Divadelní ředitel/7.

Divadelní ředitel Josef Kajetán Tyl
6.	7.	8.

Údaje o textu
Titulek:	7.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 327–331. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Den první zkoušky byl tady.

„Prosím vás, nezačínejte s našimi pány velikých známostí, a zvláště se chraňte našich panen a paniček!“ napomínal mě ještě Asmodi. „Ne abych snad někomu na cti utrhal — ale věřte zkušenému! Dovedete-li každému přívětivou tvář okázati, s každým lahodně promluviti, abyste při tom hned neprozradil, co se ve vašem srdci děje: tedy s nimi obcujte! Jestli to ale ještě neumíte — jako také doufám,“ a při tom mi ruku tiskl, „tedy se jich raději co možná straňte! Posměchu, pomluvě a úkladům neujdete beztoho tak ani tak; budete však aspoň pánem času svého, a uzavřev se s múzou v tiché samotě, snadno na svět ostatní zapomenete!“

„Pravda, pravda!“ odpovídal jsem v duchu i ústy. Mluvil ze srdce mého. Jáť byl již také u sebe uzavřel, jak se budu k společnosti chovati. Jako společník, doufal jsem pevně, že nikomu příčinu k mrzutostem nepodám; jen abych také co herec mrzutosti nezkusil! V tom jsem nemohl arci za sebe státi; ale vůle moje byla dobrá.

I šel jsem na zkoušku. — Starší údové — t. j. herci rutinovaní měli již mezi sebou allianci; podávali si ruce jako staří známí, ačkoliv se před tím snad jak živi nebyli viděli. Ženské — totiž nastávající bráčistka Millerová a lady Milfordová — stěžovaly si, že mají drahé příbytky, ptaly se, kde budou jídlo brát — a jedna z nich hýčkala malého mopslíčka.

Já si předsevzal činiti, jakobych na prknech doma byl — ale předsevzíti a vyvésti něco, je dvojí. S kloboukem v ruce vylezl jsem na jeviště, kdežto si pánové a paní divadlo prohlíželi, měříce i místo pro publikum a počítajíce, již, mnoho-li tu asi benefice vynésti může. I pozdravoval jsem kolem do kola, komplimentů nešetře, a v tom jsem se již prozradil, že jsem na divadle nováček.

Jáť myslil v tom okamžení, že stojím před muži zasvěcenými v tajnosti hereckého umění — před muži, o nichžto jsme od začátku našeho seznámení s Asmodim jako o miláčkách múzy horlivě mluvívali; a proto nebylo divu, že v mém pozdravení více pokory leželo, nežli se patřilo. Já tehda ještě nevěděl, že nevšímati sobě celého světa, leda pokud se při něm břicho naplniti může, k hlavním ctnostem obyčejné herecké čeledi náleží.

„Hezký člověk!“ prohodila svobodná Milfordová k provdané bráčistce, mopslíčka pod krkem lehtajíc.

„Projde!“ řekla tato. „Jen jestli ho nebudou prkna pálit!“

„Mladý zajíček!“ ušklebil se vyzáblý herec.

Já to vše slyšel, neboť jsem se byl sotva od nich obrátil. Ostatně vypadala ovšem naše společnost líp, nežli si lid obyčejné komedianty představuje. V tom případu poštěstilo se Rosenbergovi jakýmsi, abych řekl, leskem zámožnosti spolku svého publikum oslepiti. Všude jsem viděl čisté kabáty, dobré boty a neotřené klobouky.

Hned za mnou přišel Asmodi, přiváděje Julii-Luisu, a já vyváznul z nesnáze, začíti s někým rozprávku, do nížto se mi nechtělo — anebo státi jako solný sloup.

„Služebník, moje dámy! — dobré jitro, pánové!“ jal se direktor mluviti, klobouk jen trochu nadzvedna. „Nežli začneme, dovoluji si připomenouti, aby se ráčilo osoby dnes tak představovati, jak to každému zvláštní studium podává a jak to u představení provésti hodlá. My se ještě vespolek neznáme, a já bych nerad, aby se večer něco přihodilo, co by třeba někoho mezi námi z kontenance přivedlo a v první hře nějakou skvrnu učinilo.“

Nikdo na ta slova neodpověděl, a mně se zdálo, an jsem oči své letmo od řečníka na posluchače obrátil, že se těmto jakési usmívání okolo úst vznášelo. Asmodi sám si toho nevšimnul anebo nechtěl všimnouti — dal znamení k začátku a odstoupil.

Začali jsme, Bráčista s bráčistkou, ten rozdílný páreček Luisiných rodičů, odbývali první scénu, jako by žádost ředitelovu nebyli ani zaslechli. On louskal ořechy, ona pletla dětskou punčochu, pilně do práce hledíc, aby žádné oko nevypustila. Při tom rozprávěli, že jsem věru myslil: Ti dva studují mumlavé duetto! Asmodi přecházel prudkým krokem za kulisami.

Pan Wurm — byl to onen, který mi mladých zajíců nadal — podal oběma Millerovým šňupec tabáku.

„Vím sice,“ řekl při tom, „že nešňupáte; běží tu ale jen o to, abyste věděli, co všecko večer dělati budu. — Pane napovědo!“ obrátil se potom k boudě, „hezky pozor! — Já ten škvár již několik let nehrál.“

Na to strčiv obě ruce do kapes, postavil se zrovna před boudu a tady stoje, ani sebou nehýbaje celou scénu jako ze slabikáře odříkával.

To bylo navzdor žádosti ředitelově — to bylo jako naschvál proti vůli jeho! — Asmodi! já tě litoval.

Když vstoupila Julie, upustili ostatní poněkud od své umělecké nedbalosti. Buďto jim krásou a způsobností imponovala, aneb brali ohled na dceru ředitelovu. Se mnou si ale tropili skoro šašky. Já si byl předsevzal — a Asmodi mi to radil — že budu každou scénu všemožně tak hráti, jakobych ji večer hrál — a toto pravidlo nechť si všickni mladí herci a především páni diletanti, kdekoli jací jsou, hluboko do paměti vštípí! — ale stálo mě to veliké přemáhání žluče, abych od svého plánu neupustil! Jediný president byl muž jiného smýšlení a tudíž i jiného chování. Provádělť scény své s jistotou, nedávaje se ničím vůkol sebe mýliti a charakter svůj i bez namáhání jistými patrnými známkami před oči stavěl.

Nyní přišla moje scéna s Milfordovou. Když jsem vystoupil, vázala mopslíčkovi mašličku, a mne si hrubě ani nevšimla. Onať bezpochyby na počátku očekávala, že se jí budu dvořiti, vidouc ale, že se moje oči jen okolo Julie vznášely — a jak jsem já, začátečník v umění i lásce, měl jim veleti, aby toho nečinily? — poznala snad, kolik bilo, a v naději své zklamána, uzavřela mě lhostejností a nevšímavostí potrestat.

Já bych byl všecko trpělivě snesl, jen kdyby toho psíka byla na rukou neměla! Ten ale, sotvaže jsem hlasitěji promluvil, začal vrčeti a zuby ceniti, a když jsem se posléz k šlechetné Milfordce trochu přiblížil, zaštěkal na mne tak pronikavě, že jsem vyděšen odskočil a všechen — jak se říká — z role vypadl.

„Shoďte tu potvoru na zem!“ ozval se za mnou Asmodi, a hned na to stál mezi námi s tváří plamennou, jak jsem ho posud nebyl spatřil. „Jak pozoruji, byla moje slova před zkouškou jenom do větru hozena! Ale velmi se mýlí, kdo myslí, že řeknu někdy něco nadarmo. Je mi sice líto, panno Wiesnerova, že právě u vás nelibosti své uzdu popustiti musím — týká se to ale všech, kteří vůli mou slyšeti nechtěli. Já vím, co jakožto ředitel požadovati mohu — i budu toho požadovati. Já vyplnil posud všechny články našich kontraktů — budu tedy hleděti, abyste je i vy splnili. Komu se pořádek nelíbí, jímžto nejen dobrého stavu kasy, ale i cti veškeré společnosti docíliti hodlám: nechť jde, odkud přišel, já nebudu na prknech žádného příkoří a žádné svévole trpěti. Teď prosím, aby se líbilo ve zkoušce pokračovati!“

Ubohý direktore!