Den štěstí/V podvečer jejího sňatku

Den štěstí
Když zpívala mi píseň o hvězdách…	V podvečer jejího sňatku	Máchovy oči

Údaje o textu
Titulek:	V podvečer jejího sňatku
Autor:	Bohdan Kaminský
Zdroj:	Kaminský, Bohdan. Den štěstí: verše erotické 1883-1885. Praha: J. Otto, 1890. S. 107-109. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V podvečer jejího sňatku.

Dnes naposled smím myslit na tebe,
 dnes naposled to teplem dýchat bude —
 ta vzpomínka už zítra zazebe
 a vdechne mráz do samoty mé chudé.
 A sedím sám, jen lampa hoří u mne
 a obraz tvůj se dívá se stěny,
 a to tvé oko blouznivé a dumné
 se dívá na mne, jak tu sedím v snách.

 A jak se vlídně dívá do snů mých,
 jež zjasnilo mi pohledem tím jedním,
 kol šílený a démonický smích,
 že chvěji se tu jako dítě před ním.
 A jásavá a nezkrocená vřava,
 divoký požár pustých myšlének
 a jako upír kol cos poletává
 a uléhá mi těžce na prsa.

 Vzkřik šílený a srdcervoucí sten
 a zas ta sladká mladé lásky slova,
 jak zapláče, kdo z duše nešťasten,
 jak srdce paprsk přece ještě chová…
 Co chci ti říci? — Víc to ani nevím,
 mé čelo pálí divý, ostrý mráz.
 Ó co je to v tvém čistém oku děvím,
 co lítostí mi duši rozrývá!

 Ten šílený a fantastický rej
 mne horečným a těžkým sněním chvátí —
 ó nedívej se na mne, nedívej,
 ten pohled jeden vše mi zpátky vrátí,
 ten pohled v duši zase oživí mi
 vše zapadlé — ó nech mne, nech mne, nech,
 proč jarem dýchat v mráz té dlouhé zimy,
 a staré rány jítřit nadarmo!

 A přece, drahá, přece, zdá se mi,
 že s obrazu se stín tvůj ke mně chýlí
 že je opět jaro na zemi
 že být mohu šťastným opět chvíli,
 že voní bez, kde spolu sešli jsme se,
 a že je kolem vlídný, hvězdný mír
 a ptačí zpěv se vzduchem chví a třese
 a v podvečer šum lesů umlká.

 A my v tom tichu, jímž jen slavík štká,
 v tom svatém tichu my jen, drahá, sami,
 u nožky tvé se modrá podléštka,
 tvá hlavinka se kloní myšlénkami
 a ruka má tvou malou ručku hledá
 a druhá bloudí nocí vlasů tvých,
 a jak tvé ňadro vlnivě se zvedá,
 mou těžkou hlavu sladce kolébá.

 A oč tě oko prosí, ty to víš,
 jsme sami dva a večer tiše padá
 a v lokti mém se náhle celá chvíš,
 jak líbám, líbám ústa tvoje mladá,
 a směješ se a pláčeš, dech tvůj žhavý
 s mým dechem splývá v moři polibků,
 a dech tak čistý vlá kol naší hlavy,
 jež k ňadrům padá štěstím opilá.

 Noc tichá tak a snivé kouzlo hvězd,
 ret, který líbá, oko, které plane,
 ta zář tvých očí do těch bludných cest,
 ty májové mé dítě milované,
 můj miláčku, tvůj věrný pohled vroucí —
 mé dítě! — Probůh, kde je ruka tvá?
 Víc neslyším tvé srdce na svém tlouci
 a ty jen hledíš — mrtvě se stěny.

 A kolem divý, démonický rej
 a cosi volá, pláče, zní a jásá — —
 Ó nedívej se na mne, nedívej,
 tvůj pohled srdce do krve až drásá,
 ó nehleď na mne, ten tvůj pohled zebe,
 ó nech mne, nech mne, já bych usnul rád,
 má hlava pálí a zas vidím tebe
 v svém náručí a chvím se nadarmo —

 A ty jsi v dáli… šťastna… Já to vím.
 tys daleko, dnes naposledy doma,
 a ze sna šeptáš sladkým hlasem svým
 tam jiné jméno… Chvěje ti to rtoma
 a zítra, zítra… Půjdete tam spolu
 a daleko kdes básník, žebrák, stín,
 života zavře jednu kapitolu,
 jež smírem ani štěstím nekončí…