Děvín a dívčí válka

Údaje o textu
Titulek:	Děvín a dívčí válka
Autor:	Popelka Biliánová
Zdroj:	Květy, roč. XXVIII. , kniha LVII., druhé pololetí, s. 280 na Google Books (přístupné pouze z USA)
Vydáno:	1906
Licence:	PD old 70

Šikmo proti Vyšehradu na levém břehu Vltavy ze širokého pásma hor vystupuje mírně rozeklaný horský svah, na jehož temeni stával hrad Děvín; však okolní lid důsledně zde říká: na Dívčích hradech. — Dle pověsti byl hrad tento dějištěm dívčí války a sídlem odbojné Vlasty.

Dívčí válka! Jediná svého druhu a osamělá podstatou svojí ve všech světa letopisech. — Po smrti Libušině vzbouřily prý se dívky proti mužům, najmě proti Přemyslovi, a vedly válku po kolik let, chtíce vládu v zemi i nad muži znovu uchvátiti. —

Nepřirozenost v této podstatě nemožná — a přece ji vážný Kosmas ve svých letopisech zaznamenal vedle největších údajů národa se týkajících.

Od přibližné doby Dívčí války uplynula do časů Kosmových čtyři staletí, národ náš změnil víru svou, a tím jedině vysvětliti možno podivnost zprávy této. Věru, že Kosmas více věděl o Dívčí válce, nebo aspoň více zvěděli mohl z ústního podání lidu, ale on jako kněz katolický z pochopitelných příčin uznal za dobré, z pohanských dob co nejméně zachovati.

Není s podivem zajisté, že Dívčí válka zvlášť upoutá mysl ženy, a že duch vší silou snaží se proniknouti touto záhadou.

A rozluštění na snadě jsoucí bezděky vnucuje Děvín sám. —

Mezi prastarými jmény slovanských osad, po výtce hradů, na podiv často vyskytuje se jméno Děvín a jest z mála těch, jež jsou odvozena od ženského jména. V Čechách jsou to hrady tří dcer Krokových, které od ženských jmen odvozeny jsou.

Krom Děvína pražského znám jest v Čechách Děvín hrad u Mimoně; praví se o něm, že vystavěn byl teprve ve století třináctém — to však nedokazuje, že na místě tomto nestál již dříve hrad, ovšem dřevěný; vždyť i dávno zase již zbořený pražský Děvín z kamene vystavěn byl teprve ku konci třináctého nebo na počátku čtrnáctého věku.

Na Moravě známy jsou hned Děvíny tři: jeden blíže Velehradu, druhý na vtoku Svratky do Dyje, třetí na vtoku Moravy do Dunaje.

Jiný Děvín je v Gorici (Duino), jiný opět na Labi (Magdeburg), a v zemi někdejších Bodrců, v nynějším Meklenbursku, jest na úžině jezera Zvěřínského na vtoku řeky Děvy (Döve) starý hrad Dobina, který z Děvína asi povstal.

Náš Děčín nad Labem také z téhož kořene odvozen jest a krom něho i jiná ještě jména hradův i osad. Tak Děvice, zbořený hrad nad Mikulovem, Děvice hrad ve Slezsku, i naše Dejvice u Prahy na Děvice čísti dlužno.

Kromě toho jsou v Litoměřicku Děčany i v Srbsku klášter téhož jména, v Sedmihradsku je Déva na řece Maroši, a jiných dodobných názvů mnoho ještě nalézti lze po vlastech slovanských. —

Náš Děvín vznikl prý za odboje dívek proti Vyšehradu; a jak dle toho povstaly všecky ostatní Děvíny? Přec nevzbouřily se dívky proti mužům po všem světě slovanském a nenastavěly si hradů k ochraně své?! Něco pravdy v tom však přece jest — ovšem jiného kořene.

Deva je v sanskrtu totéž co Deus, řecké Zeus, litevské Diewas = bůh, božstvo. Ženský tvar je Devi = bohyně. Maha-deva jest velký nejvyšší bůh, Maha-devi nejvyšší bohyně. Slovo Devi může však znamenati také modlu, člověka vysoce postaveného, také vladaře brahmana. Déva-alaja jest boží dům, chrám hindský.

Déva-dásí jsou indické boží služky, bajadery. O těch praví se mezi jiným, že činí zvláštní třídu společenskou, vybírány jsouce z rodin předních i nejvznešenějších, a jsou vždycky sličné a nadané. Ke službě božstev určeny jsou toliko ve květu mládí, nejdéle do 30—40 let. Starší „boží služky“ vyučují mladší ve zpěvu i tanci posvátném i v obřadech příslušných. „Boži služky“ mohou se i provdati po vystoupení svém z kněžského stavu, a dcery jejich mají přednost i před hochy. Vydržovány jsou ze jmění chrámového. Jsouce vždycky pečlivě a ladně ustrojeny při sličnosti své zjevem svým mile působí.

Fr. Řehoř (Slov. Sbor. V.) vypravuje z haličské Rusi o Rusalkách (rusa = řeka), že přebývají ve vodách od roztáni ledu až do svátků svatodušních, odtud v zelenu.

Uvádí tři druhy Rusalek, z nichž o druhých praví: Rusalky Divy jsou utopená děvčata, a Rusalky všecky vůbec jsou podřízeny královně Divě, neboli Dívce, Dívčině, Daně, Děčaně.

Dlugosz praví, že Děva, Děvana jména jest bohyně jara i úrody zemské, což prý však dobře dokázati nelze.

Hanuš uvádí, že Deiwaites u Litvínů jest bohyní vůbec a deště zvlášť. —

Z toho ze všeho plyne, že Děva, Děvana jest název nejvyššího božstva ženského rodu, totiž vody.

Zasnoubením světla s vodou, t. j. slunce s vláhou, povstává všecek život, a byly tyto dvě mocnosti starým předkům našim krom Praboha a Báby země nejvyššími.

Bába země byla pozemšťanům spíše věrna nežli slunce a voda, svémocné to a vrtošivé veličiny, lidstvu nevyhnutelně potřebné; tož není věru s podivem, že pozemšťané hleděli je co nejvíce ulahodit a sobě nakloniti.

Známo jest, že staří Slované z úcty k božstvu nejvyššímu ani jména jeho vysloviti se neodvážili, a tu není s podivem, že jména jejich záhy vymizela z lidu, když nové náboženství povalilo názory pohanské v prach.

Jisto však jest, že předkové naši zjevům a silám přírodním se klaněli a je vzývali, jakož i že bohům sloužili kněží, bohyním pak kněžky, na něž snadno jméno božstva samého se mohlo přesmeknouti.

A tak by naše staroslovanské děvy byly vlastně kněžkami bohyň — a význam Děvínů osvětlen.

Okolnost pak, že skorem všecky Děvíny položeny jsou na velikých a význačných vodách, potvrzuje domněnku, že „děvy“ byly hlavně kněžkami bohyně vody.

Náš Děvín tyčí se bezprostředně nad řekou Vltavou, Děčín nad Labem i Děvín Magdeburg.

O Děvíně na vtoku Moravy do Dunaje praví popis, že strmí na srázné, velice rozryté skále těsně nad vodou. Z hradu zachovány jsou ještě zříceniny s věžemi, z nichž jedna nazvána jest jeptiščinou. Za hradem vypíná se veliká homole, nazvána děvínskou.

Děvín na stoku Svratky s Dyjí mluví sám za sebe, a Děvín blíž Velehradu významný jest i svou blízkostí k sídlu knížecímu, jako náš Děvín k Vyšehradu.

I Dobina na vtoku Děvy do jezera Zvěřínského sama sebou se vysvětluje, a jméno řeky jest hodno povšimnutí také v tom, že zde jméno božstva přešlo i na řeku samu.

I Vocel ve svém „Labyrintě Slávy“ staví

„Stíny chrámu Děvypryje
líbající zátok svatý“

nad velebnou vlnu Pravody. —

Známo jest dále, že po všem světě slovanském vládnou ve vodách bytosti ženské; jsou to na západě slovanském rusalky a na jihu víly.

Jen v zemích koruny české máme odchylku: zde v každé téměř kalužině panuje — hastrman.

Má sice také své české jméno vodník, ale to je doslovný překlad hastrmana a vévodí toliko v knihách; lid zná jen hastrmany.

Na Moravě svérázně překřtili si hastrmana v topelníka, neboť hlavním zaměstnáním hastrmanovým jest lidi topiti. Vily i rusalky sice také tak někdy činí, ale přece zas jindy mnoho dobrého lidem prokazují.

I tu jest patrný slovanský názor na božstvo vody: jindy dobrá, užitečná a nevinná voda jest potměšilou, záludnou i necitelnou vladařkou, když nabere ze studánky špatného rozmaru.

Naše víly a rusalky skorem se kryjí s pojmem řeckých nymf, ovšem že s odchylkou v poměru, kterýž jest mezi bájeslovím naším a řeckým.

Jméno nymfa znamená v řečtině dívku, a nymfy bydlely jako naše víly a rusalky nejen ve vodách, než i v lesích, na horách i jinde.

Nymfy byly zosobněné tvůrčí síly v přírodě — a hlavní tvůrčí silou v přírodě vedle tepla je vláha — voda.

Tím vysvětleno jest i rozličné bydliště vodních božstev a souvislost jejich s vlahou, tvůrčí silou přírody.

Ale věru podivně vypadá v tom ženském světě vodních božstev náš vezdy věrný hastrman.

Odkud ten se vzal ve slovanské báji naší?

Jeho panství prostírá se zrovna v oblastech, kde Markomani a Kvádové po nějaký čas bytovali; byl by tedy hastrman odkazem germánských předchůdcův a sousedů našich. Není bez významu, že u germánských sousedů našich vodu i všecky její obměny ovládají bytosti mužské: Freier je původce úrody, deště i vláhy, ale též světla i manželství. Vidar, syn Odinův, volně kráčí po vzduchu i po vodě — tedy ovládá ji; Heimdal je strážcem bohů, nebe i deště; Niord čili Aegis je bůh oceánu, a vodní mužíci (Wassermann — hastrman) a žínky (Nixen) jsou jeho děti.

Nixy na vlas podobají se slovanským rusalkám našim a nejspíš asi přestěhovaly se do germánského bájesloví od vyhubených kmenů slovanských, a hastrmani naopak uvázli ve vodách našich.

Ale kromě hastrmanů ještě jiné bytosti zjevují se ve vodách našich, najmě ve studánkách. Jsou to zjevy bílých paní nebo pannen, vznešené bytosti božského původu, jež lid později na Pannu Marii zaměnil. Tyto tajemné zjevy bílých paní nemají nic společného s vílami a rusalkami, jenom snad to, že se buď z vody studánek vynořují nebo v ní mizejí.

A v této tajemné, vznešené představě nejspíše by ještě slučovaly se zjevy bílých paní s pojmem bohyně vody, Děvy nebo Děvany, choti boha slunce, čisté i vznešené, vždy zas a znova s ním se zasnubujicí, paní v představě panenské čistoty.

Pověr o vodě a vody se týkajících velké množství uchovalo se až na dnešní doby. Kdyby tyto pověry sebrány byly, vedly by k jistým závěrům, jak voda u nás uctívána byla.

Vraťme se s hastrmany k Děvínu.

Letopisy praví o Tetě, druhé dceři Krokově, že byla velice zběhlá u věcech náboženských a že v nich lid poučovala a upravovala pohanskou jeho bohoslužbu. Latinský text výslovně praví, že poučovala lid v uctívání Oread a Dryad — vůbec nymf. Z toho plyne, že u nás nalezla něco jiného než nymfy, co nesrovnávalo se s jejím slovanským názorem o vodních božstvech. Není pochyby, že to byli hastrmani, kteréž důvěřivý lid náš přejal s vodami od předchůdců našich v této zemi.

Že nepodařilo se Tetce z našich vod hastrmany vypuditi, dokazuje to, že jsou ve vodách našich podnes. —

Tož Teta snažila se upraviti bohoslužbu pohanských předků našich. Že hlavní péči obrátila především ke kultu ženskému, je zajisté přirozeno.

Bylo jí nejprve upraviti a zříditi stav kněžek, kterýž v podstatě asi valně se neuchyloval od indických „božích služek“ — bajader.

Samozřejmo jest, že bylo tu předem potřebí pevného střediska, kde by se děvy ve službě božské, v tanci a zpěvu obřadném vycvičily.

A tu mimoděk vluzuje se v mysl podstatná zajisté domněnka, že Teta upravivši stav kněžek — sama Děvín založila.

V patách za věcmi božskými jdou věci světské. Bylo třeba postarati se o vezdejší potřeby kněžek i o jejich bezpečnost. Nebezpečenství hrozilo kněžkám dvojí: jedno domácí, druhé cizí — nepřátelské.

Stálé, domácí nebezpečenství hrozilo kněžkám od mužů, kterým sličnost „božích služek“, už dle příkazu ve stavě samém se zakládající, byla kořistí vždycky lákavou, zvláště, když mohly se i provdati.

Pověsti naše praví o pannách, kteréž prohřešily se proti panenské čistotě své, že bývaly upáleny. Tento trest vztahoval se jen na panny-kněžky.

S této stránky jeví se tedy Děvíny tolik asi jako nynější kláštery naše, a valy a sruby hradů jejich zastupovaly zámky a mříže nynějších klášterů.

V tomto směru má tedy pověst asi pravdu, když dí, že „dívky postavily si hrad k ochraně své“.

Jak přirozeno, bývala asi v Děvínech soustředěna bohoslužba ve větších rozměrech a chovány tu i rozličné poklady k božištím se vztahující, a tu bylo potřebí zajistiti se brannou silou proti možnému vpádu nepřátelskému, kterýž u nás nikdy nebyl vzácností.

Děvíny tudíž stavěny pevně jako jiné hrady slovanské. Že Děvín založila Teta, dcera Krokova, tomu nasvědčuje i jiná okolnost.

O potřeby svých božišť a služebnictva jejich staraly se příslušné osady, v nichž tato božiště zřízena byla.

Odkud že bral Děvín prostředky k uhrazení potřeb svých?

Okolí Děvína nenasvědčuje, že by býval hrad střediskem a osou života okolního a živým i dostatečným zdrojem značných příjmů, jichž hrad i za tehdejších dob vyžadoval. Prastaré, podvojné osady Butovice s Jinonicemi na západní straně dévínské pláně ústředím staré kultury tíhnou k vrchu Vidouli, Hlubočepy na jihu ve hluboké prorvě valného významu neměly, a Zlíchova nebylo tenkrát ještě. Zbývají tudíž Radlice, osada rovněž prastará už i dle jména, jejíž polnosti sousedí s hradištěm děvínským.

Ale ve starých zápisech není ani zmínky, že by kdy něco odtud náleželo k Děvínu.

I to jesti závažno, že Děvín po ztroskotání svém za Dívčí války nepovstal již k životu, byť i změněnému, a Kosmas mluví již jen o hoře Děvínu (v 11. stol.). Hrad kamenný ze 13. stol. vystavěn k ochraně cla vltavského.

Z toho vyplývá, že Děvín nadán byl asi z prostředků zemských, čehož mohla dosíci Teta, dcera knížecí.

A tato okolnost bezpochyby, jakož se stala zdrojem života Děvínu, stala se i jeho zkázou.

Po smrti Krokově nastoupila u vládu Libuše, kteráž ovšem sestře v tak mnohém po vůli učinila a Děvínu asi štědrou byla příznivkyní.

Ale po Libuši ujal se vlády v zemi Přemysl, kterýž choť svou přečkal. O něm praví letopiscové naši, že svolal nejčelnější a nejváženějsí muže v zemi a pomocí i souhlasem jejich upravil a opravil stará, v zemi obvyklá práva a zákony.

A tu bezpochyby stalo se, že Přemysl asi pořádně ostříhal práva a výsady kněžek vůbec a na Děvíně zvláště, z čehož tyto se vzbouřily — jak z rozličných pověstí vysvítá — a to hned v celé zemi — a válku vypověděly.

Válku a zejména dlouholetou válku a odboj může podniknouti toliko stav nezávislý a řádně sečleněný; kromě stavu kněžek žádný jiný takový ženský stav nebyl za starých dob.

Svrchovaně pošetilým jest obecný výklad, že vzbouřily se snad jen tak dívky v rodinách, sešly se a válku vypověděly.

Za stara byly dívky a ženy vůbec vázany mnohem tužšími pravidly a zvyklostmi a zřídka kdy vzdáliti se mohly a směly z domovů svých. Jest tedy nemyslitelno nějaké takové sdružení žen — nerci-li dívek v obecném výkladě, aby vésti mohlo k pravidelnému válčení za tehdejších dob.

A že Dívčí válka byla boj stavu, a nikoliv jen odboj osady snad děvínské v obecném slova smyslu, tomu nasvědčuje i to, že plameny jeho zasáhly i Šárku — druhé a starší zajisté místo ženské bohoslužby v okolí pražském. Šárka s vrchem Bábou tvoří nepřetržitý řetěz pověstí a bájí i míst památných, kteréž všecky nesou značku ženskou a potvrzuji domněnku, že na vrchu Bábě bohyni téhož jména bylo obětováno.

Dívčí skok a Dívčí hrady nebo kameny v Šárce, Dejvice neboli Děvice — pověst o panně zazděné, posvátné studánky a všelijaká zjevení — krajina od Šárky ke Strahovské i Bruské bráně plna jest pověstí a strašidel majících námět ženský a pocházejících ze starých dob. — Naproti tomu o Děvíně nic se neví krom Dívčí války od Kosmy napsané, žádné místní pověsti tu se neudržely, aniž o nějakých zjeveních a strašidlech kdy je řeč, a cožkoli v okolí se udrželo z pověstí, neodnáší se v ničem k Děvínu.

I z toho zřejmo, že se Děvín do lidu nevžil. — Ctirad v Šárce byl jistě vyslancem nebo vyjednavatelem z Vyšehradu, a tresť pověsti té svědčí mravům u dívek hodně rozvázaným.

Vlasta, původkyně a osnovatelka Dívčí války, byla přítelkyní a vrstevnicí Libušinou. Kdy Libuše zemřela, jest ovšem neznámo, ale že Přemysl teprv u věku zralém a mužně vyspělém odvážiti se mohl k opravě a úpravě zákonů, jest samozřejmo. Dle toho byla by i Vlasta — nejvyšší asi mezi kněžkami — také juž hezky „dospělou dívkou“, o čemž svědčí i troufalost její a promyšlená rozhodnost.

Nebyla ovšem za tehdejších dob zbraň v rukou ženských žádnou zvláštností, a kruté války naučily ženu všeliké lsti válečné.

Dívčí válka klade se asi do r. 710. — matky rekyň děvínských mohly býti nejen očitými svědkyněmi, ale i účastnicemi veliké, vítězné války Samovy proti Frankům r. 630.

Za tehdejších dob hrozilo Čechům stálé nebezpečenství války nejen se strany Franků od západu, ale i od Avarů z východu, a tu není s podivem, že i kněžky na Děvíně byly k boji a obraně vyzbrojeny.

Podivná pověst udržuje se v Kladsku a Broumovsku (Český lid 1900).

V Broumově chová se v dřevěném kostelíku zelený věnec na památku panny, dcery z rodu panovnického, kteráž tamnější panství zdědila po rodičích, obdrževši prvenství před svým bratrem. Byla prý to některá z družek Libušiných. Konečně byla tato panna vlákána do jedné síně hradní a tam zazděna, a obraz její z kamene vytesaný postaven byl do výklenku nad hradní bránu.

Panna z panovnického rodu, některá z družek Libušiných, čarodějka a výborná střelkyně, socha na památku její nad hradní branou a dva kameny u vody, prvenství před bratrem o dědictví — spíše se podobá, že to byla některá z rozptýlených kněžek po Dívčí válce, čemuž by nasvědčovaly i ty její nevázané způsoby, kteréž válkou osvojily si asi kněžky děvínské.

Buď jak buď, Děvín dlouhého trvání neměl. Dívčí válka byla asi okolo roku 710. — Samo zemřel r. 662, po něm přišel Krok — žila tedy Tetka, dcera jeho, ve druhé polovině 7. století. Dle toho nepřečkal Děvín ani jeden lidský věk.

Povstal a zazářil v dějinách svou podivnou Dívčí válkou jako meteor a záhy zapadl v čirém neznámu.

Všecky tři dcery Krokovy měly hrady své nade Mží od ústí proti toku dle stáří počínaje. Kazín byl u Zbraslavi, Tetín u Berouna, Libušín ještě výše proti toku.

Poněvadž byly řeky za starých časů vodnatější a tudíž splavnější, byla cesta po lodi ke hradům těm od Vyšehradu ještě nesnadnější.

Ke všem třem hradům dcer Krokových víže se řada pověstí, ale Tetín a okolí jeho v širokém okruhu jsou pověstmi nejrozmanitějšími tak obetkány, jako snad žádné jiné místo v Čechách.

Od Koněprus ke Tmáni, odtud ke Zdicům, Černínu, ke Svaté, k Trubínu a Trubsku, odtud přes lesy ke Zlejcině, Ptáku až k sv. Ivanu a oklikou přes Karlštejn zpátky k Tetínu — všecko to širé okolí hemžilo se pověstmi, strašidly a zjeveními nejrozličnějšími — důkaz, že v krajině této byla kdysi kvetoucí modloslužba. A buď si Tetka oblíbila krajinu zdejší, že bohoslužba zde již zavedena byla, nebo sama se přičinila, aby se zde ujala. Žel však, že veliké průmyslové závody zejména v Králově Dvoře z veliké části zahladily juž památky těchto pověstí a záhy vymrou i staří jejich pamětníci, a tak zaniknou pověsti tyto zcela, nebudou-li v čas ještě zachyceny.

Vzhledem ke kultu děv, t. j. božích služek, významna jest dětská hra, kteráž ještě před 25 — 30 lety v západním Berounsku — něco přes hodinu cesty od Tetína — všude se hrávala.

Je to hra na lišku, k jejíž spojitosti významem dobře se hodí jenom v této oblasti známá „liščí neděle“ před Velikonocemi, kdy liška tajně za noci rozvěšuje dětem po stromech preclíky.

Hra tato zpívána takto:

Nebyla liška pyšná — pyšná,
přece k nám na hody přišla — přišla;
pozvedni, liško, ručičku,
vyber si z kola družičku —
vyber si z kola z růže květ,
který by se ti dobře zved!

Liška v kole pozvedla ruku, vybrala si jednu z dívek a odvedla ji z kola.

Při této hře snažily se dívky, aby vždycky byly bíle oblečeny — která neměla bílých šatů, svlíkla se do spodničky.

A hlavní věcí při hře bylo, že dívky vždycky velkolepě byly ověnčeny a vyzdobeny kvítím, což bylo hlavní podmínkou — vedle bílého šatu — při hře. Liška v této hře jest obrazem staroslovanské kněžky, kteráž vynikala bystrým rozhledem a úsudkem a kteráž pověřena byla úkolem mezi drobnými dívenkami (šestiletými) vybírati nové kněžičky — družičky, které by se rodem, sličností i rozumem hodily za nastávající kněžky.

Ne družku, nýbrž malinkou družičku, vybrala si rozumná, stárnoucí kněžka, a tak jsme mimoděk u původu našich bělounkých družiček, které nejsou ničím jiným, nežli kulturním pozůstatkem dávno zašlého stavu kněžek slovanských předků našich.

O hodech, t. j. výročních slavnostech předků našich, za tance stará a rozumná kněžka nejsnáze mohla rozpoznati, která dívka jest sličná a má ladné pohyby k posvátným tancům potřebné, ale kteréž kráse ne vždycky bývají údělem. Že kněžka v této případnosti byla vzácným hostem v dědině, nasvědčují pochvalná slova, že nebyla kněžka pyšná a přece na hody přišla. Jiným pozoruhodným bodem v tomto říkání jest místo: aby se z růže květ dobře zved. Tož se některé z těch květů také špatně zvedly.

U starých předků našich bylo zvykem, že kdo byl nehodný a zlý, byl z dědiny vyobcován, t. j. byl učiněn chudým. Slovo chudý znamenalo zlého člověka. —

Asi 2 hodiny cesty od Děvína blíže Řep jest na pláni vrchy vroubené vesnička Zlejčín; poblíž je Královská studánka a samota „na Radosti“.

Ne celé 2 hodiny cesty od Tetína přes Beroun na horské planince lesem vroubené a dosti nepřístupné leží odlehlá víska Zlejcina. Obě jména odvozena jsou od téhož kmene: dci (dcera) a zlý.

Dle toho byly by obě osady útočištěm buď ušlých nebo vyhoštěných kněžek, nebo zlých dcer vůbec.

Jistá spojitost je zde možna dle světského běhu věcí.

Ostatně nesnadno souditi.

Náboženství starých předků našich nemělo pevného ústředí a sečlenění, bylo odkázáno jen na výklad a pojetí rozličných nahodilých veličin, které pružnou jeho podstatu přizpůsobovaly místním potřebám a názoru lidu.

Mění a ruší se posvátná místa dnes, měnila a rušila se i za starých časů; padala a povstávala božstva, jak právě který nadšenec uměl a dovedl víru a úctu jim zjednati ohněm přesvědčení svého nebo výmluvností, a jak místní zvláštnosti přímo vybízely vznětlivou mysl k uctívání určitých božstev.

Tak i Děvín sám polohou svojí i okolím vznětlivé a hloubavé mysli Tetčině mohl dáti podnět k založení božiště Děvanina, jakož i střediska kněžek jejích.

Od Vyšehradu po vodě na levém břehu Vltavy vypíná se staroslavný Petřín, kde věčný oheň pálen býval ku poctě boha hromu a blesku a ohně vůbec, jenž byl nejvyšším a Prabohem mezi bohy slovanskými, o němž však nejisto, kterak u nás nazýván byl.

Ale samo jméno Petřína praví, kterému božstvu vrch byl zasvěcen: Perunovi, neboť jméno hory pouze přesmykem hlásek změněno ze starého Pertýn = Perunův týn.

Hradčanské návrší, dvojče vrchu Pertýna, zasvěceno bylo dle pověsti bohu slunci Svantovítu, kterýž byl synem Praboha.

A ještě výše k severu po toku Vltavy tyčí se nad údolím šáreckým rázovitá Bába, u starých Slovanů zasvěcená pramatce zemi Bábě. Tož tedy: zde vrch Bába, kde obětováno pramatce zemi Bábě, na Děvíně bohyni Děvaně a uprostřed mezi nimi podvojné božiště Pertýna se Svantovítovým, spojení to nejvyššího boha ohně a blesku s blahodárným slunečkem.

Ejhle — božiště všech tří živelních božstev ve družném pořadí na levém břehu Vltavině proti Vyšehradu svatému! —

Děvínská hora je mírně ve stráni rozeklaná, se studánkou dobré vody pod břehem hradní planiny. Děvín hrad (kamenný) stával na jižní části hory nad Hlubočepy. K Vltavě a Hlubočepům jsou srázné boky hory, ke pláni byl hrad valy a náspy obehnán, které až do nedávna byly patrny.

A dole pod děvínskou horou je nižší skalka, od hory samé jako usečena. Je rázovitá malebností svou v údolí Vltavy a vypadá jako přirozený oltář obětní.

Za starých časů Vltava proudila až k samé skále děvínské a úbočí hory lesem bylo pokryto. A představme si pohled na děvínskou horu v tehdejší podobě: veličenská Vltava žene stříbropěnné vlny své pod úbočím hory děvínské, kde šumí posvátný svatoháj a ze zeleni stromů vystupuje oltářní skalina nad posvátný řeky proud. A ve svatoháji na skalině oltářní mihotají se v tanci obřadném sličné zjevy kněžek Děvaniných v rouše bělostném, a vlny měkkého zpěvu dívčího snoubí se s tajemným hukotem posvátných vln Vltaviných i s dumným šumem svatoháje.

Vltava přijala obětní dárky z rukou kněžek Děvaniných a klidně plyne ke skále vyšehradské, zahalena jsouc jemným oparem mlh jako závojem dumy odvěké. —

Vykáceny jsou svatoháje slovanské a rozmetána i božstva jejich v podstatě své vyvrácená, zmizelo obětiště pramatky země Báby nad údolím šáreckým, pohasl oheň na posvátném Pertýně, i Děvín zmizel záhy s povrchu zemského, a jen pověst jeho září z věků do věků jako hvězda mlhami klamných výkladů pozastřená.

Děvín, nejstarší známé středisko starověké kultury ženské u nás, ten spí v šerých ssutinách zapadlých dějů.