Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Předmluva prvního vydání

Údaje o textu
Titulek: Předmluva prvního vydání
Autor: František Palacký
Zdroj: PALACKÝ, František. Dějiny národu českého I. Praha : Odeon, 1968. s. 43–46.
Licence: PD old 70

Vydávaje první tuto částku díla již oddávna i chystaného i očekávaného, nemohu opominouti, abych neosvědčil se o něm veřejně aspoň několika slovy.

Od mládi neznal jsem tužby vřelejší ani vyšší pro vezdejší život svůj, nežli abych posloužil milovanému národu svému věrným obrazem minulosti jeho, ve kterémžto by jako v zrcadle poznal sebe sám a spamatoval se v tom, čeho mu potřebí jest. Již z té příčiny mělo dílo mé sepsáno býti také jazykem i duchem národním; a snad bych ovšem nikdy byl nestal se dějepiscem vůbec, kdybych byl hned od prvopočátku neobětoval se cele ke službě literatury české, bohužel ještě příliš chudé a zanedbané.

Pročež přál bych, aby milí vlastenci naši nedomnívali se, že vydav již několik částek díla svého jazykem německým a teprv počínaje po česku, nedbal jsem posavad na potřeby a žádosti jejich. Anobrž neostýchám se vyznati, že všecky dosavadní historické spisy své, nevyjímaje žádného, považoval jsem vždy a považuji ještě za předběžná takořka studia čili za pouhé přípravy k dílu přítomnému; a že tudíž tyto Dějiny národu českého pokládám za hlavní a poslední účel veškerého dosavadního snažení svého.

K otevřenému vyznání tomuto musím však bez odkladu přidati také osvědčení druhé, a to neméně upřímné: že jakkoli věrně snažil jsem se, aby dílo mé mohlo sloužiti národu k užitku a mně samému ke cti, přece s bolestí vidím a cítím, že jen velmi nedokonale podařilo se mi, nedostatečné jsouc téměř v každé své stránce; aniž pak mi již zbývalo jiné volení, nežli aneb odříci se navždy nejmilejší své tužby a čáky a potlačiti tudíž naprosto dílo nespokojující —, aneb podati je národu, jakéžkoli jest. I nepravím toho ani z přílišné skromnosti ani z ukryté snad ctižádosti, ale z pouhého puzení srdce a spolu z oumyslu, aby mi volno bylo posloužiti laskavému čtenáři k dorozumění o způsobu a výminkách dějepisu českého vůbec, a odhaliti tudíž prameny ty, ze kterýchž aspoň jedna částka nedostatků díla mého se prýští.

Našemu národu není osudem přáno, aby zároveň jiným národům rozvíjeti byl mohl po vše časy život svůj duchovní cestou přirozenou, během pokojným a organickým. Dvojí rána, zasáhši téměř až do jádra života toho, zrušila v něm původní srostitost a článkovitost; dvojí převrat rozsmekl nynějšek od někdejška tak dalece, že spojení jejich napotom již zbaveno jest přirozeného základu interesů materiálních. Právník u nás není již povinen znáti celý svod zákonodárství národního; nechce-li povýšiti ducha svého nad všední potřebu, již mu postačuje známost zákonů teprv od věku Josefa II. vydaných. Stavové čeští a ouředníci státní nacházejí také v Obnoveném zřízení zemském roku 1627 pevnou hráz, kteroužto překročiti jim ani nutno, aniž snad slušno jest. Tím se děje, že studium starožitností českých, jak vůbec, tak i právních zvláště, zanedbáno jest oddávna na vysokých školách našich; široké pole dějezpytu národního, nebyvši vzděláváno leč od několika ochotníků, leželo i leží až podnes takořka ladem, a národ náš, při vší své, abych tak řekl, ideální k dějinám lásce, octnul se posléze v hlubší jejich nevědomosti a v ouplnějším zapomenutí, nežli kdekoli jinde se stalo.

Zabrav se já již před pětmecítma lety do oukolu svého, bez učitele, bez pomocníka i beze jmění, musel jsem především obrátiti pozor svůj k zanedbaným po tu dobu pramenům dějin našich. Chodil jsem po městech i krajinách, žičil se hojně prachem archivů i biblioték tytýž ještě nedotknutých, sbíral pečlivě všecky drobty staročeského písemnictví, vzácné i chatrné, jsa i písařem sobě sám — blažený, kdykoli našla se v popeli minulosti jiskra, slibující rozbřesk nad polemi tmou zapomenutí pokrytými! Avšak útěchy takové dostávalo se mi ve skrovné míře; dobytá kořist namále odpovídala úsilí a potřebám zpytatelovým. Předkové naši nevalně starali se o duchovní potřeby potomků svých, zapisujíce málo a zachovávajíce ještě méně. Protož i zásoba všeho toho, co mnoholetým snažením sebrati lze bylo, daleko ještě nepostačuje k jasnému prohlednutí do všech oborů šeré starožitnosti; ještě vždy vysílá dějezpytec otázek na tisíce nadarmo do temné a hluché noci věků minulých; a i zableskuje-li se mu tam něco porůznu, bývá často pochybno, světlo-li jest, anebo jen bludička!

Jestli kdo, já jistě ctím zásluhy všech předchůdců svých v dějepise českém, počna od Kosmasa pražského až po Dobnera i Pelcla, i vděčen jsem hojného naučení ze spisů jejich: ale křivdu-li dím, seznaje o nich, že všickni přece ani zdaleka ještě dosti neučinili požadavkům pravé historiografie? Známosti od nich nás došlé jsou v poměru k nesčíslnosti výjevů dějinných velmi chudé a nepostačují ani k sestavení ouplné řady holých fakt a hrubých takřka příběhů ve vlasti: na ducha pak, ze kterého se dějiny prýštily, na idey, které se jimi jevily, na mnohotvárné oustrojí státu, na proměny stavů a mravů v národu, na formy, v kterých život obecný se pohyboval, — na tyto a podobné věci u nás za starodávna téměř ani pozoru neobráceno, aniž pak novější věk mohl jich obmysliti, pokudkoli prameny dějin našich nejsou ouplné sebrány a všestranně prozkoumány; a jal-li se kdo přece přemítati o tom na základu (jak obyčejně) bájek Hájkových, bylo tím hůře.

Žádati ale v okolnostech takových, abych já hned všemu všudy dosti učinil a sám jedním takořka rázem i půdu sobě snesl a připravil, i jádra zasadil a štěpoval, i do květu je hnal a zralé tudíž ovoce z nich vyvodil, — tuším, že jest toho příliš pro tak slabé síly, jakových já do sebe povědom jsem. Kdokoli zkoumáním starožitnosti naší se obíral, zkusil toho jistě, že každá její stránka požaduje sama celého člověka i celý život jeho; i jakž by jeden jediný mohl nakrátce postačiti ke všem? Pročež když po mně zkoumatelé šťastnější — a kéž se nám jich brzy hojně dostane! — naleznou to, že mluvě o všelikém starém řádu i neřádu, zůstal jsem tytýž jen jako na skořípce, aniž proniknul až do jádra otázky, já nebudu moci než litovati, že mne nepředešli a nepoučili. Toho pak svědectví od nich vždy se naději, že jsem pravdy, jestli ne všude dobyl, aspoň dobýti všude věrně a upřímně se snažil.

Milerád bych byl také v díle svém šetřil zákonů skladby historické, jak co do řeči a slohu, tak i co do rozměru a držemnosti ve vypravování svém; mámť zajisté za to, že ohledy takovými poznání pravdy netoliko trpí, alebrž i usnadňuje se. Než, ať nic nedím o nedostatečnosti své, vadila mně i v této stránce chudost pramenů našich, ježto o lehkých věcech někdy dosti mnohomluvné jsouce, důležitějších přitom často ani se nedotýkají. Dějepisný umělec nesmí tvořiti svobodně dle fantasie své, ale jen podle podavků určitých a věrohodných. I jakž tam lze bude upodobiti dílo krásoumné, kdež nedostává se ani potřebné k němu hmoty? Mnozí schvalovaliť arci za prostředek utéci se k módě věku našeho, jenž floskulemi vševědoucích soustav filosofických obalovati učí všecky výjevy, kterým neumíme navrátiti forem jejich plastických: já však vyznám se upřímně, že nelibuji sobě v horování onom neomylném, kteréžto zasahujíc daleko za meze zkušenosti a smyslnosti, s historií mnohem častěji se chybuje, nežli setkává.

Větší a těžší částku přítomného díla vyhotovil jsem již za dvojího zimního v Itálii pobytu, v Římě 1838—9 a v Nizze 1844—5: a přece nebylo mi lze dříve dokonati jeho a podati milým krajanům svým. Nával na mne prací rozličných a pilných byl a jest ještě tak veliký, že mu odolati na vše strany nestačím. V posledních létech musel jsem obírati se nejvíce studiemi staročeského místopisu, nemoha již ani déle bez nich obejíti se ani čekati, až by kdo jiný v ně se uvázal. Protož ačkoli bych rád byl ve vydání tomto spořádal vypravování své všelijak lépe, nežli v německých mých exemplářích se nalezá, však nemoha na ten čas dáti se do nového prozkoumání celého pásma dějin, přinucen jsem byl držeti se na větším díle textu již hotového. Dá-li bůh života i zdraví, postarám se později o důkladnou revisi celého díla svého.

Budeť pak snad také potřebí ohraditi se i v tom, že zahrnuv do dějin „národu českého“ také Moravu, místních přece poměrů moravských nevšude v rovné míře šetřil jsem. Jest tomu bohužel tak, a nikomu více k lítosti nežli mně. Oumysl můj byl odjakživa nerozlučovati, co bůh spojil, a nedělati tam hrází, kde jich není od přírody; pevné zajisté mám o tom přesvědčení, že jsa rodem Moravan, jsem národem Čech. Ale pohříchu jsou aneb byli aspoň také muži, podle kterýchžto smyslu vlastenectví moravské mělo by tuším býti protičeským. Následkem takové mysli a snahy odjata mně již před léty sama možnost poznati, jaké prameny Morava v lůně svém chová —

O dalším pokračování v tomto spisu svém nemohu jiným slibem se vázati, nežli že chci vésti všemožnou péči o přispíšení jeho. Co z pravé lásky se prýští, nevysychá nikdy.

Konečně nezbývá mi než tužebné přání, aby bůh požehnati ráčil dílu tomuto, tak aby hojně posloužilo národu našemu ku poznání sebe samého a k uvědomění se v tom, čím jest a čím býti má. Roznítí-li se kde čtením jeho v srdci ušlechtilém láska ku pravdě a právu, k řádu a králi, ke vlasti a k národu více a více, bude mi to za všecko mé úsilí tou nejmilejší odměnou!

V Praze 8. března 1848.

Spisovatel