes zeď směrem k lesu.

Zatímco Baidžokigiho lidé přebíhali cestu, osmnáct Nauviljových staříků se přiblížilo pod vysokým břehem a rozestavili se kolem palisádové ohrady, kterou najatí vrahové s velikou námahou postavili v naději, že je bude chránit. Ale ohrada teď chránila Indiány.

Obležení se zabarikádovali uvnitř budovy a ti, kteří se tam nevešli, zůstali na dvoře, přitisknuti ke zdi. Mezi oběma skupinami začala hádka. Každý chtěl být chráněn silnou zdí budovy, žádný nechtěl setrvat na nekrytém dvoře. Došlo i k násilnostem, když se ozvala prvá salva. Do čeho to Indiáni střílejí? Ještě než dozněla salva, dostali odpověd. Na chladné verandě byly veliké hliněné chladiče na vodu. Těm byly určeny prvé rány. Zděšení se blížilo vrcholu. V chladičích byla veškerá zásoba vody.

Řeka byla vzdálena nějakých padesát metrů, ale ve statku nebyla ani kapka vody. Teprve teď si všichni uvědomili, jakou mají žízeň. Ti, kteří byli uzavřeni v dusnu zabedněných pokojů, i ti, na které pražilo slunce na nechráněném dvoře, začali chápat, že jim jejich mauserovky nejsou nic platné. Palisády, za nimiž se kryli Indiáni, neprostřelí — jsou z quebrachového dřeva. I kdyby odstřelili nějakého neopatrného rudocha, nic se tím nezmění, neboť se domnívali, že obléhatelů je na sta.

Proti žízni není zbraně. Začalo vzájemné obviňování, byl hledán viník, který měl nápad postavit palisády. Největší vinu na jejich neštěstí měl Maiheiros. Nalhal jim, že Indiánů je hrstka, že s nimi budou hravě hotovi. Ti, kteří se vrátili z Orlích hor, věděli, co dovedli tři indiánští hoši. A teď je takových kolem nich několik set!

Proti mrtvému se obrátil největší vztek, když dopadla na dveře první rána. Dveře byly ze silných fošen — nerozbitelné, ale už nebylo slyšet salvy, nýbrž jednotlivé rány. Jedna kule dopadala těsně vedle druhé do kruhu. Nemůže dlouho trvat a útočníci vystřílejí kruhový otvor.

Veliký pokoj byl plný namačkaných lidí, z nichž každý se hleděl dostat dál od dveří a strčit k nim druhého. Rány dopadaly pravidelně jedna za druhou, dveře duněly po každé ráně. Konečně se začaly odlamovat třísky a bylo zřejmo, že rány přicházejí ze všech stran. Pouze ti, kteří stáli těsně u zdi po obou stranách dveří, mohli věřit, že jsou chráněni.

Ano, ten Malheiros je vším vinen! Je mrtev, ale uprostřed pokoje na stole stojí jeho rakev. Ať je tedy Malheiros chrání! Přistrčili stůl s rakví před samé dveře ve chvíli, kdy ze dveří vypadl veliký kotouč. Sotva stačili rakví ucpat otvor. Kule dopadaly dál na rakev a ta duněla víc než dříve dveře. A rány začaly dopadat i na okenice. Strach — největší zbraň, s níž Nauviljo počítal, začal se měnit v šílenství. A přece nebyl nikdo ani raněn.

Ze dvora se ozval výkřik hrůzy. Indiáni se dostali na střechu, a chráněni hřebenem, mohli ostřelovat dvůr. Do skučení strachem zoufalých lidí se rozlehl rozkaz:

„Kdo chce odejít beze zbraní, může vyjít zadní brankou. Kdo by se k ní však přiblížil se skrytou zbraní, bude zastřelen!“

Brzo byla u branky tlačenice, branka vyražena a dvůr vyprázdněn. Na střeše zůstaly jen tři stráže, dobře skryté a neslyšné. Zato začaly opět dopadat rány z průčelí. Ne už do prostříleného otvoru, nýbrž do kovaných závěsů, jak u dveří, tak u okenic. Dlouho nemohly odolat takovému dešti olova. Každá rána byla jako úder perlíkem.

Vzadu bylo ticho. Někdo vyhlédl skulinou v zadních dveřích. Zdálo se, že tam je klid; zadní vrátka ve zdi byla vyražena. Tam byla cesta k útěku.

Ve chvilce byl dvůr naplněn, ale vzápětí začali branku ostřelovat tři střelci ze střechy. Nebylo možno projít.

Zase se ozval rozkaz odložit zbraně, byl vyplněn a dvůr opět vyprázdněn. Tak byli „obránci“ z fazendy doslova odčerpáváni. Když vyběhli poslední, octli se mezi svými. Žádný z nich nebyl raněn, ale žádný také neměl zbraně a byli obklopeni jezdci Baidžokigiho, kteří na ně mířili. Později se k nim připojili Nauviljovi staříci. Poslední rána vyrazila dveře. Zatřásly se a vypadly ven. Ve statku už nebyl nikdo. Nebylo třeba plýtvat náboji.

Transport zajatců se pomalu začal řadit. Bylo použito stejné taktiky, jako když hnali stádo ustrašeného dobytka. Čtverhran, tlačený z boků jezdci, se prodlužoval v obdélník. Zpočátku se pohyboval zvolna, pak stále rychleji a rychleji, až se změnil v běh směrem k jihu. Plné dva dny je hnali Indiáni v rychlém úprku dnem i nocí, až je nechali vyčerpané poblíž paraguayských hranic s ponaučením, že není radno se vracet, protože by narazili na hlídky.

Od severu přijížděla canhoneira. Odepjala vlečnou loď naplněnou vojskem, aby mohla jet rychleji. U břehu ji uvítal Karaí Pukú:

„Přicházíte na slavnost až po zákuscích,“ pravil, „ale přece včas, abyste sepsali protokol o tom, že boj Malheirosa s Indiány je skončen bez prolití krve jediného člověka.“

Důstojníci sestoupili z válečné lodice a zvědavě si prohlíželi natropené spousty. Když vstoupili vyraženými dveřmi do přijímací haly, našli vchod zatarasený stolem, na kterém ležela rozstřílená rakev.

„To je všecko, co zbylo z Malheirose, který se sám otrávil.“

Všichni důstojníci sňali čapky. Komandant řekl vážně:

„Takový konec si snad přece nezasloužil.“

Karaí Pukú nehnal svůj klobouk, zdobený volavčími egrety. Jemu neimponoval majestát smrti — špatného člověka.

„Zasloužil si horší smrt.“ řekl. „Přinejmenším se měl dožít porážky svých najatých vrahů a měl prožít jejich strach, dříve než zemřel.“

„Jste příliš tvrdý muž, Karaí.“

„Jen zbabělec si nepřeje potrestání zločinů,“ řekl spíše pro sebe Karaí Pukú a snad si ani neuvědomoval, že jen opakoval smysl slov velikého náčelníka Nauvilja. Pak se obrátil k důstojníkům:

„Slíbil jsem vám při našem posledním setkání, že vám při jiné příležitosti něco dovyprávím. Teď se rád dám pozvat na palubu canhoneiry a rád přijmu každé pohoštění. Zasloužím si ho. Tím kontrabandem, s kterým jste mě tehdy nechali projet, jsem dokázal, že se vše odbylo bez prolití krve.“

„Teď jste, Karaí, zase příliš měkký. Nevím, bylo-li to moudré, i když je to možno nazvat humánním. Teď však rychle na palubu. Z Olimpa sem jede plno zvědavců, když už není slyšet střílení. Nerad se míchám mezi civilisty z druhé strany řeky.“

„Nevím, bylo-li to moudré,“ znělo lovci v uších — a byla to slova prorocká.