Dagmar/I. Hra o nevěstu

Dagmar Svatopluk Čech
	I. Hra o nevěstu	II. Vineta

Údaje o textu
Titulek:	I. Hra o nevěstu
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Dagmar. Praha: F. Topič, 1903.
Vydáno:	1883-1884 Květy, 1885 knižně.
Licence:	PD old 70

Slunka jarní lesky širých oken řadou
na podlahy mramor pestré záře kladou,
mihotavé stáíny tabul umně tkaných
ze skel různý barvy, drobných, šestihraných.
V čele síně skví se drahé křeslo dvojí;
před jedním král český v říze zlaté stojí,
jako jitřní slunce v nachu červánkovém
září pod purpurným baldachýnu krovem.
Vedle něho hojnou stříbrohlavu řásou
královna se třpytí snivé luny krásou.
Jak les kmenů statných páni s jedné strany,
jak sad květů luzných s druhé paní, panny.

Před tím sborem slavným nízko sklání čela
poslů říše dánské četa pestroskvělá.

V čele jich pan Strange Ebbesön se jeví,
hladkých mravů dvorných, krásy málem děví;
po skráních mu plynou vlny rusých vlasů
na kabátec drahý s dýkou skvostnou v pasu,
s měkkou sobolinou na řasnatém lemu.
Mladiství pan Limbak na pravici jemu,
Olaf Lykke v levo ruce s lesklým kovem
kříží na krunýři z šupin ocelovém;
Albert z Eskildsö tu moudrým okem vzhlíží,
tučný Petr Globe křiví páteř stíží,
vážně Petr biskup obličej tu kloní
velebný, kol něhož vlasů sníh se roní
s bílým vousem na hruď, z pod infule skvělé,
do níž z perel křížek vetkán přeuměle.

Mluví teď pan Strange ozdobně a hladce:

„Valdemar, král mocný velké říše dánské,
posílá nás k tobě, slavný Čechů vládce.
Jemu poddáno vše plémě seveřanské;
ostrovů voj valný v jeho žezla stínu
jako smaragd hojný v moře siném klínu
kyprou lučin zeleň v jezer tichých jase
zrcadlí, kde nivou tučný skot se pase.
Kolem chatek šťastných chrustí klasy zlaté,
sledí stříbrem blýská moře přebohaté.
Do přístavů čilých ze všech konců světa
množství bělokřídlých korábů se sletá
jak bělásků s cizích zemí zlatým pelem.
Pyšná kvetou města. Kláštery a chrámy
k nebi velebným se vypínají čelem.
Boží jsme my vojsko a bůh válčí s námi:
Nad Volyní kleslou víry slunko jasné
do pohanské chmury blahodějně svítá,
nad Arkony rumem kříže břevno spásné
zatknuto je v padlé témě Svantovíta.
V široširém kruhu, kde břeh slávský zmývá
Baltu ohromného vlna stříbrosivá,
poddány nám hojné Polabanů kmeny,
ba, i Němců kraje Dánům podrobeny.
Už i Čudům divým král náš mocný chystá
na šíj urputnou jho sladké Jesu Krista.
K jeho slovu hrdin bez počtu se řítí
svatý kříž, čest dánskou uhájit svou krví;
tisíc lodí letí na kyn jeho brvy
v ozbrojení hrozném, mořští draci lítí.
Strašný nepříteli, milostným je doma:
jako vlídný otec k lidu svému shlíží
a med laskavosti kane jeho rtoma,
moudrý jeho zákon zlosyna jen tíží.

Ale cit, jenž - bohem v srdce štěpen muži -
k líbeznosti ženské sílu jeho táhne,
krále schvátil touhou po milostné druži
a lid jeho vlídné po mateři práhne.
Pátravý hled jeho koruny tvé lesky
v dálku přivábily, v rozkošný kraj český,
kde kmen Přemyslovců z šerých věků klínu
vypíná se mocně slávy na výsluní -
A hle! fialinka, skrytá v jeho stínu,
lahodou své krásy, cností libou vůní
zajala mu srdce, o ní mluví stále,
jméno její šeptá, kloně snivé hledy
v umný štětce výtvor, její stín to bledý,
a zpěv skaldů budí k její pouze chvále.
Jeho jménem tobě, slavný Čechů králi,
královno ty jasná, pozdrav nesem z dáli,
na kolenou prosbu vnášející vroucí:
Vložte v jeho ruce perlu přežádoucí,
Margaritu kněžnu, světlou svoji dceru.
Zaplesá s ním všecek národ na severu!
Jako snoubí svlačce květinová zdoba
mohutné dva kmeny přes tok dravé vody:
tak přes živel zbujný, který tiskne oba,
tento sňatek spojím vznešené dva rody,
národy dva mocné poutem družby svíže
ke zdaru jich obou, svatého i kříže!“

Zaševelil vánek v pyšných kmenů lese,
ale dél se sadem vábných květů nese:
schylují se k sobě hlavy lepolící
s vínky skvoucích perelv jasné, temné kštici,
čile oko s okem, dlaň se střetá s dlaní;
tak ruch jemný vane sborem panen, paní
po Dánově řeči. Však ni šepot kolem
neozval se z pestrých tlumů pod prestolem
a všech zraky posléz ku králi se pjaly,
jehož rtové Dánům tak se odevzdali:

„Vítáni nám buďte, vzácní vyslancové
krále, ježto předním na severu slove.
Žadost, již nám zjevil nyní vaším retem
a dřív listu blanou, vroucí tužby plnou,
srdce otcovské nám blahým jímá vznětem.
Známo nám, jak slavnou bitvou nesčíslnou
dánské moci záře s víry spasným svitem
rozlila se v baltském kraji rozložitém.
A ztud sahá vládce, jehož jasné čelo
s leskem koruny zář cností vzácných nosí,
po kvítko, jež na pni našem otevřelo
kalíšek svůj bílý, plný nebes rosy,
ale skrytý cudně, zkvetlý v našem klíně,
však ne v lescích trůnu, v jeho pouze stíně!
Hodnota prestolu jest, díme s pýchou blahou,
ač lesk zemské slávy nevábí jí zraky
a duch její dávno, zbožnou tíhne snahou
k jiné nesmrtelné záři nad oblaky;
mněli jsme, že prchne ze světského ruchu
jak do hnízda ptáček bouří zaplašený
pod řeholní závoj, mezi svaté stěny,
že tam bude, v rajskou pohřížena tuchu,
modlitbami vzlétat k nohám Spasitele
za náš kraj i národ, za člověctvo celé.

Nuže, jinam vzácné poselstvo jí kyne
a dá bůh, že poupě k taji skromně lnoucí
v růži královskou se čárně porozvine
na výsloní moci, dechem lásky vroucí.
Však dřív poznejte ji; štětec mnohdy klame
a vždy obraz mrtvou podobu jen skýtá,
pouhý odlesk vnější; v živé tváři samé
teprv celá, pravá podstata se čítá.
Po bezduché malbě, po cizinců chvále
dotud znáte ji; ať nyní živa věstí,
vašeho-li hodna vznešeného krále,
svítá-li zrak její Dánsku hvězdou štěstí.
My pak v rodinnou se uchýlíme radu,
zbádáme, kam dceři duch i srdce měří,
vznesem’ hled ku krále nejvyššího hradu:
ten snad posléz tajným vnuknutím nám svěří,
jaké rozhodnutí pravou jesti drahou
za Markéty naší budoucností blahou.

Protož odkladu nám kratičkého přejte;
v našem hradě pak, jenž nyní vaším hradem,
hostinnosti naší volně užívejte.
Černíne náš milý, na tvá bedra kladem’
sladké břímě péče o milené hosti.
Pilně dbej, ať u nás v ničem nepohřeší
pohodlí a potěch vlastních domácností
a též jejich lid ať hojnosti se těší.
Tabule se naší s láskou súčastníte
a než noci černá korouhev se vztyčí,
konečně snad naše rozhodnutí zvíte,
z něhož, nebe přej, ať libě povyklíčí
nevadnoucí růže blahosti a zdaru
dceři naší, Dánsku, králi Valdemaru!“

Černín komoří tu vyšel z pansktva davu,
s pozdravením vážným přidružil se k hostem.
Velebná to postať. Předků věrna mravu,
oděna je v šatě starodávném prostém:
S vysokého těla dlouhý plášť se line
ve záhybech ladných, na rameni pravém
sepjat sponou zlatou; krátkým spodním havem
kožený pás s mečem širokým se vine;
z temné škorně svítá mnohé zlaté kvítko
a řemení zdobné obepíná lýtko.
Přes řasno až k pasu vous mu splývá bílý,
z šedin obličej zří vážný, ušlechtilý
okem, jež se třpytí v juném dosud žehu,
pod obrvím bílým, chomáčkem to sněhu.

Poklonivše znovu nízko svoje čela
před králem a kněžnou, vyšli zvolna hosté
za černínem v loubí hradu leposkvělá.
Kmet je baví družně v lahosnosti prosté,
provádí je komnat čaroskvoucí řadou,
velebností chrámů, sadu libou vnadou;
všechno památné, co hrad ten v nitru chová,
ukazuje, moudrá připojuje slova.

Dánové se diví staveb mohutnosti,
kráse jejich slohu, nitra jejich třpytu,
nesčíslných ozdob, skvostů čarosvitu;
a když na výstupek stařec uved’ hosti,
odkud obsáhly jich překvapené zory
náhle vábný dol, jímž slavná Praha zlatá
kupila svých domů, chrámů lepé sbory,
víly vltavské jsouc pasem obepjata
širým, blankytovým, v jehož smavém jasu
smaragd ostrůvků hrál větší pro okrasu,
mocný Vyšehrad když jejich oko shlídlo
v plné velebnosti v čele sivé skály
jako králů bájných divulepé sídlo,
jasnou zeleň kolem, chlumy modré v dáli:
„Ach!“ tu mnohohlasé rozkošného žasu
tlupou pozaznělo jako jedním retem
a zrak lačný, blahým naplněný vznětem,
dlouho potápěl se v nevídanou krásu.
Ba, sám šedý biskup v nadšenosti hlasné
tvrdil: ani Veile, ani Gurre krásné,
aniž jinou stranu jeho vábné vlasti
na roveň že nelze půvabům těm klásti.

Posléz v hodovnu se za komořím brali.
Oslnil je přepych síně neskonalý:
vzácné malby stěn a drahokamy hojné
zářící v nich jako hvězdy na blankytu;
rozvěsené po nich bitev pleny zbrojné,
zlaté jílce, štíty, toulce v perel třpytu;
hladkých mramorových dlaždic pestré lesky,
sestavených vkusně v ladné arabesky.
Vesna sama hle! pro větší půvab ještě
nádheře té skytla tisíce svých dětí;
po stěnách se vinou v ladné věnců spleti,
podlaha též plna květového deště,
pestrých plna hvězdic, kalíšků a zvonců,
jejichž vůně vane do všech síně konců.

Dvořanstva tu čeká shromáždění valné,
v kožešinách drahých, kmentu, stříbře,zaltu,
v tovarech i vzácných mnohé země dálné,
v cizím různém kroji, dědů lepém šatu.
Pavlán v síně výši jako hnízdo ptačí;
do trub tamo dlouhých, třepetného jasu,
s nichžto látky vzácné kanou za okrasu,
pištců zástup duje, co jim líce stačí;
bubeník v jich středu paličkami švihá:
jako blesk tu jedna, druhá tam se mihá
a teď obě rázem sklánějí se spolu
na dvojici kotlů břeskném ve hlaholu.
Tak sbot hudebníků plesně hosty vítá,
kolem nichž se mžikem věnec panstva splítá.
Jeden proslov kvítka spěje k římským luhům,
dánským hovorem se druhý hostům vděčí,
jiných český pozdrav tlumočí svým druhům
Albert z Eskildsö, jsa znalý mnohých řečí.

Však již opět hlahol hudby doprovází
Přemysla, jenž s chotí ho hodovny vchází.
V čele tabule s ní sedá; s pravé strany
u něho pan strange s ostatními Dány;
za těmi pak dolů, do konce až stolu;
naproti nim dámy u královny řadou
jako dlouhý řetěz květů, různých vnadou.
Jenom po princezně, k níž jich mysli spějí,
nadarmo se zraky Dánů otáčejí.

A roj sličných pážat v zefýrovém chvatě
poletuje síní, posuňkem jim velí
podčeší a stolník; v bělorůžném šatě
na pohrudí lev jim září stříbroskvělý.
Hostů skvoucí věnec obsluhují hbitě:
Ten tam dlaní jednou vznáší ostražitě
širou mísu zlatou, smavé zraky chýle
v obrubu ji zdobnou práce ušlechtilé,
jako kejklíř lehko s ní se chvěje blíže,
spadlou k líci kadeř druhou rukou dviže;
již naperliv číš letmo mednou vlnou,
před hosta ji staví, rovně pro kraj plnou;
takto beze zvuku, beze hlasu krouží,
jako duchové, již rekům báje slouží.
Rukávy jim dvojné, zdmuté chladnou pílí,
vlají vzadu jako křídla za motýli.

Dvorský mrav tu není poutem hovornosti;
přitlumujet’ pouze hlasy hodovníků
a jen král když mluví aneb někdo z hostí,
mlkne hovor na rtu pánů, paní rtíku
jako náhlým kouzlem až do konce stolu
a vše visí na rtech jeho bez hlaholu.
Takto stromy lesa, když jim vítr vane,
v lehký snoubí šum své hlasy pomíchané,
pojednou však šepot mlkne kolem všude
a jen mocný dub tu ve vichřice dmutí
korunou svou chvějnou šumný nápěv hude,
ostatní pak stojí tiše, bez pohnutí.

Přemysl se vlídně s každým hostem baví;
vyptává se, jaký život na seveře,
jaká země tvářnost, jaké lidu mravy -
pobitvách a plavbách, orbě, lovu zvěře.
Nejeden tu volně pouští uzdu řeči:
ten, jak s chrtů smečkou stíhal zubra stopy,
až mu v mohutnou plec břitké vrazil kopí,
onen, jak se utkal s Vendy prudkou sečí
v děsné bitvě mořské pod Volyňským valem,
jiný Arkony pád líčí se zápalem.
Globe jen tu skromě mlčí; k zlaté míse
blahou tučnou tváří pilně uklání se.

Ale též pan Strange roztržitým zdá se.
Řadou paní, panen tajně rozhledá se;
jak dvě včelky pilné za květinek medem,
oči jeho po nich bloudí toužným hledem.
Ale na posledním z těchto živých květů,
na tabule konci, stavily se v letu.
Ač to nejnižší všech dvorských děvic asi
a šat její nejmíň skvostnými hrá jasy,
přec jej vábí nejvíc, jako v pestrém vínku
zakochá si pohled libou fialinku,
nech své líčko něžné skromně sklání v listy.
Její obličej tak milý, svěží, čistý
rázem popohnal mu srdce prudším tepem
a zrak dlel jak zmámen na tom zjevu lepém.
Než teď ukryla mu hlavinku tu krásnou
kytice, jež před ní z vázy zlaté strmí,
kalichův a zvonců směsí pestrou, řásnou;
vedle té pak ještě nade vzácnou krmí,
jež má útvar páva, peří rozestřené
jako skvostný vějíř duhově se klene -
obé záclonu jí neprůhlednou spřádá.
Nadarmo pan Strange v peří, květech bádá,
hlavu nazad šine, ku předu a stranou -
neproniká clonu před milostnou pannou.

Zatím kolem něho sudba země svaté
horlivými slovy plní rety vzňaté.
Biskup Sjaelandský tu s pražským Danielem
dojímavě touží v rozhovoru vřelém,
že ta půda drahá, jížto milost boží
každou pídi spásným posvětila činem,
ve spuštění truchlí, v ssutinách a hloží,
krutě rozdeptána divým Moslemínem;
že ten luh, kde spásu zvěstoval s hůry
nad robátkem v jeslích nebes plesné kůry,
kde bůh člověk slova pravdy věčné hlásal,
kde krev za nás cedil, smrti břímě střásal,
že hrob jeho svatý, jenž jak hvězda září
světu věřícímu z pohanské tam moci,
že ta všechna místa zpupný divoch maří,
křesťanů tam hlouček hyne bez pomoci.

O výpravách kříže dále řeč se snuje;
bývalý tu křižák čile vypravuje
o svých bojích, strastech; jiný cestu líčí,
k Jordánu již konal v říze putovničí.
Jen pan Jiřík starý, z Buzoviců kmene,
mlčky kloní líce, husto rozbrázděné
mnohých roků péčí, mnohou krutou sečí.
Poslouchá jak ve snách bohatýrů řeči,
časem rtů jen pohyb, záblesk oka praví,
že by mohl zjevi činny větší slávy.

S úsměvem naň hledí Přemysl i vece:
„Což ty, pane Jiří, sedíš beze slova?
Vždyť i tvé se křížem skvěly juné plece.
O šachu ten příběh netaj ze skromnosti.
Doufám, že zaň dojdeš chvály pánů hostí
a my rádi známé vyslechneme znova.“

Jiřík trhnul sebou, jak by střásal snění;
plaše pohled kolem a všech vida zření
obrácené k sobě, zapýřil se málo,
však hned oko jeho směle pozaplálo,
poklonil se králi, hostů dánských řadu
a tak začal, hladě šedivou si bradu:
„Po tvé vůli, pane, rád ten příběh sdělím;
ale řeči mistrem nejsem valně skvělým,
protož, hosté vzácní, mějte shovívání:
milejší mně mečem, nežli slovem klání. -
Ano, byl jsem v zemi, jejíž sešlou tváří
stopy Krista Pána zbožným očím září
nesmrtelným leskem; v zanícení němém
k zemi pad jsem, zočiv hvězdu nad Betlemem,
na Golgotě prsť jsem líbal spásonosnou,
boží hrob jsem kropil slzí vlahou rosnou.
Byl jsem tehdáž jinoch osmnácti roků,
ale nad věk statný; po otcově boku,
s českých křižáků jsem stoupal valným sborem
krále Vladislava jasným pod praporem.
S Francouzův a Němcův ohromnými šiky
na východ jsme táhli; voj ten převeliký
jako řeka valil krajem šumné vlny,
z něho kmital kříže odznak nesčíslný,
nad ním praporů jak letních oblak vlálo,
oko tisíceré nadšeností plálo. -
Však - ó žel! - čím dále voj se valil k cíli,
tím víc řídnul, hynul, ztrácel jaré síly,
huben morem, hladem, šípy nebes žhavých,
zbraní, zradou láje, horší šelem dravých…

Boží hrob, ta perla víry drahocenná,
zůstal pod loupežným drápem Saracéna.

Však ne vinou naší bohulibé snahy
zmařeny; krev česká proudila tam valem;
hrdinsky tam klesl též můj otec drahý.
Tím se zbožný žár můj zvýšil pomsty palem:
boj mne vídal prvním, kde byl nejvýš zlícen,
a jak slepý spěl jsem v nebezpečí jícen.

Ve svaté až město jsem se vloudil směle
v šatech arabských, nad hrobem Spasitele
pomodliv se, unik nástrah mosleminů -
mnoho vykonal jsem takých smělých činů.

Saracém kýs mladý - Selim nazýval se -
mátohou všem kříže bojovníkům stal se.
Orlem hnízdil na lbi nebetyčné skály
osamělé; hrad ten silou obřích ramen
zdál se vytesán tam v temný skály kámen;
mračně rozhlížel se pouště tesknou dálí.
Odtud s lidem svým se snášel orla lety
na křesťanů slabé, rozptýlené čety;
však i dál si troufal za křižáckým šikem;
jak by z půdy tryskl, ze předu neb zadu
vyřítil se náhle, zrubav tlupu mžikem
bez trestu zas vichrem dostih svého hradu.
Křesťanů hněv marně bouřil k němu vzhůru,
sražen klesal nazpět - Selim smál se s výše
bezmocné jich zlobě - v nezkrocené pýše
půlměsíc tam skvoucí trčel v oblak chmůru.

Mluvilo se vojskem, že ten jinoch zpupný
kouzelník je ranám smrtným nepřípustný,
že hruď jeho v seči jista bez brnení,
v motýli kol něho šípů déšť se mění,
že zná v čárný závoj mizet beze stopy.
Slyšte jen! Kdys v líté seči klesl s koněm,
meč mu lebku rozťal, v bok se vrylo kopí
a kov sterých kopyt, škorní deptal po něm -
Než aj! za dnů málo přepad naši tlupu
ten, jejž za kořist jsme pokládali supů,
hrdě letěl mračnem šípového deště,
jarý jako dřív, ba zdál se mladým ještě.

Jedni děli: Rány scelila moc kouzla!
Jiní zase: zloba ďáblova to vklouzla
do mrtvoly, by v ní kříže sluhy mořil!
Já však nevěřil těm řečem, denně znovu
cestu hledaje, bych doupě dravčí zbořil,
pokořil a ztrestal zpupnost Selimovu.

Tlupa nepřátel kdys v léčku mému sboru
padla, porubána - náčelník jat pouze -,
Selimu ji poslal žoldán za podporu.
Lesť ten úspěch vnukl žhavé mojí touze.
Turbany jsme padlých obtočili hlavy
a tak s vůdcem jatým po svízelu mnohém
dostihli jsme šerem podoblačné skrýše
zbojce nezdolného; znamení prv rohem
zajatec dal vzhůru, roh též zazněl s výše.

Odpověděl strážcům mohamedán jatý
a již vcházeli jsme rozletlými vraty.
Pochodní zář plachá v ústrety nám svítá
z rukou hradní chasy. Oj, což náhle s ramen
cizí háv nám klesá, krvorudě zkvítá
kříž na prsou našich, z oka šlehá plamen!
A než překvapení damascenky chytli,
již se v jejich tlumu meče naše kmitly
jako blesky mrakem; Kristus! Kristus, hřmělo
ze rtů našich; z jejich Allah, pozaznělo.
Zápas nastal tuhý v nádvoří a hradu,
kam část našich vnikla; já pak v jejich čele
pádě přes mramorných stupňů valnou řadu,
oslněn jsem stanul v síni čaroskvělé.

Tlupy sloupů štíhlých nad ozdobné hlavy
oblouky tu pjaly podkov ladným tvarem,
jež pruh divných okras, pestře mihotavý,
vroubil stříbrem, zlatem, kamy v lesku jarém.
Také stěny vůkol prací vykládanou
zářily, jež v bájné splétala se kvítí,
jemná tak, že mněl jsi přízi hebkou zříti,
z nitek zlatých, pestrých přeuměle tkanou.
Věta rozmanitá z písem lžiproroka
províjela kvítí zlatistými slovy,
kopule pak shůry vzdušná, pestroboká
sesílala mnohý útvar krápníkový;
a s těch na řetízcích stříbrných se dole
houpaly jak věnec hvězdný, třepetavý
lampy divuskvostné ve plamenném kole,
po nádheře kolem strouce pablesk hravý,
vábně zápasíce různobarvým kmitem
s tajuplným zadních komnat polosvitem.

Uprostřed té síně stál sám vládce hradu.
Náhlý poplach ze hry vyrušil jej: stranou
zářných figurek směs bez ladu a skladu
válela se deskou, skvostně vykládanou.
Krásný zjev byl Selim: Postať hrdě vzpjatá
objevuje tvary ztepilé a směrné
v rouše lepořasém z hedvábí a zlata;
hvězdou noci jarní svítá oko černé
v tajuplném kouzlu zespod hebké řasy,
v líci bledé, hladké, dívčí věru krásy.
Hlavu kryje přilba, všecko zlato ryzé;
klenot její svítí tvarem půlměsíce,
jako turban drátu stříbrného příze
obrubu jí halí, splývá kolem líce
na dva terče zlaté, jak dvě slunce skvoucí,
chránící mu ňadra, bojovně se dmoucí.
Právě z pochvy drahé, po níž zlatě zkvetá
písmo koranu, kov zakřivený vzletá,
i ten hojným veršem zlaceným se zžíhá
a jak siný blesk se nade skrání míhá.

K němu družina se sbíhá divým shonem.
Vábná síň se plní třeskem, rykem, stonem.
Mramoru sníh s mutným červánkem se druží,
koberců květ rudne nachem rosy děsné.
Mezi sloupy, kde as jindy ve hře plesné
škeřily se zoubků perly ústek růží,
vraha zběsilého tvář se jeví vrahu
s lítou krve žízní v temnu šklebných tahů.
Kde snad vábným tancem smavé krasavici
oko plálo, kotník zlatou zvonil zdobou,
vzduch se kmitá mečů strašnou blýskavicí,
bolestí ret ječí a zub skřípe zlobou.

Mně však do souboje rozjiskřeným okem
přivábil hned Selim. Prudkým k němu skokem
chtivě zaletěl jsem, jako v náruč milce,
s mečem napřaženým, jemuž z ozdob jílce
jako plamen čepel vlnovitý žířil.
A hned zápas vichrem bouřlivým se zvířil:
Kovový můj plam tu vzhůru k nebi šlehal,
tu se rovně k ňadrům odpůrcovým vlnil,
tu, jak před útokem lstivý had, si lehal:
Selim pak vzduch leskem šavle křivé plnil,
kresle do něho jak děcko uhlem žhavým
jiskřící se křivky kmitem kolotavým;
mih té zbraně chvíli zdál se po mně vzlétat
jako osidlo, jež lapá koně stepi,
a již do své kličky třpytné šíj mi vplétat.
Svižný saracém jak přelud hroznolepý
před mým okem v lehkých obratech se mýhal,
že hled stěží zraku jeho sršné žáry
a blesk meče, štítu okrouhlého stíhal
div jsem neuvěřil v jeho tajné čáry.

Tak jsme drahnou dobu v zápolení lítém
napřahali meče, rány odráželi,
nad štít časem třeskně naráželi štítem,
jako berani dva, když se bijí čely.
A jak stranou stádce hledíc na tu srážku
ticho ždá, kam skloní vítezství svou vážku:
takto v boji ustav bezvěky, lid branný
na úžasný souboj hleděl s obé strany.
Dlouho nerozhodně zuřil. V mocné zlobě
posléz uchvátil jsem jílec v ruce obě
a ťal rázem hromným - -“

          V řeči jarém toku
rukou Jiří máv, leč - běda! - pěstí silnou
zasáh pana Globa ruku, včelku pilnou,
která zlatou lžíci lákavého moku
právě nesla k ústům, jak med v otvor úle;
teď on, stižen ranou řečnického meče,
vypouleným okem hledí ustrnule,
jak med ubrusovou třásní k zemi teče…
Jiří koktaje za prominutí žádá,
v rozpacích se pýře; kolem na rty pánů
úsměv nad rozmarným výjevem se vkrádá;
však již stařec dále prudkou líčí ránu:

„Do přilby mu třeskla meče rána vzteklá,
že šperk její rozprch se v déšť jisker zlatý
a jun zatřásl se s temene až v paty -
zbraň mu padla z ruky - přilbice se smekla
k šíji s odervanou stříbrotkanou clonou -
a hle! pod ní, jak by kráska zlatý hřeben
vytrhla, jenž poutal kučer spoustu vonnou,
pojednou vlas lesklý, zatmělý jak eben
proudy měkkými se bujně povyronil
k šíji, v ňadra bojem zpola obnažená - -
V úžasu jsem ucouf’, čepel zmaten sklonil
a rtem udivení výkřik zazněl: Žena!

Ano, dívka jsem - dí ona -. Jsem Nighara,
Selimova sestra. Zkvétali jsme spolu
jak pod jedním listem dvojné poupě jara,
duše s duší spjatá v rozkoši a bolu.
Skráň na skráni plála, když nás k nebe stanu
zbožný otec vznášel zvěstí alkoranu,
hry též Selimovy byly mými hrami,
ba když cvičiti se začal v díle mužném
pohrdnuvši dívek prací, zábavami
s ním jsem častokráte v závodění družném
s ořem harovala, k terči bila střelou
a vzduch protínala damascenkou skvělou.
Pak nám zemřel otec. Selim v jeho stopy
věrně stoupal, meč svůj tase pro Allaha -
sklátilo jej ve hrob nevěřících kopí,
supům pohozena hlava jeho drahá.
Zůstavil mi hoře a s ním svaté hněvy;
Allah v ňadra slabá vdech mi divnou sílu,
že se zasnoubila s mečem ruka děvy
a duch její zmužněl v pomsty krutém dílu.
Poznal jsi, jak vládnu ocelí a štítem -
Nuže, znovu v seč, ať zápasy rozhodneme! -

Vzchopila meč kleslý v ruky sklonu hbitém.
Mne však pjalo dosud ostrnutí němé,
jako lid můj kolem. Až jsem po té zvolal:

Sesterskou ctím lásku, ctím ten zápal vroucí,
jenž tu před žasnoucím okem zaplápolal
v hrdinnosti dívčí zázrak divuskvoucí.
I mně vůdčí hvězdou víra - pravá víra,
z Betlému že svitla spása všehomíra;
i mne k pomstě nítí drahé hlavy ztráta,
jež mi pouště pískem žhavým pozaváta.
Ale s tebou válčit rytířství mi nedá,
meč, jež Kristu slouží, před ženou se sklání
a jen v záštitu se nad čelo jí zvedá.
Volně odtud vyjdi, slovo mé tě chrání,
a nás muže nech, ať v drsné mečů hudbě
rozhodneme o své, toho hradu sudbě.

Ne tak! - volá dívka - já jsem hradu duší,
hlavou branců těch; mně rozhodnouti sluší.
Dost již teklo krve, dotud síly rovny -
přejme, živ ať vyjde lidu zbytek skrovný.
Sami dobojujme zápas o tvrz tuto,
a když mečem nechceš, volme zbraně jiné -
důmyslem a vtipem budiž rozhodnuto.
Hle, ta duchů něžné zápasiště kyne,
kde i s ženou rytíř bez vady se měří;
jemu ruce naše osud hradu svěří.
K šachu! On ať určí sídla toho pána;
soku s družinou buď volná cesta přána.

Bezděky jsem svolil. Jako tknutím proutku
čarovného mžikem obraz kol se změnil:
Kde ryk zloby zněl, běs války zuby cenil,
sedíme teď klidně, k loutce kladem loutku
na prkénko pestré. Do kola se kupí
svorně křižáků i Saracénů tlupy;
ruka dosud jilec křečovitě svírá,
ale oko jejich zvědavě jen zírá,
kterak řadíme teď k bitevnímu šiku
něžné figurky na místě bojovníků.
Do ticha jen tahy lehkým znějí ruchem.
V boji tom Nighara zjevila mi v mále,
že v ní chrabrost s bystrým zasnoubena duchem.
Ač hry dobře znalý, v tísni vězím stále,
útočí jak lvice, každou léčku ničí.
Tak se dlouho bila vojska trpasličí,
sem tam klonily se rozhodnutí vážky,
až boj bez vítězství skončil, bez porážky.

S úsměvem Nighara řekla: Marně bádám,
jakou rozhodnouti nyní zbraní?

Pro dnes - odvětil jsem - všechny zbraně skládám.
Nezdolal jsem tebe. Zůstaň hradu paní.
Však již, děvo hrdá, nakloň mysl k míru,
nevyzývej kříže vojsko. Nerad znovu
setkal bych se s tebou v bitvy vzteklém víru!

Nesetkáš se! - děla. - Stínu Selimovu
dost již prolila jsem v oběť krve vaší,
ženství zapuzené zpět se v duši vkrádá,
války démona mi z chabých ňader plaší.
Navždy již má dlaň ten meč, tu přilbu skládá,
už Nighary nikdy neuhlídáš siré.
Odejdi co přítel, dobrý bohatýre,
a dar tento vlídně přijmi na rozchodu:
šach ten, památný to klenot mého rodu,
obemžený skazek tajuplným vděkem,
zvěstmi o báječném kraji, předalekém,
o kněžnách, jichž bílé prsty na něm hrály,
o krvavých svárech, které nad ním vzplály,
o květnatých poutech milostného stesku,
jež se tajně pjaly přes tu skvostnou desku -
Tobě však, až milé nad tebou se sklene
nebe otčiny, nech časem připomene
děvu nešťastnou, jež v stínu dálných palem
žije vzpomínkami, modlitbou a žalem.

Tak stalo se. Se mnou k domácímu lánu
putovala divná kořist od Jordánu.
Nad můj hrad ty šachy dražší jsou mi skorem -
cenu jejich vlastním ohledáte zorem.“

Skončiv takto Jiří, přikýv k sobě páže;
to jak zefýr letí, kamo rytíř káže.
Příběh divuhodný hosté starci chválí,
nad hrdinstvím žasnou děy saracenské
a kmet Černín z věků omlžené dáli
na to váží zvěst, jak útlé ruce ženské
luky napínaly,mečem statně vládly,
Děvín vyvěživše proti Vyšehradu,
o Šárce báj Dánům sdílí, o Ctiradu.

Král však Jiříka tak žertem volným škádlí:

„Zdá se přec, že v půtce s bohatýrkou perné
bídně podlehl jsi - pravda, nezmohly tě
její zbraně, vtipy - ale kouzlo černé:
vlasů havraních tě spjaly hebké sítě
a štít prožehlo tí žárem temné oko,
do srdce svým bleskem vniklo přehluboko.
Vyznej! Nezapírej! Hle, vždyť ještě nyní,
kdy žárbujné hlavy uhas mrazem jíní,
mladickým ti ohněm vzletné oko sálá,
líčíc půvab oné čarodějky, brachu!
Škoda, že tak věrně k Mohamedu stála -
byl bys dámu jistě odnes místo šachů!“

„Žertem jsou tvá slova, králi,“ Jiřík praví.
„Krásná líc mi nikdy nepomátla hlavy.
Nejsem Ctiradem. Vždy ctil jsem ženské cnosti,
rád jich odlesk vídal v rysů vábných cloně,
k ženám rytířské vždy konal povinnosti,
ale nikdy rozum neztratil jsem pro ně.
Nepěstím ten způsob, nedůstojný muže,
slaďonkou tu milost, zbrklou službu paní,
v modlářské jež cetky halí naše druže
a jim v okotržném blouznění seklaní;
protivny mně z duše zženilé ty zvuky,
vzlykavá ta píseň, jež k nám nyní vane
z cizích louten, plných divné slasti, muky,
místo starých zpěvů krásy nehledané - -“

Při tom na podálném křesle utkvěl zorem.
Se dvořanů mladších cizorouchým sborem
toulavý tam pěvec, z dálného as kraje,
s loutnou v klíně sedí, sladce pozíraje
na protější paní. K Jiříkově řeči
prudce vážný Černín šedou hlavou svědčí.

K onomu se vrací létem páže mladé,
drahocenné šachy v ruce jeho klade.
Jiří staví pyšně před žasnoucí Dány
šachovnici, jakou zřídka člověk vídá:
na cedrovédesce čistě vykládány
role zlatá s rolí stříbrnou se střídá.

Jeho prsty zvolna okraj měšce šíří
řásný, zářivý jak máku květné chmýří,
na němž, sestaveny v divné písmo zdobné,
jako kapky rosné svítí perly drobné;
hloub teď ruka sklouzá,povynáší z důli
skvostnou figurku, ji staví na tabuli:
slon to křišťálový, v jehož zádech trčí
válečná věž lehká s tlupou bojovníků,
pod šípem tu jedněch tětiva se krčí,
jiní napřahují k hodu dlouhou píku;
také slonu v šíji honec kopí třímá,
slon sám jeví pod ním bojechtivou snahu,
hrozivě svůj chobot vypíná a zdýmá,
těžkou nohu zdvihá k podeptání vrahů -
všechno křišťál horský, průhledný a skvělý,
z něhož div ten kouzlil mistr přeumělý.
A dál Jiří zdvihá jiná dílka různá,
tvarů rozmanitých, krásou stejně luzná:
krále, fersy, slony, jezdce, čluny pěšce;
rojí se tu z nitra kouzelného měšce
útvar za útvarem v rozmanité kráse,
jako vidin zářných tíseň rojívá se
z obraznosti pěvce, když mu kolem čela
duhy křídlem chvíle tvůrčí pozachvěla.

Figurky a deska z ruky v ruku bloudí,
obdivu hles mnohý ze rtů hostí loudí.
Petr biskup mní, že z Persie ty šachy,
neboť Saracéni za hřích kladou sobě
tvořit díla mrtvá živým ku podobě -
předmodlářstvím směšné modlářů ty strachy!
Přisvědčuje Globe; lahůdek syt, pase
s rozkoší teď oči na figurek jase,
se všech stran je hladí prsty jeho tučné,
zkoumají též ťukem hrany lehkozvučné;
bohatým on velmi, četné jeho lodě
mnohdy za kupectvím plují po východě,
tamní šach prý časem přivážejí taky,
jímž si lodníci čas krátí na palubě:
kuželů to hrstka, osekaných hrubě,
rozlišených výškou jen a vrubů znaky,
zavázaných v uzel; rozestřeš tu látku -
a hle! šachovnice vetkána je v šátku. -
Jiný, křižák někdy, v poušti viděl dalné
šachy ještě prostší; dvé tam beduinů
načrtlo je kopím v písku žhavém klínu,
za figurky k tomu vzavše sledy žalné
mrtvých karavan: běl kostí tlících vůkol,
člověčí dvě lebky měly králův úkol. -
Učený pan Albert z figurky zas jedné, -
loď to křišťálová, za plachty jí slouží
plátky slonoviny tenké, polprůhledné,
plavců řad z ní zlatá vesla v tůni hrouží -
mní, že z Indie ty šachy; tam prý lodi
ve figurek sboru; rozpak jen mu plodí,
že tam králů čtvero. Než v tom svorni všicci,
že to dílo divné v nádherné své zdobě
předčí nad kouzelnu samu šachovnici,
s pokladem jenž bájným v Merlinově hrobě
nyní leží, na níž figurky kdys hrály
samy sebou v poctu Artušovi králi.

O hře v šachy na to rozhovor se spřádá.
Her to perla skvoucí! - všichni kol ji chválí -.
Obrazem je stavů, z nichž se říše skládá,
moudrost panovničí hravě vnuká králi,
vojevůdci dává mnohou vtipnou radu,
pro každého chová sterou ducha vnadu.
Ba, jest obraz světa - jakož napsal kdosi -
Temná, světlá pole lidské značí losy,
lidé světem chodí, každý v roli jiné,
král tu, rytíř, chuďas různým směrem těká,
však jsou loutky všechni, jež prst boží šine,
po hře pak je všechny hrob jak měšec čeká,
do něhož ty loutky bez rozdílu spějí,
žebrák nejvýš snad, král padne nejspodněji.

Ba - vzdech’ pražský biskup - v šachovnici světa
s jedné strany Bůh a s druhé strany Satan hraje,
zlých tu voj se s dobrým u zápasu střetá,
mnohou duši křehkou nebi odnímaje;
ale výhra blahá v písmě kotví svatém,
že král světla kdys trůn temna skácí matem.

Strange hovorům těm naslouchá je zpola:
jeho zrak dlí stále na tabule konci,
kde teď pod kytice peřestými zvonci,
ze zpod tuhého pér modrookých kola
prosvitla mu sličná hlava nakloněná,
peřejemi hebkých vlasů obroněná;
stěží poutá jejich vlnky rozbujnělé
zlatý skránec tenký, s perel hvězdou v čele.

Milý pane Strange, co ti oko zžíhá?
Co vzdech na rty vodí? Či tvé duše vidu
dálné seveřanky podoba se míhá
s okem modrojasným, jako moře v klidu,
v jehož hluboku se divná báje šeří,
s vlasem hebkým, měkkým jako kajky peří?
Zda pleť její luznou, jako sněhy horské,
když je lehkým nachem zdobí jitro norské,
porovnáváš s čistou září obličeje,
jež tam zdola jarním paprskem tě hřeje?
A zda dumáš: Tam tu Libušinu dceru
nezastíní žádná Freja na severu?

Vládce dum jej budí hlasem vlídně zvoucím:
„Nevábí tě vzácné šachovnice vnady
do turnaje na tom zápasišti skvoucím?
Odpůrce si vybeř z mého panstva řady.
Aneb raděj -“ s žertem v přitlumeném hlasu
přikloniv se dodal - „vím, že ve tvém věku
nejsladší je kolba s kouzlem ženských vděků -
a zde holdují též krásné prsty bílé
této královně všech zábav ušlechtilé -
nuže, nejkrasší tam vol si do zápasu!
Avšak nechvátej! Dřív zkoumej pilně z dáli,
nechať poznáme, zda vkus tvůj hoden chvály.“

S díkem poklonil se Strange a v tu chvíli
od stolu se vzchopil. Nenít třeba jemu,
aby perluhledal ve krás těchto sněmu:
peruť touhy nese k luznému jej cíli.

Opět vánek tichý zavlál květů sadem,
každý kalíšek se chví po jeho vanu:
opět ševelí ruch jemný krásek řadem
a všech obličej se obrací v tu stranu,
kudy postava se štíhlá, svižná nese
Dána mladistvého v těsném rouše lepém,
a srdéčko mnohé v utajeném plese,
v touze tajné, sladké prudším bije tepem.

Alena žádnou z nich Strange nepohlíží,
lehce dále kráčí do konce až stolu,
poslední kde děva skromně hlavu níží
jako květný zvonec na hebounkém stvolu.

Kloní se jí Strange, mlha zrak mu kalí,
jaks mu vázne jazyk dvorných řečí znalý:
„Zahraješ-li se mnou, krásná panno, v šachy?“

Hnula sebou prudce, tváří libé nachy
prošlehly. Jak ptáče hnízdíc tiše kdesi
v bezpečnosti klamné pod haluzek směsí,
- když se z nenadání rukou nešetrnou
listnaté ty clony nad nímporozhrnou
a v skrých nazírá mu dítek zbujných četa -,
plaše očko vznese, křídlem zatřepetá:
Takto zachvěla se dívka, v tísni vzhledla,
když host vyrušil ji tichém ve ústraní
a sto zraků náhle spočinulo na ní.
Leč pak sličná postať ochotně se zvedla,
s úklonou, a lehce vklouzla ručka její
pod rameno mužné, v podporu se stroucí -
spolu takto k čelu tabule se chvějí.
Teď i pánů sborem obdiv zachvěl vroucí,
spočívá všech oko, plno zářné těchy,
na páru, jenž s lehkým šustem síní vlaje,
šíře vůkol úsměv jasný, blahé vzdechy
jako máj, když kráčí do zkvetlého kraje.

Zatím blízko krále panoškové čilí
mezi křesla dvě stůl něžný postavili.
Bohatýři dva se v tuhé půtce střetli
a jak ještěři dva uzlovitě spletli
údy oděnými brní šupinatou;
oba zpola kleslí; jednoho však tíha
sokova již zmáhá, vítěz rukou vzpjatou
štít si nade hlavou vodorovně zdvihá,
by snad chránil ji před jiných vrahů meči
v zuřící kol (zde však oku skryté) seči - -
bitevní ten výjev stolek tvoří hrací:
zápasníků těla nohu z kovu litou
a štít jaspisový desku kruhovitou -
obé provedeno krásnou, pilnou prací.
Strange se soupeřkou sedá k tomu stolu,
mezi nimi stojí šachovnice skvělá.
Pánů skupina je obstoupila vkolu,
aby na hry postup zajímavý zřela;
ba sám král za křeslo děvino se staví,
vlídný jeho zrak tím turnajem se baví.

„Přednost patří dámě,“ Strange hovor spřádá.

„Prvním,“ šepce děva, „krále důstojenství;
zástupcem ty’s jeho.“

          „Král můj žezlo skládá
vezdy k útlým nožkám spanilého ženství.“

„K čemu slov těch zápas?“ Přemysl teď kyne.
„Náhoda buď soudcem, jak to v obyčeji.“

Měšec chopil Strange, vstříc jej dívce šine,
vzíraje jí okem žhavým k obličeji,
jenž zas nachem zkvétá pod sklopeným zrakem;
však již úsměv tichý, vítěz nad rozpakem,
svitl řasou, zahrál na poupěti retů.
Okamžik se chvěla ruka nad sebranou
rudou řásní měšce, jak nad růží planou
kolíbá se bílý motýl ve třepetu,
na to lehce vklouzla do měšce a vzlétla -
mezi prsty září figurka ji světlá.

„Viz, že na tvé straně bílí,“ Strange praví.
„Poznal světla voj, kde jasná jeho kněžka.
Já pak vojska noci vévoda jsem tmavý -
světlu tma, - stín záři odolají ztěžka.“

„Ne tak!“ vládce vpadá. „Že jsi k paním dvorný,
mžikem poznali jsme. Nyní chceme znáti,
zda’s i mistrem zde. Boj lichý, nepozorný
zábavou by nebyl. Chtějte proto hráti
vážně, opravdově, o lákavou cenu -
Co by’s vyhrav, pane, volil za odměnu?“

Roztouženým okem Strange k dívce vzhlíží.
„Volil bych,“ pak mluví chvějícím se hlasem,
„kroužek zlatistý, jenž prstík onen tíží.“

„Ó, ten prsten -“ dívka v zardění a zmatku
šepce, kryjíc hled na víčku dlouhořasém -
„vyjímám. Jest otcem dán mi na památku.“

„Otec tvůj by svolil as,“ dí vládce na to.
„Ale prsten zvykem za prsten se mění.“

„Zde je prsten můj!“ Dán zvolal. „Toto zlato
- měkké skvostné snad - mé srdce nejvýš cenní.
Vetkla mi jej máti za polibků vroucích,
poslední jej světíc slzou z očí mroucích.“

Prsten táhne s prstu, ale zlatá zmije
v objetí kol něho přetěsném se vije,
zahryznuta v maso. Marné namáhání.

„Nuže,“ vzdechl Strange v mocném z oka vzplání,
„s prstenem tím dávám sama sebe v sázku!“

Král se zasmál. Kolem zasmáli se páni,
ruměnec však zdobí rozpačitou krásku
v líci červánkovým vděkem zoře ranné,
rdějí se i spánky, purpurně i plane
špička něžných oušek, skrytých pod kadeří,
jako jahůdky dvě stinných větvic šeří.

„Náhlý’s věru, pane,“ vesele král řekl.
„Snad by’ tvrz tu vábnou útokem rád ztekl?
Dvořiti se umíš. Zvuk tvé řeči slyše
každý mněl by, že z ní výheň lásky dýše.
Pomni, že zde svého zastupuješ vládce,
pro něho že konáš námluvní tu cestu - -
Snad bys pro sebe zde neždal o nevěstu?
Však již dosti žertů. Ustanovme krátce:
Vyhráš-li, buď tento její prsten tvojím;
prohráš-li, ty’s jejím od hlavy až k patě.
Tak jsi chtěl. Než kterak sobě opoutá tě
vítězka, zvíš pak - to pečím zůstav mojím.“

Překvapen tu Strange vzhlédl k jeho líci,
pátravě též. Také druzi jeho v žase
upřeli na krále pohled bádající.
Však ten jenom úsměv jevil očím hostí.
Pánové však čeští pohleděli na se,
a pak se zdvojenou na šach zvědavostí.

Hlavu klopídívka. Ruce její řadou
figurky již skvostné na prkénkop kladou.

Nezvyklé mu figur vysvětluje tvary:
„Hle! zde král - nám také králem šachem sluje;
k němu na východě vezír přistupuje,
moudrý poradce -“

          „Však lépe u nás jistě,
kde se králová zaň k panovníku druží.“

‚Neymslím, že družka na svém tuto místě.
Šach jest obraz války - ta jen sluší muži.‘

„Ale věrná druž i v nebezpečí s druhem.
Neskytá-li krásný obraz šachu kněžna,
když zaň letí v seč, jej chrání v boji tuhém,
za štít nastavujíc vrahům prsa něžná?“

‚Krásný, pravda. Mně však vábnějším být zdá se -‘
živě povzlétla tou řečí něžná hlava
a svit nadšení se mihl v jemné řase -
‚králová když dobrá, máti lidu pravá,
jako lásky anděl křídlem měkkým plaší
každý mrak, jenž války hrůznou bouří straší,
s čela choťova, když jeho mysl jemní,
změkčuje mu srdce, shcyluje ho k míru -
Prvním lásky zákon - bohu v bojů víru
rouhají se lidstva démonové černí!‘

V úžasu vzhled Strange na dívku, jež nyní
v líci čilém plá jak sama světla kníní,
zdiveni též druzí Dánové k ní hledí,
až jí Strange vážnou čelí odpovědí:

„Nenávidíš boj! - I svatý boj, ó děvo,
kdy krev proudí za vlast, za posvátné dřevo,
jež sám Kristus za nás drahou ronil krví?“

‚Kristus - věčná láska!‘ Dívka šeptem děla
s divným důrazem. V ráz pak se odmlčela
rtoma jemně chvíc, zrak halíc v dumné brvy. - -
Pak dál nezvyklých mu figur význam věstí:

‚V lodi běhouna tvůj důvtip sotva tuší.
My jej popem zovem; sudím také slove.‘

„Spravedlnost ovšem po bok vládce sluší.“

‚A zde z obou stran dva statní rytířové
na vzepjatých ořích. Rohy slon tu s věží,
osazenou lidem zbrojným, pyšně střeží.
Roch nám jeho jméno - po Roku snad báje,
ohromným též křídlem stíní celé kraje.‘

„Rolníci zde, pěšci, nejnižší stav říše.“

‚Leč co bez nich král, kněz, rytíř ve své pýše?!‘

„Němci pěšákům těm Vendi říkávají.“

‚Vendi? Zkus to slovo?‘

„Pokřtili je jmenem
uhnětených Slávů v kraji porobeném,
bídných rabů svých, jež v povržení mají.“

Prudce děvy tenká obočí tu vzletla,
oko zaplálo, tvář mákem planým zkvetla.
Leč zas čelo klesá - pod brvou svit rosný -
smutku stín tvář halí - ret se chvěje šeptá:
‚Ne dost, že jim šíje krutě ve prach deptá,
i svůj posměch mísí zhoubce neúprosný
v jejich ston… Což klesli! Lidé přenešťastní -
rodem, řečí blízcí nám jak bratři vlastní - -‘

„Dost již věru slov!“ král řekl máchnuv dlaní
s lehkou nevrlostí. „Již je dopodrobna
vylíčen váš voj, jak v básních opěvaní
reci, jejich jména, oruží jich zdobná,
tváře postavy. Již proti sobě stojí
vojska nedočkavá - nuže k boji, k boji!“

Nádherně tu dvojí vojsko proti sobě
září v rozmanité úpravě a zdobě.
Jedno křišťál světlý, druhé stmělý trochu,
avšak průhlednosti, záře oba stejné,
zdola v odlesků hře skvostné, čarochvějné
deska zrcadlí v nich zlata, stříbra plochu.

Boj už započíná. Zvolna k předu kráčí
pěšec proti pěšci; šemíkovým skokem
přes ně jezdců oři zlatohříví skáčí;
přímo slon se řítí těžkopádným krokem
s věží střelometnou; šikmopřes tok širý
převáží člun lehký smělé bohatýry
pod bělostnou plachtou; vezír ostražitě
v pravo v levo chvátá krále ku záštitě.

Poslyš, pane Strange! Hleď si více síly
nepřátelské, nežli blankytné té záře
pod zatmělou brvou, než té vábné tváře,
jež se k loutek tlumu z houšti vlasů chýlí,
jako bohyně kdys z oblak nade Trojí
klonila tvář lunnou k miláčků svých voji;
než té ruky, která přes figurek čela
jako holubička přeletem se bělá: -
Kolem tvého krále stahují se sítě
úž a těsněj - pozor! - mžikem odzbrojí tě.

Sebral se pan Strange. Skrytá šachů víla,
úskočná Kaïsa, kouzlem svým ho jímá,
závojem svým čarným hráče obestýlá,
že vnad oněch nezří a jen pole vnímá,
na němž jeho voj se leká blízké zhouby.
V čele přemítavém vrásek roj se hloubí,
okosem tam těká bystře, úzkostlivě,
a kdy přeletem na prstu ruky vábné
stihne kroužku lesk, tu zaplápolá chtivě.
Perný boj! Leč náhle útok její chabne,
v obranu se mění, bojácně již couvá,
a sok osmělený dále, dál si troufá,
poslední už síla odpůrkyni klesá
a teď vítězné „mat!“ ze rtů jeho plesá.

Vstavši lehce, dívka naklonila hlavu
s milým úsměvem a znikla v panstva davu,
který nyní volně ševelí a šumí
kolem vítěze, jenž kupí v zadumání
na bojišti něžném padlých pestré tlumy.

„Vítězi čest plná,“ král se k němu sklání.
„Ale rcete, v tuhém neklesla-li boji
sokyně též čestně na korouhev svoji?“

„Slavně bojovala!“ nadšeně mu svědčí
mladá krev, pan Limbak, s jiskřícím se okem.
„Dím, že ve hře vtipné nade Stranga předčí.
Bez dechu jen stále couval před útokem
a ten obrat náhlý v nejkrutější tísni
zajisté co host jen zdvořilosti vděčí.“

„Neškubej mu vavřín,“ žertovně ho plísní
učený pan Albert. „Nehodlám sic příti,
že se hrdinsky ta děva umí bíti.
Mne však více poutal celý způsob její.
Zpytuju rád odlesk duše, jak se jeví
jasnými mě znaky v lidském obličeji.
Neklamu se, dím-li: V půvabu té děvy
duše sídlí čistá, dobrá, ušlechtilá
jako v hnízdě z růží holubička bílá.

Nad šachy se nejsnáz prolamují pouta,
do nichž potměšilec rysy tváře nutí
a zlý démon nitra v náhlém vyblesknutí
na světlo se řítí z ukrytého kouta.
Protož zdá se mi, že pěkná zvyklost ona,
kde se snoubenci před svatbou v šachu měří,
- u nás v Dánsku mnohdy obřad ten se koná -
v základech tkví moudrých; více často ženich
nevěstě, ta jemu bezděky tu svěří,
nežli v nejtajnějších za rok okamženích.
Úskočnost tu mnohdy blýskne tahem lstivým,
mnohdy pravá tvář se na chvíli tu zjeví
- dotud skrytá maskou vlídnou za úsměvy -
škodolibá, zpurná, s okem škaredivým,
prchlivost tu skrytá náhlým žárem šlehá - -
Než, jak hrála ona! Čilý a přec klidný
obličej ten na rtech úsměv stále vlídný,
a ta skromnost, jemnost, milostná ta něha!“

„Již ten oka blankyt samým nebem září!“
vybuch mladý Limbak s roznícenou tváří.

„Mě pak -“ vece Globe, špoule do úsměchu
rety masité - „se nejvíc ruka líbí.
Věřte, na rukách vkus nejlépe se tříbí.
Mléková ta běl - stín růžového dechu -
modrá žilek síť, jež sotva svítá koží -
teplá přece pleť - tvar útlý a přec plný -
prstíků těch něžných měkký pohyb, vlnný -
políček tou rukou byl by rozkoš boží!“

Ale vážně praví Petr biskup na to:

„Dívka spanilá to v skutku tělem, duší.
Stříbrem moudrých slov jí zvoní srdce zlato,
cos jak vanot křídel andělových tuší
na blízku jí člověk, jak dech nadzemnosti,
jakýs majestát ji tichý obeskvívá,
veleba to něžná nevinny a ctnosti,
a ves dobra vděk se v cudném oku skrývá.“

Vládce naslouchá těm slovům. Úsměv blahý
pohrává mu rtem, zář slunná plní tahy.
Pojednou pak zvážněv, praví tlupě hostí:
„Nyní zábavě vás volné zůstavíme,
hosté vážení. Ku krátké pobožnosti,
k poslední se tajné radě vypravíme
a jak bůh nám vnukne, rozum, srdce hnutí,
zjevíme vám po té svoje rozhodnutí.“

S chotí spanilou tu odved’ Čechů vládce
hrstku panstva jen, své přední tajné rádce.
Někdy ptáčník vězně svoje opeřené
klecí, prostrannou sic, houfně uzavřené
ve volnější žalář světničky své pouští;
tu aj! různéptactvo, sdružené tam těsně,
vyhrne se z vazby pestrobarvou houští,
po prostoru širém roztýlí se plesně,
volně vzpíná křídla, očkem blýská blaze,
kutí, co se právě každému z nich líbí:
ten tam drobty chleba zobá na podlaze,
onen pérečka si nade římsou tříbí,
tamo párek jiných škádlivě se stíhá,
každý pěje, tiká, štěbetá svou notu,
a kol jizbicí se šumný oblak míhá
bílých, žlutých, rudých křídel ve třepotu:
Podobně, když pouto přísnějšího řádu
krále odchodem se smeklo, širou síní
volnější ruch nastoup’ jarošumnou vládu;
čilejší tu život rozproudil se nyní
pestrou směsí postav, hlasitějším šumem
po prostoře celé; ctihodným zde tlumem
starců zástup vážnou rozmuvou se baví,
hlavinek tam dívčích květný záhon smavý
motýlů roj vábí, dvořící se juny,
onde pěvec štíhlý v pyšném paní kole
probouzí své loutny stříbrozvuké struny,
jiní dosud sedí při lákavém stole
u číší, jak včely u medové rosy,
neb tam k růžolícím, boubelatým dětem
sladké Pomony lnou jako mlsné vosy,
zde se vtipy rojí usměvavým retem,
hra tam jiné poutá - ale mnohé oči
k síně vchodu často napjatě se točí.

Leč pan Strange bloudí neklidně tou směsí
pestrou, ševelnou. Sem kvapě, tamo zase
rozhlédá se pilně, zda mu svitne kdesi
perlová ta hvězda v měkkém hnědém valse.
Ale marně pátrá - nikde stopa děvy -
a sál bez ní smutným, pustým se mu jeví,
jako květný ráj, když slunce ve mrakavě.

K soudruhům se vrátil. Tito mluví právě
s Černínem o vděku prchlé jeho víly.

Táže se pan Globe,: „Jaké její jméno!“

„Drahomiř,“ kmet praví po rozpaků chvíli.

„Pěkně slyšeno, hůř bude vysloveno:
Dar - Drag - mír.“
A směšně kroutí
Globovi se rtové pod nezvyklým slovem,
které jen divněji se mění a moutí
na jazyku vzdorném, při pokusu novém.

Na pomoc mu Limbak vyrazil: „Dark - Dagmar!“

„Ano,“ nadšeně v to Strange zvolal, „Dagmar!
Dagmar, denní panna našich dánských zpěvů,
Dagmar jméno právě pro sličnou tu děvu!
Dagmar, dítko světla, červánků a zoře,
jitřenka, co plaší světa tmu a hoře - -“

Náhlý vůkol šum. Všechny zraky poutá k sobě
panoš dvéře silně otevírající -
rpzletly se - sálem ticho jako v hrobě -
slyšeti zvuk varhan v dáli zmírající.
A hle! nyní vchodem v panovnické slávě
Přemysl se zjevil.Ve královském hávě
lepořasém vyšel jako slunce skvoucí,
záře zlatem ryzím od hlavy až k patě.
Královna pak sličná vedle něho jdoucí
s lící milostnou, ve stříbrotkaném šatě,
podobá se luně, když nad hory vzchází.
Než aj! mezi nimi - - Zda to vyprovází
jitřenka je luzná v rosné mlze sněžné?
Jaké zjevení to dívčí čaroněžné?
V bělostného roucha lehké, vzdušné přízi,
plné démantků, jež v záhybech té řízy
třpytí se jak rosa v řásních růže bílé,
zjev ten lehounce se chvěje hlavu chýle
k ňadru vábnému; zrak stinná řasa kryje;
obličej sám bled jak růže sněžné lupen
v roji kadeří, jenž v hojné mráčky skupen
chmurou hnědou kolem luny té se vije
na ramena, k ňadrům; nad milostným čelem
kadeře ty spíná stříbro diademu;
vínku z lilijí má tvar; na jeho lemu
rosa démantů hrá v mihu čaroskvělém.

Pan Strange - ach! - co v nitru tvém se děje?
Zdale vidina, jež tam se luzně chvěje
v libé záři hvězdné, v nedůtklivém lesku,
k nížto pohlédnouti sotva troufáš sobě -
zda to děvice, jež přede chvílí k tobě
smavě klonila se přes šachovou desku?
Vidí zrak - než duch se přesvědčuje s tíží -
Ona děvice tak blízká byla, blízká -
Ale zde - ach! - propast bezedná se niží,
tisíce tu mečů plamených se blýská
mezi ním a děvou, která tamo září
jako kněžna světlá - jíž on charou tváří,
oslněn se sklání trůnu na podnoží -
jako vidmo nebes, jasný seraf boží!

Kolem kněžičky se hejno pážat čilých
hemží v milolícím, leporouchém sboru,
jako motýlků roj modrých, růžových, bílých,
veselým když tancem zdraví jitřní zoru.
Dva jí vlečku roucha bělostného zvedli
jako sněhu závěj za mladičkou jedlí.
Jeden v předu kráčí; obličej mu svěží
vlasy vroubí zlaté, v čele zastřiženy;
polštářem jsou ruce útlé obtíženy
sametovým - hle! skvost jakýs na něm leží.
Na třesavých dlaních polštář blankytavý
kolébá se lehce; pohyb tento hravý
prstýnek tam jeví v mihotavém třpytě
jako luny skvoucí srpek na blankytě.

K Dánům král se béře. Jeho ruce, oči
s otcovskou se pýchou po kněžičce točí;

„Hle, zde Markéta, dceř naše milovaná.
Již vám známa nyní. Jako kvítek čistý
lilie, když na něm utkví záře ranná,
slunci otvírá svůj kalich bělolistý,
vláhu noci střásá v roztouženém chvění,
měsíční běl snivou v úsměv zlatý mění:
tak se její duše proměnila blaze
sladkým poselstvím, jež přeletlo k ní z dáli;
od klášterních stínů k jiné skvoucí dráze
obrátila mysl k Valdemaru králi,
jehož zářný obraz, ač jí známý pouze
z matných štětce barev, z nejasných jen zvěstí,
rázem naklonil ji vroucí jeho touze.
Ráda svolila, s ním spojiti své štěstí,
jemu býti chotí, lidu jeho matkou,
opustiti s vámi domovinu sladkou.
Ale po zvyku se v tiché době tajíc,
šumu dvornímu se plaše vyhýbajíc,
žádala, by v rouše dvorní panny prosté
poznati vás prve ssměla, vzácní hosté,
sama nepoznána. Splnili jsme přání
dětinné. Než ejhle! její pravá cena
svitla vám, ač chudou clonou zahalena.
A duch náš se kochal v tajném zaplesání
chválou nadšenou, jež ze rtů vašich zněla
k uchu našemu: jsouc dvořance jen vzdána
domnělé, bez lichých cetek, nehledána
přímo ze srdce vám jistě vypučela.
Troufáme již nyní, že ta perla naše,
kteráž okouzlila umné zraky vaše,
zalíbí se plně vašemu i pánu,
skvostnou zaplá zdobou na prestolu Dánů.

Milý pane Strange, ty za svého krále
vykonal jsi švarně námluvní tu cestu
a zde - věren vlasti obyčejům stále -
v šachy svatební jsi zahrál o nevěstu;
vítězem jsi vyšel z boje líbezného:
tento prsten vyhrál jsi - pro pána svého.“

V odvět ladí Strange rety rozechvělé,
výmluvný však jazyk zdá se spoután cele.
Jako bez duch zírá; lehce jen se chvějí
lepé rysy v divně bledém obličeji.
Náhle před kněžičkou na koleno klesá
s čele pochýleným; za ním druzí Dáni;
Petr biskup jenom s povypjatou skrání
velebně se týčí, ruce k nebi nesa,
pod kadeří bílou jaře oko svítá,
nadšeně ret zprávu Přemyslovu vítá:

„Budiž velebena vůle nad oblaky,
davši královnu nám, jejíž srdce věnem
nese Valdemaru cností poklad taký!
Dagmar jsme ji maně pokřestili jmenem,
Dagmarou nám zůstaň! Libosmavou Zoří,
kterou jasný den se Dánsku povynoří,
kterou na Kanutův mocný trůn se vhostí
sláva s rajským vděkem, síla s milostností
záříce kol kolem široširým světem
ve sdružení vroucím krásy nevídané:
Nechť ten sňatek jitrem zlatých dob se stane,
dařících vlast moji štěstí jasem, květem!“

„Amen!“ vládce zvolal. „Však již, hosté milí,
vstaňte! Pane Strange, sáhni ku polštáři,
z něhož svůdně tak ti zlatá výhra září!
Aj, což’s náhle vážný tak, ba zasmušilý?
Či snad přemítáš, jak’s málo vyhrál sobě,
s výhrou pro jiného v jedné prohrav době
sebe samého, stav poddaným se cele
soupeřce, již v boji udolal si skvěle!?
Nikoli! Tvůjpohled výmluvně mi věstí,
že rád ze srdce to poddanství chceš nésti.
Nuže, královnu svou příští pod ochranu
přijmi již a provoď na severní stranu!

Markéto, již dráha zářivá ti kyne
v daleký kraj cizí velkým za úkolem.
Nech, ať na prsa tě otec ještě vine,
v nichžto válčí pýcha s rozloučení bolem!“

Jako v dubnu vichrem útlá bílá bříza
přimknula se dívka k mocným ňadrům králi;
jako perutě ji ruce obepjaly,
s nichžto kanula až k zemi skvostná říza,
tak že na chvíli jak ve oblaku zlatém
zmizela pod řasným, zářivým tím šatem.
Obejmul jiprudce, zulíbaljí líci,
v čelo jí pak složil ruce žehnající:

„Budiž s tebou, drahá, moje požehnání
a s mým naučením provázej tě všade.
Zůstaň bohabojnou: nadzemské jen vlání
v žití bařinu květ čisté krásy klade.
Do hrobní až noci světa zmatek čirý
ozařuj ti ladně svatá hvězda víry!

Čest buď tobě poklad cenou neskonalý,
ji braň sobě statně posledním až vzdechem!
Dbej, ať její zář ti nikdy nezakalí
ani skvrny stín, ni hana lehkým dechem:
nade všechen půvab cudný vděk je ženy
jejím čistým leskem libě ozářený.

V oddanosti vroucí uchystávej muži
po trampotách vlády krbu tiché vnady,
však i na trůně buď důstojnou mu druží,
břímě koruny s ním sdílej, skytej rady,
účastí svou vřelou vzpružuj každou snahu
na oslavu říše, k poddaného blahu.

Nezapomeň nás! Než v lásce také vřelé
objímej lid onen, novou domovinu
a hleď podmanit si jejich srdce celé.
A kdy o tvé cnosti, lahodě tvých činů
rozletí se světem blahošumné chvály -
vlast a rodiče tví zaplesají v dáli!“

Celuje ji znova, k choti své ji veda.
Klesající dceru kněžna v lokty béře
a líc její k dívce nakloněná, bledá,
slzu za slzou jí roní na kadeře.
Mluviti chce, ale krásní rtové její
bez hlaholu jenom třasavě se chvějí.
Tak tu stojí mlčky skupení to tklivé;
slyšeti jen vzdechy, štkání žalostivé.

I kol síní širou vzlykot přidušený
ozývá se. V pestrém hlav těch vlnobití
na půvabné tváři mnohé dívky, ženy
krůpěj pohnutí se jasnou hvězdou třpytí
na pablescích slunce. Takto v ranní zoři
rosné démantky po květném sadě hoří.
Králová teď tlumí žaly své a dceři
ruce žehnající sklání do kadeří:

„Budiž s tebou, drahá, moje požehnání
a s mým naučením provázejk tě vezdy!
Andělel buď míru, dobra, slitování
na trůně, kam zvou tě blahopřejné hvězdy,
obestýlej měkce cizí dalnou zemi
a ves její národ lásky perutěmi.

Slíbej každou vrásku z čela manželova,
plaš mu péče z mysli, mírni jeho hněvy,
pro každou měj bídu pomoc, těchy slova,
nepropouštěj žádné hoře bez úlevy,
a též tam, kde právo tasí čepel mstící,
vině milostivou budiž přímluvnicí.

Lehčí břemena, jež lidu šíje hrbí,
hleď, ať robotníkům prací uondaným
chleba dostatkem vždy kynou tiché krby,
nabádej i chotě, nechať ku poddaným
s otcovskou se chýlí láskou shovívavou,
jako ty jim budeš stále matkou pravou.

Nezapomeň na mne, jako tvoje máti
vroucí upomínkou k tobě, dítě zlaté,
do dálky tam denně bude zalétati,
prosíc nebesa, by v míře vrchovaté
na hlavu tvou sladkou dštila štěstí růže
a vše nejkrasší, co žití skynout může.“

Křížek ozdobný, jenž za ňadry se kryje
na tkanici zlaté, snímá s bílé šíje
a jím něžné hrdlo dceři obestírá.

„Přijmy tento božský symbol umučení,
ostatky jenž svatých ve svém nitru svírá,
v upomínku na mne, moje naučení.
Až se kolem tebe shluknou roje pečí,
křížek ten je spasným rozeplaší svitem,
až ti duše zalká v nitru žaly zrytém,
křížku toho síla zázračná ji zléčí.
On tě bude sílit pokušení dobou,
on tě bude chránit před nepřátel zlobou.
Když jej budeš líbat, pomni, že tvá máti
tisíckrát jej vroucím celovala retem,
a můj duch pak bude družně kolem vláti,
s tebou vznášeti se nad pozemským hnětem.“

Chvíli matka ještě dceru v loktech třímá,
slzí k její vroucně přitulené hlavě.
Za ruku pak lehce dívenku král jímá
a ji odevzdává četě hostů, pravě:

„Zde již pro dánského vládce ruce vaší
svěřujeme poklad, nade vše nám dražší.“

„Zdráva budiž Dagmar!“ Limbak volá mladý,
„zdráva kněžna Dagmar!“ druzi jeho za ním,
„zdráva! zdráva!“ šumí českých pánů řady,
„zdráva!“ zvoní ze rtů dívenkám a paním,
které k Markétě se hrnou v čilém chvatu,
polibky a slzou pokrýt naposledy
ruku milenou neb aspoň lemy šatu,
naposledy ssáti slzavými hledy
luznou podobu. „Buď zdráva!“ hučí dále
bouří sterohlasou po širokém sále,
v chodbách, kde se tísní služebnictva tlupy,
a jak dalný šumot zbouřeného moře
ozvěna sem duní zdola, kde se kupí
lidu pestré davy po rozlehlém dvoře.

A v to na pavláně vratkém hudců kůry
mísí trub a kotlů břeskný hlahol shůry.