Dějiny práva na území republiky československé/§ 4. Pojem a dělení právních pramenů; rozdělení látky na období

Právním pramenem nazýváme zdroj, odkud čerpáme znalost práva resp. právního stavu příslušného období časového. Právní pramen dlužno dobře odlišovati od pramene práva, čímž rozumíme obecně zdroj, odkud určitý předpis právní čerpá svou vížící moc. Právní prameny dělíme celkem na

  1. historické,
  2. právnické.

Ad 1. Historickými nazýváme ty prameny, jichž účel není obírati se institucemi právními, nýbrž které pojednávají o dějinách politických, kulturních, náboženských a pod., ale nepřímo se také zmiňují o určitých právních institucích své doby. Sem patří ve starší době různé kroniky, legendy svatých, v novější době Palackého dějiny českého národa a pod.

Ad 2. Právnické prameny právní jsou ty, jichž hlavní, ba výhradný předmět jsou instituce právní. Dělíme je opět na

  1. prameny, které tvoří právo, t. j. jichž obsah jest právo v tu dobu platné, na př.: zemská zřízení, snesení sněmovní atd.,
  2. prameny, které nám podávají svědectví o právu v té době platném, t. j. z nichž se dovídáme, jaký byl v té době platný právní řád. Sem patří po výtce právní knihy a paměti úředníků.

Dějiny právních pramenů dělíme na tři období:

  1. na dobu starší sahající až do konce 12. století,
  2. na dobu střední sahající až do vydání Obnoveného Zřízení Zemského r. 1627,
  3. na dobu novou od vydání O. Z. Zemského až do převratu z r. 1918.