Den kolumbijských kluků
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Den kolumbijských kluků |
Autor: | Alois Hora |
Zdroj: | Malý hlasatel, ročník 1. číslo 1 |
Vydáno: | . září 1935 |
Licence: | PD old 70 |
Hlavni řekou jihoamerické republiky Kolumbie je veletok Magdalena. Je to velmi široká řeka. Celý její tok je delší než vzdálenost z Aše do Jasiny. A v dolním toku, než ústí do moře, je až tři kilometry široká. Asi uprostřed délky Magdaleny leží malý přistav Puerto Uitčes. Několik domů z prken a plechem krytých. Všecky jsou barevné natřeny. Nad nimi vévodí jednopatrový železniční hotel, také ze dřeva. Magdalena tu má břehy sotva píď nad vodou a pokryté pralesy. Jakmile po deštích voda stoupne, rozlije se po celé krajině, a po ulici v Puerto Uitčes se jezdí v lodičkách. Bývá to často a obyvatelé se zátop bojí. Už proto, že povodní překvapení hadi, ještěrky a myši hledají záchranu na vyvýšených místech a vnikají často i do domů. A potom proto, že po povodni zahyne mnoho ryb v kalužích a v pralesích a ty hnijí a otravují vzduch. Z Puerto Uitčes vede železnice do Las Bokas, a při ní leží malá osada Káčira. Úzké údolí, kterým probíhá železnice, se tu trochu otevřelo. Budova stanice dráhy je z betonu, ale domky Kolumbiánů jsou slepeny z plechu a dyh z cementových soudků. To ještě od stavby dráhy, kdy tu zůstalo množství cementových sudů a plechovek od benzinu. Horko je v Káčiře jako v peci. V jedné pestře nabarvené boudě hraje gramofon. Několik velkých černých supů sedí na střeže stanice a roztahuje křídla, aby se ochladili. Na holé návsi spi několik prašivých psů. Za domky šumí řeka. Je mělká v těch místech. Jen trochu výše je tůň, kde žije velký starý kajman. To však nevadí klukům čokoládové pleti, aby se v tůni nevykoupali. Kajman tu má dost ryb a lidi nechytá.
Desetiletý Chosé leze z vody a klepe kudrnatou, černou hlavou, až z ní voda stříká, jako když se psík oklepe. Je nahatý a čokoládová kůže se mu leskne vodou. Za ním leze z vody osmiletý Luis. Ten je trochu černější. Vydrápali se na skálu, žhavou od slunce, až pálí. Přeběhli ji a vrhli se do písku. A nyní leží na břiše a povídají si.
„Viš co?“ praví Chosé, „půjdeme zítra na papoušky!“
„Tak jo!“ těší se Luis. „A kam?“
„Támhle dole, kus po trati, tam za tím záhybem, vidíš, tam co je ten zkroucený strom, tam je slané bahno. A tam ti je papoušků! Každý den ráno jich tam přiletí celá hejna! A jakých krásných!“
Luisovi svítí oči jako kočce při pohledu na myš: „Jsou tam guakamájas?“
„Ne,“ vrtí hlavou Chosé. „Guakamájas tam nechodí! Ale zelených loras jsou tam celá hejna a jiných, tak krásné malovaných! Víš, budeme chytat loras, ti se naučí mluvit! A když umí pěkné mluvit, prodají se i třeba za pět dolarů! A za ty malinké zelené platí lidé dolar za párek! Ale musíme chytit pár, samičku a samečka. Jinak zahynou v kleci!“
Luis ještě nikdy neměl celý dolar v hrsti. Ale věděl, že je to moc peněz. Zavrtěl se na písku a podrbal se na zádech, kde ho štípal komár: „A jak je budeme chytat? Do ruky?“
„Hm, ty jsi hloupý!“ usmál se Chosé. „Do pasti! Do oček! A pak se chytne do ruky. Ale musíš si vzít čepici a chytat je do čepice. Ti umějí, pánečku, kousat. Jak nedáš pozor, prohryzne ti prst, jen to fikne!“
Luis se zamyslil. „Hm, co prst! To se zahojí!“
„Ale, pane, bolí to! A krvácí! Já to vím, mne už pokousali několikrát.“
„Cbosééé! Ó Chosééé!“ ozvalo se z baráku. „Maminka volá!“
Chosé se pomalu zvedl:
„Ráno musíme brzy! Víš, jak se hned nasnídáš, přijď! Musíme tam být dřív než papoušci!“
„Cbosééé! Ó Chosééé!“
Chosé oklepal písek a jak je, nahatý, běží domů. Luis kluše za ním a myslí na ráno a na papoušky.
V Kolumbii vychází slunce po celý rok o šesté hodině a o šesté hodině zapadá. To proto, že Kolumbie leží na rovníku. Sotva se rozednilo, vylezl Luis z hovězí kůže, pověřené za cípy na provazech. To bylo jeho lůžko. Protřel černé oči a šoural se za maminkou k snídani. Maminka už seděla na bobku u ohniště, kde na třech kamenech na zemi stál očazený hrnec s kávou. Maminka foukala do ohně, až jiskry létaly. Luis vzal plechovku a běžel k řece. Aby se umyl? Ne! Kolumbiáni se málokdy myjí! Nabral vody a donesl ji do kuchyně. Potom zaběhl zase k řece a nasbíral na břehu náruč suchých haluzí, jak je tam voda naplavila. Shodil je na zem vedle ohniště a oddychl si po námaze: „Uff!“ Tím byl jeho ranní úkol vykonán. Z hrnce se kouřilo, jak se káva vařila. Maminka nalila Luisovi do plechového hrnečku a podala mu kus juky. Luis si sedl na zem, pil horkou kávu a přikusoval juku, až mu za ušima vrzalo. Hned byl po snídani a už byl v prachu. Chosé už čekal. Seděl na zápraží a cosi tajemného kutil. Sotva Luis přiběhl, zvedl Chosé vítězoslavně do výše asi půl metru dlouhý kus prutu, na němž byla navázána řada oček z tenkého provázku.
„Vidíš,“ chlubil se, „už mám past!“
Luis se díval na past, ale neuměl si představit, jak se do ní chytá.
„Koukej, už jsem udělal tři!“ ukazoval Chosé, „a nyní půjdeme. Máš čepici?“
„Ach, na ta jsem zapomněl!“ a už upaloval Luis domů pro čepici. A za minutu už pospíchali kluci po trati, poskakujíce s pražce na pražec. Obešli záhyb trati a zabočili do stráně. Uprostřed křovisek bylo bahnité místo modravého jílu. Papoušci tam ještě nebyli. Ale v bahně bylo množství jejich stop. Chosé rozložil pruty po bahně a rozevřel pěkně provázková očka:
„Víš, jak papoušci běhají po bahně, zapletou se nožičkami do oček a už nemohou uletět. Prutu neunesou!“ Luis se jen díval a těšil se.
Pak se kluci ukryli v křoví tak na pět kroků od bahniska.
„A do čeho je dáme?“ ptal se Luis.
„Uvážeme je na provázek za nožičku a tak je ponesem domů!“ poučoval Chosé. „Doma mám klec! Dám je do ní“
„Já nemám klec!“ zesmutněl Luis.
„To nevadí!“ těšil ho Chosé. „U řeky najdeš nějakou plechovku a do té je dáš!“
„Kuru, kuru, čin, čirik! Kra, kra, čiri, čiri!“ Asi dvacet zelených loros sneslo se s hlasitým brebentěním na bahno. A hned je začali zobat. Kráčeli jaksi domýšlivě sem a tam, zvedajíce vysoko krátké nožičky. A brebentili bez ustání. A hned tu byl druhý houf papoušků, těch bylo snad třicet. A jací krásní! Byli asi jako sojka velcí, ale hráli všemi barvami. Zelení, hlava žlutá, krk modrý a v křídlech červená pera. Kluci ani nedýchali. Jen oči vykulené, brzo-li se některý papoušek chytne do pasti. A najednou Chosé vyskočil, jako když ho píchne. „Už ho máme!“ A skokem byl u bahna. Papoušci neuletěli! Jen se udivili a svým směšným krokem pospíchali z bahna. Rozběhli se po trávě kolem bahna a leknutím zapomněli brebentit. Na bahnisku se třepetal jeden loro, chycený do očka, a druhý strakatý. Chosé se vrhl s čepicí na loro a Luis na toho strakáče.
„Aúúú“, zapištěl Luis. čepice padla do bahna a papoušek se mu zahryzl do prstu svým zahnutým sovím zobákem. Chosé nedbal. Hodil čepici lorovi na hlavu a sevřel jej v hrsti.
„Já ho mám!“ Luisovi vyskočily slzy bolesti do oči, ale nezaplakal. Jen syčel, jak to bolelo, a volnou rukou šmátral po čepici v bahně. Nabral hrst bahna a potom chytil čepici. Z prstu, na němž se třepetal zakousnutý papoušek, se mu řinula proudem krev. Zablácenou levačkou otřel Luis čepici a hodil ji papouškovi na hlavu. Ale nemohl jej jednou rukou sevřít, aby povolil. A Chosé držel oběma rukama svého loro a nemohl pomoci. Konečně se podařilo Luisovi chytit papouška za krk. Zoban se otevřel a Luis honem utrhl prst. Zapomněl při tom držet papouška, čepice i s ptákem padla do bahna a papoušek uletěl. Luis se za ním podíval uslzenýma očima a šoural se za Chosé, který už byl se svojí kořisti v houští. Z prstu řinula se mu krev a stékala červeným potůčkem k lokti. Luisovi bylo do breku. Papoušek mu ulétl a prst prokousnutý! Ohlédl se po bahně, zdali tam nějaký pták nezůstal. Už tam nebylo nic! Uletěli! „To nic“, těžil jej Chosé, „to se zahojí! To máš za vyučenou! Mne také napoprvé pokousali. U řeky si to vymyješ a přestane ti krev téci. Pojď!“ A utíkali s kořisti domů. „Zítra půjdeme zase!“ zval Chosé. „Půjdeme!“ přisvědčil Luis. Slzičky mu zatím v očích uschly a krev na prstě horkem zasýchala.
„Však já si dám zítra pozor!“ těšil se Luis. Doma pustil Chosé papouška do klece z bambusových hůlek. Dali klec na zem a sedli vedle ní, že budou učit loru mluvit. Ale papoušek hryzal hůlky klece, šplhal po ní a ve své řeči nadával. Neměl nejmenšího zájmu o španělskou lekci, kterou mu dával Chosé.
„To je nějaký hloupý pták!“ soudil Luis. „Víš, on je ještě divoký!“ vysvětloval Chosé. „Počkej, za pár týdnů uvidíš! Bude mi říkat dobré ráno“ —
Tak žijí černí kluci v daleké Kolumbii.