Dcerka/Kapitola první

Slyš, dcerko, a viz, a přichyl ucho své, že jsem řekl nejprve, abys sebe poznala, vědouc, ke komu jsi podobná stvořena.

Nebuď jako ti, již mnohé věci umějí, ale sami sebe neznají; na jiné lidi hledí, ale sami sebe nepomní. Ty od sebe počni, abys snad sebe neznajíc, jiné věci daremně nechtěla znáti. Ty poznej sebe; neb čím více sebe poznáš, tím více Boha poznáš; a čím více Boha poznáš, tím více k němu přistoupíš a více milovati budeš; a čím více milovati ho budeš, tím více on tě zase bude milovati.

Slyšiž, dcerko! Viz a přichyl ucho své, a poznej sebe, že jsi člověk, a tak že máš tělo a duši. Tělo slově člověk zevnitřní, duše člověk vnitřní; tělo tíhne k hříchu a duše k ctnosti. Duše má tři věci v sobě, jimiž na Boha pomní, jeho zná a žádá: prvá věc paměť, druhá rozum, třetí vůle. Pamětí na Boha vzpomíná, rozumem k němu hledí, a vůlí se ho drží neb chápe. Když ty tři věci v duši své poznáš, tehdy shledáš, že jsi jiná stvoření nerozumná přesáhla a k Bohu duší podobná jsi stvořena, takže jakož Bůh jeden duch jest, tři osoby, totiž Otec, Syn, svatý Duch, tak duše tvá jest jeden duch, a tři tyto věci: paměť, rozum a vůle; a jakož Otec není Syn ani Duch svatý, tak rozum není paměť, ani vůle; a tak jakož Syn, ani Duch svatý nic nevolí, než což Otec volí, taktéž tvá paměť a vůle nic nemá přijmouti, než což rozum ukáže. A když se ty tři věci v duši tak sjednají, tehdy drží v ní obraz a podobenství svaté Trojice, jež tebe podobnou k sobě stvořila, a to mocně, moudře a dobrovolně. Pomni na moc Otce Boha, jemuž zvláště přísluší pro lidi moc, aby se nedomnívali, že by proto, že jest Otcem, byl ne tak mocný, jako Syn; pomni na moudrost Syna Božího, jemuž přísluší zvláště moudrost, aby se nedomnívali lidé, že by proto, že jest Synem, nebyl tak moudrý jako Otec; pomni na dobrovolnost Ducha svatého, jemuž zvláště přísluší dobrovolnost neb dobrotivost, aby se nedomnívali lidé, protože jest Duchem, že by nebyl tak milostivý jako Otec a Syn. A z toho shledáš, že rovny jsou tři osoby v božství, v moci, v moudrosti i v dobrotě. A ty tři osoby stvořily každé stvoření a zvláště člověka učinily k sobě podobného; a dal mu Otec moc, aby mocně stál proti zlosti, a Syn moudrost, aby uměl se vystříci zlosti, a Duch svatý vůli svobodnou, aby nechtěl zlého. A když ty tři věci člověk zachová, tak se znaje, tehdy drží obraz a podobenství svaté Trojice, k níž jest vnitřním člověkem, mezi všemi věcmi stvořenými, nejvíc podoben; a v tom člověku vnitřním Trojice svatá přebývá milosti, když pamětí, rozumem a vůlí nejvíce po ní tíhne.

Protož ty pomni, že tě Bůh stvořil k sobě podobnou; rozuměj, že on jest všeho světa stvořitel, a tak se jemu samému klaněj, a že on jest nejlepší dobré, protož jeho nejvíce miluj. Když na Boha vzpomeneš, nepůjdeš daleko, v sobě ho nalezneš, a v něm se pokocháš, jakož on ráčí svoliti; a srozumíš, že Bůh v sobě jest neobsazený rozumem, neb on jest prvý i poslední, počátek i konec všech věcí: počátek nepočatý, ale od něhož se všechny jiné věci počínají; a konec neskonalý, ale v němž se všechny jiné věci skonávají. A tím srozumíš, že není rozumem obsažený, že on všechny věci obsáhá a obsáhl, a jeho nižádná, neb on jest nesmírný. Pomni také, že on, jsa věčný, stvořil anděly a jiné věci, a tak v andělích je žádoucí, neb oni žádostivě v něho rozumem hledí; v svatých jest utěšený, neb oni ustavičně v něm se radují; v stvořených věcech jest divný, neb všecky věci stvořil a činí mocně a spravuje moudře, a rozdává všem věcem potřebu milostivě; v lidech jest milovný, neb jest jich Bůh, a oni jsou jeho lid, on v nich přebývá jako v chrámu, a oni jsou jeho chrám. Nižádným nepohrdá, neb kdožkoli ho v paměti má, kdo ho zná rozumem a miluje, s tím jest milostí; a má ho každý milovati, neb on peve miluje nás, a učinil každého k sobě podobného. On svatý, protože znaje všecky věci, nemůže býti hříchem zprzněn, a činí lidi svaté, že dal jim rozum, a pak zachovává je od zlého konečně. A tak slově člověk svatý neb anděl svatý, když maje rozum od Boha daný, zachovává se od zlého, a zvláště od přivolení ke hříchu. Protož ty, poznajíc se, žes tak od Boha svatého stvořena, bud svata, neboť on toho žádá, řka: „Svatí bučíte, nebo já svatý jsem Pán Bůh váš.“ Buď svata: zachovej se od smrtelného hříchu i od všedního, jak nejvíc můžeš, a bude v tobě a s tebou Bůh přebývali. Znamenej, kterak slavné stvoření jsi, k Bohu podobné, jemu velmi milé. Patři, abys nic zlého s přivolením v srdce nevpustila s libostí; patři, co vypustíš z úst v řeči, aby nebylo nic marného. Každý den znamenej pilně, kterak jsi podobna Bohu, abys podobenství nezšeredila hříchem smrtelným. Viz prospěch svůj v dobrém, a raduj se; spatři nedostatek a pokoř se. Pomni co jsi, odkud jsi a kam půjdeš; co? že Boží, rozumné, slavné a krásné v duši stvoření; odkud jsi? žes od Boha pošlá; a kam půjdeš? že k Bohu v radost věčnou, jestli jeho obrazu konečně hříchem neposkvrníš. Pomni, že učinil tě Bůh věčnou a v tobě chce věčně přebývati: věčnou, totiž nezhynulou, neb na věky nezhyneš. A abys nezhynouc byla v radosti věčné, dal Bůh Otec Syna jediného, Boha pravého, sobě rovného, a on Syn dal se sám za tebe na smrt velmi ohavnou a velmi ukrutnou, abys nezahynula na věky, on nejlepší, nejkrasší, nejmoudřejší, nejbohatší a tak nejoslavovanější! Protož to pomni a poznej se v duši, zda jsi ho kdy rozhněvala, a pokoř se a pros milosti u něho; a on tobě bud chotěm nejmilejším, jemuž jsi svou víru slíbila. Tu drž, té jinam neobracuj, k němu nadějí tíhni, že ti odpustil, co’s provinila, že tě od hříchu smrtelného zachová, ruky, totiž moci své od tebe neodtrhne a po smrti v život věčný přijme. Tak se poznej, že jsi podobna k Bohu, abys pamatovala, Boha znala a milovala, a tak s ním zde v milosti ustavičně přebývala.