Dekret Kutnohorský (Novotný)

Údaje o textu
Titulek:	Dekret Kutnohorský
Podtitulek:	Přednáška, kterou proslovil dne 18. ledna 1909 v Kutné Hoře Václav Novotný
Autor:	Václav Novotný
Zdroj:	Dekret Kutnohorský : Přednášky a stati Václava Novotného, Kamila Krofty, Josefa Šusty a Gustava Friedricha s faksimilem Husova opisu Dekretu Kutnohorského. Praha : Historický klub, 1909. S. 5–28.
Licence:	PD old 70
Související:	Dekret kutnohorský

Velectěné shromáždění!

Dostalo se mi úkolu nad jiné čestného, abych při dnešní slavnosti, pořádané městskou radou kutnohorskou a Svazem čsl. st., jakožto zástupce staroslavného vysokého učení Karlo-Ferdinandova vzpomenul veliké události, jež právě před půl tisícem let ve zdech tohoto památného místa se odehrála. Sešli jsme se k oslavě dekretu Kutnohorského ze dne 18. ledna 1409.

Jedním z nejznámějších a často vhod-nevhod do omrzení opakovaných výroků Ciceronových jsou jeho slova: historia magistra vitae — historie učitelka života. Moderní historik nemůže se s tímto heslem ztotožniti, zejména ne s jeho jednostranným a tedy tendenčním užíváním, s nímž se tak často setkáváme. Moderní historik musí se brániti proti tomuto snižování vědy historické na pouhý didaktický prostředek, jak se touto jednostrannou formulací často děje, účelem historie jakožto vědy nemůže býti jenom to, co se takto jako její účel — a tedy povinnost — vytýká, historie, má-li býti vědou, jest a musí býti sama sobě účelem. Ale tato obrana, spravedlivá a nutná, neobrací se proti tomu, kdo uvedená slova pronesl, nýbrž proti jednostrannému jich zneužívání. Citát uvedený není úplný, jest jenom vytržen z kontextu, který mu dává zcela jiný smysl, a který zní: Historie svědkyně časů, světlo pravdy, život paměti, učitelka života, poselkyně minulosti. A týž autor, který historii takto definoval, pronesl také památná slova, jež navždy zůstanou základním kamenem veškerého historického bádání: Quis nescit primam esse historiae legem, ne quid falsi dicere audeat, deinde ne quid veri non audeat — kdo by neznal prvního zákona historie, že se nesmí odvážiti říci něco, co není pravda, ani neříci, co jest pravda.

Budiž mi prominuto, že obtěžuji těmito citáty, ale nelze nevzpomenouti jich. Jsou-li výroky Ciceronovy oprávněny — a kdož by o tom pochyboval — jsou oprávněny právě v našem případě. Přihlédnutí k skutečnému průběhu událostí, jak je prameny dovolují, přihlédnutí, jež nechce nic jiného, než poznati pravdu, jest nejenom jediným možným způsobem, jímž historik svůj úkol řešiti může, ale v tomto případě zároveň důkazem, že máme nejenom právo, ale také důvod, a tedy povinnost, vzpomínati 500-letého výročí dekretu Kutnohorského s pocity radosti a uspokojení. Pokusím se o to, třebas se tím vydávám v nebezpečenství, že budu — aspoň z části — opakovati věci známé. A nebezpečenství jest tím větší, poněvadž se mi zdá nezbytným, všimnouti si za tím účelem vývoje národa českého v universitě, což zase předpokládá letmý aspoň přehled dějin university Pražské vůbec.

Dne 7. dubna 1348 Karel IV., dosáhnuv před tím svolení papežského, vydal svoji zlatou bullou opatřenou zakladací listinu učení Pražského. Listina tato častěji byla nazvána slavnou, a lze toto označení podržeti, i když forma této listiny, dříve tolik obdivovaná, novějším bádáním usvědčena byla z úplné nesamostatnosti. Ale jména toho zasluhuje listina ta ne pro formu nýbrž pro obsah svůj, pro to, co nám přinášela, proto, že jest to zakladací listina university Pražské. V ní se vyslovuje myšlenka,^[1] že jest přáním zakladatelovým, aby věrní obyvatelé království Českého, kteří žhavě touží po plodech věd, nalezajíce doma stůl k duchovní hostině připravený, nebyli nuceni žebrati po cizích zemích, nýbrž spatřovali v tom slávu, že mohou také jiné, cizince, zváti k účastenství na těchto sladkých a líbezných hodech.

Vysoké učení Pražské podle úmyslu zakladatelova mělo tedy hlavně sloužiti prospěchu obyvatelstva domácího, především arci tím, že mu přístup k prameni věd byl usnadněn. Ale prospěch, který z toho kynul Čechám i Praze — a také zde, poněvadž to máme nesčetnými doklady potvrzeno, můžeme věřiti, že Karel lnul zvláštní láskou k této zemi a k tomuto městu, třebas i tato myšlenka v textu listiny vyjádřena jest slovy vypůjčenými — jevil se také mnohými jinými způsoby.

University tehdejší byly — jako věda středověká vůbec a větší měrou než dnes — svou povahou internacionální. I když užívati jich nejpohodlněji mohli ti, v jejichž zemi byly zřízeny, stejné ochotně otevíraly se také těm, jež sláva jejich z daleké ciziny lákala, a jichž návštěva byla tudy spojena s většími obětmi. Rozumělo se samo sebou, že nové vysoké učení přivede do Prahy mnoho cizinců — a Karel sám dbal o to rozsáhlými výhodami jim poskytovanými. A rozumělo se to tím spíše, poněvadž vysoké učení Pražské bylo tu chvíli jediným toho druhu učilištěm ve střední Evropě. Tím se stalo, že ona slova zakladací listiny, mluvící o popřávaní místa u domácího stolu věd také cizincům, měla mimovolně téměř nádech ironie. Novější bádání ukázalo sice, že není správné mínění, jakoby domácích, českých učenců, kteří na universitě působiti mohli, vůbec nebylo — jest zajímavé, že nejstarší, arci zlomkovité, zprávy o ustavení university jmenují českých učenců, kteří tu a jmenovitě o theologii přednášeli, více než cizích^[2] — přes to však nelze pochybovati, že cizinci, jak mistři, tak studenti, měli záhy na mladé vysoké, škole Karlově převážnou většinu. A to ovšem nemohlo nemíti vliv na organisaci ústavu.

Středověké university měly dvojí povahu, a podle toho také dvojí parallelní rozdělení. Byly to především ústavy vědecké, což vyznačoval již jejich název studium generale — obecné učení, a tomuto vědeckému úkolu odpovídalo rozdělení na fakulty. Ale měla-li to býti universita, musilo to býti studium generale privilegiatum,^[3] samostatná korporace s rozsáhlými výsadami a samosprávou, což rovněž došlo výrazu v pojmenování ústavům těm přikládaném, totiž universitas magistrorum et scholarium, obec mistrů a žáků. Toto pojmenování nemá vlastně s vědou nic společného, až na to, že vyjadřuje určité vespolek se prostupující povinnosti s vědou souvislé, totiž vyučovati a učiti se, za to však označuje velikou, samostatnou a značnými právy nadanou společnost, jíž tato práva pojišťují význačné místo politické. Repraesentantem této politické korporace byl rektor. Ale právě proto, že byl zástupcem politického celku, jímž se universita po svém ustavení stala, základem jeho úřadu nebylo rozdělení na fakulty, nýbrž rozdělení jiné. Tak university dělily se na t. zv. národy, k nimž podle jistých hledisek náleželi mistři a studenti bez ohledu na příslušenství fakultní, a jejichž význam tím se právě jeví, že rektor nebýval volen podle fakult, nýbrž od plnomocníků jednotlivých národů.

Nebylo ovšem lze zabrániti, aby tato parallelní rozdělení nevsahovala do sebe, vliv t. zv. národu objevil se mocnějším, vsahoval i do vědecké organisace universitní, a rostl se vzrůstem politického významu universit vůbec. Než i z tohoto stručného přehledu jest patrno, že podstatě university jakožto vědeckého ústavu odpovídalo rozdělení na fakulty. Středověké university nelze si sice představiti, než jako politickou korporaci, ale rovněž nelze si ji představiti bez poslání vědeckého. A právě proto fakulty stávají se integrující částí každé university, bez nich universita není myslitelna, jsou immanentní součástí pojmu samého a jsou tedy na každé universitě tak staré, jako ona sama, ano starší než ona.

Naproti tomu rozdělení politické není předpokladem university, nýbrž výsledkem jejího ustavení. Universita vzniká ovšem zakladacím listem svého zakladatele, ale zakladací list sám nemůže jí utvořiti, tvoří ji ti, kdo se sešli, aby na ní působili, a ti jí dávají rozdělení.

Ani vznikající universita Pražská nečiní výjimky. Musí býti uvedeno výslovně, že již nejstarší listina jí věnovaná, bulla Klimenta VI. z 26. ledna 1347, obsahuje zmínku o fakultách, a také v zakládací listině Karlově vyskytuje se slovo to, třebas ne praegnantně užité.^[4] A fakultám tedy přirozeně připadlo původně jisté účastenství v řízení a správě university. Naproti tomu prvních zpráv o národech v universitě dostává se nám teprve značně později. A třebas z první již zmínky — pochází z r. 1360 — bylo patrno, že tenkrát rozdělení na národy existovalo snad již déle a třebas tedy bylo možno a snad i pravděpodobno, že vzniklo velmi záhy, přece nelze pochybovati, že se vyvinulo teprve z university samé, když již existovala, a jest viděti, že tenkrát ještě (r. 1360) nemělo velikého významu.^[5]

Karel ponechávaje ústavu volnost, přispěl k jeho organisaci jen potud, že naznačil vzory, jimiž se universita má říditi, až si bude — dle svého práva — dávati organisaci. Jako vzory označil universitu Pařížskou a Bolognskou.^[6] Ale nebylo lze obojího vzoru se držeti, ve skutečnosti, zvlášt od r. 1372, převládl vliv Paříže. Jevil se i tím, že také v Praze nabyla vůdčího postavení fakulta filosofická čili artistská, jež, tvoříc přípravku k fakultám vyšším, byla nejčetnější. Ale zvláště se to jevilo v rozdělení na národy.

Universita Pražská rozdělovala se, jak známo, na čtyři národy: český, bavorský, polský a saský, podobně jako bylo v Paříži. Než tu hned hlásí se značný rozdíl. Ze čtyř národů university Pařížské tři, totiž gallský, normandský a pikardský, byly národnostně, to jest národností svých příslušníků, francouzské, čtvrtý sice nazýval se anglickým, ale byl národnostně velmi pestrý, poněvadž k němu náleželi všickni cizinci v Paříži studující, kteříž tudy ve správě university účastnili se jedním hlasem proti třem francouzským. Zcela jinak v Praze. Jména jednotlivých národů nemají tu významu národnostního, jsou to jen naznačení určitých oblastí, z nichž příchozí tvořili národ universitní. V hrubých rysech národ bavorský tvořili příchozí z jižních a západních zemí, saský ze zemí severních, polský z východních a český z Čech a Moravy v tehdejších hranicích a z Uher. Poměr jest tedy právě opačný, cizinci mají hlasy tři, domácí jeden.

Ale rozdíly jdou ještě dále. Lze-li říci, že pojem národa universitního nekryl se s pojmem ve smyslu národnostním, platí to zvláště o národě českém. K němu počítali se studenti a mistři z uvedených zemí bez rozdílu národnosti,^[7] nebyl tedy národnostně jednotný, třebas Čechové přirozeně měli převahu. A to stupňovalo rozdíly. Nelze totiž říci, jak rovněž často slýcháme, že na universitě proti dvěma národům německým stály dva slovanské. Národ bavorský a saský byly ovšem výhradně německé, ale polský nebyl výhradně, ba ani ne převahou slovanský. K němu vedle členů z Polska a Litvy počítáni také mnohem četnější studenti a mistři ze Slezska, tenkrát již valně zněmčeného, Lužic, Míšně, Prus, takže polský národ v universitě od počátku byl převahou německý. Národnostně stojí tedy národ český proti třem německým.

Rozumí se samo sebou, a řekl jsem to již, že universita Pražská, třebas předem určena prospěchu domácímu, přece nechtěla býti pouhou školou lokálního významu, nýbrž chtěla míti universální, internacionální ráz. To přirozeně ukládalo jisté oběti na újmu těch, jichž výhodě universita předem měla sloužiti, a ve prospěch cizinců. Než z toho ještě daleko neplyne, že tyto výhody cizinců měly býti tak dalekosáhlé. To již ukazuje jejich původ. Výhody tyto nebyly jim dány, utvořili si je při organisaci university sami.

O tom přece nelze pochybovati, že universita Pražská mohla a musila dojíti znamenitého významu, i kdyby jen proto, že byla v tu chvíli jediná. Jistě oni cizinci přispěli k zvýšení jejího významu a vzpomenu ještě jejich zásluh o náš vývoj, ale universita Pražská dostala svůj internacionální, universální ráz již do vínku, ony praerogativy cizinců dostavily se jako následek, nebyly příčinou jejího universálního rázu. Cizí mistři a studenti nepřišli, že by je tyto výhody, již hotové, byly lákaly, přišli, dokud jich nebylo a byli by přišli, i kdyby jich nebylo, poněvadž jediná universita je vábila, a teprve potom, když se jí zmocnili, pojistili si své panství zřízením, které universitě sami dali; a ovšem to je pak lákalo dále.^[8]

V době, kdy rozdělení na národy vznikalo, jistě odpovídalo celkovému složení university. Nelze pochybovati, že tenkrát byli cizinci v ohromné převaze, Čechové v mizivé menšině. Než i tak praerogativy cizinců na universitě v zemi převahou české byly a stávaly se stále více jakousi anomalií. Byl to, jak i objektivní, bohužel stále řidší, učenci němečtí (Krummel, Paulsen, Franz) přiznávají, nepoměr, jehož trvale nebylo lze udržeti. Již v prvních létech docházelo k rozmíškám a před uplynutím prvého čtyřicetiletí rozproudil se první veliký národní boj, vzniklý tam, odkud ho nikdo nečekal.

Komplikované zřízení tehdejších universit, vedle toho, co již uvedeno, bylo komplikováno ještě jednou institucí, totiž kollejemi. Kolleje souvisely s vědeckým posláním university, ale byla to vlastně instituce samostatná. Bylo to sdružení určitého počtu mistrů, kteří v domě kollejním společně bydlili a přednášeli, ale kteří za to měli pevné platy, po tehdejším způsobu z výnosů statků kollejních. Lze tedy říci, že to byli řádně placené professury. Jakožto členové university kollegiáti ovšem byli vázáni statuty universitními, ale ve správě kollejí byli samostatni, řídili se statuty kollejními. Právě proto, že kolleje souvisely s vědeckým posláním university, nemělo původně rozdělení na národy vliv na jejich složení. Ale národy i zde objevily se silnějšími.

Universitě Pražské dostalo se první kolleje r. 1366 od samého zakladatele, jehož jménem také nazvána, jest to známá kollej Karlova, collegium Carolinum. K ní asi r. 1380 — vedle jiných, jmenuji jen ty, na nichž nám záleží — přistoupila kollej krále Václava. Nemáme bezpečných zpráv o složení těchto kollejí po jejich vzniku, zdá se však, že při prvém obsazení (zvláště kolleje Karlovy) vzat byl náležitý zřetel na mistry českého národa.^[9] Než časem také zde nabyli cizinci velikého vlivu, jehož se nezdráhali bezohledně využiti. Zprávy naše nejsou zcela jasné, zdá se však, že cizinci hleděli si pojistiti převahu tím, že uprázdnilo-li se místo v kolleji po mistru cizím, volili ovšem cizince, kdežto jinak předstírali, že řídí se zásluhami, a tedy stářím mistrů, což při menším počtu Čechů nejčastěji vedlo k opětnému povolání cizince.

Nepoměr stal se křiklavým r. 1384, když se nepochybně v kolleji Karlově uprázdnilo několik míst, snad plná polovice, a mimo to 1 některá místa v kolleji Václavově. A napětí stupňováno také tím, že tou dobou spor národnostní také jinak začínal propukávati. Když cizinci chystali se asi provésti volby svým způsobem, zástupci národa českého v universitě obrátili se na arcibiskupa jakožto kancléře university, kterýž dne 2. prosince 1384 nařídil členům kollejí, aby k uprázdněným místům nevolili nikoho jiného, než mistry z národa českého. To bylo vsažení na dosavadní právo kollejí k samostatné volbě. Kollegiáti bez rozdílu národnosti ohlásili protest proti rozkazu arcibiskupovu. Tón protestu prozrazuje, že původ k němu dali mistři cizí, než v hájení práva statutárního šli s německými i kollegové čeští, mezi nimi i nejváženější, M. Mikuláš z Rakovníka a M. Mikuláš z Litomyšle. Nežli však mohlo přikročeno býti k dalšímu jednání, jiná událost dala věci neočekávaný směr.

Rektorem university tou dobou byl M. Konrád Soltau z národa saského, rodem z Meklenburka. muž velikého jména vědeckého, jeden z těch, kteří nebyli spokojeni s tehdejší církví a který svou činností přispěl k probuzení oné nálady, z níž potom vyrůstalo náboženské hnutí české, ale smýšlení ostře nepřátelského proti snahám mistrů českých. Sotva náhodou právě za rektorátu jeho propukly spory národnostní, a Konrád Soltau přičinil se, aby spory neutuchly. Právě v době, kdy starší řevnivost nacházela věcný základ rozporem o místa v kollejích, Konrád Soltau pokusil se o nějaké, blíže neznámé, ale podle všeho se sporem o kolleje souvislé změny ve zřízení universitním na újmu národa českého a na újmu nejčetnější fakulty artistské, a tedy snad ve prospěch fakulty theologické, v níž cizinci tenkrát měli již většinu.

Neoprávněný krok rektorův vzbudil bouři. Národ český protestoval u arcibiskupa, a k němu přidali se i někteří mistři cizí z fakulty artistské. Dne 4. prosince 1384 arcibiskup zakázal rektorovi, konati porady v universitě jinak, nežli podle starého řádu a vůbec všecky novoty na újmu fakulty artistské a národa českého v universitě. Tak vznikl ostrý konflikt, který se rozvinul svým průběhem ve veliký spor národa českého s národy cizími, spor který trval delší dobu a rozličnými menšími byl prostupován, spor, jehož všecky fáse nelze přesně sledovati a o jehož výsledku nejsme všude bezpečně zpraveni.

Rektor Soltau jménem svým a jménem university z nařízení arcibiskupova ohlásil odvolání k papeži. Arcibiskup dne 20. prosince změnil své nařízení potud, že připustil schůzi universitní ku konání nutných voleb, ale tak, aby také národ český k účastenství byl přizván. Soltau, nemíně se podrobiti, odpověděl zastavením přednášek a dal některé Čechy uvězniti. Ale arcibiskup ujal se jich a čeští mistři ani studenti neuposlechli; mistři přes zákaz konali čtení a disputace, studenti z obavy před násilnostmi chodili do přednášek ozbrojeni, ano rozčilení stouplo tak daleko, že někteří z Čechů v zakuklení stloukli rektora a některé jiné mistry německé. Spor o místa v kollejích ukončen teprve zakročením královým na základě výroku dvou rozhodčí, z nichž jedním byl sám Soltau. Strana německá chlubila se sice, že počtem převyšuje národ český aspoň desetkráte, ale nebylo to jistě pravdivé, když sám Soltau přistoupil na kompromis, který požadavkům Čechů vycházel vstříc. V kolleji Karlově přiřčeno Čechům pět uprázdněných míst, o šestém pak měla rozhodovati volba bez ohledu na národy. Podobně rozhodnuto o kolleji krále Václava, v témž poměru, nepochybně podle míst právě uprázdněných.^[10]

Ale spor druhý, v němž Soltau vystupoval jménem university, vlekl se dále, přes to, že dály se pokusy o kompromis, a vracel se znovu, přes to že strana Soltauova později (1385 v prosinci) odřekla se svého odvolání k papeži; byl asi až po létech rozhodnut za účastenství králova, o němž však nevíme, ani jak znělo, ani kdy k němu došlo. Nelze ani určitě říci, byl-li ukončen již v té době, kdy spor o místa v kollejích vrátil se ještě jednou.

Kompromis předpokládá loyálnost obou stran, a na straně německé nebylo jí již tenkrát. Onehdejší rozhodnutí, pokud se týkalo šestého z tehdy uprázdněných, a tedy posledního místa v kolleji Karlové, ponechávalo jeho obsazení volné konkurenci. V ní ovšem postupem času musilo dojiti také na obsazení jeho členem národa českého. Když již nebylo vyhnutí, mistři němečtí pomohli si tím, že zvolili mistra, který byl sice členem národa českého v universitě, ale rodem Němec, a o jehož rodišti byly vážné pochybnosti, lze-li je vůbec počítati k oblasti českého národa. Nový spor, který musil vzniknouti, ukončen byl r. 1390 výrokem dvou německých mistrů tak, že to znamenalo nový úspěch Čechů.^[11]

Spory tyto a jejich výsledky samy o sobě jsou důkazem vzmáhání se českého národa v universitě, neboť svědčí-li výsledky jejich při nejmenším o vzrůstu vlivu jeho, již vznik jejich může býti svědectvím o jeho vzrůstu také početném. Byl to zjev zcela přirozený.

Universita Pražská tou dobou nebyla již jediná ve střední Evropě. Po Krakově^[12] a Vídni, jež ve dvou létech (1364 a 1365) za sebou vznikly, přibyly university v Heidelberce (1385) a v Kolíně n. R. (1388), generální studium v Erfurtě, již dávno kvetoucí, chystajíc státi se skutečnou universitou (došlo k tomu r. 1392), lákalo stále více posluchačů. To ovšem nemohlo zůstati bez vlivu na návštěvu university Pražské. Universita Pražská tímto přirozeným vývojem ztrácí své někdejší postavení, poklesá ve svém významu. Její starobylost a sláva již získaná udržují sice ještě lesk jejího jména, ale příval cizinců zvolna klesá. Povlovným a přirozeným postupem universita přestává býti ústřednou učeného světa záalpského, a třebas neztrácí — což se ve středověku rozumí samo sebou — svého internacionálního rázu, stává se přece stále více universitou užších territorií.

Byl to nutný vývoj, k němuž musilo dojíti a jehož zárodky universita od počátku nesla v sobě. Založení university splnilo očekávání zakladatelovo, zpřístupnění pramene nejvyšší učenosti tehdejší přivádělo k němu stále větší počet Čechů po vědách prahnoucích. Ponenáhlá změna v rázu university jeví se zjevně. Cizinců zvolna ubývá, Čechů, zvláště mistrů rychle přibývá.^[13] Než rozdílů nelze měřiti jen množstvím, význam Čechů roste a musí růsti rychleji, než počtu cizinců ubývá. Nepoměr mezi zřízením university, vzniklým v době, kdy byla téměř bez Čechů, ale udržovaným i nyní, za poměrů tak změněných, stával se tím nápadnějším. Nemohlo-li Čechům býti odepřeno zastoupení v kollejích, tedy účastenství na hmotných výhodách z domácího darování plynoucích, musila se přirozeně ozvati otázka, nenáleží-li jim větší právo vůbec. Sebevědomí Čechů musilo tím — a jistě plným právem růsti. Ale nechybělo ani jiných podnětů k tomu. Sám průběh sporu o kolleje a souvislého s ním velikého sporu universitního nabyl zde velikého významu.

Tři národy cizí postavily se v tomto sporu proti národu českému v universitě, ztotožnily se ve svých zájmech obrácených proti zájmům jeho. To nutně vedlo k hlubšímu chápání celého sporu. Jest zajímavo, že v aktech tohoto sporu z pravidla sice proti národu českému uvádějí se národové cizí svými jmény, ale již i zde čteme pro ně společné označení natio Theutunicorum, národ německý.^[14] I nesúčastněnému pozorovateli ono ztotožnění zájmů tří národů universitních prozradilo, že neběží vlastně o spor národa domácího se třemi cizími, nýbrž o spor národa českého v universitě s národem německým. Ono ztotožnění zájmů tří národů cizích prozradilo, že vlastně neběží o spor čtyř národů rovnoprávných, nýbrž o spor jednoho vůči protivníku téměř bezprávného s druhým, dalekosáhlými právy, ano nadprávím nadaným.

A toto důležité upozornění nevyznělo na hlucho. Nepoměr mezi oběma národy jednou prozrazený ukazoval, že je nutno posici národa českého v universitě posíliti. R. 1402 neznámo jakým způsobem, nepochybně odkazem, národ český dostává se v držení domu (u černé růže), rok 1403 jest rokem založení kolleje národa českého, téhož roku bratrstvo obruče s kladivem věnuje národu českému v universitě kapli Božího těla na rynku Novoměstském se všemi jejími důchody a požitky.

A zkušenost naučila opatrnosti. Zakladatelé kaple Betlemské, když r. 1391 svěřovali třem nejstarším českým mistrům z kolleje Karlovy praesentační právo, nenapsali již, že to mají býti mistři z národa českého v universitě, de natione Bohemica, nýbrž užili praegnantního určení, že mají býti české národnosti, natione Bohemi. A již r. 1388 nejučenější Čech té doby, muž hrozného rozumu podle Štítného, Vojtěch Raňkův, zakládaje nadání pro dva studenty do Paříže a Oxfordu, nařizuje, aby to byli Čechové rodem po otci i po matce, a praesentační právo vyhrazuje třem kanovníkům české národnosti.

Všecky tyto zjevy, svědčící o rostoucím uvědomění širších vrstev a zvýšené pozornosti, věnované národu českému v universitě, stupňovaly ovšem jeho význam a tím přirozeně zvětšovaly rozpor jeho s protivníky. Ale příčiny rozporu byly také hlubší.^[15]

Samo založení university Pražské mělo ohromný význam kulturní, v něm vrcholí záslužná činnost Karlova, sbližující duševní život český s duševním životem světovým. A význam tento zvýšen byl ještě tím, že universita Pražská v prvním čtyřicetiletí svého trvání mohla se skutečně honositi řadou učitelů opravdu vynikajících. Tehdejší university právě svým vrcholným postavením v současné vědě stávají se východisky jednoho z oněch proudů, které v další budoucnosti přispěly k obrození lidstva. Tyto proudy — mluví se obyčejně o třech, z nichž jedním jest učená opposice universitní — vznikly odporem proti pokleslému stavu té instituce, která po tak dlouhou dobu hrála vůdčí úlohu v duševním vývoji lidstva, církve, sesvětštělé, svému duchovnímu poslání se odcizivší, a náhradu za ztracené vůdcovství kulturní v zevnějškovém formalismu, v úzkoprsém strachu před kacířstvím a tím ve snaze nivelisovati lidské přesvědčení hledající.

Universita Pražská v naznačené době stojí ve znamení moderního tehdy a pokrokového filosofického směru, nominalismu, který k nám přinesen byl z Paříže, a který již svou podstatou nutil své vynikající přívržence v učení Pražském na dráhu reformní. Celá řada stkvělých jmen, jichž výčtem nebudu unavovati, působí v tom směru v Praze, udržuje starší náladu, probouzí nové myšlenky, hledá nových východisk z tísnivé atmosféry duchovní. Rada otázek, jimž potom v našem vývoji náboženském připadla veliká důležitost, vlivem pokrokových nominalistů cizích v universitě řešena již tenkrát, v poslední čtvrti čtrnáctého století. Pokrokoví mistři cizí účastní se hnutí i jako vynikající spisovatelé, i jako znamenití a horliví kazatelé, udržují náladu již dříve vzbuzenou, stupňují ji a prohlubují.

Veškera tato činnost, jsouc výsledkem mezinárodních poměru církevních, také u nás musila působiti internacionálně. Němečtí mistři svými kázáními bezprostředně působili předem na vrstvy německé, ale indirektně činnost jejich má vliv i na vrstvy české, již proto, že udržuje náladu starší, v nich již dříve vzbuzenou, a také proto, že dovršením církevní organisace české, zatím nastalým, to co jinde budilo odpor, v Čechách cítilo se tím palčivěji.

Universita v tu chvíli stojí v čele mohutného proudění duševního, jemuž podléhají všecky vrstvy bez rozdílu národnosti. Ale tento stav nepotrval. Jest to jeden z těch zjevů v historii, jichž nelze řešiti jednotnou formulkou, kde jednotlivé faktory se prostupují a pronikají, kdy následek přechází v podnět, účin stává se příčinou.

Universita jakožto celek svého vůdčího poslání neudržela, ne vinou svou, nýbrž vinou těch, kdo jí vládli. Nominalismus zůstává známkou její filosofické příslušnosti, ale není to již nominalismus pokrokový. I nyní ještě někteří z mistrů požívají zvučného jména, ale ne pro svou činnost reformní. Do konce 14. století většina pokrokových mistrů cizích opustila Prahu, zůstali až na malé výjimky většinou jen takoví, kteří spokojovali se daným stavem, nerušícím jejich klidu, jimž stačilo pokojné užívání důchodů, kteří neměli smyslu pro duševní potřeby svého okolí. Od počátku 15. stol. není v Praze jediného vynikajícího kazatele německého. Za to tím více proudila kazatelská činnost česká.

Nebylo to jenom výsledkem uvědomění národního — ovšem vždy v tom smyslu, pokud o něm v té době může býti řeč — jest to právě onen zjev, o němž byla řeč, kdy jednotlivé momenty vespolek se prostupují. Již to, že opposice internacionální obracela se proti universálnímu tlaku uniformující autority církevní, musilo probouzeti uvědomění národních individualit, jest to doba počínajícího se rozkvětu vzdělavatelných literatur jazyky národními. Tento účinek musil se dostaviti právě u nás, již proto, že — jak řečeno — tlak autority církevní u nás působil palčivěji, ale také proto, že moment národní — vždy v tom smyslu, v jakém lze o něm tenkrát mluviti — v našich dějinách byl starší. Abstinence mistrů německých v universitě neměla za následek utuchnutí reformních snah, nýbrž vedla k jejich rozvoji v duchu národním. A jestliže to přispívalo ještě více k odmítavému chování mistrů cizích a celé druhé strany, ano měnilo její chování ve zřejmý odpor proti snahám reformním, odpor tento musil nezbytně stupňovati znárodnění hnutí tohoto. Universita jako celek ztrácí své vůdčí postavení v našem vývoji duchovním, ale dědictví její přejímá nyní český národ v universitě.

Napiatý poměr národa českého v universitě k ostatním národům, německým, jaký od posledních sporů trval, přirozeně tím nemohl se uklidňovati, ale k jeho stupňování přispěly i okolnosti jiné. Jako někdy pokrokoví mistři cizí ve snahách reformních opírali se o své filosofické přesvědčení nominalistické, tak nyní pokrokoví mistři čeští pro své úsilí našli oporu ve svém filosofickém přesvědčení realistickém, v pokrokovém realismu Wyclifově, který koncem 14. století pronikl k nám, nepochybně nesmrtelnou zásluhou Vojtěcha Raňkova (jeho nadání pro studenty do Oxfordu). Ale jako pokrokový nominalismus svým hledáním nových východisk z dané tísně býval podezřelý uniformující autoritě církevní a jejím přívržencům, tak a ještě více stal se podezřelým realismus Wyclifův, označený již známkou kacířství. Již r. 1403 sporné strany v universitě střetly se o kacířství Wyclifovo.

Již tenkrát národ český v universitě svou většinou přiklonil se k Wyclifovi. A nelze se tomu diviti. Nehledě k četným jiným okolnostem, jež přilnutí usnadňovaly, názory Wyclifovy, pod tíhou doby vzniklé, dávaly jasnou a zřetelnou odpověď ke všem otázkám, jež tehdejším světem, rozdvojeným a plným nejistoty, zmítaly. Reformní hnutí české musilo k Wyclifovi přilnouti již proto, že celý jeho vývoj neuvědoměle směřoval ke konsekvencím, k nimž došel Wyclif. A právě proto musilo v něm najíti také podporu svých snah národních. Náboženské hnutí české, jež zveme husitstvím, právě v tom má svůj význačný, osobitý ráz, že v něm stránka náboženská a národní nerozlučně splývají, jedna stává se neoddělitelnou součástkou druhé. A i k tomu bezděky přispěl Wyclif. Svým zdůrazněním osobní zodpovědnosti, svým popřením universalismu papežského Wyclif vychází vstříc náboženskému úsilí českému. Býti Čechem znamená býti řádným člověkem. A jestliže sám odpor proti nivellisující autoritě probouzel vědomí národních individualit, souvěký stav, papežské schisma, které bořilo všecky sloupy středověkého názoru světového, probuzenému vědomí otevírá brány dokořán. Neodůvodněný, jenom tradicí se držící universalismus ustupuje uvědomělému, zdůvodněnému individualismu. Na tomto základě a vlivem celého staršího vývoje musila se dostaviti myšlénka, že Čech — vždy v naznačeném smyslu slova — má býti v Čechách prvním, jako Němec v Němcích, Francouz ve Francii…

Přirozeně tato myšlenka musila se ozvati tam, kde bylo východisko duševního života českého, na universitě, a kde snaze českých mistrů dodávala právního základu sama zakladací listina Karlova, určujíc ústav předem Čechům. Od posledního sporu potrval celkem, až na drobné škorpení, klid, dohodnutí („concordia“) celkem zachováváno, ale nemohlo býti tajno, že jest to jen příměří, že rozhodnutí dosavadní jest toliko prozatímné a že celý vývoj událostí vynutí si dříve nebo později definitivní. Jako mistři cizí nemínili ustoupiti ještě více, naopak stále pásli po příležitosti povznésti svou moc, tak mistři čeští nemohli, než žádati pro sebe plného práva. Konečné rozhodnutí musilo přijíti, bylo třeba jediného podnětu, aby příměří přešlo v nový boj.

Tento náraz přišel r. 1408. Po třicet let trvalo již schisma papežské. Nejistota z toho vznikající unavovala, pokleslý stav církve jevil se tím patrněji a úpadek rostl. Rozličné prostředky navrhovány k odstranění schismatu, žádný se neosvědčil. Mimořádné poměry doporučovaly mimořádné prostředky, když dosavadní neměly úspěchu. R. 1408 většina kardinálů obojí strany rozhodla se svolati obecný koncil do Pisy, aby, odstraně dvojici, dal církvi papeže jediného. Dosavadní nejistota činila každý pokus, který sliboval odpomoc, vítaným, ve Francii přijat návrh hned. A záhy přihlásil se i král Václav, doufaje, že takto dojde obecného uznání jako král Římský, kteréžto hodnosti byl r. 1400 bez své viny, ze ctižádosti jednotlivců a libovůlí kurfirstů prohlášen za zbavena. V odhodlání svém byl utvrzen radou mistrů českých, kteréž asi hledal velmi záhy, ještě než officiální jednání zahájeno. Většina mistrů českých, přesvědčením wyclifská, nemusila se arci rozpakovati přisvědčiti plánu kardinálů, jímž se vlastně koncil stavěl nad papeže. Ale dlouholeté schisma otřáslo názorem na svrchovanost papežskou, a přívržencům Wyclifovým samo papežství, jakožto instituce teprve historickým vývojem se dostavivší, k zachování pravé církve Kristovy nejevilo se potřebným. Hned také vypraveno poselství ke kardinálům, jemuž v čele stáli přední mistři čeští Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče, přátelé Husovi.

Král Václav mezitím starostmi vladařskými odvolán byl do Lužice a Slezska, kde teprve došlo ho officiální ohlášení kardinálů. Nyní již bez váhání připověděl svůj souhlas, uznají-li ho kardinálové za pravého krále Římského. A také s tímto poselstvím vypraven do Italie český mistr a přítel Husův Jan z Rejnštejna. Jistě vše to svědčí, že mezi králem a českým národem v universitě trvala shoda úplná, jak toho i jiné doklady najdeme.

Za to na universitě dosavadní shoda, třebas jen zdánlivá udržeti se nedala. Když r. 1408 na zprávu o zatčení obou slavných mistrů Stanislava a Štěpána z Pálče kardinálem Bolognským Baltazarem Cossou universita ujímala se svých členů, návrh českých mistrů, aby se vytklo také, že universita přiklonila se ke kardinálům, zůstal v menšině, mistři čeští chtěli-li, aby projev byl jednotný, musili ustoupiti. Mistři němečtí nemohli arci návrhu českého přijmouti poněvadž neodpovídal jejich smýšlení. A to se jim stalo osudným.

Král Václav svým souhlasem s kardinály narazil na odpor neočekávaný. Proti němu postavil se arcibiskup s vyšším klérem. Než král Václav, nezvyklý dáti si překážeti odporem, nebyl tím zaražen. Proti autoritě arcibiskupově hledal opory v autoritě university. Znaje toliko smýšlení národa českého a ne smýšlení university, obrátil se, nepochybně již po příjezdu do Kutné Hory v prosinci r. 1408, k universitě se žádostí o dobré zdání ve sporné otázce. Ale na schůzi universitní toliko wyclifská většina národa českého vyslovila se příznivě, ostatní tři národy ku plánu chovaly se odmítavě, takže rektor Henning z Baltenhagen nedal ani hlasovati, poněvadž při převaze národů cizích výsledek byl by vyzněl proti přání královu…

A v tu chvíli podařilo se něco, co by jindy sotva se bylo zdařilo. V tu chvíli ještě jednou hlasitěji než všecky jiné přihlásil se moment národní. Proti jednotnému postupu mistrů cizích také národ český byl jednotný, stál jednomyslně s králem, ale stál také jednomyslně za své požadavky. Z úst Husa samého dovídáme se později, že velmi rád přičiňoval se o jejich provedení, víme také, že stýkal se s mistry českými, kteří byli protivníky novot, a ptal se jich, zda by souhlasili s tím, aby národ český získal většiny v universitě a rád uslyšel jejich souhlas. Víme také, že působil mezi svými přáteli u dvora králova, počítaje hlavně na Mikuláše Bohatého čili Augustinova a j., takže zásluha o konečný výsledek jistě náleží předem Husovi. Ale sjednocení českého národa v universitě jistě spíše než jemu podařilo se jeho mladému příteli Jeronymovi, kterého také pozdější žaloby hlavně viní.

Doba k dosažení úspěchů byla jistě velmi vhodná. Král Václav souhlasu university potřeboval, ale pojistiti mohla mu ho toliko universita, na níž čeští mistři měli většinu. Přízeň králova národu českému patřila již delší čas. Vedle toho, co již uvedeno, svědčí o tom již to, že čeští mistři na ni spoléhali. Když v létě r. 1408 konána volba t. zv. quodlibetaria, řečníka při největší slavnosti universitní, disputaci de quolibet, jistě většinou českých mistrů zvolen jím M. Matěj z Knína, nedávno teprve propuštěný ze žaláře arcibiskupského pro podezření z wyclifského kacířství. A když na samém začátku ledna 1409 k této disputaci došlo, Jeronym, pozvav k ní demonstrativně i konšely Pražské a cizí knížata v Praze přítomná, ve stkvělé řeči o svobodných uměních hájil mladého quodlibetaria i Wyclifa se zřejmou tendencí proti arcibiskupovi mistrům českým nepřátelskému a je pro jejich souhlas s neutralitou k papežům církevními tresty stíhajícímu.

Zatím ke dvoru Václavovu do Kutné Hory přijelo slavné poselství francouzské, vyjednávat o církevní otázce. Dobré zdání university dosud tajené nyní musilo býti předneseno. Rektor Henning z Baltenhagen i zástupcové university, z českého národa Ondřej z Brodu a Jan Eliášův za směr starý, Hus a Jeronym za přívržence reforem, povoláni do Kutné Hory. Demonstrace Jeronymova a vůbec sebevědomější vystupování mistrů českých, a snad i úryvkovité zprávy nebo předtucha vzbudily podezření mistrů německých. Při prvním setkání s králem rektor Henning s mistry cizími přednesli mu žádost, aby nedopustil zkrácení jejich práv, což král ochotně slíbil. Naproti tomu žádost mistrů českých, boje se nových rozmíšek, odbyl příkře, ano Husovi i Jeronymovi pohrozil dokonce ohněm, poněvadž stálé různice tropí, narážeje asi na demonstraci Jeronymovu.

Když však před francouzským poselstvem došlo k podání dobrého zdání university, nebylo možno rozporu utajiti. Toliko Čechové, a tedy ovšem menšina, souhlasili, mistři němečtí odporovali. Král Václav byl tím kompromitován. A v tom stavu nebylo nesnadno jeho českým rádcům přemluviti ho, jak si může souhlas university opatřiti. Snad pomohlo i svědectví poslů francouzských o zřízení university Pařížské.^[16]

Dne 18. ledna 1409 vydán byl slavný dekret Kutnohorský, obsahující nařízení rektorovi ihned v platnost vstupující, aby na příště ve všech jednáních universitních národu českému náležely hlasy tři, třem národům ostatním dohromady toliko jeden.

Zatím Hus ležel v těžké nemoci, do níž po návratu z Kutné Hory upadl, ale soukromou cestou dostalo se mu zprávy hned po vydání, již k veliké jejich radosti mohl oznámiti oběma svým starším průvodcům do Kutné Hory. A radost byla všeobecná mezi mistry českými, když dne 26. ledna 1409 nařízení ve slavnostní schůzi university vyhlášeno. Tím větší bylo roztrpčení mistrů německých. U nich rozumělo se samo sebou, že neuposlechnou.

Odhodlání své oznámili již dne 6. února 1409 slavným protestem ke králi. Nemohou sice popříti, že počet jejich se zmenšil — za příčinu udávají jednostranně národnostní třenice — ale přes to nazývají rozkaz královský obtížným a nesnesitelným, hrozí, že z něho vzejde pohroma nejen třem národům, nýbrž celé universitě, dovolávajíce se statut a porovnání někdejšího, vytýkají národu českému nepřímo porušení přísah na statuta složených, a přecházejí naposled k návrhu, není-li národ český spokojen, aby se v jednotlivých aktech universitních oddělil ve zvláštní korporaci čili novou universitu…

Než mistrům německým nestačil tento protest. Když 23. února mělo dojiti k volbě examinátorů pro zkoušky, tři národové se zřejmým odmítáním dekretu Kutnohorského podnikli volbu podle starého způsobu. Ale tentokráte mistři čeští dovedli konání zkoušek zmařiti.

Lze pochopili, že mistrům německým nařízení královské bylo nepříjemné, tím spíše, že nemohli si zapříti, jak sami k němu přispěli. Více než kdykoli jindy bylo nyní patrno, jak tři národy stotožnily se v jednu národnost, a stáli-li Němci proti Čechům, nebylo lze mluviti o bezpráví, jak to velmi vhodně již v souvěkých polemikách bylo vytčeno. Ale Němci již tenkrát, kde běželo o ně, slovem právo rozuměli nadpráví…

Když se nezdálo, že jest dosti ochoty okamžitě jim vyhověti, mistři i studenti němečtí zavázali se slavnou a přísnými tresty vázanou přísahou — při čemž ovšem, nyní již otevřeně, Čechům vytýkají zrušení přísah, — že nepřipustí národa českého ke třem hlasům, že se přičiní, aby rozkaz byl odvolán, a nepodaří-li se to, že raději opustí Prahu……

Nic nemůže lépe vyvraceti výtku, že Hus Němce z Prahy vypudil, nežli ta okolnost, že se pokusil důrazně vyložiti neoprávněnost podobné přísahy, která jest, to připouštěl, na škodu university. Učinil tak na universitě samé (ve Výkladu Sentencí), a také jeho přítel Jan z Jesenice, potíraje obratně žaloby Němců, pokusil se o něco podobného.

Rozhodnutí jistě je překvapilo a to snad stačí za důkaz, že Hus i jeho přátelé, pracujíce o povznesení svého národa, nečinili tak ze záští proti Němcům, domnívajíce se, ovšem dosti naivně, že Němci mohou se s tím smířiti. Ale zpupné rozhodnutí překvapilo i krále, který zatím obratu užil k otevřenému provedení své politiky církevní. Nastalo jednání, jezděno za králem na Žebrák i Točník, ano ochota s české strany šla tak daleko, že se nabízelo umenšení dekretu Kutnohorského potud, aby se jednoduše vždy po půl létě v úřadech universitních střídali Češi a Němci bez ohledu na národy — nový důkaz, jak postup mistrů německých musil vynutiti uvědomění, že běží o spor národů dvou.

Ale ani tato ochota nepomohla. Když se přiblížil čas nových voleb rektora a děkanů, Němci, neuznávajíce nařízení králova, ale nemajíce již odvahy protiviti se mu, nepřistoupili k volbě rektora, o děkany pak rovněž nebylo lze docíliti shody. Tu král Václav, podrážděn zamítnutím svých dalekosáhlých ústupků, čtrnáct dní po obvyklém terminu, dne 9. května 1409, vyslal svého plnomocníka, téhož Mikuláše Augustinova, jenž o převrat měl přední zásluhu, spolu s konšely Staroměstskými do shromáždění university. Rektor Henning donucen k vydání odznaků universitních — za to se mu dostalo trpkých výčitek jeho krajanů — a jménem královým ustanoven zatímně až do ukončení sporu rektorem M. Zdeněk z Labouně, děkanem fakulty artistské přítel Husův Šimon z Tišnova. Snad docházelo i k výtržnostem, ale o tom jsou zprávy jen zmatené a přehnané.^[17]

Doufal-li král ještě nyní, že pohne Němce k povolnosti, byl zklamán. Mistři a studenti němečtí zůstali věrni své přísaze, a když nyní autorita státní nedovolovala ustoupiti jejich zpupnosti, dne 16. května 1409 ve velikých zástupech opustili Prahu. Král Václav nyní vypověděl je ze země, a jejich místa v kollejích propůjčil mistrům českým (28. červ.).

Dekret Kutnohorský dne 13. října zapsán officiálně do statut universitních, jež v jeho smyslu pozměněna, kde bylo třeba, při čemž zvláště rektoru uložena povinnost přísahati po nastoupení věrnost králi i zemi, a když v říjnu 1409 přistoupeno k volbě rektora poprvé podle nového řádu, jednohlasnou volbou povolán k tomuto úřadu ten, jenž si o změnu získal největších zásluh, M. Jan Hus.

Letopisec jeden souvěký, vypravuje o tomto odchodu, dodává „Pražanóm bylo toho velmi žel, neb jich měli veliké požitky, a byla jimi Praha velmi silna“; jiné zprávy zase ukazují, že současníci byli výsledkem velmi potěšeni. Hus na kázání veřejně vzdal díky Mik. Augustinovu, že Čechům pomohl k právu. Tak již tenkrát názory se rozcházely a rozcházejí podnes. Plné shody zde ovšem nelze se nadíti, než přece smíme žádati, aby se neopakovaly názory mylné. Chci se ještě některých dotknouti.

Zprávy o počtu neshodují se již v pramenech dosti blízkých, a čísla rostou, čím více se události vzdalujeme. Mluví se o 20—30000 vystěhovalců. Starší autoři věřili těmto číslům a i dnes ještě přepiaté zprávy ojediněle se vracejí. Souvisí to s mylnými názory o počtu studentů na středověkých universitách vůbec. Dnes víme, že tyto názory byly mylné, že počet studentů vůbec blížil se sotva desetině toho čísla, jež o secessi pražské udáváno.^[18] Ale zde lze zprávy poněkud aspoň kontrollovati, učinil tak po Paulsenovi již nejlepší znalec středověkých universit Denifle.^[19] Předloživ si otázku, kam se vystěhovalci obrátili, odpovídá slovy pramenů, že do Erfurtu a Lipska. Ale Erfurt měl r. 1409 jen 369 žáků, 1410 jen 230. V Lipsku až do velikonoc 1410 bylo zapsaných jen 368, v letním semestru 1410 jen 130 a v následujícím 110, professorů přišlo z Prahy asi 40. Heidelberk dokonce v létech následujících jeví úbytek posluchačů! To jistě stačí k důkazu, že nesmíme secesse početně přeceňovati, že posluchačstva ovšem v Praze značně ubylo, že však úbytek nešel do tisíců. Než to jest konečně výtka, která se sice vyskytuje záhy, ale dnes již celkem se neopakuje.

Druhá výtka v době současné vyskytuje se jen nesměle, nověji opakuje se určitěji. Bylo prý tím porušeno ustanovení Karlovo, jenž rozdělil universitu na čtyři národy. Bylo již ukázáno, že tomu není tak, národy jsou pozdější. Ve spisech současníků a účastníků — samých mistrů německých — výtka tato tak ostře nezní, praví se tu jen, že universita již na počátku svém z milostivého opatření Karlova rozdělila se v národy. To tedy nepraví, že rozdělení dal nebo schválil Karel, nýbrž jen že rozdělení vzniklo na základě založení university Karlem, jak také všem účastníkům bylo známo a jak na to dobře poukázala již současná polemika česká, vytýkajíc, že rozdělení zakládá se jen na zvyku.

Konečně třetí výtka v pramenech souvěkých nevyskytuje se vůbec, ale za to tím častěji v novějších pracích německých. Jsou to žaloby, jak Němcům, kteří přece tvořili část obyvatelstva, bylo v jejich právech ublíženo. Tuto výtku vyvrací dekret Kutnohorský sám, naznačuje určitě, které Němce míní, ty totiž, kteří neměli v Čechách domovského práva, kteří byli cizinci. Jest zlomyslné zkrucování, dávati těmto slovům výklad jiný, než připouštějí, dekret nevztahuje se na jiné Němce, než na cizí Němce v universitě. Němcům v Čechách nebylo ukřivděno v ničem, neboť ti na universitě náleželi k národu českému.

A při tom všem nesmíme zapomínati, že král Václav k svému opatření měl nesporné právo. Ani protest německých členů, ba ani ona pověstná přísaha mu tohoto práva neupírá, ano v protestu čteme výslovně, že králi jedinému přísluší právo, pokojné poměry v universitě zavésti. Mimoděk musíme se tázati, odkud tedy tyto stálé nářky, ty stálé stížnosti. A stížnosti tyto jsou velmi staré. V aktech, týkajících se Husa a ještě více Jeronyma, bez konce vrací se výtka, quod laboravit ad destruccionem studii Pragensis, že se přičinil o zničení university Pražské. Zastavme se u ní chvíli.

Nepravím nic nového, konstatuji-li, že dekret Kutnohorský povahu university v ničem nezměnil, universita před ním nebyla německá, jím nestala se českou, před tím i potom zůstala latinskou. Změnila se jenom její správa, v níž proti dosavadní nadvládě německé nabyli vrchu Češi. A jistě ani nejzarytější protivník neodváží se tvrditi, že by tím byl utrpěl vědecký karakter university. Kdyby se toho odvážil, fakta ho usvědčí. Nehledě ani k Husovi, jména Ondřeje z Brodu, Stanislava ze Znojma, Pálče, Štěpána z Kolína, Křišťana z Prachatic atd., abych jen nejznámější uvedl, měla dobrý zvuk v tehdejším světě vědeckém, rovnala se jistě jménům všech těch, kdo z Prahy odešli.

Než namítá se dále, secessí cizích mistrů universita ztratila svůj universální ráz, poklesla na pouhou vysokou školu jedné země. Pokusil jsem se naznačiti, že k súžení jejího významu musilo dojíti, ač i tak význam její byl větší, než pouhé školy territoriální. Nikdo nebude popírati, že úbytek žactva i mistrů po secessi byl dosti značný, že tedy universita na svém významu utrpěla újmu. Ale ani toho nesmíme přeceňovati, podobné zjevy ve středověku nejsou řídké, vracejí se velmi často. Universita Pařížská během 14. stol. za sporů vnitřních a s vládou dvakrát snesla velikou secessi cizinců, která ji poškodila na čas, ale nijak neublížila jejímu významu. Poměry v Praze byly arci jiné — ale jen do jisté míry —, než i zde setkáváme se se zjevem podobným. Všickni Němci přece neodešli, někteří se vrátili, jiní přišli nově.^[20] Když první rozčilení se uklidnilo, obracelo se zase vše do starých kolejí. Zprávy další mluví vždy o značném počtu studentů, k r. 1412 uvádí jich letopisec na 2000, a i když toto číslo snad nadsazeno, jistě svědčí o množství, které diváku imponovalo. Dostavil-li se později úpadek university skutečně, nesmí se zapomínati, kdy se tak stalo. Úřední záznamy universitní datují poklesnutí university od bouří domácích okolo r. 1420, a jest dostatečně známo, že nejvíce činnost university ochromilo ustanovení koncilu Kostnického z r. 1416, jímž zakázány promoce a vůbec veškerá činnost university zastavena. Jestliže tedy úpadek se dostavil, lze směle říci, že nebyl následkem dekretu Kutnohorského, nýbrž událostí jiných. A ani oblíbená frase, že zjednáváním české většiny uvolnilo se kacířství Wyclifovo a to že universitu poškodilo, nepomůže.

Tehdejší úpadek, jinými okolnostmi zaviněný, byl jen dočasný. Když bouře pominuly a zákaz odvolán, i činnost university slibně se vyvíjela znovu. Bylo již dávno přede mnou od jiných konstatováno,^[21] že opět dostavili se cizinci i Němci, že zde řadu let působili, ano když r. 1443 universita Vídeňská měla svou secessi, secesse tato obrátila se do Prahy. A přece byla Praha i universita kacířská, kteráž tak dlouho stála v čele duchovního života českého počínající doby husitské, na níž dekret Kutnohorský byl stále v platnosti a jehož si universita tak vážila, že r. 1472 dala si ho od nového krále Vladislava potvrditi… Pozdější úpadek úplný ovšem ještě méně jím byl zaviněn. Úpadek universit se dostavil, ale nejenom v Praze.

A ještě jedné věci nutno se dotknouti. Mluvívá se i o tom, že mistři němečtí nejen důrazně hájili svých práv, nýbrž také důsledně setrvali při svém přesvědčení církevněpolitickém. Jest v tom jistě kus veliké ironie, že universita Lipská, kam největší část Pražské secesse se obrátila, má zakládací listinu od Alexandra V., papeže zvoleného v Pise, na témž koncilu, proti kterému se mistři němečtí v Praze tolik stavěli. Jest to zajímavé třebas tenkrát, kdy listina vydána, Alexander uznán již dosti obecně.

* * *

V našich dějinách setkáváme se, snad nápadněji než jinde, se zjevem, že do blízkých období spadají jubilea událostí slavných i smutných. Dvousté výročí dekretu Kutnohorského, r. 1609, jest rokem vydání majestátu, jenž také universitě přinesl větší péči a aspoň nejlepší vůli povznésti ji z nezaviněného úpadku.

Ale dvousté výročí bitvy na Žižkově a pod Vyšehradem jest rokem bitvy Bělohorské.

Hroznou katastrofou postižena také universita. Nestala se sice slavnější, ač dekret Kutnohorský pozbyl platnosti, ale přestala býti českou, pokud jí byla, stala se latinskou a jesuitskou, a konečně správou i jazykem německou. Byla to doba, kdy se na nás hodila slova Tacitova, tak často i o této době citovaná: Memoriam quoque ipsam cum voce perdidissemus, si tam in nostra potestate esset oblivisci, quam tacere: snad bychom i paměť byli ztratili, jako jsme ztratili řeč, kdyby tak bylo v naší moci zapomínati, jako mlčeti.

Přešel r. 1709, přešel r. 1809, slavného výročí nikdo nevzpomněl. A přece se zase ukázalo, že zapomenouti nelze. R. 1809 přešel bez vzpomínek, ale o 18 let později, když za rektora magnifica té slavné, ale odcizené university zvolen proslulý a dnes zásluhou Jiráskovou obecně známý Dr. Jan Theobald Held, vzpomínka se vrátila. Opouštěje svůj úřad, r. 1827 Held rozloučil se s ním svým „Tentamen historicum“, prvním pokusem o sebrání všech zpráv k událostem z r. 1409 se vztahujícím a první obranou dekretu Kutnohorského, jež podnes není bez ceny.^[22]

Trvalo velmi dlouho, než vřelá vzpomínka Heldova došla ohlasu také ve snažení politickém, než jsme si vzpomněli, že smíme žádati rovného práva na universitě, která bývala naše. A trvalo potom ještě déle, nežli jsme svého práva dosáhli. A musíme se ptáti, dosáhli-li jsme již plného.

Jan Theob. Held zavírá svou práci poznámkou, že proroctví Němců o zničení Pražské university se nesplnilo, že dnes — r. 1827 — tato alma mater kojí na 2000 studujících. Dnes táž alma mater chlubí se dvěma dcerami, jež obě (a zvláště česká) vykazují počet posluchačů mnohem vyšší. Ano dnes naše česká universita a náš český vývoj jest tak daleko, že nová secesse byla by nejen potřebnou, ale jest přímo nezbytnou podmínkou našeho vývoje. Ovšem nebude to secesse za hranice, nýbrž do sesterské země, ne do Lipska, nýbrž do Brna. Oddávali jsme se naději, že v roce jubilea dekretu Kutnohorského výročí první volby rektora dle nového řádu bude oslaveno první volbou rektora v Brně.

— Marně.

Řekl jsem, že v našich dějinách výročí jednotlivá spadají mnohdy časově. Rok, který v pořadí století označen jest číslem 10, nemá památných událostí mnoho. Doufejme, že mu jedna přibude, že r. 1910 bude rokem založení české university v Brně.

*

Literatura: Pro celkový vývoj universit srv. dobře orientující článek Drtinův, Universita v Ottově Slovníku Naučném, kde také udána příslušná literatura, z níž zvláště nutno uvésti: Denifle, D. Universitäten des Mittelalters bis 1400 I, Berlin 1885; Kaufmann, Gesch. der deutsch. Universitäten, 2 sv., Stuttgart 1888—96. O universitě Pražské i o vývoji událostí až po dekret kutnohorský srovn. (mimo literaturu v následujících poznámkách uvedenou) zvláště Tomek, Děje university Pražské I. (Praha 1849); týž, Dějepis města Prahy, III² (Praha 1894); Höfler, Mag. Johannes Hus und der Abzug d. deutsch. Professoren und Studenten aus Prag 1409 (Praha 1864); Berger, Johannes Hus u. König Sigmund (Augsburg 1871); Loserth, Hus u. Wiclif (Prag-Leipzig 1884); Paulsen, D. Gründung d. deutschen Universitäten im Mittelalter (Sybels Hist. Zeit sv. 45, 1881, str. 251 n.); týž, Organisation und Lebensordnungen d. deutsch. Universitäten im MA. (tamže, str. 385 n.); Winter, Děje vysokých škol Pražských (Praha 1897); Franz, Der Mag. Nicolaus Magni de Jawor, (Freiburg-Brsg. 1898), s některými zprávami o osobním stavu university Pražské koncem 14. st., jež v něčem, bohužel neúplně a nespolehlivě, doplňuje Flajšhans, Pražští theologové kolem 1400 ČČM. 1905 atd.

---

1. Užívám vědomě tohoto obratu, ač ovšem vím, že i toto místo převzato jest z cizí předlohy (srovn. V. J. Nováček, Prameny zakladací listiny university Pražské v ČČM. 1890, str. 226—238). Jsme tu před zjevem, s kterým se v historii často setkáváme, a který již dal podnět k rozmanitým kritickým úvahám, otáčejícím se okolo otázky, pokud možno dáti víru těm místům jednotlivých pramenů, o nichž jest dokázáno, že jsou stylisticky převzata odjinud. Sdílím úplně stanovisko těch, kdo zde doporučují nejrigorosnější opatrnost, ale mám za to, že otázky nelze řešiti obecnými pravidly, nýbrž od případu k případu. Třebas nebylo lze z míst stylisticky odvislých činiti dalekosáhlých závěrů, aspoň tolik lze v jednotlivých případech připouštěti, že ten, kdo listinu nějakou (nebo i pramen jiný) koncipoval, z pohodlnosti, nebo snahy po krásné formě užíval stylisace, kterou již hotovou nalezl, když vyjadřovala myšlenku, kterou on sám vysloviti chtěl nebo měl. A jest to zvláště viděti na našem případě. Slovům Karlovým právě proto, že (třebas ve vypůjčené formě) vyjadřovala správně intence zakladatelovy, připadla ve sporu o tři hlasy zvláštní důležitost.
2. Srvn. Tadra, Kulturní styky Čech s cizinou až do válek husitských (V Praze 1897. Spisů poctěných jubil. cenou Král. Č. spol. Nauk v Praze č. VIII.), str. 280 a n.
3. Karakteristickým příkladem jest Erfurt, v němž vynikající studium generale kvetlo již více než sto let před tím, než se stalo universitou; srvn. Kaufmann, Die Universitätsprivilegien der Kaiser (Deut. Ztschft. für G.-Wissenschaft I.), str. 147—151.
4. Srvn. Denifle str. 589.
5. Této okolnosti, ač na ni častěji již poukázáno (srvn. na př. Tomek, Děje univ P., str. 18 n.), nebylo přece dosud řádně si povšimnuto. Listina Arnoštova z 10. dub. 1360 (MUPr. II., 1, str. 229—231) předpokládá spor v universitě, kterýž řeší. Vidíme z ní určitě, že do té doby rektor nebyl ještě volen podle národů, nýbrž spíše podle fakult, anebo snad z university celé s ohledem na fakulty (srvn. ustanovení o poměru artistů a právníků, jakož i to, že brzo po této úmluvě dochází k zřízení děkanů při každé fakultě; spory souvisely asi s rozporem mezi oběma vzory, podle nichž se universita měla ustaviti, v. pozn. násl.). Způsob volby nebyl ještě stanoven, mělo se o něm teprve uvažovati, ale že se volba nedála podle národů, viděti z nepatrné důležitosti, jakou národové tenkrát ještě zaujímali (předpokládám ovšem, že v MUPr. II. v prvním slově na str. 231 jest tiskový omyl, že se místo rationibus má čísti nationibus). Při tom lze pozorovati, jak roste převaha vlivu Pařížského. Ustanovení Arnoštovo žádá jen, aby rektor byl světský klerik, statuta (asi již první, neznámá) určují mu i stáří 25 let, tak že to sotva mohl býti pouhý student.
6. Nezdá se mi správným mínění Nováčkovo (na u. m. str. 234), že by zmínka o Bologni v zakladací listině Karlově děkovala za svůj vznik jen bezmyšlenkovité pohodlnosti písařově, nýbrž že vyjadřovala přání Karlovo. Oba vzory byly arci neslučitelné, když v Paříži převládala filosofie s theologií a vliv mistrů artistských nad scholáry, kdežto v Bologni kvetlo studium práva a vládli studenti. Ale začátky university Pražské, pokud o nich víme, zdají se býti pokusem o sloučení obou prvků, a teprve prokázaná neslučitelnost vedla r. 1372 k organisaci samostatné university právnické, jež svou převahou studentů připíná se ku vzoru Bolognskému.
7. Není správno, co tvrdí Bachmann, Gesch. Böhmens II., str. 109, pozn. 2., že o připsání studujících z territorií národnostně smíšených k jednotlivým národům universitním rozhodovala jejich vlastní „optio“; uvádí pro to tři doklady z Urkundenbuch der Stadt Budweis (vyd. Köpl) a to č. 204, 321 a 351; ale dva poslední doklady mluví o dvou studujících z Č. Budějovic (a tedy pravděpodobně Němců) připsaných na universitě k národu českému, v prvním uvádí se Joannes de Husen, připsaný národu bavorskému. Nemůže ovšem býti pochybnosti, že tu neběží o optio, nýbrž že tento Joannes pocházel z nějakých jihoněmeckých Husen, a že ho vydavatel jen omylem pokládal za Jana z Húžné.
8. Již z toho, co uvedeno, jest patrna nesprávnost tvrzení často se vracejícího, jako by rozdělení na národy byl dal universitě Karel. Mínění rovněž často se vyskytující, že aspoň rozdělení tomu, když již existovalo, dostalo se schválení Karlova, bylo by snad možné a snad i pravděpodobné, ale není pro ně nejmenšího dokladu; ani v pozdějších sporech nikdy národové cizí nedovolávají se výslovného schválení Karlova.
9. Lze tak, ovšem jen s jistou pravděpodobností, neboť zprávy jsou kusé, souditi z toho, že v kapitule Všech Svatých, jež z Karlovy se doplňovala, v l. 1367—1371 vedle dvou mistrů z německých národů nalézáme 4 z národa českého v universitě (ač ovšem nelze nic určitého tvrditi, poněvadž někteří z nich mohli býti v kapitule již dříve); v l. 1380—1383 však vedle dvou nových členů národa českého vidíme již 6 nových členů německých.
10. Líčení svrchu podané liší se z části od obvyklého, a jest výsledkem mých detailních studií, jež míním podati jinde. Podle zpráv Soudních akt II. (vyd. Tadra) mám za to, že nutno rozeznávati dvojí parallelní spor, jak svrchu naznačeno. Bohužel právě zprávy tyto jsou příliš kusé. Mínění Tomkovo (Děje university 110 n. a Dějepis Prahy III.² 331 n., kde z části užito i Soudních akt), které přijal Höfler, jako by Čechům bylo se r. 1384 dostalo po 10 místech v obou kollejích, opravil již Paulsen, Die Gründung der deutschen Universitäten im Mittelalter (H. Z. 1881, sv. 45), zvl. str. 266 a n., jehož názoru v podstatě lze hájiti i po neurvalém útoku, který naň podnikl Bachmann, Der älteste Streit zw. Deutschen und Tschechen an der Prager Universität (Hist. Viertelj. VII., 1904). str. 39 a n. Také Bachmann vidí, že běželo jen o 5 (ev. 6) míst, a ani jemu nepodařilo se dokázati, že propůjčení 5 míst Čechům nebylo jen pro tenkrát; také pozdější rozhodnutí z r. 1390 svědčí výslovně pro názor Paulsenův (přes opačné tvrzení Bachmannovo), že kollegiáti v kollejních místech postupovali, takže ono dvanácté místo r. 1390 jest asi někdejší šesté z r. 1384. Některé doplňky pro tyto spory uveřejnil po Höflerovi a lépe než on Tadra, Příspěvky k dějinám univ. Pražské ve 14. st. V. U. Sp. 1890. — Ona „concordia nationum“, o níž se později mluví, jest po mém soudu teprve rozhodnutí druhého sporu, o němž nemáme zpráv.
11. Bylo ustanoveno, že při každém následujícím uprázdnění (to jest ono 12. místo) mají se střídati jednou Češi a dvakrát cizinci (tedy 1. Čech, 2. Bavor, 3. Polák, 4. Čech, 5. Sas, 6. Bavor, 7. Čech, 8. Polák, 9. Sas).
12. Nerozhoduje tu, že se universita Krakovská konstituovala teprve později.
13. Neuvádím úmyslně detailních dat, jichž lze se v literatuře novější snadno dohledati. Že počet mistrů českých rychleji rostl, vysvětluje se tím, že němečtí mistři po nějakém čase zpravidla odcházeli, kdežto čeští zůstávali. A poněvadž, jako v Paříži, tak i v Praze rozhodujícího vlivu nabyli mistři (zvláště artisté), musil početný vzrůst mistrů českých nabyti rozhodujícího významu, třebas počet studentů českých nerostl stejným poměrem.
14. Srvn. Soudní akta II., str. 299.
15. K následujícímu srvn. mé články Hus v Ottově Slovníku naučném a ve slavnostním čísle Zlaté Prahy 1905.
16. Jest to domněnka Palackého, k níž však nikde nenalézám dokladů. Ze zmínky o Francii v dekretu samém nelze jí vyvoditi, poněvadž tento poměr, na jaký se tam naráží, nebyl u nás neznámý.
17. Je to zvláště Mik. Tempelfeld (vyd. Loserth v A. Ö. G. 61), jehož užil již Cochlaeus; zprávy potřebují kritické revise, do níž se zde nelze pouštěti.
18. Srvn. můj článek Nové publikace o době husitské, ČČH., V., jakož i studii (tam citovanou) Eulenburgovu, Über die Frequenz der deutsch. Universitäten in früherer Zeit (Jhrb. für Nat.-Ökon. u. Statistik XIII.).
19. Srvn. Denifle 601.
20. Stačí za mnohé uvésti doklady nejznámější: Jan z Híldesheima neodešel, Mikuláš a Petr z Drážďan se vrátili, přítel Husův Friedrich Eppinge přišel asi nově.
21. Na př. od Helda, Tomka, Wintra a j.
22. J. Th. Held, Tentamen historicum illustrandis rebus anno MCCCCIX in universite Pragensi gestis — Pragae (1827).