Dekameron/Den čtvrtý/Povídka prvá

Dekameron — Den čtvrtý Giovanni Boccaccio
Úvod	Povídka prvá	Povídka druhá

Údaje o textu
Titulek:	Povídka prvá
Autor:	Giovanni Boccaccio
Původní titulek:	Novella Prima
Zdroj:	BOCCACCIO, Giovanni. Dekameron. Díl druhý. Praha : Alois Hynek, 1897. s. 15–27. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan J. Benešovský-Veselý
Licence překlad:	PD old 70

English

Tankred, kníže Salernský, usmrtí milovníka své dcery a pošle jí jeho srdce ve zlaté číši; ona je poleje otrávenou vodou, vypije ji a takto zemře.

„Těžkou látku pro vypravování udělil nám dnes král, povážíme-li, že jsme sem přišli, abychom se veselili, a nyní jest nám vypravovati o slzách našich bližních, o nichž přece nelze vypravovat, aby, kdož o nich mluví a kdož poslouchá, nebyli jati soucitem. Snad že, aby poněkud zmírnil veselost, které jsme se oddávali za minulých dnů, tak učinil. Ale nechať jej k tomu pohnulo cokoli, poněvadž mi nenáleží měniti jeho rozkaz, budu vám vypravovati o smutné příhodě, rovněž nešťastné jak hodné vašich slzí.

Tankred, kníže Salernský, byl by býval zván pánem velmi lidumilným a mysle laskavé, kdyby v stáří svém nebyl poskvrnil ruce svoje krví zamilovaných. Měl toliko jednu dceru a bylo by bývalo lépe, kdyby ani jí byl neměl. Otec miloval ji tak, jak žádný jiný otec dcery nemiloval, a pro tuto lásku o mnoho let odkládal její sňatek, když již byla dospělá; nemoha se od ní odloučit, nechtěl ji provdat. Konečně provdal ji za syna vévody z Capuy a když nedlouho s ním pobyla, ovdověvši, vrátila se ke svému otci.

Byla překrásná tělem i tváří, že se jí žádná jiná žena nerovnala, a mladá a veselá a moudrá více, než ženě třeba. Bydlíc pak s milujícím otcem jako urozená paní ve mnohém pohodlí a vidouc, že otec z lásky, kterou k ní choval, málo dbá, aby ji na novo provdal, a nezdálo se jí slušné, aby toho na něm žádala, umínila si, že si vyhledá, bude-li možno, potají ctihodného milence. A vidouc na dvoře otcově mnohé lidi urozené i jiné, jako vídáme na dvorech, a pozorujíc spůsoby a obyčeje mnohých, oblíbila si z nich mladého sluhu svého otce, jehož jmeno bylo Guiscardo, člověka rodu sprostého, ale ctností a spůsoby ušlechtilejšího nad jiné, a do něhož, vídajíc jej často, silně se zamilovala a stále chválila jeho spůsoby. Mladík pak, jenž nikterak nepostrádal chápavosti, spozorovav to, byl v srdci svém tak dojat, že na nic jiného nemyslel, než na její lásku. Takto, když se navzájem milovali, netoužila mladá paní po jiném, než kterak by se s ním sešla. Nechtějíc pak se se svou láskou nikomu svěřit, vymyslela lest zcela novou. Napsala list, v němž mu oznámila, co by měl příštího dne učinit, aby s ní mohl pobýt, pak vložila jej do dutiny rákosu a podavši rákos, jakoby žertem, Guiscardovi, pravila: „Udělej z toho večer své služce dmychadlo, aby měla čím rozdělávat oheň.“

Guiscardo vzal rákos a uhodnuv, že mu byl dán ne bez příčiny, vzal jej s sebou domu a prohlednuv rákos a shledav, že jest dutý, rozštěpil jej. Naleznuv pak v něm psaníčko od ní a přečta je a dobře si zapamatovav, co jest mu činiti, byl nanejvýš potěšen a jal se konati, co mu byla naznačila, aby se k ní dostal.

Nalezalať se poblíže paláce knížete jeskyně, vyhloubená ve skále před dávnými časy, a do této jeskyně padalo trochu světla otvorem prolomeným ve skále, a poněvadž jeskyně byla opuštěna, byl otvor skorem úplně zarostlý křovím a bylinami. V tuto jeskyni mohlo se vcházeti po tajných schodech, jež vedly z jedné komnaty v přízemí paláce, v němž paní bydlela, avšak vchod byl zahražen dveřmi nad míru pevnými. Na tyto schody byli již všichni zapomenuli, tak že nebylo skorem nikoho, kdo by se na ně pamatoval. Avšak láska, jejímuž zraku nic není tak skryto, aby to neobjevila, uvedla je na paměť zamilované paní. Aby nikdo toho nespozoroval, po mnoho dnů snažila se otevříti ony dveře; když pak se jí to podařilo, vstoupila sama do jeskyně a spatřila otvor prolomený ve skále. Nařídila tedy Guiscardovi, aby se snažil oním otvorem proniknouti do jeskyně, a naznačila mu, jakou as má hloubku až ke dnu.

Guiscardo, aby to provedl, opatřil si rychle provaz s několika uzly a smyčkami, aby mohl po něm sestoupit, a oděl se koženým kabátcem, aby se chránil před trním a proutím, jež zarůstalo otvor. Na to, nezmíniv se nikomu, příští noci odebral se k otvoru. Zde připevnil náležitě jednu ze smyček provazu na silnou větev, jež vyrůstala z otvoru, vnikl tudy do jeskyně a očekával paní.

Druhého dne paní stavíc se, jakoby chtěla spat, poslala pryč svoje služebné a zamknuvši se samotna ve svém pokoji, otevřela dveře k tajným schodům, sestoupila do jeskyně, kdež nalezla Guiscarda, a oba radostně se uvítali. A vešedše spolu do pokoje panina, s velkou rozkoší po dlouhou dobu dne spolu pobyli. Když pak se spolu smluvili, kterak by svoji lásku zachovali v tajnosti, vrátil se Guiscardo do jeskyně, ona pak zamknuvši dveře ke schodům, vyšla ke svým služebným. Guiscardo pak, když nastala noc, vyšplhal se po svém provaze a dostal se z jeskyně otvorem, kterým tam byl vniknul, a vrátil se domů. Naleznuvše pak tuto cestu častěji během doby jí používali.

Avšak osud, žárlivý na tak dlouhé a tak velké rozkoše, nešťastnou příhodou radost obou milenců změnil v trpkou žalost. Tankred míval v obyčeji docházeti někdy samoten do pokoje své dcery a zde s ní chvíli pohovořit, načež opět odcházel. Jednoho dne přišel po obědě — právě když paní, jejíž jmeno bylo Ghismonda, se všemi svým služebnými meškala v zahradě — aniž ho kdo spozoroval, vešel do jejího pokoje a naleznuv okna zavřena a záslony lože spuštěné, a nechtě ji rušit ze spánku, usedl v nohách na podušku a opřev hlavu o pelesť a zahaliv se záslonami, jako by se tu schválně skrýval, usnul tu.

Když takto spal, Ghismonda, jež na neštěstí v tento den byla pozvala Guiscarda, zanechavši svých služek v zahradě, potichu vešla do pokoje. Zamknula pokoj, nepozorujíc, že by tu kdo byl, otevřela dveře ke schodům Guiscardovi, jenž ji očekával, načež se odebrali k loži, jak měli v obyčeji, a když tu provozovali kratochvíle a laškovali spolu, stalo se, že se Tankred probudil a slyšel a viděl, co Guiscardo a jeho dcera provozovali. Jsa tím nad míru zarmoucen, chtěl nejprve vzkřiknout, avšak umínil si, že bude mlčet a že zůstane skryt, pokud bude možno, aby mohl provést bezpečněji a s menším pohoršením to, co mu již bylo vstoupilo na mysl. Oba milenci zůstali dlouho pospolu, jakož mívali v obyčeji, nepozorujíce Tankreda; když pak se jim zdálo na čase, sestoupili s lože, Guiscardo vrátil se do jeskyně a ona vyšla z pokoje.

Tankred pak, ačkoli byl starý, vyskočil z okna světnice do zahrady a nejsa nikým viděn, na smrt zarmoucen odešel do svého pokoje. Na rozkaz jeho pak, když nastala noc a Guiscardo vylézal z otvoru jeskyně, byl jat, tak jak byl ve svém koženém kabátci, dvěma sluhy a doveden k Tankredovi. Ten spatřiv jej pravil k němu skorem s pláčem:

„Guiscardo, moje laskavost k tobě nezasloužila si takové urážky a hanby, jakou jsi mi spůsobil a o níž jsem se dnes přesvědčil vlastníma svýma očima.“

Na to Guiscardo neodpověděl nic, než toto:

„Láska má mnohem větší moc, než ty a já.“

Tu nařídil Tankred, aby jej po tichu střežili v některé komoře, což se také stalo. Když nastal příští den a Ghismonda dosud ničeho nevěděla, co se stalo, kdežto Tankred byl již pojal různé úmysly, odebral se po obědě, jak míval v obyčeji, do pokoje své dcery, dal si ji zavolat a zamknuv za ní dvéře, jal se k ní mluviti s pláčem:

„Ghismondo, domníval jsem se, že znám tvoji ctnost a tvoji počestnost, a nikdy by mi nebylo přišlo na mysl, kdyby mi to byl pověděl kdokoli, že bys, neřku mohla, ale že bys jen pomyslela na to, obcovat s mužem, jenž by nebyl tvým manželem, a přece jsem to viděl vlastníma očima. A po krátký ten zbytek mého života, jehož mi v mém stáří ještě dopřáno, povždy mne to bude bolet, kdykoli na to pomyslím. A kdyby byl dopustil Bůh, když již jsi se dala svést k takové nešlechetnosti, abys si byla zvolila muže, jenž svým stavem neponížil by tvoji urozenost. Ale mezi tolika, kdož jsou na mém dvoře, zvolila jsi Guiscarda, mladíka nejsprostšího rodu, jenž byl vychován na našem dvoře z pouhého milosrdenství od svého útlého dětství až na tento den; pročež jsi vzbudila v mysli mé velký hněv a nevím, kterak s tebou naložit. Co se týče Guiscarda, jehož jsem dal zatknouti dnes v noci, když vylézal z jeskyně, a dal jej uvrhnouti do vězení, jsem se již rozhodnul, co učiním. Avšak co se týče tebe, Bůh ví, že nevím, co činit. Jednak pobízí mne láska, kterou jsem stále k tobě choval větší, než kterýkoli otec má ke své dceři, jednak mne popouzí spravedlivý hněv, vzbuzený tvou nesmírnou pošetilostí. Tato chce, abych ti odpustil, onen pak, abych proti své přirozenosti byl k tobě ukrutný. Avšak dříve než se rozhodnu, přeji si slyšet, co sama můžeš o všem tom povědět.“

A řka to svěsil hlavu a plakal tak hořce jako děcko, jež bylo velmi bito. Ghismonda slyšíc svého otce a poznávajíc nejen, že tajná láska její byla objevena, ale že k tomu ke všemu byl Guiscardo jat, pocítila nevýslovnou bolest a nebyla daleka toho, dáti ji na jevo křikem a slzami, jak činívají mnohé ženy. Avšak přece hrdá její mysl překonala tuto slabost, tvář její podivuhodnou mocí nabyla klidu, a umínila si, než by se odhodlala k jakékoli prosbě, že raději zemře, jsouc přesvědčena, že její Guiscardo jest již mrtev. Pročež nikoliv jako žena zarmoucená anebo usvědčená z poklesku, ale jako žena bezstarostná a statečná, s tváří klidnou a beze všeho zmatku takto promluvila k otci:

„Tankrede, nechci ani zapírat, aniž prosit, neboť toto by mi neprospělo a ono nechci, aby mi prospělo. A mimo to nechci nikterak pohnouti k laskavosti tvoji shovívavost a tvoji lásku. Avšak přiznávám-li se ku pravdě, činím tak, abych nejprve spravedlivými důvody obhájila svoji pověst a pak abych skutkem co nejpevněji dosvědčila vznešenost svých úmyslů. Jest pravda, že jsem milovala a miluji Guiscarda a pokud budu žít, čehož jest na krátko, budu jej milovat, a jestliže se po smrti miluje, nepřestanu jej milovat. Avšak k tomu mne nesvedla tolik moje ženská křehkost, jako malá tvoje péče provdat mne znovu, a jeho přednosti. Mělo ti býti, Tankrede, zřejmo, že jsa sám z masa, splodil jsi dceru z masa a nikoliv ze železa neb kamene, a měl jsi vzpomenout, ačkoli nyní jsi starý, kolikeré a jak mocné jsou pudy mládí. Ačkoli pak, jsa muž, strávil jsi část svých nejlepších let ve zbrani a vojenských cvičeních, přece měl jsi vědět, k čemu zahálka a pohodlí pudí staré, což pak teprv mladé. Jsem tudiž, jsouc tebou splozena, z masa a tak málo jsem užila života, že jsouc dosud mladá a z té i z oné příčiny plna náruživých chtíčů, jež jsou tím mocnější, jelikož byvši provdána, poznala jsem již, jaká rozkoš jest, ukojiti tyto chtíče. Nemohouc pak odolati tomuto pokušení, odhodlala jsem se povoliti mu, jsouc mladá a žena, a zamilovala se. A věru že v tom záležela největší moje starost, že jsem se snažila, aby ani tobě ani mně z toho, k čemu mne pudil přirozený chtíč, pokud bylo v mé moci, nevzešla hanba. K tomu milosrdná láska a vlídné štěstí nalezly mi cesty dosti skryté a ukázaly mi je, abych, aniž to kdo pozoroval, mohla ukojit svoji žádost. A toho, nechať ti to zjevil kdokoli, anebo nechať jsi se toho dozvěděl, nepopírám. Nevzala jsem si Guiscarda na zdařbůh, jako mnohé činí, ale po zralém uvážení zvolila jsem jej mezi všemi ostatními, a obezřetnými přípravami přivábila jsem jej k sobě a rozšafná vytrvalost moje i jeho po dlouhou dobu dávaly mi rozkoše lásky. Pročež se mi zdá, nehledě k tomu, že jsem zhřešila z lásky, že spíše se držíš obecného mínění, než pravdy, vyčítaje mi s větší trpkostí, řka — jako bys se nebyl horšil, kdybych byla k tomu zvolila muže urozeného — že jsem se spustila s člověkem nízkého rodu. Tu nepozoruješ, že není to moje vina, nýbrž vina osudu, jenž často nehodné povyšuje, nechávaje nejhodnější ponížené. Avšak nechmež toho a pohledněmež trochu na počátek věcí. Uzříš, že všichni máme tělo z jednoho těla, a všechny duše týmž Tvůrcem stvořeny byly se stejnými silami, stejnými schopnostmi a stejnými ctnostmi. Především činila rozdíl ctnost mezi námi, již všichni se rodíme a rodili jsme se rovni, a ti, kdož měli největší její podíl a nejlépe ji osvědčovali, nazváni byli urozenými a ostatní byli neurození. Ačkoli pak nesprávným užíváním tento zákon byl zastřen, přece dosud nepominul a nepříčí se ani přirozenosti, aniž dobrému mravu. A protož ten, kdo žije ctnostně, zřejmě se jeví býti šlechticem, a když jinak jej nazývají, není to chyba toho, jemuž se tak děje, nýbrž toho, jenž tak činí. Pohleď na všechny svoje urozené lidi a zkoumej jejich ctnost, jejich mravy i jejich způsoby, a pak pohleď na Guiscarda. Chceš-li soudit bez předpojatosti, nazveš jej urozeným nad jiné a všechny svoje urozené lidi sprostými. Co se týče ctnosti a zásluh Guiscardových, nevěřila jsem soudu a svědectví nikoho jiného než tvým slovům a svým očím. Kdo jej kdy tak chválil, jako ty, ve všech těch chvalitebných věcech, jež sluší každému šlechetnému muži? a zajisté že nikoliv neprávem. Neboť, jestliže mne oči moje neklamaly, neudělil jsi mu nijaké chvály, abych neviděla, že jí zasloužil, a hojněji, než slova tvoje mohla vyřknouti. A jestliže přece bych byla klamána, byla jsem klamána tebou. Pravil bys tedy, že jsem se spustila s člověkem nízkého rodu? nemluvil bys pravdu. Avšak kdybysi snad pravil, že s člověkem chudým, mohla bych tomu přisvědčit k vlastní tvé hanbě, neboť pak jsi nedovedl řádného muže, jenž byl tvým sluhou, náležitě odměnit. Avšak chudoba nikomu neodňala urozenosti, spíše bohatství. Mnozí králové, mnohá slavná knížata byli již chudí a mnozí sedláci a pasáci již byli a jsou nad míru bohati. Zanech úplně poslední pochybnosti, kterou jsi měl na mysli, co bys se mnou učinil, jestliže na sklonku svého stáří jsi odhodlán učinit, čeho jsi v mladých letech neměl v obyčeji, a stát se ukrutníkem. Obrať svoji krutost proti mně, jež nehodlám tě o nic prosit, neboť jsem byla první příčinou tohoto hříchu, je-li to hřích. Pročež ujišťuju tě, jestliže, co jsi učinil aneb učiníš Guiscardovi, neučiníš také mně, vlastníma svýma rukama to učiním. Nuže, jdi a prolévej slzy mezi ženskými, a zatvrdiv se, myslíš-li, že jsme toho zasloužili, jedinou ranou nás usmrť.“

Kníže znal šlechetnou mysl své dcery, ale přece nevěřil, že je tak pevně odhodlána k tomu, co slova její hlásala. Pročež odcházeje od ní a zanechav myšlenky, aby proti ní krutě jednal, umínil si, že na škodu druhého ochladí její horoucí lásku. I nařídil dvěma sluhům, kteří střežili Guiscarda, by beze všeho hluku jej příští noci zardousili a vyňavše mu srdce, přinesli mu je. Sluhové, jak jim bylo nařízeno, učinili. Pak, když nastal den, kázal kníže, aby mu přinesli velkou krásnou zlatou číši, a vloživ do ní srdce Guiscardovo, poslal ji po svém nejdůvěrnějším sluhovi své dceři a nařídil mu, by jí ji odevzdal a pravil:

„Otec tvůj posílá ti toto, abys se potěšila nad tím, cos nejvíce milovala, jakos ho potěšila tím, co on nejvíce miloval.“

Ghismonda zatím neustoupivši od svého hrdého úmyslu, jakmile byl otec její odešel, dala si přinésti jedovaté byliny a kořínky, které vyloužila ve vodě, by měla jed po ruce, kdyby se stalo, čeho se obávala. Když pak přišel sluha s darem a vzkazem knížete, se statečnou tváří vzala číši a odkryla ji. Spatřivši pak srdce a porozuměvši vzkazu, ihned byla přesvědčena, že to srdce Guiscardovo. Pročež pohlednuvši na sluhu pravila:

„Neslušelť by hrob méně vzácný, než ze zlata, srdci takovému, jako je toto. V té věci zachoval se otec můj, jak se slušelo.“

A řkouc to a přitisknuvši je ke rtům políbila je a pokračovala:

„Ve všem, až na konec mého života, otec můj choval ke mně nejněžnější lásku, nyní pak osvědčil mi ji více než kdy. A pročež mu vyřiď poslední můj dík, jejž mu ještě mohu poslat, za tento vzácný dar.“

A řkouc to, naklonila se nad číš, kterou pevně objala, a hledíc na srdce pravila:

„Ó ty nejsladší sídlo veškeré mé rozkoše, proklatá budiž ukrutnost, jež tě takto ukazuje mým smrtelným zrakům. Vždyť mi stačilo, viděla-li jsem tě každé chvíle očima své duše. Skončilo jsi svoji dráhu, a jakož osud stanovil, opustilos ji. Dospělo jsi k cíli, k němuž všichni směřují. Zanechalo jsi bídu a trampoty světa a sám nepřítel tvůj dal ti rakev, jaké tvoje šlechetnost zasluhovala. Nechybí ti ničeho, abys mělo dokonalý pohřeb, než slzy té, kterou jsi za života tolik milovalo. Aby pak se ti jich dostalo, vnuknul Bůh mému nelítostnému otci, aby mi tě poslal. A ode mne se ti jich dostane, ačkoli jsem slíbila, že zemru s očima jasnýma a tváří neohroženou. A davši ti je, bez meškání učiním, aby duše moje s tvojí pomocí spojila se s duší tvojí, jež ji tolik milovala. A v čí společnosti mohla bych spokojeněji a bezpečněji ubírati se do neznámých krajů, než ve společnosti její? Vím bezpečně, že jest jistě zde, že hledí na místa rozkoší svých i mých, a očekává jako ten, o němž dosud vím bezpečně, že mne miloval, moji duši, jež jej milovala nade všecko.“

A řkouc to, nejinak, než jako by měla v hlavě pramen vody, neoddávajíc se ženskému nářku, naklonila se nad číši, plačíc, jala se prolévati tolik slzí, že úžasno bylo na to pohledět, líbajíc nesčíslněkráte mrtvé srdce. Služebné její, jež stály kolem ní, nerozuměly, čí by to bylo srdce a co slova její znamenají, ale jaty útrpností, všechny plakaly a marně plny soucitu tázaly se po příčině jejího pláče, a mnohé, jak nejlépe dovedly, snažily se potěšit ji. Když pak se jí zdálo, že se dosti naplakala, pozvedla hlavu a osušivši oči pravila:

„Ó srdce nade vše milované, všechny svoje povinnosti k tobě jsem splnila; nezbývá mi učinit nic jiného, než svojí duší odebrati se do tvojí společnosti.“

A promluvivši takto, dala si podati nádobu, ve které měla otrávenou vodu, kterou si byla den před tím přichystala, vlila ji do číše, ve které se nalézalo srdce obmyté tolika jejími slzami, a beze vší bázně přiloživši ji ke rtům, celou ji vypila. A vypivši, vstoupila s číší v ruce na lože, a složivši na něm tělo co nejcudněji, položila srdce mrtvého milence k svému srdci, a nepromluvivši ničeho, očekávala smrt.

Služebné její, vidouce a slyšíce vše to, nevědouce, jaká to byla voda, kterou vypila, poslaly k Tankredovi a vše mu oznámily. On strachuje se toho, co se událo, rychle sestoupil k pokoji své dcery, kde ji nalezl právě, když byla ulehla na lože. A příliš pozdě snaže se upokojit ji laskavými slovy, vida, k jakému konci dospěla, jal se žalostně plakat. Tu pravila mu paní:

„Tankrede, šetři těchto slzí pro příhodu méně žádoucí, než tato, a nevěnuj jich mně, jež si jich nepřeji. Kdož viděl koho jiného, leda tebe, stěžovati si na to, čeho si sám přál? Avšak, jestliže žije v tobě jen trocha lásky, kterou jsi kdysi ke mně choval, dopřejž mi jako poslední dar, když ti bylo proti mysli, abych potají a ve skrytu žila s Guiscardem, aby tělo moje s tělem jeho, tam, kam jsi jej dal mrtvého pohřbíti, bylo veřejně uloženo.“

Kníže úzkostí a žalem nedovedl odpovědět. Tu paní, cítíc, že se blíží konec jejího života, přitisknuvši k prsům mrtvé srdce, pravila:

„Buďte s Bohem, odcházím.“

I zastřely se jí oči, pozbyla smyslů a opustila tento život plný utrpení.

Tak smutný konec měla láska Guiscarda a Ghismondy, jak jste právě slyšeli. Tankred s velkým pláčem, a pozdě lituje svojí ukrutnosti, za všeobecného zármutku Salernských dal s velkou poctivostí oba pohřbíti do téhož hrobu.“