Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Dcera královská

Údaje o textu
Titulek: Dcera královská
Autor: neuveden
Zdroj: Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 174–183.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD anon 70
Překlad: Pavel J. Šulc
Licence překlad: PD old 70

Na vrcholku příkré skály, jež byla na břehu jednoho z ostrovů shetlandských, seděl jinoch za krásného letního večera. Na kolenou měl rozevřenou knihu, ve které byl četl o dějinách pradávných: o Mojžíšovi, jak vyvedl lid israelský z otroctví egyptského. Viděl jej v duchu na břehu Rudého moře, jak poroučí vlnám, jež rozdělují se, tak že lid israelský snadno přešel suchou nohou; za ním hnalo se vojsko egyptské a v jeho čele král, provázen jedinou dcerou svou. Když pak srazily se vody mořské, pohřbeno bylo celé vojsko i s králem.

Avšak na dně rudého moře nemělo pokoje, dle vypravování obyvatelstva, obývajícího na ostrovech shetlandských, nýbrž za trest své zpupnosti pykati musilo v moři vzdáleném, severním, a dítky jihu proměněny v tuleně, zahnány do studených vod oceánu atlantského, kde na hlubokém dně mořském prováděly rejdy svoje.

Když pak měsíc jasně svítil v noci, vynořili se z vody, a shodivše oděv rybí, proměnili se v lidi a provozovali rozličné hry a tance své národní, jimž byli uvykli na pobřeží nilském, načež vklouzli opět do kůže zvířecí a vrátili se na dno moře.

Jinoch sedící na skále pohlížel upřeně na moře, neznamenaje, že slunce zapadlo.

I zaslechl neobyčejný šumot a hle, spatřil div pravý, báchorky, jež slýchával jako dítě, staly se skutkem; na břehu objevil se tuleň a zíral kolem. V tom svezla se kůže zvířecí s postavy a zrakům udiveného jinocha objevila se vážná postava krále egyptského v nádherném oděvu.

Shýbal se k vodě, pomáhaje malému tuleni na břeh.

Tento se otřásl, jeho lesklá kůže rybí smekla se, a v záři měsíce zaskvěl se velmi sličný tvor pozemský.

Byla to dcera Faraonova, jež vroucně objala svého otce. Zatím vynořili se tuleni, proměnili se v lidi, kteří uklonivše se uctivě králi, počali prováděti svoje národní tance.

Jinoch se skály hleděl s udivením na kouzelný výjev ten, a zvláště poutala jeho pozornosť dcera královská.

Po dlouhém rozmýšlení odhodlal se konečně ke smělému skutku. Plížil se tiše ke břehu, kde seděl král s dcerou svou; vedle nich ležely kůže tulení.

Jinoch sehnul se rychle, chopil malou kůži, jižto si byl dobře pamatoval a spěchal nazpět na skálu, kde kůži pečlivě ukryl ve skulině, a šel opět pozorovati, co se děje na břehu.

Posud svítil měsíc, cizí hosté míhali se rozmanitým způsobem, ale světlo měsíce pomalu ochabovalo a na východním obzoru jevil se jasnější pruh.

Tajemné postavy se rozběhly, každá chopila svou kůži, i navlekla ji přes oděv, načež, proměněny v tuleně, ponořily se na dno moře.

Konečně povstal též král, a s povzdechem sehnul se pro kůži, která měla nahraditi královský háv a zbaviti jej práva, býti člověkem.

Přehodil si ji přes ramena, i proměnil se v tuleně, a zvolna se ubíral na pokraj moře. Nežli se vrhl do vln, ohledl se po milené dceři.

Ta jej nenásledovala jako jindy do vody — běhala po břehu, hledajíc háv ukradený, ale nenalezla ho.

Lomíc rukama, ohlížela se na všecky strany, prohledala každý kout, ale nenašla kůže své.

Běžela k otci, jemuž řečí neznámou vypravovala svoji nehodu.

Zajisté nikdy nepociťoval starý král tak bolestně tíži osudu, jako tenkráte, kdy mu nebylo popřáno, shoditi nemilou kůži a prodleti na povrchu země, by chránil dceru, jež oloupena o svůj háv, nebyla s to, aby ho následovala do hloubi.

V jeho očích zračil se hrozný bol, zoufalosť, když pohlédl na dítě svoje a pak na východ, kde již první paprsky sluneční se kmitaly za mraky.

Déle prodlévati nesměl; ještě jednou podíval se toužebně na své milé dítě a pak zmizel ve hlubině.

Dcera jeho zůstala na břehu, pohlížejíc na moře, jež pohltilo mileného otce; v tom ucítila ruku na svém rameni.

Uleknuta, ba uražena téměř, obrátila se, neboť takové smělosti posud nikdo k ní se neodvážil.

Za ní stál onen mladík s hory, řka mírně: „Co tu děláš samotna tak časně z rána na pustém břehu?“

Netušila, že by tento mladík byl původcem jejího žalu, i vypravovala mu svou nehodu.

„Však se opět nalezne háv tvůj,“ těšil ji, „budeme jej později hledati oba. Avšak nyní pojď se mnou do mého domu, jenž nemůže ti sice poskytnouti velikého pohodlí, avšak chrání tě před pohledy rybářů, jižto sem teď přijdou loviti ryby.“

Měl pravdu — poznala to s bolestí. Zahalila se mlčky v nachový šat a podala ruku vlídnému jinochu, který ji vedl nejlepší cestou, již mohl nalézti do své chýže.

Pocítil nevýslovnou radosť, když dívka vešla do jeho domku, který neměla nikdy již opustit. O to chtěl se pokusiti, byť i byl by věnoval na to krev srdce svého, by jen dívka zapomněla na ztracenou slávu a nádheru.

Uvedl ji do jediné světnice chýže své a tam vykázal jí pohodlnou lenošku, kterou otec jeho byl z poslední cesty své s sebou přivezl a přinesl nejteplejší kožešiny, by si jimi přikryla bosé nohy svoje.

Dcera králova nevšímala si těchto služeb, a kdežto on se otáčel okolo ohniště, by upravil hostovi svému snídaní, pohlížela ona otevřeným oknem ven na šíré moře.

Vybral nejlepší ryby, jež upravil velmi chutně, a na cínové misce je podal dívce, avšak ona je zamítla, hledíc toužebně na moře. Usadil se zarmoucen ke krbu, jídlo nemělo proň ceny žádné; pohlížel zadumán do ohně a chvílemi na dívku, sedící u okna. Přemýšlel, jak by ji přiměl k tomu, by u něho zůstala jakožto manželka jeho.

Čas ubíhal jim zdlouhavě; dívka vzpomínala na ztracenou otčinu, jinoch pak trápen byl touhou a nejistotou, a v chýži jindy tiché bylo dnes, ačkoli tu meškal host vzácný, ještě více ticho nežli jindy.

Konečně zapadlo slunce, a tu vstala dcera královská, i pohledla s němou prosbou na jinocha. On pokynul hlavou i šli spolu ven, a když viděl, že jí cesta přes kamení jest obtížna, vzal ji na ruku a nesl ji jako matka děcko na břeh. Tam pomohl jí hledati ve skulinách břehu a skalin — a jen tam nehledal, kde by byl nalezl, i pečoval o to, by nevylezla na vrch skály.

Zoufale sepjala ruce a na smrť unavena posadila se na břeh. Záře měsíce leskla se v slzách, jež kanuly jí po líci.

Jinoch odvrátil se, neboť dojímal jej velice bol její, avšak ztráta její byla mu nesnesitelnou, pročež překonal svoji soustrasť.

„Pojď zase do mé chýže,“ prosil ji mírným hlasem, „odpočiň si na loži z mechu, já zůstanu na břehu a budu hledati dále, ty pak zapomeneš v líbezném spánku na svůj zármutek.“

Pohledla naň vděčně, a mlčky kráčela s ním do chýše.

Když pak se dvéře za ní zavřely, vrátil se jinoch rychle na břeh, ale ne, by přinesl čarovný oděv, nýbrž aby jej hloub zatlačil do skuliny. Potom nanesl mechu a písku, by vyplnil prohlubinu, tak že ani paprslek měsíce nebyl s to, aby nalezl stopu pokladu ukrytého. Pak opatrně vracel se do chýže své a nahlížel tajně oknem, zdali dcera králova spí.

Ano, spala, a zdála se mu ještě krásnější nežli bdící, tak že si umínil, získati ji za ženu stůj co stůj.

Ještě mnohokráte putoval s ní ku břehu, by hledal, čeho nalézti nechtěl. Její naděje ochabovala, ale slzy její stejně horké tekly jí po líci, a když unavena vrátila se do chýže a dřímala na loži, by zapomněla svého bolu, ležel jinoch přede dveřmi, by hlídal její klidný spánek.

Konečně vzdala se naděje a nešla večer ku břehu, nýbrž sedíc u okna pohlížela buď na moře nebo na svého hostitele, jenž seděl u stavu tkalcovského a pilně pracoval.

„Oddala se svému osudu a zůstane u tebe,“ šeptala mu naděje, tak že upustil od práce a posadil se naproti ní.

Pohledla naň přívětivěji nežli před tím, tak že si dodal zmužilosti a pověděl jí, že ji miluje a požádal, by zůstala v jeho chýži a zvolila si jeho ostrov za vlasť, poněvadž do hlubin říše čarovné již vrátiti se nemůže.

Avšak hrdosť dcery královské procitla pojednou; pohledla naň pyšně a čelo její se zardělo.

„V této chýži mám zůstati,“ zvolala, „já, dcera královská, vychovaná v paláci a pod palmami, mám zahynouti na pustém ostrově beze stromův a květin a bez modrého nebe?“

„Ale moje láska bude tě stále provázeti — a což květiny srdce, zdali ty mohou zvadnouti?“

„Tomu já nerozumím,“ řekla ona klidně, „miluji otce svého a národ svůj; též vlasť svou na dně mořském, jakož onu, kterou jsme ztratili před tisíci léty — jiného nic nebudu milovati ani žádati.“

„Zapomeneš na to vše,“ odvětil jinoch, „a potom porozumíš lásce mé.“

„Nikdy, nikdy,“ řekla ona vrtíc hlavou, „nikdy nezapomenu na Egypt a vlasť pod mořem! Ó, kéž mohla bych se vrátiti na dno oceanu. Tam čnějí do výše paláce hrdé jako v Egyptě; zdi jejich skládají se z koralů — a pyramidy egyptské, hrobky královské, tam dole je také nalezneš, ale vystavené z perel, a vlny mořské šumí kolem nich. Ne, ne, vlasti své nezapomenu nikdy.“

Vyběhla opět ven na břeh a hledala do noci, až pak unavena jsouc, vrátila se do chýže.

V té rozhostilo se ticho smutné a delší čas nestala se ani zmínka mezi oběma o minulosti a budoucnosti, ale v duši jinochově žila naděje stále, kdežto v srdci královské dcery hynula, a s ní zároveň odumřela její hrdosť.

Otec její, dvůr, paláce a poklady jejich byly vzdáleny a ztraceny na vždy, a nezbylo jí pranic, leč chýže s učazeným stropem a jinoch s upřímným, láskyplným srdcem.

Seděla opět u otevřeného okna a pohlížela na moře. Jinoch nabyl zmužilosti a znova jí přednesl svoje přání. Svolila a jinoch druhého dne vypravil svůj člun, by se plavil na blízký ostrov sousední, kde bydlil kněz, jenž měl uděliti jejich svazku manželskému církevní požehnání.

Když tam dopluli, vzal jinoch svou nevěstu za ruku a donesl ji až ku vchodu malého chrámu.

Byl večer; měsíc nahlížel oknem do chýže na dceru královskou; nepoznalť jí. Útlé tělo její bylo zahaleno v hrubé látky, jaké nosí ženy na těchto ostrovech. Klečela u malované truhly, do které ukládala lesklé roucho a zlaté náramky, znamení to někdejší slávy a nádhery. Nechtěla jich již nositi, poněvadž nebyla dítětem královským, nýbrž ženou prostého rybáře.

Manžel její stál vedle ní pohlížeje na to, co dělá i pravil mírně: „Odložíš-li pak s tou nádherou také svoje vzpomínky a budeš výhradně mou?“

Ona pohledla naň smutně a řekla: „Chci náležeti tobě v lásce a věrnosti, ale zdaž mohl bys mi důvěřovati, kdybych zpronevěřila se památce nejdražší, vlasti své vodní! Otce svého i lidu svého nezapomenu nikdy.“

Splnila slib svůj. Tiše obstarávala domácnosť manžela svého i chovala se k němu vlídně, tak že věřil v její lásku a doufal, že zapomene na vlasť svou, o které nikdy již nemluvila.

Za krásné noci letní, kde měsíc svítil jasně, probudil se muž. Ohlížel se po své ženě, ale její lože bylo prázdno; ulekl se velice, oblekl se rychle a pádil ven. Běžel ku břehu a vylezl rychle na skálu, se které před časem se byl díval a zíral kolem. Uzřel téměř tentýž výjev jako tehdáž. U paty skály seděl král a vedle něho žena jeho, jejíž srdce byl by tak rád měl sám a sám. Neměla na sobě roucha, které jí on byl shotovil, nýbrž královský háv a zlaté náramky zdobily její ruce.

Nebylo veselého tance; zarmouceni obklopili všickni krále s dcerou, poslouchajíce jich nářek.

Muž na skále nerozuměl řeči neznámé, ale poznal z jejího vzlykání, že nic nezapomněla — že není jeho a že nebude snad nikdy. Zarmoucen zíral na smutné skupení, pak tiše vrátil se do své chýše. Pozdě teprv vrátila se žena jeho i slyšel ji vzlykati, ale nehnul se ani. Když pak druhého dne byla smutnější než kdy jindy, neprozradil jí, že byl svědkem nočního výjevu, ale od té doby zamknul každý večer opatrně dvéře chýže a schoval klíč.

Uplynulo několik roků; dvé dítek překrásných pohrávalo si kolem dcery královské, a když na ně pohlížela, nevzpomínala si již na svůj domov na dně mořském.

Manžel její věřil v to tím spíše, poněvadž ani se nezmínila o zavřených dveřích a také nikdy nepozoroval u ní touhy, by v noci dostala se na břeh. Milovala ovšem i s dítkami svými moře, trávíc tam každou chvíli volnější, ale při tom nezanedbala svých povinností pečujíc o domácnosť jako dříve, a jsouc laskavou manželkou a starostlivou matkou.

Jednou za krásného večera letního odebrala se s dítkami svými na břeh, by čekala na manžela, který vezl ryby ulovené na blízký ostrov, by je tam prodal. Usedla si při úpatí skály, kde posledně dlela s otcem svým, a pletla pilně síť, při čemž pohlížela začasté toužebně na moře. Dítky hrály si kolem ní, sbírajíce škeble a kaménky a vylezly nahoru na skálu. Matka pohlížejíc na oceán, vzpomněla si na minulosť.

„Ne, nesmí to býti,“ šeptala si utírajíc slzy svoje, „vždyť jest manžel můj věrný a hoden lásky mé.“ Obrátivši se zády k moři volala dítky.

„Matinko, nechej nás tu ještě,“ prosily dítky, „viz, my stavíme pro tebe zámek z kamení a škeblí.“

Matkou to trhlo, ale přemohla se. „Tak to dostavte a přijďte pak domů,“ pravila, „připravím zatím večeři.“

Vrátila se do chýže a pilně se oháněla kolem ohniště; připravila stůl, poněvadž muž její každou chvíli mohl se vrátiti. Tu se ozvaly venku veselé hlasy dítek — nejspíše přibyl otec domů a přicházel s nimi. Běžela ke dveřím, by je otevřela. Nebyl to muž; pouze dítky vracely se radostně, a hoch běže napřed, nesl něco v ruce.

„Viz, matinko,“ volal, „co jsme nalezli na skále ve skulině. Popatři na tu pěknou, lesklou kůži.“ To řka hoch, podal jí, co byl nalezl.

S úžasem pohledla na háv známý, jejž před časem pohřešila a hledala tak pilně, ale marně.

„Co říkáš, matinko,“ pravil hoch. „Hle, jak se leskne ta kůže, jak jest měkka; ta se ti hodí pod nohy v zimě, je-li pravda. Rci, netěší-li tě věc ta?“

Zdali ji to těšilo? Pohlížela mlčky na ni, ale v duši její ozvala se mocně stará píseň. Pohledla na dítky, ježto jí nerozuměly a přitiskla kůži k obličeji svému. Při tom procitla v ní mocně vzpomínka na minulosť. Viděla paláce korálové na dně mořském a mileného otce opuštěného a zarmouceného na zlatém trůně, jak vztahoval po ní rámě svoje a ji volal.

„Přijdu, milý otče,“ zvolala i sehnula se k dítkám, jež pohlížely na ni s udivením, objímala je a líbala plačíc a řkouc:

„S Bohem, drahé dítky! Ó, kýž mohla bych vzíti vás s sebou! Buďte zdrávy; nezapomeňte na svou matku a pozdravujte ode mne otce.“ Chopivši kůži, pospíchala ku břehu, neboť manžel její mohl se vrátiti v každém okamžení.

Sotva zmizela na jedné straně za skalou, objevil se na druhé manžel, blíže se k chýži. Prodal dobře ryby a nakoupil rozličné věci, by udělal radosť ženě a dětem.

Když dítky zaslechly kroky otcovy, běžely mu vstříc s pláčem, a nežli ještě mohl se tázati, co dělá matka, vypravovaly mu vše, co a jak se bylo přihodilo. Uhodl záhy vše a letěl na břeh. Žena jeho právě oblékala kůži tulení.

„Ó, zůstaň u nás,“ volal zoufale, „neopouštěj muže svého a dítky.“

Obrátila se zaslechnuvši slova tato — na okamžení otálela, tu zahučela mocně vlna u jejích nohou — zdálo se jí, že to zpráva od otce — nemeškala déle.

„S Bohem, buď šťasten,“ zvolala, „byla jsem tvou v lásce a věrnosti, ale svého otce a svou vlasť milovala jsem ještě více.“

Ještě jednou uzřel spanilý obličej její; v tom zahalila se v kouzelné roucho, vrhla do vln a zmizela.

* * *

Královská dcera vrátila se do náručí otcova; skvostný oděv zahaloval ji a šperk drahý zdobil tělo její. Všecko ji milovalo, vše se jí klanělo a přece, když opět vynořila se z vody a vystoupila na zemi, daleko od místa, kde před časem pozbyla roucha svého, plížila se tajně stranou a běžela dále. Nohy ji bolely, avšak nedbala toho — hnedle doběhla na cestu známou u dveří chýže, které byly otevřeny. Z ticha vešla do malé jizby, kde bylo ticho úplné. Přistoupila k loži dítek, jež spaly klidně — nevěděly, co znamená ztráta matky. Pohlednuvši na ně, hnula se a políbila je. Potom obrátivši se k loži manžela svého, sehnula se i k němu.

Láska i lítosť překonaly ji; poklekla, ovinula rámě svoje kolem jeho krku a šeptala něžně: „Procitni, miláčku můj; jsem tu opět a zůstanu u tebe na vždy.“

Otevřel oči a spatřil milý obličej.

„O, jestli to sen,“ šeptal, „chci sníti tak na věky.“

„Není to sen,“ řekla ona, „vrátila jsem se vskutku, bych nikdy již neopustila tebe, miláčku! Když jsem přišla do své otčiny, objala otce svého, pozdravila národ svůj, ozvala se touha v srdci mém po vás, i poznala jsem, že náležím vám, že srostla jsem s vámi. Když pak dnes opět vynořila jsem se z vody, ovládla mnou touha tak mocně, že opustivši otce, spěchala jsem k vám i zůstanu u vás na vždy.“