Dagmar/VII. Dagmar umírá

Dagmar Svatopluk Čech
VI. Mořská žena	VII. Dagmar umírá

Údaje o textu
Titulek:	VII. Dagmar umírá
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Dagmar. Praha: F. Topič, 1903.
Vydáno:	1883-1884 Květy, 1885 knižně.
Licence:	PD old 70

Jaká divoká to honba vichří plání?
Valdemar to letí, za ním dánští páni,
jeho plášť se zdvihá jako peruť běsů,
zoufalý zrak šlehem cípu zastírá;
s ním hoch letí, jenž do Skanderborských plesů
zprávu děsnou přines: Dagmar umírá.

Jarní luhy chmurou zastřely se králi,
vše se halí smutkem, kam jen pozírá,
lesy teskně šumí, vodou pláč se valí,
jarní vítr kvílí: Dagmar umírá.

Před chvílí jej vnadil úsměv děvy cizí,
vínem přetékalo číše zlato ryzí,
kostky chřestěly a znělamandolína -
lítost palčivá teď srdce rozdírá,
neht se zoufale do nahých prsou vtíná
a ret úpí k nebi. Dagmar umírá.

Nestačí mu páni, přes most u Gredstedu
panoš Dagmařin jen letěl v jeho sledu
a když míhali se ve střelhbitém honě
tam, kde Randbölská se niva prostírá,
panoš k zemi klesl s uštvaného koně,
král jen letí dále - Dagmar umírá.

K Ribskému již hradu vichřicí se blíží,
černě pozastřené město v žal se hříží,
zvony lkají temně: Dagmar umírá;
husté proudy lidu ke hradu se valí,
na všech lících slzy, smutek neskonalý,
a zní valný nářek: Dagmar umírá!

Dagmar umírá. Líc její v dumách leží,
bílá jak ten polštář, jenž se kolem sněží;
jedna ruka hlavu synka k ňadrům vine,
smutné Kristině se druhá na dlaň šine
a v houšť stolístek se noří její hledy,
již máj lože její věnčí naposledy.
Podál dvořané si zastírají lice,
dvořanky se modlí, tiše vzlykajíce.
I pak Lykke tady křečovitě svírá
bolem jílec meče v obrněnou ruku,
za ním Globe slzy s tučných lící stírá
a rtů divným škubem jeví srdce muku.

Pojednou se tlupa žalná rozstupuje
a zří s úžasem, jak přes práh do komnaty
na kolenou vetchý kmet se pošupuje,
s nepokrytou hlavou, oděn v bídné laty,
kolem nichž se v bocích hrubý provaz vije.
Do vyzáblých rukou svislá tvář se kryje,
zřít jen lysou leb a kolem vpadlých skrání
vlasy sněhobílé; slyšet prudké štkaní.

Tak se vleče k loži Dagmařina skonu,
k podlaze tam hlavu níží v bolném stonu.
„Kdo jsi-?“ Dagmar šeptá. „Čeho žádáš kmete?“
Odkryl tvář. V ní kněžna chvilku bádá zrakem…
„Ty jsi -?“ Žasnouc praví. - „Ach, to jméno kleté
nevyslov! Nechť zajde nepaměti mrakem!
Tento ret, lží sterých doupě, hoden není
rozvlniti svatý vzduch, jejž Dagmar dýše,
dovol mi jen vzúpět prosbu: Odpuštění!
V temno zoufalosti shlédni s jasné výše!“

Žádá královna, by nechali jí v kobě
samu s ním; pak vstříc mu vznáší ruce obě:
„Všechno, biskupe, vše z plna srdce ráda
odpustila jsem. Leč sama břímě nosím,
které svěcená jen ruka s duše skládá.
Bůh tě semo vedl: slyš mou zpověď, prosím.“

„Já tvou zpověď? Já? Ó kněžno! hladov, žízně,
bídný kajícník se skrývám do pustin;
stěží poznala’s mou líc pod zrakem trýzně -
a přec nelze střásti s duše tíhu vin.
Tvůj zjev nebeský mi teprv zažeh víru
v nitra temnotách, již hlásati jsem měl,
a já nejbídnější tvor ve světa šíru
mám být knězem tvým - já světa vyvrhel?!“

„Viny sproštěn jsi. Než byť tvé nitro vřelo
kvasem nepravostí, jenom svatý třpyt
víra moje vidí, jenž ti věnčí čelo:
velikou tu moc, práh nebes odestřít.“

Zpověď biskupovi ševelil ret bledý,
vinu největší mu vyznal naposledy:
„Lásku k manželi jsem zachovala stále,
on vždy ňader mých byl hvězdou jedinou -
ale někdy přece od podoby krále
zalétal můj duch za jinou vidinou.
Na obličej mrtvý pohledla jsem kdysi,
na tvář panice, jenž cedil za mne krev -
odtud najednou ty bledé, ztuhlé rysy
zřela jsem, těch zaschlých očí truchlý zjev.
Mnohdy před mým zrakem, bdícím v noční hluši
mrtvý Strange stínem tajemným se mih’
a stesk divné touhy pozachvěl mi duší - -
Nejvíce mne tíží tento skrytý hřích.“

„Anděl jsi,“ kmet vece, „vzlétáš k nebes týnu
křídlem křišťálovým, v němžto není stínu.“

„Zůstaň, biskupe, ať poznovu tě smíří
mroucí ret můj s králem.“

          „Nech mě jíti jen!
Nazpět v pustinu chod kajícníka míří;
ale slovem tvým jdu šťasten, očištěn.“

Jedva odstoupil, král vešel v kobu chvatem,
s lící rozrůzněnou, s pocuchaným šatem.

Valdemar spjal ruce: „Odpusť, Dagmar drahá!
Celá duše na rtu mém se tetelí:
Tys jen mojí hvězdou, čistým zdrojem blaha -
a teď ulétáš mi, strážný anděli?!
Klnu vášni liché, v ňadru žhavou lítost;
zůstaň mi, ach zůstaň, jediná tys bytost,
jež mi jasní život hříchem setmělý!“

Dagmar obejímá klečícího krále,
povznáší jej k sobě rukou chladnoucí.
Polibek vtisk retů bledé na korále,
celuje jí slzy s tváře vadnoucí.
Kněžna šepce k němu: „Jestli na tvou dráhu
z mojich očí slabý paprsk blaha vnik,
dosti mám. A tobě já na smrti prahu
za každý zjev lásky vroucí skládám dík. -
Mého sirotka veď ku pravdě a cnosti - -
Berengaru - duch můj ach! zlou tuchu hostí,
že strast přinese tvé říši do vínku -,
zkoumej, zda vděk těla chová duše krásu,
učiň pak po radě ducha, srdce hlasu -
a mně zachovej vždy tichou vzpomínku.
A teď - cítím, že se smysly moje kalí -
vládni v míru zlatém - miluj chudý lid -
a buď -“ náhle smrtná bledost tvář jí halí,
ret se třese, mlhou zastírá se vid;
ale silou duše přemáhá tu mdlobu
a hlas její zvučně, dojímavě zní:
„Jediné jen slovo, posílám je z hrobu,
svoji úpěnlivou prosbu poslední:
Nad ostatky Slávů vznášej vlídnou ruku -
nad ubohým -“ zmlkla, z prsou dral se ston,
ještě „otec“, „matka“, „vlasti“ v matném zvuku
zaznělo a ruka z řásných ňadra clon
vyňala dar matčin, křížek v jemné zdobě,
vroucně přitiskla jej na třesavý ret;
ke vchodu pak ruku vztáhla, přejíc sobě
všechny milé tváře v posled uvidět.

A když vrátili se všichni do komnaty,
Dagmar vznesla ruce, jak by žehnat chtěla;
poklesly však mdlobou těžkou obepjaty,
bledost smrtelná se lícem rozestřela.
Ale v jasné rysy milokrásné tváře
cosi vkrádalo se jak hvězd jarních záře,
jako zlatý motýl úsměv na rty sed;
kamsi do daleka v libé ztrnulosti
upíral se sladce zamlžený hled,
viděl různé stíny blahé minulosti:
viděl údol známý, věží valné davy,
v jitřní mlze řeky stříbroskvoucí pruh;
nad ní klonily se milené dvě hlavy
a zvuk řeči sladké zvonil v její sluch.

Protrhla se zase z líbezného chvění,
matný její pohled ke vchodu se pjal:
ozvalo se tamo chvatných kroků znění
a hoch štíhlý, sličný přes práh vrávoral.
V Randbölském on luhu klesl k trupu koně,
pěšky k Ribe spěchal ve zběsilém honě.
Poprášen a zedrán, lapaje dech stíží,
panoš Dagmařin se tlupou prodírá,
k loži zdrcen klesá, v pelesť čelo níží
a štká usedavě - Dagmar umírá.

Dagmar umírá. Zas tajemný sen blahý
kmitem hvězdojasným zdobí její tahy,
ale zraky spjaty, brva jen se chví.
Ticho v komnatě; vzdech jenom vůkol vane -
máj v tom z venčí, s větve květem obsypané
růži mroucí poslal zpěvné poselství.

V perličkách těch zvuků celá duše taje,
neslyšel tak nikdo ptačí hrdlo pět,
rokotá ten ptáček, jak by s větvic ráje
hvězdnatých byl sletěl na ten bídný svět.
Utichnul. Než poslyš! Zdá se, jak by nyní
zašumělo velké křídlo anděla
a zvuk čarovný zní tiše, libě síní
jako zvonky rajské - Dagmar umřela.

Před skonem se lehce ruka její vznesla
a jak poslední lesk žití v oku zhas,
panoši, jenž klečel vedle lože, klesla
tuhá v kadeřavý, zlatorusý vlas.
Na rty korálové, na bělostná líčka
s libým úsměvem se snesl věčný klid;
odletěla bílá, tichá holubička,
po níž toužit bude věčně dánský lid.