Deštivý den

Údaje o textu
Titulek:	Deštivý den
Autor:	Viktor Dyk
Zdroj:	DYK, Viktor. Krysař. Praha : Levné knihy KMa, 2002. s. 48–57.
Vydáno:	1906
ISBN:	80-7309-064-3
Licence:	PD old 70

Zástup lidí se valil ze zachmuřeného kostela, když ho Václav Helvert míjel. Nezvyklý proud zaplavující ulici vážného soudce na okamžik překvapil. Ale pak si uvědomil, že je to májová pobožnost. Slovo to nevyvolalo v něm nijaké rezonance. Ale bylo zbytečné zápolit s proudem; tož se zastavil na protějším chodníku. Spěchat nebylo proč a večer byl tak osvěžující a milý.

Z navyklé pozornosti upřel zkoumavý zrak na vycházející. Šly tu mladičké dívky v jarních světlých šatech, žvatlavé a veselé. Skrývaly své koketérie před přísnými a zamračenými pohledy vážnějších družek, ale nedovedly je skrýt. Přicházely ženy, které v přítmí kostela přepadeného pohanskou radostí jara, nesly své obavy a naděje. Přecházely stařenky vrásčité a shrbené, zabrané v minulost, ale nepřehlížející dosud přítomnosti, kterou, žel, neschvalovaly. Jejich zrak a sluch se dosud neunavil zvědavostí. Přicházeli mladíci zamlklí, plaší; mladíci výbojní a lační úspěchů, kterými by bylo možné se honosit. Neběží o to, jaká je kořist, jen když vůbec kořist tu je. Byli tu přeletaví motýlové zájmu nejvýš těkavého, radostní z tolika mládí a bez odhodlání někde utkvět; milenci všech a žádné, usmívaví a veselí. Také časně blazeovaní a omrzelí, kteří hledali (a které hledaly?) dobrodružství ze zvyku a skoro bez radosti, dobrodružství, která přece nedovedla potlačit dotěrný a úmorný pocit nudy v jejich zpráhlém srdci.

To vše zhlédl Václav Helvert velmi rychle. Jeho oko vyšetřujícího soudce zvyklo si odhadovati lidi. Jeho kolegové říkali, že větří zločiny. Něco na tom bylo, takový sklon bývá spojen s jistou krutostí; té u Helverta nebylo. Neměl rozkoš z odkrývání zla; byl prostě fanatik spravedlnosti, nebo toho, co se tak nazývá. Měl bystrost lidí upjatých jediným směrem, nakonec však jednoduchých lidí. K tomu přistupovala bohatá praxe. Mohl by říci, co je v cynickém výrostku, který zapaluje cigaretu a rozhlíží se slídivě, hledaje: koho? Mohl by říci, co je v děvčeti v křiklavých rudých šatech, hezkých, ale poněkud hrubých rysů, zohyzděných právě drzým a bolavým úsměvem. Věděl, proč se instinktivně vyhýbá jeho pohledu starý, elegantní pán, krasavec zašlých desítiletí, s cylindrem a rukavičkami, který stopoval dvě děvčátka v krátkých sukénkách, poskakující skotačivě a s uličnickými grimasami po ulici. Věděl, proč se náhle vytratil z davu starý pobuda, veterán krádeží, jehož vlasy zbělaly, duch však a ruka neztratily dosud čilost. Znal toho přítele kalných vod, v nichž možno lovit. Oh, ano, soudce Helvert znal mnoho lidí a ještě více zločinů.

Náhle se však Helvert zarazil. Vlna zástupu mu nesla, zdálo se, vzácnější kořist. Poznával to mladičké, sotva dorostlé děvče, jež kráčelo se skloněnou hlavou, jako by se vyhýbalo pohledům. Poznával ji… a zmocňoval se ho nevysvětlitelný cit. Její blížení se ho podivně znepokojovalo. Jeho, tak zřídka vyrušeného z klidu, jeho, který neměl jiný zájem, jeho oči kriminalisty pro ženy, šustící svými sukněmi tak blízko, že by se jich mohl dotknouti. A — vzpomněl si — to blouznivé tmavovlasé děvče! A přece zájem se nedal popřít. Sledoval ji očima. Nešla sama; princeznu hlídal drak. I toho znal: byla to suchá, nemladá žena s pichlavýma očima, s dost hrubými rysy, nevkusně nějak přioděná. Děvče šlo stísněno patrně svým průvodem. Sotvaže ji mohl v sklíčenosti poznat. Nebyla totiž krásná; její jemné, ne zcela pravidelné tahy potřebovaly vzrušení, aby mohly vyniknout. Byla půvabná svou nesmírnou živostí, krásou, které nesluší klid, která potřebuje k vítězství pohyb a vzruch. Ve své ochablosti byla téměř nehezká; nebyla to přirozená ochablost u ní, jež měla tolik životní síly, ztajené, a přece existující. Zdála se být zamyšlená. Za co se modlila v kostele, tázal se Helvert, modlila-li se vůbec?

Přiblížila se k němu. Tři kroky před ním pozvedla instinktivně zrak. Všecka se zapálila. Okamžik zkřížily se jejich pohledy. V tomto okamžiku se přerodila a vzkvetla. Její zrak vzplanul jakýmsi hlubokým ohněm. Ale zatím se obrátila průvodkyně. Soudce Helvert pozdravil. Chladně pokynula hlavou, spíše odmítavě, jako když se nechceme upamatovat… u staré ženy. Grandezní, rozhodný pohyb u děvčete. Pozdravovalo čile, i celou svou bytostí. Ale pak byl konec.

Soudce Helvert hleděl za odcházejícími dlouho… Zástup řídl, smích i hovor dozníval, před kostelem bylo pusto. Žena i děvče zašly dávno za kterýmsi rohem. Ale Václav Helvert zde ještě stál zmaten jediným pohledem a nemohl se rozhodnout k odchodu. Stál v hlubokém zamyšlení. Něco dávno zapomenutého zdálo se probouzet i v něm. A zapadlé detaily oživovaly v jeho paměti. Viděl nyní vše jasně.

Šestnáctileté to děvče je v jeho kanceláři. Podivný případ hraničící s komikou a snad opravdu komický, kdyby nebylo zákoníku, který se vměšuje v dětinskou pošetilost. Dětinskou pošetilost? Snad. Běželo o pokus únosu. Václav Helvert případ vyšetřoval. Směšný únosce, podivná unesená! Útěk z domova; z čista jasna bez příprav, nemožný a pošetilý útěk. Únosce, sedmnáctiletý mladík, úžasně pasivní, nesmělý, nezkušený. Na svém útěku nedospěli daleko. Telegrafické zprávy byly rychlejší než vlak, kam by se ostatně mohli obrátit bez peněz a ničím neopatřeni? Byli nápadní při prvém svém kroku. A tak výlet nazdařbůh skončil velmi brzo. Bylo by nejlépe nechat pokus pokusem a skoncovat to soukromě dětinské dobrodružství. Nešťastnou náhodou se do té historie vpletly úřady. Pak tu byl trestní případ a vše šlo svou úřední cestou. Únosce (nebyl to vlastně spíše unesený, tak byly přehozeny úlohy?) ztratil před soudem poslední zbytek rozvahy. Prvé pokusy hrát hrdinskou roli selhaly‚ jakmile stál tváří v tvář suchému soudnímu aparátu a jakmile se v pozadí počal objevovat přízrak žaláře. Po odstranění slabé vrstvy líčidla objevila se jeho pravá tvářnost: vyděšený a rozplakaný hoch, hodný spíš útrpnosti než trestu. Zajímavější byla unesená. Ze začátku nechtěla odpovídat. Bylo zapotřebí Václava Helverta, aby ji pohnul k řeči. Čím se mu to podařilo? Jeho taktem, s kterým se vyhýbal veškerému možnému posměchu? Jeho vážnost získala mu důvěru. Děvče popřelo mladíkovu iniciativu.

Soudce Helvert se dobře pamatoval na scénu onoho výslechu.

„Měl myšlenku na odchod on?“

„Ne.“

„Naléhal na vás, abyste ji uskutečnili?“

„Ne.“

„Byla jste to tedy vy, která jste chtěla odejít.“

„Ano“

„Proč právě s ním?“

Děvče se odmlčelo; sklopilo zrak a jeho zmatek byl zřejmý.

„Nevím,“ odpovědělo pak.

„Máte ho ráda?“

Upřela na něho nesmělý pohled. Nezvykle mírný, skoro srdečný soudcův tón ji úplně vyvedl z počáteční vzdorovité disposice. Mluvila nyní volně a nebojácně, pravý opak svého druhu.

„Jako máme rádi děti.“

Neřekla „jako se mají rády děti“. Helvert si dobře všiml toho odstínu.

„Proč jste chtěla odejít z domova?“

„Musila jsem.“

„Ubližoval vám snad někdo?“

„Ne.“

„Máte nevlastní matku. Byla k vám snad zlá?“

„Ne.“

A po chvíli:

„Měla tak studené oči.“

„A váš otec?“

„Nevšímal si mne.“

„Kam jste chtěla odejít?“

„Nevím! Bylo mi doma smutno,“ vyhrklo náhle náruživě z děvčete. Její výraz se změnil s výrazem jeho očí tak náhle vzplanuvších. „Velmi smutno,“ opakovalo, hledalo marně slova, jež by formulovala něco, co se nedá formulovat.

„Byl tehdy deštivý den.“ Pisatel protokolu už dávno neuspokojený průběhem výsledku, který se mu zdál zabíhat do zbytečností, nesouvisejících s právnickými otázkami, odložil péro a podíval se na soudce tázavě. Nepoznával svého šéfa. On, který se nedal ničím vyrušit z přesného sledování povinnosti! Deštivý den! Pěkný rezultát výslechu! A kdyby už aspoň (odchyluje se od přesného postupu věci) s pošetilým děvčetem jednal dle jeho pošetilosti. Ale kupodivu! Ani úsměv, ani záchvěv ironie! Nepřesahuje to meze všeho pravděpodobného? Ale soudce si jeho pohledu nevšímal. A také děvče si ho nevšímalo. Nezdál se pro ně existovat, nový důvod k rozmrzelosti. Děvče hledělo výhradně na soudce, k němuž pojalo důvěru.

„Deštivý den,“ opakovalo děvče prudce. „Připadalo mi, že je doma hrozně prázdno a že tam jsem zbytečná. To bolí, to bolí. Chtělo se mi odejít, kamkoli…“ A děvče náhle dodalo prosebně, bez přechodu:

„Viďte, že Jeníkovi neublížíte, pane soudče? Nemůže za to!“

Soudce Helvert viděl jasně: bylo zde prudké, náruživé děvče, schopné kvapných činů, provedených bez rozvahy. Děvče, u něhož naivnost a skoro dětská nezkušenost se pojila s podivnou rozhodností a s převahou zralosti. Byla odhodlána hledat jinde vyplnění prázdnoty, kterou jí dával domov. Kam to vášnivé děvče dojde? Kam ji zavede její dychtivý kvap? Bylo mu jí líto. Mluvil s ní něžně, aniž si to uvědomil. Ale víc než zájem chvíle to nebyl.

Když výslech skončil, zabral se s plným zaujetím do jiné záležitosti. Byl zase tím, čím vždycky býval: svědomitým a svých povinností dbalým juristou, jemuž se prorokovala velká kariéra; jeho schopnosti se všeobecně uznávaly.

Ale druhého dne došel Helvertovi dopis, psaný ženskou rukou a křestním jménem podepsaný. Nevzpomněl si ani na děvče — tak prchavý byl včerejší dojem. Četl vřelá slova díků a spočinul na jedné větě psaní —

„Slibuji vám, že nic takového už neučiním. Bylo to ošklivé a hloupé, vidím to teprve nyní. Ale věřte mi: už se nestane nic podobného!“

Soudce Helvert pokrčil rameny. Dal číst dopis ženě, zmínil se několika slovy o děvčeti. Četla pozorně a mlčela.

„Nechápu, proč to slibuje mně,“ řekl Helvert.

Jeho žena neodpovídala. Snad chápala, co on nechápal.

A téhož dne — Helvert na to nyní vzpomínal, připisuje každé drobnosti větší význam než tehdy — se stalo ještě něco překvapujícího. Když opouštěl soudní budovu a kráčel šerým koridorem vedoucím k východu, uchopil ho někdo přikrčený v tmě za ruku a přitiskl na ni žhavé rty.

„— — Byl jste ke mně tak hodný,“ šeptal dívčin hlas. „Nikdo nebyl ke mně tak hodný.“

Václav Helvert stál tehdy zmaten poněkud neočekávanou příhodou. Ale nežli se mohl vzpamatovat, dívka rychle zmizela.

Ale ani tato scéna nevyburcovala soudce z jeho klidu. Byl ochoten vše přirozeně vysvětlit. Takový exaltovaný projev nemohl překvapit u děvčete vůbec exaltovaného. Větší význam to nemá. Zítra ji zaměstná cokoliv jiného; historie bude odbytá. Dívčin zjev vybledl. Přišly dny naléhavých prací; navalil se těžký materiál, který on nechtěl odbývat. Několikráte se soudci zdálo, že děvče potkal poblíž soudní budovy. Ale neuvažoval o tom a nevšiml si ani zřejmé pravidelnosti setkání.

Dnes, při tom nahodilém setkání, se poprvé zarazil. Bylo to tím, že jeho myšlenky byly volné? Bylo to pod dojmem jejího pohledu? Oh, dívčin zrak mluvil příliš výmluvně. Nebyla to pouhá vděčnost, nebyla to povrchní exaltace. Zdálo se z něho mluvit mnohem více. Cit? Vášeň? Kdož ví? Byla schopna obojího. Slova jejího dopisu měla nyní jiný zvuk: věděla, proč právě jemu slibuje. Ale nebylo to trochu podivné, že právě jemu? Čím ji mohl uchvátit? Byl čtyřicítiletý, trochu chladný muž. Šťastný manžel, otec tří dětí! A vášeň! Podivná myšlenka!

Ale bylo mu náhle, jako by horké rty spočinuly na jeho ruce. — Počíná opravdu blouznit? Není tu nikoho, ulice je pustá. Není to všechno vlastně hrozně pošetilé a směšné?

Je to vlastně pošetilé a směšné, řekl si. A odhodlal se odejít. Snažil se zaměstnat podrobnostmi blížícího se procesu, naplnit hlavu juristickými dedukcemi; ale všechna pracovitost, vyslaná v boj proti vábnému a marnému snění, nedovedla zabrániti pocitu neklidu a zmatku.

Václav Helvert se doma o své nahodilé zastávce nezmínil. Příštího dne bylo deštivo. Nebyla to šťastná okolnost. Uvědomil si to záhy, když se přistihl při opakováni dvou slov.

„— Deštivý den!“

Od toho nebylo daleko k zbytečným vzpomínkám.

Helvert mávl rukou a vyšel z domu, zavřel za sebou dveře poněkud prudčeji než obyčejně. Doufal, že soudní budova mu bude azylem před svodem pošetilých snů. V těch ponurých zdech na ně není času. Ale jeho mrzutost, vzniklá už ráno, byla posílena mnohými nahodilostmi. Záležitost, o které včera přemýšlel, vzala naprosto nečekaný obrat, který zvrátil všechny jeho hypotézy. Proti jeho očekávání odvolání, o jehož neúspěchu byl naprosto si jist, bylo vyřízeno příznivě. Bezvýznamné jakési akty se zbytečně protáhly.

Helverta dnes dráždila každá malichernost. Cítil to. Byla to nervóza. Odkud?

Byl ochoten připsat ji pošmournému dni. Bylo skutečně neveselo v síních, v nichž bylo věčné šero, poněvadž vysoký činžák naproti bral všechno světlo. Ale věděl dobře, že to není pravý důvod. Kolikrát byl za takového pošmourného dne klidný a nevzrušený. Oh, Helvert znal velmi dobře původ zlobivé nudy, která ho pronásledovala. A horšil se na sebe tím více, že ho znal. Jaký to vše má smysl?

Když přišel domů, našel nové důvody k mrzutosti. Oběd nebyl podle jeho chuti. Děti vyvedly nějakou hloupost. Bezvýznamnou celkem hloupost, rozpustilost jistě omluvení hodnou. Ale Helvert uznal za nutné ukázat přísnou tvář. Dal průchod svému rozladění. Děti vyděsila jeho nezvyklá přísnost. A kupodivu, jemu bylo milé jejich vyděšení.

Zachtělo se mu samoty. Zašel do svého pracovního pokoje. Zde, schoulen ve svém fotelu, poslouchal kapky bijící do oken. Deštivý den, deštivý den! Odvrátil se od svého stolku, kde se kupily v pestré směsi zákoníky, listiny a časopisy, a zahleděl se ven. Otravovaly ho dráždivé reflexe.

Jeho čtyřicet let nebylo možno popřít. To znamenalo, že lze čekat od života ještě všechno kromě blouznivých snů. Na dobrodružné výpravy bylo pozdě. On sám, nehledě k letům, cítil by snad takovou touhu; ale nebyl to právě sám osud, který mu vyměřil dráhu: jdi, jdi, jdi až k té jámě! Co mohl vlastně chtít? Měl vše, co si lidé obyčejně přejí. Byl ženat, šťastně ženat, možno říci. jeho domácnost byla klidná. Nebylo v ní hlodavých a odporných svárů štvoucích z domova; nebylo ani chladných a nepřátelských mlčení, která dusí teplo krbu. Jeho paní, statná třicetiletá dáma, byla dobrá žena a dobrá matka. Její tichá gracie dovedla vnést nový půvab do jeho domova. Byla nevtíravá a jemná; nikdy ho neunavovala zbytečnými scénami, darmo vyvolanými konflikty. Vycítila chvíle jeho mrzutosti; odstraňovala z cesty vše, co by je mohlo podnítit. Jediným pohledem zjistila skrývanou hořkost, nevyslovenou žádost. Milovala ho, považovala to za prostou a nutnou věc, stejně jako bylo jí nutné milovat děti. Byla z těch žen, jejichž jediným hříchem je nedostatek hříchů. Ale byl tu důvod žehrat osudu?

Děti byly zdravé, čilé, veselé. Jejich smích a skotačivost kolikrát Helverta osvěžily po úmorných a odpuzujících chvílích jeho povolání. jež jinak miloval. Ale potřeboval se někdy vykoupat v tom čistém osvěžujícím vzduchu po trudných dojmech špíny a nízkosti, které vyvolává jasné poznání podstaty lidí. Jak by se nestal on, tak bystrozraký a chápavý, zavilým skeptikem, nevěřícím v lepší nějaký cit?! Tolik jeho druhů se takovými skeptiky stalo!

Jeho materiální poměry byly snesitelné. Boháčem právě nebyl. Ale úhrnem vzato, nebyl ani chudý. Jeho příjmy víc než stačily při skromném způsobu života, který ostatně neznamenal tuhé a trapné odříkání. Kromě toho se dalo čekat, že to přivede daleko. Byl dávno vyhlédnut pro jiné úkoly.

Tak bylo možno mluvit o přístavu. Ztroskotání už nehrozilo, klid, třikrát klid. A to byla právě dnešní hořkost. Cítil poprvé to, co by mohl nazvat únavou ze štěstí. Jeho klid počal ho svírat, přístav stával se vězením. Klid, třikráte klid! Jaký to mohlo mít také hořký zvuk! Bylo v něm tlení hrobu.

Vše bylo tak vyloženo a připraveno; nebylo potřebí ani hnouti rukou. Ale to připravené štěstí ho dnes lekalo svou šedí. Jeho pohodlí ho odstrašovalo. Nepřijde žádný otřes, který by ho dovedl vzrušit? Oh, uhrančivé oči!

Měl pocit, že stárne nějak časně, hafan uvázaný u budky, aby chránil všechny pozitivní hodnoty společnosti.

I jeho hafání je upraveno a opatřili ho vhodným náhubkem. A on si štěká své rozsudky a má pyšné uspokojení domácího hafana: Ať mohou všichni klidně spát!

Odkud se braly nenávistné myšlenky? Václav Helvert podléhal svodu. Uhrančivé oči mladé kvetoucí čarodějky ukazovaly svou moc. Přemíra otcovství pokořovala muže; otec, už pouze otec! A myšlenky Helvertovy, horké nevyslovenou touhou, počaly se proti tomu bouřit. Jak byl pošetilý, když se podřizoval imaginárním povinnostem! Jak byl naivní, věřil-li ve své domnělé zásluhy! Bral vážně pochybnou masku. Oh, za tou maskou není to, co maska tvrdí! Což to dosud neviděl? Nepoznal přetvářku poctivosti, Tartuffe práva? Vzdával se zbytečně krásných dnů a opojivého štěstí. Pro koho? Má někdo právo žádat jeho odříkání?

Vstal a chodil nervózně pokojem. Koberce tlumily jeho krok. A to ticho kroků ho zlobilo: připomínalo mu to celou jeho existenci, kde vše bylo tak tlumeno. Zvuk jeho kroků utišil by snad jeho poněkud vzrušené nitro; kontrast vnějšího ticha s vnitřním neklidem ho popouzel. Přistoupil k oknu a otevřel je. Vzduch zavanul svěžím deštěm (oh, jarní deště!) do pokoje. Jak mohl tak dlouho sedět při zavřeném okně?

Vzduch proudící otevřenými okny ho omlazoval. Václav Helvert cítil se svěží ve té svěží atmosféře. Přítěž let z něho spadla. Zachtělo se mu ukázat přebytek sil. Deset střízlivých let připravovalo dnešní opojení; nebylo divu, bylo-li tak silné. Deset střízlivých let! Možno jít ještě daleko za ně.

Jak stál tak nakloněn v okně, zavanutí větru skropilo jeho čelo několika kapkami. Bylo to dráždivé jako polibek ženy. Bylo to smyslné a připomínalo mu to mladé dny. Jako hoch (a ještě dlouho později!) miloval prudkou láskou jarní deště. Byl pod jejich suverénní mocí. Přišel-li takový jarní déšť, neměl doma stání. Byla to rozkoš vyběhnout do ulic s odkrytou hlavou a vítat osvěžující vláhu. Jak bylo krásné, nechat se měřit poloudivenými, poloposměšnými pohledy těch, kteří se kryli úzkostlivě v průjezdech! A ulice mizely a vycházel do polí; jediný chodec! Zahleděl se do stromořadí, jež končilo v mracích; až tam možno jít v radostné zeleni.

Vracel se pak promoklý na kůži, ale veselý, jako by uhodl hádanku sfingy nebo dobyl království. Připadal si nesmírně lehký, že by mohl vznést se kamkoli a letět v dálky. Nesmírně lehký a šťastný.

Zatím minulo víc než dvacet let, dvacet let šedých a vážných. Ale nyní (oh, čarodějko s uhrančivýma očima, která vracíte všechny dobrodružné pošetilosti mládí!) rozuměl dobře oné radosti a zatoužil zkusit ji ještě jedenkrát. K pošetilé myšlence pojila se jiná pošetilejší: necítí také ona, která čeká na jeho pokynutí a vzdává se všech pošetilostí, aby na něho čekala, podobně jako on? Zcela bezdůvodně byl přesvědčen, že se musí někde setkat, že také ona nesnese v samotě nebo v moroznosti domova deštivý den, deštivý májový den!

A tak už propadl Václav Helvert kouzlu, že nenapadalo mu uvažovat o konsekvencích takového setkání, o budoucím životě, o tolika nepřekonatelných překážkách. Je ještě vězení pro někoho, kdo má křídla?

Silné opojení střízlivých bránilo rozvaze. Nebyl už schopen usuzovat o dojmu, který musí vzbudit zjev vážného soudce, pobíhajícího bez cíle po ulici. Nebyl ani schopen na to myslet. Byl stižen mocnou touhou: ven! Někam do pošetilého snu a do kvetoucího jara!

Ale neočekávaná překážka Václava Helverta zarazila. Jeho žena poslala děti za otcem. Nepřicházel jako obyčejně polaškovat a pohrát si s nimi, nepřicházel k ženě říci jí několik dobrých slov. Jeho žena dobře chápala, co to znamená. Děti, doufala, vyvedou Helverta z jeho moroznosti.

Děti otevřely hlučně dveře pokoje, v němž se Václav Helvert právě chystal k odchodu; s naivní bezohledností malých řítily se k němu. Obstoupily ho; chtěly usednout na jeho kolena.

Ale jeho oči hleděly studeně a přísně, jako by spatřovaly strašidlo. Zalekaly mladé vetřelce. Otec neříkal ani slova. Ale jeho mlčení bylo mnohem znepokojivější. Děti plaše couvly a nesměle odcházely z otcovy pracovny. A když doběhly k matce s radostí, kterou cítíme, když se vracíme z kymácení vln na jistou půdu, křičely: „Tatínek se hněvá. Tatínek se ještě hněvá.“