| Dekameron — Den třetí Giovanni Boccaccio | ||
| Povídka prvá | Povídka druhá | Povídka třetí |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka druhá |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Seconda |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 249–255. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Čeledín cizoloží s manželkou krále Agilulfa; spozorovav to Agilulf a přistihnuv jej ostříhá mu vlasy. Avšak ostříhaný ostříhá všechny ostatní a takto ujde pohromě.
Když skončena povídka Filostratova, nad kterou se dívky nejednou zarděly, a jindy zase zasmály, zlíbilo se královně, aby Pampinea pokračovala u vypravování. Ta s usměvavou tváří počala řkouc:
„Jsou mnozí tak málo opatrní, že dávají na jevo, že znají a chápou všelicos, o čem by věděti neměli, tak že mnohdy kárajíce nepovědomé vady bližního, domnívají se, že zahladí svoji hanbu, kdežto ji zatím do nekonečna rozmnožují. A že to pravda, míním, rozmilé dívky, ukázati vám na opaku, vypravujíc vám o chytrosti člověka snad nepatrnějšího než Masetto a rozšafnosti ctihodného krále.
Agilulf, král Longobardů, jako byli činili jeho předchůdci v Pavii, hlavním městě Lombardska, upevnil svoje panství pojav za manželku Teudelingu, vdovu Autaricha, rovněž krále Longobardů, jež byla paní překrásná, velmi moudrá a počestná, ale přece se jí jednou přihodila mrzutá věc.
Když statečností a obezřelostí krále Agilulfa země Longobardů prospívala a těšila se míru, stalo se, že jakýs čeledín ze stájí královniných — člověk ač rodem původu nejnižšího, avšak jinak nad míru povznesen nad svůj nízký stav a postavou krásný a velký jako sám král, zamiloval se nad míru do královny. A poněvadž nízký jeho stav nikterak mu nebránil, aby poznal, že tato jeho láska příčí se veškerému mravu, jsa moudrý, nikomu se nezjevil a neodvážil se jí to prozradit ani pohledem. Ačkoli pak neměl nijaké naděje, že by se jí kdy mohl zalíbit, přece sám sebe chválil, že tak vysoko povznesl svoje myšlenky. A jako člověk, jenž je všecek rozpálen milostným žárem, pečlivě se snažil, aby nad všecky svoje soudruhy vynikl ve všem, o čem myslel, že by se mohlo zalíbiti královně. Stávalo se tudíž, že královna, když vyjížděla, raději sedala na koně, jehož on opatroval, než na jiného. A stalo-li se tak, pokládal to za nejvyšší milost a nikdy neopomenul, držeti jí třmen, jsa blažen, když se jen mohl dotknouti jejího roucha.
Avšak, jakož vídáme často, že čím menší naděje, tím více vzrůstá láska, tak se dělo i nebohému čeledínu, tak že mu bylo nanejvýš krušno snášeti velkou svoji touhu, kterou tolik musel tajit, nemaje nijaké naděje. A často nemoha se zbaviti této lásky, umiňoval si, že zemře. A přemýšleje o tom, jakým spůsobem zemřít, umínil si, že nezemře nadarmo, a proto zdálo se mu, aby svou smrtí ukázal, jakou lásku choval a dosud chová ke královně. A proto se odhodlal, že učiní seč jest, aby buď zcela anebo z části dosáhl, po čem toužil. Neměl však v úmyslu zjeviti královně slovy anebo písemně svoji lásku, neboť věděl, že by marně mluvil nebo psal, ale chtěl zkusit, zdali by pomocí lsti nemohl s královnou souložit. Nebylo to možno jinak, než dovedl-li vejíti do její ložnice vydávaje se za krále, o němž věděl, že stále s královnou nebývá.
Pročež, aby zvěděl, jakým spůsobem a v jakém šatě král přichází, když navštěvuje svoji manželku, po několik nocí ukryl se ve velké síni královského paláce, jež se nalezala mezi ložnicí královou a ložnicí královninou. A jedné noci viděl vycházeti krále z ložnice zahaleného ve velký plášť a držícího v jedné ruce svíci a ve druhé malou hůlku a ubírati se k ložnici královnině, kdež nepromluviv slova zaklepal jednou neb dvakráte na dveře, načež mu ihned bylo otevřeno a svíci shasnul. Vida to a vida jej rovněž vraceti se, umínil si, že učiní podobně.
A když se mu podařilo, opatřit si podobný plášť, jaký byl viděl u krále, a svíci a hůl, nejprve se náležitě vykoupal v lázni, aby snad zápach ze stájí královnu neurazil a neupozornil ji na podvod, a takto vystrojen, jakož míval v obyčeji, ukryl se ve veliké síni. Když pak spozoroval, že všechno spí a zdálo se mu, že je na čase, buď ukojiti svoji touhu anebo dáti v šanc svůj život pro velký svůj cíl a podstoupiti smrt, rozkřesal ocílkou a kamenem, jež s sebou přinesl, oheň a rozžal svíci, a zahalen pláštěm odebral se ke dveřím ložnice a dvakráte na ně holí zaklepal. Komorná celá rozespalá otevřela mu ložnici a vzala od něho svíci a shasla ji. Na to ničeho nepromluviv zašel za oponu a odloživ plášť vstoupil na lože, na němž ležela královna. A pojav ji pln touhy v náručí stavěl se pohněvaným — neboť věděl, že král má v obyčeji, jsa pohněván, že nechce ničeho slyšet — nepromluviv slova a nejsa královnou osloven, několikráte s ní obcoval. A jakkoli mu bylo krušno odejít, přece obávaje se, aby příliš dlouhý pobyt nezměnil mu blaho, jehož zakusil, v neštěstí, povstal a vzav plášť a svíci, nepromluviv slova odešel a co nejdříve mohl, vrátil se na své lože.
Jedva však to učinil, když král povstav odebral se do ložnice královniny, jež se tomu velmi podivila, a když vstoupil k ní na lože a vesele ji pozdravil, tu nabyvši veselým jeho rozmarem odvahy pravila:
„Ó, pane můj, jaká to novota dnes v noci? Teprve před chvílí jste ode mne odešel a nad obvyklou míru mne užil a již tak brzy se vracíte; mějte se na pozoru, aby vám to neškodilo.“
Král slyše tato slova, ihned tušil, že královna byla oklamána podobností spůsobů a osoby, avšak jsa rozšafný, ihned si umínil, poněvadž královna ničeho nebyla spozorovala, aniž kdo jiný, že nedá na sobě ničeho znáti. To by mnohý pošetilec nebyl učinil, nýbrž byl by zvolal: „Já tu nebyl, kdo tu byl? kterak sem přišel? kterak odešel?“ Z toho by byly povstaly všeliké mrzutosti, a byl by neprávem zarmoutil paní a zavdal jí příčinu, aby na novo zatoužila po tom, co již jednou zakusila. A tak, co zamlčeno nemohlo mu spůsobiti nijakou hanbu, bylo by jej potupilo, kdyby byl o tom mluvil.
Odpověděl tudíž král rozhorlen sice v duchu, ale nejevě toho ani ve tváři, ani ve hlase:
„Paní, nezdá-liž se vám, že bych dovedl s vámi pobýti na novo a ještě po té se navrátit?“
Na to pravila královna: „Ovšem že, pane můj; ale přece vás prosím, abyste dbal svého zdraví.“
Načež král: „Zlíbilo se mi, zachovati se dle vaší rady, a tentokráte, aniž bych vás dále pokoušel, odejdu.“
A jsa již v mysli své pln hněvu a zlého rozmaru pro to, co, jak pozoroval, se přihodilo, chopil se pláště a odešel, chtěje potají nalézti toho, kdo to spáchal, domnívaje se, že musí býti dosud v domě, a nechať to kdokoli, že dosud nemohl odejít. Rozžal tedy zcela malé světélko ve svítilně a odebral se do rozsáhlé budovy, jež stála v nádvoří jeho paláce, a kdež nad konírnami spalo na všelikých ložích skorem všechno jeho služebnictvo. A soudě, že nechať to byl kdokoli, jenž se dopustil toho, o čem paní mluvila, dosud se mu nemohlo utišit bití tepen a srdce, potichu, počav od jednoho kraje síně, přecházel od jednoho ke druhému, ohmatávaje hruď, aby se přesvědčil, kterak srdce bije. Kdežto všichni ostatní tvrdě spali, onen, jenž byl u královny, dosud nespal, a vida přicházeti krále a maje tušení, co as tu hledá, byl jat velkým strachem, tak že srdce jeho bilo tím prudčeji nejen po tom, co byl provedl, ale i strachem, neboť byl pevně přesvědčen, kdyby král něco spozoroval, že by jej dal bez odkladu usmrtit. A ačkoli kmitly se mu hlavou všeliké myšlenky, co by měl učinit, přece vida, že král jest beze všech zbraní, odhodlal se, že se bude stavět, jakoby spal a očekávati, co se bude dít.
Když pak byl král dlouho hledal a nikoho nenalezl, o němž by mohl soudit, že se toho byl dopustil, dostal se až k němu a shledav, že mu srdce prudce bije, pravil sám k sobě: „Ten je to.“ Avšak poněvadž neměl v úmyslu provést něco, co by vzbudilo pozornost, neučinil mu nic, než že nůžkami, jež měl s sebou, ustřihl mu silný pramen vlasů, jež v tu dobu nosily se velmi dlouhé, aby jej po tomto znamení poznal. A učiniv tak odešel a vrátil se opět do své ložnice. Vinník, jenž cítil, co se děje, a byl dosti chytrý, poznal jasně, proč byl takto poznamenán, a proto bez meškání povstal a vzav nůžky, jimiž ve stáji přistřihována koním srst, jda po tichu od jednoho ke druhému, kdož tu spali, všem týmž spůsobem vlasy nad uchem ostříhal. A učiniv tak, aniž to kdo spozoroval, opět ulehl.
Král povstav ráno nařídil, aby dříve, než se otevrou brány paláce, všichni z jeho služebnictva předstoupili před něho, a tak se stalo. Když všichni s nepokrytou hlavou před něho předstoupili, počal si je prohlížet, aby poznal toho, jehož byl ostříhal, avšak vida, že většina jich má vlasy přistřižené týmž způsobem, podivil se a pravil sám k sobě: „Ten, jehož jsem hledal, ačkoli je sprostého rodu, přece dokázal zřejmě, že jest velmi vtipný.“
Shledav pak, že bez pohoršení nemohl by se zmocniti toho, jehož hledal, umínil si, že k vůli malicherné pomstě nevydá se velké hanbě, nýbrž že jej pokárá jediným slovem, aby mu dokázal, že zločin jeho byl spozorován. A protož obrátiv se ke všem, pravil: „Kdo to učinil, ať se toho více nedopustí, a teď jděte sbohem!“
Jiný snad byl by chtěl dát stínat, mučit, vyslýchat a vyšetřovat a čině tak, byl by zjevil, co každý by měl hledět zatajit. Neboť kdyby se to bylo zjevilo a kdyby byl tento čin úplně pomstil, nebyl by vyhladil, nýbrž tím více zvětšil svoji hanbu a poskvrnil čest své manželky.
Ti, kdož slova tato slyšeli, podivili se a dlouho mezi sebou uvažovali, co král chtěl povědět oněmi slovy, avšak nebylo nikoho, kdo by tomu porozuměl, vyjma jedině toho, jehož se to týkalo. Tento pak jsa rozšafný, nikdy za života králova to nezjevil, aniž vydal v šanc svůj život v podobném dobrodružství.“