| Dekameron — Den třetí Giovanni Boccaccio | ||
| Povídka šestá | Povídka sedmá | Povídka osmá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka sedmá |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Settima |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 294–315. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Tedaldo pohněvá se se svou paní a opustí Florencii: navrátiv se po nějaké době jako poutník, promluví s paní a zjeví jí, že se mýlila, pak vysvobodí manžela jejího, jenž byl usvědčen, že jej usmrtil, a smíří jej se svými bratry, načež opatrně dopřává si rozkoše se svou paní.
Když se zamlčela Fiammetta, všemi jsouc chválena, královna, aby se neztrácelo času, ihned nařídila Emilii, aby vypravovala, a ona počala:
„Líbí se mi, vrátit se opět do našeho města, odkud se oběma předešlým zlíbilo odejíti, a ukázat vám, kterak jeden z našich krajanů opět získal ztracenou přízeň své paní.
Žil kdysi ve Florencii urozený mladík, jehož jmeno bylo Tedaldo degli Elisei, jenž byl nadmíru zamilován do jedné paní, nazvané monna Ermellina, jež byla manželka jakéhos Aldobrandina Palerminiho, a svými chvalitebnými spůsoby zasluhoval, aby požíval její lásky. Avšak tuto rozkoš překazil osud, nepřátelský šťastným. Neboť ať již z jakékoli příčiny paní, jež byla po nějakou dobu dopřávala Tedaldovi svoji přízeň, náhle všecko mu odpírala, nejen že nechtěla od něho vyslechnout jakékoli poselství, ale ani vidět jej nechtěla.
Nad tím se velice zarmoutil a rozmrzel, ale tak tajil se se svojí láskou, že nikdo nemohl vědět, že by to byla příčina jeho zármutku. A když všelikým spůsobem snažil se získati znovu lásky, které, jak se mu zdálo, pozbyl bez své viny, a vida, že veškeré jeho úsilí je marné, umínil si, že půjde do světa, aby aspoň ta, jež byla příčinou jeho utrpení, neměla potěšení, vidouc, kterak se trápí.
Vzav tedy tolik peněz, kolik mohl, potají, nezmíniv se ani slovem přátelům nebo příbuzným, mimo jedinému soudruhu, jemuž svěřil vše, odejel a přibyv do Ankony, dal si jmeno Filippo di Sanlodeccio. Zde pak seznámiv se s bohatým kupcem, přijal u něho službu a na jeho lodi spolu s ním odplul na Cyprus. Způsoby a chování jeho tak se zalíbily kupci, že nejen mu dal dobrý plat, ale učinil jej i svým společníkem a svěřil mu mimo to značnou část svých obchodů. On pak pracoval tak dobře a s takovou péčí, že v několika letech stal se řádným a bohatým kupcem a těšil se značné pověsti.
Když takto pracoval, ještě často vzpomenul si na svoji krutou paní a láska jej velmi pokoušela a velmi toužil, aby ji opět spatřil, ale byl tak vytrvalý, že po sedm let v tomto boji vítězil.
Avšak stalo se, že slyšel jednoho dne na Cypru zpívati píseň, kterou byl kdysi slyšel od ní a ve které opěvána láska k paní i její láska k němu a rozkoš, jakou mu poskytovala. A tu ho napadlo, že není možno, aby ho byla úplně zapomenula, i rozpálil se takovou touhou, aby ji opět spatřil, že nemoha toho déle snášet, umínil si, vrátit se do Florencie. Spořádav tudiž všechny svoje záležitosti, odebral se samoten s jedním sluhou do Ankony. Zde složil všechno svoje šatstvo a poslal je do Florencie jednomu příteli svého ankonského společníka, sám pak potají v rouchu poutníka od Božího hrobu se svým sluhou rovněž se tam odebral. Přibyv do Florencie, ubytoval se v hostinci u dvou bratří, jenž byl na blízku domu panina.
Především vyšel nejinam, než k domu jejímu, aby ji, možno-li, spatřil. Avšak spatřiv okna i dveře a vše ostatní pevně uzamčeno, domníval se, že zemřela neb že se přestěhovala. Tu velice zamyšlen odebral se k domu svých bratří, před nímž spatřil čtyry svoje bratry zcela černě oděné, nad čímž se velmi podivil.
Poznav pak, že jest tolik změněn šatem i osobou, že se nikterak nepodobá sobě, když odtud odešel, tak že snadno jej nebude možno poznat, směle přistoupil k jakémus ševci a tázal se ho, proč tito jsou černě oděni.
Švec odpověděl: „Jsou černi oděni, poněvadž není tomu ještě čtrnácte dnů, co jejich bratr, jenž po dlouhou dobu zde nebýval a jehož jmeno bylo Tedaldo, byl zabit, a zdá se mi, že jsem slyšel, že se dokázalo u soudu, že jakýs Aldobrandino Palermini, jenž byl uvězněn, jej zabil, poněvadž býval zamilován do jeho ženy a nyní se potají vrátil, aby s ní pobyl.“
Tedaldo velice se podivil, že by se mu někdo tolik podobal, aby mohl býti považován za něho, a nešťastnému osudu, který musel snášet Aldobrandino. A zvěděv, že paní jeho jest na živu a zdráva, poněvadž již byla noc, pln všelikých myšlenek vrátil se do hospody a když byl se svým sluhou povečeřel, odebral se spat skorem do nejvyššího patra domu. Zde buď následkem mnohých myšlenek, jež na něho doléhaly, anebo pro špatné lůžko, aneb že večeře byla hubená, byla již půlnoc a Tedaldo dosud nemohl usnout. A když takto bděl, zdálo se mu kolem půlnoci, že slyší z podstřeší domu sestupovati lidi a skulinou ve dveřích komůrky spatřil blížící se světlo. Přiblížil se tudiž po tichu ke skulině a jal se pozorovati, co to znamená. I spatřil dívčici dosti hezkou, držící ono světlo a k ní přicházeli tři muži, sestoupivší z podstřeší a když se byli uvítali, pravil jeden z nich k dívčici:
„Teď chválabohu, můžeme být bezpečni, neboť vím jistě, že bratři Tedalda Elisei obvinili z jeho zavraždění Aldobrandina Palerminiho, a on se vyznal, a rozsudek jest už napsán. Ale přece jen mlčmež, neboť kdyby se proneslo, že my jsme to byli, upadli bychom ve stejné nebezpečí, co Aldobrandino.“
A řkouce to, odcházeli se ženštinou, jež jevila nad tím velké potěšení, dolů a šli spat.
Tedaldo slyše toto, jal se přemítati, kolikeré a jak velké jsou omyly, do nichž mohou upadnouti lidské mysle. Vzpomínal nejprve, kterak bratři jeho cizího člověka oplakávali a pohřbili na místo něho a pak nevinného, jenž pro mylné podezření byl obviněn a křivým svědectvím vydán v šanc smrti, a mimo to slepé přísnosti zákonů a soudců, kteří často, chtíce býti badateli po pravdě, svojí ukrutností vynutí nepravdivé přiznání a pravíce se býti sluhy spravedlnosti a Božími, jsou vykonavateli bezpráví a ďáblovými. Na to jal se přemýšlet, kterak by spatřil Aldobrandina a uvážil, čeho by měl podniknout.
Když pak ráno vstal, zanechav sluhu svého v hospodě, jakmile se mu zdála příhodná doba, odebral se samoten do domu panina. Naleznuv pak náhodou dvéře otevřeny, vešel a spatřil svoji paní, sedící na zemi v přízemní síni, všecku uplakanou a zarmoucenou, tak že se útrpností div nerozplakal, a přistoupiv k ní, pravil:
„Paní má, nermuťte se tolik, útěcha jest na blízku.“
Paní, slyšíc to, pozvedla tvář a plačíc odpověděla:
„Dobrý muži, zdáš se mi cizí poutník; což pak víš o útěše aneb o mém zármutku?“
Na to pravil poutník:
„Paní, přicházím z Cařihradu a jsem vyslán Bohem, abych změnil váš pláč ve smích a vysvobodil od smrti vašeho manžela.“
„Jakže,“ pravila paní, „jsi-li z Cařihradu a právě teď jsi sem přišel, kterak víš o mém manželi a o mně?“
Na to poutník jal se od počátku vypravovati celou historii pohromy Aldobrandinovy, a pravil jí, jakého je rodu, jak dlouho je provdána a mnoho jiných věcí, jež se jí týkaly a jež velmi dobře znal.
Tomu se paní velice podivila a považujíc jej za proroka, poklekla před ním a prosila jej pro Boha, aby, přišel-li spasiti Aldobrandina, pospíšil si, poněvadž je času na mále.
Poutník, jako muž velmi nábožný, pravil:
„Paní, vstaňte a neplačte a poslyšte pozorně, co vám povím, a střežte se pečlivě, pověděti to komukoli. Jak mi Bůh zjevil, bylo utrpení, které snášíte, na vás sesláno pro hřích, jehož jste se kdysi dopustila, a jejž Pánbůh chtěl částečně potrestat tímto zármutkem a chce především, abyste jej napravila, ne-li, upadnete v trampoty ještě větší.“
Na to paní:
„Pane můj, mnoho jsem hřešila, nevím, který z hříchů chce Pánbůh, abych nejdříve napravila; pročež víte-li to, povězte mi, a učiním, seč jsem, abych to napravila.“
„Paní má,“ odpověděl poutník, „vím dobře, jaký to hřích, nebudu se vás vyptávat, abych o tom zvěděl více, nýbrž proto, abyste, sama o tom vypravujíc, tím více se tázala. Avšak přistupmež k věci. Povězte mi, vzpomínáte si, že jste kdy měla milence?“
Paní, slyšíc toto, povzdechla z hluboka a velice se podivila, neboť nevěřila, že by kdo byl o tom zvěděl, jestliže od té doby, co byl zavražděn onen, jenž byl pohřben na místě Tedaldově, neprozradil to nějakou neopatrnou průpovědí soudruh Tedaldův, jenž o tom věděl. I odpověděla:
„Vidím, že Bůh vám zjevil veškerá tajemství lidská, a proto nehodlám vám skrývati tajemství svoje. Jest pravda, že ve svém mládí milovala jsem nad míru nešťastného mladíka, z jehož smrti obviňují mého manžela. Smrt jeho jsem tolik oplakávala, jakož mne zabolela; neboť ačkoli jsem k němu byla přísna a nevlídna před jeho odjezdem, přece ani jeho odjezd, ani jeho dlouhá nepřítomnost, aniž jeho nešťastná smrt nemohly jej vypudit z mého srdce.“
Na to pravil poutník:
„Nešťastného mladíka, jenž byl zabit, nikdy jste nemilovala, ale milovala jste Tedalda Elisei. Ale povězte mi, jaká byla příčina, že jste se na něho rozhněvala? Urazil-liž vás?“
Na to paní odpověděla:
„Zajisté, že mne nikdy neurazil: ale příčinou všech protivenství byla slova jakéhos proklatého mnicha, u něhož jsem se kdysi zpovídala. Neboť když jsem se mu vyznala z lásky, kterou k němu chovám a v jaké s ním dávno obcuji, nahučel mi toho plnou hlavu, že ještě teď mám z toho hrůzu; pravil mi, jestliže toho nezanechám, dostanu se do tlamy ďáblovy v hlubinách pekel a budu se smažit v ohni zatracenců. Z toho dostala jsem takový strach, že jsem se hned odhodlala, zanechati všeho obcováni s ním, a abych nepřišla v pokušení, nepřijímala jsem od něho ani psaní, ani poselství. Avšak myslím, že kdyby byl déle vytrval (neboť se mi zdá, že odešel ze zoufalství), byla bych, vidouc, kterak se tratí jako máslo na slunci, přec ustoupila od svého krutého úmyslu, neboť jsem si ničeho jiného na světě nepřála.“
Na to pravil poutník:
„Paní, to je právě onen hřích, jenž vám spůsobil všechny ty trampoty. Vím velmi dobře, že Tedaldo vás k ničemu nenutil. Jestliže jste se do něho zamilovala, učinila jste tak z vlastní vůle, poněvadž se vám líbil, a jak jste sama chtěla, přicházel k vám a obcoval s vámi. A tu jak slovy tak skutky projevila jste mu tolik přízně, tak že, jestliže vás dříve miloval, mohla láska jeho vzrůst aspoň tisíceronásobně! A bylo-li tomu tak (a vím, že tomu tak bylo), jakou jste měla příčinu, abyste mu to vše tak krutě odňala? Tyto věci měla jste dříve uvážit a kdybyste se byla domnívala, že to cosi zlého a že byste toho litovala, neměla jste to činit. Neboť jako on náležel vám, náležela jste jemu. Dokud nebyl váš, mohla jste činit, cokoli vám libo, jsouc svojí paní, ale chtět se odvrátit od něho, když jste mu náležela, byla loupež a věc nedovolená, když on k tomu nesvolil. Nuže věztež, že sám jsem mnich a že jich obyčeje dobře znám, a mluvím-li o tom s vámi poněkud obšírněji k vašemu prospěchu, náleží mi to lépe, než komukoli. Zdá se mi radno o tom promluvit, abyste na příště lépe je znala, čehož, jak se zdá, dříve nebylo. Byli ovšem kdysi mniši svatí a ctihodní mužové, ale ti, kdož si dnes přezdívají mnichů a chtějí býti za ně považováni, nemají ničeho mnišského mimo kápi, ale ani ta není mnišská. Neboť zakladatelé mnišských řeholí nařídili je úzké a bídné a z hrubého sukna, aby naznačovaly duši, pohrdající světskými věcmi, když halí tělo do tak sprostého šatu. Dnes však je dělají široké a pohodlné a lesklé a z nejjemnějšího sukna a mnozí dali jim střih tak švihácký a biskupský, že se v nich pyšní po kostelích a po ulicích, jako světští lidé činí svými šaty, nestydíce se. A jako rybář pracuje sítěmi v řece, aby chytil na jedno zatáhnutí co nejvíce ryb, tak obcházejí oni se svými širokými kutnami, snažíce se zaplésti do svých tenat množství modliček, množství vdov a množství jiných pošetilých žen a mužů, což jest jim větší starostí, než vše ostatní. A tak, abych správněji pověděl, nemají ani kápě pravých mnichů, nýbrž toliko barvu kápě. A kdežto bývalí mniši pečovali o spásu lidí, shánějí se nynější mniši jen po ženských a bohatství, a snaží se toliko zastrašovati láteřením a líčením hrůz duše pošetilých a dokazovati jim, že almužnami a mšemi lze vyhladit hříchy, aby jim, již z lenosti a nikoliv z pobožnosti utekli se do klášterů a stali se mnichy, by žili bez namahání, ten nosil chléb, onen poslal vína, jiný platil na mše za duše svých předků. A jest zajisté pravda, že modlitbami a almužnami smývají se hříchy, ale kdyby ti, kdož tak činí, věděli, komu tak činí, anebo je znali, spíše by si svoje peníze podrželi, anebo hodili je rovněž tolika vepřům. A poněvadž vědí, čím méně jest majitelů velkého bohatství, tím větší jest z něho podíl, snaží se křikem a zastrašováním odstrašiti jiné od toho, co sami si chtějí podržet. Láteří na chlípnost mužů, aby odehnavše nařknuté, křiklouni sami ponechali si ženské. Proklínají lichvu a nespravedlivý zisk, aby — vynutivše jich navrácení, mohli si zhotoviti kápě ještě širší, zakoupiti si biskupství a jiné velké prebendy z toho, o čem dokázali, že vede k zatracení toho, jenž jest majitelem. A jestliže z těchto a mnohých jiných věcí, jež potají páší, jsou káráni, odpovídají: „Jednejte dle našich slov a nikoliv podle našich skutků,“ domnívajíce se, že takto se sebe svalí veškeru tíhu výčitky, jakoby ovečky spíše mohly býti vytrvalé a stálé, než pastýři. A jsou mnozí, jimž takto odpovídají, kteří tomu nerozumí tak, jak to pravili; mnozí z mnichů to vědí. Nynější mniši chtějí, abyste činili, co praví: totiž abyste jim plnili měšce penězy, svěřovali jim svoje tajemství, žili cudně, byli trpěliví, odpouštěli urážky, střežili se pomluv: samé věci dobré, počestné a svaté, ale proč máte tak činit? Aby mohli činiti to, co kdyby světští lidé činili, oni by činit nemohli. Kdož pak neví, že bez peněz nebyla by zahálka možná? Jestliže nakládáš peníze na svoje kratochvíle, mnich nebude moci ve své řeholi lenošit. Budeš-li běhat za ženskými, nebude u nich místa pro mnichy. Nebudeš-li trpělivý a nebudeš-li odpouštět urážky, neodváží se mnich přicházeti do domu a sváděti tvoji rodinu. Ale proč bych to vše vypočítával! Oni sami se obviňují, kdykoli před rozšafnými lidmi takto se vymlouvají. Proč nezůstávají raději doma, když se domnívají, že by nedovedli žíti zdrželivě a svatě? Anebo chtějí-li se tomu oddat, proč nenásledují oněch slov písma svatého: „Počal Kristus činiti dobré a učiti“? Nejprve sami ať dobře jednají a pak nechať poučují jiné. Viděl jsem jich sám na tisíc, kteří byli prostopášníky a svůdci, navštěvujíce nejen ženy světské ale i řeholnice v klášteřích, a právě ti tropili největší hluk na kazatelnách. A takových tedy máme následovat? Kdo tak chce, čiň co mu libo, ale Bůh ví, jedná-li rozšafně. Avšak dejme tomu, že třeba přisvědčiti mnichu, jenž na vás láteřil, jak pravíte, že je těžký hřích porušiti manželskou věrnost. Avšak není-liž mnohem větší hřích oloupit člověka? Není mnohem větší hřích usmrtit jej anebo poslat jej do vyhnanství, aby bloudil po světě? Tomu přisvědčí každý. Obcuje-li žena s mužem, je to hřích přirozený: loupež, vražda anebo vypuzení do světa svědčí o zlobě duše. Že jste oloupila Tedalda, již jsem vám dokázal, neboť jste mu odňala to, co z vaší dobré vůle stalo se jeho majetkem. Dále pravím, pokud šlo o vás, že jste jej vraždila, neboť nebylo vaší zásluhou, když jste k němu byla stále krutější, že se neusmrtil vlastní rukou. A zákon praví, kdo je příčinou zlého skutku, zasluhuje týž trest, jako ten, kdo se ho dopustil. A že byste nebyla příčinou jeho vyhnanství a že po sedm roků bloudil světem, nemůžete tvrdit. Tak tedy dopustila jste se velikého hříchu v každém z těchto tří případů, jichž byste se nebyla dopustila obcujíc s ním. Avšak pohleďme, zdali snad Tedaldo toho všeho zasloužil: zajisté že nikoliv. Vy sama jste se z toho již vyznala, nemluvě o tom, že vím, že vás miloval více než sebe. Nic nebylo více ctěno, více vynášeno, více oslavováno, než vy, kterou stavěl nad všechny ženy na světě, naskytla-li se příležitost, kde mohl se vší počestností, a aniž by vzbudil podezření, o vás hovořit. Všechen svůj majetek, všechnu svoji čest, svoji svobodu, vše skládal do vašich rukou. Nebyl-liž urozený mladík? Nebyl-liž nejkrásnější mezi všemi svými spoluobčany? Nebyl-liž proslaven ve všem, co slušelo mladému muži? Nebyl-liž milován a všude rád vídán? To nikterak nebudete popírat. Kterak tedy na slova hloupého mníška, pitomého a závistivého, mohla jste vůči němu pojmouti úmysl tak krutý? Nevím, jaké to poblouzení u žen, jež pohrdají muži a nízko je cení, kdežto by měly povážit, co samy jsou, a kolik urozenosti a jak velikou udělil Bůh muži nad ostatními tvory, a blahořečiti si, jsou-li kým milovány, a nanejvýše si ho vážiti a veškerou péčí by se měly snažiti zalíbiti se mu, aby je nikdy nepřestal milovat. Proč jste se dala pohnouti slovy mnicha, jenž zajisté byl nějaký pánovitý břichopásek, víte jen vy: a snad že si sám přál vklouznouti tam, odkud se snažil vypuditi jiného. To tedy je hřích, který božská spravedlnost, jež spravedlivě odvažuje všechny svoje výkony, nechtěla bez trestu nechati. A tak jako vy jste beze všeho důvodu chtěla od sebe odpuditi Tedalda, tak váš manžel bez důvodu ocítil se a jest dosud v nebezpečí a v starostech. Chcete-li se z toho vyprostit, musíte nejen slíbit, ale ještě spíše vyplniti následující: jestliže se stane, že Tedaldo po dlouhém svém vyhnanství se sem vrátí, věnujte mu opět svoji lásku, svoji přízeň a budete s ním opět obcovat a usadíte jej ve stav, v němž se u vás nalezal dříve, než jste pošetile uvěřila onomu potrhlému mnichu.“
Když poutník skončil svoji řeč, tu paní, jež byla nanejvýš pozorně poslouchala, poněvadž se jí důvody jeho zdály svrchovaně pravdivé, a vskutku slyšíc jej mluvit, cítila se vinna jakýmsi hříchem, pravila:
„Muži boží, poznávám věru, že je pravda, co jste pravil, a hlavně z vašeho výkladu vidím, jací jsou mniši, které jsem dosud považovala za svaté. Zajisté uznávám, že jsem se dopustila velké chyby v tom, co jsem podnikla proti Tedaldovi, a kdyby mi bylo možno, mileráda bych vše napravila spůsobem, o němž jste mluvil. Ale kterak to možno? Tedaldo nikdy již se sem nemůže navrátit, jest mrtev; nevím tedy, proč vám to mám slíbit.“
Na to pravil poutník:
„Paní, Tedaldo není mrtev, jak mi Bůh zjevil, nýbrž živ a zdráv a byl by rád, kdyby dosáhl vaší milosti.“
Na to namítala paní:
„Považte, co pravíte, viděla jsem jej u svých dveří pobodaného noži a držela jsem jej v tomto náručí, a tajné moje slzy skropily jeho mrtvou tvář a snad byly příčinou oněch řečí na moji potupu.“
Tu pravil poutník:
„Paní, mluvte si cokoli, ujišťuju vás, že Tedaldo je živ, a chcete-li slíbit a dodržet, co jsem pravil, doufám, že jej záhy uvidíte.“
Paní na to odpověděla:
„Učiním tak mileráda, není nic, co by mi spůsobilo takovou radost, jako viděti svého manžela svobodného a bez pohromy, a Tedalda živého.“
Tu zdálo se Tedaldovi na čase, aby se zjevil a upokojil paní bezpečnější nadějí ve příčině jejího manžela, i pravil:
„Paní, abych vás upokojil ve příčině vašeho manžela, musím vám zjeviti tajemství, jež se střežte zjeviti komukoli.“
Nalezali se na místě odlehlém a sami, mělať paní nejvyšší důvěru ve svatost toho, jehož považovala za poutníka. Pročež Tedaldo vytasiv se s prstenem, který choval u sebe s největší péčí, který mu byla paní darovala poslední noc, kdy s ním byla, a ukázav jí jej pravil:
„Paní, poznáváte toto?“
Paní spatřivši jej, ihned jej poznala a odpověděla:
„Ano, pane, dala jsem jej kdysi Tedaldovi.“
Na to poutník povstal a rychle odhodiv poutnický plášť a sejmuv klobouk s hlavy pravil nářečím florenckým:
„A poznáváte mne?“
Tu paní vidouc jej a poznavši, že to Tedaldo, všechna strnula, skorem se ho bojíc, jako nebožtíka, jenž se vrátil mezi živé, a neběžela mu vstříc, jako Tedaldovi vrátivšímu se z Cypru, ale jako před Tedaldem povstavším z hrobu chvějíc se, chtěla uprchnout.
Tu Tedaldo pravil:
„Paní má, nepochybujte déle, jsem váš Tedaldo, živý a zdravý a nikdy jsem nebyl mrtev aniž byl usmrcen, jak jste se vy a moji bratři domnívali.“
Paní se poněkud upokojila a poznavši jeho hlas a lépe na něho pohlednuvši a nabyvši jistoty, že to skutečně Tedaldo, s pláčem vrhla se mu do náručí a líbala jej řkouc:
„Můj drahý Tedaldo, budiž mi srdečně vítán.“
Tedaldo objav a políbiv ji pravil:
„Paní má, není teď času, abychom se oddávali dlouhému vítání. Půjdu a přičiním se o to, aby Aldobrandino vám byl živ a zdráv navrácen, a doufám, že dříve než zítra večer uslyšíte zprávy, jež vás potěší, a budu-li míti vskutku dobré zprávy o jeho zachránění, jak doufám, přijdu ještě dnes v noci povědět vám je pohodlněji, než teď možno.“
A vzav opět poutnický plášť a klobouk, políbil na novo paní a posilniv ji dobrou nadějí, odešel a odebral se do vězení, kde se nalezal Aldobrandino, jenž se spíše oddával strachu před smrtí, než naději na příští spásu. Pod záminkou, že mu přináší útěchu, dosáhl svolení žalářníků, i vešel k němu a usednuv vedle něho pravil:
„Aldobrandino, jsem tvůj přítel, poslán Bohem ke tvojí spáse, neboť slitoval se nad tvojí nevinností. Protož jestliže z vděčnosti k němu slíbíš malou službu, kterou na tobě budu žádati, nade všechnu pochybnost dříve než zítra večer tam, kde jsi očekával rozsudek smrti, uslyšíš, žes osvobozen.“
Na to odpověděl Aldobrandino:
„Ctihodný muži, když tak pečuješ o moji spásu, aniž tě znám a aniž se pamatuju, že jsem tě kdy viděl, jsi zajisté přítel můj, jak pravíš. A věru, že hříchu, pro který mám býti veden na smrt, nikdy jsem se nedopustil, ač jsem se dopustil mnohých jiných, jež mne snad v toto neštěstí uvedly. Avšak to ti pravím z vděčnosti k Bohu, bude-li nyní míti se mnou slitování, jakoukoli velkou věc, nejen malou, učiním milerád, aniž bych teprve sliboval. Pročež žádej, co ti libo, na jisto, jakmile budu zachráněn, věrně ti splním.“
Na to pravil poutník:
„Co žádám, není nic jiného, než abys odpustil čtyřem bratřím Tedaldovým, že tě sem přivedli, domnívajíce se, žes vinen smrtí jejich bratra, a abys je měl za bratry a přátele, když tě požádají, abys jim odpustil.“
Aldobrandino odpověděl:
„Neví, kterak je pomsta sladká, aniž jak horoucně se po ní touží, kdo nebyl uražen. Avšak přece, aby Bůh pamatoval na moji spásu, milerád jim odpustím a již nyní jim odpouštím. A jestliže odtud vyjdu živ a bez pohromy, vynasnažím se učiniti tak spůsobem, abys byl spokojen.“
To se líbilo poutníku a nechtěje říci ničeho jiného, usilovně mu domlouval, aby byl dobré mysle, poněvadž na jisto, než příští den skončí, zví bezpečnou zprávu o svém zachránění.
A odejda od něho, odebral se do soudní budovy a požádav promluviti se soudcem mezi čtyrma očima, takto jej oslovil:
„Pane můj, každý měl by se ochotně přičinit, aby pravda vyšla na jevo a zejména ti, kdož se nalezají na takovém místě, jako vy, aby nezastihla pokuta ty, kdož se ničím neprovinili, a provinilci aby byli potrestáni. Aby se tak stalo na vaši slávu a na úkor toho, jenž trest zasloužil, přicházím sem. Jakož vám známo, postupoval jste přísně proti Aldobrandinu Palerminiovi a zdá se, že jste uznal, že vskutku on zavraždil Tedalda Eliseiho, a chcete jej odsoudit. To však jest na jisto nesprávno, jakož doufám, že dříve, než nastane půlnoc, vydám v ruce vaše vrahy onoho mladíka a usvědčím je.“
Ctihodný muž, jenž Aldobrandina litoval, ochotně dal sluchu slovům poutníkovým a když s ním se dlouho radil o všem tom, podle jeho návodu dal v prvním spánku zatknout oba bratry krčmáře a jejich čeledína beze všech obtíží. A když pak se jich tázali, kterak se vše přihodilo, a hrozeno jim mučením, nedopustili toho, nýbrž každý zvlášť a pak všichni vespolek upřímně se vyznali, že oni to byli, kdož usmrtili Tedalda Elisei, neznajíce ho.
Když se jich tázali, proč tak učinili, pravili, že když byli mimo dům, on velmi pokoušel manželku jednoho z nich a chtěl ji mocí přinutit, aby mu byla po vůli.
Poutník zvěděv o tom, odešel se svolením soudcovým a potají odebral se do domu paní Ermelliny a zastihnul ji samotnu, poněvadž všichni ostatní již spali, a očekávající ho. Bylať rovněž dychtiva, zvěděti zprávy o svém manželi a smířiti se úplně se svým Tedaldem.
Přijda k ní, pravil vesele:
„Nejdražší moje paní, rozvesel se, neboť zajisté budeš tu zítra míti živého a zdravého tvého Aldobrandina.“ A aby tím spíše uvěřila, vypověděl jí zevrubně co byl podniknul.
Paní byla nanejvýš rozradována oběma šťastnými událostmi, tak náhle se sběhnuvšími, totiž že měla Tedalda opět živého, jehož byla již jako mrtvého oplakala, a že vyvázl z nebezpečí Aldobrandino, o němž se domnívala, že v několika dnech bude oplakávati jeho smrt, a plna lásky zobjímala a zlíbala svého Tedalda. Pak spolu ulehli v dobré vůli a vesele slavili svoje smíření, majíce spolu svrchovanou rozkoš.
Když pak se počalo rozednívat, vstal Tedaldo, vyložil paní, co hodlá podniknout, a na novo prosil, aby zachovala nejhlubší tajemství, opět odešel v poutnickém rouchu z domu panina, aby se, až bude na čase, zastal Aldobrandina.
Když nastal den a soud shledal, že vše jest úplně vysvětleno, propustil ihned Aldobrandina a několik dní po té zločinci na onom místě, kde byli spáchali vraždu, byli sťati.
Když tudiž Aldobrandino byl propuštěn, k nemalé radosti své i své manželky a svých přátel, poznávaje zřejmě, že se tak stalo přičiněním poutníkovým, uvedl jej do svého domu, aby tam pobyl tak dlouho, pokud mu bude libo zůstati v městě. A zde nemohli se nabažit, uctívati ho a oslavovati ho, zejména paní, jež věděla, s kým má co činit.
Po nějaké době však zdálo se mu na čase, aby smířil bratry s Aldobrandinem, neboť se dozvěděl, že nejen byli popuzeni jeho propuštěním, ale i ze strachu před jeho pomstou se ozbrojili; upomenul tedy Aldobrandina na jeho slib. Aldobrandino ochotně odpověděl, že je hotov dostáti slovu.
Na to jej poutník vyzval, aby na příští den připravil pěknou hostinu a pozval k ní mimo svoje příbuzné a jich manželky též čtyry bratry s manželkami, a doložil, že sám ihned půjde k nim jeho jménem a nabídne jim smír a pozve je k hostině.
Poněvadž Aldobrandino byl spokojen se vším, co poutník uznal za dobré, odebral se poutník ihned ke čtyrem bratrům, a mnohými slovy vypověděl jim vše, co za těchto okolností bylo nutno, mocnými důvody snadno je pohnul, aby žádali za odpuštění a smířili se s Aldobrandinem. A když tak učinil, pozval je a jejich manželky, aby příštího dne přišli k Aldobrandinovi na oběd; oni pak byvše přesvědčeni o jeho upřímnosti, pozvání přijali.
Následujícího dne pak v hodinu oběda nejprve čtyři bratři Tedaldovi, černě oděni, jak byli, s několika svými přátely odebrali se do domu Aldobrandinova, jenž je očekával. A zde, přede všemi, kdož pozváni byli Aldobrandinem, vrhli svoje zbraně na zem, vrhli se v náruč Aldobrandinovu, prosíce, aby jim odpustil, co byli proti němu podnikli. Aldobrandino přijal je s pláčem a všechny políbil na ústa a několika slovy odpustil jim všechno učiněné příkoří.
Na to přišly jejich ženy a manželky, všechny v tmavých šatech a přivítány paní Ermellinou a ostatními paními nanejvýš laskavě. A při hostině znamenitě uctíváni muži i ženy a nebylo ničeho, co nebylo lze chválit, leda to, že panovala zamlklost následkem nedávného dosud smutku, jevícího se temnými rouchy příbuzných Tedaldových, tak že některým myšlenka poutníkova a hostina, kterou uspořádal, byla proti mysli a nebyli s ní spokojeni.
Avšak poutník, jak si byl umínil, když se blížil konec hostiny, povstal, když podáváno ovoce, a pravil:
„Ničeho nechybělo této hostině, aby byla veselá, leda Tedaldo, jehož, ačkoli stále byl s vámi, jste nepozvali, ukážu vám jej tedy.“
A shodiv se sebe poutnický plášť a ostatní poutnické roucho, objevil se v kabátci ze zeleného hedvábí, a všichni, nikoliv bez nejvyššího úžasu, hledíce naň, ihned jej poznali a dlouho naň hleděli, než kdo z nich se mohl odhodlat, aby uvěřil, že to vskutku on. Tedaldo pozoruje to, jal se jim hojně vypravovati o jich příbuzných, o věcech, jež se mezi nimi přihodily, i o svých vlastních příhodách. Tu bratři a ostatní muži s hojnými slzami radosti spěchali obejmout a líbat ho, po nich podobně učinily paní, ať příbuzné či nic, vyjma paní Ermellinu.
Vida to Aldobrandino, tázal se:
„Co je to, Ermellino? Proč jako ostatní paní nevítáš Tedalda?“
Načež paní, aby to všichni slyšeli, odpověděla:
„Žádná jiná by jej raději nevítala, než já, neboť jsem k tomu spíše povinna, než kterákoli jiná, povážím-li, že jeho zásluhou byl jsi mi vrácen, ale zabránily mi v tom nešlechetné řeči, jež povstaly onoho dne, kdy jsme oplakávali onoho, o němž jsme se domnívali, že to Tedaldo.“
Tu prohodil Aldobrandino:
„Ale jdi, což pak myslíš, že věřím klevetníkům? On sám snaže se, aby mne zachránil, příliš dobře dokázal, že to byla lež, nemluvě o tom, že jsem tomu nikdy nevěřil. Tedy honem vstaň, jdi a obejmi jej.“
Paní, jež si ničeho jiného nepřála, nelenila vyhověti příkazu svého manžela, nýbrž vstala a jako ostatní byly učinily, rovněž objímajíc jej, vesele jej vítala.
Tato dobrota Aldobrandinova velice se zalíbila bratřím Tedaldovým a všem přítomným mužům i paním, a všechna nevole, jež snad spůsobena byla v mysli některých všelikými řečmi, ihned pominula.
Když tedy všickni byli uvítali Tedalda, on sám strhal bratrům svým černé šaty a temná roucha jich paním a sestrám, a žádal, aby si poslali pro jiné šaty. Když pak se převlekli, provozovány mnohé zpěvy a tance i jiné kratochvíle, tak že hostina, jež byla počala zamlkle, měla hlučný konec. Pak v největším veselí, tak jak byli, všichni se odebrali do domu Tedaldova a zde povečeřeli. A tímto spůsobem po několik dní pokračovali v radovánkách.
Florenčané po mnoho dnů hleděli na Tedalda jako na z mrtvých vstalého a jako na nějaký zázrak a mnozí, ba i sami bratři jeho nemohli vypudit z mysle pochybnost, je-li to on, čili nic. A nemohli tomu stále ještě pevně uvěřit, a snad byli by ještě dlouho pochybovali, kdyby se nebyla udala příhoda, jež zjevila, kdo byl zavražděný, což se stalo takto:
Šli jednoho dne vojáci z Lunigiany mimo jeho dům a spatřivše Tedalda, vyšli mu vstříc, pravíce:
„Buď nám vítán, Faziuolo.“
Tedaldo u přítomnosti bratří jim odpověděl:
„Mýlíte se, nejsem, jehož hledáte.“
Slyšíce ho mluvit, zastyděli se a žádajíce ho za odpuštění, pravili:
„V pravdě se podobáte tak, že jsme nikdy neviděli takovéto podoby, našemu soudruhu, jenž se jmenoval Faziuolo z Pontremoli, jenž as před čtrnácti dny přišel sem, aniž jsme zvěděli, co se s ním stalo. Jest ovšem pravda, že jsme se podivili jeho kroji, neboť byl, jako my, voják.“
Nejstarší bratr Tedaldův slyše to, přistoupil k nim a tázal se jich, kterak onen Faziuolo byl oděn. Pověděli mu to, a shledáno konečně, že onen byl tak oděn, jak pravili. A podle toho a podle jiných známek poznáno, že onen, jenž byl zabit, byl Faziuolo a nikoliv Tedaldo. Tak sproštěni byli bratři i ostatní svých pochybností.
Tedaldo pak, jenž se byl vrátil nanejvýš bohat, setrval ve své lásce a poněvadž paní více mu neodpírala, oba jednajíce opatrně, požívali své lásky. Dejž Bůh, abychom také my užili své lásky.“