Devět bran/Město moudrosti – Kotsk
| Devět bran Jiří Langer | ||
| Brána devátá – Svatý reb Pinchesl z Korice | Město moudrosti – Kotsk | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Devět bran |
| Podtitulek: | Chasídů tajemství |
| Autor: | Jiří Langer |
| Zdroj: | 1. vydání, 1937, str. 216–259 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Město moudrosti
Praví rabi José ben Kisma:[1] »Jedenkrát jsem kamsi šel a potkal mě člověk. Pozdravil, a když jsem mu poděkoval, otázal se mne: »Odkud jsi, rabi?« Odpověděl jsem: — »Z velikého města učenců a spisovatelů« — I řekl mi: »Rabi, račiž s námi bydliti v městě našem! Dám ti za to milion zlatých dinárů a drahokamy a perly.« A tu jsem mu řekl: »Synu můj, kdybys mi dal třebas všechno zlato a stříbro, všechny perly a drahé kamení světa, přece nechci bydliti jinde než v městě
Kotsk
v němž Vědění jest domovem.«
Jakož pak psáno jest rukou proroka Hageáše: Mé je stříbro a mé je zlato — toť slovo Boží
Medu prostoty a víry nalízali jsme se na své pouti od Belzu až do Korice již do sytosti. Pojďme nyní také ochutnat té kotské peprnosti! Cesta je ovšem daleká. Ještě kolik mil k východu slunce, než dojdeme až k té přečisté řece, jež Vepř se zove. Ale čas nám uběhne. Povíte-li mi třeba jen jednu pěknou historku o svatém Berdyčevském nebo o svatém Medvědovi, budu vám za to vyprávět já příběhů kotských třeba sedmdesát sedm. Dlouhou chvíli tedy, Bohu chvála, mít nebudeme.
Říše kotských je arci kraj nehostinný, chudobný a chmurný, jak brzy uvidíte. Židů je tam však celé moře. Talmudisté, obchodníci, nádeníci a řemeslníci. Řezníků, kočí a kovářů neuhlídáte tam jinakých než krásně pejzatých. Pramálo gójů potkáte. Jako by tam byli jen v mizivé menšině. Však se nasmějete, až budeme procházet městy, v nichž nejsou psanci Židé, nýbrž gójové. Tak málo jich tam je, gójů, nebožáků. Bída je veliká, špína ještě větší. Také Židé nežijí ovšem v oněch končinách v příliš velikém blahobytu. Většinou jsou žebráky. Ano, žebráci to jsou, z ubohých nejubožejší. Jen počkejte, hnedle jich potkáme celá procesí. V ruce hůl, raneček na zádech, tak jich táhnou hejna město od města, dědina od dědiny, jako egyptské kobylky. Příliš útlocitní nejsou tihle žebráci, jen co je pravda. Zato jsou však velmi sebevědomí. Dobrý pozor, ať je nějak neurazíte a nepopudíte. Jsme přece my, synové izraelští, třebaže špinaví a otrhaní, všichni sobě rovni. Potomci Abrahamovi, Izákovi a Jakubovi všichni, z královské krve všichni, a dbáme o svou důstojnost. Ba, ta je nám nade vše. Ale když je zle, spokojíme se třebas jen s jednou těžce vyžebranou sirkou. Sirka k sirce, a do večera z toho bude s pomocí Nejvyššího celá krabička. A to už je zboží! Však ji už někde v městě zpeněžíme a bude za to pěkná skýva chlebíčka. Zpravidla však přece jen to nebývá tak horoucí. Naopak, celkem vzato, je veselo v tom Božím světě. Není dne, aby někde v okolí nebyla veselka nebo obřízka, či jiná trachtace, a bez nás, žebráků, se neobejde žádná. Musíme tam být. Nemáme tedy proč bychom byli na svůj žebrácký stav hrdi? Vás, nezvané hosty, nikdo nepotřebuje. Nejste věru k ničemu.
Ano, celkem vzato, je veselo v tom Božím světě. To musí uznat každý. Proto se tedy na ten milý svět nemračme a nebručme a budeme spokojeni. Jen se probůh nechtějme podobat tomu »špatnému hostovi« v tomto Božím světě, jak nám praví Talmud. Špatnému, nevychovanému hostovi, který s ničím není spokojen, ani kdyby mu náš dobrotivý Hostitel snesl třeba modré s nebe. Buďme raději tím »dobrým hostem«, jenž dovede být spokojen s málem a s laskavým úsměvem na rtech zdvořile děkuje nebeskému Hostiteli za vše, co mu předkládá, i kdyby to byl jen suchý krajíc a doušek vody. Jen tím, že budeme se vším spokojeni, se vším srozuměni, prokážeme svůj vznešený původ, dobré vychování a jemnou duši, jak se na lidi opravdu ušlechtilé patří a sluší. Buďme tedy opravdu skromni! To je má rada. A ještě jednu radu vám dávám na tu cestu do Kotska: Obrňte se krunýřem povolnosti a vyzbrojte se pavézou trpělivosti! A také si, prosím, nemyslete, že už umíte jidyš mluvit dokonale! Proč? — Inu, poněvadž až tam do toho Kotska přijdete, budete se musit učit jidyš znovu, od základu znovu, jako by tam mluvili docela cizí, neznámou vám řečí. A nač ten krunýř povolnosti a k čemu ta pavéza trpělivosti? — Hned uvidíte.
Lid chasídský je totiž celkem lid laskavý a přívětivý. My, belzští, vlastně ani ne přespříliš. Zato takhle borislavští, stretenští a čortkevští, nebo dokonce karlinští a kosovští — těm se v laskavosti a mírnosti, přívětivosti a zdvořilosti nic pod sluncem nevyrovná.
Ale kotští? — Pane Bože, jsou to krobiáni!
Jako by duše kotských nebyly ani stály tehda za onoho časného rána u hory Sinaj, když nám Pán Bůh kázal pravidla zdvořilosti a slušnosti, prve než nám dal svůj Zákon svatý. A jako by se tihle kotští vůbec nikdy neučili »Derech erec«, oné části Talmudu, jež celá pojednává o zdvořilém chování.
»Šúlem alejchem«, což je přece pozdrav míru a pokoje, vám v tom Kotsku řeknou takovým hrozným hlasem, že budete myslit, že vás proklínají. Poprosíte-li o chléb a sůl, předhodí vám to skoro jako psovi. A jestliže si jednou postěžujete, že v chlebu byly otruby, nebo že byl plesnivý, či sušený slaneček že nebyl vlastně slaneček, ale podešev, kterou přece není možno rozkousat, anebo když si postesknete, že v kaši byly mezi jiným také cvočky, ano prosím: cvočky! buďte ujištěni, že si postěžujete jen jednou a že jen jednou si postesknete. Po druhé se o to už nepokusíte nikdy. Také se raději nikoho neptejte — až budete bloudit bulváry města — kudy se dostanete do učebny! Se zlou byste se potázali. A až konečně v té milé učebně budete někde v koutku státi a v tiché modlitbě před Pánem Bohem vylévati žal srdce svého, buďte jisti, že do vás někdo znenadání tak nehorázně vrazí, že se rázem octnete až v druhém koutě domu Božího. A nebudete smět ani ceknout.
Při tom všem si však nemyslete, že nejste mezi chasídy, ale snad někde mezi násilníky sodomskými. Ti ovšem pomazali nevinné děvče medem a vydali je na pospas včelám jen za to, že dalo žebrákovi doušek vody a tím se prohřešilo proti zvráceným zákonům sodomským, které zapovídaly konání dobra a kázaly zlo a neplechy — jak nám Talmud vypravuje. Nikoliv! Vážení občané Tomašova, Kotska, Pšischy, Alexandry nebo Gery nepodobají se zlosynům sodomským ani dost málo. Jsou Židé jako my, »cudní, soucitní, milosrdenství prokazující« jako my. Jenže mají podivnou životní filosofii. Velmi originální. Říkají, že zdvořilostmi a laskavým zacházením se stávají lidé domýšlivými, a že tedy laskavost a přívětivost jsou ctnostmi toliko domnělými a jejich cena prý je velmi problematická. Vždyť jimi přivádíme vlastně člověka k morálnímu úrazu, k hrdosti a pýše, neřestem to ze všech nejhorším. Je tudíž v zájmu věčného blaha našich bližních, abychom s nimi zacházeli co možná nejhruběji a abychom nebyli k nikomu příliš laskaví a zdvořilí. Naopak, čím je kdo větší krobián, »tím víc je pochvaly hoden«.
Proti téhle logice nelze arci nic namítat. Ani s hlediska jemné etiky libávičských chabadníků ne, neřku-li nás, belzských chňaků. Je však tisícero jiných příčin, které mohou právem vzbuzovat všeobecné pohoršení. Považme, že v Kotsku si o svátcích drobívali macesy do kávy nebo do polévky, což by přece u jiných chasídů neudělal ani ten poslední« a nejhorší, a považme také, že milé Baal-Šemovy knedlíčky z tlučených macesů, které my ostatní chasídové jídáme teprve až osmého, posledního dne svátků, jídávali oni, kotští, hned už prvního svátečního večera, takže na ně tenkrát v Belzu zcela právem razili známé okřídlené slovo: »Myslí na knedlíčky a ne na zbožné povídání o svobodě a Spáse…«
Jednou prý se kotští usnesli, že celé tři dny si nebudou ovinovat modlitební řemínky. Prý aby viděli, jaké následky to bude mít ve světovém dění. Není mi známo, jak pokus dopadl a jaké měl následky. Pochybuji však, velmi pochybuji, že takové rouhavé pokoušení Pána Boha je vůbec možné. Ale kdož ví?! Zlí jazykové dokonce tvrdí, že prý kotští chasídové pojídali maso hus násilně cpaných šiškami či kukuřicí. Ale to už snad je opravdu jen lichá pomluva. Byli by mi to pěkní chasídové!
Abychom se trochu vyznali v té kotské tlačenici, je třeba, abychom si narychlo zopakovali genealogii kotských světců. Víme už, že náš svatý rebe reb Šmelke z Mikulova měl žáka jménem reb Mojše Jíde Lejb ze Sasova. Nuže, žákem svatého reb Mojše Lejba sasovského byl Svatý Žid. Svatý Žid — jenž také ovšem dojížděl k svatému Jasnovidci lublínskému a k svatému Kazateli kožnickému — měl opět žáka jménem reb Binem. Reb Simche Binem z Pšischy. Jeho žákem byl pak reb Mendele z Tomašova, pozdější rabi v Kotsku. Žákem reb Mendeleovým byl konečně reb Íče Majr, též moudrý Rim nazývaný, slavný rabi z Gery. To nám zatím stačí.
O svatém rebe reb Šmelkeovi jsem vám už vyprávěl onehdy. Teď vám tedy povím také něco o tom jeho žákovi, svatém reb Mojše Jíde Lejbovi ze Sasova, aby nás chránilo Světlo jeho zásluh. Víte, je to ten, co tenkrát plul se svatým rebe reb Šmelkem přes Dunaj v díži. Mojše Lejb býval veselý hoch. A veselý hoch má rád veselé kamarády. Když se nemusil učit, hrál si s nimi a skotačil. Tatík to nerad viděl, ale nic neříkal. Povážlivější však už bylo, když se Mojše Lejbíček jednoho dne vyjádřil, že prý se mu nová cesta k Pánu Bohu, jak ji chasídové po všech krajích Polska tehdy hlásali, docela zamlouvá. A což teprv, když se jednoho dne synek z čista jasna sebral a odešel z domova. Ale ne snad na nějakou vysokou talmudskou školu, na nějakou tu »ješíve« do Vilny nebo do Lvova, což by byl otec konec konců docela rád viděl, nýbrž — a to právě bylo to strašné — — do Mikulova. Ano, do Mikulova, k svatému rebe reb Šmelkeovi. Tatík doma láteřil jen což. Nejdříve si usmyslil, že se k synovi už nikdy ani znát nebude. Taková ostuda! Syn řádného talmudisty sprostým chasídem! Potom si však řekl: »Je to přece jen mé dítě. Až se vrátí, ztrestám ho. Však ho už naučím!« To řka, šel a koupil si rákosku. Druhého dne však ji zase zahodil. Proč? Protože si koupil jinou, štiplavější. Tak činil den co den, po všechna ta léta, zatím co se v Mikulově učil syn sloužit Pánu Bohu. Ty drobné zelené větévky vrbové, jejichž lístky otloukáme v modlitebně o svátku Velké Pomoci o zem, neprohlížíme si s takovým zalíbením, s jakým se milý otec díval každý den na svou novou rákosku. »Počkej, já ti dám!« těšil se v duchu. Ale nic mu nedal. Když se totiž na konec syn přece jen vrátil — nebyl to už jen tak lecjaký Mojše Lejb! To byl již svatý reb Mojše Lejb a nenáležel už jen jemu, otci, náležel nám všem, Izraeli celičkému.
A nejen Izraeli náleží svatý reb Mojše Lejb sasovský; celému světu náleží. Sedí svatý reb Mojše Lejb jedné noci doma a v Talmudu hloubá, Pánu Bohu slouží. A když světec Bohu slouží, celý svět se naň dívá a stvoření veškeré mu naslouchá v němé oddanosti. Ale reb Mojše Lejb je najednou vyrušen. Kdosi buší na okno. A buší, div že se sklo nerozbije. Je to jistě nějaký gój. Žid by takhle nebouchal. Vyhlédne svatý reb Mojše Lejb oknem, a ejhle, je to opravdu gój a opilý k tomu. Opilý mužík! Však víte, co takový dovede. A opilec žádá o nocleh. Slyší reb Mojše Lejb, že ho opilec žádá o nocleh, a zhrozil se. Užuž se chce zlobit; cože je tohle za opovážlivost od góje opilého, takhle jej, Mojše Lejba, vyrušit v službě Pánu Bohu! Ihned si však svatý reb Mojše Lejb všechno rozmyslil a nezlobil se, nedal vzplanouti spravedlivému hněvu svému. Co učinil? Šel svatý reb Mojše Lejb, otevřel, rozestlal a do vlastního lůžka svého uložil mužíka opilého. Neboť takto děl svatý reb Mojše Lejb k srdci svému: »Když i sám Pán Bůh opilci takovému slouží, pečuje o něho, a svět jím stvořený jeho nízkým požitkům vydává — nezachováš se k němu přece jinak ani ty, Mojše Lejbe ze Sasova, nejponíženější služebníku Pána svého.«
Nemohl se ovšem na »ně« zlobit svatý reb Mojše Lejb, na góje nešťastné. Nešťastné, protože nikdy neokusili slasti plnění příkazů Božích, ani radosti hloubání v svatém Talmudu, z něhož přece i po smrti se bude těšit duše naše. Nemohl se na »ně« zlobit. Vždyť se za jejich osvícení každodenně modlíme. A vždyť ani po studánce, z níž jsme se jednou napili, nesmíme už nikdy potom kamenem hoditi a nevděkem jí odplácet a všechny lidi, od nichž jsme se čemukoli užitečnému kdy přiučili, jsme povinni ctíti jako skutečné učitele své, ba jako Pána Boha samého. A svatý reb Mojše Lejb se neučil u gójů jen tak nějakým maličkostem. Což jej nenaučili, jak máme plniti příkaz největší a nejvznešenější? Příkaz »Miluj svého bližního jako sebe samého!«, o němž Talmud praví, že je »souhrnem a základem celého zákona Božího vůbec«? Právě takový mužík, jako tenhle, který jej vyrušil z pobožnosti, právě takový opilec mu kdysi ukázal, jak třeba milovati bližní.
A takhle se to sběhlo: Byl jednou reb Mojše Lejb přepaden na cestě lijákem. Takový liják to byl, že svatý reb Mojše Lejb se musil uchýlit do krčmy. V té milé krčmě však seděli u stolu dva mužíci. Oba opilí; to se rozumí. A z ničeho nic vzal vám jeden toho druhého kolem krku, jak tací opilci dělávají. a zvolal: »Brate, o jak lublu tebe!« (Bratře, jak tě miluji!) V tom okamžiku se však tomuhle druhému stala nehoda. Bodnul se totiž do prstu nožem, kterým si na stole hrál. První nezpozoroval, že se druh poranil.
»Jak ty mene lubyš,« řekl zraněný mužík, »jak ty mene lubyš, jak neznaješ ščo ja sja wryzaw v paleč, až teče meni krew?!« (Jak mě miluješ, když nevíš, že jsem se bodl do prstu, až mi teče krev?!)
A když tohle náš svatý reb Mojše Lejb uslyšel, děkoval Pánu Bohu, že ho zavedl do té krčmy. Pravil: »Pane světa, teď tedy vím, jak máme své bližní milovati. Tak, že když je něco bolí, máme to tak cítit, jako kdyby trpělo naše vlastní tělo.«
A touhle zásadou se od té doby svatý reb Mojše Lejb řídil. V lásce k bližnímu se mu vyrovnal málokdo.
Chci vám teď o tom vypovědět něco velmi hezkého, a vy mi tu za to povolte krátké rozjímání.
Nuže tedy!
Užívejme pozemského údělu svého v radosti a veselí. Jak nás moudrost Talmudu učí:
»Jez a pij, pospěš si! Neboť svět, s nímž se tak brzy rozloučíme, podobá se svatebnímu průvodu. Tak rychle nás míjí. Lapni proto každý honem, co se dá!«
To neznamená ovšem, že máme mysliti toliko na sebe. To neznamená, že máme snísti vše, co máme, vše vypíti, jiným nic nepopřáti, nikomu nic nedati. Desetinu výdělku jsme povinni dávati na dobré účely. Tak nám nařizuje Písmo svaté. Dáváš-li ještě víc než je tvou povinností, jsi pochvaly hoden. Pětinu tvých příjmů však tvá dobročinnost překročiti nesmí. To již není dobročinnost, nýbrž marnotratnost. To zase říká Talmud.
Částka, kterou můžeme dáti chudým, je, žel, značně omezena. Neomezena je však dobročinnost, kterou jest nám konati skutky.
»Toto jsou věci, jimž míra dána není: Toto jsou věci, jejichž úroky již v tomto světě požíváme a jejichž věčný základ je světa budoucího: Ošetřování chorých, pohřbívání mrtvých, utěšování truchlících. Sváry rozdvojených urovnávati, radosti milenců podporovati, zbožně se modliti. Četba dobré knihy jest však nade všecko.« — Tak, téměř doslova tak, ve svatém Talmudu jest psáno.
Nedomnívejme se tedy, že nejlepší skutky jsou ty, které vykupujeme penězi. Je ještě něco vyššího, vznešenějšího.
Příběh, který budu tuto vyprávěti, chovejte proto povždy v srdci svém. Rozmlouvejte o něm, dětem jej povídejte. Napište jej na vrata domu svého a na brány měst! — —
Když udeřila dvanáctá, vstal svatý reb Mojše Lejb s lůžka. Umyl se a Pánu Bohu požehnal, že nám dal svůj Zákon.
Oblékl se svatý reb Mojše Lejb do šatů mužických, naštípal dříví, otýpku si dal na záda a vyšel do mrazu a noci.
Tiše se ubíral spícím městečkem. Netušil, že bdělý žák sleduje zpovzdáli jeho kroky.
Přešel reb Mojše Lejb náměstí, vyhnul se kostelu křesťanskému, ale vyhnul se též synagoze. Zamířil k pokraji městečka, do uliček, v nichž přebývají lidé nejchudší.
Prošel, nezastavil se. Šel dál a dál, až vyšel z města do zaváté pusty. Kam směřuje? — V dálce se rýsuje hřbitov.
Přešel reb Mojše Lejb sídla chudoby, přešel i místo smrti a zastavil se u zapadlé chyše.
Sňal otýpku a zaklepal na okno.
»Nepotřebuješ dříví?« tázal se v gójské řeči.
»Dříví! — Jak bych nepotřebovala?! Mám tu takovou zimu! Ale ne, nemohu nic koupit. Ani kopejku nemám. Vždyť jsem jen chudá vdova.«
»Přenechám ti otýpečku na dluh. Nespěchám s placením. Kam se mám s tím břemenem také plahočit teď v noci v tom mrazu!« povídá mužík-světec.
»Ne, ne!« vzpírala se vdova. »Platné by mi to nic nebylo. Jsem nemocna, i dítě má horečku. Hnout se od něho nemohu. Nemohu zatápět.«
»Což o to, já bych zatopil třeba sám,« řekl mužík, a nečekaje na odpověď vstoupil.
Přiblížil se žák k oknu a vidí: Světec zatápí! Zatápí a jeho svaté rty se chvějí a z očí mu kanou slzy. — Takhle tedy se modlí půlnoční! Modlitbu půlnoční prvou, Ráchelčinu, modlitbu matičky bolestné:
»Zní hlas, zní ve výšinách, přehořký pláč a vzdechy, Ráchel oplakává své děti, k utišení není. Hle, archandělé kvílejí a hořce vzlykají andělové míru.«
Přikládá světec, přikládá třísku za třískou a rty se mu chvějí. Ale již nepláče. Oči mu září! — To se bude asi modlit druhou modlitbu půlnoční. Modlitbu pramáti Ley, matky plesající. Plesající nad svými syny.
»Neplakej, Ráchelko, už neprolévej slzy, tvá naděje se splní, tvé děti se vracejí…«
V krbu vesele praská oheň a chudobná světnice se naplňuje milým světlem a teplem. A světlem a teplem se plní srdce nebohé matky a nebesa všechna.
Tak se modlil půlnoční svatý reb Mojše Lejb ze Sasova, takhle sloužíval Pánu Bohu po všechny dny života svého.
Jeho příkladem se řídili všichni ti dobří chasídové sasovští. Kdysi jich bývalo mnoho. Nejen v Polsku, též za hranicemi měl svatý reb Mojše Lejb své napodobitele.
Teď je jich už jen poskrovnu. Sed omnia praeclara tam difficilia, guam rara sunt. Ano, vše vznešené je právě tak nesnadné, jako vzácné.
Snad mi v své dobrotě prominou, že jsem tu o nich užil slov Bárucha Benedikta Spinozy, odpadlíka prokletého.
Svatý reb Mojše Lejb nebyl vlastně rabínem. Byl obchodníkem. Obchodníkem převzácným. Málo je takových. V jeho sasovském podniku byl bys dostal všecko. Takový pařížský Maison de Louvre byl ten jeho obchod. Jenže ovšem o něco menší. Však také Sasov není Paříž. Ani našemu Belzu se Sasov nevyrovná co do velikosti. Boháčem tedy reb Mojše Lejb nebyl. Vždyť neměl ani na gartl. Zapomněli jste už, co je gartl? Ten hedvábný provazec, který si před modlitbou ovinujeme kolem pasu. — Kdo nemáš gartl, opásej se před modlitbou aspoň obyčejným motouzem. Jenže svatý reb Mojše Lejb neměl peněz ani na ten motouz. Ovinoval si tedy kol pasu věchet slámy. Stačil mu. Takový byl štíhlý. Jeho závod nebyl otevřen celý den. Nebylo toho třeba. Jen tak asi hodinu, dvě. Když reb Mojše Lejb utržil tolik, že mu to pro ten den stačilo na chléb, zavřel krám a šel do učebny. Zákazníků také příliš ke koupi nikdy nenutil. Když někdo přišel, tak mu nejdřív reb Mojše Lejb sám pověděl, kde je v Sasově takové zboží ke koupi levněji a lepší. Na gartl se při těchhle obchodních metodách ovšem nikdy nezmohl, jak už jsem řekl. Ale jestli jsem také řekl, že reb Mojše Lejb nebyl bohat, tak se teď přece jen musím honem opravit. Byl bohat. Dokonce nadmíru bohat. Ani ten frankfortský reb Anšl Rotschild nebyl takovým boháčem, jako byl náš reb Mojše Lejb. Neboť: »Kdo je bohat?« — táže se Talmud. »Ten, kdo je spokojen s tím, co má.«
A svatý reb Mojše Lejb mohl být také vskutku spokojen. Žáka, jako měl on, žádný Rotschild věru nemá. O tomhle žákovi vám teď něco povím. Vždyť o svatém reb Mojše Lejbovi nemám beztak už co říci, a vlastně ani nepatří do toho kotského kraje. Ten jeho žák se jmenoval Jákev Jicchek. Ale takhle mu neříkáme. Říkáme mu Svatý Žid.
Tuhle jsem vám myslím řekl, že svatý rebe reb Šmelke z Mikulova byl jako ten Comte de Lautréamont, protože nikdy nespal. A také náš Svatý Žid byl jako ten váš Lotrmord. Jenže zase v jiné věci. Svatý Žid se totiž jakživ nesmál. Ani úsměv nepřelétl nikdy jeho svatou tváří.
A proč ho nazýváme Svatý Žid? —
Jednou zrána, když vycházel z domova, pravil: »Dnes se mi zjeví prorok Eliáš.« A zjevil se mu. Chodil totiž Svatý Žid tehda tak dlouho městem, až přišel na trh. Tam se zastavil a rozhlížel se. Ale neviděl nic divného. Najednou však přece viděl. Spatřil totiž z čista jasna starého sedláka. Sedláka s rancem a s holí. Oka nemohl se starocha spustit. Pořád se na něj díval a díval. Až se na konec milý mužík dopálil (nedopálil se; ale vypadalo to tak) a povídá: »A ščo ty na mene tak divyš sje, Žide!?« — A poněvadž mu ten mužík řekl tenkrát »Žide«, tak mu též my říkáme Žid; Svatý Žid. Ten mužík byl totiž prorok Eliáš v přestrojení.
Je to velmi pravdivá historie. Jako že je nebe nade mnou! Jestli se vám však přece jen nějak nezdá, tak vám tedy teď prozradím tu opravdovou příčinu, proč mu říkáme Svatý Žid. Říkáme mu Svatý Žid, protože v něm byla vtělena duše starozákonního Mordechaje, kterého biblická kniha Estér nazývá »Žid«; »Žid Mordechaj«. Proto byl také Jákev Jicchek, aneb Svatý Žid, dokonalým světcem už od narození. Již jako malý hoch kozám na louce se pasoucím zákon Boží kázal a na cesty míru a snášenlivosti je vedl. Však za to zůstal miláčkem zviřátek nadosmrti. Kudykoli kráčel, všude jej radostně vítala. Nikdo jim tak dobře také nerozuměl jako on. Jednou na jaře si na příklad vyšel s jedním žákem do přírody. Ten žák se jmenoval Pérec. Slyší milý Pérec, jak všechna ta hovádka Boží vesele rozmlouvají, a vidí, jak světcova tvář se při tom stále jasní a jasní. »Kdybych tak rozuměl tomu, co si vyprávějí,« povzdechl si Pérec, »je to všecko jistě moc krásné.« I řekl mu Svatý Žid:
»Blázínku, to je přece docela snadné! Kdyby člověk věděl, co sám mluví — rozuměl by zviřátkům.«
Svatý Žid se přiženil do Apty. Tehda se mu ovšem ještě říkalo jen Jákev Jicchek. Nikdo neměl tušení, kým opravdu je. Nejméně jeho tchán. Ten neměl pro zeťovu zbožnost a píli porozumění pražádné. Nemohl je snad ani vůbec mít. Byl docela obyčejným pekařem a chtěl, aby takovým pekařem byl i jeho zeť. Jenže zeť seděl v učebně a o řemeslo nedbal. Tchánově vůli se podrobit nechtěl, a tchán ho zase nechtěl zadarmo krmit. K čemu potřebuje jíst, když nic nedělá? Hloubání v Talmudu přece není žádná práce. Nikoho tím nenasytíš. Zkrátka by snad tenkrát byl Svatý Žid zemřel hlady, nebýt jeho mladé žínky. Byla to jediná duše, která jej svým způsobem chápala. Nějaký ten krajíček mu vždycky dovedla podstrčit, aby otec nevěděl. V jedné věci se však tchán i zeť podobali. Byli jedinými občany v Aptě, kteří celé noci probděli. Tchán doma u řemesla, zeť v učebně u knihy.
Jedné zimní noci jede do Apty bohatý kupec. Na silnici byly závěje. Saně hluboko zapadaly a na konec se koně zastavili a dál za živého Boha nechtěli. I poručí ten boháč vozkovi, aby jednoho koně vypřáhl a dojel do Apty pro pomoc. On že tu zatím ve voze počká. Do Apty bylo ještě daleko. Několik hodin cesty. Ale jiného východiska nebylo. Sedl tedy milý vozka na koně a jel. Mráz byl krutý.
V Aptě už všecko dávno spalo. Jen v učebně vidí vozka světlo. To se tam ještě učil Svatý Žid. Vejde vozka do učebny a rovnou ke kamnům. I pozdvihne Svatý Žid oči a vidí zkřehlého a chvějícího se ubožáka.
»Co teď?« táže se vozka, když poněkud pookřál a nehodu pilnému žákovi vylíčil. »Vždyť pán tam zatím zmrzne. A zde už všichni spí.«
Zamyslí se Svatý Žid na okamžik a povídá:
»Tak já vám tedy pomohu sám.« Tolik mu bylo líto nešťastných.
Vozka pohlédl nedůvěřivě na vyzáblého mladíka. Byl by potřeboval člověka silnějšího, než je tenhle tady. A ještě tak jedno spřežení k tomu. Ale co naplat. Může být rád, že má aspoň tohohle pomocníka. Jen jestli je kůň oba unese? Vyhlíží beztak, jako by už dodělával.
»Na koně, a jeďme! Každé chviličky je škoda!« vyrušil ho mladík z myšlenek, jako kdyby je byl vyčetl.
To už neznělo jako pokorná rada skromného žáka. Vozkovi bylo, jako kdyby k němu promluvil velící generál.
Sedli tedy na koně a jeli. Jeli? — Ne. Letěli. Sotvaže ucítil kůň nového jezdce v sedle, vyrazil jako zběsilý. Stěží drží vozka otěže v ruce. Neví, chvěje-li se zimou nebo strachem. Ne, tohle není jen tak. Unavený a napolo zmrzlý koník, který jej před chvilkou stěží nesl, uhání nyní rychleji než vítr. Dvojnásobného břemene jako by ani necítil. Zasněžené stromy a návrší míhají se strašidelně v hluboké noci. Než se vozka trochu z údivu vzpamatoval, je divoká jízda skončena. Jsou na místě. Saně už byly zpola zaváty.
»Pusť mě místo sebe na kozlík, anebo si sedni tamhle dozadu,« praví žák. A jako by jen tak pro sebe dokládá: »Je to beztak skoro jedno.«
Vozka ničeho nenamítá. Ví už svůj díl. Pán si však změřil mladíka a jektá:
»Vždyť se koně sami ze sněhu nedostanou! Jak chceš s nimi vyjet? Pojďme raději a všichni tři se pokusme saně ze závěje vytlačit!«
Oprati by také nebyl mladíkovi svěřil. Na první pohled poznal, že je to hladový žák, který neumí nic jiného než se modlit a louskat Talmud. Takových je na tisíce. Koně nezvládne ani jeden z nich.
»Neračte se se saněmi namáhat,« řekl mladík kupci, zatím co už vozka zapřahal. »Zůstaňte jen pěkně sedět na svém místě. Tak! Tak je to nejlepší.« A sám už sedí vzadu na saních.
Práskne vozka bičem, a hle, saně jsou ze sněhu venku! Jako by to ani nebyl sníh, ale peří. A koně už uhánějí. Než by ses pomodlil »Ašre«, jsme v Aptě. Bylo v tom cosi příšerného. Vozka to přežil dvakrát, kupec jednou. Oba čirým zázrakem.
Dojeli. Mladík sestoupil s vozu a jakoby nic se vrátil zase do učebny. Ti dva tam s ním nešli. Víc než zimou se třásli strachem. Zůstanou raději venku. I rozhlédli se po náměstí a vidí, že přece jen je ještě v jednom domě také světlo. Vešli tam. Byla to pekárna.
Pekař — tchán Svatého Žida — byl zaneprázdněn pečením. Na povídání neměl právě mnoho kdy. Ale uslyšev podivný příběh příchozích, neubránil se údivu.
»Kdo jen to mohl být? Kdo vás takhle zachránil?« — »Věru, to bychom rádi věděli.« — »Jen jestli to naposled nebyl nějaký prokletý černokněžník a nepoužil nečistých kouzel?! Bůh nás opatruj!« — Že v tu pozdní hodinu jediné jeho zeť sedí v učebně, na to si v té chvíli milý pekař nevzpomněl.
A zatím co kladl do pece bochníky, měli všichni tři o čem hovořit, jen co je pravda. Příběh opakovali a opakovali a divili se a divili. Všechen chleba byl už v peci, oni se však divit ještě nepřestali. Náhle se otevrou dveře a do pekárny vstoupí Svatý Žid.
»To je on! To je on!« zašeptali oba cizinci povstávajíce uctivě před příchozím.
Tchán pekař omdlel leknutím.
A toho rána by málem nebyli měli v Aptě do čeho kousnout. Všechen chleba by se byl jistě v peci spálil, kdyby Svatý Žid, jehož Světlo nechť nás chrání, nebyl tchána zase ze mdlob ihned vzkřísil.
»Odpusť mi, prosím, všechno příkoří, které jsem ti kdy způsobil!« odprošoval teď na konec pekař zetě se slzami v očích.
»Nyní je již pozdě«, odvětil Svatý Žid vážným hlasem.
Bylo skutečně pozdě. Pozdě, příliš pozdě projevil tchán lítost nad svými špatnými skutky. Jeho osud byl už dávno zpečetěn. Ani sám Svatý Žid nemohl již změnit rozsudku Nebes. V krátké době nato tchán zemřel. Byl to spravedlivý trest Boží za to, že tolik urážel tak učeného člověka, jakým byl jeho zeť. Od onoho času však počalo vzcházet slunce slávy Svatého Žida divotvůrce. Slunce, jež nikdy nezapadá.
Svou manželku choval potom Svatý Žid ve veliké vážnosti a úctě po všechny dny života svého. To je konečně samozřejmé. Byl by ji jistě ctil i kdyby mu nebyla bývala takovou oporou v jeho strádání. Všichni ctíme své ženy, jak nám svatý Talmud radí: »Ctěte manželky své a dobře se za to budete míti!«
Na trestu, který stihl jeho tchána pekaře za všechna ta příkoří a ústrky, jimiž častoval zetě učence, potvrzuje se však pravda jiných slov Talmudu: »Ohřívej se na ohníčku učenců, dej si však pozor, ať se nespálíš! Neboť kousavost učenců je jako liščino kousnutí a jejich pichlavost je štíra bodnutí a jejich důvěrnost hada uštknutí. A každičké slůvko učenců žhavý uhel.«
A učencem byl Svatý Žid vskutku. Před jeho ostrovtipem a jeho kritickým duchem neobstála ani nejučenější díla dávných talmudistů. Nám obyčejným lidem se zatočí hlava, když nahlédneme do složité problematiky takového veledíla jako je »Urim vetumim« od slavného pražského talmudisty a kabalisty svatého rebe reb Jojnysna Ajbšice. On, Svatý Žid, když knihu pročetl, prohlásil, že v ní shlédl jen tři »trochu pozoruhodnější místa«… Nic víc!
Svatý Žid byl však nejen nesmírný učenec, veliký divotvůrce a přitom vzorný manžel. Dovedl také vyprávět krásné příběhy, velmi poučné, jak hned na jednom uvidíme.
Kterýsi manžel si před ním stěžoval na lakotnou ženu. Chasídi neměli pro nešťastníkovy strasti porozumění pražádné. Vysmáli se mu. Však vy už znáte ty kotské gentlemany! Jen Svatý Žid se tehdy ani dost málo nesmál. Vyslechnuv blahosklonně nářky nešťastného manžela, jal se vyprávět tichým, téměř jako by nesmělým hlasem tuto historku:
Kdysi — před dávnými časy ovšem — žil v jedné zapadlé vsi zbožný člověk, který měl velmi skoupou ženu. Tak skoupá byla, že v zimě ani topit nedovolila i když byl mráz nejkrutější. Nemohl se tedy zbožný ten muž v zimě modliti. Jen ráno vstal a už utíkal na náves. Bylo mu tam tepleji při mrazu a větru než u nich doma. A jak se večer vrátil — hned musil do postele. To proto, aby nezmrzl.
Když ten člověk skončil svou smutnou pouť zemskou a stanul před nebeskou branou, tázali se ho soudcové nebeští, kde že jsou modlitby jeho dnů zimních a kde modlitby zimních nocí.
»Nemohl jsem se modlit. Žena netopila.«
Netopila žena! Nebeští soudcové u té rajské brány brady si hladili uslyševše ta slova. Brady si hladili a rozpomínali se na všechny radosti života manželského. Života manželského tam dole na zemi, před lety dávnými. Netopila žena! Brady si hladili a užuž otvírali bránu odpuštění, svobody a spásy.
Zaplesala duše.
Ale tu, kde se vzal, tu se vzal, namanul se tam jakýsi serafínek. Takový maličký capart vám to byl nezkušený! Ale samý žár a oheň, jak už takoví serafínkové bývají.
»Jakže?!« křičel na ně, soudce ctihodné. »Hříšníka takového chcete vpustit do ráje? Když netopí žena, smí duch zapomenout stvořitele svého a pána všech světů? Stydět bych se musil, kdybych se tak zachoval! I kdybych měl zimu jako na Sibiři…«
Nedomluvil. Už na něj hodili měděné síto, ono síto, jímž přikrýval na poušti náš učitel Mojžíš věčný oheň na oltáři, aby se při stěhování Svatostánku nikdo nepopálil, a než se ten milý serafínek nadál, byly jeho plameny spoutány, byla mu dána podoba člověka z masa a z krve, a už vězel v lidské kůži a hop, stojí na zemi před dveřmi truchlící vdovičky. V nebi totiž všecko chodí jako na drátkách.
Volky nevolky zaklepal. Byla to vlastně žena počestná a řádná, tahle vdovička. Cudná, nikoli však nemilosrdná. A když bylo po smutku, manželkou jeho se stala. Nějaký čas klapalo všecko bezvadně. Milému serafínkovi se v tom manželském nebi po lepším ani nezastesklo. Však také už na všecko, co bývalo tam nahoře, zapomněl a namlouval si, že je jen docela obyčejným smrtelníkem a že konec konců je přece jen dobře člověku býti; ovšem ne samotnému. Ale potom přišla zima… Hospodine!…
»Ženo, zatop přece trošku!« žebronil. Nic. »Zatop, holubičko moje!« prosil. Nic. »Zatop, zatop!« škemral, žadonil, huboval, láteřil. Žena, že topit nebude. K čemupak? Škoda prý každé kopejky!
V takovémhle mrazu nevystrčíš z teplého pelechu hlavu, ani kdybys byl ohnivým serafínem. Tenhle se o to arci jednou pokusil, aby se pomodlil. Ale hned zase zalezl napolo zmrzlý. On — serafín plamenný! Na modlitbu nebylo v tom mrazu ani pomyšlení.
Ještě štěstí, že se nad ním v nebi brzy slitovali a že jej včas vysvobodili z jeho trápení. Kdo ví, jak by to s ním bylo tehdy dopadlo. Od těch dob však náš milý serafínek už ani nedutá, když se někdo tam před nebeskou branou vymlouvá na manželku — —
Tenhle příběh vyprávěl Svatý Žid velmi tichoučkým hlasem, opatrně se při tom rozhlížeje na všecky strany. Nejspíš byl on sám oním zmrzlým Serafínem. V některém ze svých předcházejících vtělení totiž. Či snad měl jiné důvody pro ostražitost?…
— Svatý Žid si rád zavdal. Jednou, to byl ještě jen lublínským žákem, řekl: »Celou svou věčnou blaženost prodám za doušek kořalky!« Ale ani jeden chúsid mu nechtěl za tu jeho věčnou blaženost tak draze zaplatit...
Reb Binem z Pšischy byl nejslavnějším žákem Svatého Žida. Nikoho si tak Svatý Žid nevážil jako jeho. Nikdo si také nemohl dovolit to, co směl reb Binem. K Svatému Židovi přicházelo totiž mnoho dušiček hříšníků s prosbami o napravení. Neméně než k svatému Jasnovidcovi lublínskému a jiným velikým světcům. Jednou nechtěl Svatý Žid jakémusi příliš hříšnému nebožtíkovi napravení udělit, ač jej o to velmi prosil. I pravil reb Binem učiteli svému: »Jestli téhle duši napravení neudělíte a nad ní se nesmilujete, pak nejste už můj učitel a já nejsem nadále váš žák.« A tak musil Svatý Žid onomu hříšníkovi udělit napravení, nechtěl-li ztratit svého žáka nejmilejšího. Potom o reb Binemovi pravil žertem toto: »Dejr jingr mančik iz a špicl fin mán harec.« Je to dvojsmyslná hříčka. Značí to: »Ten mladíček je částí, hrotem, mého srdce.« Tak velice ho mám rád. Ale zároveň to znamená: »Ten mladíček je »špiclem«, policajtem mého srdce.« Takový mi nahání strach.
A svatý reb Írele ze Strelisky se vyslovil o reb Binemovi z Pšischy takto: »Reb Simche Binem byl veliký světec. Chtěl ukázat světu docela nové cesty k Bohu. Zemřel však dřív, než své dílo dokončil. Proto se jeho následovníci dostali na scestí.« — Tak to řekl svatý reb Írele, Serafín ze Strelisky, nechť nás chrání jeho zásluhy!
Podobně jako svatý reb Mojše Jíde Lejb ze Sasova nebyl také reb Simche Binem rabínem z povolání. A proto nejsou kotští světci rabíny ani za našich časů. Jsou na veřejnost jen pouhými obchodníky podle příkladu těchhle svých předchůdců. Reb Simche Binem byl s počátku lékárníkem. Skutečný Magister farmaciae. Zkoušky složil ve Lvově. To mu bylo hračkou. Potom však lékárnictví zanechal a stal se obchodníkem s dřívím. Co pravím obchodníkem? Velkoobchodníkem se stal. Skutečným velkoobchodníkem. Vždyť na svých obchodních cestách dojížděl až do Lajpciku, ba i do Danciku čili Gdanska. Dancik je námořní přístav, a je přirozené, že tam reb Simche musil dojíždět. Vždyť v něm byla vtělena duše Zebulunova. A Zebulun byl jedním z dvanácti synů Jakubových a byl rovněž obchodníkem. Písmo svaté o něm praví: »Zebulun na pobřeží mořském sídlí…« To o sobě reb Simche Binem sám řekl. A proto musil být obchodníkem a musil dojíždět až na pobřeží čili do Danciku.
Reb Simche Binem byl také jednou tam v Danciku v divadle. Právě na takovém obchodním zájezdu. Ale ne, že by se v tom divadle byl díval na veselý kousek, který právě dávali! Nikoli. Mnohem více. Reb Binem tam dokonce i sám vystupoval. Zpíval. Nikoli na jevišti, ale v hledišti. Sedl si tam v nejtmavějším koutku na zem a potichoučku si popěvoval Žalmy Davidovy. O to, co se dělo na jevišti, se nezajímal. Nebyl by do divadla jakživ vešel, kdyby mu tehdy nebývalo šlo o záchranu kterési zbloudilé duše. Když mu však jednou později žalovali na zkaženost té dnešní mládeže a jak snadno prý ti nynější mladí lidé podléhají nástrahám Pokušitelovým, a kdesi cosi, tu přerušil reb Binem tohle povídání melancholickým povzdechem: »Mlčte,« pravil, »vy neznáte sílu svodů dnešního světa. A v Talmudu stojí: ‚Nesuď svého bližního, dokud ses sám neoctl na jeho místě!‘ Vy však jste se nikdy na místě té dnešní mládeže neoctli. Vždyť jste jakživi ani v divadle nebyli. Ale já jsem tam byl a nikoho neodsuzuji.«
Návštěva divadla je ovšem veliký hřích, neboť divadlo jen znečisťuje ducha. Ještě horší neřest je však hra v karty. A reb Simche Binem hrál jednou dokonce i karty.
Jenže také jen pro větší slávu Boží. V takovémto případě je to přece čin chvalitebný. Vždyť i Talmud říká: »Lepší je hřích spáchaný k dobrému účelu než záslužný skutek vykonaný z popudu hmotného.« A stojí také v Talmudu, že »kdo zachrání třebas jen jednu duši v Izraeli — jako by zachránil celý svět a všechny tvory.« A reb Simche Binem hrál v karty jen a jen proto, aby zachránil takovou jednu zbloudilou duši.
Na obchodní cestě se totiž reb Simche Binem seznámil s mladíkem, v němž byla vtělena velmi svatá duše. To reb Simche Binem naráz poznal. Jenže ten mladík byl hrozný karbaník. Aby ho zachránil z osidel ďáblových, uvolil se jednou reb Simche Binem, že si s ním a s jeho stolní společností zahraje. Neměl arci ani potuchy, jak se hraje, a karet vůbec neznal. A tak je tedy házel na stůl, jak se mu namanuly. A ku podivu, vyhrával partičku za partičkou. Bylo to řízení Boží, či snad chtěl ďábel takhle i samého reb Simche Binema navnadit a vtáhnout jej do své ošemetné léčky, aby i on propadl karbanu? Kdož to ví? Reb Simche Binem ovšem ani nevěděl, kdy a jak se v kartách vyhrává a v čem vlastně tkví vítězství. Když však viděl, že ostatní hráči nechávají peníze ležet a zmateně na něj pohlížejí, dovtípil se, že asi vyhrává on a že mu tedy ty peníze náležejí. I shraboval reb Simche Binem pěkně hromádku za hromádkou do hlubokých kapes svého kaftanu.
Od té chvíle počal si ho milý mladík velmi vážit. Nejinak, myslil si, než že tenhle reb Simche Binem zná nějaké kabalistické tajemství, a proto vyhrává. Zkrátka, ten mladík reb Simche Binema pro jeho domnělé tajemství přímo zbožňoval. Neustále mu byl v patách, doufaje, že mu snad reb Simche své tajemství někdy poví. Jednoho dne si vyšel reb Simche Binem za město na procházku. Mladík šel s ním. Chodili mlčky poli a lukami. Mladík tušil, že toho dne mu chystá reb Simche Binem překvapení. »To mi jistě chce povědět své tajemství«, těšil se.
Setmělo se a na nebi vyšly hvězdy. Tu konečně přerušil reb Simche Binem mlčení. Pozdvihl zrak k hvězdám a vykřikl verš proroka Jesajáše: »Povzneste oči k výšinám a vizte, kdo toto stvořil?« Jeho hlas zněl nadlidsky. Chvělo se v něm něco tajemného. Něco, co mladík dosud nikdy nepoznal: srdce světcovo. Po prvé v životě mladík pocítil, že jsou také jiné věci, vznešenější a krásnější než hra. Byl osvícen a zachráněn. Karet se už nikdy nedotkl a stal se z něho pravý chasídský člověk. Jak svatý Talmud praví: »Jsou lidé, kteří jedinou hodinou svého života získávají věčnost.«
»Dvě věci jsou povždy s to každého člověka obrátit a přivést jej do vytržení,« řekl toho dne jeden mudřec na druhém konci světa: »Pohled na hvězdnaté nebe a vlastní svědomí.« — Ten mudřec se jmenoval Kant. A reb Simche říkal: »Každého hříšníka dovedu obrátit. Jen lhářů a podvodníků nikoli.«
V roce 5575 (1815) zemřel Svatý Žid a reb Simche Binem zaujal jeho místo. A jestliže si Svatý Žid získal nespočetné zásluhy tím, že napravil duše mnoha nebožtíků, jak se byl tomu vyučil u svatého Jasnovidce lublínského, získal si takových zásluh reb Simche Binem ještě více.
Žáci, kteří bývali u reb Binema v jizbě, slýchávali začasté, jak venku pod okny kdosi pláče a kvílí. Jednou si dodali odvahy a přiskočili k oknu. Nespatřili človíčka. Děs je zachvátil. Reb Simche Binem však nejevil nejmenší strach. Tímhle kvílením se ohlašovaly ty nešťastné duše zemřelých, které přicházely prosit reb Simche Binema, aby je aspoň teď po smrti napravil.
Jednou byl u něho na návštěvě reb Hejnech z Alexandry. A tu mu reb Simche Binem prozradil toto: »Přicházívají ke mně duše takových velikánů, že se neodvažuji k nim ani vzhlédnout. Tak jsou vznešené a svaté. A přece si nemohou v onom světě samy pomoci a jsou nuceny prosit mne, abych je napravil, ač nejsem hoden, ani abych byl podpatkem jejich holínek. Pomoženo jim může být jediné v tomto hmotném světě.«
Při druhé návštěvě se ho reb Simche Binem tázal, zdali četl jakousi knihu od jistého autora. Ten autor byl už dávno mrtev.
»Ano,« odpověděl reb Hejnech, »četl jsem ji. Mohu však říci, že jsem už četl lepší knihy.«
Hned však obrátil a jal se knihu do nebe vychvalovat. Proč? — Inu protože mu reb Simche Binem šlápl pod stolem na nohu. A šlápl jak se patří. Tak to dovedou jen v Kotsku. A proč mu šlápl na nohu? Božínku! To je přece samozřejmé! Poněvadž duše toho autora, když ucítila, že o ní v Prešisce povídají, tak tam honem přiletěla, aby slyšela, zdali ji dost chválí.
Však také při třetí návštěvě vyslovil reb Simche Binem reb Hejnechovi z Alexandry srdečný dík ve jménu onoho nešťastného spisovatele. A řekl mu, totiž reb Simche Binem reb Hejnechovi, že svou chválou prokázal tomu mrtvému autorovi veliké dobrodiní. Aspoň tam, na onom lepším světě…
Jsou to děsné věci. Raději o nich ani mnoho nemluvme. Nemyslete si však, že se děly jen u nich, u kotských světců! U nás v Belzu bylo tomu nejinak, ba ještě mnohem podivněji. Jednou, na příklad, přijel do Belzu k našemu svatému reb Šúlemovi na návštěvu mladičký vnuk svatého reb Írela streliského, reb Írele podolský — mír jemu. Bylo to právě o svátku Dne smíření. Večer se s Šíjelem — to byl synek reb Šúlemův, jak povědomo — učili Talmudu, záhy však toho nechali a ulehli. To proto, že nebylo vidět na písmenka. Lampička jen blíkala. Ale sotva si lehnou, když tu najednou podolský Írele vidí, jak se ten stůl, co se u něho ještě před chvilkou pěkně učili, z čista jasna začíná hýbat jako živý. Postavil se milý stůl na zadní nohy, potom zase na přední a takhle vám po světnici poskakoval jako kůzlátko, než je zakošerují. Jakož psáno jest rukou Davida krále:
»Proč poskakujete hory jako kůzlata, pahrbkové jako ta mláďata skotu?«
Vidí Írele, jak stůl dovádí, a dostal z toho zlou třasavku.
— »To nic není,« chlácholil ho Šúlemův Šíjele, »to jen se nějaká nešťastná dušička takhle u nás doprošuje svého napravení. Jestli se takových věcí bojíš, tak u nás ovšem spat nemůžeš. To jdi raději jinam!« A to řka odvedl kamaráda ke známým. Ta třasavka však milého Írela jen tak hned nepřešla. Však také já se všecek chvěji, kdykoliv si na tuhle strašidelnou příhodu vzpomenu, jakož dále psáno rukou téhož Davida krále:
»Před Pánem chvěj se zemi,
před Bohem Jakubovým, AMEN!«
»Řekne-li ti někdo: Hledal jsem, avšak nenalezl jsem — nevěř mu! Řekne-li: Nehledal jsem a přece jsem nalezl — nevěř mu též! Ale když ti někdo řekne: Hledal jsem a našel jsem — tomu věř, ten člověk mluvil pravdu.« — Tak stojí psáno ve svatém Talmudu. Reb Simche Binem ověřil tato slova Talmudu krásným příběhem. Je to jako ten váš Bér Gynt.
Před dávnými a dávnými časy — vyprávěl reb Simche Binem — žil v Krakově zbožný učenec, reb Ázik reb Jékls jménem. Reb Ázik reb Jékls měl velikou bídu a nevěděl, jak z ní. »Jen zázrak mi může pomoci,« říkal si. Jedné noci uslyšel ve snu tajemný hlas: »Áziku! Áziku! Poklad nesmírné ceny je ti určen. Jdi do města králů země České, jež Praha slove. Tam hledej pod Kamenným mostem, jenž nad řekou Veltavou se klene!« Ázik Jékls nebyl člověk pověrčivý. Znal Talmud a z něho věděl, že nač člověk celé dny myslí, o tom se mu potom v noci zdává. Sen se však opakoval druhé i třetí noci. I poznal reb Ázik, že jeho sen není obyčejný sen a že hlas, který slyšel, je vnuknutí anděla Snů. Vzal Ázik Jékls hůl a vydal se na cestu.
Cesta z Krakova do Prahy byla za oněch časů zlá a nebezpečná. Horší však je, tíží-li nás svědomí, že zanecháme své nejmilejší o hladu a bídě a jdeme za — snem.
Avšak když po putování svízelném a dlouhém stanul na jakémsi kopci, porostlém stromovím zeleným, a s kopce spatřil před sebou nádherný hrad stojící na vysoké hoře a pod hradem město rozložené po obou březích široké řeky, a když uviděl mohutný most, celičký z kamene vystavěný, tu zabušilo radostí srdce Ázikovo. Cítil, že je u cíle a že co vidí je Prúg; ‚Prúg hamaatýró, Ír ve-Em be-Jisrúel, Praha, Koruna světa, Město a Matka v Izraeli‘. Byloť to město veškeré navlas jako by podle vnuknutí anděla Snů vystavěné. I poznal Ázik, že řeka je řeka Veltava, a ten most z kamene že se klene nad pokladem; perlami a stříbrem. Vskutku, nemýlil se. Mostů jiných v těch dobách nad Vltavou nebylo.
Most však byl střežen žoldnéři. I poodešel Ázik Jékls, co chvíli se však k mostu vracel a zrak pod něj upíral, místo si vyhlížel, kde bude hledat poklad svůj v okamžiku nestřeženém.
Byl zpozorován. Drábové se ho chopili a předvedli veliteli. Nezapíral reb Ázik reb Jékls a veliteli stráží tajemství svého snu vypověděl. Po jménu se ho netázali, aniž odkud přichází.
»Hlupáku,« zachechtal se rytíř, slova Ázikova vyslechnuv. Že mezi vámi Židy tací blázni jsou, kteří za sny bloudí jako ty, věru jsem nevěděl. Kdybych já snům věřit měl — až do Krakova putovat bych musil. Zdálo se mi tuhle, zdálo, že poklad nesmírný tam ukryt jest u krbu nějakého Žida ve světnici. I jméno Židovo mi ve snách oznámeno. Však si je předobře pamatuji! Je to prý nějaký — — — Ázik Jékls… To by se mi však chtělo! Až do Krakova trmácet tělo a hrabat se s pokladem u krbu lecjakého proklatce židovského! Sny jsou klam a lež. Kdo jim věří, baba je!«
Reb Ázik reb Jékls děkoval Hospodinu, když jej drábové propustili. Věc se odbyla notným výsměchem. Domů se vrátil bez prodlení. Našel poklad u svého krbu.
Modlitebna, kterou později v Krakově založil, nese do dneška jeho jméno. Však každý znáš tu krakovskou »Reb Ázik Jékls-šíl!« Její kostelník ti tuhle její historii poví.
Ale reb Simche Binem, jenž ji vyprávěl každému novicovi, kterého přijímal do učení, vždycky ještě dodával:
»Tak vidíš hochu, že je něco velmi drahocenného, za čím neustále jako ve snách jdeš a co asi jakživ nenajdeš v světě celičkém. Snad ani u mne ne. A přece je jedno místo, kde bys to najít mohl.« — — —
V Talmudu stojí, že člověk, jenž se staví chromým či kulhavým, ač takovým ve skutečnosti není, bude za tuto svou bohapustou přetvářku potrestán. Bude na konec chromým nebo kulhavým doopravdy. Z toho vyvodil reb Simche Binem, že zcela obdobně ten, kdo se přetvařuje a dělá ze sebe světce, ačkoli světcem není, na konec se skutečně světcem stane. Tedy jaksi z trestu…
A tohle znázornil reb Simche Binem historkou, která má velmi originelní konec.
Jeden šlechtic viděl, jak na silnici leží mužík, do bezvědomí zpitý. Šlechtic byl veliký šprýmař. Povídá: »Počkej, ochlasto, já ti pěkně hlavu popletu!« Kázal, aby opilého mužíka naložili na vůz a odvezli do šlechtického zámku. Tam ho vysvlékli a uložili do postele. Mužické šaty mu odnesli a položili vedle něho popskou řízu. Když milý mužík procitl, nechápal, kde je. Nemaje po ruce jiných šatů, oblékl se do popských. A už je tu panský sluha, hluboce se před ním uklání a táže se, čím by směl báťuškovi posloužit. Mužík teď neví: »Jsem opravdu popem, a že jsem byl mužík, byl pouhý sen? Anebo: Jsem přece jen mužík a teď se mi jenom zdá, že jsem popem?«
I rozkázal milý mužík sluhovi, aby mu přinesl Písmo svaté. Myslí si: Jsem-li skutečně jen obyčejný mužík, neumím také ani číst, a co v knize psáno, nepoznám. A tak se přesvědčím, zdali jsem popem nebo mužíkem.
Přinese sluha knihu a mužík se do ní zahledí. Všelijaká písmenka v ní vidí, ničemu však nerozumí. Už už se chce přiznat, že není popem, nýbrž že je jen docela sprostý mužík. Vždyť ani číst neumí, což přece každý pravý pop dovede. Tu mu však napadlo: A což, jestli také druzí popové ničemu z toho všeho nerozumějí a jen tak nad knížkami sedíce učeně se tváří, aby ničeho robit nemusili a přece všemi vážení a ctění byli a dobře se měli?
Nezavřel tedy milý mužík knihu. Zavřel však ústa, která měl k přiznání už otevřena. Nad knihou se zahloubal, a tak se stal opravdu popem.
A podobně se to má i s mnohými »světci«. Dny a noci prosedí, do kabalistických knih hledí a hledí a ničemu z toho všeho nerozumějí. Myslí si: »Však oni tomu ti druzí také nerozumějí!«
Sedí a sedí, a tak aspoň nic zlého nedělají. Zkrátka jsou z nich konec konců opravdoví světci. — To všechno vyprávěl reb Simche Binem z Pšischy.
Na věčnost odešel dne 12. měsíce elúlu v roce 5587 (1827).
Svatý Žid a reb Simche Binem z Pšischy měli žáka jménem reb Mendele z Tomašova. Reb Mendele dojížděl v mládí též k lublínskému Jasnovidci a ke svatému Kožnickému. Později se stal rabím v Kotsku. Chasídským světem otřásl od základů.
»Bůh oddělil jen jedinkou krůpěj ze své nekonečné Moudrosti a touto krůpějí stvořil celý svět. Ale ani ne tou krůpějí celou, nýbrž jen jednou její polovinou. Neboť druhá její polovina skanula do srdce reb Mendele tomašovského.« — To řekl reb Mejr z Džikeva o našem reb Mendelovi.
A reb Mendele řekl sám o sobě: »Stojím jednou nohou na nebi, druhou nohou však v nejhlubší propasti pekel. Nemyslete si, že je to snadné!«
A řekl: »Kdybych chtěl, ze všech lidí bych mohl udělat chasídy. Není to však žádoucí.«
Dušiček zemřelých přicházely do Kotska celé regimenty. Ve frontách se tísnily před domem reb Mendelovým a čekaly chudinky až na ně dojde a až budou magickou mocí reb Mendelovou napraveny. Síla jeho ducha byla opravdu nesmírná. Vždyť od malička nemyslil na nic jiného než na Pána Boha!
Když mu byla tři léta, nežádal už nikdy ničeho od rodičů. Jen Pána Boha stále volal: »Pane Bože, dej mi kousek chleba, Pane Bože, dej mi trochu vody! Pane Bože, chci to, Pane Bože, chci ono!« A křičet nepřestával, až se nad ním milý Pán Bůh opravdu smiloval a poslal mu strážného andělíčka v podobě Mendelíčkova tatínka nebo maminky a oč prosil mu po nich poslal.
Mimo učitele již zmíněné měl reb Mendele tomašovský ještě jednoho učitele. Učitele opravdu neobyčejného. Nikdy byste neuhodli, že jím byl sám Veliký pražský rabi Lev. Reb Mendele tomašovský byl totiž kdysi v Praze a vymodlil si tu na hrobě rabiho Lva tři milosti. Nikdo neví jaké. Od těch časů byl však pražský Veliký rabi Lev učitelem Mendelovým. Kdo znáš dobře spisy Velikého rabiho Lva, zamysli se nad výroky reb Mendela a poznáš, že je tomu skutečně tak. Vždyť také jeho zásluhou studují v tom dalekém kotském kraji spisy našeho staropražského autora podnes pilněji než kdekoli jinde ve světě. Reb Mendele totiž říkával, že pravý chasídský člověk má mít dva učitele. Jednoho živého, druhého — mrtvého. — Reb Mendele nerad mnoho mluvil. My, lidé obyčejní, vyptáváme se každého neznámého: »Fin vant zent ir? — Viazoj hajst ir?« (Odkud jste? Jak se jmenujete?) Reb Mendele se ptával jen takhle:
— »Fin?« (Ze?)
— »Viazoj?« (Jak?)
A tomu musil každý rozumět…
Kdosi se v učebně modlil modlitbu Osmnácti požehnání. Tuhle modlitbu se všichni modlíme tiše, s očima zamhouřenýma a s rukama na prsou složenýma, ať už bez hnutí stojíce nebo tělem zmítajíce, ale vždy jen šeptem a nic k ní nepřidáváme! Ten člověk se však modlil hlasitě a při tom neustále k Pánu Bohu volal: »Tateňu, tateňu — tatíčku, tatíčku!« Jeden žák chtěl ho, hňupa, napomenout, aby s tím přece už dal pokoj. Reb Mendele však žáka zadržel řka: »Jen ho nech! Bude to říkat tak dlouho — až to bude pravda.«
Rozdíl mezi lenochem a člověkem rozvážným stanovil reb Mendele takto: »Oba se svým chováním zevně velice podobají. Nežli něco udělají, uběhne vždycky notně času. Jenže u obou to má zcela rozličný důvod. Rozvážnému každé rozhodnutí dlouho trvá právě proto, že, co dělá, si nejprve jak náleží rozvažuje. Kdežto lenoch je tak líný, že ani uvažovat nechce.«
O jednom známém učenci se reb Mendele vyjádřil, že prý je to »rabín v kožichu«. Jak to? — Inu takhle: »Proti zimě lidé bojují buďto tím, že si doma zatopí, anebo se jí brání kožichem. Kdo proti ní bojuje, u toho je teplo i jiným lidem. Kdo však se před zimou jen chrání, ten zahřívá sice své vlastní tělo, ostatní lidé však mohou při tom zmrznout. A právě takovým je světec, který by sice byl schopen celičký svět ozářit světlem své duše a teplem svého srdce, on se však zahalí v mlčení jako do kožichu a nechá si všechno své teplo jen a jen pro sebe.«
Mlčení je arci také velmi svatá věc. »Mlčení je ohrada, za níž se rozkládá pole moudrosti,« praví Talmud. Z Talmudu však víme i jinou zajímavou věc o mlčení. Můžeme si jím prodloužit svůj život pozemský. Víme totiž z Talmudu, že smrt se tu a tam splete a omylem si vezme člověka, jemuž dosud neudeřila hodinka a jenž měl tedy podle práva a spravedlnosti ještě dlouhá léta žít na této zemi. S nevyžitými léty takového nešťastníka si potom anděl smrti počíná velice rozumně. Přidá je jinému člověku. Prodlouží jimi — jak vlastními ústy v Talmudu vypovídá — věk učence, který při učené disputaci s kolegy měl někdy pádný argument po ruce, argument, jímž mohl každého protivníka omráčiti; držel však ústa na uzdě a neříkal nic, mlčel. Takovou cenu má tedy mlčení. Prodlouží život. Jen nahlédněte do Talmudu, najdete to tam. — — A svatý ARÍ, Světlo jeho zásluh nechť nás chrání, učí, že ten, kdo vydrží mlčet nepřetržitě čtyřicet dní, získá tím bezpečně dar ducha svatého. Je také s dostatek známo, že svatý reb Nachmen z Braslevy ukládal kajícníkům den mlčení místo postu. Když tedy teď víte, jak krásnou věcí je mlčení, povím vám pěkný příběh o našem reb Mendelovi.
Tehdy byl Mendele ještě jenom žákem Svatého Žida. Jednou se kdesi sešel s reb Lejzrem, vnukem svatého Kazatele kožnického. Oba mladí světcové usedli vedle sebe na lavici, chasídy všechny z jizby vykázali a sami seděli a mlčeli. Seděli hodinu a mlčeli, seděli dvě hodiny, mlčeli. Chasídové co chvíli do světnice zvědavě nahlíželi, reb Lejzr je však po každé zapudil mocným máchnutím své svaté pravice. Celé tři hodiny takhle oba světci mlčeli. Konečně reb Lejzr otevřel dveře a pravil netrpělivým chasídům: »Tak! A teď můžete vstoupit. Pověděli jsme si již všechno…«
Mendele mlčení nepřerušil. Vstal a mlčky putoval až do Pšischy. Když tam přišel, přivítal ho Svatý Žid s neobvyklou přívětivostí. Vyprávěl mu roztomilé příběhy a po každém na něj tázavě pohlédl, co tomu říká. Mendele neříká nic. Mlčí jako zařezaný. Na konec se ho mistr otázal přímo: »Mendele, kdepak ses takhle pěkně vyučil mlčení?« Mendele pootevřel ústa a užuž chtěl odpovědět. Hned si to však rozmyslil a — mlčel.
Verš biblické knihy Kazatel: »Obohacuje-li se člověk věděním, zvětšuje tím své utrpení« opatřil reb Mendele rozkazníkem. Tím nabývá tento verš v hebrejštině jiného smyslu. Zněl by potom v překladě asi takto: »Jen ať člověk stále obohacuje své vědění — třebaže tím zvětšuje své utrpení!«
Jednou dal reb Mendele žákům otázku: »Kde je Bůh?«
»Kde je Bůh? — To ví přece každé dítě! Bůh je všude.«
Reb Mendele zavrtěl svou moudrou hlavou. Nepochopili ho. Povídá:
»Je tam, kam se ho pustí.«
V našich srdcích, když Mu jich neuzavíráme.
Reb Mendele nedodržoval dob modlitby. Kdyby se byl modlil ranní modlitbu až v poledne, jako my belzští, dalo by se to ještě jakž takž i podle Šulchan áruchu ospravedlnit. Vždyť jsou beztoho v nebi už zvyklí, že Říše chasídů vysílá ranní modlitbu s malým zpožděním. Ale představte si, že reb Mendele — a jeho příkladem se ovšem řídili všichni kotští — se modlíval »ranní« třeba až k večeru! — Modlit se máme totiž netoliko duší, srdcem a ústy, nýbrž celičkým tělem, všemi jeho údy. To je samozřejmé. Víte, jak se při modlení na všechny strany klátíme, otřásáme, rukama máváme. Však už král David — mír jemu — řekl ve svých Žalmech: »Všechny mé údy praví, kdo je ti podoben, ó Pane!?« A právě proto, tvrdil reb Mendele, je nutno, abychom se modlili co nejpozději. Říkal, že všechny údy se neprobouzejí současně, a když ráno vstáváme, některé naše orgány prý spí dál. My chodíme, mluvíme, jíme a pracujeme, a ony, lenoši, stále ještě v nás dřímají. Probouzejí se prý třebas až odpoledne, ne-li teprve večer, když už zas jdeme spát. Chceme-li tedy opravdu se modlit všemi údy a všemi svými orgány, musíme prý pěkně čekat až do večera. Kotští byli ovšem s tímhle učením svého světce srozuměni. Představte si však, co takovému zlehčování našich starodávných předpisů o dobách určených k modlitbě říkali za hranicemi kotského království jiní chasídové!
Jednou si reb Mendele hned ráno vzpomněl, že tentokrát se bude modlit časně, ještě za jitřního šera, jak to má být. Už také byl připraven na cestu do modlitebny. Ve dveřích se však najednou obrátil, že prý ho napadlo zajímavé řešení jedné »Tojsfes« a že se musí na tu Tojsfes ještě rychle podívat, aby na ni nebyl nucen myslit při modlitbě. Rušilo by to prý jeho zbožné myšlenky. Víte však, co jsou Tojsfes!? Tyhle drobné poznámky k Talmudu, které jsou čím kratší tím nesrozumitelnější, tím těžší. Pravé křížovky. Co komentářů už bylo k těmhle středověkým glosám Talmudu napsáno! Zkrátka nechal reb Mendele dveře jizby otevřené, vrátil se, uchopil příslušný svazek Talmudu, otevřel jej na patřičné stránce a zahleděl se na svou glosu. Byla na štěstí docela krátká. Bude s ní jistě ihned hotov. Možná, že ji také znáte. Snad si vzpomenete, že jste ji už několikrát čtli a neshledali v ní nic divného. Je to jen dva a půl krátkých řádků. Hledí reb Mendele na tuhle malinkou glosu, která se ztrácí ve velikém svazku jako kapka v širém moři. Nohu si reb Mendele postavil na židli, bérce pěkně kolmo a na koleno si položil otevřený svazek. Pod paží drží váček, v němž je složen jeho modlitební plášť, čili talis a modlitební řemínky, tfilin. Vždyť půjde ihned do synagogy modlit se ranní. Dnes tak nezvykle brzy. Zatím však ještě přece jen nejde. Stojí sehnut nad kolenem své nohy a na tom koleně spočívá ten svazek Talmudu. Stojí reb Mendele bez hnutí jako socha, rty zaťaté a pohlíží na dva a půl řádku. Stojí a stojí. Nikdo se ho ovšem neodvažuje vyrušit. Konečně se vzpřímil. »Už to mám!« řekl radostně. Rozhlédl se jizbou. Bylo šero. Jako v okamžiku, kdy se zahleděl do knihy. Jenže teď už bylo večerní šero… Ještě štěstí, že to tenkrát bylo v létě, že den byl dostatečně dlouhý, takže vystačil k pochopení půltřetího řádku v svatém Talmudu. Kdyby se to bylo přihodilo v zimě, kdy den je krátký, nebyli by se snad v Kotsku vůbec modlili ranní onoho dne. Za chvilku vyšly na nebi tři hvězdy a tím nadešel čas modlitby večerní. Jen tak tak, že se ještě dřív svou »ranní« pomodlili. Ve velikém spěchu ovšem.
Zajisté že jste si již povšimli, že mluvím-li o kotských světcích, nepoužívám již drahný čas titulu »svatý«, ač by si ho na příklad ještě reb Simche Binem zcela určitě zasloužil. Nemyslete, prosím, že tato má ledabylost je následek nějaké bezbožné neúcty. Naopak, ujišťuji vás, že si kotských vážím neméně než ostatních spravedlivých a zbožných. Zejména teď v době poslední. Ale kdo jedenkrát ochutnal belzskou kaši — ne, ten již nikdy v životě neřekne o kotských, že jsou svatí.
Však bych už byl málem zapomněl vám povědět, jak se stalo, že reb Mendele z Kotska otřásl samými základy celé chasídské říše. Kdybych vám to nebyl slíbil už dříve, Bůh mi svědek, raději bych o tom nyní pomlčel. Než co naplat, daný slib jsme povinni vyplnit. Jinak byste nade mnou mohli vyřknout kletbu: »Při Bohu, jenž seslal potopu na věrolomníky, atd. …« Tak jsem tedy nucen volky nevolky všechno vám věrně vypověděti. Arci, nejde mi to jaksi ani s pera. Povím vám to však opravdu poctivě a nebudete se musit na nic dotazovat nikoho jiného. (Však také nejlépe uděláte, když se o tom ani zmiňovat nebudete.) Nebudu vám nic zatajovat ani zkrašlovat, avšak také nebudu zveličovat a nikoho zostouzet, nikomu se posmívat. Budu mluvit jako nestranný divák a očitý svědek, jako »ejd ráje«, nebo jako reportér, jak vy říkáte.
Nejdříve však si, prosím, dobře promyslete výrok Talmudu: » Viděl-li jsi kdy učence hřešit za dne, nepodezírej ho již v noci! Možná, že už se dal zatím na pokání.« — Nikoliv »možná«. Jistě se dal na pokání, dodáváme. Nechci ovšem tvrdit, že tenhle výrok je v přímé souvislosti s tím, co přijde, a že »on« opravdu snad zhřešil. Však suďte sami.
Sběhlo se to takhle:
Reb Mendele z Kotska trpěl ukrutnými bolestmi hlavy. Nevím, jestli za těch časů už byla i v Kotsku neurasthenie, ale něco takového to být musilo. Zkrátka, reb Mendele se rozjel do Lvova, aby se na to pozeptal slovutných odborníků, a aby vyslechl jejich lékařské rady. Nejel ovšem sám, nýbrž provázen jsa celým svým štábem. Ve Lvově se kotští ubytovali ve velikém hotelu a myslili, že tu jsou v bezpečí, ačkoliv jim přece nemohlo být neznámo, že od okamžiku, kdy do Lvova přibyli, jsou všechny jejich kroky bedlivě pozorovány sty neviditelných očí. Chasídové příslušející jiným, nepřátelským táborům — naši belzští ovšem především — číhali za každým rohem, jak by kotské přistihli při spáchání nějaké nepřístojnosti, z níž by potom mohli těžiti pro svou vlastní »cad«, t. j. »stranu«. A byli to vskutku samí »kovaní« junáci, »same gekovete bríjes« odjakživa, tihle belzští našinci. Jen co je pravda.
Králem Lvova, to jest vrchním rabínem, byl tehdy Ješíjes Jákev (Ješuót Jaakóv), nazývaný tak podle svého slavného díla. Vlastním jménem se jmenoval reb Jákev Mešilem Ornštajn. Byl to přísný talmudista, učenec světoznámý a na slovo vzatý. O jeho naprosté nestrannosti nemůže být pochyb.
Hned první sobotu za pobytu kotských ve Lvově došlo na vrchní rabinát těžké udání. Nějací mužové, prý belzští chasídi, kteří »jen tak čirou náhodou« šli v noci ulicí, v níž byli kotští ubytováni, vypověděli pod přísahou a naprosto shodně, že prý na vlastní oči viděli Mendele kotského — neříkali už ovšem ani »reb« Mendele — jak v šabesové noci — — kouří u okna lulku, a ještě ke všemu bez čepičky, bez jarmelky na hlavě! — Prosím, uchovejte v paměti tuto okolnost: bez čepičky na hlavě!
Víte, o svatém šabesu kouřit — je přece smrtelný hřích a takovéto zlovolné znesvěcení šabesu, je-li spácháno veřejně jako v našem případě, má automaticky v zápětí vyloučení hříšníka z veškeré náboženské pospolitosti židovské. Tedy důsledky jsou tu v každém případě nanejvýš vážné. S dcerami takového člověka se neženíme, vína, jehož se dotkne, nepijeme atd.
Kotští přisahali, že to se strany těch »svědků« byla mýlka. Jakýsi zrakový klam. Tvrdili, že ten, co kouřil, nebyl jejich reb Mendele, že to vůbec nebyl Žid, nýbrž jakýsi gój, který měl také plnovous a který prý byl osudné noci náhodou ubytován v pokoji sousedícím s komnatou reb Mendelovou. Ten ovšem směl o šabesu kouřit. Či snad chtějí tihle belzští »chňoci« zatrolení už i gójům kouření o šabesu zakazovat?!
Belzští se tomu smáli, až se za břicho popadali. Nejvíc je rozveselovala ovšem dobře míněná námitka kotských, kteří poukazovali na to, že důkaz, že onen šabesový kuřák nemohl být jejich reb Mendele a vůbec žádný Žid, je obsažen ve výpovědi svědků samých. Ovšem prý lživých a křivopřísežných svědků… Tvrdili přece, nestoudníci, že kuřák byl bez čepičky! A to právě je důkazem podle dedukce kotských, že tenhle kuřák vůbec nebyl Žid. Každý Žid nosí přece doma čepičku jarmelku, a tak byl tedy onen kuřák bez čepičky jistě nějaký gój. Zapomínali, milí kotští, že kdo nesvětí svatý šabes, jak náleží, přestává tím být Židem a je už jen židem. Není už Jehídý, nýbrž toliko jahúdý, tedy také téměř gój, ba horší než gój. Takový hříšník, který nedbá svatosti soboty, se už jistě neostýchá chodit také bez jarmelky.
Marně zapřisahali kotští vrchního rabína lvovského, marně mu vyhrožovali, marně prohlašovali, že přijímá-li co bernou minci svědecké výpovědi od takových ničemů, jako jsou tihle belzští chasídové, pak jsou vůbec všechny jeho rozsudky, které kdy v minulosti vynesl nebo ještě v budoucnosti vynese, jednoduše zhola neplatné — všecko to jejich prošení a vyhrožování nebylo nic platné. Reb Mendele z Kotska, on, nejvyšší hlava tolika tisíců a tisíců — byl volán k odpovědnosti.
Nikdo na světě vám nepoví, co se tenkrát na lvovském rabinátě vlastně dálo. Ani naši belzští již o tom mluvit nechtějí. Tolik vám však snad smím napovědět, že slova, která tam byla tehdy pronesena, nebyla docela klatbě nepodobna…
Byl z toho ohromný poprask. Učiněná vojna mezi chasídy kotskými a chasídy ostatními, zejména ovšem belzskými. Bylo sice také mnoho neutrálů. Avšak i ti se sklonili spíš k naší belzské straně. Všeobecně se tehdy šeptalo staré židovské přísloví: »A men est nyš ka knobl — štynkt men nyšt«. »Kdo nejí česnek — nesmrdí«. Tedy jako to vaše: »Není šprochu, aby nebylo pravdy trochu«. Byly to tenkrát bouře v chasídském světě! Jen kdo zná chasídský náš temperament, dovede si představit, jak byly zhoubné. Širá země polská se otřásala dusotem kopyt chasídských armád.
Jak už řečeno, nerekrutovali se odpůrci kotských toliko z řad belzských »chňoků«. Vždyť na příklad, dokonce i libávičtí chabadníci měli nyní nejlepší příležitost vynahradit si všechny ústrky, jimiž byli již řadu let kotskými častováni. Cožpak jim kotští málo vytýkali, ovšem neprávem, že oni, libávičští, se zajímají jen o metafysiku, kdežto o zákony, jimiž se má člověk řídit ve svém vezdejším konání, že prý se starají pramálo? Tuhle námitku formulovali kotští svým známým ‚jemným‘ způsobem. Říkali libávičským: »Váš rabi káže Zákon nebi. Náš rabi káže Zákon — pupku…«
Po návratu ze Lvova se uzavřel reb Mendele před celým světem v zadním traktu svého velikého domu a již nikdy po celý život odtamtud nevyšel. Sám a sám seděl dvacet dlouhých let v prázdných komnatách svého paláce. Jen málo vyvoleným bylo přáno vstoupit k němu do jeho »Nejsvětějšího«, a to ještě jen velmi zřídka. Šediví pavouci a veliké krysy, které krotce pobíhaly u světcových nohou v celých smečkách, byli jeho jediní společníci. Okny stoupaly sloupy kouře jeho lulky dnem i nocí k zachmuřenému kotskému nebi jako dým obětí zápalných. Dvacet dlouhých let takhle žil kotský vězeň. Dne 22. v měsíci ševatu roku 5620 (1860) — právě v onen čtvrtek, o němž se v synagoze každoročně čte ze svaté Tóry věta: »A Mojžíšovi bylo řečeno: Vystup k Hospodinu!« — odešel reb Mendele se světa, usmířen a oplakáván statisíci svých věrných, v požehnaném věku sedmdesáti dvou let, tolika, kolik činí součet číselných hodnot souhlásek hebrejského slova »chesed«, milost, milost Boží.
Říká se, že prý reb Mendele se znal s lékařem, který byl velmi »osvícený« (»osvícený«, evropsky vzdělaný, je — nadávka!). Tenhle »osvícený« lékař prý svými prohnanými řečmi dovedl vzbudit v reb Mendelovi zájem také o jiné věci, než je Zákon Boží a tajemství kabaly. Nemyslím však, že tato povídačka je pravdivá. Také jsem slyšel, nerad to ovšem opakuji, že prý snachy reb Mendelovy si nestříhaly vlasy, že se neostýchaly podávat ruku cizím mužům a že prý i dokonce chodily s výstřihem. Ale nač tu máme opakovat staré ošklivé klevety a tlachy? Vždyť i to jsou zase jistě jen »same babske máses«, samé babské povídačky.
Kotské bouře se již dávno přehnaly a utišily. Jen občas se ještě tu a tam zablýskne a hrom zaduní. Kotským ty bouře v žádném případě neuškodily. Naopak. Vzduch očistily a řady kotských od těch časů nápadně vzrostly a zesílily, jejich učení a znalosti se prohloubily. Stejně ovšem je tomu i u nás belzských. Boje nás všechny vytříbily a utužily.
Nejedné podivnůstky ovšem už kotští dávno zanechali. Nemalou zásluhu má na tom nejslavnější žák Mendelův, reb Íče Majr, neboli Rim, jak jej krátce jmenujeme podle iniciálek jeho titulu a jména.
Rim byl talmudista, jakých nebývalo snad už staletí. Je autorem knihy »Chidýšé Rim«. Jeho spletité talmudské problémy a jejich učené řešení jsou tak ostrovtipné, tak subtilní a složité, že se staly příslovečnými. Chceme-li o nějaké věci říci, že je jak se patří zašmodrchaná, říkáme o ní, že je jako »rimske kašje«, jako nějaký »Rimův problém«. Rim byl rabínem v Geru. »Góra Kalwaryje« říkají tomu křesťané. Není to daleko od Varšavy. Tak asi pět mil. A žije tam tak nějakých 3000 lidí. Téměř všichni muži mají tam pejzy a všichni jsou koželuzi. Příliš to tam nevoní.
Rim byl světec opravdu božský. Jednou po jídle položil hlavu na stůl a setrval tak asi půl hodiny. Zdálo se, že spí, ale nebyl to obyčejný spánek. Neboť znenadání pozdvihl Rim hlavu a zvolal: »Teď vím, že jídlo je opravdu veliká a vznešená věc!«
»Byl jsem právě v nebi před rajskou branou,« vypravoval. »Přišla tam duše jednoho světce, který před malou chvílí zemřel. Ten člověk se celý život postil, modlil a v Zákonu Božím hloubal. Bylo mu podle zásluh otevřeno. Vstoupil do ráje a byl přijat do lůna otců. Brána se opět zavřela. Nato přijela na zlatém voze, taženém dvěma páry běloušů, duše člověka docela obyčejného. Tentokrát se rajská brána otevřela dokořán a všichni světci a andělé Páně vyšli milou dušičku přivítat. Nebesští muzikanti jí zahráli nejkrásnější svatební pochod, jakého ucho pozemšťanů jaktěživo neslyšelo. »Kdo je tenhle velký světec?« tázal jsem se s podivem. »Proč nebyl ten prvý, který byl přece světcem skutečným, přijat stejně okázale jako tenhle obyčejný člověk?«
»Není to arci světec tenhle druhý a v službě Pánu Bohu se tomu předešlému nikterak nevyrovná,« zněla nebeská odpověď. »Byl to však přece jen řádný člověk, zákonů a povinností dbalý, a získal si nadto ještě veliké zásluhy. Hostil ve svém domě chudé nejen o svatém šabesu a o svátcích, jako každý, kdo něco má, činí, nýbrž i ve všední dny jísti a píti jim dával a za mák neskrblil. Kdežto onen první se neustále jen modlil, studoval a postil, najíst však nedal nikomu. Proto jsme ho také neoslavovali tak okázale jako toho druhého.« —
»Teď tedy aspoň vím, že je jídlo veliká a vznešená věc«, opakoval Rim.
Kdysi poučoval své žáky takto: »Není dobře být moudrý. Člověk příliš moudrý má sklon k mudrlantství, jež na konec vede k nevěře. Není dobře být dobrý. Přílišný dobrák je změkčilec. Takový nemá snad sklon k nevěře, ale stává se snadno prostopášníkem. A není také dobře být zbožný. Přílišný pobožnůstkář nemá sklon ani k nevěře ani k prostopášnosti, myslí si však, že jen on slouží Pánu Bohu, jak náleží, ostatní lidé že nestojí za nic, a proto všechny nenávidí. Na konec se stane škůdcem všech, opravdovým zlosynem.«
Žáci nad touhle řečí prostě žasli. — »Ale, učiteli náš,« tázali se, »jakýpak má člověk být, když ani moudrý, ani dobrý a ani zbožný nejedná správně?«
»Jaký má člověk být?« odpověděl jim Rim. »Inu, moudrý, dobrý i zbožný zároveň.« — Potom se totiž tyto tři ctnosti vzájemně neutralisují ve svých neblahých výhoncích.
Jednou vyprávěl Rim tenhle krásný příběh:
»Za časů svatého rebe reb Mélecha z Liženska žil v jednom malém městečku rabín, který byl veliký světec, ale nikdo o tom nevěděl. Ani on sám si ovšem nebyl své svatosti vědom. Kostelník, který byl zároveň jeho sluhou, pozoroval, že každého jitra přicházejí k rabínovi dva starci. Jsou podivně oblečeni a vyhlížejí neobyčejně vznešeně a důstojně. Jen odejdou, a už přijde muž třetí. Také on je podivně oblečen, avšak prostěji, a není ani zdaleka tak vznešený a důstojný. Cosi se rabína otáže a už zase utíká. To se opakovalo den co den dlouhá léta navlas stejně. Rabín byl při tom vždycky klidný. Jako by to nebylo nic neobyčejného. Po všechna ta léta si sluha marně lámal hlavu, kdože ti tři jsou. Konečně si jednoho dne dodal odvahy a rabína, svého pána, se na to zeptal. Rabín-světec byl tak skromný člověk, že se do té doby domníval, že všichni lidé jsou stejně svatí jako on a že ti tři tajemní muži docházejí vůbec ke každému tak jako k němu. Proto se také sluhově otázce nyní velice podivil. »Cožpak ty je neznáš?« pravil. »Ti dva jsou přece starozákonní proroci Eliáš a Elisa a ten třetí je jejich služebník Géchazí. Je mu souzeno neustále své někdejší pány hledat, ale nikdy jich nedostihnout. A tak je nemůže odprosit za to, že jim za živa nekonal své služby dosti věrně.«
Zhrozil se milý sluha a na ulici vyběhl, lidem vyprávěl o zázraku, jehož byl denně svědkem. Všichni byli zmateni. Do té chvíle nevěděli, jakého světce mají v rabínovi, světce, k němuž docházejí dávnověcí proroci starozákonní. Teď se však také ten rabín konečně dověděl, že ti tři k jiným lidem nechodí, nýbrž jen k němu.
Druhého dne čekalo rabínova sluhu nové překvapení. Proroci se neobjevili. Také Géchazí, jeho vzorný kolega, nepřišel.
»Proč dnes nepřišli?« tázal se sluha rabína.
»Teď, když vím, že k jiným lidem nedocházejí, poprosil jsem je, aby od svých návštěv u mne také upustili. Neboť nechápu, proč právě mě mají ctít víc než ostatní lidi,« odpověděl rabín-světec. Tak velice byl skromný.
Veliké je utrpení, jež musíme my, děti Izraele, snášeti mezi všemi národy již tolik staletí. Velmi přísně nás trestá náš Otec nebeský. Žádný poklesek nám nepromíjí. Za každičký hřích nás bije čtyřiceti ranami. A proč jen právě na nás je tak přísný? Vždyť všichni lidé jsou jeho dětmi, všechny nás stejně stvořil, jak je psáno. A přece je k nim tak přelaskavý, k nám však tak tvrdý?! Odpověď na tuto otázku je samozřejmá: »Poněvadž z dítka, které otec nejpřísněji tresce — z toho dítka jednou jistě něco velikého bude.« Tak nějak to řekl už král Šalamoun. Jak je však možné, že jsme při všech těch útrapách dosud nezhynuli a že nikdy nezhyneme do příchodu mesiášova? Jakým tajemným prostředkem jsme se udrželi při svěžesti a síle, jakou zázračnou medicinu jsme to užívali, že jsme se ze všech ran vždycky zase vyhojili?
To nám jen moudrý Rim dovedl vysvětliti. Vyprávěl: »V dobách, kdy byli Židé vyhnáni ze Španělska, žil jeden světec, jenž měl jméno proroka Samuela. Tenhle světec se domníval, že utrpení již dosáhlo vrcholu, že dob horších už být nemůže, a že tedy podle starých proroctví již přijde doba mesiášská. I poručil všem, kdo se nedali svést na scestí a zůstali věrni víře otců, aby vyšli mesiáši vstříc v radosti a veselí. A aby každý vzal do ruky láhev kořalky a jak mesiáše spatří, aby mu na zdraví připili a zvolali: »Pohleď, synu Davidův, čím jsme svá hrdla svlažovali a tak svá srdce sílili v tom našem Vyhnanství přehořkém! Douškem kořalky. To nám sílu dodávalo, takže jsme nezoufali a nezahynuli.«
Ten světec Samuel se mýlil. Míra utrpení nebyla vyhnáním ze Španělska ještě dovršena a syn Davidův nepřišel. Ale já vám pravím« — končil moudrý Rim své vypravování — »že teď, až opravdu přijde Mesiáš, vezmou chasídové pod paži nějakého malinkého rabínečka a s ním půjdou Spasiteli vstříc radostně volajíce: »Pohleď, synu Davidův, pohleď, kdo byli ti, jež nás svými slovy utěšovali v tom našem vyhnanství přehořkém! Pohleď, kdo nás svým příkladem posilovali a odvahu nám dodávali a nás zachovali až do té doby tvé!« —
»Když nás Mojžíš vedl z Egypta,« pravil moudrý Rim, »konal Bůh veliké zázraky. Před očima národů rušil odvěké zákony, které dal přírodě na začátku světa. Také nyní se dějí zázraky, avšak pouze zastřeně a utajeně, nikdy zjevně. Dějí se takovým způsobem, že se lidem zdá, jako by přírodní zákony zůstávaly nedotčeny. Proč ten rozdíl? — Z Egypta nás Bůh vyvedl, aby nám dal na Sinaji svůj Zákon obecný, Zákon zjevný. Tajemství svých nám tehdy neodhalil. Zázraky zjevné, které na odchodu z Egypta předcházely sinajské zákony, byly tedy průpravou k Zákonu rovněž zjevnému. Nyní však koná s námi Bůh zázraky tajné, zastřené rouškou, rouškou přirozeného světového dění. Neboť tyto tajné zázraky jsou tentokrát průpravou k Zákonu tajemnému, k mysteriím Božím, až dosud poznání veškerého stvoření zastřeným. K mysteriím, jež nám budou odhaleny, až vskutku přijde Mesiáš.« — Tak pravil moudrý Rim.
Jakož je psáno rukou proroka Jezajáše:
»Ze Sionu vyjde zákon a slovo Boží z Jerusalema: On bude soudit říše a kárat národy: Své meče překovají v motyky, své oštěpy ve vinařské náčiní: Již nikdy nepovznese národ proti národu meče a válek nikdy již nepovedou:«
Staniž se tak brzy, za dnů našeho života, a končí se tato pouť do říše chasídů:
Amen.
- ↑ Talmud, Abót.