| Dekameron — Den třetí Giovanni Boccaccio | ||
| Povídka třetí | Povídka čtvrtá | Povídka pátá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka čtvrtá |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Quarta |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 268–274. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Don Felice naučí bratra Puccia, kterak dosáhne blahoslavenství, konaje pokání dle vlastního jeho vynálezu; bratr Puccio tak učiní a don Felice zatím se ženou jeho provozuje kratochvíli.
Když Filomena skončivši svoji povídku se zamlčela, a Dioneo lichotivými slovy velice pochválil důvtip panin a také modlitbičku, kterou Filomena zakončila, královna smějíc se, ohlédla se po Pamfiliovi a pravila: „Nuže teď, Pamfilo, pokračuj nějakou pěknou povídkou v naší zábavě.“
Pamfilo ihned odpověděl, že učiní tak milerád, a počal: „Paní má, jest mnoho lidí mezi těmi, kdož hledí se dostati do ráje, kteří bezděky tam dostanou jiné. A to se přihodilo před nedávnem i naší sousedce, jak uslyšíte.
Jakož mi bylo vypravováno, bydlel nedaleko svatého Pankráce hodný a bohatý člověk, jenž se jmenoval Puccio di Rinieri a jenž oddávaje se úplně duchovním věcem, stal se světským bratrem řehole svatého Františka a byl proto zván bratr Puccio. A oddávaje se takto nábožnému životu, nemaje v domě nikoho, mimo manželku a služku, tak že proto nebylo mu třeba oddávat se velkým starostem, chodíval často do kostela. Poněvadž pak byl člověk sprostý a málo vtipný, odříkával svoje otčenáše, chodil na kázání, býval na mších, nikdy nechyběl při chvalozpěvech, jež zpívali bratři laikové, a postil se a bičoval a vychloubal se, že náleží k mrskačům.
Manželka jeho, jejíž jmeno bylo Isabella, dosud mladá, dvacetiosmi- až třicítiletá, svěží a krásná a boubelatá, jako jablíčko, pro nábožnost svého manžela a snad i pro jeho stáří bývala často nucena postiti se déle, než jí bylo milé. A když někdy chtěla spát anebo provozovat s ním kratochvíli, jal se jí vypravovati o životě Kristově anebo o kázáních bratra Nastagia, anebo o žalmech Máří Majdaleny a podobných věcech.
V tu dobu vrátil se z Paříže jakýs mnich jmenem don Felice, konventual u svatého Pankráce, jenž byl velmi mladý a krásné postavy a bystrého ducha a velké učenosti, s nímž bratr Puccio velmi se spřátelil. A poněvadž dovedl velmi dobře odstraňovati všechny jeho pochybnosti a mimo to, poznav jeho povahu, jevil se mu velkým svatouškem, počal jej bratr Puccio občas voditi do svého domu na obědy a večeře, jak se právě hodilo. A paní rovněž k vůli bratru Pucciovi se s ním spřátelila a ráda jej uctívala.
Když takto mnich docházel do domu bratra Puccia a vida manželku jeho tak svěží a boubelatou, poznal, čeho as se jí nedostává, umínil si, bude-li mu možno, že zbaví bratra Puccia namahání a nastoupí u ní na jeho místo. A dívaje se tu a tam na ni velmi úlisně, dosáhl toho, že zahořela v nitru svém stejnou žádostí, jak on. Když to mnich spozoroval, jakmile se mu zdála doba příhodná, promluvil s ní o své touze. Ale ačkoli shledal ji k tomu nakloněnu, provésti, čeho si přál, nemohl nalézt příležitosti, poněvadž mimo dům nikde se nechtěla sejíti s mnichem. V domě pak nebylo to možno, poněvadž bratr Puccio nikdy nechodil přes pole, což bylo mnichu velmi nemilé.
Konečně po dlouhém uvažování připadl na způsob, kterak by mohl pobýti s paní v jejím domě, aniž by vzniklo podezření, třeba by bratr Puccio sám byl doma. A když jednoho dne bratr Puccio jej navštívil, pravil k němu:
„Často již jsem pozoroval, bratře Puccio, že jest veškerá tvoje snaha, abys se stal svatým. Zdá se mi však, žes se k tomuto cíli dal zdlouhavou cestou, kdežto jest cesta mnohem kratší, kterouž papež a ostatní jeho nejvyšší preláti znají a také jí užívají, ale nechtějí, aby byla známa. Neboť řád duchovenstva, jež většinou žije z almužen, ihned by se rozpadl, poněvadž by lidé světští naň více nepamatovali almužnami, aniž čím jiným. Avšak poněvadž jsi můj přítel a velmi jsi mne uctil, a kdybych byl bezpečen, že nikomu na světě toho nezjevíš a že mé rady uposlechneš, naučil bych tě tomu.“
Bratr Puccio, jenž po tom velice toužil, jal se nejprve prositi velmi nalehavě, aby jej tomu naučil a pak přisahal, že nikdy, leda s jeho svolením, nikomu o tom nepoví, ujišťuje, že pokud mu jen bude možno, všemu se podrobí.
„Když mi to slibuješ,“ pravil mnich, „naučím tě tomu. Abys věděl, svatí otcové učí, že kdo se chce státi blahoslaveným, musí vykonati pokání, jemuž tě naučím, ale poslouchej bedlivě. Nepravím, že po tomto pokání nebudeš hříšníkem, jakým jsi teď, ale ujišťuji tě, že hříchy, jichž jsi se dopustil až do tohoto pokání, budou vyhlazeny a budou ti proto odpuštěny, a ony, jichž se dopustíš pak, nebudou připsány k tvému zatracení, nýbrž budou smyty svěcenou vodou, jako hříchy všední. Třeba tedy, aby se člověk nejprve s veškerou péčí vyzpovídal ze svých hříchů; pak třeba započíti půst a přísnou zdržbu, jež musejí trvat po čtyrycet dní; v té době nesmíš se dotknouti, neřku-li ženy cizí, ale ani své vlastní manželky. A mimo to je třeba, abys měl ve vlastním svém domě nějaké místo, odkud bys v noci mohl vidět nebe a kam se odebereš v hodinu večerní. Zde pak postavíš velký stůl, takový, abys stoje na nohou, mohl se naň tělem položit a maje nohy na zemi, roztáhnout paže jako ukřižovaný, a kdybys se chtěl zadržet za nějaké kolíčky, můžeš tak učinit. A tímto spůsobem, dívaje se na nebe; setrváš, nehýbaje se, až do rána. A kdybys byl učený, musil bys při tom odříkat jisté modlitby, které bych ti dal, ale poněvadž nejsi učený, třeba se, pomodliti tři sta otčenášů a třistakráte zdrávas na počest svaté Trojice, a hledě k nebi stále, měj na mysli Boha, jenž je stvořitelem nebe i země, a utrpení Kristovo, stoje tak, jak on visel na kříži. Pak, když udeří hodina jitřní, můžeš, chceš-li, odejíti a oblečen ulehnout na lože a pospat si. Ráno pak třeba jíti do kostela a slyšeti tu nejméně tři mše a pomodlit se padesát otčenášů a rovněž tolikráte zdrávas. Pak můžeš sprostně obstarati některé svoje záležitosti, máš-li co na práci, a pak poobědvat. O nešpořích pak opět budiž ve chrámě a pomodlíš se některé modlitby, které ti napíšu, bez nichž to nelze provést, a pak k večeru opět započít, jak jsem ti pravil. A čině takto, jakož i já jsem činil, pocítíš, dříve než nastane konec pokání, jakož pevně doufám, zázračné účinky věčného blahoslavenství, jestliže jsi vše to konal s pobožností.“
Na to pravil bratr Puccio: „To není věc tuze těžká, aniž tuze dlouhá, a mohu ji dost snadno provésti a pročež ve jmenu Božím chci počít v neděli.“
A rozloučiv se s mnichem, odešel domů a s jeho dovolením vypravoval vše své manželce. Paní uhodla dobře, proč měl státi až do rána a nehýbati se a co mnich obmýšlí. Poněvadž pak se jí zdál spůsob ten velmi dobrý, pravila, že s tím i se vším ostatním, co podnikne pro spásu své duše, jest spokojena, a že aby pokání jeho u Boha mělo větší prospěch, chce se s ním postit, ale neučiní nic jiného. Když se takto umluvili a přišla neděle, počal bratr Puccio svoje pokání a panáček z kláštera smluviv se s paní, v hodinu, kdy nemohl býti viděn, na večer přicházel k ní povečeřet, přinášeje vždy cos dobrého k snědku a cos dobrého k napití; pak spolu provozovali kratochvíli až do rána, načež mnich vstal a odešel a bratr Puccio šel spat.
Místo, jež si byl bratr Puccio zvolil pro svoje pokání, bylo nedaleko ložnice paniny a odděleno od ní toliko tenkou stěnou. Pročež když kdysi panáček z kláštera a paní při svých kratochvílích tuze dováděli, zdálo se bratru Pucciovi, jakoby se otřásalo celé patro. Tudiž, když se byl již pomodlil sto svých otčenášů, učiniv přestávku, zavolal na paní, aniž sebou pohnul, a tázal se jí, co tropí.
Paní, jež byla velmi rozmarná a snad právě jezdila po koni svatého Benekdita anebo svatého Jana Gualberta, odpověděla: „Nech toho, mužíčku, vrtím sebou, jak mohu.“
Na to zvolal bratr Puccio: „Proč se vrtíš? Co znamená to vrtění?“
Paní smějíc se a v dobrém rozmaru a snad také, že měla příčinu, smáti se, odpověděla: „Což pak nevíte, co to znamená? Nuže, já to slyšela tisíckrát; kdo se na večer postí, celou noc se vrtí.“
Bratr Puccio uvěřil, že půst byl příčinou, že nemohla spát a proto sebou na loži vrtěla, pročež v plné důvěře jí pravil: „Paní, však jsem ti říkal, abys se nepostila, ale když jsi to sama chtěla, nemysli více na to a hleď usnout; vždyť sebou tak obracíš na posteli, až se všecko třese.“
Na to pravila paní: „Nestarej se o to, vím, co dělám: proveď jen dobře svoji věc, já také si pohovím, jak mohu.“
Bratr Puccio se na to odmlčel a počal opět svoje otčenáše. Paní pak a panáček z kláštera po této noci dali si připravit lože v jiné světnici, kdež, pokud trvalo pokání bratra Puccia, mívali velkou kratochvíli. A když mnich odešel, odebrala se paní do své ložnice, kam brzy po té přicházel bratr Puccio, vykonav svoje pokání.
Zatím co bratr Puccio tímto spůsobem pokračoval ve svém pokání a paní s mnichem ve svých kratochvílích, a častěji žertujíc s ním, pravila: „Uložil jsi bratru Pucciovi pokání, které nám zjednalo ráj.“
A poněvadž se jí to velmi líbilo, přivykala této klášterní stravě, neboť muž její byl ji často zanedbával, tak že i když pokání bratra Puccia bylo skončeno, nalezla prostředek, kterak se s ním scházeti jinde a potají dlouho se s ním těšila. Pročež — aby poslední slova souhlasila s prvními — stalo se, kdežto bratr Puccio, konaje pokání, domníval se, že si dobývá ráj, dostal do něho mnicha, jenž mu byl k němu ukázal cestu, a svoji manželku, kteráž s ním žila u velkém nedostatku toho, čím ji panáček z kláštera, jsa milosrdný, hojně opatřil.“