Den štěstí/Pohádka měsíčné noci
Den štěstí | ||
V bouřlivé noci | Pohádka měsíčné noci | Teď kdybys byla u mne… |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Pohádka měsíčné noci |
Autor: | Bohdan Kaminský |
Zdroj: | Kaminský, Bohdan. Den štěstí: verše erotické 1883-1885. Praha: J. Otto, 1890. S. 91-93. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Pohádka měsíčné noci.
editovatTo bylo dávno… Tmavý obrys hor
se v dáli tměl a měsíc na obzor
tak nádherný a velkolepý vcházel
a neznámý kdos po azuru házel
hvězd kouzlo snivé. Krajem večer táh’ —
a my se chvěli v divných vzpomínkách.
…A ona hrála. Zlatý její vlas
v měsíčné záři chvějivě se třás’
a chvěl se po té bílé, dětské skráni,
když u klavíru v tichém zadumání
tak v snivé záři celá stopena
nám při měsíci hrála Chopina.
Ah, ona hrála… velký její stín
se na koberci míhal rozestřín,
jak měsíc na ni lil své stříbro bílé —
a polibkem svým k tobě se zas chýle
se díval dlouho — zlaté dítě, víš? —
jak při té písni celičká se chvíš.
Ó vzpomeneš-li ještě někdy as,
jak na mne tenkrát sladce hleděla’s
a k pianu zas na svou přítelkyni —
zda vzpomeneš? Já vzpomínám si nyní
a vidím se zas jako mladý hoch,
když tebe, drahá, svou jsem zváti moh’…
Tys byla dítě — a já měl tě rád,
já dřív tvou hlavu zlíbal tisíckrát,
ty májové, ty krásné jarní dítě,
my vlíbali si v rty to: — miluji tě! —
a nad hlavou nám šuměl tenkrát les
a měsíc plál — tak právě jako dnes…
Tys tehdá děla: »Buď mi vždycky tím,
čím jsi mi teď«… A s divným pohnutím
se dívalas mi v oko dlouze, dlouze — —
a já tvé malé ručky líbal v touze
a líbal je, ah, líbal zas a zas
tvá ústa drahá, čelo, skráň i vlas.
A opojivý byl tvůj sladký dech
a hvězdnou záři mělas ve vlasech
a v oku’s tolik vlhké něhy měla…
a na všecko jsi potom zapomněla,
když přišel jiný — — zapomněla’s hned
a jiný si tě po svém boku ved’.
On povede tě jednou k oltáři —
a ty mít budeš úsměv na tváři
jak tenkrát — — A teď sedíš ještě tady
a v dlaň ti padá čelo plné vnady
a díváš se — ó věčně drahá, vím,
v své krásné snění okem blouznivým.
…A ona hrála… krajem večer táh’…
Já chvěl se náhle jako v mrákotách,
jež vířily kol v divém, pustém tanci —
a struna praskla, v pusté dissonanci
to zavířilo náhle v nitru mém
divokou touhou po čems neznámém.
A ona hrála… Nevím více sám —
jen s bázní na tu chvíli vzpomínám —
jen vím, že náhle horoucně a žhavě
má ústa vzplála na tvé drahé hlavě
tak dlouho, dlouho… a ten žhavý ret
tvé drahé čelo zlíbal — naposled.
A tak jsem líbal, líbal tvoji skráň —
a ty jsi vlídně podala mi dlaň,
to pro všecko, co není, není, není,
pro lásku svou i pro to rozloučení — —
A ona ještě v záři ztopena
dál při měsíci hrála Chopina.