Dějiny slezského knížecího hradu a zámku Fryštát/Pověsti z Fryštátského hradu
| Dějiny slezského knížecího hradu a zámku Fryštát Roman Lindner | ||
| Proměna pozdně středověkého zámku v klasicistní rezidenci | Pověsti z Fryštátského hradu | Závěr |
Legenda o založení Fryštátského hradu Kdysi dávno, kdy město Fryštát ještě leželo na břehu řeky Olše, stával v něm silně opevněný dřevěný hrad, který obýval pán toho města. Jednoho dne však k němu přišla kněžna z daleké země a požádala ho o ochranu, neboť utekla od svého muže z jeho velkého hradu. Pán toho města ji pozval dál a tak tedy kněžna od toho času žila na tomto Fryštátském hradě. Po nějaké době se kníže z daleké země dozvěděl, kde se jeho žena ukrývá a ihned za ní vyrazil i s početným vojenským průvodem. Když došel do Fryštátu, dobil zdejší hrad, který také zapálil a vzal si svou ženu zpět. Majitele toho města zabil a pobil i všechny jeho zbrojnoše a rytíře. Také zapálil celé město. Když město i s hradem shořelo, začala kolem knížete polétávat orlice a jako by knížete pobízela k tomu, aby ji následoval. Tak šel kníže za ní až došel na nedalekou skalní vyvýšeninu a tu zpozoroval, že orlice si tady, v koruně vrostlé lípy, staví své hnízdo. Vždy odletí a přiletí zpět s novou větvičkou. Knížete zajímalo odkud si orlice nosí větvičky a tak šel zase za ní až došel zpátky k vyhořelému městu Fryštátu. Tady měla orlice své staré hnízdo, ale větvičku po větvičce ho přenášela na nedalekou skalní vyvýšeninu. Tu kníže pochopil, že mu orlice ukazuje, aby na skalní vyvýšenině postavil nový Fryštát náhradou za ten starý, který spálil. A tak se taky stalo. Kníže vydal pokyn, aby si měšťané nestavěli nové domy zde u břehu řeky, ale dál od ní, na té skalní vyvýšenině. Kníže tam také začal stavět nový hrad. Když bylo vše postaveno, přihnala se povodeň a co ze starého Fryštátu zbylo, bylo rázem navždy ztraceno. Kníže byl moc rád, že orlici poslechl, a aby nikdo nezapomněl jak byli měšťané zachráněni před povodní, nechal kníže do erbu města a jeho hradu vyobrazit orlici s lipovou větvičkou.
O Fryštátské kněžně Ofce Fryštátská kněžna Ofka byla hodnou a přívětivou paní, proto ji měšťané měli moc rádi a také proto jí takto nazývali. Ale když se nastěhovala do Fryštátského hradu, začali se zde dít velké věci. Do té doby hrad vyhrazený jen kuchařům, zbrojnošům, rytířům, štolbům a pážatům, byl ve velmi zanedbaném stavu. To se ví, že to všem těm rytířům a štolbům vadilo, ale nikdo se neměl k tomu, aby poklidil nádvoří a komnaty. S příchodem kněžny se to ale změnilo. Začalo se uklízet, umývat, zametat, opravovat… zkrátka, kněžna Ofka uvedla hrad do obyvatelného stavu, aby se tady všem dobře žilo. Na Fryštátském hradě od těch dob začal platit přísný řád a disciplína, co se jeho vzhledu týče. Když kněžna Ofka viděla jak všichni ti muži uklízejí špínu a opravují trhliny, připravila jim chutnou pochoutku - sladké tvarohové chlebíčky. Chlebíčky všem chutnali, ale byly především natolik výživné, že se nikdo z práce neunavil příliš brzy, takže se na hradě uklízelo po několik týdnů a každý den až do večera. Tyto chlebíčky kněžna Ofka dělávala tak dlouho, dokud nebyl hrad zcela čistý a opravený. Potom je všem na hradě dělávala jen po nedělním obědě. To se na hrad začala sjíždět knížata i z dalekého okolí, aby ochutnala tuhle hradní specialitu, a každý si pak hned vzal recept, aby mohli chlebíčky připravovat i kuchaři na jejich hradech. Nikde ale nechutnali tak dobře, jako když je ve Fryštátě vlastnoručně připravovala všemi milovaná kněžna Ofka.
O Fryštátském zvonu Před dávnými časy, když Fryštát ještě stál na břehu řeky Olše, byl v něm velký dřevěný kostel s vysokou věží a v ní byl zavěšen velký zvon, který měšťanům odbíjel hodiny a ohlašoval blížící se povodně. Jednou byla ale povodeň tak veliká, že celé město zničila. Zaplaven byl i kostel a zbořena jeho věž, takže zvon, když padal z výšky, dopadl na bahnitou půdu, kam se svou tíhou zaryl hluboko pod povrch. Fryštátští měšťané si poté postavili nové město na novém místě a s postupem času na velký zvon zcela zapomněli. Uběhlo mnoho času, když šel jednoho dne místní pasáček pást své vepře na pole, kde před dávnými časy stálo jejich město. Vepři se pásly a pasáček spokojeně polehával pod stromem, aby na něj nepálilo slunce. Jak tak polehával, náhle se něco na poli zablýsklo. Jednou, podruhé, a když se to zablýsklo potřetí, vstal a šel se na to místo podívat. Cestou si pasáček představoval, že najde poklad a že bude bohatý. Ale když došel na místo, zjistil, že jeden vepř tady vyhrabal důlek, ze kterého se blyštil nějaký kovový předmět. Pasáček ze zvědavosti začal kopat až vykopal starý fryštátský zvon! Na nic nečekal a běžel do města podat o tom zprávu. Když se vrátil zpět na pole bylo už s ním mnoho měšťanů včetně fryštátských radních. Zvon naložili na povoz a přivezli do města, kde ho zavěsili do věže. Zvon tady tak krásně a hlasitě zvonil, že to bylo slyšet až na těšínském hradě. Tamní kněžna zachtěla mít tento zvon u sebe a nabídla měšťanům, aby si za zvon řekli o cokoli. Měšťané nechtěli svůj zvon prodat a tak kněžně řekli, že jí ho prodají za obnos peněz, který by stačil na vysázení dukátů po cestě z Fryštátu až do Těšína. Mysleli si totiž, že kněžna na to nepřistoupí. Ale to se spletli. Kněžna měšťanům vyhověla, vysázela dukáty po cestě z Fryštátu do Těšína a zvon si odnesla na svůj hrad. Avšak co se nestalo. Zvon se přes noc vrátil zpátky do věže Fryštátského hradu! Kněžna si pro něj přijela a opět si ho odvezla do Těšína. Tak se to opakovalo ještě několikrát. Zvon se vždy přes noc vrátil zpět do Fryštátu. Kněžna tedy pochopila, že zvon jí nepatří a tak ho již od té doby nechala ve Fryštátě. Jen měšťany požádala, aby zazdili okna věže, které byly směrem na Těšín, to aby neslyšela jak zvon líbezně vyzvání…
O Fryštátských lucernách Těšínský kníže se pravidelně projížděl s družinou po celém území svého knížectví, aby viděl, kde se co děje, nebo kde kdo potřebuje s něčím pomoct. Přijížděl také do Fryštátu a vždy zde na hradě spočinul, protože se mu město velice líbilo a lidé ho tady rádi vítali. Při jedné z prohlídek se však kníže opozdil a když projížděl Fryštátem, byla už tma. Kníže se těšil, že se opět pokochá pohledem na krásné město, jenomže to bylo teď zahalenou rouškou tmy. Bylo vidět sotva na krok, a tak kníže přikázal, aby se svou družinou přenocoval na Fryštátském hradě. Byl však mrzutý, protože nebylo nic co by ho potěšilo náhradou za pohled na Fryštát. A třebaže byl unavený, nemohl usnout, chodil po zámeckých chodbách sem a tam až dostal nápad, jak to udělat, aby se mohl těšit pohledem na krásný Fryštát i v noci když se při toulkách krajem opozdí. Hned ráno proto zavolal na hrad fryštátského purkmistra a městské konšele a ti, když na hrad přišli, si vyslechli knížecí příběh z předešlého dne. „A proto,“ řekl kníže, „chci, aby všechny měšťanské domy ve Fryštátě byly opatřeny lucernami, které budou po setmění osvětlovat městské ulice a které potěší mé oči, když do města přijedu i v noci.“ A tak se také stalo. Po nějakém čase vyjel kníže i s družinou na svou obvyklou prohlídku knížectví. Když se ponenáhlu začalo stmívat, a když přijeli do Fryštátu, byla už tma. Jenomže tentokrát na každém měšťanském domě plápolal malý ohýnek v zavěšených lucerničkách, které svítily na městské ulice a dodávaly městu slavnostní atmosféru. „To je nádhera!“, vykřikl kníže, když viděl osvětlené město. Nehybně seděl na svém koni a jeho družina také zůstala v oněmění stát na místě. Takovou krásu jaktěživ neviděli. Kníže byl natolik potěšen, že se mu ani nechtělo jít spát a třebaže byl unavený po celodenní jízdě, sesedl z koně a procházel se městskými ulicemi až do ranního rozednění. Už se mu ani nechtělo vrátit se zpět na svůj hrad v Těšíně. Město Fryštát bylo od teď krásné nejen ve dne, ale v noci a proto se kníže rozhodl, že se natrvalo přestěhuje na Fryštátský hrad a svému knížectví bude vládnout odsud.
O Fryštátské Bílé paní Jednoho dne se na Fryštátském hradě udála neobvyklá věc. Přijel sem starý kníže a ještě jiný pán a každý měl ve své náruči malé batole. Starý kníže nesl chlapečka a cizí pán holčičku. Obě děti byli ještě malé, ani mluvit ještě nedokázali. Událost, která se zde odehrála byla velmi slavnostní a významná. Malé děti se tady měli zasnoubit! A to se také stalo. Kníže i cizí pán se domluvili, že až obě děti vyrostou, budou mít svatbu. A tak o patnáct let později byla svatba, z chlapce se stal kníže a z holčičky paní kněžna. Jenomže kníže svou paní neměl rád. Ubližoval jí a zesměšňoval před celým dvorem. Kněžna byla nešťastná a k tomu všemu se stalo, že když porodila své první dítě a pak i druhé dítě, obě krátce na to zemřeli. Vyrostlo až její třetí dítě. Byl to syn, který se později stal fryštátským knížetem. Oženil se a narodila se mu malá a moc krásná holčička. Nešťastné paní kněžně malá holčička dělala velkou radost takže zapomínala na všechno své utrpení, které ji činil knížepán. Malá holčička ale onemocněla a ještě v útlém věku zemřela. Paní kněžna byla opět nešťastná a velmi nad ztrátou své vnučky truchlila. Plakala a plakala až jí puklo srdce a zemřela také. Od těch dob se tady paní kněžna v noci objevuje v bílém šatu a chodí po chodbách Fryštátského hradu, kde hledá svou milovanou vnučku, aby si ji pochovala v náruči. Když ji najde, ozývají se zde kněžniny konejšivé hlasy a smích malého dítěte…
O Fryštátském obraze Na Fryštátském hradě před dávnými časy působil starý farář, který jednoho dne oněměl takže nemohl mluvit. Jako němý nemohl dále zůstat farářem a proto jeho místo zaujal jiný farář. Po nějaké době, když byl starý farář v pokoji na svém lůžku, se stalo, že cítil jak umírá. Začal tedy ze sebe vydávat různé zvuky, které uslyšel nový farář a když přišel do jeho pokoje, viděl, jak starý fryštátský farář umírá. Chtěl tedy mu rychle poskytnou poslední zpověď, ale starý farář nemohl mluvit a proto mladého faráře napadlo, že se starý farář může vyzpovídat svým srdcem když mu na něho položí obraz panenky Marie. Když to udělal, starému knížeti se moc ulevilo. Otevřel oči a dokonce začal mluvit! Když se tedy starý farář vyzpovídal novému faráři, zavřel oči a spokojeně zemřel. Nový farář poznal, že obraz panenky Marie je zázračný a tak jej přenesl z pokoje starého faráře do kostela, aby se u něj mohl uzdravit ze svých nemocí každý, kdo sem zavítá. A tak od těch dob visí obraz panenky Marie ve fryštátském kostele a je tomu tak až do dnešních dnů.
O chamtivém baronovi a bohatém hraběti Na Fryštátském hradě bydlel jeden moc bohatý zámecký pán, ale měl za souseda barona, který byl chamtivý a ve dne v noci záviděl zámeckému pánovi jeho bohatství. Zámecký pán zbohatl tehdy, když na svých pozemcích provedl hluboké vrty a pak z hlubin země vytěžil uhlí, které prodal do celého světa. Baron si řekl, že to zkusí taky. Bydlel na Rájeckém zámku, kde paní baronka pěstovala překrásnou zahradu. Ale chamtivý baron toužil po bohatství a proto nechal zahradu paní baronky provrtat skrz naskrz, ale po uhlí ani památky. Místo, aby našel na svých pozemcích uhlí, z každého vrtu, který provedl, vytryskl gejzír vody! „Co budu dělat s tolika vody?“ Ptal se baron sám sebe. A protože měl velkou žízeň, nabral vodu do poháru a začal ji pít. „Fuj!“ Vykřikl, „vždyť je ještě k tomu slaná!“ A tak se baron vrátil domů na svůj zámek a začal být nešťastný. Nejen že nezbohatl, ale zadlužil se na tolik, že musel svůj zámek i se zahradou, která byla plná slané vody, prodat. A komu jinému než svému sousedovi, fryštátskému zámeckému pánovi. Ten, když od chamtivého barona vše koupil, nechal slanou vodu prozkoumat, a když zjistil, že je voda léčivá, dal pod Rájeckým zámkem postavit léčebné lázně. Časem chamtivý baron zemřel a Rájecký zámek byl zbořen. Jen zdejší lázně tady zůstaly, aby uzdravovaly lidi z jejich různých nemocí.