Dekret Kutnohorský (Tyl)/3.

Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl
2.	3.	4.

Údaje o textu
Titulek:	3.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 13–17. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Odbilo poledne. V příbytku doktora Anselma panovalo ticho; jen v kuchyni popraskoval skrovný oheň, u něhož letitá hospodyně pro sebe oběd vařila. Pán a velitel její, učený doktor, a dcera jeho, Hedvika, měli dnes obědvati u nynějšího rektora magnifika, kterýž dle způsobu od let předešlých zachovaného, ke cti nově zvolenému nástupci svému velikou hostinu dával, k nížto nejen všickni znamenití členové university, nýbrž i manželky doktorův, a v obzvláštních případech i dcery jejich pozvány byly.

Hedvika byla se již také ozdobně přistrojila a čekala nyní, brzo-li otec pro ni přijde. Nepamatovalať se, aby kdy tak dlouho u volení byl pomeškal. S patrnou zvědavostí a nedočkavostí chodila po komnatě.

Bylať to dívka dvacetiletá — velká, štíhlá postava, krásně podlouhlých tváří, jasné a růžemi lehounce prokvetlé pleti, velkých modrých očí a rusých, bohatých vlasů. Nebyly to vnady slovanské, ty čarovábné, plné bujnosti; ale po celé té velkolepé postavě byla rozlita jakási neobyčejná, vyšší a nadpozemská spanilost, kterážto spíše úctu než milosti plamen rozněcovala, zvláště když se, jako dnes, v dlouhém a řásném oděvu německém z blankytné tkaniny jevila. A celé vzezření její bylo jako otevřená kniha velkého a vzdělaného ducha, jímžto nad veškeré druhy věku svého se vznášela.

Pohledši z okna, zda-li otec přichází, posadila se, aby si čas ukrátila, ke stolu, na němž veliký, mnohými obrázky ozdobený a rukou otce jejího psaný latinský herbář ležel, a začala v něm čísti. Za chvíli otevřely se dvéře, a do komnaty vešel otec.

Učený doktor a vyhlášený učitel umění lékařského byl muž asi šedesáti let, vysoké, vytáhlé postavy, přitom hubených oudů a skoro vždy sehnutého týla. Zdálo se, jakoby věčně do kněh hleděl. Jen když mluvil, poněkud hlavu pozvedl, a tu pak bylo vpadlé, hnědé tváře, černé, husté obočí, pod ním nad míru živé, blýskavé oči a nad ním čelo s velkou lysinou viděti.

Nyní vešel s hlavou skloněnou, ale tvář jeho sebou trhala, oči semotam přejížděly a ústa se pohybovala v tak patrném pohnutí celé mysli, že ho dcera pro samé podivení uvítati zapomněla. Také on ji nepozdravil a vystrojení jejího si nevšimnul; nýbrž odloživ černý aksamitový biret, začal velkými kroky po komnatě přecházeti.

Hedvika mlčela. Znalať otce i věděla, že jí svěří, cokoliv svěřiti může.

„Hedviko!“ začal on také posléz a zastavil se před ní, posud pokojně do herbáře hledící. „Hedviko! děvče — pomysli jen — oni chtějí tři hlasy — a my abychom — i nesmrtelný Aeskulape, nedopouštěj! Nežli jsme začali o rektora hlasovati, vystoupil ten Betlémský kazatel — nu, vždyť ho znáš! — komu čest, tomu čest — on ví, jak srdce jazykem protknouti — vstal a dokazoval, že se v akademických právech Čechům křivda děje — ze se…“

I popisoval jí dle způsobu svého celý spor, povstalý dnes mezi domácími a cizími doktory; pověděl jí, jak po řeči Husově všickni mistrové čeští hlasův pozdvihli, a jak zvláště Jeronym přede všemi vystoupil a věc Čechů ohnivě zastával.

„Vždyť ho známe!“ vypravoval doktor v rozhorlení, „jazyk jeho jest břitký meč, létavá šipka, vřící voda — přitom je člověk nestydatě odvážlivý — nesmrtelný Aeskulape! mně se zdá, že by se neostýchal na kazatelnu vystoupiti a řeč jako hotový baccalaureus sanctae theologiae činiti. Ten si počínal, jakoby nás již pod víkem měl — já to znám! — on spoléhá na krále, okolo něhož břichopáskuje, i hrozil nám také Václavovým rozhodnutím; ale my nejsme zajícové na širém poli a víme také, jak a kudy se ke dvoru chodí. Ani kroku jsme jim nepostoupili a předce konečně rektora ze své strany zvolili. Trefilo to nynějšího děkana filosofie, celeberrimum Joannem Hofmannum — doložil na to s patrným pocitem radosti a hrdosti — „a Bůh dá, že tak snadno Čecha do doktorského pláště neoblečeme!“

S těmi slovy se od Hedviky obrátil a přeloživ ruce na zádech, začal opět semotam popocházeti, na oběd ani nezpomínaje.

Ani Hedvika teď na hostinu nepomyslila. Otcova zpráva ji divně pohnula. Neurčité, nelibé myšlenky zatemnily ducha jejího, a teskné tušení sklíčilo prsa její. Oči její spočívaly na latinském herbáři — ale duch její poletoval daleko po Praze, a ústa její prohodila po nějaké chvíli polohlasitou otázku: „Nationes ergo discordia disjectae sunt?“

„Disjectae!“ odpovídal otec. „Nesvár je mezi námi, různice a nenávist! A nechť neumím rozdílu mezi ledvinou a srdcem učiniti, budu-li kdy s Čechy zase přáteliti! Nesmrtelný Aeskulape! — co pak se tak nadýmají? Nevědí již ti novopečení doktůrkové, co by bez nás byli?“

Rychleji a rychleji pohánělo jej vnitřní pohnutí po komnatě. Hlavu dle obyčeje svého skloniv, na chvíli se hluboko zamyslil.

„Avšak já vím — co tomu kazateli a smělému jeho příteli mozkem vrtá!“ mluvil pak sám k sobě. „Právo a neprávo české to není — jim se vede dobře, nechť již to neb ono panuje — ale Viklef je to — — Viklef!“

V tom se klepalo na dvéře.

„Ave!“ splynulo hlasitě ze rtův otce i dcery, a do komnaty vešel — mistr Boček.

„Ah, deliciae meae! — Salve!“ zvolal doktor, hostu pravici podávaje, a Hedvika vítajíc jej kynutím hlavy, poněkud se zarděla; — u srdce jí něco bodlo a jemné chvění přeletělo oudy její.

„Salve!“ opětoval doktor, pravicí mu potřásaje; ale náhle, jakoby ho stisknutím ruky elektrická jiskra byla projela, trhnul sebou a hbitě ucouvnul. Příjemný výraz tváře jeho zmizel a oči divě sršely. — „Apage! — apage, nepříteli!“ křičel. „Zde, vlku, nadarmo hledáš, koho bys udávil!“

S podivením hleděl Boček na toto přivítání; avšak domysliv se, z jakého asi pramene slova doktorova se prýští, věděl také, že je pro blaženost svou trpělivě snésti musí — a protož neodpovídal.

„Přehlédnul jsi se, otče!“ jala se Hedvika mluviti. „Totě domácí přítel tvůj, vážený pan mistr Boček z Lepotic, s nímžto, jako s posvěcencem všech devíti muz, miláčky svoje, Horáce a Virgila čítáváš.“

„Však já ho znám!“ odpověděl vášnivý stařec. „Však já ho dobře znám. Není on Čech? — natione et opinione Bohemus?“

„To jsem — ale i ctitel váš, domine celeberrime!“ řekl Boček, jehož jasné tváře mráček zármutku přeletěl; „a nemohu se nadíti, že by různice, jichžto počátek dnes mezi celými třídami naší almae matris vypuknul, také jednotlivých osob mír a spokojenost rušiti měly.“

„Ony je ale budou rušiti, domine magister!“ odpovídal doktor ještě horlivěji, že hněv nyní teprva průlevu dostával; „a já nebudu okolo sebe trpěti, cokoli z krve české pochází!“

„Prosím, celeberrime!“ ozvala se v tom stará hospodyně, hlavu mezi dveřmi vystrkujíc — „je tu pedel s vyřízením vzácného pana rektora stran hostiny —“

„Ať mi dají pokoj s hostinou!“ osopil se na ni doktor. „Či mám s těmi ploditeli různic z jedné mísy jísti, a vida jejich oušklebky, ještě jim za zdraví připíjeti? Chtějí, abych si do žil jedu naléval? — Že jsem nemocen — že nemohu z domu! Jdi — a máš-li co v kuchyni, přistroj na stůl! Budeme pokojně doma obědvati!“

Po těch slovech odešel do svého laboratorium.