Den štěstí/Loučení

Den štěstí
Polibky	Loučení	Kde jednou miloval...

Údaje o textu
Titulek:	Loučení
Autor:	Bohdan Kaminský
Zdroj:	Kaminský, Bohdan. Den štěstí: verše erotické 1883-1885. Praha: J. Otto, 1890. S. 36-37. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Loučení.

Zas tedy v širý svět, v tu všední vřavu ulic…
 Vám s bohem, zahrady, kde přec jsem nebyl sám,
 kde se mnou byla’s ty, svou hlavu k mojí tulíc…
 Já hlavu kloním teď a tiše vzpomínám.

 Ó s bohem, lavičky, kde seděli jsme spolu,
 ó s bohem, procházky, jež náš jste zřely ples!
 teď suché listí jen už zvolna padá dolů,
 jak pod tou tíží snů má hlava padá dnes.

 Vy háje bez konce a hluboké a dumné,
 k vám letí píseň má s tou dumou v čele mém,
 s tou plachou vzpomínkou, když stála tady u mne
 v těch korun šumění, v tom dechu hlubokém.

 Ó jak jít do dáli a nevzpomínat na tě
 a snů těch zapadlých a blouznivých těch chvil,
 když v lásce oko tvé a západ planul v zlatě
 a peruť hvězdnatou k nám večer nachýlil.

 A my jsme snili tu, tvá bílá ruka malá
 v mé ruce chvěla se jak drobný, bílý květ,
 a noc v svém náručí nás vroucně objímala.
 vzplál azur hvězdami a touhou na rtu ret.

 To večer sladký byl a snivý, neskonalý
 a svatý, velký mír nám kanul v srdce níž…
 Ó lesy hluboké, proč teď se smutkem halí
 ta širá, širá pláň – a o čem, háji, sníš?

 Že v dál mi odešla a že mé prchlo štěstí,
 že v duši bolí to, když sám jsem znovu zas,
 zda listem posledním to pláčí ratolesti? —
 Já měl jen podzim dřív — teď našel také vás.

 Mně dávno před vámi v sny zavála už zima,
 teď vane nad vámi a vás to bolí též,
 a teď nám oběma to jaro v zemi dřímá,
 teď, lese, jako já se v podzim zachvěješ…

 V těch pustých korunách to naříká a kvílí,
 zpěv ptačí dávno ztich’ i šepot blouznivý
 a velká, přísná noc se mlčky k zemi chýlí
 a padá na lesy a padá na nivy.

 A oddech mrazivý jak samo umírání
 vlá teskně kolem kol a vše jít musí v dál,
 vše tady umřít má a vše se smrti brání,
 pláň, která kvetla kdys, květ, který vítr svál.

 A tam, kde hasne den a kde se azur klene
 tak tmavě modravý, plá rudý, žhavý nach
 a slunce zavírá to oko zkrvácené
 a víčka ztrhaná se chvějí v mrákotách.

 Noc přísná, hluboká a bez konce a tmavá
 a dlouhá k zoufání — jen mlhy bílý pás
 v dál táhne přes lesy — — mně v dlaně padá hlava
 bez sladkých očí dvou jak tma je tu a mráz…