| Dekameron — Den pátý Giovanni Boccaccio | ||
| Povídka sedmá | Povídka osmá | Povídka devátá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka osmá |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Ottava |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 176–183. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Nastagio degli Onesti miluje dívku z rodu Traversari a utrácí svoje jmění, aniž by dosáhl její lásky. Na domluvy svých přátel odebere se do Chiassi, kdež spatří rytíře honiti dívku, kterou usmrtí a dá ji pozříti dvěma psům. Pozve příbuzné svoje a dívčiny ke snídani a dívka spatřivši onen krvavý výjev a obávajíc se stejného osudu, pojme Nastagia za manžela.
Když se Lauretta odmlčela, počala na rozkaz královnin Filomena takto:
„Rozmilé dívky, jakož u nás milosrdenství dochází chvály, tak i božská spravedlnost přísně trestá ukrutnost. Abych vám to dokázala a pohnula vás, abyste ji úplně od sebe zapudily, hodlám vám vypravovati povídku rovněž pohnutlivou, jak zábavnou.
V Ravenně, prastarém to městě v Romagni, žilo kdys mnoho velmi urozených a vážených lidí, mezi nimi i mladík jakýs jmenem Nastagio degli Onesti, jenž po smrti svého otce a jednoho ze svých strýců stal se nad pomyšlení bohatým. Zamiloval se, jakož se přihází mladíkům, do jedné z dcer pana Paola Traversariho, dívky mnohem urozenější, než byl on, doufaje, že svými skutky ji pohne, aby jej milovala. Avšak jakkoli skutky jeho byly neobyčejné, krásné a chvalitebné, nejen se jí nezalíbil, nýbrž zdálo se mu, že spíše mu škodí, tak krutě, nemilosrdně a nevlídně chovala se k němu dívka, kterou miloval, jsouc buď svojí neobyčejnou krásou, anebo svou urozeností tak hrda a plna pohrdání, že ani on, aniž co se jemu líbilo, nenalezli u ní obliby.
Nastagio nesl to tak těžce, že často z bolesti a po mnohém stesku byl jat touhou usmrtit se. Pak vzpamatovav se přece, umiňoval si nejednou, že jí zanechá, anebo bude-li možno, pojme k ní nenávist, jak ona jej nenáviděla. Avšak marně se oddával takovýmto úmyslům, neboť se zdálo, že čím méně měl naděje, tím více vzrůstá jeho láska. Když mladík takto nepřestával býti přepjatý, jak ve své lásce, tak ve svých útratách, zdálo se některým jeho přátelům a příbuzným, že by takto zmrhal jak svůj život, tak svoje jmění. Proto často mu domlouvali a radili mu, aby opustil Ravennu a po nějakou dobu přebýval jinde, by takto učinil přítrž své lásce i svým útratám.
Z těchto rad si tropil Nastagio často smích, ale přece konečně po mnohých domluvách, nemoha déle odpírat, slíbil, že tak učiní. A dav vykonati velké přípravy, jakoby se chtěl odebrati do Francie, nebo do Španělska, neb do jiné vzdálené končiny, vsedl na kůň a provázen četnými přátely, opustil Ravennu a odebral se do místa vzdáleného od Ravenny as tři míle, jehož jmeno bylo Chiassi. Zde pak dav rozbíti stany a postaviti baráky, pravil ke svým soudruhům, že zde zůstane, aby se vrátili do Ravenny.
Nastagio usadiv se tu, jal se tu vésti nejpěknější a nejznamenitější život a zval brzy toho, brzy onoho na večeři neb na oběd, jak míval ve zvyku. Tu stalo se as na počátku května, za překrásné pohody, an opět vzpomínal ukrutné dívky, nařídiv svému služebnictvu, aby jej nechali o samotě, by mohl lépe po své libosti přemýšlet, že jda co noha nohu mine, v zamyšlení zašel do smrčiny. Byla již minula skorem pátá hodina po východu slunce a byl již skorem uprostřed lesa, nepomýšleje na jídlo, aniž na co jiného, když náhle se mu zdálo, že slyší velký nářek a úpěnlivý pokřik ženského hlasu.
Vytržen ze svých zamilovaných myšlenek pozvedl hlavu, aby viděl, kde se nalezá, a podivil se, vida se v lese. Tím více však se podivil, pohleděv před se a vida hustým křovím a trním prchati k sobě překrásnou nahou dívku, prostovlasou a celou rozedranou trním a křovím, plačící a volající velikým hlasem o milost. Mimo to viděl po jejích bocích dva velké divoké psy, kteří ji zuřivě pronásledovali a kdekoli ji mohli popadnout, ji kousali. Za nimi pak spatřil na vraníku černého jezdce, ve tváři hrozně zamračeného, jenž s dýkou v ruce vyhrožoval jí smrtí slovy hroznými a hanlivými. Pohled tento naplnil duši jeho úžasem a hrůzou a konečně i milosrdenstvím s nešťastnou dívkou, z čehož vznikla touha, osvobodit ji z této hrozné úzkosti a od smrti, kdyby to bylo možno. Nemaje však zbraní, ulomil se stromu větev na místě obušku a chtěl se takto postavit psům i jezdci. Avšak jezdec vida to, volal na něho z daleka:
„Nastagio, nestav se mi na odpor, nechať psi a já vykonáme, co tato nešlechetná žena zasluhovala.“
A když to dopověděl, psi zahryznuvše se dívce do boku zastavili ji a jezdec seskočil s koně. Tu Nastagio přiblíživ se k němu pravil:
„Nevím, kdo jsi, ačkoli mne znáš, ale pravím ti tolik, že jest velmi nešlechetné, když ozbrojený jezdec chce usmrtit nahou ženu a štve na ni psy, jako by to byla divá zvěř. Zajisté budu ji hájit, jak jen mohu.“
Na to pravil jezdec:
„Nastagio, žil jsem kdys v tvém rodišti, a byl jsi ještě malý hošík, když já, jehož jmeno bylo pan Guido degli Anastagi, byl mnohem více zamilován do této, než tys nyní zamilován do Traversarovy. Její pýchou a ukrutností byl jsem tak nešťasten, že jsem jednoho dne touto dýkou, kterou vidíš v mé ruce, v zoufalství se usmrtil a byl odsouzen k věčnému trestu. Netrvalo dlouho a ta, jež se z mé smrti nadmíru radovala, zemřela a pro hříšnou svoji ukrutnost a pro radost, jakou měla z mého trápení, — začež se nekála, poněvadž se byla domnívala, že to není hřích, nýbrž zásluha, — rovněž odsouzena k pekelným trestům. Když se dostala do pekel, bylo jí i mně uloženo za trest, aby prchala přede mnou, já pak, jenž ji byl tolik miloval, abych ji pronásledoval jako úhlavní nepřítelkyni a ne jako milovanou dívku. Kdykoli pak ji dohoním, vždy touto dýkou, kterou jsem se usmrtil, usmrtím ji, otevru jí hruď, vytrhnu jí z těla její tvrdé a chladné srdce, kam nikdy nevnikly láska a milosrdenství, i s ostatními útrobami a hodím je na pospas psům. Ale za nedlouho podle spravedlnosti a všemohoucnosti boží, jako by nebyla mrtva, opět obživne a znovu počne její žalostný útěk, a psi a já ji pronásledují. Tak se stává, že každého pátku ji zde dohoním a zde ji rozsápu, jak uvidíš. Avšak nemysli si, že v jiné dny odpočívám, nýbrž honím ji na jiných místech, kde krutě se mnou smýšlela a nakládala. A stav se takto z jejího milovníka nepřítelem, jak vidíš, musím ji tímto spůsobem pronáslevati tolik let, kolik měsíců byla ke mně ukrutná. Nech mne tudíž vykonat soud boží, nechtějž se vzpírati tomu, čemu nemůžeš zabránit.“
Nastagio slyše tato slova, všecek pozbyl mysle, vlasy se mu hrůzou ježily, když ustoupil a hleděl na nešťastnou dívku, a počal se pln strachu dívat, co jezdec bude činit. Jezdec skončiv svoji řeč, jako vzteklý pes vrhl se s dýkou v ruce na dívku, jež klečíc a držána oběma hafany, křičíc prosila o milost. Tu celou silou proklál jí prsa, až dýka na druhé straně pronikla. Dívka utrživši ránu padla na tvář, neustále plačíc a křičíc; jezdec pak chopiv se nože, otevřel jím bok a vytrhnuv srdce a útroby, hodil je oběma hafanům, kteří hltavě ihned je pozřeli. Netrvalo dlouho a dívka, jako by se jí nic nebylo přihodilo, náhle povstala a jala se prchat k moři a psi za ní, stále na ni dorážejíce. Jezdec pak chopiv se své dýky, vstoupil na kůň a jal se ji znova stíhat a za malou chvíli byli tak daleko, že Nastagio jich více neviděl.
Mladík spatřiv tyto věci, dlouhou chvíli zůstal státi pln útrpnosti i strachu, brzy však přišlo mu na mysl, že by tato událost mohla mu velmi prospět, když se přiházela každého pátku. Pročež zapamatovav si místo, vrátil se k své čeledi a pak, když se mu zdálo na čase, poslal pro svoje příbuzné a přátele a pravil k nim:
„Dávno jste mi domlouvali, abych zanechal lásky k té, jež mnou pohrdá, a učinil konec svým útratám. Jsem odhodlán učiniti tak, dokážete-li k vůli mně jedinou věc, aby příští pátek pan Paolo Traversari se svou manželkou a dcerou a všemi příbuznými a jinými, kdož by vám byli vhod, přišli sem ke mně na oběd. Proč si toho přeji, uvidíte sami.“
Přátelům zdála se ta věc dosti snadná a vrátivše se do Ravenny, pozvali ony, jež si Nastagio přál, a jakkoli bylo krušno příměti k tomu dívku, kterou Nastagio miloval, přece konečně šla s ostatními.
Nastagio dal připraviti znamenitou hostinu a dal postaviti stany nedaleko místa, kde byl viděl muka ukrutného děvčete. Usadiv pak mužské i ženské ke stolům, nastrojil to tak, že dívka, kterou miloval, seděla právě proti místu, kde se měl ukrutný výjev zjevit.
Právě přinášeli poslední krmi, když všichni zaslechli zoufalý pokřik štvaného děvčete. Všichni se tomu podivili a tázali se, co to, nikdo však nedovedl povědět, a vstali všichni a dívali se, co by to mohlo být, i spatřili mučenou krasavici a jezdce se psy. Netrvalo dlouho a byli mezi nimi. Psi a jezdec způsobili velký povyk a mnozí z přítomných, aby přispěli dívce, vrhli se proti nim. Avšak jezdec promluviv k nim, jak byl promluvil k Nastagiovi, nejen je přinutil, aby ustoupili, ale všechny polekal a naplnil úžasem. A když činil dívce, co byl před tím činil, všechny dívky a ženy — a byly mezi nimi mnohé, jež byly spřízněny i s týranou dívkou i s jezdcem, a jež se pamatovaly i na jeho lásku i na jeho smrt, — rovněž usedavě plakaly, jako by se to dělo jim samým.
Když hrozný výjev byl u konce a dívka a jezdec zmizeli, povstaly mezi těmi, kdož jej byli viděli, mnohé a rozmanité řeči, avšak mezi těmi, kdož nejvíce byli postrašeni, byla ukrutná dívka, kterou Nastagio miloval, jež byla vše zřetelně viděla a slyšela a poznala, že více než kohokoli jiného tyto věci týkají se jí, vzpomínajíc, kterak byla neustále ukrutná vůči Nastagiovi. Pročež se jí zdálo, že již již prchá před ním, plným hněvu, a že má již po bocích hafany. A takový byl její strach, co jí z toho pojde, že se nemohla dočkat — k čemu se ostatně ještě téhož večera naskytla příležitost — by se jí nestalo podobně, aby mohla Nastagiovi oznámit, že změnila nenávist v lásku. I poslala věrnou svoji služku potají k Nastagiovi, aby jej poprosila jménem jejím, by byl tak laskav, aby přišel k ní, že jest ochotna učiniti vše, co mu libo.
Nastagio dal jí odpovědět, že jest tím velmi potěšen, ale že libo-li jí, chce míti svoji rozkoš ve vší počestnosti a proto že by si přál pojmouti ji za manželku. Dívka vidouc, že není jediné dívky, jež by se nechtěla státi manželkou Nastagiovou, vzkázala mu, že svoluje. Pročež sama vyřizujíc poselství, pravila otci i matce, že by se ráda stala manželkou Nastagiovou. Rodičové byli tím velmi spokojeni a příští neděli Nastagio se s ní ženil a slavil svatbu a dlouho s ní žil vesele.
Onen strach pak byl příčinou nejen této šťastné příhody, ale všechny dívky ravennské byly tak postrašeny, že pak vždycky mnohem spíše povolovaly touhám mužů, než před tím.“