| Dekameron — Den pátý Giovanni Boccaccio | ||
| Povídka druhá | Povídka třetí | Povídka čtvrtá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka třetí |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Terza |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 133–142. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Pietro Boccamazza uprchne s Agnolellou a upadnou mezi lotry; dívka uprchne do lesa, odkud uvedena do jakéhos hradu. Pietro jat, ale vysvobodil se z rukou lotrů a po některých příhodách dostane se na týž hrad co Agnolella a oženiv se s ní vrátí se s ní do Říma.
Všichni chválili povídku Emiliinu a královna seznavši, že jest skončena, obrátila se k Elise a nařídila jí, aby pokračovala. Dívka ochotně poslechnuvši, počala takto:
„Vzpomínám si, rozmilé dívky, na ošklivou noc, jaké zažili dva mladí lidé, málo opatrní, ale poněvadž na ni následovalo mnoho dnů veselých, hodlám o tom vypravovat, poněvadž to odpovídá našemu úkolu.
V Římě, — jenž kdysi, jako nyní jest ocasem, býval hlavou světa — žil, není tomu dávno, jakýs mladík, jehož jmeno bylo Pietro Boccamazza, z římské rodiny velmi ctihodné, jenž se zamiloval do překrásné a roztomilé dívky, jejíž jmeno bylo Agnolella a byla dcerou muže, jemuž říkali Gigliuozzo Saullo, jenž byl sice z rodu sprostého, ale velmi u Římanů oblíbeného. A zamilovav se do ní, dovedl toho, že i dívka neméně zamilovala se do něho, jako on do ní. Pietro puzen horoucí žádostí, tak že se mu zdálo, že nemůže déle snášeti trýzeň, kterou mu spůsobovala touha po ní, žádal o její ruku.
Když se o tom dozvěděli jeho příbuzní, všichni shrnuli se na něho a s velkým povykem mu zatracovali jeho úmysl a mimo to dali vzkázat Gigliuozzovi Saullovi, aby nikterak nedbal slov Pietrových, neboť kdyby tak učinil, nikdy by jej nepovažovali za přítele a příbuzného. Pietro vida, že mu zatarasena cesta, kterou jedině domníval se dosíci toho, po čem toužil, div nezemřel bolestí. A jen kdyby byl Gigliuozzo svolil, byl by ji proti vůli všech svých příbuzných pojal za manželku.
Ale tu mu napadlo, že kdyby dívka svolila, bylo by lze přece dospěti k cíli, a proto, když zvěděl prostřednictvím dohazovačky, že by jí to bylo vhod, umluvil s ní, že spolu uprchnou z Říma. Když vše náležitě bylo smluveno, vstal Pietro jednoho jitra co nejčasněji, spolu s ní vsedl na koně a dali se cestou k Alagně, kdež Pietro měl některé přátele, v něž velmi spoléhal. A takto jedouce a nemajíce nikterak pokdy na lásku, poněvadž se obávali, že budou pronásledováni, po cestě toliko hovořili spolu o lásce, hledíce jeden na druhého a tu a tam se políbili.
Tu stalo se, poněvadž Pietro neznal cestu jak náleží, že když byli vzdáleni od Říma as osm mil, na místě, aby se dali právo, uhnuli na levo. A nejeli takto ještě ani dvě míle, když se přiblížili ke hradu, odkud rovněž byli viděni a odkud náhle vyrazilo as dvanácte ozbrojených jezdců. Když již byli na blízku, spozorovala je dívka, jež zděšena zvolala:
„Pietro, prchejmež, chceme li se zachránit; přepadnou nás.“
A co nejrychleji mohla, obrátila svého koně k velikému lesu a pobídnuvši jej ostruhami, zadržela se předku sedla, popustila mu uzdu a kůň takto pobídnut, uháněl k lesu.
Pietro, jenž byl hleděl více do její tváře, než na cestu, nespozoroval tak záhy jako ona zjevivší se jezdce a nepozoruje jich ještě se ohlížel, odkud přijíždějí, byl jimi překvapen a jat, načež mu vzali koně. Když pak se ho tázali, kdo jest, a on odpověděl, jali se radit a pravili:
„Tento náleží ku přátelům našich nepřátel. Co bychom provedli jiného, než obrat jej o jeho šaty a jeho koně a na potupu Orsinů oběsit jej na některém z těchto dubů?“
A když všichni s touto radou souhlasili, nařídil Pietrovi, aby se svlékl. Když pak se svlékal, maje již tušení, že se blíží neštěstí, stalo se, že houf nejméně dvaceti pěti ozbrojenců náhle se objevil za nimi volaje: „Zabte je! zabte je!“ Překvapení lotři nechali Pietra a chtěli se bránit, ale vidouce, že je jich mnohem méně, než útočníků, dali se na útěk a druzí následovali.
Pietro vida to, ihned sebral svoje věci, skočil na svého koně a co nejrychleji mohl jal se ujíždět tudy, kudy byl viděl prchati dívku. Avšak poněvadž v lese nebylo cesty ani stezky, aniž slyšel dusot koní, tu když se zdálo, že jest již bezpečen před těmi, co jej byli jali, i před těmi, co je přepadli, nenalézaje své dívky, nanejvýš zarmoucen jal se oplakávati svoje neštěstí a procházeti tu a tam lesem, volaje její jmeno. Avšak nikdo mu neodpovídal a on se neodvažoval vrátit se a nevěděl, kam by se dostal, kdyby šel dále. Mimo to pak obával se dravé zvěře, jež snad obývala tento les, a bál se zároveň o sebe i o svoji milenku, a každé chvíle se strachoval, že ji nalezne rozsápanou vlkem neb medvědem.
A takto nešťastný Pietro bloudil po lese celý den křiče a volaje a často jda nazpět, kdežto se domníval, že jde ku předu, až pak od křiku a pláče i od strachu a dlouhého postu tak byl zemdlen, že nemohl dále. A vida, že nastala noc, a nevěda jiné rady, sestoupil s koně u velkého dubu, přivázal koně ke stromu, a aby v noci nebyl roztrhán šelmami, vylezl na strom. A když za chvíli vyšel měsíc a vyjasnilo se, tu Pietro neodvažuje se usnouti, aby nespadl — ačkoliv, i kdyby byl měl větší pohodlí, nebyly by mu daly pokoje bolest a starosti o dívku — a tak vzdychaje a plakaje a proklínaje svoje neštěstí, bděl po celou noc.
Dívka prchajíc, jak jsme již pravili, nevědouc, kam jede, leda že ji kůň nese tam, kam se mu zdá, zajela do lesa tak hluboko, že nemohla více vidět místo, kudy byla do něho vjela. Pročež, právě jak činil Pietro, celý den buď čekajíc, buď jedouc dále a plačíc a volajíc a stěžujíc si na svoji nehodu, bloudila pustinou. Na konec vidouc, že Pietro nepřichází a že se blíží již večer, tu nalezši stezku dala se po ní, a když byl kůň ujel as dvě míle, uzřela v dálce domek, k němuž se co nejrychleji odebrala, a nalezla zde hodného muže velmi starého a jeho manželku rovněž starou. Tito vidouce ji samotnu, tázali se jí:
„Ó, dceruško, co hledáš v tuto hodinu tak samotna v této končině?“
Dívka s pláčem odpověděla, že zbloudila v lese od své společnosti, a tázala se, jak daleko jest do Alagny.
Na to odpověděl hodný muž:
„Dcero moje, to není cesta do Alagny; odtud je tam přes dvanáct mil.“
Dívka se na to tázala:
„A jest tu na blízku nějaká hospoda, kde bych mohla přenocovat?“
Ale hodný muž jí odpověděl:
„Není nikde hospody tak blízko, abys tam mohla dorazit za dne.“
Tu jej dívka prosila:
„Byli byste tak laskavi, když nemohu jinam, a nechali byste mne pro milosrdenství boží u sebe přes tuto noc?“
Hodný muž odpověděl:
„Milá dívko, že u nás tuto noc pobudeš, jest mi milé. Ale přece ti musím připomenout, že touto končinou potuluje se dnem i nocí všeliká čeládka od přátel i nepřátel, jež mnohdy natropí veliké neplechy a veliké škody. A kdyby na neštěstí, zatím co tu budeš, sem vnikli a viděli tě mladou a krásnou a spůsobili ti příkoří a hanbu, nemohli bychom ti přispět ku pomoci. Chtěl jsem ti to povědět, abys později, kdyby se cos podobného přihodilo, nestěžovala si na nás.“
Dívka vidouc, že je již pozdě, ačkoli ji slova starcova lekala, pravila:
„Je-li v tom vůle boží, zachrání vás i mne od tohoto neštěstí. Kdyby však se to stalo, jest méně zlé, býti dávena lidmi, než rozsápána v lese šelmami.“
A řkouc to sestoupila s koně a vešla do chýže chudého muže a zde s oběma manželi z toho, co právě měli, chudobně povečeřela a úplně oděna ulehla spolu s nimi na lože, ale po celou noc nepřestávala vzdychat a oplakávat osud svůj i Pietrův, nevědouc, má-li se nadít od něho čeho jiného než zlého.
Když se již blížilo k ránu, zaslechla hlučný dusot jezdců, povstala tedy a vyběhla na dvůr, jenž byl za chýží, a spatřivši tu v jednom koutě velkou kupu sena, skryla se v ní, aby kdyby tito lidé tam přišli, nebyla tak brzy nalezena. A jedva byla skryta, přibyla velká tlupa loupežníků ke dveřím chýžky, dali si otevřít, vešli do vnitř a nalezše na dvoře koně dívčina ještě zcela osedlaného, tázali se, komu náleží.
Hodný muž nevida dívky, odpověděl:
„Není tu nikoho, mimo nás. Tento kůň pak, jenž bezpochyby někomu utekl, přiběhl sem včera večer a zavedl jsem jej sem, aby ho vlci nesežrali.“
„Tak tedy,“ pravil náčelník chasy, „bude dobrý pro nás, když nemá pána.“
Na to usadili se všichni v chýži, někteří odebrali se též na dvůr a odložili svoje kopí a svoje štíty, a tu stalo se, že jeden z nich z pouhé svévole mrštil svým kopím do sena a nechybělo mnoho a byl by dívku usmrtil a ona málem by se byla prozradila, neboť kopí zarazilo se tak blízko vedle ní, že ostří jeho roztrhlo jí šat na levém prsu. Tu málem by byla vzkřikla, obávajíc se, že byla raněna, ale vzpamatovavši se, kde se nalezá, třesouc se zůstala zticha.
Chasa zatím, kde se hodilo, pekla svoji zvěřinu a jiné maso, jedla a popíjela a odešla zase po svých, vzavši s sebou koně dívčina. Když byli již dosti daleko, tázal se hodný muž své manželky:
„Kam se poděla naše dívka, co včera večer k nám přišla, že jsem ji neviděl od té chvíle, co jsme se probudili?“
Hodná žena odpověděla, že neví, a vyšla hledat ji. Dívka poznavši, že lotři odešli, vylezla ze sena. Nad tím se hodný muž velmi potěšil, neboť viděl, že se nedostala do rukou lotrů, a poněvadž již byl den, pravil k ní:
„Teď, když se rozednilo, libo-li ti, doprovodíme tě do hradu, jenž je pět mil odtud, ale budeš muset jít pěšky, neboť ti lotři, co právě odtud odešli, vzali s sebou tvého koně.“
Dívka oželela ztrátu koně a prosila je pro Boha, aby ji dovedli na hrad. Vydali se tedy na cestu o třetí hodině od východu slunce. Hrad náležel přívrženci Orsinů, jehož jmeno bylo Liello di Campo di Fiore, a náhodou byla tu toliko jeho manželka, paní velmi laskavá a nábožná. Spatřivši dívku ihned ji poznala a s velkou radostí uvítala a ihned chtěla řádně zvědět všechno, co se přihodilo.
Dívka vypravovala jí vše. Paní, jež znala též Pietra, jenž byl přítelem jejího manžela, byla zarmoucena nehodou, jež se mu přihodila, a slyšíc, kde byl přepaden, soudila, že jest mrtev. Pravila tedy k dívce:
„Poněvadž nevíš, co se stalo s Pietrem, zůstaň zde u mne, dokud mi nebude možno poslati tě v bezpečném průvodu do Říma.“
Pietro bdící na dubu v největších trampotách, spozoroval o půlnoci as dvanáct vlků, kteří zvětřivše koně, obklopili jej. Kůň ucítiv je trhl sebou, přetrhal opratě a a chtěl jim uprchnout, avšak jsa obklopen nemohl tak učinit a ačkoliv se jim mnoho zuby a kopyty bránil, přece na konec byl přemožen a rozsápán, načež se na něm popásli tak, že zanechali toliko kosti a odběhli.
Pietro, jemuž se zdálo, že kůň je mu soudruhem a podporou v trampotách, na nejvýš se zarmoutil, i zdálo se mu, že nikdy z lesa nevyvázne. Když pak již bylo k ránu a on na dubu hrozně trpěl zimou a neustále ohlížel se kolem, spatřil as míli odtud velký oheň. Tu, poněvadž již byl bílý den, ne bez obavy sestoupil s dubu a zamířil k ohni, jda tak dlouho, až přišel k němu. Nalezl kolem ohně pastuchy pojídající a veselící se, kteří jej milosrdně přijali. Když pak pojedl a ohřál se, vypravoval jim o svých nehodách a kterak sem přišel zcela sám a tázal se jich, zdali tu nikde na blízku není vesnice neb hrad, kam by se mohl uchýlit.
Pastýři odpověděli, že na tři míle odtud nalezá se hrad Liella di Campo di Fiore, kdež právě mešká jeho manželka. Pietro, jemuž to bylo nanejvýš milé, prosil je, aby někdo z nich doprovodil jej až ke hradu, což dva z nich milerádi učinili.
Když tam Pietro přišel a ocítil se u svých známých, právě přemýšlel o tom, kterak by dosáhl, aby hledali v lese dívku, když byl zavolán paní hradu. Odebral se okamžitě k ní a spatřiv u ní Agnolellu zaradoval se nade všechno pomyšlení. Pudilo ho to, aby ji objal, avšak ostýchaje se před paní, zanechal toho. A jestliže se velmi radoval, radost dívčina nebyla o nic menší.
Urozená paní jej přijala a uctila a zvěděvši od něho, co se stalo, kárala jej velice, že jednal proti vůli svých příbuzných. Avšak vidouc, že je k tomu odhodlán stůj co stůj a že dívka s tím souhlasí, pravila:
„Proč bych se namáhala? Oba se milují, oba se znají, oba jsou nám stejně přátely, jejich úmysl jest počestný a věřím dokonce, že se líbí Bohu, neboť zachránil jeho od oběšení a ji od probodení kopím, oba pak od lesních šelem, a pročež staniž se tak.“
A obrátivši se k nim pravila:
„Jestliže jest vaším úmyslem, státi se mužem a ženou, nemám ničeho proti tomu a svatba nechať se vykoná zde nákladem Liellovým. Smířiti vás pak s vašimi příbuznými zajisté se mi podaří.“
Pietro tedy pln radosti a Agnolella ještě radostněji slavili tu svůj sňatek a pokud bylo možno uprostřed hor, vystrojila jim urozená paní okázalou svatbu a zde též s rozkoší požívali prvního ovoce své lásky.
Pak po několika dnech paní s nimi vsedla na koně a v bezpečném průvodu vrátili se do Říma. Zde nalezli sice příbuzné Pietrovy velmi rozhněvané tím, co byl provedl, ale paní obnovila mezi nimi mír a Pietro se svou Agnolellou v klidu a rozkoších žili až do svého stáří.“