| Dekameron — Den druhý Giovanni Boccaccio | ||
| Úvod | Povídka prvá | Povídka druhá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka prvá |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Prima |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl prvý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 91–97. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Martellino staví se mrzákem a předstírá, jakoby u hrobu svatého Jindřicha byl se uzdravil. Když podvod jeho objeven, byl zbit a pak jat ocítí se u velkém nebezpečí, že bude oběšen, ale konečně vyvázne.
„Často, rozmilé dívky, se stává, že ti, kdož obmýšlejí, tropiti si šprýmy z jiných a především z věcí, jež zasluhují úcty, sami uvádí se v posměch a mnohdy upadají i v nebezpečí. Protož, abych poslechla rozkazu královnina a dala příklad svojí povídkou dle daného úkolu, zamýšlím vypravovati vám, jaká z počátku zlá nehoda se přihodila jednomu z našich krajanů a jak z ní mimo všechno nadání šťastně vyvázl.
Byl kdysi, není tomu dávno, v Trevisu jakýs Němec, zvaný Jindřich, jenž, jsa člověk chudý, sloužil za mzdu nosením břemen těm, kdož ho potřebovali, při tom pak jako člověk svatého života a dobrý ode všech byl považován. Stalo se tudiž, — ať je to pravda, či nic — že v hodině jeho smrti, jakož Trevisané tvrdí, zvony hlavního chrámu v Trevisu vesměs, aniž kdo tahal za provazy, počaly zvonit. Považovali to za zázrak a všichni pravili, že Jindřich je svatý, i sběhl se všechen lid z města do domu, kde leželo jeho tělo; donesli je jako tělo svatého do hlavního chrámu a přinášeli k němu chromé, slepé a jiné, kdož sklíčeni byli nějakou chorobou nebo těžkostí, jakoby všichni dotknuvše se těla jeho mohli nabýti opět zdraví.
V tomto shonu a sběhu lidu stalo se, že přijeli do Trevisu tři naši krajané, z nichž jeden jmenoval se Stecchi, druhý Martellino a třetí Marchese, lidé to, kteří navštěvovali domy urozených pánů, pitvořením a napodobením spůsobů jiných lidí bavili diváky. Tito dosud nikdy tu nebyvše a vidouce takový sběh lidu, velmi se podivili. Zvěděvše pak příčinu toho, přáli si jíti tam také a spatřiti to a když uložili svoje věci v hospodě, pravil Marchese:
„Půjdeme a podíváme se na toho svatého, ale nevím, kterak bychom se tam dostali, neboť jsem slyšel, že náměstí je plno Němců a jiných zbrojnošů, které pán této země, aby se nestala nějaká výtržnost, tam poslal. A mimo to, jak se praví, je chrám tak plný lidu, že se tam snad nikdo již nemůže dostat.“
Tu Martellino, jenž si velice přál viděti ty věci, pravil: „To nám nevadí, neboť naleznu prostředek, abychom se dostali k tělu svatého.“
„Kterak to?“ pravil Marchese.
„Povím ti to,“ odpověděl Martellino. „Budu se tvářit jako člověk sklíčený dnou a ty s jedné strany a Stecchi s druhé, jakobych nemohl chodit, budete mne podpírat, jako byste mne tam chtěli dovést, aby ten svatý mne uzdravil. Nebude nikoho, kdož by vida to neučinil nám místo a nenechal nás tam vejít.“
Marchesovi a Stecchimu se prostředek tento líbil a nemeškajíce dále vyšli z hospody. Když pak všichni tři přišli na osamělé místo, skroutil ruce, prsty, paže a nohy, a mimo to ústa i oči a celou tvář, tak že úžasno bylo na něho hleděti a nebylo nikoho, kdož vida jej nebyl by pravil, že skutečně na celém těle jest sklíčený dnou.
A takto přetvářeného chopili se Marchese a Stecchi, vedli jej ke chrámu s tváří plnou zbožnosti, pokorně a pro milosrdenství Boží prosili každého, kdož jim byl v cestě, aby jim učinil místo, v čemž jim také ochotně vyhověno. Zkrátka, všichni je pozorovali a skorem všude voláno: „Ustupte! ustupte!“ a tak dostali se až tam, kde uloženo bylo tělo svatého Jindřicha, a několik urozených mužů, kteří stáli tu na stráži, rychle ho chopili a položili na tělo svatého, aby jeho milostí nabyl opět zdraví. Martellino, na něhož všechen lid dával pozor, aby viděl, co se bude dít, zůstal tak chvíli a počal pak, jako člověk, jenž je mistrem v takových věcech, stavět se, jakoby se mu nejprv narovnávaly prsty, pak ruka, po tom paže, a takto až konečně celé tělo bylo narovnáno.
Lid vida to strhl velký povyk na oslavu svatého Jindřicha, že nebylo slyšet vlastního slova. Náhodou byl však jakýs Florenčan poblíže tohoto místa, jenž velmi dobře znal Martellina, ale když byl tak skroucený veden ho nepoznal, nyní pak vida, kterak se vzpřímil a poznav jej náhle dal se do smíchu a zvolal:
„Nastojte, aby tě kat spral! Kdož by byl nevěřil, vida ho přicházet, že je vskutku sklíčen dnou?“
Slova ta slyšelo několik Trevisanů, kteří ihned se tázali: „Jakže, což pak nebyl tento člověk sklíčen dnou?“
Načež Florenčan: „Chraniž Bůh, on byl vždycky tak rovný jako kdokoli z nás, ale lépe než kdokoli jiný zná, jakž jste mohli vidět, všeliké ty kejkle a přetvářky, jakýmkoli spůsobem mu libo.“
Když to lid zaslechl, nebylo ničeho více třeba; vedrali se mocí k němu a počali křičet: „Chyťte toho ničemu a rouhače Boha a svatých, který nejsa sklíčen dnou, přišel sem jako nemocný, aby se posmíval našemu svatému a nám.“
A řkouce to chopili se ho, strhli jej s místa, kde se nalezal, uchvátili ho za vlasy, strhali mu šaty s těla a počali ho bíti pěstěmi a kopat; zdálo se jim, že není dobrým člověkem, kdo by neměl v tom podílu. Martellino křičel: „Smilujte se, pro Boha!“ a bránil se jak mohl, ale to mu nepomohlo, bili ho čím dál tím hůř. Vidouce to Stecchi a Marchese, počali poznávat, že je zle, a obávajíce se sami o sebe, neodvážili se přispěti mu ku pomoci, nýbrž křičeli spolu s ostatními, aby ho zabili, ale přece uvažovali, kterak by ho vyprostili z rukou lidu, jenž by ho byl jistotně zabil, kdyby nebyl Marchese připadl na myšlenku, kterou ihned provedl. Byla tu shromážděna veškerá čeleď vrchnosti a Marchese pospíšil co nejrychleji k tomu, jenž tu byl na místě velitele, a pravil: „Nastojte, je tu nějaký špatný chlap, který mi ukradl měšec s více než sto zlaťáky; prosím, seberte ho, abych zas dostal svoje peníze.“
Ihned uslyševše to as dvanácte strážníků běželo tam, kde nešťastného Martellina bez milosti mleli, a s největším namaháním rozehnavše dav, vytrhli jej z rukou lidu celého potlučeného a zbitého a odvedli jej na radnici. Sem následovali je mnozí, kteří se domnívali, že jím byli uraženi, a uslyševše, že byl zatčen jako zloděj, mysleli, že není lepší záminky, aby mu notně zasolili, i počali rovněž každý volat, že jim ukradl měšec.
Slyše to městský soudce, jenž byl člověk přísný, dal jej ihned odvést a započal s ním výslech. Ale Martellino odpovídal šprýmovnými řečmi, jakoby se nic nebylo přihodilo, načež se soudce rozlítil, dal jej pověsit na skřipec a udělit mu řádný výprask, maje v úmyslu přinutit ho, aby vyznal, z čeho jej vinili, a pak ho dát pověsit na šibenici. Když pak jej opět spustili na zem a soudce se ho tázal, je-li pravda, co všichni tito na něho vypovídali, Martellino vida, že by nebylo dobře říci ne, odpověděl: „Pane můj, jsem hotov, vyznati pravdu, ale poručte, aby každý, kdo mne obviňuje, pověděl, kde a kdy jsem mu ukradl měšec, a povím vám, co jsem učinil a co ne.“
Soudce pravil: „To se mi líbí,“ a dal zavolat některé žalobníky. Jeden pravil, že jej obviněný okradl před osmi dny, jiný že před šesti, jiný že před čtyřmi dny a někteří pravili, že téhož dne.
Martellino slyše to zvolal: „Pane můj, všichni tito v hrdlo lhou. A že mluvím pravdu, to vám mohu dokázat. Neboť kéž bych byl nikdy nevešel do tohoto města, jakož jsem nikdy před tím zde nebyl, až před několika hodinami. A jedva jsem sem přišel, ke svému neštěstí šel jsem se podívat na tělo onoho svatého, kdež mne tak zbili, jak dosud můžete vidět. Že pak to, co pravím, je pravda, může dosvědčit městský písař, jenž zapisuje příchozí, i jeho kniha a také můj hospodský. Pročež shledáte-li, že je pravda, co jsem pravil, nechtějte mne na dále dáti k vůli těmto nešlechetným lidem trýznit a zabít.“
Zatím co se věci takto měly, Marchese a Stecchi, poznavše, kterak městský soudce přísně proti němu nastupuje a že již jej chtěl dáti mučit, byli jati strachem a pomyslili si: „Špatně jsme mu posloužili; chtěli jsme ho dostat z pekáče a uvrhli ho do ohně!“ Proto v největším spěchu odešli a vyhledavše svého hospodského, pověděli mu, co se přihodilo. Ten se tomu zasmál a uvedl je k jakémus Sandru Agolantimu, jenž bydlel v Trevisu a u vladaře měl velké slovo. Tomu pověděl po pořádku vše, co se událo, a spolu s oběma jeho přátely jej prosil, aby se věci Martellinovy ujal. Sandro velice se tomu nasmál, odebral se k vladaři a dosáhl na něm, aby pro Martellina bylo posláno.
Když pro něho přišli, stál ještě v košili před soudcem, všecek sklíčený a postrašený, poněvadž soudce nikterak nechtěl slyšet jeho ospravedlňování, nýbrž — snad že měl nějakou nenávist na Florenčany, — byl odhodlán, dáti jej oběsit. Nikterak nechtěl jej vydati vladaři, až byl mocí donucen, tak učinit.
Jakmile Martellino uveden byl k vladaři a vyznal se mu řádně ze všeho, jal se ho prosit jako o nejvyšší milost, aby jej nechal odejít po svých, neboť dokud nebude ve Florencii, stále prý se mu bude zdáti, že má na hrdle provaz.
Vladař dal se do ukrutného smíchu nad touto příhodou. Podaroval každého z nich rouchem a tak mimo vše nadání všichni tři vyváznuvše z nebezpečí tak velkého, zdrávi a bez pohromy se vrátili domů.“