Dante Alighieri a jeho význam

Údaje o textu
Titulek:	Dante Alighieri a jeho význam
Autor:	Jindřich Vodák
Zdroj:	VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 241–247. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	Čas 14. IX 1921
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Dante Alighieri

Naše literární kultura jest ještě příliš mladá, aby Dante byl mohl u nás být tak uctíván a pěstován jako na př. v Anglii nebo v Německu. Můžeme sice ukázat k tomu, že naše nové, probuzené písemnictví přišlo hned na svém počátku s Dantem do nejužšího styku, že bylo podstatně zasaženo jeho vlivem, ale právě těm dvěma zpěvům Kollárovy „Slávy dcery“, čtvrtému a pátému, ve kterých se Dantův vliv zřejmě projevil sestavením slovanského národního nebe a pekla, zrovna těm přikládá se skrovnější básnická hodnota nežli ostatním a rozhodně z Kollárova díla osvědčily nejmenší účinek. Přirovnáváním k „Božské komedii“ může leda vysvitnout, jak daleko byl náš básník svým podnětem a pojetím od pojetí svého vzoru. V úplném českém překladu, po prvním zlomkovém pokusu Douchově z r. 1853, dostalo se nám hlavního básnického díla Dantova teprve v letech 1879 až 1882 („Nového života“ až r. 1890) a není to překlad nejlepší, pracovaný jako třebas německý Gilderneistrův, aby vystihl všechnu slohovou i obsahovou krásu výtvoru neporušeně a čistě, v její původní ryzosti. Mimo to bylo u nás na závadu většímu rozšíření jednak to, že „Božská komedie“ má příliš ráz duchovně a katolicky náboženský, a jednak, ještě více, také to, že není četbou snadnou a pohodlnou, že k jejímu dokonalému pochopení je třeba četných výkladů a poznámek. Peklo, očistec, ráj, to silně zavání překonaným církevním názorem a skutečně jedinou rozsáhlejší českou studii o Dantovi napsal Jan Blokša, kněz, takže „Božská komedie“ zdála se být dílem sloužícím bezděky určitým zpátečnickým směrům. Extatický, přesvětlený „Ráj“ nechutnal svým katolickým duchem ani Goethovi, který upřímně vyznal, jak se při něm nudil. A ovšem, básnické dílo, jež se nemůže hladce číst bez rozličných stálých a obšírných vysvětlivek, jest u nás předem odsouzeno k chudobě účasti, poněvadž naše obecné literární vzdělání nedospělo ještě k vášnivé dychtivosti, jež dovede zápasit s obtížemi. Udržuje se více jako povinnost příslušných vědomostí, nežli jako hluboká potřeba srdcí a duší k jejich zušlechtění.

Ale jistě přes to není u nás nikoho, kdo by neporozuměl, jaký ohromný, slavný význam má Dante pro národ, z něhož vyšel, a s jakým nesmírným, vděčným nadšením musí ho být v Italii vzpomínáno dnes, šest set let po jeho smutné, vyhnanecké smrti v Ravenně. Na saminkém počátku čtrnáctého století, v době, kdy jeho vlast jen zvolna mohla začínat doufat ve vyhojení utrpěných ran, v té době dal jí náhle Dante po předchozích nápovědných pracích velké mocně vzepjaté básnické dílo, jaké se v národech podaří jednou za mnohá, mnohá pokolení, ztělesňujíc úchvatně nejlepší národní touhy, snahy a vlohy. Národní, lidový jazyk, dotud málo ozkoušený pro vyšší duchovní účely, ještě neutvrzený, naráz tu nabyl zabezpečené jistoty, pevného rozhodného zvuku, zaskvěl se ve svém toskánském vypracování všemi žádoucími sjednocovacími, slučovacími vlastnostmi a rozvinul oslnivě netušené schopnosti k svrchovaným, nejúrodnějším i nejnesnadnějším kulturním úkolům. Básnické dílo, k němuž ho nešťastný, pronásledovaný Florenťan užil, nebylo už jen ledajakým souborem lyrických výlevů ani pouhým napínavým dobrodružným románem, nýbrž bylo to dílo v základním smyslu moderní, jakého do té chvíle vůbec ještě nebylo. Dílo vyslovující živě a naléhavě obecné palčivé bolesti a otázky své přítomnosti, dílo zachycující v sobě s úžasnou, zcela původní smělostí skutečný svět svého věku a vynášející nad ním soud podle božských věčných zákonů obnovené ethiky. Všechno v tom básnickém díle překvapovalo a udivovalo, všechno bylo neobyčejné a přímo zázračné. I rozlehlá celková stavba trojí báječné oblasti vybudována takřka mathematicky dle plánu přísně rozvrženého do nejmenších podrobností a vedoucí fantasii k jasné představě širého, nikdy nezahlédnutého prostorového rozmachu. I krajiny, místa a světla, jimiž se básník ubíral, zvláštní, nikdy nevídané krajiny, místa a světla tkaná z jemných, duchových látek, obestíraná a oblévaná etherem snu, připravená za jeviště prvních, bázlivě zvídavých výzkumných cest a záhadných scén. I množství zjevů, nejrůznějších památných osob, prokletých i zbožněných, drahých i nenáviděných, veřejných i soukromých, bytostí, jež teskně nebo lítostně nebo napomínavě nebo žalovavě vypravovaly své osudy a zkušenosti, své zpovědi a hanby, své hněvy a povzlety. Co to vše bylo! co to bylo! Básnický jazyk, jenž náhle tolik obsáhl, s tou uvědomělostí, s tou umností a bohatostí a výmluvností, ten nebyl už jen básnickým jazykem, nýbrž hrdou a vzestupnou národní budoucností.

Však také plynul ze zdroje, nad nějž není plodnějšího ani spolehlivějšího ani nezkalenějšího. Nad „Božskou komedií“ Dantovou, božskou, protože je tak lidská, vznáší se posvátné jméno jeho Beatrice, pro něž byla smyšlena i napsána, a to jméno smí se tu překládat „obžalovatelkou“ jenom potud, pokud zahrnuje v sobě pojem lásky. Žila skutečně či nežila tato líbezná bytost, o níž Dante v „Novém životě“ předstírá, že ji potkal po prvé v červených šatečkách jako devítiletý hoch a po druhé po dalších devíti letech v sněhobílém oděvu mezi dvěma staršími průvodkyněmi? Byla to opravdu dívka, která se provdala, jak tvrdil Boccaccio, za messera Folca Portinariho a r. 1290 zemřela jako čtyřiadvacítiletá žena? Mnoho a mnoho se o tom bádalo, snášely se doklady a důvody, hádalo nebo usuzovalo se tak i onak, přihlásil se mezi jinými k diskusi drobnou monografií Remy de Gourmont, jenž horlivě usiloval o nejsoucnost Beatricinu, a pravdu mají asi ti, kteří dovozují, že Dante byl příliš smyslný člověk, aby byl kdy opěvoval pouhý přelud. Ale hlavní věc, na které záleží, jest, co on ze své lásky uměl udělat, do jakých výšin ji uměl povznést, jak rozšířit, prohloubit, zvroucnit a posvětit v nejmocnější tvůrčí sílu životní. Ano, učil se jako jeho vrstevníci skládat milostné verše od provençalských troubadourů, z nichž některé sám uvádí, a je jisto, že v Italii se tato provençalská milostná poesie vůbec zušlechťovala, mravně tříbila, estheticky pozdvihovala, hledajíc v ženě něco nad hmotu a tělesný úkoj. Nebylo však básníka, aby jako Dante učinil ženu průvodkyní a rozněcovatelkou pravé lásky k Bohu a člověku, aby jako u Danta láska k ženě byla mu toliko prvním stupněm a školou lepší, mužnější, krásnější lásky, která v ženě miluje a objímá veškero tvorstvo i Tvůrce, která ženou postupuje k ideálům viry a dobra. V „Novém životě“ ke konci položil Dante závažný slib: „Hned po této znělce zažil jsem podivuhodné vidění a spatřil věci, jimiž uzrál ve mně záměr, že o té požehnané bytosti neřeknu už nic, dokud nebudu moci o ní mluvit důstojněji. Abych k tomu došel, studuji a pracuji ze vší síly. Dovolí-li tedy Ten, na jehož vůli vše závisí, aby můj život potrval ještě několik let, doufám povědět o ní, co nikdy posud o žádné ženě nebylo pověděno.“ Který kdy vzácnější, vznešenější slib byl ženě dán nežli tento? A který kdy byl věrněji, vrchovatěji vyplněn? Nad lásku, která zbystřuje oči pro všechny těžké, trudné strasti lidské a která dostupuje až k Bohu, spravedlivému soudci, očišťovateli a zřídlu radosti, nemůže být vyšší lásky a Dante všecku zásluhu o ni, všecku její možnost složil na Beatrici. Právě proto nelze připustit, že by Dante byl jen zůstával při tom středověkém církevním názoru, jenž chtěl mít nesmrtelnou duši, aby ji po člověkově smrti posílal do pekla, očistce nebo ráje k věčným nebo aspoň strašně dlouhým útrapám, když ne k věčné, nebeské slasti. Dante (spojovaný s mystiky a zařazovaný k nominalistům) byl zcela člověkem této země, při všem náboženském vzletu světsky upjatém k jejím dějům a cílům, k jejímu vezdejšímu životu. Nejen jako florentský občan připjatý do cechu lékařů a lékárníků, nejen jako městský politik zasedající v radě sta a volený za priora, nejen jako bojovník z tábora Bílých, který byl v lednu r. 1301 vypověděn z Florencie a nesměl se už vrátit, nýbrž také později jako spisovatel latinských rozprav „o lidové řeči“ (De vulgari eloquento) a „o monarchii“. Jen člověk tak živelně pozemský a světský, buď jak buď, mohl s tou usilovností hlásat rozdělení církve od státu a trvat na tom, že bez světového císařství není spásy. Kdo tedy čte „Božskou komedii“ nepodjatě, musí rozeznat, že neřestníci, zločinci a hříšníci Dantovi jsou trestáni právě svou neřestí, svým zločinem a hříchem, jako zase jeho ctnostníci jsou odměňováni svou ctností. Není hroznější muky a hroznějšího trápení pro Danta nežli být lakomcem nebo marnotratníkem, podvodníkem nebo zrádcem, chlípníkem, zlostníkem, závistníkem, cizoložníkem, bytostí znamenanou už od svého narození, znetvořenou a zrůdnou, štvanou svými chtíči, zhanobenou svojí povahou, kazící a otravující každý svůj den řáděním své nepravosti. Jaký strašnější trest by mohl stihnout vilníka, nežli že byl vilníkem, žrouta, nežli že byl žroutem, zpupníka, nežli že byl zpupníkem? Peklo, peklo! Dante je Dantem proto, poněvadž on, který sám na sebe věděl tolik hříchů, že mu připadaly tmavým, pustým lesem bez cesty a že se musil v očistci očišťovat od smyslnosti, opravdu soucitně sestoupil do děsů pekelných, ale — nic jinak nežli jako Dostojevskij — do těch pekelných děsů, kterými jsou lidské vášně a náruživosti a vrozené ničivé, hyzdící náklonnosti. Otázky osudové spravedlnosti vyvstaly mu tu za katolických staletí básnicky po prvé s tou mučivou přemáhající složitostí, kterou známe my, z místa v „Očistci“ i v „Ráji“, kde s nimi zápasí svými nedostatečnými scholastickými prostředky, jsou z „Božské komedie“ nejdůležitější jako nejtragičtější a nejdojímavější.

Nemohl se dostat tak daleko jako my, nemohl (ačkoli znal původní františkány a na čas u nich byl) dostihnout Dostojevského v jeho starci Zosimovi a mladém Aljošovi, ba ani Sodověva v jeho výkladu zla proti dobru, nemohl se vybavit z církevních pojmů a názorů, zejména, jakmile se přiblížil k nebi, k vyvoleným a svatým Páně. Ale dnes, kdy se po jubileu Dantovu chystá jubileum Dostojevského, musíme vědět, že Dante je nejstarším jeho předchůdcem, velkým a důmyslným zvěstovatelem budoucnosti, která měla a má zpřevrátit všecky hodnoty, prodchnout láskou všechny lidské svazky. Jeho vidomé oči viděly.