Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Čechy za Vratislava II.
| Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě František Palacký | ||
| Nové zvelebení Čech skrze Břetislava I. | Čechy za Vratislava II. | Půtky o trůn mezi syny a synovci Vratislavovými |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Čechy za Vratislava II. |
| Podtitulek: | (Rok 1061—1092) |
| Autor: | František Palacký |
| Zdroj: | PALACKÝ, František. Dějiny národu českého I. Praha : Odeon, 1968. s. 226–246. |
| Licence: |  PD old 70 |
Vratislav II. a bratří jeho. Půtka s Poláky. Založení biskupství olomuckého. Jaromír, biskup pražský, a sváry jeho s Janem, biskupem olomuckým. Papežští legáti v Čechách a biskupové čeští u Řehoře VII. v Římě. Boje Vratislavovy ku pomoci Jindřicha IV. Bitva u Malperka. Vratislav korunován na království. Zderad, králův milec, a válka na Moravě. Vzpoura králevice Břetislava. Noví biskupové. Smrt králova. Stav i proměny věcí zemských. Krásouma i průmysl v Čechách. Kunrat I.
Po brzké smrti Spytihněvově dosedl nejstarší jeho bratr Vratislav II., do té doby kníže olomucký, na trůn český bez odporu všelikého. I rozděliv hned Moravu mezi dva bratry, dal Brněnsko Kunratovi a Otovi, příjmím Krásnému, Olomucko. Uslyšev pak o Spytihněvově smrti Jaromír, na studia do ciziny poslaný, přichvátal i on, aby při bratrském dělení nepotkal se s prázdnou; neboť i pro jeho výživu byl někdy otec ustanovil jisté krajiny, kdyby snad neměl chuti k žákovství. I nemělť jí skutečně mladík ten, bažící jen po světských zábavách; libovalť sobě zajisté více ve zbroji, honbě a hře nežli ve knihách a modlitbách a vzpouzel se náramně, když mu krásnou bradu stříhati chtěli. Přece ale podařilo se Vratislavovi odtrhnouti na chvíli jeho mysl od světského snažení a nadějí k biskupskému důstojenství navésti ho k tomu, že dav se posvětiti na řád diakonátu od starého biskupa Šebíře, ministroval jemu veřejně u oltáře a četl evangelium. Ale však brzy odnechtělo se mu toho zase; oděv se opět v odložený nedávno teprv kroj vládyčí, utekl s několika přáteli ku králi polskému, kdež zůstal až do smrti Šebířovy.
Kralovalť tehdáž v Polště od roku 1058 Boleslav II., příjmím Smělý, nejstarší syn Kazimíra I., zvelebivšího zase poněkud říši polskou (roku 1041—1058). V Uhřích pak, kdežto král Ondřej roku 1058 syna svého Šalomouna, ještě mladého, byl korunovati dal, a to proti slibu svému a proti právům bratru Bélovi dříve pojištěným, trvala dlouhá mezi těmito bratry válka, do kteréžto konečně i Čechové i Poláci zapleteni jsou. Oba bratří, Ondřej a Béla, byvše někdy od krále Štěpána z Uher vypuzeni, našli byli outočiště a ochranu v Polště; ale Béla, dostav tam k manželství Rejčku, Kazimírovu sestru, stal se byl Boleslavovi strýcem. Pro toto příbuzenství počal Boleslav ujímati se Bély, an Vratislav Český pomáhal tchánovi svému Ondřeji a svakovi Šalomounovi; takže povstaly z toho půtky mezi Čechy a Poláky samými, podnícené snad i Jaromírovým outěkem. Boleslav Smělý oblehnul u veliké síle pevný Hradec u Opavy: ale byv tam od českého vojska obklíčen a sevřen, musel ustoupiti se ztrátou nemalou.[1] Co dále v této válce se přihodilo, není nám známo. V Uhřích však Ondřeje stihlo neštěstí, an poslav syna svého k Jindřichovi IV. do Němec, zahynul sám v bitvě (1061). Béla udržel se na uherském trůnu až do smrti své roku 1063; po čemž pak přičiněním Jindřicha IV. následovalo všeobecné zemí těchto upokojení. Šalomoun stal se králem uherským a manželem Jindřichovy sestry Sofie; Vratislav pak, jehožto druhá manželka, krásná Adléta Uherská, roku 1062 byla zemřela, oženil se roku 1063 potřetí, a to sice se Svatavou čili Svatislavou, sestrou Boleslava Smělého.
Jedna z předních péčí Vratislavových hned na počátku panování jeho směřovala k založení v Olomouci zvláštního biskupství moravského. Biskup Šebíř nezdráhal se postoupiti veliké částky diocése své k takovému cíli; a již v Okt. 1062 jednalo se na valné synodě držané v Augšpurku o rozdělení těchto dvou biskupství. Největší však přitom nesnáze, aspoň pro budoucnost, jevila se v potřebě slušné náhrady pro biskupy pražské a kapitolu jejich. Tito zajisté drželi již od devadesáti let v Moravě dvůr Sekyr-Kostel a hrad při něm Podivín, vodou odevšad otočený, též městys Slivnici, kteréžto statky, někdy přede vpádem Maďarů arcibiskupům moravským náležité,[2] též desátky v Moravě sbírané, Vratislav hleděl připojiti k novému biskupství. Dal tedy biskupovi pražskému na vůli vybrati sobě za náhradu mezi komorními statky knížecími v Čechách dvanáctero nejlepších vesnic, a zavázal se mu nadto ku placení z komory knížecí ročních sto hřiven stříbra; zdali ale navěky, anebo jen do smrti Šebířovy, to neudává se nikde výslovně, i nelze o tom rozhodnouti.[3] Takto zjednána jest věc tato, aspoň co do podstaty své, bezpochyby již o vánocích roku 1062, kdežto, dle svědectví listin, Vratislav, Kunrat, Ota i Šebíř byli v Olomouci pohromadě. Léta následujícího 1063 potvrzeno jest nové biskupství od papeže a Jan, mnich břevnovský, posvěcen jest od mohuckého arcibiskupa Sigfrida za prvního biskupa olomuckého.
Mravní povaha Vratislava II., muže jináče statného, moudrého a pobožného, nejeví se nikde v tak nemilém světle jako při chování se k bratřím Spytihněvovi a Jaromírovi. Vdovu onoho, Idu Vitinskou, vyhnal ze země i s dětmi a zmocnil se statku jim od otce pozůstaveného: děti ony, v cizině vychovány byvše, potom od Čechů téměř zapomenuty jsou, a byloť jim potřebí mocné přímluvy papeže Řehoře VII., aby obdržely jen jakouž takouž náhradu.[4] Méně tupiti můžeme pomstu, které se dopustil nad oným hrabětem Mstišem, jenž byl sužoval první jeho manželku, an vzav mu ouřad, připudil ho k outěku do ciziny; a že povolav mnichy slovanské z Uher nazpět, uvedl je pod jejich opatem Vítem roku 1064 zase do sázavského kláštera, to mu posloužilo i ke chvále. Ale nakládaní jeho s Jaromírem, Spytihněvovi někdy nad jiné bratry oddaným, dá se spíše vysvětliti nežli ospravedlniti.
Pražský biskup Šebíř umřel dne 9. Dec. 1067, po 37letém chvalném i v největších říše proměnách biskupování. Ihned povolali knížata moravští bratra svého Jaromíra z Polska nazpět, a navedše ho k tomu, že po odložení kroje a pásu vládyčího podnikl tonsuru, přivedli ho do Prahy ke Vratislavovi a poroučeli ho, dle ustanovení někdy otcova, k důstojenství biskupskému v Čechách. Vratislav ale již byl změnil oumysly své. Boje se prý spojené moci všech bratří svých, kdyby Jaromír rozmnožil ji biskupským svým vlivem, usiloval podtají o to, aby dvorský jeho kaplan Lanec, probošt litoměřický, povýšen byl na stolici biskupskou. Odpověděl tedy bratřím, že volení biskupa není v moci jich knížat samých, ale v moci celého na sněmu shromážděného národu a duchovenstva; i poněvadž přední župané, páni a vladykové, též čelnější muži duchovního stavu, jenž měli právo ke hlasování, byli právě tehdáž strhli se v ležení bojovně na hranicích kladských pod Krkonošemi, pravil, že nepotřebí svolávati o to sněm zvláštní, ale že věc ta může hned tam na místě vykonána býti.[5] Byloť prý to chytře od něho naléčeno, aby tam pomocí zbraní sobě oddaných mohl říditi volení dle vlastního smyslu svého.
Sněm k volení nového biskupa držán tedy v měsíci červnu 1068 nedaleko hranic zemských ve vojenském ležení u Dobenína,[6] pod šírým nebem. Knížata i nejvyšší ouředníci zemští stáli vedle Vratislava, sedícího uprostřed, a otočeni byli dlouhým kruhem kněží, pánů a županů sedících, za nimiž pak postavili se řadem všickni vládykové. Vratislav povolav k sobě Lance, ukazoval a chválil ho lidu, i odevzdal mu prsten a hůl na znamení, že volí ho k biskupství. Ale namístě obyčejného v takové chvíli plesání slyšeti bylo ve dlouhých sněmovníků řadách jen hlasy reptajících. Nádvorní župan čili palatin Kojata Všeborovic, přední tehdáž mezi pány českými, nemoha se déle zdržeti, jakož byl muž obyčejů nelíčených, drbnul knížete Otu, jemuž po boku stál, a řka: „Co tu stojíš jako špalek? Proč nezastáváš bratra? Nevidíš-li, kterak syn knížecí se zamítá a cizinec, jenž přišel otrhaný do této země, sází se na stolici biskupskou? Však ruší-li kníže náš přísahu otce svého, chraniž bůh aspoň nás, abychom my z otců svých neudělali křivopřísežníků před tváří jeho. A nehodí-li se bratr tvůj Jaromír dosti k důstojenství takovému, proč nelíbí se zástup našich kněží, rovně tak učených jako Němec tento? Ó kéž bychom jen měli tolikero biskupství, kolik počítáme našinců k nim způsobilých! Bude-li pak cizozemec nad krajana upříměji přáti vlasti této? Ba podstoupíme raději cokoli, nežli bychom svolili k volení Lancovu!“ V týž smysl mluvil také Smil Božejovic, župan žatecký; oba pak chopivše za ruce Kunrata, Otu i Jaromíra, vystoupili z tábora s pohrůžkami. Voláno všude do zbraně, sněm rozešel se u velikém rozjitření a většina následovala knížat nespokojených, jenž u Opočna rozbili stany své.
Tím poděšen Vratislav tím více, že již částka vojska jeho překročila byla hranice, takže viděl se opuštěna téměř ode všech. I pospíšiv hned nazpět k ochránění Prahy a Vyšehradu, poslal již z cesty poselství ke bratřím, že chce svoliti k žádostem jejich — ne pro hrdého prý Kojatu, ani pro Smila chovajícího v ústech med a v srdci jed, jenž prý oba, jsouce jeho přísežní rádcové, stali se jemu zrádci; ale že ochoten jest vyplniti vůli někdy otcovu a dáti důkaz bratrské své lásky; pročež aby jen přišli za ním do Prahy. Přitáhše tedy až k Hostivaři a rozloživše se po tamějších lukách, poslali ke Vratislavovi s otázkou, zdali státi chce ke slibu svému. I učinilť to, a potvrdiv volení Jaromírovo i bratří laskavě přivítav, propustil je zase v pokoji, Kunrata i Otu do krajin jejich moravských, Jaromíra pak v průvodu hrabat Šebíře, Lexy a Markvarta do Mohuče k investituře a svěcení. Kojata však a Smil hleděli zachovati se outěkem.
Již dne 30. června obdržel Jaromír v Mohuči od Jindřicha IV. prsten a hůl biskupskou, po čemž dne 6. července od arcibiskupa Sigfrida na biskupství svěcen byv, dostal u Němců jméno Gebhard, jenž ale nevešlo u Čechů nikdy v obyčej.
Bylo by se tuším lépe posloužilo zemi české ku pokoji, kdyby Vratislav hned na počátku byl upokojil světskou mysl Jaromírovu, dada jemu krajinu od otce někdy slíbenou (jak se zdá, Opavsko se hradem hradeckým tamže). Ne proto, jako by novému biskupu bylo nedostávalo se známostí, rozumu aneb dobré vůle; svědčíť o nemalé způsobilosti jeho i ten skutek vysoce, že Jindřich IV. jemu svěřiti mohl později až i ouřad nejvyššího kancléřství v říši německé;[7] a chválí se o něm, že jmenovitě skrze probošta pražského Marka, jejž k ouřadu tomu povýšil, způsobil žádoucí opravu v životě českého duchovenstva. Byltě také nábožný, horlivý ve službách božích a štědrý nadmíru, jak vůbec k chudině, tak zvláště k nuznému mladému žákovstvu. Ale rozpustilost mysli jeho více než dětinská, prostopášnost a pýcha i pánovitost světská zapletly jeho, a skrze něho celou zemi, do nehod a škod nemalých. Daltě i v den svého svěcení důkaz přirozené své vášně. Jeden ze druhů jeho posadil se byl na břeh rýnský, a Jaromír přiloudiv se k němu, svalil ho do řeky řka: „Tak tě křtím znova, Viléme!“ „Věru, kdyby vládyka Vilém byl neuměl plovati výborně,“ dí Kosmas, „Jaromír byl by jednoho i téhož dne i nabyl i pozbyl důstojenství biskupského!“
Válka, kterou při Jaromírově volení Vratislav vedl do Polska, povstala byla z neznámých půtek o hranice. Trvavši skrze několikero let, zdá se, že ačkoli vedena byla dlouho bez velikého úsilí, konečně přece rozjitřila i rozkrvavila se. Ještě roku 1071 Jindřich IV. usiloval se prostředkovati v ní, a když nicméně Poláci učinili vpád do Čech, opověděl i sám válku Boleslavovi Smělému roku 1073. Avšak potom válka ta se nestala; i nevíme, jakým způsobem pokoj opět zjednán byl.[8] Aspoň poplatnost polská k Čechům, od Břetislava někdy uvedená, Vratislavem uhájena jest.
Knížecí komora v Čechách zdráhala se platiti novému biskupovi oněch ročních 100 hřiven stříbra, které při zakládání biskupství olomuckého pojištěny byly někdy biskupu Šebířovi. Z toho povstala nová půtka mezi knížecími bratřími, a Kunrat Brněnský, v jehožto krajině ležel hrad Podivín, odjal ho hned téhož léta biskupovi Janovi a postoupil bratru Jaromírovi v týž způsob zase, jak před rozdělením obou biskupství byl náležel biskupům pražským. To byl počátek politováníhodných svárů, kteřížto poskytovali potom církvi české i moravské po 76 let tolik příčin k obapolným stížnostem a žalobám. Vratislav žádal navrácení statku těch biskupovi olomuckému, a když ho neuposlechnuto, konečně odevzdal je jemu opět násilím. Obě strany žalovaly proto u papeže Alexandra II. a prošlo v té věci několikero psaní sem i tam, která se nám nezachovala. Jaromír vida, že se mu nevede po vůli, an nemohl odolati proti panujícímu knížeti, octnul se konečně v nestatečném oumyslu pomstíti se sám nad slabším protivníkem svým. Ku konci roku 1071 přijel s hojnou družinou do města Olomouce navštívit starého biskupa Jana. Přijat byv zdvořile a vlídně i spatřiv chudobu hostitele svého, jal se proto haniti ctihodného starce, vyhrožovati jemu, až i tělesně ho týrati a trýzniti. Též i družina jeho dopustila se všeliké prostopášnosti naproti služebníkům biskupovým. Odtud šed do Podivína, usadil se tam.
Vratislav nemohl nevážiti pychu takového za pohanění učiněné sobě samému. Povolav tedy nejprv biskupa Jana k sobě, dal mu silný průvod, k ochraně proti novému snad násilí; a pak vypravil německého kněze Hagena k Alexandrovi II., aby vznesl na něho žaloby jeho i biskupovy proti Jaromírovi. Hagenova však cesta zmařena měšťanem řezenským Romboldem, u něhož hospodou se byl zastavil, služebníkem to Jaromírovým, majícím od tohoto ročně 30 hřiven služby; neboť dověděv se, proč jede Hagen do Říma, poslal za ním loupežníky, jenž odrancovavše a potloukše jeho, přinutili vrátiti se do Moravy. To však, ačkoli mimo vědomí Jaromírovo se bylo stalo, rozdráždilo Vratislava ještě více, an vypraviv nyní znamenité poselství do Říma, v jehož čele byl probošt svatojirský Petr, Podivův syn, a poručiv je královskému falckrabí Rapotovi do ochrany, počal nastupovati přísně proti Jaromírovi samému, jemuž odjal netoliko hrad Podivín na Moravě, ale tuším i všecky jeho české statky.
V Římě zpráva o tom, co v Olomouci se bylo zběhlo, přijata jest s velikým myslí rozjitřením. Alexander II. užil této příležitosti vypraviti do Čech legáta, jménem Rudolfa, dav mu plnou moc souditi a trestati; první to legát papežský, o kterém dějiny české zmínku činí. Přišed do Prahy, počínal sobě zde tak, jako by sám byl papežem, což muselo arci Čechům ještě divné býti. Velením jeho svolal Vratislav knížata i přední pány české, všecky opaty a probošty, a pak i oba biskupy ke sboru. Jaromír však odpíral přijíti, odpovídaje na opětované pohnání, že „dle kanonických zákonů nemá podléhati soudu jinému než metropolity a biskupů, bratří svých“. Legát vydal tedy na něho klatbu jakožto na neposlušného; když ale to způsobilo v národu i v duchovenstvu veliké vzbouření, zmírnil výpověď svou v ten smysl, že odročiv důstojenství jeho na čas, zapověděl mu vésti řády a práva biskupská, i dal prohlásiti v lidu, aby ho neměli za biskupa více, aniž jemu, co biskupského jest, dávali neb činili. Muselť Jaromír, všeho zbaven a odevšad pronásledován jsa, utéci ven ze vlasti, an zatím biskup olomucký administroval biskupství jeho.
Ale v cizině ujal se vyhnance horlivě a důkladně metropolita jeho, mohucký arcibiskup Sigfrid. Když po Alexandrově smrti roku 1073 dne 22. Apr. veliký kardinál Hildebrand pod jménem Řehoř VII. dosedl na stolici papežskou, Sigfrid bez meškání psaním podnes zachovaným stěžoval sobě na předchůdce jeho a nepravidelné jeho počínání; mělť zajisté Jaromír nejprve před ním, arcibiskupem svým, obžalován, slyšen a souzen býti, a teprv když by pře taková byla, že by on se sufragány svými nemohl jí rozsoudili, měla k apoštolské stolici přinešena býti; nyní pak že biskup, nebyv kanonicky ani pohnán ani slyšen, již odsouzen jest, k veliké ujmě důstojenství biskupského a s nebezpečenstvím církve samé, ana v Čechách prý nebyla ještě dosti upevněna. Spolu vyhrožoval Sigfrid také klatbou Vratislavovi proto, že s opominutím kanonického zákonního forum zanesl věc tu přímo k římské stolici.
Tyto Sigfridovy námitky a domluvy potkaly se u přísného Řehoře VII. s velikou nevolí, any prý chtěly klásti překážky ve při oddávna v Římě vedené; papež poslav sám opět dva legáty do Čech, Bernarta i Řehoře, kázal jim pohnati Jaromíra znovu a hrozil mu, nepřijde-li ani k nim, ani do Říma k náležitému dostiučinění, že netoliko potvrdí vyřčenou nad ním od legátů suspensí, ale že „vytasí meč hněvu apoštolského i až na jeho zahynutí“. Papežští legáti prodlili tenkráte několiko měsíců v Čechách, chtějíce vymeziti všeliké církevní neřády, zvláště pak panovavší potud téměř obecně manželství kněžská.
Teprv z počátku léta 1074 vyjevil Jaromír ochotnost svou postaviti se před soudnou stolici apoštolskou v Římě, když by mu jen možné učiněno bylo, vykonati tam cestu; neboť byv tak dlouhý čas zbaven všech důchodů z biskupství, neměl prý ani potřebného k takové cestě nákladu. K odstranění této překážky kázal Řehoř postoupit! jemu zase důchodů biskupských, avšak tak, aby nebiskupoval; i nařídil, aby oba biskupové, Jaromír i Jan, přišli osobně k synodě rozepsané na Květnou neděli tehdáž nejprve příští; Vratislav, možná-li, aby přišel s nimi, a nemůže-li, aby poslal plnomocníky své a zatím choval se k Jaromírovi pokojně. Též knížata Kunrat i Ota dostali napomenutí, aby nečinili církvi olomucké žádného příkoří; arcibiskup Sigfrid ale, jenž ještě vždy předstíral metropolitánská svá práva, kárán za to přísně.
Dekretů těchto uposlechnuto z obou stran. Jaromír předstoupiv u veliké pokoře před apoštolskou stolici dne 13. dubna, nalezl tam více mírnosti, nežli se nadál. Praví se, že Mathilda, markrabinka toskánská, jeho po matce příbuzná,[9] pomáhala jemu svou přímluvou, u římského dvora nad jiné platnou. Již dne 16. Apr. dal to Řehoř VII. sám knížeti Vratislavovi věděti, že Jaromír na valné synodě v kostele sv. Salvátora v Římě držané přiznal se k některým kusům, pro něžto viněn byl, a že za ně také náležitě dosti učinil; jiným ale že odepřel, a jmenovitě toho že dokázal, že nebil sám biskupa Jana a jeho služebníků bíti že nedal, aniž pak ten oumysl měl, zniknouti soudu synodálního váháním a opětovaným o prodlení žádáním. Pročež že vracuje se nyní domů smířený ouplně s apoštolskou stolicí a biskupským důstojenstvím opět cele ozdobený; Vratislav aby ho přijal bratrsky a postoupil jemu zase všech jeho práv; co do statků však a důchodů, o kteréžto pře jest (totiž hradu Podivína s příslušenstvím a některých desátků), oba biskupové že předkládali důkazy tak nedostatečné a sobě odporné, že ani lze nebylo dozkoumati se pravdy a rozeznati práva jejich; protož že jim uloženo jest na příští synodě dáti se najíti s ouplnějšími průvody buď osobně, aneb skrze plnomocníky; do té pak doby aby požíval jich biskup olomucký.
Když tedy Jaromír navracoval se ve cti a s potěšením opět do svého biskupství, vyšedše věrní jeho druhové jemu až na hranice zemské vstříc, přivítali ho s velikou radostí. On pak vypravovav jim vše, co se bylo stalo, dí nejmilejšímu z nich: „Podívej se, Bělku, jakou bradu přináším,“ — a hladě ji, „věru, byla by císaře hodna!“ „Totě arci krásné, pane,“ vece upřímný Bělek, „ale ještě krásnější bude, přinášíš-li též mysl biskupa hodnou!“ Této ale bohužel nedokázal, an, sotva dosednuv na biskupství opět, zmocnil se Podivína zase pod lichou zástěrou a jal se vynášeti klatby nad protivníky svými na dvoře Vratislavově z ledabylých příčin, takže Řehoř VII. pohrůžčivým psaním dne 22. Sept. téhož léta musil napomínati jeho zase k náhradě a k mírnosti.
Také na nejbližší římské synodě, od 22. Febr. do 2. Mart. 1075 držané, nebylo možná rozeznati načisto moc právních důkazů, které přednešeny byly jménem i pražského i olomuckého biskupa na statky a desátky ve při jsoucí. Aby ale hádka měla jednou konec, rozsoudil ji papež, dle rady přísedících biskupů, na ten způsob, že všecko, co sporného bylo, rozděleno jest a dáno po polovici jednomu i druhému biskupství, s tím doložením, že najde-li v běhu příštích desíti let která strana lepší důkazy pro své právo nežli dosavad, má toho požíti; nenajde-li žádná, má rozsudek ten zůstati pevným navěky. Oba přítomní biskupové, Jaromír i Jan, podrobili se výpovědi této a odešli pak z Říma v dobrém smíření a přátelství.[10]
Až po tuto dobu panovala byla mezi papežem a knížetem českým nejlepší přízeň. Řehoř VII. byl již roku 1073 potvrdil Vratislavovi požívání mitry, kteréž jemu již Alexander II. byl propůjčil, na způsob té, kterou předtím Spytihněv byl obdržel: roku 1074 slíbil poslati jemu žádané relikvie a privilegie pro kolegiátní vyšehradský chrám, jakmile jen dostaven bude; a ještě 14. Apr. 1075 přimlouval se u něho za synovce jeho Svatobora čili Fridricha, Spytihněvova syna, na žákovství oddaného, žádaje, aby neodpíral jemu dědictví po otci zůstaveného, alebrž i kdyby Svatobor neměl žádného k němu práva, aby přece opatřil jej slušnou výživou co vlastní krev a částku těla svého. Všecka dosavadní psaní papežova ku knížeti dýchala otcovskou láskou i důvěrou, jíž i Vratislav vděčně odměniti se snažil. Ale téhož roku 1075 přestalo najednou všecko přátelení mezi dvorem římským a českým. Nové události zplodily nové politické svazky, takže i ti, kteří zdáli se nejoužeji spojeni býti, postavili se po několika létech co nepřátelé jeden proti druhému.
Nemůžeme zde vypravovati, kterak německý král Jindřich IV. i svým neopatrným a nedůsledným sobě počínáním, i vysokými oumysly Řehoře VII., k reformě církevní prohlédajícího, brzy v té době se octnul, že z jedné strany popudiv větší částku knížat říšských proti sobě, zapleten byl s odbojnými Sasiky do dlouhé i krvavé války, z druhé pak strany zachvátily ho ještě větší a nebezpečnější pře s dvorem papežským. Neobmýšlíme zajisté popisovati zde obraz ouplný všech těchto pro celý svět důležitých půtek, jimiž křesťanstvo vzbouřeno bylo až do dna, ale chceme jen nakrátce vytknouti podíl a poměr ten, kterého při tom oučastni byli kníže i národ český.
Roku 1075 vstoupil Vratislav s králem Jindřichem IV. v závazek spolku, kterémuž potom (on téměř sám jediný mezi všemi toho věku knížaty) dostál věrně až do smrti. Kdyby této mocné a při vší vrtkavosti Jindřichově i v okamženích nejnebezpečnějších věrně setrvalé pomoci byl neměl nešťastný panovník ten, bylo po něm veta, aniž by mohl byl odolati tak častým zradám světských i duchovních manů svých. Však také vyznati sluší, že Jindřich za to snažil se prokázati vděčnost svou Vratislavovi: brzy měla marka míšenská, brzy marka východní, brzy zase rakouská býti odměnou za mnohonásobné oběti jeho: a když toho dokonale dosíci lze nebylo, konečně ozdobil skráně jeho korunou královskou, zprostiv ho i nástupce jeho dávné poplatnosti.
Ve velikých bitvách u Hohenburka na Unstrutě dne 9. Juni 1075, u Melrichstadt na Strévě dne 7. Aug. 1078, u Flarcheim v Durynsku dne 27. Juni 1080 a na Elstře dne 15. Okt. 1080 pomáhali houfové bojovníků českých vždy co nejstatněji: na Unstrutě vítězství bylo by se bez jejich pomoci nezdařilo; na Strévě pozdě přispěvše, opravili zase boj již ztracený; u Flarcheim utrpěli největší škodu, počítavše sami 3255 zabitých; na Elstře odvrátili obmýšlený vpád nepřátelský do Čech.[11] Dvakráte, v září 1075 a v červenci 1076, přišed Jindřich osobně do Čech, táhl odtud s českým vojskem proti Sasikům přes Míšensko, kteréhož Vratislavovi byl postoupil. Vůbec od roku 1075 do 1080 nebylo v Němcích boje, ve kterémž by Jindřich byl nepožíval pomoci české. Souvěcí spisovatelé stěžují sobě velice do divokosti a loupežnosti vojska českého; nešetřili prý ani svatých míst, drancovali u přítele i nepřítele a brali nejen peníze, obilí a dobytek, ale i lidi samé, jež pak prodávali do Uher za parobky. Pych takový byl pohříchu všeobecná povaha onoho věku; Němci, když branně do Čech vpadali, nepočínali sobě o nic lépe. Takéť na váhu bráti sluší, že dle starého práva žádný Čech nebyl povinen bojovati za hranicemi vlasti své: následovně že houfové onino nezáleželi než z dobrovolníků, kteří z pouhého toliko bažení po bojích a kořistech oddali se byli na divoké řemeslo válečné.
Spor mezi císařem a papežem, jenž obyčejně sluje sporem o investituru, protože Řehoře VII. zápověď, aby církevní preláti nebyli usazováni od laiků, tudíž ani od císařů, byla jedna ze hlavních jeho příčin, — tento politováníhodný spor byl roku 1076 tak se rozmohl, že již obě celého křesťanstva hlavy ssazovaly jedna druhou, čímž pak počalo se i ve státu i v církvi nešťastné dlouhé schisma, takže již nejen protipapežové povstávali, ale i protikrálové neb proticísaři. Brojily mezi sebou netoliko celé země, jako Němce a Itálie, ale i hrady a města, ba jednotlivé rodiny, takže často syn chápal se zbraně proti otci a bratr proti bratru, a páchány všude ohavnosti násilím, podvodem i zradou.
Jindřich IV., po památné scéně na hradu Canosse (1077, 25.—28. Jan.) vrátiv se do Němec k válčení proti králi Rudolfovi, povolal mezi jinými knížaty zvláště našeho Vratislava i Jaromíra k sobě do Normberka. Jak velice se jim důvěřil a je k sobě přivinouti hleděl, dokazuje mimo jiné skutky zvláště ten, že Jaromíra čili Gebharda učinil nejvyšším kancléřem říšským,[12] a to právě té doby, když ku pozvedení hluboce kleslého důstojenství králova potřebí bylo nejvíce opatrnosti a přičinlivosti.
Když Jindřich v měsíci březnu roku 1081 táhl válečně do Itálie, poslal Vratislav ku pomoci jeho 4000 hřiven stříbra, kromě darů pro královnu, a 300 statných oděnců, vedených od mladého syna jeho Bořivoje; k jehožto však opatrování a správě přidán byl nejznamenitější dobrodruh věku svého Viprecht Grojský.[13] Také tento zástup podstoupil tolikero bojů a choval se tak srdnatě, že roku 1084 z něho již prý jen 9 osob do vlasti se navrátilo. Byliť Čechové mezi prvními, kteří po dlouhém obležení Říma ztekli zdi města Leonova dne 2. Juni 1083. Vrátiv se do Čech, obdržel Viprecht, dle přímluvy Bořivojovy, dceru Vratislavovu Jitku k manželství a s ní krajiny drážďanskou i budišinskou za odměnu chrabrosti a základ věrnosti jeho.[14]
Roku 1081 odpadl byl od Jindřicha IV. i Leopold Krásný, markrabě rakouský; spojiv se s biskupem pasovským Altmanem, horlícím pro Řehoře VII., vypudil všecky Jindřichovy věrné ze země své a pomáhal protikráli Hermanovi Lucemburskému dobývati Augšpurka města, jenž zůstávalo v poslušenství Jindřichově. Jindřich tedy vzkázal z Itálie žádost svou Vratislavovi, aby ho potrestal za tu vzpouru, odejma jemu zemi rakouskou; což dalo příčinu ku první v dějinách známé válce mezi Čechami a Rakousy. Vratislav a bratří jeho vpadše do Rakous s velikým vojskem českým a moravským i s pomocnými houfy Oty, biskupa řezenského, plenili zemi mečem i ohněm, jakož tehdáž obyčej byl, až markrabí Leopold s celou svou mocí a s pomocí od pasovského biskupa poslanou proti nim se postaviv, u Malperka 12. máje 1082 k řádné bitvě se nabídnul. Vratislav šikoval bavorské pomocníky do pravého, Moravany do levého křídla, sám pak bojoval s Čechy uprostřed. Bitva stala se jednou z nejurputnějších a nejkrvavějších onoho věku; Čechové a Moravané zabivše markrabovi mnoho lidí, obrátili ho konečně na outěk, a dosáhše ouplného vítězství, dlouhým stíháním jali množství nepřátel a nabrali množství kořisti. Málo šlechticů českých zahynulo v tom boji, jmenovitě jen Hrdoň, Dobrohost a bratří Stan i Radim; přece Vratislav zdá se že spokojil se vítězstvím svým, aniž pak se snažil uvázati se v zemi rakouskou.[15]
Jindřich IV., vypudiv z Říma největšího protivníka svého Řehoře VII. a dav se tam od protipapeže Klemensa III. korunovati na císařství (31. Mart. 1084), vrátil se opět do Němec; a Řehoř umřel vypovězený dne 25. máje 1085. I ačkoliv i potom ještě zbývalo císaři v Němcích odpůrců a nepřátel dosti, přece již nic mu více vaditi nemohlo, aby nesplnil slibu bezpochyby již dávno předtím daného, klada korunu královskou na věrnou hlavu Vratislavovu. Stalo se to na sněmu mohuckém ku konci měsíce dubna roku 1086, kdežto císař s vůlí všech jeho se přídržejících světských i duchovních knížat Vratislavovi tam přítomnému sám korunu odevzdav, Egilbertovi, treverskému arcibiskupu, kázal jej v Praze slavně korunovati.
Poněvadž pak mezitím Jan, biskup olomucký, byl umřel, stalo se k žádosti Jaromírově a svolením Vratislavovým na temže sněmu, u přítomnosti čtyr arcibiskupů a dvanácti biskupů dne 29. Apr., že stará základní listina pražského biskupství císařem Jindřichem IV. obnovena jest, že popsány opět starodávné hranice její, jenž byly někdy hranicemi říše české za Boleslava II., jakkoli se nehodily více k době tehdejší, a tudíž že Čechy a Morava spojeny jsou skutkem opět na krátký čas v jedno biskupství jako před rokem 1062. Jaromír poslav listinu tu hned z Mohuče papeži Klemensovi do Říma ku potvrzení, obdržel od něho bulu schvalující spojení toto.
Na slavný hod sv. Víta, dne 15. Jun. 1086, Vratislav i choť jeho Svatava, oblečeni jsouce po královsku, pomazáni a korunováni jsou od arcibiskupa Egilberta ve hlavním chrámě sv. Víta v Praze, u přítomnosti mnohých knížat a biskupů, všech pánů zemských a nesčíslného lidu. Jistěže slavnost taková, do té doby nevídaná, zajímala mocně vlastenecká Čechů a Moravanů srdce a dodala milovanému knížeti u nich ještě větší vzácnosti. U nadšení volal veškeren národ: „Požehnání, vítězství a sláva Vratislavovi, králi českému i polskému, od Boha korunovanému, velikomocnému i milostivému!“ Škoda, že skvostné hody, kterými událost tato slavena, nikdo nám nepopsal a nikdo nejal se sbírati zvučné ty písně, do kterých národ radostné city své vléval; takž jen chudá o nich památka zachovala se.[16] Egilbert, od nového krále poklady zlatými a stříbrnými hojně nadán jsa, vrátil se do Porejní svého hned třetí den po korunovaní.
Královské důstojenství tenkráte jen Vratislavově osobě, ne pak i nástupcům a říši jeho propůjčeno bylo. Čechové byli by tedy obětmi, které přinesli císaři a říši, nic nezískali více, nežli že na krátký čas požívati mohli lahody čestného titulu a podívání na panovníka, který u veliké svátky mohl sobě od biskupů svých dáti postaviti korunu na hlavu; zisk tím chatrnější, že nevisel od vůle a svolení národu, ale ode zdání mocnáře, ač výše postaveného, ale proto vždy jen cizozemského. Není však pochyby, že s povýšením tím spojeny byly také jiné právní výhody pro říši českou. Král Vratislav neplatil jistě více do říše starodávné panovníků českých daně; i pod nástupci jeho nejeví se nikde o ní více ni zmínka ni znamení. Podobá se pravdě, že ony 4000 hřiven stříbra, kterými roku 1081 Vratislav nápomocen byl císaři při jeho tažení do Itálie, považovány spolu za cenu věčného vykoupení se z poplatnosti, a to tím více, poněvadž posílaní tří set oděnců ku každé císařů do Říma na korunování jízdě, kterýmž téhož roku 1081 počato, bylo od té doby až do 15. století jediné břímě i jediná povinnost, kterou skutečně zavázáni byli panovníci čeští císařům co vyšším svým.[17]
Vratislavovo povýšení nebylo všem tehdejším světským i duchovním knížatům stejně milé. Sami jeho bratří Kunrat a Jaromír (an Ota Krásný nedávno byl umřel) patřili na ně, jak se zdá, s žárlivostí, a tento, jsa biskupem pražským, nemíval se k tomu vždy ochotně, aby u veliké svátky na mši postavil královskému bratrovi svému korunu na hlavu. Protipapež Klemens III., ještě vždy v Římě sídlivší, nepřestával mu také odpírati titulu královského, žádaje naproti tomu, aby odváděl jemu skutečně pode jménem svatopetrského peníze oněch 100 hřiven stříbra, k jichžto ročnímu placení byl se zavázal za propůjčenou jemu mitru papežům Alexandrovi II. a Řehořovi VII.
Nový král, vida takovéto proti sobě smýšlení, neuměl v uzdu bráti citlivosti své. K žádosti Klemensově byltě dříve dosadil Felixa na biskupství v Míšni, jehožto biskupové od něho co pána tehdáž míšenského jmenováni bývali: nyní ale počal již na dvoře svém vlídně přijímati vypuzeného předtím odtud biskupa strany Řehořovy sv. Benna i poslouchati jeho. Stalo se tuším přičiněním zvláště Bennovým, že Vratislav, jestli ne dříve, aspoň jistě již roku 1088 odpadl dokonce od Klemensa i přistoupil k Viktorovi III., aneb jeho nástupci Urbanovi II., avšak proto nezpronevěřiv se Jindřichovi IV. docela. S touto ale proměnou musel také pojiti se obrat všech poměrů církevních na takový způsob zase, jakový byl před rokem 1075. Benno dosedl opět na míšenské biskupství a diocése pražská i olomoucká, byvše nedávno sotva spojeny, rozdvojeny jsou opět. Věrný Vratislavův kaplan Vecel obdržel biskupství olomucké i hrad Podivín, k veliké mrzutosti pro Jaromíra, jenž brzy potom Čechy docela opustiv, odebral se do Uher ke starému příteli svému králi Ladislavovi I. (čili Svatému), kdežto i dne 26. Juni 1089 skončil nepokojný běh života svého.[18]
Pokud ještě všickni bratří, Kunrat, Jaromír a Ota, naživě a mezi sebou takořka za jednoho člověka byli, muselť jim Vratislav všelijak shovívati a činiti se mnohého jako nevěda. Také po smrti Otově vdova jeho Eufemie neboli Ofka dala se v ochranu i s dětmi a knížectvím svým olomuckým ne Vratislavovi, ale Kunratovi.[19] Protož namluvili krále na to radové jeho, a mezi nimi zvláště Zdirad, jeho střepně i milec, aby vyjeda se silným vojskem do Moravy, obnovil tam moc a vážnost svou. I dobyv nejprv Olomouce, vyhnal odtud děti Otovy a s pominutím nejstaršího syna Břetislava ustanovil tam za panovníka prvorozence svého z třetího lože Boleslava, jenž ale o několik neděl později umřel (10. Aug.). Pak táhnuv před Brno, kdežto bratr jeho Kunrat se byl zavřel, oblehl to město velikou mocí. Tu ale strhla se, za příčinou hrdosti Zdirada, milce jeho, válka nová i ještě ohavnější, an syn proti otci se zpíčiv, jal se ozbrojovati veškeru mláď proti svým starším.
Byloť se zajisté o několik let dříve stalo, že dal byl Vratislav synovi svému Břetislavovi rozkaz, aby hájil hranic zemských za Míšní proti Sasikům. Když pak jednou za letního parna vracoval se z jízdy proti nim učiněné, chtěje se ochladiti v řece, proti domluvám starého pána Alexy vrhl se do ní, ano vojsko jeho táhlo dále a jen několik urozenějších osob zůstalo při něm. Tu nenadále přikvapil houf saských jezdců na tuto hrstku lidí, kteří však neohroženě proti nim se postavili. Hluk bojovný přitáhl k sobě z obou stran více zástupů, až konečně zmužilost česká obrátila nepřátely v outěk. Vítězství však to bylo drahé a žalostné; nerozmysl mladého knížete připravil byl pana Alexu a zetě jeho Ratibora, bratry Braniše a Slavu a množství jiných pánů českých o život.
Když pak nyní Vratislav nařízení svá činil k obležení Brna, ukazujíc, kde by který zástup měl míti stanoviště své, prošen jest od Zdirada úštipně, u přítomnosti Břetislavově i jiných vůdců, aby ráčil na břeh mimotekoucí řeky Svitavy postaviti knížete i stany jeho, an prý bude moci nakoupati se v ní do libosti. Pohanění takové popudilo citlivého králevice náramně, ježto již prve mněl, že jen za příčinou milce toho nemůže požiti otcovy lásky. Ukryl se v stanech svých, aniž toho dne chtěl pokrmu více neb nápoji. Oumysl pomstíti se podpalován jest ještě více družinou jeho, ze závisti a nenávisti proti rozhrdělému popanštilci, a i Kunrat přispěl prý k němu tajným v noci o to poselstvím. Nazejtří zrána pozval Břetislav Zdirada k sobě do stanů jakoby k rokování: a když přicházel, i hrabě Držimír s ním, královic, vyjev na koni jim vstříc, osupil se naň s řečí důtklivou, a konečně obrátiv koně, kydnul mu rukavicí svou do očí. Po znamení tom přiskočivše Nosislav a Držkraj Lubomírovci a Boreš Olenovic, Zdirada nadarmo utíkajícího vyzdvihli kopími svými ze sedla, svrhli na zem, a probodavše, koňmi ušlapali. Král od Držimíra o tom, co se stalo, zpraven byv, v celém ležení sám prý jediný oplakával pád milce svého, kterémuž i potom na témž místě, kde zahynul, postavil pomník; ale většina bojovníků schvalovala skutek ten šeredný. Nato Břetislav se zástupem svým ustoupiv dále, rozložil se za nejbližším pahorkem a mnozí poběhlci z vojska králova utíkali se k němu.
Zatím kněžna Vilburka,[20] paní moudrá i srdnatá, mimo vědomí Kunrata, manžela svého, přišedši do Vratislavova ležení, vrhla se k nohoum královým plačíc a prosíc, aby již ušetřil země, která, dí, „ne naše, ale tvá vlastní jest“, i ušetřil bratra, jenž prý „volí raději do vyhnanství jíti nežli setrvati v boji protipřírodném. Tvé vítězství nedodá tobě slávy, tvá kořist nebude ti k zisku; potrestej pána mého, zavinil-li proti tobě, ale nezapomínej, že bratr i slouha tvůj jest.“ Výmluvná řeč její a potok slzí pohnuly srdcem královým i všech přítomných, takže nebylo tu oka, jenž by se podíváním takovým bylo nerozvlnilo. Vratislav pozdvihl ji a posadil vedle sebe: ona pak prosila ještě o jednu milost — pro syna, jenž otce těžce uraziv, nyní trestu svého prý očekává. I políbil ji Vratislav a kázal, aby mu rychle přivedla bratra i syna, že chce jim zapomenouti na vše, co se stalo. Když tedy přišli, přijal je oba s celováním pokoje, říkaje přitom Břetislavovi: „Synu můj, učinil-lis dobře, komu bude lépe než tobě; pakli jsi zle učinil, hřích tvůj tě stíhati bude.“
Břetislav cítil, že smíření jeho s otcem nebylo upřímné a dokonalé; i boje se, z navedení snad jiných lidí, že král odložil pomstu jen do příležitější doby, nevrátil se s ním do Prahy, ale usadil se s druhy svými ve Hradci Králové. Tam sbíhali se k němu odevšad nespokojenci, zvláště pak mladší šlechta česká, popouzejíce ho ještě více proti otci a radám jeho. Konečně vytáhl s nimi, vesměs asi 3000 mužů branných, proti Praze a rozložil se u potůčku Rokytnice, chystaje se podstoupit boj sebekrutší proti otci.
Vratislav odplatil se mezitím nezdárnému synovi za novou zradu tím, že svolav české pány na sněm, představil jim bratra Kunrata za svého na trůnu nástupce a dal ihned jeho za takového uznati a prohlásiti; což sice krom toho za právo bylo dle Břetislavova zákona o posloupnosti. Avšak nyní, když synové zbraně proti otcům se chápali, zdálo se, jako by nebylo více práva v zemi české. Všickni s ouzkostí očekávali, jakový konec vezme bouře ta více než občanská; příroda sama zdálo se že vystoupila z dráhy své, a vypravovalo se o zázracích, kteří dáli se zjevným působením svatých dědiců země české, aby pohromy a neřesti tak neslýchané od ní odvráceny byly. Tu vkročil mezi krále a králevice kníže Kunrat co věrný prostředník; opětovanými z města do ležení a nazpět jízdami usiloval smířiti je oba i pohnouti Břetislava k tomu, aby zbraň odloživ se pokořil, až konečně uposlechnul i hlasu přírody i napomínání strýcova; mělť zajisté kníže ten dobré dary ducha i srdce, ale vládla jím rota, která hovíc náruživostem jeho, nadužívala jich ke zvláštním oučelům svým. Když tedy poddal se otci a s ním zase ouplně se smířil, domlouvali mu přední druhové jeho snažně, aby nevěřil liché tvárnosti, aniž zavodil je bezděky v oběť, ježto oni spojili byli osud svůj s osudem jeho; ujišťujíce ho, že král nikdy neodpouští načisto, připomínali pád statného Benedy Tasovce, jenž přede dvěma lety za to jediné, že opět o milost jeho stál, přišel zrádně o život; svěří-li on se otci, oni že musejí jej opustiti a v cizině hledati ochrany. Břetislav neměl dosti síly odolati řečem takovýmto: také tuším ostýchal se macechy Svatavy a mladších bratří svých, kteřížto větší u otce lásky požívajíce, mohli jevit vliv jemu nebezpečný. Pročež umíniv konečně vystěhovati se se stoupenci svými, zabral se s nimi a s celou jejich čeledí v počtu asi 2000 lidí do Uher, kdežto ve stolici čili župě trenčanské v okolí bánovském osazeni jsou, an zatím královic sám a přední jeho druhové pritulili se ke dvoru krále Ladislava, jenž jich rád u sebe viděl.
Při ustanovení nového biskupa pražského po Jaromírově smrti naskytovaly se mimořádné nesnáze. Volení sice, pokud záleželo na králi a na sněmu českém, dokonáno jest již dne 4. března 1090, an tu zvolen na biskupství Kosmas, nám odjinud neznámý;[21] ale investitura i svěcení jeho stály dlouho na odkladech, za příčinou neshodného poměru Vratislavova naproti císaři a papeži. Přídržeje se zajisté Urbana II., nechtěl přece, aby Jindřich IV. tím uražen býti měl, když by proti dosavadnímu obyčeji a tuším i proti vůli biskupů samých hledalo se investitury jinde nežli u něho. Z té samé příčiny zdá se že olomucký biskup Vecel ani svěcen nebyl. Teprv ku konci léta 1091 vypravil Vratislav i Kosmasa i Ondřeje, k olomuckému biskupství nově zvoleného, k císaři do Itálie; kteřížto přišedše 30. Dec. do Mantuy, tam od Jindřicha IV. dne 4. Jan. 1092 obdrželi oba dle obyčeje starého prsten a berlu.[22] I ačkoli nejhorlivější odpůrce strany Řehořovy v Němcích biskup münsterský, tam přítomný, protivil se skutku takovému, předstíraje, že usazení nového biskupa v Olomouci čelí proti nálezům sněmu a sboru mohuckého od roku 1086, císař však dal mu za odpověď: „Nechej nyní, ať učiním, oč mne přítel můj prosí; ostatek potom časem svým obmýšleti budu.“ A jistě císař hodné měl příčiny šetřiti opatrně krále českého, jemu někdy tak oddaného a již poněkud rozpačitého, aby neodvrátil ho svým odepřením dokonce od sebe, zvláště ano tehdáž samo hledání císařské investitury bylo již obětí, kterou Vratislav přinášel straně protiřímské. Biskupové čekali potom ve Veroně až do počátku měsíce března, kdežto teprv jim možná bylo nastoupiti cestu zpáteční se služebníkem královým na císařově dvoře, falckrabí Rapotou, pod jehož ochranou tam se byli dostali.
Král Vratislav ale nedočkal se více návratu obou biskupů. Spadnuv s koně na lovu dne 14. Jan. 1092, vypustil duši na tom místě.[23] Tělo jeho pochováno u všeobecném zármutku v kolegiátním chrámě vyšehradském, od něho nádherně vystaveném.
Nejstarší náš letopisec Kosmas, který z neznámých příčin králi Vratislavovu, svému vrstevníku, naprosto nepřízniv byl, vyznává o něm přece, že všickni rodem, věkem a zkušeností svou vynikající muži v Čechách byli jemu věrně oddáni, národ pak vůbec že choval se k němu s velikou láskou i úctou.[24] Svědectví tak patrné a mimovolné postačilo by získati jemu jméno výtečného panovníka, i kdyby 31leté panování jeho samo méně o tom hlásalo. Chrabrost a moudrost svou dokázal před celým světem již tím, že ve věku dosti nebezpečném uměl českou moc a čest nejen zachovati, ale i povýšiti. Také o komoře jeho souditi musíme, že stála výborně, povážíme-li velikou jeho štědrost, a že rozdělovav tolikera darů skvostných mezi kostely, kláštery a soukromé osoby doma i v cizině, nepozůstavil přece po sobě ani znamínka státního dluhu. Křivdy, kteréž mu činěny, brávalť arci za zlé, avšak srdce jeho nebylo tvrdé ani nesmiřitelné. Pravdě se podobá, že nespokojenost pokolení jonáckého, která ve vzpouře Břetislavově vystoupila najevo, pocházela hlavně jen z té příčiny, poněvadž král v uzdu pojímati uměl i sebebujnější vášně poddaných svých.
Počet Přemyslovců za panování Vratislavova rozmnožil se znamenitě. Potomstvo mužské Spytihněva II. vymřelo sice již synem jeho Svatoborem čili Fridrichem, jenž roku 1084 za patriarchu aquilejského povýšen byv, zahynul dne 23. Febr. 1086 v rumrejchu městském po půldruhaletém panování.[25] Tím hojnější byl počet dětí Vratislavových: s Adlétou Uherskou měl dva syny i dvě dcery, Břetislava II., již jmenovaného, a Vratislava, který ve mládí umřel; Jitka I., vdaná za polského krále Vladislava I., stala se matkou chrabrého Boleslava III., příjmím Křivoustého; Lidmila zemřela ve klášteře; se Svatavou Polskou zplodil patero synů a jednu dceru, z nichžto Boleslav i Oldřich před otcem zemřeli, Bořivoj pak II., Vladislav I. a Soběslav I. potom panovali v Čechách; Jitky pak druhé dosáhl, jakož již vypraveno, udatný Viprecht Grojský k manželství. Bratr Vratislavův Kunrat I. Brněnský měl s Vilburkou. hrabinkou z Tenglinku, pokud známo, jen dva syny, Oldřicha († 1115) i Litolta († 1112); Ota I. Olomucký, příjmím Krásný, s Eufemií Uherskou čtvero dětí, Svatopluka, jenž potom stal se velikým knížetem, Otíka čili Otu II., příjmím Černého, a Břetislava i Boleslavu dceru, zemřelé oba ve mládí.
Čelní muži národu českého za panování Vratislavova byli, pokud nám známo, kromě již jmenovaných: v duchovenstvu opatové Meinhart břevnovský, Vít, Emeram a Božetěch sázavští; mezi šlechtou Viprecht Grojský, králův zeť a přední rada, Vršovci Buz, Čáč, Dobromil a Tista; Tasovci Načerat i Vznata; pak hrabata Preda, Milota, Božepor, Mikul, zakladatel kláštera opatovského, Chren, Všebor, Mladota, Lubomír, Zbraslav, Chotimír a jiní; v Moravě Drslav Benešovic, Miřeta, Žibota, Soběn, Třeba i jiní. Kde a které statky tito páni měli, neví se; jmen a erbů rodinných tehdáž ještě nebylo užíváno.[26]
Nová založení znamenati sluší zvláště kolegiátní kostely vyšehradský a mělnický. Na Vyšehradě Vratislav již roku 1070 počal stavěti kostel, dostavěl ho však teprv 1088, kdežto ihned nadal jej tak bohatě, že počtem jmění a důchodů svých mohl prý o závod jíti se samým biskupstvím; kostel mělnický byl starší a pocházel snad již od královny Emy († 1006), avšak první o něm zmínka jeví se teprv za Vratislava; opatovský klášter na Labi povstal roku 1086. V Moravě, kdežto Břetislav již prve (roku 1084) celi rajhradskou byl proměnil ve proboštství ku břevnovskému klášteru náležité, založeno jest roku 1078 od Oty Krásného hradištské opatství u Olomouce; také proboštství brněnské připomíná se již za této doby.
Za Vratislava nacházíme první zřejmé důkazy o tom, že krásoumná díla v Čechách byla nejen oblíbena, ale i skutečně provozována. Poslední zajisté opat obřadu slovanského v klášteře sázavském Božetěch obdivován byl od vrstevníků svých co výborný malíř a sochař;[27] i jest opravdu zajímavo přihlednouti blíže k nejstaršímu tomuto zjevení se umělce v národu našem. Božetěch vynikal i duchem i neobyčejnou ctižádostí nad jiné lidi věku svého; maje veliké známosti a výmluvnost nevšední, ukazoval na sobě způsoby jemné a štědrost i vlídnost ke všem lidem, ale také někdy hrdost, náruživost a nevždy bezouhonné se chování. Ve krásoumě bylo jeho největší zalíbení, an netoliko maloval, ale obrazy také v dřevě řezal, v kamenu tesal nebo na soustruhu točil: vystavěv nově u větším slohu klášter a kostel svůj i náležitá k nim jiná stavení, ozdobil je a nadal hojně vším, čeho potřebí bylo; přitom však zdálo se, že jakkoli dobře hospodařil, na vezdejší potřeby bratří svých bral menší ohled, nežli slušelo. U krále Vratislava požíval větší přízně nade všecky jiné preláty zemské, takže popudil i biskupa Kosmasa k žárlivosti o to; neboť když jednou u veliký svátek, sáhnuv do ouřadu biskupova, postavil Vratislavovi králi korunu na hlavu, rozhněval se Kosmas o to tak velice, že ho chtěl i z opatství ssaditi. Teprv když mnozí páni čeští za něho se snažně přimlouvali, uložil mu, mocí sv. obediencí, tu neobyčejnou pokutu, aby vydlabav ze dřeva krucifix zvící jako on sám, zanesl jej na vlastních ramenou do Říma i složil tam v kostele sv. Petra. A opat kajícně splnil vše, jak mu rozkázáno bylo.
Nezachovaly se nám sice z doby této žádné jiné památky umělectví českého kromě penízků pocházejících od tehdejších knížat, jenž sice raženi jsou více pro všední potřebu nežli pro krásu a umění: avšak i v těchto jeví se po Vratislavově korunování, a ještě více za panování synů jeho, stupeň dokonalosti nenadálé a tehdáž v Evropě široko daleko nevídané. Rozvrh, výkres a ráz jejich jeví tolik jemnosti do sebe, že i vzdělanější věk neměl by se za ně co styděti.[28] O způsobě pak a slohu v těchto počátcích krásoumy české nacházíme aspoň jedno souvěké a věrohodné svědectví v životopisu Altmana, pasovského biskupa, zakladatele kláštera chotěvického (Göttweih) v Rakousích; praví se zajisté, že když biskup tento roku 1081 chtěl světiti kostel tamější, přišel k němu posel od knížat českých, nesa dar vzácný, obraz Marie Panny, „řeckým dílem až kupodivu krásně vyvedený“.[29] Není pochyby, že chování krásoumy ve klášteře Slovanském, jenž i cyrilské literatury pilen byl, a toto svědectví o byzantském obrazu českého původu jsou věci, kterýchž jednu od druhé loučiti nesluší.
Také průmysl a kupectví rozmohly se v Čechách přízní a pomocí Vratislavovou. Kupectví však měli v rukou svých jestli ne výhradně, aspoň větším dílem cizozemci, židé, Vlachové a Němci, jenžto v Praze hojně se usazujíce, nabývali jmění znamenitého.[30] Židé, jsouce zemští pokladníci a slouhové komory královské, přebývali tehdáž ve předměstí pražském za branou Vyšehradskou, kdež ještě až posavad sluje „U židovské zahrady“. Němci usadili se na jiném předměstí, a sice na Pořičí, kdežto Vratislav dovolil jim míti vlastního rychtáře, kteréhož sobě sami voliti mohli; jiní pak Pražané všickni tehdáž podřízeni byli soudu nejvyššího komorníka neboli střepně králova.[31] Někdejší sídlo knížat českých v Tejně proměněno bylo již tehdáž ve dvůr kupecký veřejný, s řádně předepsanou tarifou;[32] panovníci zajisté čeští přebývali již oddávna, snad od času Vratislava I., obyčejně na hradě pražském, usazujíce se tytýž jen na chvíli také na Vyšehradu.
Dověděv se o Vratislavově smrti kníže Kunrat Brněnský, pospíšil sobě hned do Čech, a již dne 20. Jan. 1092 dosedl v Praze na staroslavný stolec knížecí. Jedna z prvních jeho péčí byla vypraviti poselství k císaři Jindřichovi, aby překazil investituru biskupů, protože chtěl spojiti zase oboje biskupství dohromady. Císař ale byl již dokonal skutek ten, a nikdo nesměl žádati na něm, aby zrušil opět císařské slovo své. Když pak oba biskupové, vrátivše se do Čech, postavili se na službu velikému knížeti ve Staré Boleslavi, kdež tehdáž dvorem byl, přijati jsou od něho vlídně, an již byl zase změnil oumysl svůj, a slavili s ním spolu Hod velikonoční na Vyšehradě. Avšak o Kunratovi I. a dvoru jeho v Praze nemáme co více vypravovati, an již v osmém měsíci po nastoupení vlády umřel, dne 8. Sept. 1092, nevzav ještě nic důležitého před sebe. Kmen jeho vyhynul již na počátku 13. století.