Den štěstí/Den štěstí

Údaje o textu
Titulek: Den štěstí
Autor: Bohdan Kaminský
Zdroj: Kaminský, Bohdan. Den štěstí: verše erotické 1883-1885. Praha: J. Otto, 1890. S. 16–19.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Den štěstí.Editovat

Ó neodcházej, zůstaň, zůstaň s námi!

     Tak sotva duši paprsk dáš
     a do neznáma zapadáš,
     jak všecko zapadá mi,
     ty dítě léta, krásný dni,
     jen jednou ještě zpátky,
     jen jednou zpět se ohlédni!

   Mně vnořila se duše do pohádky.

      A večer slavnou glorií
      skráň milenky mé ovíjí,
      ten úběl čela sladký —
      a vlídná zář ta čistý sen
      tká v plaché oko její,
      v ten zrak, jenž vlhce zarosen.

   A naši rtové, ti se lehce chvějí.

      A ty, má milá, ke mně díš:
      »Hle, zda teď duhu nevidíš
      nad propastmi, jež zejí.

     Viz, já teď tuším, z žití most
     jen láska k ráji klene,
     když nejvíc bolí minulost…«

Tvé oko bylo lehce zamlžené.

     »Ó miláčku, mé světlo, vím«
     — já děl ti retem blouznivým —
     »ty chvíle bezejmenné
     jsou požehnáním našich čel,
     jsou vůní a jsou září
     a květem, který rozpučel.

— Však co nám zbude v drsnou zimu stáří?

     Když potom láska prchne nám
     k těm nadoblačným výšinám,
     a úsměv z našich tváří
     když vymizí — — Ó jak ti říc’.
     v ten život pustý, holý,
     rci, co nám ještě zbude víc?

Zda hrůzněji pak život nezabolí?

     Když bez cíle a bez dechu
     jdem k hrobu v ryčném pospěchu,
     když drsný život svolí
     nám z mladosti se přenésti,
     ó drahé dítě, rci mi,
     co je to, co je za štěstí…

 Květ krvavý, jenž spálen dechem zimy.

     A zoufalý a ostrý mráz
     pak ušlehá až k hrobu nás
     a ústy zsinalými
     nám slední výkřik zachvěje,
     pak hrůzou srdce puká
     a není, není naděje…«

 A na mém čele bílá tvoje ruka.

     A ty jsi děla: »Nech to, nech — —
     hle, rosa chví se v lupenech
     a datel v kůru ťuká
     a družičce své slavík lká
     a v slávě rdí se západ
     a v dáli volá žežulka.

 Proč ty jen chtěl bys nad propastmi tápat?

     Hle, jaké štěstí všude jest
     a večer plný velkých hvězd,
     že duše počne chápat,
     i když je večer života,
     že jistě, jistě kdesi
     i nad ním hvězda mihotá.

 Ó milý můj, proč tebe život děsí?

    I kdyby zašel štěstí den,
    ó proč by byl jsi nekliden?
    čím byli a čím jsme si,

     to vryto těžce do duší
     a je to báseň velká,
     jak žádný, žádný netuší…«

 A líbala mne vlídná těšitelka.

     »Hleď na hory a na lada —
     tam lidem slunce zapadá
     a nikdo z lidí nelká.
     Vždyť jak ten měsíc vychází,
     tak upomínka tklivá
     nám v duši hvězdy nahází…«

 A vzplál, leč rudý, jak zrak pláčem bývá.