Divadelní ředitel/1.

Divadelní ředitel Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 311–314. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ranní slunéčko svítilo, skřivánkové zpívali, větříček foukal, lupení šustělo, a já se učil roli, v kteréžto jsem ponejprv na divadle vystoupiti zamýšlel.

Znáte mě již?… Několik slov, a stojím před vámi v úplné postavě.

Kde jste, zlatí časové? — Vraťte se, vraťte! Srdce mé ještě nesestárlo, ještě vám důstojný stánek uchystá. Zlatí časové, an se ještě Jaromír z Ešnů po prknech proháněl! Já byl tenkráte mladý a plný živé naděje. Jaromír sestárnul a zmizel: moje mladost a naděje? — ach, ty se nedaly ovšem také držeti! Utíkaly, utíkaly a nic mi z nich nezůstalo, nežli upamatování!

Ještě ho vidím, a kdo by ho pustil z paměti, kdo ho jednou spatřil? — ještě ho vidím ohněm sršícího, proudem stříbrozvuké řeči uchvacujícího, šlechetnou postavou, plamenným okem a vkusným oděvem okouzlujícího velikána — ještě ho vidím Ludvíka Löwe! Ani s poklady veškerého světa nebyl bych miloval dívku, jejíž duše tajnou, netušenou rozkoší se nezachvěla, když Löwe-Jaromír Bertu na kolenou o milost prosil, a pak dokončil:

Ha, ich fühle — dieses Leben —
Ja — du bist mir rückgegeben,
Bertha, Mädchen, Göttin, Engel!
Stürtze jetzt die Erde ein,
Ist doch hier der Himmel mein!

Ale mezi Pražankami byl by člověk takový kus ledu nenalezl. Výše dmula se ňadra všem a vlnila se blahobolestnou úzkostí, když Jaromírovi ze rtů slova sletěla:

Nun leb’ wohl — leb’ wohl, mein Kind!
Muthig, froh! — Die Zukunft lacht!
Und gedenk’: Um Mitternacht!

Ano, tehdá plnila se jim ňádra panenská sladkožalostným tušením, jako mně samému. A s jakou rozkoší pásli jsme pak všichni zraky své na obraze jeho u veřejném vystavení!

S blahostí na to vzpomínám. Byliť to zlatí časové. Plné srdce, plnou mysl živého obrazu Löwova maje, kochal jsem se ve snách o krásné budoucnosti, která mi podobných triumfů vystrojiti a čelo mé věčně mladým vavřínem věnčiti slibovala.

Šťastná mladosti! proč bys nesnila? Pro velikou, spanilou ideu sníti — až do hrobu sníti… kdo by to chtěl člověku brániti? Kdo by ho chtěl z oděvu svátečního svlékati?

Myslilť jsem, že bych z vykázané cesty života svého zbloudil, kdybych se něčemu jinému nežli divadlu zasvětil. Ta myšlénka znítila se ve mně již jako v šestiletém chlapci, když jsem na venkově první mizernou komedii spatřil. V té chvíli otevřel se mi nový svět; všechny pohádky o zaklených princeznách, o čarodějích, o loupežnících, jimižto mě chůva a babička ukájely — všechny ty divné postavy rytířů a hrdin vyskočily v tom okamžení jako živé před oči mé a zrodily ve mně touhu, vraziti do bran kouzelné jich říše, podati jim ruku a býti jako oni předmětem lidského obdivování.

A touha tato se mnou zrůstala. Já ji živil v potu tváře své, mozoly rukou svých; já ji živil nejsladšími sliby. Každý krejcar, který mi po ukrocení nejkrutějšího hladu zbýval, každý nenadálý dárek donesl jsem do divadla, i tuším, že bych se byl roznemohl, nemoha alespoň dvakráte za týden oblíbené místečko na poslední galerii navštívit. Toho dne jsem arci neobědval; ale co to škodilo? Jáť již věděl, že není člověk na zemi pro jídlo a pití. Blažen povečeřel jsem kousek suchého chleba, neboť jsem byl v divadle a tam, jako u královského stolu, sladkých lahůdek se nasytil.

Tak jsme dorostli; já totiž a touha moje, do dvacátého roku. Až posud byla ona mou věrnou družkou, magnetovými okovy připoutanou společnicí, poslušna slov pěstitele a pána svého; náhle začínala však bujniti, mysl její těkala po dalekých končinách a nedala se déle držeti. I odhodlal jsem se tedy, že půjdu příští podzim k divadlu.

Léto jsem trávil samými přípravami. Fridolin, Mortimer, Sokol, Klingsberg, Moor a přede vším Jaromír byli moji denní společníci. V těchto úlohách dráhu svou slavně začíti, to byla moje denní myšlénka. Pilněji nemohl se nikdo řečeným rolím učiti, jako já se jimi mořil. Já studoval Lessinga, Engela, Zimmermanna, Schlegela a Tiecka; já si psal vlastní kommentary ke všem rolím, já si vymyslil zvláštní hudební noty k naznamenání pravé deklamace, já si ozdobil role množstvím rozmanitých figur k studování mimiky a malebných postav, slovem: já učinil, cokoli dvacítiletý, nezkušený ale horlivý začátečník divadelní učiniti může. Nezapomněl jsem také vyptati se povzdálí, co všecko herec do svého vaku složiti musí, když bedra opáše a ponejprv na pouť se vydá. Bílé triko, černá péra, žluté botky s ostruhami, čtyry vyšívané límce, sametový opasek plný mosazných knoflíků, škatulka s líčidlem, to všecko čekalo v mém skrovném příbytečku, před očima všedníma ukryto na dně starého kufru, až uhodí veliká hodina!

Ranní slunéčko svítilo, skřivánkové zpívali, a já si přeříkával svou nejmilejší roli. Náhodou a mimo nadání mělť jsem již dnes rozhodný krok učiniti. A proč také až na podzim čekati, an jsem viděl, že se mi brána do chrámu touhy mé již otvírá?

„Herci a herečky dobrého jména i nadání mohou najíti engagement u divadelního ředitele Rosenberga a pojednati s ním v bytu jeho na Kozím plácku v čísle…“

Tak jsem četl již po tři dni v novinách, a úmysl můj dozrál. Jako Jaromír chtěl jsem na dvéře direktorovy zaklepati; proto jsem vyběhl, abych si úlohu ještě přeříkal.

Octnul jsem se v Bubenči a vyhledal si nejosamělejší, nejtišší místečko. Bylť jsem plný radostné chuti a právě při hlase. Deklamoval jsem, že mi bezděky Löwe na mysl padnul, a jako bez sebe byl jsem při slovech:

Ja, ich bin’s, du Unglücksel’ge,
Ja, ich bin’s, den du genannt;
Bin’s, den jene Wälder kennen,
Bin’s, den Mörder Bruder nennen,
Bin der Räuber Jaromír.

„Ah, dobře, mladý slavíčku, dobře!“ ozval se za mnou neznámý hlas mužský, a hned na to zaznělo i tleskání dvou dlaní.

Já sebou trhnul, honem se obrátil a ve tváři zapálil. Nenadálť jsem se, že mne někdo poslouchá. Byloť to velmi ranní hodinou, kde málo kdo po oboře bloudíval.