| Dekameron — Den třetí Giovanni Boccaccio | ||
| Úvod | Povídka prvá | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Úvod |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Introduzione |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 235–239. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Kdež za vlády Neifily vypravuje se o těch, kdož toho, po čem velice toužili, důvtipem svým dosáhli, aneb toho, čeho pozbyli, opět nabyli.
Jitřní červánky počínaly se již zlatit blížícím se sluncem, když královna v neděli povstala a dala probudit všechnu svoji družinu. A již mnohem dříve poslala správce domu na místo, kam se měli odebrati, aby připravil čeho třeba. Týž vida pak, že královna chystá se na cestu, dal naložit ihned všechno ostatní a se soumary a s ostatním služebnictvem ihned se vydal na cestu za dívkami a pány.
Královna volným krokem, sledována a provázena dívkami a třemi mladíky, za zpěvů mnohých slavíků a jiných ptáčat, stezkou málo používanou, avšak plnou zelených bylin a květin, jež při vycházejícím slunci vesměs se počaly otvírat, šla směrem západním. A když hovoříce, žertujíce a smějíce se vespolek, ušli asi dva tisíce kroků, ještě před půl třetí hodinou po slunce východu uvedla je ku krásnému a nádhernému paláci, jenž poněkud povýšen nad rovinou, stál na malém návrší. Když do něho vešli a všechno si prohlédli a viděli velké síně a pokoje poklizené a zdobené a úplně opatřené vším, čeho třeba, velice si vše chválili a soudili, že pán toho všeho jest osoba zajisté znamenitá. Pak sestoupivše, chválili snad ještě více rozsáhlý a pěkný dvůr a sklepy plné nejlepších vín a nejchladnější vody, jež tu hojně prýštila.
Zde, aby si poněkud odpočinuli, usedli na pavlanu, odkud bylo lze přehlédnout celý dvůr, kdež vše bylo plno kvítí a lupení, jež předvečerní doba poskytovala, a rozšafný správce domu přišed, častoval a občerstvoval je vzácnými lahůdkami a nejlepšími víny. Pak davše si otevříti zahradu, jež sousedila s palácem a kolem do kola byla obklíčena zdí, vešli do ní. A když na první pohled zdála se jim všecka báječně krásna, počínali ji prohlížeti též v jednotlivých částech.
Mělať zahrada kolem dokola i středem ve mnohých částech cesty široké a zcela přímé, zastíněné trsy révy, jež vzbuzovaly pěknou čáku, že budou míti letos hojně hroznů, a nyní pak vesměs v květu vydávaly po celé zahradě líbeznou vůni, jež se mísila s vůní mnohých jiných květin, jež v tomto sadě voněly, tak že se zdálo, jako by tu bylo shromážděno všechno drahé koření, jež se kdy zrodilo v zemích vzdálených. Kraje cest těchto vroubeny byly hustě růžemi bílými a červenými a jasmínem, tak že nejen z rána, ale i když slunce stálo vysoko, bylo možno procházeti se tu ve vonném a příjemném stínu, aniž sem slunce dosáhlo. Kolik a jaké a jak uspořádané byly rostliny, jež se tu nalézaly, bylo by dlouho vypravovat, avšak není jediné pěkné květiny, jež se v našem kraji daří, aby tu nebyla v hojnosti. Uprostřed pak — což bylo neméně chvalitebné, než ostatní, co se tu nalezalo — byla lučina s travou drobnou a tak zelenou, že se zdála skorem černá, posetá snad tisícerými druhy květin a obklopena kolkolem skvěle zelenými a svěžími pomeranči a cedry, jež majíce plody loňské i nové i květy, nejen poskytovaly příjemného stínu očím, ale i čichu velmi byly líbezny.
Uprostřed tohoto trávníku nalezala se nádržka z bělostného mramoru s překrásnými řezbami. Do této nádržky, nevím, zdali přirozenou silou, či umělou, socha stojící na sloupu uprostřed nádržky vrhala tolik vody a tak vysoko k nebi, — odkud s příjemným zvukem jasná jako křišťál spadala do nádržky — že jí bylo více, než stačilo ke hnání mlýna. Voda pak — jež byla v nesmírné hojnosti v nádržce, — skrytými chodbami opouštěla trávník a strouhami pěkně a uměle upravenými vycházejíc opět na světlo obklopovala jej a odtud podobnými struhami rozváděna po celé zahradě, shromažďovala se konečně na jednom konci, odkud z krásné zahrady vycházela. Zde pak stékajíc čistá a jasná do údolí, než tam dospěla, s velkou silou a nemalým ziskem pro vlastníka hnala dva mlýny.
Pohled na tuto zahradu, krásné její uspořádání, byliny a nádržku i vodu, z ní vytékající, tolik zalíbil se všem dívkám a těm mladíkům, že všichni jali se ujišťovati, je-li možno vytvořit ráj, nemožno si jej představiti jinak, než jako tuto zahradu, a ani nevěděli, jakou ještě krásu by k tomu mohli vymyslit.
Procházejíce se tudiž nanejvýš opojeni, vijíce si krásné věnce z větví všelikých stromů a naslouchajíce stále as dvacaterému druhu zpěvu ptačího, kteří, jakoby se navzájem zkoušeli ze zpěvu, objevovali stále nové krásy, jež žasnouce nad ostatními krásami zprvu nebyli spozorovali. Neboť viděli v této zahradě skorem na sta druhů pěkných živočichů, a na vzájem si je ukazovali, kterak tu vyskakovali králíci, onde běželi zajíci, zde odpočívaly srny a jinde opět pásli se mladí jeleni. A mimo to mnohé jiné druhy neškodných zvířat, každé podle své chuti, takřka ochočené, tu pobíhaly a veselily se. Toto vše, mimo jiné příjemnosti, nad míru přispělo k jejich zábavě.
Avšak když se dosti byli naprocházeli, prohlížejíce brzy to, brzy ono, dali kolem pěkné vodní nádržky postaviti stoly a když byli zapěli šest písní a provedli několik tanců, když se uzdálo královně, pojedli. A byvše znamenitě, pěkně a spořádaně obslouženi dobrými i chutnými krměmi a rozveselivše se tím více, povstali a oddali se na novo hudbě, zpěvu a tanci, až královně se zdálo, že pro vzrůstající vedro bylo by na čase, aby, kdo chce, šel spat. Někteří odešli, ale někteří překonáni krásou tohoto místa nechtěli, nýbrž zůstavše tu, ti čtouce povídky, oni hrajíce v šachy neb vrhcáby se bavili.
Když pak minula hodina devátá, povstali všichni a občerstvivše tváře studenou vodou, odebrali se dle rozkazu královnina na trávník, blíže vodní nádržky a zde podle obyčeje se usadivše, očekávali, až se počne vypravovat o úkolu, který královna navrhla. První z nich, jemuž to královna uložila, byl Filostrato, jenž počal takto: