Dekret Kutnohorský (Tyl)/16.

Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl
15.	16.	17.

Údaje o textu
Titulek:	16.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 112–122. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mžikavá lampička hořela v tiché jizbě paní Háty. Stará, poctivá žena seděla v nočním oděvu na sprostém loži, a vysokými krůpějemi potu byla polita tvář její. Třesoucíma se rtoma vypravovala dceři své podivný sen, a Marie, která si byla dubovou židlici k posteli přitáhla, poslouchala s rostoucí starostí. Vidění matčino souhlasilo s vlastní její tajnou péčí a strastí, která jí dnes ani lože hledati nedala. Šitím se totiž zabývajíc, čekala ještě na mistra Bočka, nijak si vyložiti nemohouc, kde by se dnes tak dlouho zdržoval. Vždycky, co jej znala, byl se v slušnou hodinu domů navrátil; dnes to bylo ponejprv, co se tak pozdní dobou ještě nevracel.

„Stalo se mu neštěstí?“ ptala se dívka bojácná každou chvíli sama sebe, a bolestnou úzkostí svíralo se přitom její outlé srdce. Pak si chtěla zase namluviti, že je mladý mistr mezi dobrými přátely, že jej povinnost někde zdržuje, anebo že se již snad domů navrátil a že ho přicházeti neslyšela — i vzchopila se, a třikráte běžela po prstech až k samým dveřím jeho komnaty, kladla ucho na zámek, poslouchala — ano posléz — nemohouc tajnému pudu odolati, i na dvéře zaklepala: ale mistr Boček se neozýval — nebyl ještě doma.

S novou starostí vrátila se ku své práci. Matka tvrdě spala. Bylať usnula s domněním, že „vzácný pán“ ve své komnatě pracuje — a Marie se varovala, aby nejmenším slovem svou starost i choré matce byla sdělila.

Tu se jí zdálo, jakoby stará žena s těžkými sny zápasila. I vzchopila se od stolku a pozorně kráčela k posteli. V tom se matka s podivným, ouzkostným vzdechem ze sna protrhnuvši — zděšená oči vyvalila a kvapně rukou po dceři sáhla.

„Jsi ty to, děvečko?“ ptala se jí zvědavě, a nabyvši jistoty, že drahou dívku za ruku drží, zhluboka si oddechla. — „To jsem ti měla divný sen!“

„Já tě slyšela ze sna úpěti, matičko!“ řekla Marie matce pomáhajíc, aby si mohla usednout. „Co pak se ti zdálo?“

„Divné — divné věci, milá Marie!“ odpovídala stařena hlavu sklonivši a zvolna jí pokyvujíc, jakoby si na sen zpomínala. — „Zdálo se mi o našem učeném panáčkovi —“

„O Bočkovi?“ zvolala dívka, a jednoduchá slova matčina jí tak trhla, jakoby opravdivou nehodu byla zaslechla. — „A co pak se ti zdálo?“

„Nejdříve procházeli jsme se všichni tři — totiž učený panáček, ty a já — ale nestůj tak u mne, děvečko! — vždyť se celá třeseš — neseď mi již tak dlouho do noci — — kolik pak je hodin?“

„Nevím, matinko!“ odpovídala dívka, židlici k posteli si přinášejíc — „ale pozdě není. — Kde jsme se tedy procházeli?“

„Kde to vlastně bylo — nevím; já tu krajinu neznala; ale krásná byla jako ráj — a panáček ji tobě okazoval pln radosti. Oči mu přitom jen hořely! „To je naše země česká!“ pravil, a my obědvě měly z toho potěšení veliké. Najednou vyskytla se v dálce nějaká bílá postava — byla to divná panna — jako ranní slunéčko leskla se tvář její, a smála se, že mně samotné rozkoší srdce trnulo. Také pana mistra to vidění nepochybně těšilo, neboť se mu tváře zarděly a ruce po ní napjaly. Jenom ty jediná jevila jsi nelibost nad krásnou postavou, a oči sobě zakrývajíc, odvracela jsi se na stranu. Tím horlivěji ale toužil po ní pan mistr — i spěchal za ní a napínal po ní ruce; a opět zmizela a opět se zjevila, bez ustání jej dále lákajíc. Já stála v starostlivém očekávání, nemohouc ani oudem pohnouti tu vidím, že se byl mistr k postavě jižjiž skoro přiblížil a ruce své okolo ní otočiti chtěl. V tom ale začne mezi ním a podivným zjevením jakási řeka se vlniti — ale nebyla to řeka — byl to proud plný krve a tesklivého hučení. Mistr ale nedbá na děsící vlny a maje pořád jen těkavou podobu před očima vrhne se do řeky — i zápasí s vlnami; ale vlny jej přemáhají, síla jeho slábne — žalostně volá o pomoc, vztahuje ruce po lesknavé postavě — ale ta se zamračila, sluneční lesk s ní zmizel a v kouři a dýmu mizeti počala. Já tu stojím zděšená — ubohému pánu hrozí smrt, zoufanlivě lomím rukama i volám o pomoc: v tom jakoby se anděl Páně byl vyskytl, stojí panna vedle mne; znala i neznala jsem ji, ale velikou důvěrou naplnilo se mi srdce při jejím pohledu. Ta zavolá mistra hlasem laskavým a hodí mu pásku, jíž bylo opásáno tílko její. A mistr chopil se pásky, a v ruce jeho sklenula se páska přes krvavou řeku, jako pěkný most, jako duha krásnými barvami zářící — a jistou nohou kráčel ubohý pán po ní a spěchal k pevnému břehu, kdežto pak ochranitelce své okolo krku padnul a vděčně ji k srdci svému přivinul. Radostně přiběhnu, stará žena, blíže, a když bystřeji panně do očí nahlídnu — pomysli si, děvečko! — byla jsi to ty!“

„Já?“ ulekla se Marie, a na okamžik zarazila se všecka krev v žilách jejích.

„Ano, ty,“ dosvědčovala stařena. „A já se toho — ačkoli ani nevím, proč? — tak ulekla, že jsem se ze sna vytrhla.“

„Já?“ opětovala Marie hlasem tichým na další matčina slova již ani pozor nedávajíc, a duše její ponořila se tak hluboce v sladké myšlení, že ani hřmotného tlučení nezaslechla, jímžto se někdo z ulice do domu dobýval.

„Rány Ježíšovy!“ zkřikla Háta nemohouc pochopiti, co to znamená. „Marie! — kde pak jsi s myšlénkami? — Poslechni! Netluče to někdo u nás na dům?“

„Mistr Boček?“ ptala se dívka a rychle vyskočivši nastavila uši, jakoby se o pravdě matčiných slov přesvědčiti chtěla.

„Ve jménu krále!“ ozval se nyní hlas na ulici. „Ztratili jste uši? Otevřete!“ a hlučné rány sypaly se opět na dvéře.

„Počkej, matinko — hned jsem zase u tebe!“ zvolala dívka a popadnuvši se stolu kahánek, běžela otevřít. V sínci postavila světlo na zem a nevšímajíc si ani, že se přede dveřmi více hlasů, a to cizích, ozývá, odstrčila závoru.

„Honem — honem! — kde je mistrovo lože — anebo nějaké jiné pohodlné hnízdečko?“ byla první slova Kuchynkova, když se před pozdními hostmi dvéře otevřely.

„Spasiteli na nebesích!“ zkřikla Marie vidouc, že muži neznámí Bočka přinášejí. „Co se to stalo?“

„Pryč, pryč! nepřistupuj, panenko! a nech daremných lamentací! Honem na lože — a pak skokem pro lazebníka! Zde nepomůže marné lekání a kvílení — máte li tu ale mistra Bočka rádi, vezměte rozum do ruky — a bude vyhráno.“

Takto mluvil Kuchynka, když byla dívka, lampičku bezděky zase popadnuvši, po síni k mistrově komnatě kráčela, a jdouc okolo vlastní jizby na matku zkřikla, aby vstávala.

Brzo ležel raněný mistr na loži, a králův průvodčí svléknuv mu povrchní roucho, začal i s mladým studentem ránu jeho ohledávati. Při pozorném nešení byla krev okolo rány pod šatem zhoustla a poněkud se zastavila; nyní ale začala novým hrkem téci, a z prsou raněného vydralo se bolestné zastenání, první to znamení nezhaslého života.

„Ale pro živý Bůh! milí pánové“ — ptala se nyní Marie, přinášejíc čerstvou vodu a čisté kusy plátna k obvazkům — „co pak se dělo s panem mistrem?“

Ale na otázku její nikdo neodpovídal.

„Kde je tu nejbližší lazebník?“ promluvil k ní král.

„Lazebníka hned nepotřebujeme“ — prohodil na to průvodčí — „ale několik sílících kapek, aby nám raněný procitnul. Ránu zavážeme prozatím sami.“

„Doma nic nemáme a do apatyky je tuze daleko,“ řekla na to dívka. „Ale vedle zůstává kramář — ten má zásobu rozličných léků, vodiček a mastiček, pak zvláště dobrý balzám — a sám také v nemoci dobrou radu dává.“

„Počkejtež tedy zatím zde, pane kmotře, kdyby bylo něco potřeba,“ ozval se na to králův průvodčí. „Já se podívám s panenkou k tomu divotvornému sousedu a nahlednu mu do škatul.“

Přitom, nečekaje ani na odpověď královu, chopil se Marie za ruku a vyšel s ní ze dveří. Ta ho vedla k Sekyrkovi.

Starý tento kramářík, přestav strachy z výhrůžky královské a domýšleje se, že Václav ještě pořád na cestách mešká, popustil zase uzdu svému zalíbení a vycházel znova na noční potulky. I byl se také této noci právě z podobné procházky domů navrátil a ještě plný líbezného zpomínání na veselost užitou svlékati se začal, když jej těžké rány na domovní dvéře z tiché rozkoše vytrhly.

„Kdo to?“ zvolal kramářík, a vystrčil hlavu okénkem, vyříznutým v dubové okenici.

„Já to jsem, pane sousede!“ ozvala se Marie, „já — Marie, pane Sekyrko!“

„I ty Pane nad hvězdami!“ zvolal bývalý ženich její, a poznav libý hlas milé sousedky, tak sebou trhnul, že se v úzkém okénku do temena uhodil. Zaťav ale zuby a bolest spolknuv, bez prodlení spěchal otevřít.

„Jak že se jmenuje váš soused?“ ptal se nyní Marie královský průvodce. „Neřekla jste Sekyrka?“

Marie přisvědčila.

„Starý mládenec? — či ženatý?“ ptal se dále.

„Mládenec!“ řekla dívka, nemohouc jakési pohnutí v sobě docela utajiti.

V tom otevřel Sekyrka dvéře, a pozdní hosté vešli do domu; pověděli mu, proč přicházejí, a v malé chvíli na to stáli všickni tři ve skrovném, klenutém krámku, kdežto jim hospodář obratnýma rukama poklady svých skříní vyložil. I vybrali, co se vidělo býti nejpotřebnější, a pak se všickni tři k raněnému vraceli.

Průvodčí králův zdál se míti přitom ještě zvláštní zámysl, že kramáře pobízel, aby nešťastného mistra navštívil a své umění na něm provedl.

Stará Háta stála s rukama sepjatýma u nohou Bočka, který konečně z hlubokých mrákot se protrhnuv, nyní jako skleněnýma očima, ani se nehýbaje, ke stropu hleděl; u hlavy nemocného stál Kuchynka bedlivě na každé pohnutí jeho pozor dávaje, a Václav stál u okna, v podivných myšlénkách ven do nočních temností hledě, když Marie, Sekyrka a králův průvodčí do komnaty vešli.

V zimničném zanícení nacházela se Marie. Tajná bázeň a tesklivá předtucha její byla se strašlivým způsobem vyjevila. Muž, jemužto hlava i srdce její za tak mnoho děkovati měly — učitel, pěstoun, bratr její ležel mezi životem a smrtí, a ona posud nevěděla, kde a jak ho nehoda byla potkala. I obrátila se tedy k Václavovi, který nechav ostatní muže o raněného starati se, opodál nich radění jejich poslouchal a na lékařské počínání se díval. Především zajímala jej nyní ovšem osoba obratného Sekyrky, jehož podoba mu jako ve snách na mysli tanula.

„Smilujte se, drahý pane, nad mou úzkostí,“ jala se k němu dívka mluviti, „a povězte mi, jaké to neštěstí našeho pana mistra potkalo!“

„To nám bude musiti on sám pověděti, až jen bude moci ústa otevřít!“ odpověděl jí Václav poněkud nevrle, s kramáře oka nespouštěje, „já to posud sám nevím. Zatím bysi mi ale mohla ty pověděti, kdo je ten starý vrtílek, jenž se tak hbitě okolo postele otáčí?“

„To je náš soused, pan Sekyrka,“ odpovídala dívka dosti nerada, „kramář, u něhožto jsme byli pro léky.“

„Živé blesky!“ mumlal Václav mezi zuby. „Odkud je mi ta opičí podoba známa? — He, kmotře!“ zkřikl pak hlasitěji na svého průvodce, a když se byl tento přiblížil, ptal se ho hlasem poloutajeným: „Znáš to staré vrtidlo?“

Průvodčí se o smál. Bystře na Václava pohlédna, věděl, že mu nevrlost tvářema potrhuje. Řekl tedy: „Proč bych ho, pane kmotře, neznal? Vždyť jsem ho poznal ve tvé společnosti.“

„To vím — to si myslím! ale ta dnešní noc mě tak pomátla, že nevím, nač oči otvírám — a tys také již tak poťouchlý, že si budu musit brzo nějakého kmotra na tebe najmouti.“

„Při sám Bůh — to učiň, pane Václave!“ zvolal králův průvodčí, a doložil temným hlasem: „neboť ačkoliv se z milosti tvé raduji, není předce nikde kat hostem vítaným. — Zpomeň si na Kaprovou ulici, kdežto si mezi veselými studenty starého mládence nalezl.“

„Hvězdy boží!“ trhnul sebou Václav. „Kam se poděla moje paměť! He! — mladý ženichu!“

„Pane Sekyrko!“ doložil jeho kmotr.

Stařec kramář se hbitě ohlídl.

„Tuhle by někdo rád s vámi mluvil!“ doložil kat, ukázav na krále.

Bez průtahu přihnal se ochotný Sekyrka až k samému Václavovi; na jazyku seděla mu otázka: „Co se líbí?“ ale prvním pohledem na nenadálého hosta uvízla mu mezi zuby. Jako smrtelnou hrůzou poražený zůstal celý bez sebe. Ruce mu sklesly vedle těla, jako dvě hubené kosinky, a kolena se pod ním třásla, div že se na nohou udržel. Oči měl přitom vyvalené jako u vyjevení.

Chvíli hleděli oba, král i kramář, na sebe, ani slova nemluvíce. Ale králi nepochybně se ubohá postava hrůzou poraženého líbila, začalť ústa k smíchu špouliti a prohodil posléz otázku: „Nu, jak se ti vede ve stavu manželském?“

„Milostivý králi“ — začal Sekyrka jektati, a kolena prohnula se pod ním až k podlaze; nemohl ale hned dále mluviti. Za jedno vrazila se mu tato otázka novou hrůzou do všech žil a oudů, za druhé otřásla dvě první slova jeho Marií a Hátou jako ohlas bouřky za jasného nebe.

„Milostivý králi!“ zvolaly obě jedním hrdlem, nedůvěrně s krále na jeho průvodce i na klečícího souseda pohlížejíce a leknutím ruce spínajíce.

„Mlčte, mlčte!“ zakřikl je Václav, „a hleďte si nemocného!“ — Pak se obrátil opět k Sekyrkovi. „Nu? jsi tak spokojen, že mi na kolenou děkovati musíš?“

„Milostivý pane!“ blbotal zase nešťastný ženich, „já jsem — nejsem — ještě nemám — nevím —“

„Nezlob se tady, pane kmotře!“ naklonil se kat k uchu královu. „Mistr musí míti pokoj — nech toho na jindy! Ten chuďas je posud svobodný, a nejlíp tuším bude, když svobodným zůstane!“

„Jak? svobodným?“ rozhorlil se Václav dle prudké své přirozenosti, která nerada nějakého odporu snášela. „Neřekl jsem, abys po třech nedělích starého hříšníka se sebe svlékl a nového, poctivého člověka oblékl! Neřekl jsem — —“

„Smilování!“ vyrazil ze sebe Sekyrka plný ouzkosti proudem slov králových. „Ona mě nechtěla!“

Tato poslední slova jeho zněla tak směšně i žalostně, že vznikající hněv Václavův náhle utuchnul.

„To rád věřím!“ zachechtal se srdečně; „není-li slepá a veliká milovnice cizozemských opic, tedy si tě nevezme. Ale jak pak vyplníš rozkaz můj? Či se domníváš, že jsem velel nadarmo?“

„To se nedomnívám — nikoli — ani ve snách mi to nepadlo — kdyby jen ale panna Mařenka chtěla!“ nutil Sekyrka slova kvapně ze sebe, a ukázal přitom na Marii.

„Cože pravíš?“ ptal se nyní Václav s podivením. „Toto poupě by si chtěl přesaditi do své zahrádky?“

S těmi slovy přikročil k dívce, která tu stála s očima sklopenýma, a vzav ji za bradu, pozvedl hlavu její, aby jí ve tvář pohleděl. Vysokým plamenem zarděla se panna stydlivá a bázní nebyla v stavu pozdvihnouti očí svých. Se vnitřním zalíbením hleděl na ni Václav. Jakési tajné utrpení bylo celé bytosti její v času nejposlednějším dodalo jistého mužného rázu, který s něžnou její postavou a bledou tváří podivně splýval. Spanilá nebyla; ale dnešní noc byla jí tajné starosti z hlubin duše tak čitelnými a dojímavými písmeny na tvář napsala, že nebylo možno bez pohnutí na ni hleděti.

„Je tento scvrklý kramář tvůj záletník?“ ptal se jí král velmi laskavě.

„Ó rač mě, pane milostivý, toho neštěstí zachovati!“ sepjala dívka outlé ručinky, a pozvedla zaslzené oči. „On se ovšem o mne ucházel, ale —“

„Ty nemáš velké chuti — není-li pravda, hrdličko? Neměj starosti! Však já mu sám něco vyhledám, že toho bude míti dost až do smrti!“

„To můžete učiniti, královská Milosti!“ ozval se nyní Kuchynka; „teď bych ale prosil, abyste nechal všeho rozkládání — jinak-li vám na tom záleží, aby pan mistr jako na soudnici ducha nevypustil.“

„Pane na nebesích!“ trhla sebou dívka a vymknuvši se králi, přiskočila k loži.

„Proklatý kazateli!“ zahorlil Václav na smělého Kuchynku. „Chceš mi předpisovati? — Ale dobře — pravdu máš! Pro starého nočního tuláka zapomněli jsme na ubohého veršovce, a vedle nemocného byli bychom málem námluvy odbývali. — Nu, a jakž je tedy, doctor celeberrime?“ tázal se dále, k posteli přistoupiv. „Co dělá oběť, jež padla do rukou tvé mladé moudrosti?“

„Milostivý králi“ — otevřel ústa raněný, jemuž byl Kuchynka mezi tím časem pověděl, co se bylo sběhlo.

„Ticho, ticho!“ napomínal jej mladík. — „Nehýbejte sebou — ani plíce nenamáhejte!“

„Ha, ha! Ty máš nemilosrdného hrobníka, ubohý mistře!“ zasmál se Václav. „To já jsem milostivější — že ne? Až se uzdravíš, uděláš mi o dnešním příběhu několik pěkných veršů. Já bych se také rád jednou v písničce viděl, a dnešní noc nebude jedna z mých nejhorších. Zatím — valeas! dá-li se toho latinského příštipku zde užiti. — Mně se zdá, že zůstaneš v dobrých rukou,“ — mluvil dále, na Marii okem hodiv. „Ráno se podívám, bude-li kdo v Praze, jenž by ti ránu k vůli tvému králi hodně čerstvé zahojil. Ty, domine doctor — půjdeš se mnou — mám ještě s panem studentem mluviti. Ty ale zůstaneš tady, vyšeptalý košťále!“ obrátil se posléz k Sekyrkovi, který tu pořád ještě klečel — „a pomůžeš zatím nemocného hlídati. O svou nastávající nemusíš se déle starati; já ti sám ženu vyhlídnu.“