Máj (almanach 1858)/Den v Sydenhamu
Máj (almanach 1858) | ||
Chyže pod horami | Den v Sydenhamu | Upomínka na K. Hynka Máchu |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Den v Sydenhamu |
Autor: | Dr. Jan Palacký |
Zdroj: | Máj. Jarní almanah na rok 1858. Praha: H. Dominikus, 1858. s. 285–294. |
Licence: | PD old 70 |
Slyšeli jste již pověsť o prvním sklenníku? Čtli jste, jak věhlasný a zbožný čarovník Albertus Magnus velkému císaři Karlovi, po vánočním honu unavenému a italské vždy zelené luhy velebícímu, odvětil, že mocí boží i ze sněhů a ledů Kolínských bujné rostlinstvo Slíbené země zkvésti může? jak nevěřícího zavedl na krystalovou, mírně vlažnou síň, kde mezi nevídanými bujnozelenýmí bylinami a pestrými květy cizopásní zpěvci sladké zvuky rozsýlali?
Až jednou hyéna světodějstva, některý archeolog, pátrati bude po stavbách barbarského devatenáctého století, bude výsledek jeho skoumání asi následující: „Věk tento nevyznamenává se krásou byzantinské, maurické neb gotické stavby, ba ani elegancí pozdní renaissancí a vyrovná se sotvy jesuitskému rokoko. Vzorem mu byly domy pro zchudlé a trestnice, a cokoli se vzdalovalo od toho, byla ne vždy šťastná imitace starších vzorů. Lze z toho soudit, že nepokojný a surový ten čas neměl smyslu než pro hmotnou velikosť, jak to „Rue de Rivoli“, míli dlouhá ulice jednotvárných domů, zdlouhavých jako falanstéry, dosvědčuje. Jediná originalní stavba jsou velké sklenné výstavní budovy, povstalé ze zvětšených sklenníků, z nichž první r. 1850 v Londýně postaven byl. Nejsou to basiliky, ani chrámy, ani kostely, ani radnice, ani sloupení, ale je to ráz nové doby
S takovými myšlénkami posadil jsem se u „London bridge“ za několik krejcarů do čarovozu našich dob. V Anglii nemusíš půl hodiny do nádraží běžet neznámými a pustými ulicemi; nádraží leží uprostřed města. A dráha na pilířích vznáší se vysoko nad domy pod ní stavenými, z nichž nevidíš než komíny, tak že bys se mohl dobře vpravit do letu s kulhavým šotkem.
Výstavní palác r. 1851 v Londýně byl něco nového, a měl proto proti sobě aristokracii a jiné osoby. Když bylo po výstavě, nevědělo se, co s ním počít. Vláda chtěla ho prodat za staré železo a sklo. Na pevnině bylo by se to i stalo. V Anglii soukromná osoba — pan Leech se ho ujal a koupil s některými jinými staveními, aby je v sousedství Londýnském obnovil pro lid ve stálou výstavu umění a průmyslu. Společnosť akcijní s kapitálem 5 mill. zl. stř. se sešla, vyslala hned nejčelnější umělce a zaplatila prvním učencům. Z celého světa dostali povolení, nápodobit poklady umělecké, jen ne z Říma a Vídně. Povstalo stavení 1608 střevíců dlouhé, až 384′ široké a 197′ vysoké, jež sestává z velké síně trojpatrové a dvou křídel v krásné ač mladé zahradě.
Příchozí z Londýna jakmile spatří na kopci velikánský sklenník tento, ihned se diviti musí jinému úkazu. Vidí v zahradě velikánské, podivné šedé balvany z litiny na ostrůvcích ve vodě, představující zvířata předpotopní v přirozené velikosti. Jsou to velikánské ještěry (Ichthyosaurus, Plesiosaurus, Megalosaurus, Mosasaurus, Iguanodon), neznámý Dycinodon, drakovité Pterodaktyly, Anoplotherie, Megatherie, velikánské irské jeleny a t. d. Divný to dojem i pro toho, jenž viděl velikánské zbytky v „British Museum“, což teprv pro nedouka neb našince, který je zná jen z obrazů Ungerových!
Velké tarasy s vodotrysky znamenitými vedou k paláci. Střední síň je jistě jedna z nejvelebnějších staveb ruky lidské. Uprostřed je zahrada, na zadním konci tropická, se zralými banány, uprostřed oranžerie s dvěma velkými vododržemi, v nichž zvláště krásnokvěté nachové nymphasey vidíme, napřed rozličná dle krajin, tak že malé obrázky flor a faun rozličných krajin, sestavených od prvních znatelů Forbesa, Goulda, Waterhouse a Lathama poskytuje, s nimiž spojena malá národopisná výstava Australie, Indie a t. d. ve velikosti přirozené. Jest to první pokus o věc dávno žádoucí. Což jsou naše sklenníky vlastně obecenstvu velkému platny? Ukazují mu neladné množství bylin indických vedle amerických, proteacey vedle akacie, až z toho odnese nejasný, nepříjemný obraz nesrozumitelné spousty neznámých a nepotřebných věcí. Kdyby byly sklenníky dle krajin seřaděny, daly by obecenstvu alespoň obraz flory jisté země, na příklad Australie nebo mysu Dobré naděje. —
Byliny ty jsou větším dílem dobře voleny a mnoho již krásného mezi nimi, tak tříletý Eucalyptus globulosus, 40′ vysoký, bambus, jenž někdy denně střevíc rostl, vzácná dosud Wellingtonia gigantea, nejvyšší strom na světě, v mladých kusech, a nápodobnění jednoho pařezu, asi 300 visících košíků s lianami a t. d. Mezi živými a vycpanými zvířaty je též všelicos vzácného, tak: Lepidosiren anecteus z Gambie v jednom z oněch aquarií, které bývají ne nejmenší okrasou anglických zahrad.
V levo je stěna gotického vkusu s řezbami, podobiznami všech králů a královen anglických. Mezi oranžerií jsou roztroušeny moderní sochy nejvíce anglických sochařů (Westmacott, Marshall, Bell, Wyatt, Gibson), arci jen kopie, ale též mnoho krásných a něžných skupení z privátních, světu neznámých sbírek. A však i Němci mají zde mnoho: Ričel, Rauch, Daneker, Hahnel atd. i Marochetti, Thorwaldsen atd. Sbírka kopií nejvzornějších starých řezeb je taktéž znamenitá a každý, kdo nepředpojatě soudí, může se tu sám přesvědčit, že řezba moderní staré se již rovná, ač ovšem snad právě proto originality nedosáhla. Není snad druhého místa pro studium řezby anglické. Vedle této zahrady leží z každé strany osm dvorů, větším dílem věnovaných nápodobnění umění starověkého. Jen první čtyry v pravo jsou výstavám průmyslovým věnovány, první na příklad sklu, mezi kterýmž i sklo české zastoupeno, druhý nádobám atd. Upozorňuji zde na malý krám čínských vzácností, kde jsem lacině koupil památky zajímavé (Hewett i Fenchurchstreet). Tak též ze čtyr dvorů v levo je druhý pro nožířství Sheffieldské, třetí pro zboží Birminghamské a čtvrtý pro kněhkupce atd.
První v levo je ale dvůr pompejánský, pátý v levo egyptský, šestý řecký, sedmý římský, osmý maurický, pátý v pravo vlašský, šestý ve vkusu renaissance, sedmý anglický středověký, osmý byzantinský. Krom těch leží v pravo museum umění křesťanského, předsíň vlašská, dvůr anglický z doby Alžběty, francouzský a německý středověký, v levo assyrský a indický dvůr.
Přidám-li, že galerie mají ještě velkou stálou výstavu průmyslovou, sbírku podobizen, daguerrotypů, jedno křídlo že je věnováno stálé výstavě obrazů, nástinů a t. d., že je tu knihovna a čítárna, veřejná výstava hospodářská, velikánské varhany, síň pro koncerty, kde každý den od dvou do pěti zvláštní sbor hudební hraje, kde jednou 3000 dětí najednou zpívalo, veliké místnosti pro jídlo a t. d. a t. d. — představíte si snad velikosť dojmu při každém navštěvovateli.
Pompejánský dvůr je celý věrně nápodoben vnitřku domu starořímského a z vlastní zkušenosti mohu o zdařilosti nápodobnění toho svědčiti. Nic neschází — od malovaného psa u dveří s nápisem „cave canem“, až na polychromatické malby na stěnách, atrium, impluvium, zahrada, ba i střecha, všecko ukazuje vkusnou imitaci oněch vykopaných nejkrásnějších letohrádků naší země. Velkolepější je dvůr egyptský, jejž plní nápodobnění některých z nejznamenitějších staveb, chrám Venuše egyptské (Speos Athory) v Ibsambulu v Nubii do skály vtesaný (1/10 přirozené velikosti), sloupořadí z Philae a Theb (Karnaku), skalní hrob z Beni Hassanu (Theb) z doby asi 1660 r. před Kristem, dvůr Amunotafa III. z Theb (1300 let před Kr.) a t. d. Stěny ozdobují obrazy hieroglyfické, řezby a jiné starožitnosti, v sádře nápodobněné.
Velké poměry zdejší místnosti působí, že vše velmi slušně vyhlíží i pro ty, kteří museum Berlínské s krásnými jeho malbami, Turínské s kolosálními sochami, Pařížské a t. d. viděli.
Řecký dvůr má též ukázky všelijaké staveb, n. p. dorické z chrámu Joviše Nemejského, sbírku soch a t. d. Jak bohatá sbírka poslední, lze z toho posoudit, že vedle Niobid sochy Parthenonské, vedle Eginetů Venuše Miloská a Mediciská, Laokoon a t. d. stojí.
Římský dvůr poskytuje rovněž úkazy stavitelské, modely sádrové velkých staveb (jaké též v řeckém dvoře), sochy (Venus Genitrix, Victrix, Callipygos, Aphrodite a t. d.).
Ozdoba celého paláce a snad i nejzdařilejší čásť je dvůr Alhambry neb maurický. Jest to v pravo pověstný Lví dvorec, uprostřed síň soudní, v levo síň Abenceragů. Krásné, pestré, bohaté arabesky, zlatolesklé, divotvorné ozdoby, vkusnosť všech poměrů, vše to činí čásť tuto nejmilejší navštěvovatelům. Zvláště síň Abenceragů a Lví dvorec se zahradou a vodopryskem bývají vždy naplněny.
Za to poskytuje assyrský dvorec, Layardem vedené nápodobnění přizemnich pokojů z palácu Khorsabadského z doby Senacheriba bible (700 r. před Kr.), obraz velikosti nadskutečné, proti kterémuž i egyptské kolosy zmizí, Řezby a malby na stěnách jsou věrně dle vzorů tamnějších ch. Vkus assyrský vyzývá vítězně ku porovnání s ostatními krasotvary. Dvůr indický je za to chudý, a obmezuje se na několik obrazů a na sbírku národopisnou nástrojů, šatů a t. d.
Unavovali bychom čtenáře, kdybychom podobným způsobem ostatní dvory vylíčili. Jsou to všude ukázky stavby jisté doby s řezbami a malbami, vždy s velikým vkusem vybranými. Tak v byzantinském dvoře malby basiliky sv. Marka v Benátkách, chodba z Kolína (Maria in Capitolio) a z Lateránského kostela a t. d.; v německém středověkém stojí uprostřed socha našeho sv. Jiří z Hradčan, již katalog co krásný kus řezby 14. století chválí, řezby Nürnberkské, Kolínské a t. d.; v anglickém krásné dvéře z kostela Rochesterskcho, křtitelnice z katedrály Walsinghamské; ve francouzském středověkém řezby z Notre Dame, ve dvoru Renaissance řezby Goujona, Donatella, dvéře Florentinské Ghibertiho, ve vlašském dvoru hroby Lorenca a Giuliana z Medici, sochy Michaele Angela, malby Rafaela a t. d.
A však počet památek krásného umění zde shromážděných jest tak veliký, že nám stačilo, jen několik jich znateli vytknouti.
Unaven tolikerým díváním vystoupil jsem ven do zahrady krásné, která se s kopce po tarasích sklání, na nichž velké vodoprysky hrály. Pod sterými velkými cedry měl jsem krásnou vyhlídku přes zahradovitou krajinu až na Londýn, odkud každou hodinu dvě železnice vlaky diváků přinášejí, kteří za 45 krejcarů stř. celý den tu meškat a sem a nazpátek jeti mohou.
Mimoděk napadlo mi, jaká to demokratisace nejvyšších rozkoší a radostí lidských uměním a vědou způsobených! Kdo ještě před nedávnem obraz sobě utvořiti chtěl o pokladech uměleckých, o bohatství vědeckém naší doby, musel být světohnaný turista neb do hrdla v knihách zakopaný učenec, aby viděl divy Říma, Egyptu, Assyrie buď vlastním okem aneb kahánkem učených spisů. Teď není třeba Londýnskému cokneyovi než nedělní procházky, kde může se při tom procházet za deště neb parna, najíst se do sytosti a navečír povídat o tom sousedům méně šťastným, že viděl ložnici krále Sanheriba. Za některý delší či kratší čas vzniknou podobná musea kopií jako zde společnostmi na akcie, ne víc nádherou knížat, která ponesou vzdělání a krasocit až k nejzazším vrstvám společnosti, až bude jeden vkus a jedno vzdělání lidské! A místo nevkusných budov bude jiné pokolení stavět knihovny a musea k jedinému boji národů v budoucnosti — boji o korunu zásluh o člověčenstvo. —