Dekret Kutnohorský (Šusta)
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dekret Kutnohorský |
| Podtitulek: | Přednáška, kterou promluvil dne 17. ledna 1909 na Staroměstské radnici Josef Šusta |
| Autor: | Josef Šusta |
| Zdroj: | Dekret Kutnohorský : Přednášky a stati Václava Novotného, Kamila Krofty, Josefa Šusty a Gustava Friedricha s faksimilem Husova opisu Dekretu Kutnohorského. Praha : Historický klub, 1909. S. 49–57. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Dekret kutnohorský |
Vážené shromáždění!
Událost, která před pěti sty lety rozvířila české ovzduší a jejíž památka dnes ještě na nás mocně působí, sama o sobě v dějinách středověkého školství není zjevem ojedinělým. Universita v Padově vznikla již na počátku 13. věku odchodem nespokojených scholárův a mistrů ze slavného učení Boloňského a řada universit vlašských má podobný původ; také v Němcích učení Heidelberské ujalo se především jako nové středisko německých členův, opustivších Paříž pro církevní spory. Než o těchto případech dnes ví pouze odborný badatel, širšímu kruhu jsou stejně cizím zjevem, jako celý ten podivně složitý útvar středověké university. To však, co se odehrálo v památném roce v Praze a — při dočasném sídle králově — v Kutné Hoře, změna zřízení vysokého učení Karlova a hromadný odchod německých členův, působí na nás jiným dojmem; z těch dávných příběhů na nás dýše ještě plný půvab života a zní ohlas bojů dneška, my cítíme, že nejde tu o pouhou episodu školské historie, nýbrž že stojíme před velikým mezníkem ve vývoji českého národního vědomí a českého státu. A také naši národní protivníci nezapomínají na události roku 1409, hledajíce v nich pádný důkaz pro tvrzení o drsné nevděčnosti české k Němectvu, svému kulturnímu učiteli. Zajisté neprávem, neboť nesprávným jest především názor, který v nás vidí prostě žáky německé vzdělanosti a chce upoutati český živel tíživým závazkem zvláštní vděčnosti k silnému sousedovi. Středověk, v němž tkví kořeny našeho národního bytí, znal jedinou vzdělanost, společnou vzdělanost západního křesťanstva, založenou na velikém dědictví z antiky a obepiatou kruhem latinské církve. A do kruhu toho český člověk vstoupil skoro současně s řadou kmenů dolnoněmeckých a dříve nežli germánský sever, v něm účastnil se činné práce od dob Václavových a Vojtěchových se stejným úsilím jako kterákoliv ze sousedních oblastí německých, s nimiž měl stálý styk ve společném velikém útvaru obnovené říše římské.
Universální vzdělanost křesťanská ovšem neměla ve všech částech stejné zabarvení a hustotu; její jádro leželo na rozhraní světa germánského a románského, Čechy byly na samé periferii velikého kruhu, kam z oblastí hustěji zalidněných a pokročilejších záhy pronikaly skupiny podnikavých jednotlivců, přinášejíce s sebou nové názory a pokroky, jako byly kapitalisticky podnikaná kolonisace vesnická, právo městské, hospodářství peněžní, nové řády církevní a mrav vyšší společnosti. Proud ten přivedl do země stejně hornoněmecké a nizozemské živly jako živly semitské a románské, jejichž přímé působení nejlépe ukazuje náš slovník. Tak stalo se, že od 13. věku v ethnickém ohledu kraj přestával býti úplně jednotvarý. Ale podobné zpestření původního rázu cizím přílivem ve větší nebo menší míře jevilo se skoro ve všech částech středověké Evropy. Skoro všude universální útvary, jako byla církev se svými mnišskými a rytířskými řády, university nebo sdružení obchodníků na velikých trzích, rozličné proudy kolonisační nebo zvláštní poměry středověkého úvěru, proplétají se starousedlým obyvatelstvem a tvoří v něm cizinské ostrůvky, spiaté navzájem sítí mezinárodních styků namnoze bez ohledu na hranice jednotlivých dynastických útvarů, často se měnící a pro hospodářský a kulturní život nevalně důležité.
Poměry ty v pozdějším středověku však podstatně se mění. Hlavním dějinným pokrokem té doby jest, že z jednotné oblasti kulturní západního křesťanstva vyrůstají pevnější celky, překonávající dosavadní universalism myšlenkou státní a národní. Novodobá vzdělanost, o tolik bohatší a silnější středověké, ve svém vývoji připíná se především k těmto útvarům, které tvoří proti okolní cizině pevný rámec, v němž lze snáze veškeré složky národního života podrobiti jednotnému hledisku a vytvořiti svéráznou vzdělanost místní. Přerod nepevných jednotek politických staršího rázu na pevné krystaly skutečných států jest nejdůležitějším dějinným činem středověku pozdějšího, a čin ten v Čechách nebyl proveden oněmi hosty z ciziny, kteří pomáhali při probouzení hospodářského života v zemi, nýbrž byl dílem domorodého, s půdou od nepaměti srostlého živlu slovanského, dílem domácí dynastie a šlechty. Český živel stavovský to byl, který v průběhu 13. věku dospěl k státoprávnímu pojmu zemské obce a učinil ze zemí koruny svatováclavské pevné jednotky, žijící skutečný život státu, kterých nebylo již lze libovolně děliti nebo zmenšovati. Domácí živel postavil český stát do řady oněch svérázných útvarů, jež vyrostly z mlhovin politického života středověké Evropy, a dal mu v zemském právu a v ústavu zemských desk pevné pilíře zcela význačné. To jest a zůstane trvale pramenem našeho práva k tomuto státu, a proto již na sklonku 13. věku český živel nabyl vědomí, že jest vlastním státním národem nebo, jak se vyjadřovala doba, přirozeným a jediným dědicem v zemi, a rychle poznával, že ony jinonárodní skupiny, které vývoj doby předchozí do země zanesl, jsou v mladém organismu cizím tělesem, které nutno státní myšlence české teprve podrobit. Tím probudilo se ono mocné národní cítění, vědomé o své vlastní osobitosti, které k nám mluví z veršů Dalimilových a které se vědomě obrací proti rozpínavosti cizího živlu v zemi. Skutečně vzrůst živlu toho ve 14. věku byl zastaven, a co více, v českém, národně se probouzejícím a kulturně vyspívajícím prostředí starší skupiny jinorodé, cizinská města, počešťují se rychle jednak tím, že zámožný patriciát kupováním zemských statků vstupuje do státotvorné společnosti stavovské, jednak proto, že se dere do měst široká vlna českého venkova, hospodářským pokrokem zdvižená, a cizinský ráz jejich odplavuje.
V tomto boji myšlenky národní a státní s dílem středověkého universalismu zápas o universitu, končící se dekretem Kutnohorským, jest důležitou kapitolou. Karel IV. dospěl v ovzduší francouzského dvora, kde idea národního státu byla zvláště silná, a měl přirozené pochopení pro podobné snahy hlásící se v Čechách; vyproštění zemí korunních ze svazku arcidiecese mohučské bylo z prvních jeho činův, a také zřízení university v Praze jeví podobný sklon. Věty, jichž užil v základní listině vysokého učení, Karel IV. vzal sice ze zásoby hotových frasí středověkých formulářův, ale povolaný badatel německý Denifle správně naznačuje, že panovník dobře věděl, proč vyjádřil v listině právě tu myšlenku, že si přeje, aby obyvatelé království nebyli nadále nuceni za studiem chodit do ciziny, nýbrž aby na rodné půdě měli připravený stůl vzdělání. Zvyk doby a ohled na větší útvar říše římské, jehož hlavou se Karel IV. stal, způsobily ovšem, že původní úmysl panovníkův došel uskutečnění jen nedokonalého. Střední a severní Evropa neměla do té doby vysokého učení s právem rozdávati stupně akademické, a proto příliv scholárův a mistrů z celé této oblasti učinil brzy domácí členy menšinou; rozsáhlá samospráva, nerozlučně spojená se středověkou universí, dala pak německému živlu ve správě učení naprostou převahu. Jsa pouze z části promíšen malým počtem Skandinávcův a vlastních Poláků, ustavil se ve třech skupinách, t. zv. národech bavorském, saském a polském — v národě polském míšenský, durynský a slezský student měl převahu rozhodnou — takže domorodý živel z Čech a z Moravy, stlačený s Uhry a Sedmihradci ve skupinu „natio Bohemica“, byl nucen spokojovati se s jediným hlasem a snadno byl majorisován. Byl to zcela obrácený poměr nežli na universitě Pařížské, kde poddaní krále francouzského, rozdělení na trojí skupinu: vlastních Francouzů, Normanů a Pikardů, měli výhodu tří hlasů proti celé cizině, shrnuté v jediném národě anglickém. V Praze domácí živel zachoval a vymohl si sice v kolejích, vlastním nákladem panovníků zřízených, značnější počet míst, ale při správě university samé a v požitcích s ní spojených byl zatlačován do pozadí a nesl to tím bolestněji, čím více národní uvědomění české se šířilo. Celý kulturní život země v druhé polovici 14. věku jeví touhy mladistvého rozpětí, bohatne silnými individualitami, a proto zdálo se mu brzy neprávem, že vysoké učení, založené českým králem, vyrostlo v obvyklý universální evropský útvar, cizí myšlence českého státu a s královstvím nesplývající, kde se domácí živel mohl uplatňovat namnoze jen obětavostí soukromých fundátorův. A také dynastie poznala, jak nepohodlným činitelem jest to cizí těleso v kruhu její moci, když v konfliktu Václava IV. s falckým protikrálem a s většinou říšských knížat universita projevila dosti povážlivou náladu a když několik let na to v otázce úpravy všeobecných poměrů církevních zřejmě přiznala, že není hotova podrobiti se úmyslům a potřebám panovníkovým. Toto poznání a nikoliv okamžitá nálada a postranní vliv dvořanů, vedlo krále Václava roku 1409 k vydání dekretu, jehož účelem bylo podrobení university životním zájmům českého státu a dynastie.
Kutnohorský dekret, rušící posvěcený zvykem úchvat cizinské majority v zájmu domorodého živlu, slohem svým prozrazuje, že vznikl v ovzduší učených dedukcí scholastických, ať již navrhovatelem byl Hus sám, jejž rozčilení boje uvrhlo do těžké choroby, či někdo jiný z jeho kruhu; první odstavec jeho přes toto roucho doby velmi pěkně a jasně vyslovuje zásadu, že mezi lidstvem a jednotlivcem podle práva stojí třetí činitel, národní stát, tedy myšlenku, která ještě dnes neztratila významu a zaslouží, aby i současnou generací byla oceňována. Tato věta slavného dekretu jest ve vývoji k modernímu státu vůbec projevem velmi pozoruhodným, stejně jako pozoruhodné bylo rozhodnutí mistrů university, která odchodem cizinců byla postavena na nový základ, že nadále i rektor i každý jiný člen při vstupu do svazku universitního má přísahati věrnost českému králi a českému království. Pražské vysoké učení odchodem četných cizinců zmenšilo se sice a jedním rázem tak odbylo si hrozící vleklou chorobu postupného zmenšování, neodvratnou proto, že počet universit v sousedních zemích rychle vzrůstal a příliv do Prahy zadržoval, zároveň však universita Karlova změnila úplně svou podstatu tím, že se z universálního útvaru evropského mění v útvar s českou půdou srostlý a založený na zásadě, na níž novodobé školství vůbec nalezlo největší pokroky, na těsné souvislosti s myšlenkou národní a státní. Pražská universita stala se prvním vysokým učením v Evropě, jež se jeví jako organický člen státního tělesa, splývá nerozlučně se státním národem země a staví se do středu nového národního ruchu; universita ta zůstává pak déle nežli dvě stě let ryze národním zjevem a ztrácí výslovně český ráz teprve, když zpětná vlna středověkého universalismu, katolická protireformace, podlamuje základy národního bytu českého a na místo národní university staví nenárodní ústav řádu Ježíšova. Pražská universita svým znárodněním razí tak cestu pokroku novodobého školství a otvírá dráhu, na niž se daly jiné university zemí sousedních, zvláště německé, které v 15. věku vznikají skoro vesměs jako ústavy sloužící zájmům určitého territoria. Týž duch, který vedl k dekretu Kutnohorskému, způsobil také, že se rozdělení na národy i na universitě Lipské, kam se uteklo z Prahy, rychle stává přežitkem a jako přežitek mizí.
Již pouze tato úvaha ospravedlňuje dostatečně hluboké zasažení českého krále do samosprávy vysokého učení. Čin Václavův nebyl však ani v duchu doby prohřešením proti danému právu. Německý badatel Kaufmann ukazuje v díle o dějinách vysokého školství v Němcích, jak značné bylo právo světské vrchnosti, ať již byla to vlašská republika či panovník, v tomto ohledu; ukazuje, že samosprávná „universitas magistrorum et scholarium“ byla pouze korporací při „studium generale“, které jako celek podléhalo normativnímu vlivu vrchnosti i církve. Nelibost německých posuzovatelů dekretu ovšem neobrací se tolik proti římskému králi, jako proti českým mistrům, kteří inspirovali panovníka a pohnuli k důležitému rozhodnutí. Zdůrazňují se jejich domnělé sobecké zájmy a úzkoprsá nenávist k světu nečeskému, při tom však zastírá se okolnost, že ona „natio Bohemica“, které český živel vybojoval prvenství a rozhodný vliv na vysokém učení, v sebe pojímala také ty české a moravské Němce, kteří byli hotovi cítiti s královstvím a neztotožňovali se vstupováním do cizích „nationes“ s onou státoprávně beztvárnou massou němectví zahraničného. Dále zastírá se okolnost, že vlastní příčinou rozhodnutí králova nebylo cítění národní, nýbrž ideový rozpor na universitě, v němž česká menšina zaujala postavení pokrokové a modernímu myšlení bližší nežli německá většina.
Veškero křesťanstvo na počátku 15. věku trpělo tísnivým neklidem. Vývoj hmotné vzdělanosti vedl k zjemnění všech požitkův a k rychlému obohacení celého života, ale současně z mnišského ústraní do kruhu laiků počalo pronikati hlubší cítění náboženské, jemuž již nestačil zevní výkon kněze a svátost z jeho rukou přijímaná. Tento zjemnělý duch doby teprve byl s to plně si uvědomiti rozpor, který trval mezi asketickými příkazy víry a rozkvétající radostí nad obohacením žití pozemského. Rozpor ten vzbudil pak náladu úzkosti o spásu duše a vnitřní neklid, působil nedůvěru k současné hierarchii, která svým zevním leskem přímo zosobňovala ono vítězství světa nad přísným požadavkem křesťanské prostoty. Krise vypukla zjevně, když papežství, které naprostým soustředěním moci v církvi připoutalo k sobě také veškeru zodpovědnost, uvázlo na úskalí schismatu. Spor mezi Avignonem a Římem, mezi živlem francouzským a vlašským o moc v církvi rozpoutal revoluční proudy. Především v ovzduší Pařížské university zraje přesvědčení, že nápravu a rozřešení trapného stavu přinese pouze změna základů celého zřízení církevního, když na místo absolutismu kurie papežské nastoupí volnější samospráva jednotlivých církevních skupin a když se ústřední moc přenese na církevní parlament, všeobecný koncil. Ten měl vysvoboditi papežství ze slepé uličky schismatu, ale zároveň vnésti do tísnivého ovzduší současného vlnu svěžího vzduchu. Zásada větší samosprávy národních skupin v církvi, prohlášená programově roku 1407 t. zv. svobodami církve gallikánské, byla proudem souběžným s jinými projevy národního státu, vyprošťujícího se z pout universalismu, a znamenala spolu s konstitučním obmezením hlavy církve koncilem pro středověkého člověka převrat stejně hluboký, jako ona hesla ústavních svobod, která z Francie do ostatní Evropy proudila o čtyři sta let později. Král Václav, neukázněný muž, plný ušlechtilých náběhův, ale neschopný trvalého úsilí, přijal za své aspoň z části myšlenky tlumočené francouzským poselstvem, které mělo vymoci uznání koncilu svolaného do Pisy k řešení krise. Narazil však na odpor arcibiskupa a většiny university; pouze u českých mistrů heslo neutrality a koncilu, z Francie vydané, našlo souhlas a církevní politika králova podporu, což bylo bezprostřední příčinou kutnohorského rozhodnutí.
Maně vnucuje se otázka, proč byl to právě český živel na universitě, který podal ruku vzdálené Francii a který současně přes odpor konservativnějších německých kollegů s nadšením přejímá myšlenky Angličana Viklefa, směřující nejen k změně ústavní, nýbrž k úplnému převratu a demokratisaci církve. Tážeme se, proč se právě v českém živlu na universitě již před tím jevila větší činnost vědecká a silnější zájem o nejbolestnější problémy doby, nežli u ostatních skupin vysokého učení. Snad dlužno rozřešení otázky té hledati především v periferickém postavení českého národa v kruhu latinského světa. V končinách, které jsou dlouho ohniskem vzdělanosti a kde jest nakupena na sobě řada kulturních vrstev, zřídka nalézáme onen vášnivý souhlas s novými opravnými myšlenkami, jaký se v dané chvíli ozve z kraje, kde upřímné nadšení není ještě podlamováno skepsí a opatrností, vlastní starším oblastem. Zřeli jsme za našich dnů, jak smělé myšlenky umělecké, společenské a filosofické, v západní Evropě sice naznačené, ale přesycenou většinou s úsměvem odmítané, na panenské půdě dalekého severu v duších velikánů, jako jsou Dostojevský, Ibsen a Tolstoj, dozrály rychle ve zjevy neúprosné a drtivé velikosti a zároveň nalezly tisícerý ozvuk v národním prostředí. Vidíme, jak altruistický ideál nové, vskutku demokratické společnosti, který na západě namnoze zůstává jen předmětem akademických rozprav, v děsivě opravdové duši ruské vzbuzuje požár skutečného sebeobětování, vedoucí tisíce nejen k horečnému boji, ale také k vzdávání se veškerého jasu života a jeho okras, když tak velí poznaná pravda. Pravda ta jest snad pouhou utopií a vede jako bludička na osudná scestí, ale opravdovost těch širokých duší, které za ni umírají, budí úctu hlubokou nejpřísnějšího pozorovatele. A podobná nálada vane nám z husitství; za to, co v Oxfordu a v Paříži bylo předmětem rozpravy a životní otázkou jednotlivcům nanejvýše řídkým, za to Čech šel na hranici, za to bil se s celým světem, jsa přesvědčen, že poznanou pravdu dlužno uvésti v život za každou cenu, i za cenu vlastního bytí, osobního i národního. České ovzduší, uvědomivší si svou národní osobitost a rozpěněné bojem o ni se silnějším cizím živlem, mělo onu mladistvou vnímavost pro nové myšlenky, která nezná ještě sobecké opatrnosti a naivně se opojuje heslem pokroku. Tato cudná oddanost k poznané pravdě jest především zosobněna v Husovi, který přijal sice mnohé myšlenky z daleké ciziny, ale svou opravdovostí a obětí teprve z nich učinil skutečnou sílu, která z dějin nové doby již nezmizela a byla více nežli pouhým předzvukem pozdější reformace. Hus stal se velikou postavou světových dějin proto, že byl dokonalým zosobitelem současného ducha svého národa a vzbudil v něm ozvěnu silnější nežli veškeré ohledy života. Ona česká epopeje dlouhého zápasu s církevním a kulturním universalismem, která se vlastně počíná Kutnohorským dekretem, přinesla hmotnému vývoji země těžké rány, ale odkryla onu vroucnost zamlklého množství, která zocelila národní svéráznost a dala nám velikou dějinnou chvíli, jaká národ trvale vzpřimuje a působí, že národní dějiny nejsou jen hromadou potištěného papíru, nýbrž účinnou složkou života.