Den štěstí/Na vyhlídce

Den štěstí
Stín	Na vyhlídce	Stopa v písku

Údaje o textu
Titulek:	Na vyhlídce
Autor:	Bohdan Kaminský
Zdroj:	Kaminský, Bohdan. Den štěstí: verše erotické 1883-1885. Praha: J. Otto, 1890. S. 21–23. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na vyhlídce.

Tvá ruka leží na mé,
tíž její je tak sladká.
Vím, oči tvoje, to jsou hvězdy samé
a láska jich tam na sta ještě natká.

Leč nedívám se na tě
a oko jinde těká.
Kol večer jde v tom přenádherném šatě
a vlídný je jak ruka tvoje měkká.

Na strmé skále maně
jsme stanuli tak sami,
nám k ňadrům hlava klesla zadumaně,
jak večer padá v dáli nad Troskami.

A tam se obzor tratí
a lesy, skály, chlumy
nás od nich dělí a je západ zlatí
a pod námi tak hluboko les šumí.

A táhnou mlhy šeré
a tmavé stíny v polích,
ohromnou dálí v kráse růže steré
den zapadá a vrány do skal holých.

A vidíme ty vrány,
jež vzduchem ještě plují,
a skály zříme, jež jsou rozervány
jak lidské duše, které pochybují.

V těch skalách kleč se chytá
a kryje holé kostry,
a jejich čela, ta jsou dávno zrytá,
má člověk hoře, skála vítr ostrý.

A vidíme pás bílý,
kde Jizera se leskne,
a vidíme, jak zvolna večer chýlí
se nad Ještěda staré čelo teskné.

A tvůj zrak dálí hledá
to čelo rodné Sněžky —
tam v dáli ale je jen pára bledá
a nad námi, to soumrak je už těžký.

A co nás dálí láká,
tak daleko, jak říci!
A jak se stmívá a jak víc se smráká,
co naší duší táhne milující!

Den vidíme, jenž padá,
den štěstí, který hasne,

a vidíme ta dlouhá, dlouhá lada
a bílé dvory, první hvězdy jasné.

Jen v propast tady dole
se ani nedíváme —
to času dost, až jednou v pláně holé
květ pohodíme, jejž teď v duši máme.