Devět bran/Brána osmá – Svatý reb Jákev Jicchek z Lublína
| Devět bran Jiří Langer | ||
| Brána sedmá – Svatý Jismach Mojše z Íhelu a Svatý Ojhav Jisrúel aptský jakož i Svatý Kálevský | Brána osmá – Svatý reb Jákev Jicchek z Lublína | Brána devátá – Svatý reb Pinchesl z Korice |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Devět bran |
| Podtitulek: | Chasídů tajemství |
| Autor: | Jiří Langer |
| Zdroj: | 1. vydání, 1937, str. 174–192 Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Brána osmá
Mystické Zrcadlo skvoucí a — div divoucí —
světec — toť Oko Boží vševidoucí.
Náš učitel a náš pán
Svatý reb Jákev Jicchek z Lublína
kéž nás chrání jeho zásluhy nehynoucí !
V roce 1570 narodil se muž, v němž byla vtělena duše starozákonní pramáti domu Davidova, zbožné Moabitky Rut. Byl to rabi J’šaja ben Abraham z kmene Lévi. Poněvadž rodina pocházela z Hořovic u Prahy, obdržela jméno Horovic. Odtud ti nesčetní Horovicové, Hurwitzové a pod., co jich je na světě širém! Avšak nikoliv každý, kdo je nositelem tohohle jména, je potomkem toho slavného rodu po meči. Toliko kdo je z kmene Lévi a jen v tom případě, že má právo — podepisuje-li se hebrejsky — klásti před jménem Horovic přídomek »iš«, iš Horovic, což značí asi tolik jako: svobodný pán z Hořovic. Rabi J’šaja ben Abraham Lévi iš Horovic byl rabínem v Praze. Za třicetileté války se vystěhoval do Svaté země a zemřel v městě Tiberadě okolo roku 1630. Napsal velikou kabalistickou knihu »Šené luhót haberit« (Dvě desky Smlouvy). Podle iniciálek titulu této knihy nazýváme jejího autora: Šeló a přidáváme přívlastek »hakúdyš«, Šeló hakúdyš — svatý Šeló. Je jedním z oněch lidí, jimž říkáme »svatý«, ač žili před svatým Baal-Šemem a k chasidismu nenáležejí.
Máme nejeden důkaz, že svatý Šeló byl skutečně vtělením Moabitky Rut. Oba byli stejně prostincí, stejně věrní, stejně pracovití. Důkaz, že zbožné Rut bylo souzeno do něho se vtěliti, je však tento:
Biblická kniha »Rut« v hebrejském originále má nápadnou zvláštnost. Téměř každý verš textu této knihy počíná totiž písmenem V. Toliko osm veršů počíná písmeny jinými. A začáteční písmena pěti z těchto osmi veršů tvoří celé jméno J’šaja. Zbývající tři verše počínají písmeny: B, A, L, B, A, L je však zkratka slov: Ben Abraham Lévi! —
Dědem svatého Šeló byl rabi Jehošua Šeftl. Tenhle slavný rabi Jehošua Šeftl napsal velmi krásný spis kabalistický »Šefa Tal« (Vláha rosy). V něm názorně vyličuje nesmírnou rozkoš, jíž se zachvívají všechny sféry ve chvíli spojení manželů v čistotě a svatosti.
Ani bych se o tom nezmínil, kdyby rabi Šeftl nebyl Pražan. Byl to však vskutku slavný pražský autor.
Přímým potomkem svatého Šeló byl náš reb Jákev Jicchek Lévi iš Horovic z Lublína, slavný »chojze«, t. j. jasnovidec. Byl žákem svatého rebe reb Šmelka z Mikulova a svatého rebe reb Mélecha liženského.
Schopnosti jasnovidecké jevil už v mládí. Říkal, že když se narodil, viděl celý svět od jednoho konce až ke druhému naprosto jasně. Přesvědčil se však záhy, že není radno dívat se na všechny špatnosti tohoto světa. I prosil Pána Boha, aby ho zbavil jasnovidnosti. Jeho modlitba byla vyslyšena toliko zčásti. Vše, co se dělo v okolí do vzdálenosti čtyř set mil, viděl i nadále tak jasně, jako kdyby se to dělo jen na čtyři lokty od něho. Ostatní svět už zřel, jen jako kdyby se na něj díval sítem. Chtěl-li nějaký otec věděti, kde se té chvíle nalézá ztracený syn a co právě dělá, nebo hledala-li žena svého manžela, který ji opustil, potřebovali se jen obrátit na svatého Jasnovidce lublínského. Zahleděl se do knihy »Zóhar« a vše jim zcela přesně vypověděl, i když byli hledaní třebas za mořem. Však také slovo »zóhar« značí lesk a záři. Lesk a záři, které oslepují nehodné, světce však dělají jasnovidoucím.
O šabesu, právě před svou svatbou, udivil v modlitebně všechny známé vylíčením všeho, co v té chvíli dělá doma jeho vyvolená, slečna Bejle.
Netoliko veškerá přítomnost byla svatému Jasnovidci lublínskému odhalena. Také v budoucnosti četl jako v knize.
Zařízne-li košerák nějaké dobytče, je povinen je potom pitvati. Jestliže zjistí na vnitřnostech jisté nepravidelnosti nebo vady, nesmíme masa toho dobytčete požívati. Je »tréf«, zakázané. Řezníkovi tím vzniká namnoze značná ztráta. — Kdysi před svátky přišel k svatému Jasnovidci řezník, který měl velikou starost. Což bude-li dobytek, který vede na porážku, prohlášen po zaříznutí za »tréf« a nebude-li se maso smět jíst?«
»Vyhotov písemný seznam svého dobytka!« nařídil mu svatý Lublínský. »A u každého kusu udej jeho zevní popis!«
Řezník učinil, jak mu nařízeno.
Svatý Lublínský se zahleděl do seznamu a po krátkém přemýšlení pravil:
»Ten a ten kus bude jistě »tréf«, ten a ten bude naproti tomu zcela určitě dobrý, »kóšr«. O ostatních ti nesmím ničeho pověděti. Neboť nepravidelnosti, které na jejich vnitřnostech budou nalezeny, budou takového rázu, že košerák bude na rozpacích. Nebude vědět, jsou-li kusy tréf nebo kóšr, a předloží je místnímu rabínovi k odbornému posudku. Rabínský posudek má však ráz rozsudku soudního. Nesmím jej tedy předbíhati jasnovideckou předpovědí.«
Když byl dobytek zakošerován, ukázalo se, že Jasnovidec měl ve všech třech skupinách pravdu. Ani v jediném případě se nezmýlil.
Několik chasídů jelo do Lublína. Když tam přijeli, žádal je vozka, aby předložili jeho »kvitl« svatému Jasnovidci. On sám prý k němu jít nemůže. Chasídové svolili. Napsali si jméno vozkovo a jméno jeho matky a předložili kvitl svatému Lublínskému.
»Velikou zář vidím nad jménem tohoto muže,« pravil svatý Jasnovidec, nemoha s kvitlu takřka ani oči odtrhnout. »Velikou zář!«
Chasídové se nemálo podivili slovům světcovým. Znali vozku dobře. Věděli, že je to člověk zcela všední, že nevyniká ani zbožností ani učeností. Věděli však také, že svatý Lublínský nemluví nikdy naplano.
Chodili městem, až přišli k tržišti. Už z dálky slyšeli veselou hudbu a zpěv. A brzy spatřili i našeho milého vozku. Tancoval a skákal jako posedlý.
»Chtěl jsem se trochu pobavit,« vypravoval jim na dotaz. »Šel jsem tedy na trh. Měla tu být »chasine« (svatba; odbývá se vždy pod širým nebem). Jenomže nevěsta, sirotek, neměla pro ženicha na obvyklý svatební dar: na modlitební plášť. Ženichovi rodiče nechtěli proto k sňatku dát svolení a v poslední chvíli zabránili oddavkám. Bylo z toho Boží dopuštění. Nevěsta chudinka plakala, až mi jí bylo líto. Je to hrozně smutná věc, když se děvče nedostane mládenci, po němž dlouho touží. Tak jsem tedy vzal peníze, které jsem od vás cestou vydělal, koupil jsem pěkný »talis« (modlitební plášť), pravý turecký a daroval jsem jej nevěstě pro toho jejího ženicha. A tak se ti dva přece jen za sebe dostali. Kdo by z toho neměl radost?«
To řka jal se znova křepčit, až se země otřásala. O naše milé chasídy se dál nestaral. Však už také pochopili slova Jasnovidcova, že nad jménem toho člověka je veliká zář. Opravdu, veliká zář.
Celý Lublín věřil ve svatého Jasnovidce. Celý Lublín, jen vrchní rabín zůstal zatvrzelý, ač byl jeho příbuzný. Nazýváme ho s právem »Ázrnr Kop«, »Železná hlava«. Jmenoval se vlastně Azríl Horovic.
Vytýkal svatému Lublínskému, že prý šálí lid. Že udržuje o sobě pověst světce, ač prý jím ve skutečnosti není.
— »Co však mohu dělat, aby mě za světce nepovažovali?«
— »Můžeš přece o sobě veřejně prohlásit, že nejsi světec, že jsi člověk docela obyčejný, jako jsme všichni.«
Přišly svátky a sta zbožných se tísnilo v synagoze. Svatý Lublínský vystoupil na povýšené místo »balmemr«, s něhož se předčítá slovo Boží. Dav se ztišil v očekávání, že světec bude kázati.
Svatý Lublínský však nekázal. Řekl jen to, o čem byl vždy přesvědčen a co nyní od něho »Ázrnr Kop« požadoval. Řekl, že není cadýkem, aby si nikdo nic takového o něm nemyslil. A řekl, že je člověk hříšný, jako všichni, ne-li hříšnější.
Účinek jeho slov byl neočekávaný.
»Slyšíte, jak je pokorný?!« volali jedni.
»Viděli jste kdy takovou poníženost?!« divili se druzí.
Jestli dosud putovali chasídové do Lublína po stech, putovali od nynějška po tisících.
Zklamání Železné hlavy bylo veliké.
— »Teď musíš lidem ukázat, že nejsi tak skromný a ponížený, jak si o tobě myslí. Potom bude pokoj. Prohlaš tedy o sobě plnými ústy, že světcem jsi!«
»Nikdy!« odpověděl svatý Lublínský. Že jsem světec, o sobě nikdy neřeknu. Neboť lhát nechci…«
Brzy poté pravil svatý Lublínský jednomu žákovi:
»Měl by ses jít podívat, jak se vede vrchnímu rabínovi.« Ještě téhož dne se odebral žák k Železné hlavě. Přání jeho božského učitele, jenž jevil taký nepokoj o blaho nepřítelovo, mu bylo arci poněkud divné. Přišel k Železné hlavě před odpolední modlitbou.
Po modlitbě se dostavili k vrchnímu rabínovi dva muži k soudu. Rabín a jeho dva přísedící, všichni tři znalci talmudského práva na slovo vzatí, vyslechli obě sporné strany, načež je vykázali ze síně, aby se poradili. Vrchní rabín, jehož slovo bylo rozhodující, přikláněl se k straně žalobcově. Žáku svatého Lublínského však bylo od počátku zřejmé, že pravdu má obžalovaný. Nechápal, jak někdo může mít názor opačný. Obzvlášť talmudista, jako Železná hlava. On, pouhý žák, znal přesně jedno místo v komentáři k Talmudu, z něhož byla nesprávnost názoru vrchního rabína zřejmá.
Železná hlava byl sice odpůrcem jeho milovaného učitele, ale zahanbiti jej, učence, žák Lublínského přece nechtěl. I vyňal z rabínovy knihovny příslušný oddíl Talmudu a dělal, jako by v něm hloubal a o spor se nestaral. Soudcové užuž chtěli vynésti rozsudek, když tu žák přistoupil k Železné hlavě a žádal o vysvětlení jakéhosi nesrozumitelného místa v komentáři. Rabín jej odbyl řka, že na to není teď kdy. Ale žák se nedal a strčil otevřený foliant Železné hlavě pod nos. Chtě nechtě se reb Azríl do knihy zahleděl — a porozuměl. Pře byla vyřešena podle práva a spravedlnosti.
Svatý Jasnovidec přivítal žáka s velikou radostí. Řekl mu:
»Vykonal jsi velmi bohulibý skutek. Věz, že ti tři, žalobce, obžalovaný i Železná hlava, jejich soudce, byli na tomto světě již devět a devadesátkrát. V každém životě měli ti dva tuto při a po každé byl tenhle rabín jejich soudcem. Vždycky se však zmýlil a rozsoudil je nespravedlivě. Znovu a znovu se musili všichni tři zroditi, pokud jejich věc nebude vyřízena podle Zákona. Nyní se tak stalo. Tvou zásluhou jsou vykoupeni z »gilglu«, věčného kolotání.«
Jedni tvrdí, že Železná hlava ve svatého Lublínského před svou smrtí přece jen uvěřil a spasen jest. Jiní však říkají, že vytrval ve své zatvrzelosti. Jakož je v Talmudu psáno: »Hříšníci ani na prahu Pekel se nedávají na pokání.«
Jednomu žákovi vytýkal svatý Lublínský, že slov modlitby nevyslovuje, jak náleží. Že je »polyká«.
»Polykám je, protože jsou sladší než med,« vymlouval se chytrý žák.
»A myslíš, že mně nechutnají slova modlitby stejně sladce jako tobě? A přece je nepolykám.«
»Nemůžete! Neboť vaše modlitba je — oheň!« odpověděl svatému Jasnovidci žák.
Ve svaté obci lublínské žil jeden veliký hříšník. Mohl-li kde nějaký pěkný hříšek spáchat, nikdy nelenil. Největší radost měl, byl-li uveden v pokušení a mohl mu podlehnouti. Svých zlých skutků nelitoval a neřesti jej těšily.
Vy byste takovému člověku zajisté ruku nepodali, slova byste s ním nepromluvili a zdaleka se mu vyhnuli.
Ne tak svatý Lublínský. S nikým se tak rád nebavil jako s tímhle prostopášníkem. Kdykoliv jej přišel navštívit, vždycky ho přivítal s větší radostí než největšího světce.
Chasídy to hnětlo.
»Je to vzácný člověk a zasluhuje, abychom se mu obdivovali. Neznám druhého člověka, který je neustále tak vesel jako on,« poučil žáky svatý Jasnovidec. »Vězte,« pokračoval, »že Pokušiteli, když svádí člověka ke hříchu, nejde ani tak o to, aby ubožák hřešil, jako spíše o onu známou skleslost, výčitky svědomí a smutek duše, jež se po hříchu dostavují. Těch se chce Pokušitel dobrati. Neboť smutek je nejhorší zlo na světě. Zlo, jehož se máme povždy vyvarovat. Tenhle hříšník se však pro své hříchy nikdy nermoutí a žije v radosti a spokojenosti neustálé.«
Očití svědkové potvrzují, že viděli svatého Lublínského na procházce s nebožtíkem. Většinou však k němu přilétaly jen duše nebožtíků. Přilétávaly k oknu jeho jizby a tím oknem mu podávaly svá »kvitlach« i s dary. Prosily ho, aby jim aspoň po smrti udělil »napravení«.
Napravení, jež světcové duším mrtvých udělují — o hříšnících říkáme i za živa, že jsou »mrtví« — je zvláštní magická operace, tajemný zásah ‚třetí‘ duchové ruky kabalistovy do útrob choré duše; zásah, jímž jsou neřestmi pokřivené její orgány napraveny. Takovému napravení říkáme »tykn«.
Celý život svatého Lublínského je vyplněn bojem s mocnostmi Zla. A jeho svatým zvykem bylo prodlužovati co možná mír šabesu. Neboť svatý šabes světiti jsou povinni i ďáblové. Pokud šabes trvá, nesmějí v pekle trápit duše nebožtíků. Milé dušičky mají v ten den volno.
Když se chýlí svatý šabes ke konci, zasedáme za večerního šera ke třetí, mystické hostině šabesové. Jakmile vyjdou hvězdy, povstáváme od stolu k večerní modlitbě, při níž se loučíme s královnou šabesem. V té chvíli se vracejí duše zatracenců k svým mukám.
Svatý Jasnovidec sedával u třetí hostiny s lublínskými chasídy dlouho do nedělní noci. A pokavad v Lublíně nevstali od stolu, nemohli čerti v pekle znovu zahájit svou nekalou činnost.
Však také jednou, když svatý Lublínský prodloužil šabes nezvykle dlouho a seděl s chasídy u stolu ve tmě ještě po půlnoci, nemálo vyděsil ďábel lublínské chasídy. Aby ukázal, že povinnost jej volá, že již musí své dílo opět započít, zabušil svatému Lublínskému na okno…
Svatý Jasnovidec předpověděl, že den jeho úmrtí nebudou chasídové oslavovat jako úmrtní dny ostatních světců. Řekl, že o jeho výročí nebudeme nikdy zádušních světélek rozsvěcovati aniž kořalky popíjeti.
Poslyšme, jak se jeho předpověď splnila.
Velké město je Lublín. Veliké, převeliké. Není v něm klidu a míru jako ve venkovských sídlech jiných světců. Celý Boží den ruch a shon. Jen noc přináší trochu uklidnění. Ovšem jen nám, lidem obyčejným. Světci si odpočinku nedopřejí. »Učenci nemají klidu ani v tomto světě, ani v budoucím« — jak Talmud praví. A ty lublínské domy! To nejsou žádné chyšky nás vesničanů. Dvě patra mají, i tři! Také svatý Jasnovidec bydlil v takovém vysokém domě. A v podkroví k tomu. Z malé předsíňky vejdeš přímo do jizby svatého Lublínského. Jiného východu jizba nemá. Oknem jizby vidíš na dvůr. Však jsme o tom okně už slyšeli. Víme, že k němu přilétaly duše zemřelých a prosily tam svatého Lublínského o napravení. Lépe však učiníš, když k oknu nepřistoupíš a dolů do dvora se ani nepodíváš, nejsi-li zvyklý pobytu v městě. Je to nesmírná výška. A jsi-li unaven, rozčilen nebo přepracován, láká tě ta hloubka jako měkký hlas krásné ženy. Nejraději bys střemhlav skočil do hlubiny, abys, bláhový, nalezl věčné zapomnění v chladném objetí prázdnoty. Však znáte takové okamžiky. — — —
Patnáct let bydlel svatý Lublínský v oné jizbě a oknem se nikdy dolů na ulici nepodíval.
Jenže svatý Lublínský se rozhodl, že zlomí odpor satanův a přivede na svět mesiáše. Při magických přípravách, které proto konal, musil být dnem i nocí střežen některým ze svých nejoddanějších lidí. Tak sám ustanovil.
Osudné noci — byla to noc svátku Radosti Zákona — připadla úloha strážce jeho vlastní manželce, paní Bejle, která muže beztoho nikdy nespouštěla s očí. Hodiny bdění míjely a všechno bylo stále v nejlepším pořádku. Nic neobvyklého se nedělo. Najednou se však ženě zdá, že slyší v předsíni pláč. Ano, nebylo pochyby, plakalo tam dítě. I chce se žena podívat, které dítě tam pláče. Hned si však uvědomuje, že nesmí manžela nechat ani okamžik o samotě. Než co počít? Dítě pláče a pláče. Která matka by odolala?! I myslí si: Vždyť já muže neopustím. Pootevru jen trochu dveře a nahlédnu do předsíně, které dítě tam pláče?
Šla žena, otevřela, manžela se netázala. — Pláč ustal v tom okamžení.
Nahlíží žena do síňky, na prahu stojí, z jizby neodchází. Kde však je dítě? — Nikde nic. Bylo to smyslů mámení?
Mezitím se stalo cosi hrozného, nevysvětlitelného. Když se žena zase obrátila a pohlédla do jizby, stanula jako přikována. Manžel tam nebyl. Zmizel beze stopy.
Bylo již k půlnoci, když kolem domu šel reb Lejzr z Chmelniky. Ve tmě slyší tiché stenání. Kdosi tam leží. — Byl to svatý Lublínský s rozdrcenými údy. Odnesli jej a uložili na lože. Ještě si při tom šeptal půlnoční modlitbu. Své tajemství však nikomu nepověděl.
Tři čtvrtě roku se potom ještě trápil, než vydechl naposled. Byl právě Tyšebov. Devátý den měsíce abu. Den, kdy Titus zničil náš Velechrám a kdy nás potkalo už neštěstí tolikeré.
Tyšebov je dnem nejhlubšího smutku celému Izraeli od dob nepamětných. Oplakáváme ztrátu svatého města Jerusalema, postíme se, nejíme a nepijeme. Večer sedíme v polotmě. V synagoze hoří jen mdlé světélko. Svatý Lublínský předpověděl tedy správně. Je jediným světcem, o jehož výročí chasídové zádušních světélek nerozsvěcují a kořalky nepopíjejí.
»Zesmutněly Sionu cesty,
»zpustla jeho města,
»a dcery sionské jsou zchváceny bolem.
»Pláč zní tichou nocí, slzy s lící kanou.
»Velkými se stali nepřátelé naši. A jak žijí v blahu,
»když nás ranil Bůh hořem!
»Medvědem On nám je lstivým, lvem číhajícím v skrytu...
Tak pláčeme oné noci rok co rok s prorokem Jeremiášem od tisíciletí.
Sluší se vzpomenouti tří okolností, které ukazují, jak veliká je moc Satanova. Ono okno je tak vysoko, že k němu hlava jen taktak dosáhne a nikdo jím nemůže vyskočit. Že se tak opravdu nestalo, dokazovaly sklenice, které tam v okně byly vedle sebe postaveny. Všechny stály pěkně na svém místě. Nejpodivnější však je, že svatý Lublínský byl nalezen na padesát kroků od domu. Tak daleko nedoskočíš. To jej tam Zlý zanesl.
Tři spisy nám zůstaly po svatém Lublínském: »Dyvré Emet«, »Zichrón zót« a »Zót Zichrón« (Slova pravdy, Vzpomínka jest toto, Toto jest vzpomínka). Málokterá ruka lidská napsala věci tak vznešené.
Jména Božího svatý Lublínský nikdy v rozhovoru nevyslovoval. Místo Bůh říkával »Krojn«. To značí: Koruna. Ale když řekl »Krojn«, chvěla se všechna nebesa. To bychom ovšem nevěděli, kdyby nám to nebyl řekl jeden z jeho nepřednějších žáků, reb Chájim Halbrštam ze Sanzu (Nový Sandec), svatý Dyvré Chájim (»Slova života«), jak jej podle jeho spisu nazýváme.
Tenhle svatý Dyvré Chájim byl neobyčejný světec. Ani haléř u sebe nestrpěl přes noc. Vše, co za dne dostal od chasídů, rozdal do večera chudým, zrovna tak jako svatý rebe reb Šmelke a svatý Baal-Šem. Svatý Dyvre Chájim zemřel dne 25. měsíce nisanu.[1]
Jedenkrát k němu přišla chudá dívka a prosila jej o příspěvek na výbavu.
Svatý Dyvré Chájim se dlouho nerozmýšlel. Dal jí téměř vše, co měl. Nemusila už věru nikam na žebrotu.
»Otče, co to děláš?!« vykřikla jeho vlastní dcerka. »Já nosím už měsíc roztrhané boty, a ty mi nechceš dát ani na správku.«
»Mlč!« zakřikl ji svatý Dyvré Chájim, »tato nevěsta je dcera učencova.«
— »Ale rabi,« volali přítomní, »vždyť také vaše dcera je dcera učencova!«
— »Také dcera učencova?« opakoval skromný světec reb Chájim jaksi nedůvěřivě…
»Inu, v tom případě jsem arci povinen i ji podpořiti…«
To řka vyňal zbývajících několik krejcarů a dal je dceři. Aby si dala spravit boty, když už lidé tvrdí, že je také dcerou učence…
Svatý Dyvré Chájim se nemálo proslavil svým bojem proti chasídům sadagorským. O tom však až někdy jindy.
Milovat hudbu a zpěv vyučil se svatý Dyvre Chájim u svatého reb Neftúliho z Ropšice. Město Sanz bylo proto v oněch dobách rájem muzikantů a zpěváků. Dnem i nocí to tam bručelo a bzučelo, šumělo a hučelo jako v úlu nebo jako u nějakého jezu. To se tam ti reb Chájimovi muzikanti tak učili a cvičili. A což když to potom dali dohromady! Ne abyste si myslili, že všichni hráli či zpívali stejnou notou. Nikoliv! — Basa vám hrála třebas něco zcela jiného, než zpívaly housle. A mezitím co hlásky menších dětí ševelily jako skřivánci, vpadaly jim do toho hlasy hochů starších jako drozdi neboli slavíci. Zkrátka byla to taková polyfonie nebo jak tomu říkáte. Ale bylo to všecko řádně zladěno a pěkně uhlazeno.
Škoda, že jsem už zapomněl, jak se jmenoval ten reb Chájimův kapelník. Ale nahlédněte do nějaké té kroniky muzikantské! Jistě to tam najdete. Když ne, tak si o ní pomyslete své. Neboť takového muzikanta, jakým byl tenhle kapelník svatého reb Chájima sanzského, nebylo už od časů našeho krále Davida. Každého týdne si tenhle reb Chájimův kapelník vymyslil nějakou novou písničku a se svými sbory ji hned nacvičil. Inu, není divu, že všechna knížata křesťanská svatému Dyvre Chájimovi tu kapelu záviděla a ani svatý reb Jisrúel z Riženu neměl v Sadagoře na svém slavném dvoře lepších muzikantů, nežli byli tihle naši sanzští hoši.
Jednu podmínku si však svatý Dyvre Chájim kladl: Jeho zpěváčci a muzikanti nesměli hrát či zpívat z listu. Všichni musili muzicírovat zpaměti. Ba ani not znát nesměli! — »Neboť kdo hraje z not, toho píseň je z papíru. Nevychází z oné tajemné komnaty Boží tam na nebi vysokém, z níž vyvěrá veškerá pravá hudba.« — Tak učil svatý Dyvre Chájim, nechť nás chrání Světlo jeho zásluh!
Kromě té naší vezdejší hudby existuje však ještě jeden druh zpěvu. Ten známý nápěv, jímž se inspirujeme při hloubání v svatém Talmudu. Že je jednotvárný? — Nesvedli byste ho za Boha živého! Tím jsem si jist. Takové nepřetržité stoupání a klesání to je. Pozvolné ovšem a vždycky pěkně v minor. Když jsme se vyšplhali až na vršíček — na vršíček poznání — uděláme nějaký ten trochu veselejší, vítězný trilek a už zase hned sestupujeme pomalu do údolíčka nějakého nového problému toho studia talmudického. Zde hlas poněkud ztlumíme přemýšlivě a zasmušeně a už to zase jde pomaloučku nahoru a zas dolů a tak se to ad libitum táhne bez přestání.
Jestli tohle zní vašemu uchu jednotvárně, pak věru nevím co říci. Ale svatému Dyvre Chájimovi to jednotvárné nikdy nebylo. On, svatý Dyvre Chájim ze Sanzu, naslouchával tomuhle popěvování pilných žáčků ještě mnohem raději než všem písničkám svých milých muzikantů a zpěváčků.
Jednoho zimního večera se belhal z modlitebny domů. Šel sám. Vždyť neměl daleko. Jenže tenkrát svatý Dyvre Chájim byl pohřížen v myšlenky a zabloudil. Z čista jasna se octl v malé temné uličce, v níž ještě snad jaktěživ nebyl. To ho tam jistě sám milostivý Bůh zavedl. Neboť jak tak svatý Dyvre Chájim jde, tu najednou slyší, jak se v jedné chalupě nějaký pilný žák učí slovu Božímu. Zastaví se svatý Dyvre Chájím a naslouchá. Byl to takový čistý, nevinný hlásek. Anděl nemá krásnější. Přitahoval jak magnet. I přistoupí svatý Dyvre Chájim až k samým vratům chalupy, přitiskne na ně své svaté ucho, aby mu ani jediný trilek neunikl a naslouchá a naslouchá. Nepovím vám, o čem zajímavém se ten milý žák právě učí. Zdali o těch dvou, co našli ten kus sukna a teď každý o sobě soudci tvrdí, že je tím pravým nálezcem, či o té kapce mléka, která ukrápla do toho hrnce masa, nebo snad o tom, jak synové rabana Gamliéla se vrátili k ránu domů z noční pitky a táží se otce, je-li dosud čas modlit se večerní modlitbu; anebo kterak dal král Šalamoun spoutat knížete duchů, aby mu pomáhal při stavbě jerusalemského chrámu? O mnohých, velmi mnohých věcech se můžeme v Talmudu poučiti. Ale vlastně je jedno čemu se žák učí. Hlavní je, jak se učí!? Jak opravdově a celým srdcem, slouže tak dobrotivému Stvořiteli svému. A to se právě pozná z přednesu jeho melodie. Stojí svatý Dyvre Chájim, stojí a naslouchá zpěvu nejsladšímu. Je do něho tak zabrán, že si ničeho jiného nevšímá. A také kolemjdoucí si nevšímají postavy, tisknoucí se ve tmě na domovní vrata. Ani se po ní neohlédnou! Kdož ví, netlačí-li se tam k sobě nějaká hříšná dvojice? A kterépak zbožné oko by se na takové věci podívalo? A tak svatý Dyvre Chájim nerušen stojí s uchem na vratech chalupy a naslouchá.
Doma jsou již znepokojeni. Kde jen mešká dnes ten světec tak dlouho? Vždyť se po každé vrací z modlitebny ihned domů!
Našli ho teprve k ránu. Tulil se k vratům malé chyše. Stále ještě naslouchal, neboť žák se dosud učit nepřestal. Chtějí světce od vrat odtrhnout. Jenže svatého Dyvre Chájima od nich opravdu nelze urvat. — To proto, že jeho svatý vous zatím ke klice přimrzl. Přinesli teplou vodu a světce oprostili.
— »To mi věřte,« omlouval se svatý Dyvre Chájim, »že kdyby byli přede mnou té noci otevřeli bránu ráje a byli mi řekli: Vejdi! — nebyl bych uposlechl. Byl bych raději zůstal zde a takhle naslouchal.« — Svatý Dyvre Chájim!
Ten žák se jmenoval Jákev Jicchek a byl z Židačojva.
My chasídové neříkáme nikdy »Aný maamín«. Neříkáme nikdy židovské kredo, jak je formuloval svatý Majmonides v třinácti článcích Víry. Ne snad, že bychom nevěřili. Bůh uchovej! Věříme právě tak jako ostatní, ne-li více. Ale to milé kredo neříkáme, ač stojí v každé modlitební knize. Bůh sám ví, proč je neříkáme. Svatý Dyvré Chájim se však o to přece jednou pokusil. Začal: »Aný maamín beemínó šlejmó, věřím v pevné víře…« Hned však přestal. Povídá si:
»Chájime, ty jsi lhář! Kdybys opravdu věřil v Boha jediného, mohl bys, Chájime, hřešit? A třeba jen na okamžik? A třeba jen v myšlenkách?… Kdybys jen opravdu věřil?!« —
Po chvíli začal znovu: »Věřím v pevné víře…«
A zase se sám přerušil:
»Chájime, ty už zase lžešl!«
A tak to šlo hodnou chvíli. Na konec všeho nechal. Už nikdy se nepokusil odříkávat třináct článků Víry svatého Majmonida.
Z moudrosti Jasnovidcovy
Milejší je mi zlosyn, který se přiznává, že zlosynem je, nežli světec, jenž si je vědom své svatosti. Zlosyn, který se k pravdě přiznává, prožívá své dny v Pravdě. A Pravda je Bůh. Žije tedy i ten zločinec v Bohu. Naproti tomu každý, kdo si o sobě myslí, že je dokonalý světec, žije ve lži, a lež Bůh nenávidí. Po pravdě totiž není ve světě člověka dokonalého.
Veškerá hmota je produševnělá. Požíváním a ztrávením pokrmů přecházejí v nás duše, které byly vtěleny v pokrmech a spojují se s duší naší. Modlitbou, studiem a dobrými skutky povznášíme tyto duše k vyšším stupňům dokonalosti. Jestliže však se člověk najedl a napil a sil tím získaných zneužívá, hřeší a pohyby i myšlenkami uráží Stvořitele, tu nejen že duší, které do něho vešly, nepovznáší, nýbrž zaviňuje, že též ony jsou nuceny hřešiti i klesají spolu s ním.
Člověk nervově chorý nechť soustředí své myšlenky na tento výrok Talmudu: »Praví Akabja syn Mahalalélův: Uvažuj o třech věcech — pak nechybíš. Odkud přicházíš, kam spěješ a před kým účty skládati budeš! Odkud pocházíš? — Z krůpěje páchnoucí. Kam spěješ? — Do hniloby a rozkladu. A před kým účty skládati budeš? — Před Králem všech králů, před Bohem nejsvětějším.« — Budeš-li na tyto tři pravdy mysliti, uzdravíš se. Neboť v těle lidském jsou jemně rozptýleny všechny látky, z nichž je složen svět. Též veškerá léčiva jsou obsažena v těle každého člověka, o čemž však lékaři nevědí. Pýchou však lidský duch zhrubne. A duch hrubý nemůže náležitě tříditi a patřičně mísiti jemných látek ke zdraví potřebných a v těle jeho obsažených. Je proto třeba, aby člověk nabyl dokonalé pokory a skromnosti. Tím jeho duch zjemní a nabude tak schopnosti správně podle potřeby užívati léčivé látky svého těla a bude zdráv. Dokonalé pokory však dosáhneme jen uvědomením tří pravd, jak je Talmud ukazuje: ubohost lidského původu, žalostný konec a odpovědnost, kterou máme před tváří Věčnosti, proti které tolik chybujeme.
»Bůh tvoří světy a též je boří« — praví Talmud. To znamená, že Bůh nejen tvoří světy, nýbrž že v milosti své popřává život též lidem zlým, ačkoliv tito svými hříchy jeho dílo ničí. Výrok má tedy tento smysl: Bůh tvoří světy, i ty, kdož je boří.
Proč nazývá svatá kniha »Zóhar« pokání »Matkou«? — Poněvadž duše lidská vychází z pokání tak očištěna, jako je čista duše novorozeněte, jež právě vyšlo z matčina lůna. (Již rebe reb Bér z Meziriče učil, že představa tváře matčiny vyvolává v člověku kajícné myšlenky. Viz též na str. 214. této knihy.)
Verš žalmu: »Mojžíš a Aron jsou uprostřed služebníků jeho« značí, že do lidí, kteří Bohu upřímně slouží, se vtěluje duch Mojžíšův a Aronův.
Už jsem zase zapomněl na něco nesmírně důležitého! Svatý Dyvre Chájim ze Sanzu, žák Jasnovidcův, byl vtělením hebrejského básníka Abigdora Káro, jehož kosti odpočívají na starém židovském hřbitově v Praze.
— jak to víno vykvasilo na počátku světa, aneb že i krev je velmi svatá — Jaké že ten Svatý Stařec dílo vykonal, a proč na Pincheslovo slovo každý v nebi dal — A jaký konec ten příběh vzal — Jak ten synek hřeší velmi zatvrzele, až pak jak spadne s postele — Kterak svatý reb Pinchesl ten nebeský soud napaluje a toho souchotináře uzdravuje — Jakož i jak velmi skromný je, syna svého ctí, nepřátele však miluje — Načež následuje, proč se pyšný do včeličky vtěluje, aneb jak svatý reb Pinchesl ta gójská říkání cituje — Nepravdy pak nikdy nevyslovuje, aj, těm milým živnostníkům to velmi doporučuje — A že ta jeho písnička Pánem Bohem je — Jak se ptáčkové slétají a zpívání naslouchají — Že pak jeho synek je řemeslníkem dovedným, aneb o jeho vnucích, co projdou tím mučením. —
- ↑ V podkarpatském městě S. zemřel před nedávnem advokát dr. B. Poněvadž se narodil krátce po smrti svatého reb Chájima ze Sanzu, dal mu zbožný otec jméno Chájim. Dr. Chájim B., člověk graduovaný a všeobecně vzdělaný, zbožností ovšem nevynikal a mysticism mu byl naprosto cizí. A přece je jakési tajemství spjato s životem tohoto muže. Dr. Chájim B. byl člověk zdravý a dožil se vysokého věku. Po celý život však od malička jeden den v roce vždycky churavěl: Totiž dne 25. měsíce nisanu, výročí svatého reb Chájima ze Sanzu (po jehož smrti se bezprostředně narodil a jehož jméno nesl). Dne 25. v měsíci nisanu také dr. B. na konec zemřel. — — —