Dekameron/Den čtvrtý/Povídka třetí
| Dekameron — Den čtvrtý Giovanni Boccaccio | ||
| Povídka druhá | Povídka třetí | Povídka čtvrtá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Povídka třetí |
| Autor: | Giovanni Boccaccio |
| Původní titulek: | Novella Terza |
| Zdroj: | BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 41–49. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jan J. Benešovský-Veselý |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Tři mladíci milují tři sestry a uprchnou s nimi na Kretu. Nejstarší ze žárlivosti usmrtí svého milence. Druhá, poddavši se vévodě kretskému, zachrání starší sestru od smrti, začež ji milenec její usmrtí a uprchne s nejstarší; ze zločinu obviněni třetí milenec a třetí sestra, a jati byvše, vyznali se, ze strachu před smrtí, pak podplatí stráž, uprchnou chudi na Rhodos a zde v chudobě zemrou.
Filostrato vyslechnuv konec povídky Pampineiny, na chvíli se zamlčel a pak pravil k ní:
„Trochu dobrého, co se mi líbilo, bylo v konci vaší povídky, avšak bylo v ní také velmi mnoho k smíchu, a byl bych si přál, aby toho tam nebylo.“
Pak obrátiv se k Laurettě, pravil:
„Paní, pokračujte nějakou lepší, je-li možno.“
Lauretta odpověděla, smějíc se:
„Jste příliš krutý vůči milencům, když jim přejete toliko nešťastný konec, avšak, abych vás poslechla, budu vám vypravovati historii o třech, jež rovněž skončili zakusivše jen málo své lásky.“
A řkouc toto, počala následovně:
„Milé dívky, jakož zřejmě můžete poznat, každá neřest může se obrátit v nejhorší pohromu pro toho, kdo jí užívá, a často i pro jiné. Mezi všemi, jež nejčastěji beze vší rozvahy uvádí nás v nebezpečí, zdá se mi, že jest nejhorší hněv. Neníť nic jiného, než náhlé, nerozvážné hnutí, jež popuzeno zakušenou mrzutostí, zahání všechen rozum a zatemní duševní zrak, rozpaluje v horoucí zuřivost naši duši. Jestliže pak se toto častěji děje mezi mužskými a více u jednoho než u druhého, přece již s mnohem většími pohromami bylo to pozorováno mezi ženami, neboť hněv u nich snáze se vznítí a hoří mocnějším plamenem a méně dá se ovládat. Není v tom nic podivného, neboť povšímneme-li si, shledáme, že oheň dle své přirozenosti snáze uchvacuje věci jemné a křehké, než tvrdé a pevné. A přece jsme — to není žádná výtka mužským — něžnější než oni a mnohem čilejší. Poněvadž pak vidíme, že jsme k tomu od přirozenosti nakloněny a mimo to povážíme-li, že naše shovívavost a dobrota jest velkou úlevou a potřebou mužům, s nimiž jsme nuceny žíti, že pak hněv a žárlivost spůsobují velké trampoty a nebezpečí, abyste se jich tím pilněji vystříhaly, budu vám vypravovati, kterak láska tří mladíků a rovněž tolika dívek, jak jsem již pravila, pro hněv jedné z nich, ze šťastné stala se nešťastnou.
Marsilie, jak vám známo, jest starodávné a slavné město na pobřeží Provence a ode dávna měla hojněji bohatých mužů a vážených kupců než dnes, mezi nimi pak byl jeden, Narnaldo Cluada, muž původu nízkého, avšak hodný důvěry, počestný obchodník, nad míru bohatý statky a penězy, jenž se svou manželkou měl několik dětí, mezi nimiž tři dcery, jež byly starší než dítky mužského pohlaví. Dvě z nich byly dvojčata ve věku patnácti let, třetí bylo čtrnáct. Příbuzní jejich čekali toliko návratu Narnaldova, jenž se svým zbožím byl se odebral do Španěl, aby dívky provdali. Jmena obou starších byla Ninetta a Magdalena, třetí jmenovala se Bertella. Do Ninetty zamilován byl nad míru mladík urozený, ačkoli ne bohatý, jmenem Restagnon, a ona do něho. A dovedli to spolu tak nastrojit, aby, aniž se toho kdo dozvěděl, mohli užívati své lásky. A dlouho již se takto spolu těšili, když se stalo, že dva mladíci, z nichž jeden jmenoval se Fulco a druhý Hugetto, a kteří byli po smrti svých otců zdědili velké jmění, zamilovali se ten do Magdaleny a onen do Bertelly.
Restagnon zvěděv o tom od Ninetty, umínil si, že si pomůže ve svém nedostatku pomocí jejich lásky. A seznámiv se s nimi, brzy toho, brzy onoho a mnohdy oba dva provázel, když navštěvovali svoje dívky. Když pak se mu zdálo, že jest dosti s nimi spřátelen a že získal jejich důvěry, pozval je jednoho dne k sobě a pravil k nim:
„Rozmilí mladíci, obcování naše snad vás již přesvědčilo, jakou lásku k vám chovám a že bych pro vás učinil vše, co bych učinil pro sebe sama. A poněvadž vás tolik miluji, chci vám zjevit, co mi přišlo na mysl, vy pak se mnou se smluvíte, abychom pospolu pojali úmysl, jenž se vám bude zdát nejlepším. Jestliže vaše řeči neklamou a mimo to podle toho, co jsem zvěděl z vašeho konání ve dne i v noci, planete neskonalou láskou k oběma mladým dívkám, jež milujete, a já ke třetí jejich sestře. Pro tento žár, chcete-li mi přispěti, vnuklo mi srdce prostředek velmi sladký a příjemný a sice tento: Jste mladíci velmi bohatí, což já nejsem. Chcete-li mi přispět svým bohatstvím a učiniti mne účastným jedné třetiny, a raditi se se mnou, do které končiny světa bychom se měli odebrat, abychom žili vesele s nimi, zajisté že dovedu, aby tři sestry s velkou částí otcovského jmění s námi se odebraly tam, kam chceme. A tam každý se svou, jako tři bratři, budeme moci žíti šťastněji, než kteříkoli jiní. Na vás nyní jest, abyste se rozhodli, chcete-li této radosti dosíci či vzdáti se jí.“
Oba mladíci, jsouce nad míru rozpáleni láskou, slyšíce, že dostanou svoje dívky, neuvažovali dlouho, nýbrž pravili, že stane-li se to skutkem, jsou ochotni poslechnouti jeho rady. Restagnon maje tuto odpověď obou mladíků, po několika dnech sešel se s Ninettou, se kterou se nemohl scházet bez značných obtíží, a když u ní chvíli pobyl, vypravoval jí, co smluvil s oběma mladíky, a mnohými důvody snažil se získati ji pro tento úmysl. Avšak nebylo mu to tuze obtížno, neboť ona mnohem více toužila po tom, býti s ním beze všech překážek, než on. Pročež upřímně mu odpověděla, že se jí to líbí a že její sestry, a zejmena v této věci, učiní dle jejího přání, a žádala jej, aby uspořádal vše, čeho k tomu třeba a co nejdříve možno.
Restagnon vrátil se k oběma mladíkům, kteří velice toužili po tom, o čem byl mluvil, a oznámil jim, že co se týče dívek, jest vše v pořádku. I umluvili se, že se odeberou na Kretu a že prodají všechny svoje statky pod záminkou, že se získanými penězy hodlají započít obchod. A prodavše všechen svůj majetek najali loď, kterou potají co nejlépe vystrojili a očekávali ustanovenou lhůtu.
Ninetta opět, jež dobře znala touhu obou dívek, dovedla je sladkými slovy roznítiti tou měrou, že se jim zdálo, že se ani nedožijí, než se to stane skutkem. Pročež když nastala noc, kdy měly vstoupiti na loď, tři sestry otevřevše velkou truhlu svého otce, vzaly z ní velké množství peněz a klenotů a s nimi všechny tři podle daného návodu dům potají opustily a odebraly se ke svým třem milencům, kteří je očekávali. S nimi vstoupily bez meškání na loď, jež spustila vesla do vody a odplula. Nezastavujíce se nikde, přibyli následujícího večera do Janova, kdež mladí milenci poprvé užívali rozkoší a kratochvílí své lásky.
Když se byli občerstvili, pokud jim bylo třeba, cestovali dále a od přístavu ku přístavu, neomeškávajíce se nikde, po osmi dnech přibyli na Kretu, kdež zakoupivše velké a krásné statky poblíže Kandie upravili si krásné a rozkošné příbytky. Zde pak s četným služebnictvem, se psy, sokoly a koni a v hostinách a radovánkách se svými dívkami jali se žíti jako panstvo.
A když takto žili, stalo se — jakož vídáme, že se přihází každodenně, že jakkoli se nám co líbí, přece máme-li toho v hojnosti, počíná spůsobovat omrzelost, že Restagnon, jenž byl velice miloval Ninettu, nyní, když ji mohl míti beze vší překážky a zcela podle libosti, počala ho mrzet a následkem toho ubývalo jeho lásky k ní. A když se mu při jakési slavnosti nanejvýše zalíbila jakás dívka z tamního kraje, krásná a roztomilá, jal se ji horlivě sledovat a počal jí na počest pořádat nádherné slavnosti a radovánky.
Ninetta spozorovavši to, byla jata takou žárlivostí, že nemohl učiniti kroku, aby o něm nezvěděla, a pak výčitkami a hádkami trýznila jeho i sebe. Ale jakož hojnost čehokoli spůsobuje omrzelost, tak žádost, jež nedochází ukojení, zvětšuje žádost a také Ninettiny výčitky jen rozdmychovaly plameny nové lásky Restagnonovy. A když po nějaké době, ať již Restagnon dosáhl lásky dívčiny kterou miloval, čili nic, Ninetta, které to bylo doneseno, uvěřila tomu. Následkem toho upadla v takový smutek a z toho v takový hněv a následkem toho v takovou zuřivost, že změnivši lásku, kterou chovala k Restagnonovi, v nejprudší nenávist a podnícena svým hněvem, umínila si, že pomstí smrtí Restagnonovou hanbu, kterou, jak se domnívala, jí spůsobil. A vyhledavši starou jakous Řekyni, jež byla velmi obratna v úpravě jedů, přiměla ji sliby a dary, aby jí upravila jedovatou vodu, kterou beze všech rozpaků dala Restagnonovi vypít jednoho večera, když uhřát přišel domů a ničeho se nenadál. Moc jedu byla taková, že jej usmrtila dříve, než nastalo jitro.
Fulco a Hugetto i jejich milenky, zvěděvše o jeho smrti, aniž věděli, že byl otráven, spolu s Ninettou hořce jej oplakávali a s velkou poctivostí jej dali pohřbít. Avšak po několika dnech stalo se, že stařena, jež Ninettě byla připravila jedovatou vodu, pro jiné zločiny byla jata. Ta na mučení mimo jiné svoje zločiny vyznala se i z toho, tak že zjevně vyšlo na jevo, jakým spůsobem se vše událo.
Tu vévoda kretský, nezmíniv se o ničem, potají v noci dal obklíčiti palác Fulkův a beze všeho hluku a odporu dal zatknout i Ninettu. Od ní zvěděl beze všeho mučení všechno, co chtěl vědět o smrti Restagnonově. Fulco a Hugetto zvěděvše potají od vévody, proč Ninetta byla zatčena, pověděli to svým milenkám, a všichni byli tím velmi pobouřeni, a přemítali usilovně, co počít, aby Ninetta osvobozena byla od smrti upálením, k níž, jak očekávali, bude odsouzena a které si právem zasloužila. Ale vše zdálo se marno, poněvadž byl vévoda pevně odhodlán, aby se stalo dle práva.
Magdalena, jež byla krásná dívka a ač dávno již byl po ní vévoda toužil, nechtěla mu býti po vůli, domnívala se, že povolivši mu, může sestru osvobodit od smrti ohněm. Vzkázala mu po spolehlivém poslu, že jest ochotna býti mu po vůli, jestliže učiní dvojí věc: předně aby osvobodil její sestru a propustil ji na svobodu, za druhé, aby vše zůstalo v tajnosti.
Vévoda vyslechl poselství, jež se mu velmi líbilo, a dlouho se rozmýšlel, ale na konec se rozhodl a vzkázal, že tak učiní. Dal tedy se svolením dívky — jakoby je chtěl vyslechnout o onom zločinu — zatknouti jedné noci Fulka a Hugetta a odebral se potají na nocleh k Magdaleně. Před tím pak nastrojil vše tak, jako by byl dal zašít Ninettu do pytle, aby téže noci ještě uvržena byla do moře, přivedl ji s sebou k její sestře a odevzdal jí ji jako odměnu za tuto noc. Ráno pak odcházeje prosil ji, aby tato noc, jež byla první nocí jejich lásky, nebyla poslední, a mimo to ji napomenul, aby provinivší se sestru poslala pryč, by mu z toho nevzešly mrzutosti aneb aby nebyl nucen znovu proti ní krutě nastupovat. Následujícího jitra Fulco a Hugetto zvěděvše, že Ninetta byla v noci vržena do moře, uvěřili tomu. Byli propuštěni a vrátili se domů, aby potěšili svoje milenky nad smrtí sestřinou.
Ačkoli Magdalena pečlivě se snažila, aby vše zatajila, stalo se přece, že Fulco spozoroval, že Ninetta jest u ní. Velice se tomu podivil a ihned byl jat podezřením — neboť byl již slyšel, že vévoda jest do Magdaleny zamilován — a tázal se jí, kterak to možno, že Ninetta je u ní. Magdalena zosnovala dlouhou báchorku a chtěla ho ní upokojit, ale on, jsa příliš chytrý jí neuvěřil a přinutil ji, aby vyznala pravdu. Po dlouhých výmluvách pověděla mu vše. Fulco přemožen bolestí a rozpálen hněvem, tasil meč a nedbaje jejích proseb o milost usmrtil ji. Obávaje se pak hněvu a pomsty vévodovy, zanechal ji mrtvou ve světnici, odebral se do pokoje, kde se nalezala Ninetta, a pravil k ní s tváří veselou:
„Pojď a okamžitě se odeber na místo, kam sestra tvoje ustanovila, abych tě dovedl, abys se nedostala opět do rukou vévodových.“
Ninetta věříc tomu a poněvadž ze strachu toužila po tom, aby se dostala odtud, vydala se na cestu s Fulkem nežádajíc ani rozloučit se se sestrou, poněvadž již byla noc. A tak s penězy, jež měl Fulco po ruce a jichž nebylo mnoho, odebrali se na břeh a vstoupili na loď. Nikdo více nezvěděl, co se s nimi stalo.
Příštího dne, když Magdalena nalezena usmrcená, někteří buď ze závisti anebo ze zášti proti Hugettovi hned to oznámili vévodovi. Tu vévoda, jenž velice miloval Magdalenu, rozpálen hněvem odebral se do jejich domu, zatknul Hugetta i jeho manželku a ačkoliv doposud nevěděli o útěku Fulka a Ninetty, vynutil na nich vyznání, že spolu s Fulkem jsou vinni smrtí Magdaleninou.
Po tomto vyznání právem se obávali smrti a proto s velkým namaháním podplatili svoje strážce, davše jim peníze, které potají chovali ve svém domě skryté pro nejhorší případy. I uprchli spolu se strážemi, neměvše času, vzíti s sebou čehokoli ze svého majetku, vstoupili na loď a v noci přeplavili se na Rhodus, kdež žili v chudobě a bídě po dlouhou dobu.
Tak tedy k těmto koncům nezřízená láska Restagnonova a hněv Ninettin dovedly je i ostatní.“