Devět bran/Brána pátá – Svatý rebe reb Mešilem Žíše z Hanipoli a Svatý rebe reb Mélech liženský
| Devět bran Jiří Langer | ||
| Brána čtvrtá – Svatý reb Írele ze Strelisky | Brána pátá – Svatý rebe reb Mešilem Žíše z Hanipoli a Svatý rebe reb Mélech liženský | Brána šestá – Svatý rebe reb Šmelke z Mikulova a Svatý rebe reb Pinches z Frankforta |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Devět bran |
| Podtitulek: | Chasídů tajemství |
| Autor: | Jiří Langer |
| Zdroj: | 1. vydání, 1937, str. 114–138 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Brána pátá
Dva Zlaté pozouny kůru andělského,
dvojice nejsvětější z otce jediného.
Dvé převzácných srdcí těla velmi svatého,
života čistého,
ducha pokorného.
Náš učitel a náš pán
Svatý rebe reb Mešilem Žíše z Hanipoli
kéž by nás jeho zásluhy na věky chránily,
jakož i jeho svatý bratr
náš učitel a náš pán
Svatý rebe reb Mélech liženský
kéž by jeho zásluhy chránily nás všecky!
Chasídské světce oslovujeme v řeči přímé titulem »rebe«. Vyprávíme-li o nich, užíváme kratšího titulu »reb«. Reb ovšem znamená poněkud nižší stupeň důstojnosti. Jsou však světci, jejichž velikost ani ten ani onen titul ještě nevystihuje. Dáváme jim proto oba tituly zároveň; rebe i reb. Nemnoho je arci světců takových. Celkem toliko osm. Předně je to svatý rebe reb Bér neboli Kazatel z Meziriče a po něm někteří jeho žáci: moravský světec rebe reb Šmelke z Mikulova a jeho bratr rebe reb Pinches z Frankforta. Bratři rebe reb Mélech, správněji Elimélech z Liženska a rebe reb Žíše z Hanipoli. Dále pak rebe reb Šimen z Jaroslavi a rebe reb Búrechl z Mezibozu. Je to něco podobného, jako když v životě vezdejším říkáme profesor doktor nebo inženýr doktor, jenže rebe reb je ještě mnohem světější a velebnější. Ale abychom nezapomněli na toho osmého, nebo lépe řečeno prvního! Je to staropražský rebe reb Jojnysn Ajbšic (Jónatan Eibenschitz). Říkáme mu rebe reb, ačkoli žil dávno před svatým Baal-Šemem a tedy před počátkem chasídské éry. Ale říkáme mu tak s právem, neboť byl předchůdce chasidismu. Předchůdců má chasidismus totiž několik. Jsou to na př. — nehledíc k svatému ARÍ v Palestině — především pražský Veliký rabi Lev, dále italský Hóše Hajjim Luzzatto a konečně pražský rabí Jonathan Eibenschitz, to jest, náš svatý rebe reb Jojnysn. Rebe reb Jojnysn se stal rabínem v Praze v roce 1711. Bylo mu tehdy teprve 21 let. Předtím žil na Moravě. Když pro nic jiného, tož aspoň pro tu neobmezenou úctu, které požíval u svých pražských žáků, zasluhuje si svého chasídského titulu. Ctili ho tehda v Praze téměř docela tak jako my, chasídové. A také pro svou skromnost a pro shovívavost k odpůrcům zasluhuje svého chasídského titulu.
Později, když byl povolán do Hamburku, říkali o něm tam v Němcích, že je »po moravsku sladký«. A opravdu, jak sladké jsou spisy svatého rebe reb Jojnysna! Když tak čteme jeho »Jeárót Devaš«, to znamená česky »Plástve medu«, nebo jeho »Ahavat Jónatan«, t. j. »Láska Jónatanova«, zdá se nám chvílemi, že čteme knihu nějakého skutečného chasídského světce. Když mu tedy říkáme rebe reb, víme, co děláme. Ale pravým chasídem přece jen nebyl. Vždyť zapovídal požívání kávy, čaje, ba i kouření. Nu, bez kávy bychom se snad ještě jakž takž obešli. Ale představte si nás chasídy bez čaje, nebo dokonce bez kouření! To přece není ani možné. Víte přece, že pravým světcům je kouření velmi svatým skutkem. Málem je to obětování. Jak náš svatý Talmud praví: »Veškeré činy konej jen Nebesům pro požitek!« To se ovšem vztahuje i na kouření. Ba především na kouření. Vždyť ten kouř opravdu stoupá k nebesům.
Ale abychom se zase příliš nezaběhli! Vždyť si tu chceme vyprávět o těch dvou našich svatých bratřích, a zatím se touláme světem, skoro jako oni kdysi světem bloudívali. Bratři rebe reb Žíše a rebe reb Mélech chtěli totiž sdílet s Pánem Bohem muka, která On snáší s námi uprostřed našich neřestí a nečistot, v tom našem Vyhnanství přehořkém. A tak se tedy ti milí bratři vydali — po příkladě dávných asketů — na cestu světem.
Ve veliké bídě a v strádání neskonalém bloudili kraji a zeměmi. Vyhýbali se obcím, nad nimiž neuzřeli zářit velebnost Boží, a do domu, nad nímž se jejich svatému zraku nezjevilo tajemné jméno Páně, nevstoupili. A neustále byli veselí, jak se na pravé chasídské lidi sluší.
Zejména starší bratr, rebe reb Žíše. »Jak je vůbec možno být smutný?!« divíval se svatý rebe reb Žíše. »Co bylo — pro to se přece rmoutit nebudeme; vždyť už to máme za sebou. Budoucnost — tu beztak nikdo neznáme; tož jaképak starosti?! A přítomnost? — Ta je přece jen kraťounký okamžik a hned zas pomine. Stojí tedy vůbec za zlobení?«
U jednoho ptáčníka spatřil Žíše velikánskou klec a v té kleci bylo uvězněno hejno ptáčků zpěváčků. Co udělal Žíše? Řekl si: David, král Izraele, praví v svých Žalmech: »Smilování Boží náleží všem tvorům«. A to řka šel a klec otevřel. A milí vězňové se také dlouho nerozmýšleli a rozlétli se oknem do Božího světa. — To tedy udělal Žíše. A co udělal ten ptáčník? Inu popadl hůl a milého Žíše zmlátil podle zásluhy. Myslíte, že Žíše plakal? Ale kdepak! Smál se na plné kolo!
Jindy chtěl asketa Žíše vydat své tělo na pospas mravencům. Lehl si tedy do mraveniště. Mravenci však se jeho svatého těla nedotkli. Ani jediný ho neštípl. »Pane světa,« zahořekoval Žíše. »Jaký jsem to ničema! Už ani mravenci mě nechtějí…«
Též matičky země bylo Žíšovi líto. Utěšoval ji takhle:
»Milá zemi, vím, že jsi hodnější než já, a přece po tobě šlapu. Ale netrap se! Než se naděješ, budu ležet pod tebou a ty budeš šlapat po mně.«
Víme tedy, jak vřele miloval svatý rebe reb Žíše všeliká utrpení a jak rád je podstupoval. Teď se však dovíte, kterak též Pán Bůh svému Žíšovi utrpení sesílal a touto svou milostí jej obdařoval, kdykoliv k tomu byla příležitost.
Slyšeli jste snad již někdy ten příběh, který si křesťané povídají o svém Pánubohu, když ještě chodíval světem s tím svým jedním svatým. (Také křesťané mají totiž světce a vypravují o nich poučné příběhy.) Tenhle jejich svatý se chtěl jednou vyhnout ranám a prosil proto svého Pána, aby si lehl na jeho místo. Dostal potom bití ještě jednou. Také naše svaté bratry potkal kdysi podobný osud na té jejich bludné pouti. Jenže to bylo přece jenom trochu jinak. Má to takovou trochu jinačí »špic«, neboli, jak vy říkáte, jinou pointu.
Přijdou jednou tihle naši milí bratři do krčmy a ulehnou na pec, aby měli pokoj; ubožáci utrmácení. Ale pokoj neměli. To proto, že krčma byla plná mužíků. Ti tancovali a hulákali až do omrzení. Najednou si vám ti ochlastové vzpomněli, že prý toho Žida tam na peci proženou, lenocha. To řekli a chopili se svatého rebe reb Žíše. Ten byl totiž první na ráně, neboť ležel na samém kraji pece. Postavili milého Žíše na nohy a kázali mu, aby jim tancoval. Uposlechl svatý rebe reb Žíše a tančil před mužíky jako ta princezna Salome před Herodem králem. Tančil, točil se a křepčil a chlapi se chechtali a ječeli. Když umdléval, biči ho popohnali. Tak dlouho milí mužíci svatého rebe reb Žíše popoháněli, až zůstal ležet bez hnutí na podlaze.
Ani mužíci nejsou bez srdce. Když viděli, že se Židák už nehýbe, hodili ho zase na pec, aby si oddechl. Za chvíli se svatý rebe reb Žíše vzpamatoval. Vidí svatý rebe reb Mélech, že se Žíše probírá z mdloby i naklonil se k němu a šeptá mu do ucha: »Žíše, bratříčku, lehni si teď chvilku na mé místo, a já si lehnu na tvé.« Ale Žíše nic. Ani slyšet o tom nechtěl. I rozplakal se svatý rebe reb Mélech a povídá: »Což pak si myslíš, že na všecko utrpení máš právo jen ty? Všechnu bolest světa chceš vypít vždycky sám a nikomu nechceš přenechat ani jednu hořkou krůpěj. Ani mně, vlastnímu bratru svému ji popřáti nechceš. Což nemám také já trochu práva na nějaké to utrpení pro slávu Boží?« — Takto svatý rebe reb Mélech naříkal a takto hořekoval.
I zželelo se svatému rebe reb Žíšovi milého bratra a postoupil mu své místečko na kraji peci. Sám si lehl na jeho.
»Teď zas proženeme toho druhého,« — povídají mužíci. To proto, že už zase měli dlouhou chvíli. Vylezli tedy na pec a shodili s ní »toho druhého«.
Jenže tím druhým byl opět náš svatý rebe reb Žíše. Měl »štěstí«. Neboť nepoznali opilci svůj omyl. A již zasvištěly biče a svatý rebe reb Žíše se dal do tance po druhé. Byl by se rád smál, že se to bratříčkovi zhatilo. Věděl však, že hříchem jest, vysmívati se ubožákům. Tak se přece jen přemohl a nesmál se Mélechovi, bratru svému, že musí tam na té peci nečinně přihlížet, jak on, Žíše, si tu pěkně trpí pro slávu Boží. A nanovo tančil svatý rebe reb Žíše svůj přeslavný tanec bičů. Tančil a tančil, až opět klesl, a milí mužíci viděli, že tentokrát se jejich Žid tak hnedle z mrákot neprobéře.
Ať se jak chce světa osud
semele a zvrátí,
Žíšů osud máme posud,
do nás vždy se mlátí.
Tak nějak to řekl jeden veliký básník. Vrchlický se jmenoval.
Řekli jsme, že Žíše byl žákem svatého rebe reb Béra, kazatele z Meziriče. Ale byl to prapodivný žák, tenhle Žíše! Za všechna ta léta, co byl v Meziriči, neuslyšel z úst svého slavného učitele ani jedinký výklad slova Božího.
Otevřel svatý rebe reb Bér Knihu a počal číst: »I pravil Hospodin…« a milému Žíšovi už to stačilo. Takové nadšení ho popadlo, jak ta tři slova uslyšel, že nebyl s to, aby dál poslouchal. Tak tomu bylo po každé. Kdykoli Žíše uslyšel, že »Hospodin promluvil…«, popadlo ho to jeho vytržení. Z plna hrdla začal hned křičet: »Hospodin promluvil…! Hospodin promluvil…!« a křičet neustával, takže byli jeho slavní spolužáci nuceni vyvést ho na dvůr. To proto, aby měli od něho pokoj. Žíše se jim ani nevzpíral. Nevěděl vůbec, co se s ním děje. Nadšení mu lomcovalo celým tělem. Také na dvoře neustával volat »Hos-po-din pro-mlu-vil, Hos-po-din pro-mluvil!« a zmítal se při tom, jako by měl padoucnici. Dlouho to vždycky trvalo, než se uklidnil. Když se konečně mohl vrátit — byl celý výklad mistrův již dávno ukončen. Tak neslyšel Žíše nikdy ani jediný výklad svatého rebe reb Béra.
Takovéhle vytržení nazýváme hislaháves, vzplanutí.
V tajemné knize »Tykúnym« je psáno, že Láska a Bázeň jsou dvě křídla, na nichž se můžeme vznésti až k Bohu.
Žíše měl však jen jedno křídlo. Veliké a mohutné ovšem. Druhé mu však nikdy nenarostlo. A lítejte jen s jedním křídlem! Nedokážete to. Uvidíte.
Po celý život sloužil totiž Žíše Pánu Bohu jen láskou. Avšak jedenkrát se mu zachtělo mít obě křídla a sloužit Nejvyššímu také bázní, jako andělé Boží. Modlil se tedy Žíše k Pánu Bohu, aby mu také udělil milost své bázně.
I vyslyšel Hospodin modlitbu Žíšovu a bázní naplnil srdce jeho. Nemyslete však, že se Žíše teď, když mu narostla obě křídla, vznesl do výše jako pták. Právě naopak! Jsa jat svatou bázní před Pánem všech světů, zalezl pod postel jako schlíplý psík a všecek se chvěl strachem.
»Už dost, Pane, už dost!« volal tam pod postelí jako Jonáš z hlubin oceánu. »Sejmi se mne opět svou svatou bázeň! Nedovedu ti sloužit co andělé tvoji. Chci ti raději zase sloužit jen jako obyčejný Žíše.«
A milostivý Bůh vyslyšel milého Žíše i tentokrát. Křidélko bylo mu opět ustřiženo a Žíše vylezl zpod postele a sloužil od té doby Pánu Bohu zas jen jako »obyčejný« Žíše, jen a jen pouhou láskou.
Židé němečtí pohlížejí na naše polské soukmenovce odjakživa trochu přes rameno. Proč — ví Bůh. Na své učenosti nemají si věru co zakládat a na zbožnosti snad ještě méně. Ve Frankfortě nad řekou Mohanem byl však jeden muž, jenž by byl opravdu měl proč pohlížet na »Poláky« přes rameno. On však toho nečinil, ba naopak, spíš se vysmíval pýše svých vlastních krajanů. Byl to rabi Núsn Adler.
Obávám se, že jste jeho jméno snad dosud jakživi neslyšeli. Zato je vám asi známo jméno jeho nejslavnějšího žáka. Byl to rovněž frankfortský rodák, rabi Mojše Schreiber, autor slavného spisu »Chasam Sofer«. Víte, je to ten, který se potom stal vrchním rabínem v Bratislavě a velmi se tam proslavil. Zejména svým zatracením filosofa Mendelsohna a jeho překladu Písma svatého do němčiny. Rabí Mojše Schreiber si tím asi opravdu získal zásluhu nehynoucí. Neboť jeho potomci jsou za to patrně již od přírody tak učení, že mohou docela prostě dědit úřad vrchních rabínů v Bratislavě bez potíží až do dneška.
Nuže, rabi Núsn Adler z Frankforta byla osobnost opravdu zázračná. Nebudeme se tu však o něm příliš rozepisovat, poněvadž rabi Núsn Adler nebyl králem v té naší chasídské Říši. Jen tolik budiž zde jen tak mimochodem o něm řečeno: Rabí Núsn Adler uměl všechny ty své přetěžké talmudické přednášky zpaměti a jen zpaměti svým žákům přednášel. A tenhle rabi Núsn Adler — mír budiž nad ním — prohlásil jednoho dne ve Frankfortu toto:
»Tihle polští Židé jsou opravdu hrozně dotěrní. Jen si představte: Kdykoliv se má duše povznese na Nebesa, vždycky už z dálky vidím, že tam stojí před nebeskou branou tenhle Žíše. Bůh sám ví, jak se tam ten člověk vždycky vetře, ale kdykoliv tam přijdu — už je tam dřív než já. Vskutku, tihle polští Židé jsou náramně dotěrní!« opakoval rabi Núsn Adler.
Za tohle své slovo si rabi Núsn Adler zajisté zasluhuje, abych vám o něm přece ještě něco pověděl.
Milí frankfortští neměli totiž svého rabína, Núsna Adlera v převeliké lásce. Však ho také dali do klatby. Ovšem jen do »malé« klatby, do klatbičky. A reb Núsn Adler musil z Frankforta z čista jasna utéci. Byl potom nějaký čas rabínem u nás na Moravě v Boskovicích. Tam vykonal mnoho zázraků a musil se proto nakonec zase utéci do Frankforta. Jenže ve Frankfortu ho dali znova do klatby. A do těžké k tomu. To všecko jen proto, že měl tak rád nás chasídy. Škoda, že se k nám nikdy nepřidal docela! My bychom byli těm frankfortským pánům zatopili! Když zemřel (r. 1800), mluvil nad jeho hrobem náš svatý rebe reb Pinchesl, o němž vám budu hnedle vyprávět.
Velmi podivné jest, že rabí Núsn Adler nevyslovoval naši svatou hebrejskou řeč jako my a naši předkové od dob nepamětných. Vyslovoval ji jako nějaký »Frenk«[1], ač jím přece nebyl. Neříkal totiž na příklad »hú-ojlóm« (svět) jako my, ale vyslovoval to »há-ólám«, docela tak jako ti »Frenkové«.[1] Než není radno, připomínati nedobrých věcí, když vzpomínáme památky mrtvých. Však on také rabí Núsn Adler — mír jeho památce — asi věděl, co dělá a proč to dělá, i když to naše mozky pochopit nemohou.
A teď se tedy trochu poohlédněme také po tom svatém bratrovi našeho milého Žíšeho, svatém rebe reb Mélechovi.
V dobách, kdy v Ližensku vládl svatý rebe reb Mélech, vládl ve Vídni císař Josef II. Poměr mezi oběmi vládci byl napjatý. Kire, to je císař pán, chtěl, aby židovští mládenci sloužili u vojska, svatý rebe reb Mélech nechtěl. Svatému rebe reb Mélechovi by nebývalo bylo za těžko vůli vídeňského ‚kire‘ zlomit. Neměl svatý rebe reb Mélech vojska, neměl drábů ani policajtů, byl však obdařen darem svatého ducha a mocí svatosti. Obé chybělo císaři. A jsou to přece vlastnosti, proti nimž žádná moc tohoto světa pranic nezmůže. Jenže na straně císařově byli téměř všichni ostatní rabíni s tím veleučeným pražským rabim Nojde Bíhídou (Jechezkiél Landau) v čele. Proti takové přesile nemohl ovšem zbla pořídit ani takový světec, jakým byl svatý rebe reb Mélech.
Tážete se, proč mládenci židovští u vojska sloužit nechtěli a proč je ten náš svatý rebe reb Mélech v tom podporoval? —
Tož vězte, že nikoliv snad proto, že by se jim vojenský život veselý nebyl líbil. Takový Jákl Prezent rekte Edlman, na příklad, byl vojenskou službou císaři pánu odjakživa neméně nadšen než sousedovic Ivan, řečený Potapenko. Jenomže Jákl Prezent ví, že na vojně bude nucen znesvěcovat svatý šabes, jíst zakázané pokrmy a že se snad ani nebude moci modlit, natož pak v Zákoně Božím hloubati dnem i nocí. O to vše neběží Ivanu Potapenkovi. Jen proto se tedy svatý rebe reb Mélech natolik zasazoval, aby se židovští rekruti raději dali zabít a svůj mladý život tak obětovali, než aby na tu vojnu chodili aneb císaři sloužili. Věděl, že takto by plány císařovy byly zmařeny, že na konec by musil kire, chci říci císař, ustoupit a Jákl Prezent — rekte Edlman — že by měl na věčné časy od vojny pokoj.
Naproti tomu tvrdili druzí rabíni, že »dýne de-malchise — dýne«, že zákon z moci státní je i podle naší Víry opravdovým zákonem a že válka obranná je Talmudem dovolena, ba že je naší svatou povinností a že dobrotivý »kire« válek výbojných zajisté nikdy nepovede, a kdesi cosi. Zkrátka, svatý rebe reb Mélech byl učenými kolegy přehlasován a od oněch časů musí milý Jákl Prezent — rekte Edlman — volky nevolky pěkně sloužit, i kdyby mu mělo nucené přestupování svatých příkazů Božích srdce utrhnout. Bude za to generálem, až přijde mesiáš.
Světec, jakým byl svatý rebe reb Mélech, se však tak hned nepoddá. Ještě dlouho s ním musil ten vídeňský kire o toho židovského vojáčka bojovat.
Jednou byl v Ližensku na návštěvě svatý reb Mendele z Rimanova, kéž nás chrání Světlo jeho zásluh! A když navštíví světec světce, jedí spolu polévku z jedné misky jako bratři. Onoho svatého šabesu bylo u liženské tabule v poledne mnoho vážených hostí. Samí dobří chasídští lidé to byli. A všichni se dívali, jak pěkně tací vzácní světci jedí polévku. Čeká svatý rebe reb Mélech, až si host nabere lžíci polévky a zatím co tu plnou lžíci zvedá k svým svatým ústům, opatrně, aby mu ani kapka neukápla, noří zase pomalounku on, totiž náš svatý rebe reb Mélech, svou lžíci do polévky, a teď zase čeká jeho svatý host, až si rebe reb Mélech nabere, a tak to jde neustále. Inu — světci! Oči byste na nich nechali. To my, obyčejní chasídové, takhle svorně tu milou polévku věru nejídáme. Jedí naši světci, jedí vážně a mlčky. Sedm plných lžic polévky již pojedl svatý reb Mendele rimanovský a sedm plných lžic pojedl svatý rebe reb Mélech. Nyní si chce svatý reb Mendele nabrat osmou lžici, neb teď je právě on na řadě. Již chce tu svou lžíci zase ponořit do mísy, když tu najednou, z ničeho nic, chytne svatý rebe reb Mélech za ubrus a trhne a škubne a mísu převrhne. Všecka polévka se vylila na stůl. Kdyby to bylo o pírim, chci říci o masopustu, řekli byste, že svatý rebe reb Mélech takhle žertuje. Jenže svatý rebe reb Mélech nežertuje, jako že dnes není pírim.
Zbledl svatý reb Mendele rimanovský a lžíce mu vypadla leknutím z ruky.
— — »Co to děláte,« volá na svatého rebe reb Mélecha, »cožpak chcete, aby nás zavřeli?«
— — »Šá, šá,« to je jako pst, pst, uklidňuje svatý rebe reb Mélech hosta, »jen neztrácejme důvěru ve Všemohoucího!«
Polekal se svatý reb Mendele rimanovský, polekali se i chasídové. Co viděli — nechápou a co slyšeli, nechápou též.
Do smrti by snad nebyli pochopili. Jenže tenkrát právě byl Árn Šíje náhodou za obchodem ve Vídni. A netrvalo to ani celý týden a už přivezl postilion od milého Árn Šíje do Liženska psaní. Píše tam Árn Šíje v tom psaní, že chvála Bohu je zdráv a že se mu obchod s pomocí Boží zdařil, a píše, jak je v té Vídni všechno drahé a zač jsou tam vajíčka a zač peří, a píše, jaká je tam v té Vídni nádhera a že on, Árn Šíje, byl až u samého císařského zámku, ale on, Árn Šíje, že by nedal za ten vídeňský zámek ani zlámanou nohu od lavice z liženské jizby rebe reb Mélechovy, — kéž je dlouho živ a zdráv — a píše milý Árn Šíje, jak se těší, že snad už o příštím svatém šabesu bude zase doma v Ližensku, a píše ještě mnoho jiných pozoruhodných a důležitých věcí, neboť je to velmi dlouhý a obšírný dopis, jako vždycky, když Árn Šíje píše. A na konci toho dopisu připsal Árn Šíje honem ještě tuhle krátkou doušku:
»Na to hlavní bych byl málem zapomněl. Jak jsem se dověděl z úst pravdomluvných, chtěl císař včera o svatém šabesu v poledne podepsat patent, podle něhož by musili všichni naši synkové na vojnu, před čímž nás milostivý Bůh chránit račiž. Chtěl císař ten patent podepsat a už namáčel pero do zlatého kalamáře. A jak si tak do toho zlatého kalamáře pero namáčí, tak se vám ten kalamář najednou z ničeho nic převrhl a milý patent se utopil v inkoustu. Tu císař řekl, že je to asi zlé znamení, a že tedy onen patent podepisovat nebude. A tak my tedy na tu vojnu přece jen ještě nepůjdeme, chvála Bohu. O tom všem vám věděti dává váš nehodný Árn Šíje.«
Tak tomu tedy bylo! — Když tenkrát svatý rebe reb Mélech seděl v Ližensku se svatým reb Mendelem u té šabesové polévky, seděl ve Vídni právě v té chvíli císař se svými ministry u psacího stolu. A proto svatý rebe reb Mélech — vše to věda v duchu svém svatém — naschvál tu liženskou polévku převrhl a tak se ve Vídni v tom okamžení ten c. k. kalamář také překotil. Císař ovšem nevěděl, kdo a jak to přivodil, ale že nějaké tajemné ruce všechny jeho záměry maří, to už věděl. Jenže právě nevěděl, čí ruce.
Psal milý Árn Šije, že o příštím šabesu bude s pomocí Boží opět doma v Ližensku. Ale týdny a měsíce plynou jako voda v Dunaji a Árn Šije stále ještě je ve Vídni.
Zas jednou sedí v Ližensku svatý rebe reb Mélech s chasídy u tabule. Sedí a rozjímá. Najednou sklonil svou svatou hlavu a skryl tvář do dlaní. Opravdu, jako když se před někým schovává. Celý obličej si tak oběma rukama zakryl. Ani vousy ani pejzy mu nebylo vidět, jen ty ruce. Před kým se tak schovává? Vždyť ve světnici není přece nikdo než oni, dobří chasídové. A hezkou chvíli trvalo, než si svatý rebe reb Mélech tvář zase odhalil.
V té chvíli byl ve vídeňském zámku u císaře mocný čaroděj. Ten čaroděj tuze na císaře naléhal, aby si od něho dal něco učarovat. Jenže tenhle císař Josef si na čáry příliš nepotrpěl. Když však na něj kouzelník tolik naléhal, tak mu na konec řekl:
— — »Tak tedy budiž! Když na mne tolik naléhá, tak mi okázal toho, co mi hatí veškeré plány!«
To řekl císař jen tak, aby se čaroděje nějak zbavil. Jenže čaroděj začal doopravdy čarovat, až se císaři z toho dělaly mžitky před očima. A najednou spatřil… Co spatřil? — Dvě neznámé ruce, kdesi v dálce.
To všechno zase vyšťoural náš Árn Šíje. Znal se už s písaři a s ministry a s lokaji.
Víte už, že v našem písmu hebrejském zpravidla nepíšeme samohlásek. Kdybychom ozdobili samohláskami text naší svaté Tóry, nesměli bychom z ní předčítat v synagoze. Znaménka samohlásková najdete na příklad v modlitebních knihách, které jsou netoliko pro učence, ale též pro děti a pro »amracim«, chci říci pro lid nevzdělaný. Kdo hebrejskou řeč zná — znamének samohláskových nepotřebuje. Čte i bez nich. Ty milé samohlásky, píšeme-li je, vyhlížejí takto:
Chceme-li na příklad naznačit, že na některém místě má být čteno »a«, napíšeme pod předcházející souhlásku malou vodorovnou čárku: »−«. Krátké »e« označujeme třemi tečkami pod souhláskou, takhle: »∵« Jsou-li pod nějakou samohláskou pouze dvě obyčejné tečky vedle sebe »‥«, čteme je: »ei« atd.
Nedomnívejte se však, že tyto nepatrné tečky a čárky, kterých po většině vůbec nepíšeme, jsou bezvýznamné maličkosti! — Naopak. Je v nich klíč k velikým tajemstvím. To jsme si už jednou řekli. A kdo si při modlitbě samohlásek nehledí a v jejich čtení chybuje, toho budou tyhle všechny tečky a čárky, které nedbale čítal, po smrti strašit a u Pána Boha na něho žalovat. Všímejte si tedy při modlení samohláskových znamének stejně bedlivě jako písmenek pro souhlásky a budete ušetřeni velikého trápení.
Svatá kniha »Tikunim« nás poučuje o významu samohláskových teček a čárek takto: »Zdá se, že jsou nepatrné a malé. Avšak také hvězdy na nebi zdají se nám z dálky nepatrné a malé, a přece jsou to ve skutečnosti veliké světy.«
Ve svatých spisech naší kabaly jsou tajemství devatera znamének samohláskových vysvětlena dokonale. Ta malá vodorovná čárka »a« pod souhláskou, to je práh před branou Moudrosti Boží. Ty dvě tečky vedle sebe, »ei«, jsou zdroj i cíl, vznešený trůn Páně, z něhož veškeré duše vycházejí a do něhož se opět vracejí (a před nímž se chvějí obě křídla andělů). Ty tři tečky v podobě tří hrotů srdce, »e«, je Láska. A tak je to se všemi těmi drahocennými znaménky. To už sem vlastně ani nepatří. Říkám to jen tak, aby nestála řeč.
Svatý rebe reb Mélech nenapsal žádného spisu. Jednou jej však navštívil jakýsi literát, který, jak už tací lidé bývají, nedovedl o ničem jiném hovořit než o svých dílech. Když se domníval, že tím světce již dokonale pobavil, tázal se ho, ovšem jen tak ze zdvořilosti:
»A což vy? Vy nepracujete na žádném díle?«
»Pracuji«, odvětil svatý rebe reb Mélech.
»A jak se bude to vaše dílo jmenovat?«
»Bude se jmenovat hebrejsky »Nekides halév« aneb »Dý pintelach finm harec« po židovsku. To jest: »Tečky srdce«. Dvě tečky (těmi označujeme »ei«) mám již hotové, takže první epocha je skončena. Jmenuje se »Eimes halév«, »Bázeň srdce«. Nyní mi zbývá přidat k tomu už jen jednu tečku a bude z toho — »Emes halév«, »Opravdovost srdce«, (neboť »e« označujeme třemi tečkami »∵«). Doufám, že s pomocí Boží své dílo dokonám, dřív než zemru.«
Jindy navštívil svatého rebe reb Mélecha člověk, který se velmi mnoho postil, modlil a v slově Božím hloubal, a to vše tajně, nikdo o tom nevěděl. I myslil si ten člověk o sobě, že je světcem. Když však vstoupil do rebe reb Mélechovy světnice, pronesl svatý rebe reb Mélech jednu známou větu Písma svatého, aniž při tom na příchozího pohlédl.
— — »Kdyby se člověk v úkrytu skrýval — a já bych ho neviděl?!« Jenomže svatý rebe reb Mélech takhle neřekl tu větu. Neřekl ji s přízvukem, jímž jsme zvyklí ji čítat v Písmě svatém. Svatý rebe reb Mélech totiž poněkud posunul pomlčku, a tím nabyl verš zcela jiného významu.
»Kdyby se člověk v úkrytu skrýval a já — neviděl bych jej.«
To znamená, že kdyby měl člověk nevím co tajných zásluh, jestliže si je přitom vědom svého já, nebo když si o sobě dokonce myslí, že je světcem — pak jsou veškeré jeho posty a modlitby nazdařbůh. Je to člověk domýšlivý a na člověka takového Bůh v milosti nepohlédne.
Příchozí narážce porozuměl. Litoval, že celý život promrhal jen pro své já, a že veškeré jeho posty neměly smysl. I prosil rebe reb Mélecha, aby mu pověděl, jak má vše napravit.
A svatý rebe reb Mélech mu rozřešení dal. Avšak rozřešení, jaké smí dáti jediné světec, duchem svatým natolik obdařený, jako byl on.
Nařídil mu:
»Od nynějška se nesmíš vůbec modlit, ba ani sebe kratší žehnání vyslovit, dokud na to své já dokonale nezapomeneš, i kdybys měl žít bez modlitby třeba celý rok.«
Pravý světec není si vědom svého já. Jeho duše je nepřetržitě spjata s nekonečnem a neustále s ním splývá.
Kdysi přijel svatý rebe reb Mélech do jednoho městečka na návštěvu. Když odjížděl, vyprovázela ho celá obec.
— »Kam jdou všichni ti lidé za tím vozem?« tázal se rebe reb Mélech kočího.
— »Doprovázejí vás,« řekl mu kočí.
— »A proč to?«
— »Inu, chtějí si nejspíš získat zásluhu tím, že takto vzdávají poctu vaší učenosti.«
— »Tá-ák?« divil se svatý rebe reb Mélech.
A najednou se rozhodl:
— »Je-li tomu tak, chci se řídit jejich příkladem. Také já chci mít tu zásluhu.«
To řka vystoupil a ubíral se s ostatními pěšky za prázdným povozem…
Satan zapřisahal svatého rebe reb Mélecha, aby ho přestal utlačovat. Vyhrožoval mu, že neustane-li, nadělá on, Satan, ze všech lidí chasídy, a co potom zbude rebe reb Mélechovi na tomto světě ještě vykonat? Svatý rebe reb Mélech však odmítl vyhrůžku Satanovu máchnutím ruky.
I započal ďábel své dílo.
Řady chasídů se začaly najednou nápadně množit. Kdekdo přistupoval k chasídům. Sta a sta duší přibývalo takřka denně, až tím byl rebe reb Mélech na konec doopravdy znepokojen. I chopil hůl a šel do učebny, aby vyhnal nepovolané.
Ale na prahu domu Božího se zarazil. — Lépe je tototiž, jsme-li třeba chasídy čertovými, než nejsme-li chasídy vůbec.
Ostatně nezvyklá práce brzy ďábla omrzela. To proto, že z chasídů čertových se stali časem chasídové skuteční.
Osvědčila se na nich svatá pravda Talmudu: »K pravému idealismu dospěje na konec i ten, kdo se učí. Zákonu třeba i jen z pohnutek hmotných. Neboť světlo Boží v Zákoně skryté konec konců každého člověka obrátí.«
Z lásky k bližnímu soudil jednou svatý rebe reb Mélech i samého Pána Boha. Událo se to takto:
V Ližensku žil občan jménem Mojše Volv. Mojše Volv měl dcerku posedlou vdavkami, nemohl však sehnat potřebné čtyři stovky tolarů, které za oněch časů požadoval císař pán od svých milých Židů za povolení k sňatku. Mojše Volv, nevěda si rady, obrátil se na svatého rebe reb Mélecha. Byl přesvědčen, že jeho neštěstí způsobil Všemohoucí, a cosi mu říkalo, že pomoci mu může jen soud svatého rebe reb Mélecha.
Přišel a řekl:
»Přicházím se žalobou podle Zákona.«
Vyřknouti spravedlivý rozsudek je nesmírná zásluha. Soudce, jenž spravedlivý rozsudek vynese, stává se »spolupracovníkem Božím na výstavbě světa.« To praví Talmud. A proto svatý rebe reb Mélech nemeškal a povolal k sobě oba liženské soudní přísedící. Byli to reb Jákl Majr a reb Dúvid Šíje. Poté nařídil Mojše Volvovi, aby přednesl svou stížnost a jmenoval obžalovaného.
Mojše Volv jal se ze široka vykládat o své milované dceři, o učeném zeti, kterého jí vyhlédl, o těch zatracených čtyřech stovkách tolarů a kdesi cosi.
»Ale k čemu tady soud?« divili se soudcové. »Na koho podáváš žalobu?«
»Žaluji,« koktal Mojše Volv, »žaluji — Pána Boha.«
Přísedící se zděsili. Ne, takovou troufalost nikdy neslyšeli. Jen svatý rebe reb Mélech mlčel.
A tu Mojše Volv, povzbuzen mlčením světcovým, dodal si odvahy a odůvodnil svou stížnost dopodrobna.
Ano, on, Mojše Volv, občan liženský, žaluje Pána všech světů. Žaluje Nejvyššího, že neplní, co byl přislíbil rukou Mojžíše a proroků, že nechrání svůj lid izraelský v tomto hořkém vyhnanství, že dovoluje císařům a mocným tohoto světa, aby si vymýšleli zákony, jimiž nás zotročují a jimiž způsobili, že on, Mojše Volv, nemůže provdat svou dceru.
Svatý rebe reb Mélech vstal a přistoupil k skříni, v níž stály jeho velké folianty Talmudu. Vyňal jeden svazek a otevřel jej. Byl to traktát, řečený Chagíga. Vrátil se s ním k přísedícím a prstem jim ukázal, co našel hned na druhé stránce.
Všichni tři soudcové sklonili hlavy nad svatými řádky.
Stálo tam, že Bůh nestvořil zemi proto, aby zůstala pustá, nýbrž proto, aby byla zalidněna. A stálo tam, že ten, kdo je tak zotročen, že nemůže pojmout žádné ženy za manželku, má býti mocí soudu vysvobozen z ruky pána svého.
A tento názor sdílí s Talmudem i slavný Majmonides a tak je to kodifikováno i v svatém Šulchan áruchu díl II., kap. 267., § 2. To vše svatý rebe reb Mélech svým milým přísedícím ukázal.
Nebylo tedy pochyby, že ani žaloba Mojše Volvova, ani její motivace nejsou jen tak docela neopodstatněny.
»Povinností soudu je,« pravil svatý rebe reb Mélech, »aby projednával všechny žaloby jemu přednesené, ať už jsou namířeny proti komukoliv, a rozsudku našemu se musí podrobit každý, kdo nechce být prohlášen za nespravedlivého. Mojše Volve, občane liženský, trváš na své žalobě?«
Mojše Volv trvá.
»Nuže!« pokračoval svatý rebe reb Mélech jakožto president liženského soudu. »Stranu žalující jsme vyslechli. Stranu žalovanou, to jest Hospodina, Pána všech světů, vyslýchati nepotřebujeme, neboť veškerá jeho slova a veškeré jeho protinámitky jsou soudu známy z knih Mojžíše a proroků. Ve smyslu svatého soudního řádu talmudického vyzýváme nyní obě strany, jak žalující tak i žalovanou, aby před poradou soudu soudní síň opustily.«
Strana žalující se před slavným soudem hluboce poklonila a vyšla ze soudní síně na zápraží. Nikoliv však strana žalovaná. Bůh všemohoucí nemohl v své všudypřítomnosti soudní síň opustiti. To ovšem byla pro něho okolnost velmi přitěžující.
Soud rabínský je důkladný. Všechny argumenty, pro i contra, byly bedlivě prostudovány, zatím co Mojše Volv netrpělivě přešlapoval na zápraží.
Konečně ho zavolali a svatý rebe reb Mélech — Světlo jeho ať nás chrání — mu oznámil slavné rozhodnutí liženského soudu, soudu, z něhož není odvolání.
Poněvadž strana obžalovaná, Bůh, pochválen budiž, přes platná pravidla soudního řízení po dobu porady soudu soudní síň neopustila a poněvadž dále ve smyslu § 2. kapitoly 267. druhého dílu Šulchan áruchu je právo zřejmě na straně žalující, usnáší se soud po bedlivém uvážení všech polehčujících okolností jednomyslně a neodvolatelně na dokonalém odsouzení strany obžalované do všech důsledků. Veškeré nároky strany žalující, to jest Mojše Volva, občana liženského, proti straně žalované, to jest Hospodinu, Pánu všech světů, uznává soud za oprávněné a zavazuje nejvznešenějšího obžalovaného, aby tyto nejponíženější nároky milostivě respektovati ráčil.«
Mojše Volv již svých čtyř set tolarů shánět nemusil. Tři dny po památném rozsudku soudu liženského zrušil císař Josef II. tolerančním patentem nelidské zákony protižidovské. Červánky svobody počaly vzcházeti všem utlačovaným, mezi nimi i těžce zkoušeným Židům.
Také svatý rebe reb Mélech byl kdysi mlád. Chodíval tehda často z města do blízké vesnice. Chodíval lesem. Jedenkrát na jaře se ve vsi trochu pozdržel a když se vracel lesem, byla již noc. Mélech se nebál. Bál se jen všemohoucího Boha. Les šuměl tajemně a smutně. Mélech jde stále vpřed, klopýtaje co chvíli v temnotě o pařezy. Les, zdá se, nemá konce. Ne, Mélech se nebojí. Podivný pocit však se tebe zmocní, jdeš-li v noci sám hlubokým lesem. Konečně vidí Mélech v dálce světélko. Světélko roste, jak se k němu Mélech blíží. Lidské obydlí! — Zbloudil? Dosud si nikdy nepovšiml, že v lese někdo bydlí. Ještě několik kroků, Mélech rozhrne větve a stojí na pasece. A hle, uprostřed paseky chaloupka, pěkně pomalovaná jako muchomůrka. Teď vidí Mélech docela jasně. Měsíček svítí tak mile jako okénka chaloupky. Mélech vstoupil — a na prahu stanul jako očarován. Nejprve myslí, že co vidí, je sen. Jaktěživ nespatřil takovou krásu. Uprostřed světničky stojí mladá dívka. Je téměř nahá, a přece se ani trochu neostýchá. Její zlaté vlasy splývají až na zem. Božínku, jak jsou dlouhé! Je tedy dosud panna. Vždyť nemá vlasy ostříhány jako provdané židovské ženy.
»Ano,« povídá, »jsem svobodná a bydlím tu zcela sama. Často jsme tě vídávala, jak jdeš lesem. Vždycky tak samoten, jako jsem já. Častokrát jsem si už myslila, kdy asi ke mně zavítáš? Ty však jdeš vždycky okolo tak nevšímavě. Neostýchej se, jsem čistá, v lesní studánce jsem se vykoupala, měkké lože jsem dávno již připravila. Ne, nejsem učená, ale tolik vím, že hřích bude jen zcela malý. Bohatá však bude hostina, přebohatá. Pojď!«
Její hlas zněl sladce jako stříbrné zvonky na pergamenovém svitku Zákona Božího o svátcích v synagoze a při tom tak mocně jako údery krve v Mélechových skráních. Jen pomalu chápe Mélech smysl slov, jež stékají s červených rtíků tak, jako plynou v potůčku vlnky.
Stojí Mélech a neví, co se s ním děje. Může mít Pán Bůh potěšení z takového spojení? Když rabín nedá požehnání, když chybí prsten svatební a chybí i svatební baldachýn?!
»Pojď! V studánce jsem se vykoupala, měkkounké lože připravila, bohatá bude hostina.«
Vlasy dívčiny se chvěly jako lesní tráva, když ji ovane jarní větřík. Na hrotech jejích prsů rudlo cosi jako dvě jahůdky pod listovím zeleným.
— »Nel!« vykřikl Mélech. Bylo to volání tonoucího.
— »Né-é!« opakovala hluboká ozvěna lesa.
A Mélech stojí na lesním paloučku sám a sám. Dívčina zmizela, chaloupka jako by se propadla. Jen roj světlušek tančí svůj tajemný rej v husté trávě.
Bylo to pouhé pokušení. Sladký přelud, Satanem upředený, jako vše, co nás v tomto světě svádí, abychom hřešili a na Pána Boha zapomínali.
Svatý rebe reb Mélech nezapomněl. Nechť nás chrání Světlo jeho zásluh!
Po svatém rebe reb Mélechovi nám zůstala drahocenná památka. Kázání, která pronášel v podobě výkladu Pěti knih Mojžíšových o každém šabesu po všechna léta svého požehnaného života. Byla chasídy věrně zaznamenávána a pod jménem »Nóam Elimelech«, t. j. »Slasti Elimelechovy«, vydána.
Když byly záznamy předloženy rebe reb Mélechovi k schválení, zvolal:
»Jakže? — Tohle že jsem povídal?!«
Býval při svých kázáních v stavu tak hlubokého vytržení, že si nebyl vědom smyslu svých slov. —
V padesát čtyři oddíly je Tóra rozdělena pro padesát dva týdny roku. O každém šabesu předčítá kantor v synagoze jeden oddíl, někdy čte oddíly dva. A na všechny oddíly Tóry navazuje svatý rebe reb Mélech svá kázání. Toliko k jednomu oddílu se žádné kázání rebe reb Mélechovo nedochovalo. V jednom jediném týdnu v roce po všechna ta léta nikdy nekázal. V týdnu, v němž předčítáme každoročně předposlední oddíl druhé knihy Mojžíšovy. A právě v onom týdnu — dne 21. měsíce adaru (r. 1786) — svatý rebe reb Mélech také zemřel.
Ze „Slastí Elimelechových“
— V každém čase a v každičkém okamžiku, především však v chvíli, kdy člověk dlí o samotě a v nečinnosti, nebo když odpočívá na lůžku a usnout nemůže, má si představit, že před ním plápolá oheň veliký a hrozný, až k nebesům. A on, člověk, láme svůj vrozený pud sebezachování a vrhá se v plameny pro slávu Boží. Milostivý Bůh považuje záslužné předsevzetí člověka za rovné činu. A tak člověk nemusí nikdy zaháleti. Neustále může plnit nejsvětější příkaz Boží: »Posvěcen budu v nitru synů izraelských.« — Posvěcen jejich sebeobětováním aspoň v myšlenkách. — Totéž si má člověk představovati při jídle a při souloži. Kdykoli pociťuje rozkoš tělesnou, má si říci srdcem i ústy, že daleko větší slast a mnohem příjemnější rozkoš, nežli je ona smyslná, by pociťoval, kdyby svůj život směl Bohu obětovati. A má sám sobě dokazovat, že by mu bylo milejší umírání pro slávu Boží než kterákoliv rozkoš smyslná. Má si říkati, že umírání pro slávu Boží je krásnější, než jakýkoliv požitek tělesný, a že i kdyby jej pochopové odtrhli od jídla nebo od soulože a mučili jej způsoby nejhroznějšími, byla by mu ta smrt mučednická vítanější jakéhokoliv požitku tělesného. Dbej však každý, abys to myslil upřímně a pravdivě, neb vševědoucího Boha nelze oklamati. —
— Pro svou nekonečnou lásku k tvorům učinil Bůh nesmírný zázrak. To jest, tím, že je stvořil z ničeho, porušil odvěké zákony logiky a přirozenosti. Existuje však ještě větší zázrak: Že Bůh z lásky k jedněm tvorům ničí druhé tvory. Neboť jednal-li Bůh při tvoření světa toliko proti zákonům přírody, aniž tím však porušil povahu své podstaty, to jest svou lásku, jedná v případě druhém, při ničení svých tvorů, proti přirozenosti své vlastní božské osoby, to jest proti lásce. Proto byl zázračný odchod Izraelitů z Egypta větším divem, než je stvoření světa. Aby vysvobodil Izrael, zničil Bůh přímým zásahem do světového dění jiné své tvory, Egypťany, v nesouladu se svou tvůrčí láskou, a jednal tedy proti povaze své vlastní osoby a přirozenosti, a nikoliv toliko proti pouhým zákonům přírody jím stvořené. Proto nám Písmo svaté připomíná zázračný odchod z Egypta častěji než stvoření světa. —
— Duše ženy přichází na zem z vyšších světů než duše mužova. Proto osvobozuje Zákon ženu od oněch příkazů, jejichž plnění je omezeno na určitý čas, na nějakou dobu denní nebo roční. Neboť svět, v němž má původ duše ženy, je nad pojem času povznesen. —
— Zdá se nám, že světci žijí na zemi mezi námi. Ve skutečnosti není tomu tak! Podobají se slunci, jež nám září, ale tkví neustále na nebesích. —
— Chce-li člověk, aby světlo jeho duše nebylo po smrti pohlceno nekonečným světlem Božím a nezapadlo v něm beze stopy, je třeba, aby si za svého pozemského života získal pokud možno mnoho zásluh, neboť každá zásluha je zdrojem Světla, jak praví Písmo. Světla, jež nikdy nezhasne. A připojí-li k jiskérce své duše zásluhy, stává se duch člověka Světlem tak mohutným, že nebude pohlcen ani Nekonečnem a nezajde v něm nikdy. —
— Když něco krásného vidíme nebo když něco dobrého chutnáme, vězme, že ona příjemnost chuti nebo krásy jest — sám Bůh.
— jak se ti bratři přeli, když slavnými se stali, jakož i jak vposled ten práh překročili a podobenství slyšeli — Jak zbožní byli a Žíšeho ctili — Že máme být zmužilí, a že i lidé mohou být anděli — Načež mikulovští Šmelkeho velmi vítají — A kterak si ho dobírají — Že zbožný mládenec předobře činívá, když v jedné věci přec nevěrcem bývá, aneb rebe reb Šmelke všecinko rozdává a žebráčka zpět povolává — Rebe reb Šmelkeova vigilie aneb svíčka proroka Elije — A že i náš spánek služba Stvořiteli je — Světec pak mezi ledy pluje a nebojí se Dunaje — A jak tu píseň pěje — Načež následuje, jak ho císař pozoruje a jeho prosbu splňuje — Že svatý rebe reb Šmelke mohl vzkřísiti mrtvé už mnohá staletí — Načež se tu vypravuje hrůzostrašná historie — Jakož pak jeho bratr o tento svět nestál aneb co všecko v tom Frankfortu sepsal —