Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Čechové prvověcí
| Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě František Palacký | ||
| Předslovanští národové v Čechách: II. Markomani | Čechové prvověcí | Báječné dějiny české |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Čechové prvověcí |
| Autor: | František Palacký |
| Zdroj: | PALACKÝ, František. Dějiny národu českého I. Praha : Odeon, 1968. s. 92–109. |
| Licence: |  PD old 70 |
Slované, jejich původ a nejstarší sídla i první zjevení se v historii. Obraz živobytí staroslovanského. Rozšíření se Slovanů k jihu i k západu. Čechové. Kdy a kterak zemi svou opanovali. Jejich války s Durynky, Avary a Franky. Sámo.
Na východu Evropy, ve krajinách od Adriatického a Baltického moře po nesmírném prostranství až ku pomezí Asie rozlehlých, přebývají sice od několika tisíciletí národové co do původu a postavy, jazyka i obyčejů velice rozdílní: Slované však vynikali od nepaměti mezi nimi vždy jak počtem, tak i jemností a silou tak vysoce, že ačkoli nejedna větev jejich v toku věků již utonula, oni přece převyšují posavad sami vždy ještě sousedy své pospolu vzaté.
Dělíť pak se za našeho věku co do mluvy ve tři hlavní kmeny: východní čili ruský, k němuž Rusové a Bulhaři — jihozápadní aneb ilyrský, kamž Srbové, Chorvati a Slovenci — a severozápadní čili leský, k němuž Poláci, Čechové s Moravany a Slováky, pak Lužičané a někdejší již poněmčelí Slované se počítají. Podstatní znakové, kterýmiž mluvy kmenů těch mezí sebou se dělí, jsouce hluboce v oustrojí jazyka vkořeněni, zasahují až do nejdalší a předhistorické starobylosti: avšak rozdílové, kteréž najevo vyvodí, nikde přece tak důležití nejsou, aby zakrývati mohli původní jednotu a stejnost národu.
Veliký tento národ, náležeje ku plemenu indoevropskému, a tudíž Thrákům, Řekům, Latiníkům, Vlachům (Galům), Němcům a Litvanům v Evropě, v Asii pak Indům, Peršanům a Medům příbuzen jsa, již za nejstarší doby, do které žádná historická památka nesahá, v Evropě široko daleko se rozhostil: a přece na dějišti světovém co národ svého druhu, národ slovanský, ne dříve nežli v 5. století po Kristu nám se zjevuje. Tak nedokonalé, neouplné a náhodné jsou dějepisné památky naše!
Staří evropští národové obyčejně teprv tehdáž v historii se ocitovali, když počínali dotýkati se bezprostředně nejstarších pěstounů dějepisu, Řeků a Římanů; zvláště jestliže zbraní v rukou pro válku a kořist přeskakovali hranice světa tehdáž osvíceného; aneb jestliže na nich pořádek byl podmaněnu býti ode vládochtivých Římanů. Meč pokaždé musel teprv historii oči otvírati a nové národy do knih jejích krví zapisovati. Neboť mužů, kteří by život a obyčeje dalekých národů z pouhé lásky k naukám byli zkoumali, nedostávalo se starožitnosti, neznavší ještě smyslů kosmopolitických, ale hovivší jen citům pouhé národnosti.
I jest nasnadě, proč Slované, byvši mezi prvobyteli v Evropě nad jiné četnější, přece teprv pozdě v dějepisu prosluli. Původní zajisté sídla jejich, rozlehlá ve dnešním Rusku, Rakousku a Prusku, na severu Tater od Odry a Visly až k Donu a na jihu od Tater až k Adriatickému moři, byla starým Řekům i Římanům příliš daleká i nepřístupná, aniž poskytovala, co by mocněji bylo lákati mohlo zvědavost jejich. Takéť Slované, nevedše život zároveň Němcům a Sarmatům výbojný a kočovný, alebrž od věků ku pokoji lnuvše, nepůsobili nižádného tehdáž ve světě hluku. Aniž pak celý národ buďto společným panovníkem, anebo jakýmkoli politickým svazkem v jednotu spojen byl. Ohledem na stejnost rodu svého jmenovali se sice mezi sebou vůbec Srbi, to jest příbuzenci, a západním sousedům svým také ouhrnkem Vindové sluli: ostatně ale celek národu, nepoznaný, mizel ve množství jmen místních.
Nejstarší v dějinách připomínané větve kmene slovanského byli Budini a Nurové;[1] pak Skythové oráči a rolníci, podrobení, dle udání Herodotova, v poplatek a službu Skythům kočevným a královským, kteří čudského byli kmene. O nich zmínka se činí již při vpádu perského krále Daria do dnešních jižných Rus roku 513 před Kristem a nemnoho později řeč jest i o Venetech na moři Adriatickém i o bytu Slovanstva podunajského, vpádem Galů buďto vypuzeného, buď podrobeného.[2] Potom Vendové čili Vindové i země jejich na severu Tater ležící před narozením Kristovým několikrát, ač jen vždy náhodou a maní, u tehdejších spisovatelů se vyskytují; až konečně skrze výtečného zeměpisce Ptolemea, v polovici 2. století po Kristu, dovídáme se již také o domácích národu našeho jménáchch, „Srbové, Slované, Polané, Veleti, Chorvati“ a jiných více. Avšak i tu ještě nic než pouhý toliko byt větví těchto v Povislí a Podněpří se nám oznamuje; o dějinách i životu jejich vůbec po ta všecka století ovšem a naprosto se mlčí.
Ne tak jest však o jiných národech, kteří tehdáž buďto se Slovany sousedili, buďto i ve vlasti slovanské se potloukali; jmenovitě o národech válečných, výbojných a surových, jakoví byli, po utišení bouře skythické a vlaské, zvláště Sarmati a Němci. Není pochyby, že po oupadku Vlachů Slované skrze mnohá století svíráni jsou v sídlech svých, tu od německých Gótů, Vandalů a jiných Suevů, tam od sarmatských Alanů, Roxolanů, Jazygů, Jutungů atd., kterýmžto světoborcům nevždy odolati uměvše, museli buťo ustoupati a šířiti se proti Čudům, buďto i podnikati na čas vládu cizí; čímž se stalo, že Římané staří někdy vlasti slovanské tu Němcům, tam Sarmatům připisovali.
Slované byli, dle starých zpráv a svědectví dějin pozdějších, co do tělesné postavy střídmě vysocí, ale obratní, oudů zavalitých, tváří kulatých, očí temnomodrých, vlasů náhnědých; všeliké nehody, zimu a horko, hlad i žízeň, uměli prý lépe snášeti nežli sousedé jejich, pročež i utužilejší a setrvalejší bývali ve svízelích a bídách. Ve vodě zvláště, co plovači a potápěči, dobře se znali. Čím a kterak původně se šatili, není nám známo.
Již za nejstarších věků nacházíme je osedlé ve stálých sídlech a tiché domácnosti, hospodářství, řemesel i obchodu pilné. Stavívali sobě chalupy z tesaného dříví, tu porůznu, tam hromadně, nejraději v lesích na nepřístupných místech, u řek, jezer a bažin, kde outoku nepřátelského méně hroziti a snáze ubrániti se bylo. U Budinů však již v 5. století před Kristem Herodot znal i veliké město, z dříví stavené, s dřevěnými chrámy a hradbami vysokými. Zdali prvověká tato vzdělanost slovanská, jenž i později ještě ve věku karolingickém nás překvapuje, sama sebou se vyvinula, nebo blahodějným vlivem osad řeckých na Dněpru vznikla, může na sporu zůstaveno býti: aspoň se praví, že stavby ony budinské byly skutečně osadníky řeckými vykonány.
O povaze, obyčejích a způsobu života starých Slovanů chvalně mluví všickni souvěcí spisovatelé, jak Řekové, tak i Němci.[3] Byliť národ pokojný, pilný, dobrosrdečný a neošemetný; hostinnosti šetřívali až přes míru; k zajatým a cizincům vlídněji se mívali, než za věků oněch jinde vídáno; avšak i svéhlaví, a proto vždy nesvorní jsouce, neuměli držeti vášní svých na uzdě. Cudnosti a věrnosti žen slovanských Řekové co věci nadobyčejné obdivovali se. V největším zalíbení u nich byl zpěv, hudba i tanec. Živili se nejvíce ourodami polními; jídla moučná zvláště byla oblíbena; rádi pívali medovinu a nadto pivo, jehožto všednost i samým jménem jeho se osvědčuje. Pluh od Slovanů i skutkem i slovem k Němcům zanešen; nápodobně i chléb od nich někdy ku Gótům (hlaib) přešel.
Náboženství staroslovanské, stejného byvši původu se staroindickým, zakládalo se na zasvěcení sil přírodních zosobněných. Věřeno v jednoho nejvyššího boha, stvořitele světa, působce světla i blesku;[4] mezi jmény, kterými, jak se zdá, rozliční kmenové rozličně ho vzývali. Peroun bylo nejslavnější. Kromě něho vzýváni však také rozliční duchové čili diásové, mužští i ženští, dobří a zlí; poslední sluli jménem zvláštním běsi. Působení těchto ďasů zračilo se starým Slovanům nejen ve všech úkazech přírody, ale i v lidských vášněch a náruživostech. Oběti čili třeby, žrtvy a modlitby vykonávány zvláštními obřady a věřeno nejen v nesmrtelnost duše, ale i v spravedlivou odplatu po smrti.[5] Původní tato způsoba slovanského náboženství postupem věků všelijak se měnila, když Slované dopřáli u sebe místa i cizím smyslům nábožným. Aspoň zdá se, že Prija neboli Lada (Venus) a Živa (Ceres) dle řeckého, Tur neb Svatovit (bůh války) dle germánského neboli gótického smyslu představováni a vzýváni byli. Bohům těm staveny, aspoň v pozdějším věku, chrámy s modlami; kněží opatrovali je, konali oběti a zkoumali vůli božskou prostředky všelikými, nejvíce ale vržením hřebí čili losů.
Nejstarší u Slovanů způsob oustavy státní hodil se jen pro národ pokojný, bezelstný a v politickém ohledu ještě nedospělý. Hlavní její známka vyskytovala se nedostatkem vyšší moci oustředné i nedostatkem rázné článkovitosti v národu. Neměvše jednoho nad sebou panovníka, neznali ani svazků těch, kteří spojují stát v jednotu a celek, soustřeďují síly veškerého národa a činí je tudíž i pohybnějšími a důraznějšími. Všecky kmeny slovanské rozdrobeny byly ve množství obcí, tu větších, tu menších, any neodvisné jsouce vespolek, požívaly u sebe doma všech práv vrchnosti; jen v čas potřeby spojovávaly se v jednoty, tam širší, tu užší, svazky však vždy nepevnými a míjelivými. K velikým podnikům a výpravám zahraničným nedostávalo se ani chuti ani schopnosti; ale nebažíce po panování nad jinými, nehledajíce podmaniti sobě nikoho, nechtěli také sami panovníků míti a služebni býti; u nich stejné svobody, stejných práv a povinností každý občan oučasten býti měl. Vláda jejich byla veskrze demokratická. Pročež neznali zpočátku ani knížat dědičných, ani rozdílu stavů. Všecka veřejná moc u nich brala původ a vznik svůj z náboženství a z otcovství; její tedy přirození první držitelé a konatelé byli kněží a starosty. Kněží předčili v národu známostí vůle božské; starostové vynikali zkušeností a známostí věcí obecných; u obou jednotila se přirozeně převaha obou těchto zásad, kterými duch lidský v oučinnosti své vůbec se řídívá, rozumu totiž a vzácnosti (auctoritas). Starostám poroučena péče o dobro obecné a o vedení práva i spravedlnosti. Starostové na vících čili sněmích obecných nařizovali hlasem společným o důležitostech národu neboli kmene celého, avšak snažný při tom pokaždé ohled berouce na výroky kněží čili žreců, co zkoumatelů vůle božské; protož nejstarší zákony, jakožto od bohů dané, nábožného byly původu. Země co majetnost národní dělila se vůbec v občiny a dědiny; onyno, jmenovitě hory, lesy, pastviny, jezera i řeky, sloužily k obecnému požívání; tyto, zvláště role a zahrady, byly dle svědectví samého jména svého dědičné, a protož také mezi dědici dílné. Právo dědické vztahovalo se ke všem dědicům kteréhokoli pohlaví a stáří stejnou měrou. Převaha jmění a umění stanovila přirozeným věcí během také převahu osobního vlivu ve společnosti, nikoli však převahu práv občanských, aniž pak jaký stav zvláštní a výsadný, kterýž může míti vznik jen u národu výbojného a podmanivého. Ti, kteří vládli větším nad jiné počtem dědin, sluli lechové čili šlechtici. Rodiny požívající dědičného nejen šlechtictví, ale i tajemství nauk bohoslovných stávaly se rodinami kněžskými, z nichž některé postupem věků pozdvihly se až na důstojenství knížecí, v novějším slova toho smyslu. Pročež není se diviti ani velikému počtu ani obmezené moci knížat slovanských v té době, když ponejprv na dějišti světovém se zjevili.
Ústavy a řády ty postačiti mohly ku pojištění obecného blaha, kdekoli a pokudkoli přirozeně klidný tok života národního nebýval vzbouřen a zmítán ani vnitř divočejším vášní prouděním, ani zevnitř návaly nepřátelskými. Větším ale takovýmto pohromám pomáhaly tím méně odolávati, čím nedokonalejší byly souvisící s nimi ústavy válečné. Nemůžeme sice u starých Slovanů než chváliti, že neužívali zbraně nikde k outoku a k výboji, ale vždy jen k obhájce: aniž pak co tupiti jest, že nebojovali jezdecky, ale pěšky, za štítem. Povážnější byla vada, že u většiny kmenů slovanských nedostávalo a nešetřilo se válečného umění a cviku, an i vojevoda pokaždé ve válce teprv volen býval a za pokoje mizel ouřad jeho; největší ale neřest vyskytovala se z dotčeného nahoře nedostatku oustřednosti a článkovitosti v národu, jelikož jím téměř nemožnou se stávala hlavní potřeba k vítězství, rychlost totiž postavení a hýbání všech sil zbrojných národu. I ačkoli puzením okolností nazvíce nešťastných v tom na čas všeliké tu i tam proměny se stávaly, však národ, z trpké zkušenosti nebera sobě stálé výstrahy, navracoval se po chvíli vždy zase do koleje starých zvyků. Jen dva kmenové slovanští, Antové a Veleti, zdá se že zachovávali mezi sebou dokonalejší, ač již neznámou kázeň vojenskou.
Tyto jsou základní tahy k obrazu života i mravů starých Slovanů, pokud jsme je pojmouti mohli buťo z vyšetřování celého mnohověkého pásma dějin slovanských, aneb ze pramenů souvěkých, pohříchu tuze chudých i často kalných, neboť u cizinců, ba u nepřátel bylo nám je hledati. Co v obrazu tom blesku a slávy se nedostává, nahrazuje se bohdá dosti hojně ušlechtilými barvami jemné lidskosti.[6]
Nelzeť ovšem zapírati, že národové slovanští mezi válečnými a loupežnými sousedy, Němci a Vlachy na severu a západu, Skythy a Sarmaty na východu, museli snášeti po celá století mnohé nátisky. Nejeden kmen jejich podmaněn byv, zvláště od německých Gótů a sarmatských Alanů i Jazygů, často jho služebné svrhnouti a násilníky z vlasti své vyhnati, tu šťastně, tu nešťastně, se pokoušel. Památka takovýchto bojův rozléhá se v nejstarších pověstech ještě jako opodál, ačkoli určitého nic o tom najevě není. Však o barbarském pychu, kterak někdejší Němci nakládali se Slovany ve válce zajatými, nepřestává svědčiti dosavadní u nich jméno otroků, „Sklaven“; naproti tomu zapomenuto již dávno na výtečnou udatnost slovanského kmene Antů, jichžto samo jméno znamenalo Gótům někdy rekovného hrdinu neboli obra.
Veliké ono pohnutí národů zatatranských, které dalo příčinu k válce markomanské, nemohlo nedotýkati se také národu slovanského, z jehožto vlasti pocházelo; ano, zdá se, že Slované sami byli jakoby první a hlavní páka pozdvižení tohoto; že oni, požívajíce okamžité převahy zbraní svých nad sousedními Němci a Sarmaty, počali je tisknouti k západu a k jihu a šířiti se mezi nimi. Neboť od té doby krajiny na severu Evropy nabývají jiné tvárnosti; noví národové, jako Frankové a Sasici, zjevivše se v nich, dotírají vždy prudčeji na říši římskou, ano za nimi slovanští Veleti brannou rukou klestí sobě cestu až do Nizozemska, ba i do Anglie.[7]
Po dlouhém potýkání se s Góty v původní vlasti své někteří kmenové slovanští konečně okolo roku 350 podmaněni byli od válečného Ermanaricha, krále gótského. Převaha však tato nedlouho trvala. Neboť již roku 375, jakož nahoře dotčeno, vpadli Huni do Evropy: jimi moc a vláda gótská ztroskotána; Ermanarich poražen byv, mečem svým sám se protknul a lid jeho dal se na outěk do krajin jihozápadních. Nelze téměř pochybovati, že Huni, jež nám souvěcí spisovatelé líčí neméně chytré nežli divoké,[8] znajíce záští vzešlé již tehdáž mezi Němci a Slovany, použili jeho ku prospěchu svému tak, že spojivše se s těmito jakožto slabšími, přemohli Němce a pak panovali oběma národům pospolu. Neb ačkoli písemné památky tohoto věku, příliš chudé jsouce, nikde zřetelně o tom nemluví, však dosvědčuje toto jak obyčejný lidských věcí běh vůbec, tak i celá spojitost dějin tehdejší zvláště. Již roku 376 všechny krajiny zatatranské, od Černomoří až ke Krkonošům, kolotaly se novou a potud neslýchanou bouří.[9] Bylyť to právě ty vlasti, ve kterých Slované, Němci a Sarmaté od věků se spolu potýkali; a nelze zapírati, že právě té doby nastal v nich rozhodný všech věcí obrat. Národové němečtí, opustivše ty země již ve 4. století dokonce, tiskli se k západu a k jihu; ze Sarmatů táhli jen Alani za nimi, ostatní větve tohoto národu podlehše pod moc slovanskou, pomalu všickni buďto vyhynuli, buďto se poslovanili; Slované pak sami stali se v době hunské téměř samojediní obyvatelé a páni vlastí oněch široko daleko rozlehlých. Krátké panování Hunů nad Slovany a Němci kterak zavedeno a konáno, kterými také poměry a výminkami ohraničeno bylo, to již nyní arci určiti se nedá: ale zdá se, že Huni požívali u Slovanů více důvěry a náchylnosti nežli u Němců. Nebo již za věku Attilova viděti je bylo, ani se chápali mravů a obyčejů slovanských a libovali si v jejich přípravách;[10] největšího však povážení zasluhuje skutek ten, že v době hunské všichni Slované stali se bojovnějšími a u vedení zbraně i válek způsobilejšími. Neměvše dosti hájiti se jako posavad, počali již i sami na jiné národy dorážeti a země cizí sobě podrobovati. Co podmanitelé noví nemohli déle tajiti se v památkách, jakkoli chudých, dějepisu tehdejšího.
Avšak jen o jejich šíření se k jihu zachovány nám určité zprávy historické. Jen v té straně dá se světle značiti, kterak v ustavičném potýkání se s Byzantinci, Bulhary, Avary a jinými národy pomalu nejen Dunaj a hory balkánské překročili, ale konečně až do nejzazších krajů peloponnéských pronikli. Tažení toto slovanské, nebylo-li tak rychlé a bouřlivé jako u jiných národů, však mělo proti tomu následky větší a pro země, kam přišli, prospěšnější. Hejna kočevných Skythů, Sarmatů, Hunů i Avarů neznala obyčejně ani jiného domova kromě kar těch, na kterých ženy a děti jejich se vozily, ani jiného jmění kromě stád svých; pročež zabíhajíce ze země do země, z místa na místo, nenechávali po sobě památek jiných nežli zbořeniny a pustotu, až posléze buďto přilnuvše ke vzdělanosti nové Evropy, v ní zdomácněli, aneb z ní konečně vypleněni byli. Slované naproti tomu, pilní rolníci, každou zemi, kam přišli, hned osazujíce a v ní dědiny mezi sebou rozdělujíce, všude osobovali sobě stálá sídla i trvalé vlasti; pročež také všude po mnohé věky a ve větším dílu krajin osazených až i podnes se udrželi.
Naproti tomu první šíření se kmenů slovanských k západu pro nedostatek všech o tom historických zpráv zůstává tmou věčnou zakryto; pročež také množství učených domyslů o něm i již vynešeno bylo, i ještě vynáší se. Byliť sice i takoví spisovatelé, kteří jistili, že východní částka Němec, od ústí labského až po moře Adriatské, měla odjakživa Slovany za obyvatele; pročež že o přistěhování jich do těchto krajin ani řeči býti nemůže. I musíť se ovšem za pravdu dáti, že jakož jsme nahoře toho podotkli, některé větve národu slovanského již v nejstarší historické době na Podunají, v nynější říši rakouské, a na pomoří adriatském přebývavše, odtud teprv ve 4. století před Kristem, a sice vpádem národů vlaských, vytištěni a za Tatry nazpět zahnáni byli. Ale domnění to, že by Slované poně pod vládou Vlachů a potom Němců ve východním Polabí skrze všecka století se byli udrželi, nedá se odůvodniti žádným svědectvím dějepisným. Jistější zdá se býti to, co řečeno bylo nahoře o jejich šíření se k západu za času veliké markomanské války a vpádu hunského.
Protož také doba prvního přistěhování se Čechů do země české nižádným starým podáním není naznačena. V ústech národa nezachovala se žádná o tom paměť; neb ačkoli v písních národních 9. století ještě slaven býval příchod „pluků Čechových do těchto žírných vlastí přes tři řeky“, však již o dvě století později nejstarší letopisec náš Kosmas († 1125), líčiv život a mravy prvověkých předků našich, najevo dal, že Čechové za jeho věku sami již se za prvobytele v Čechách považovali, kteří prý nedlouho po všeobecné potopě a po zmatení jazyků u věže Bábel dostali se do krajiny této, ještě tehdáž nohou lidskou nedotčené, co čeleď arciotce Čecha; a domnění toto udrželo se v národu, až ve 16. století vyvráceno bylo pilnějším zpytováním spisů staroklasických; neb tu teprv poznali Čechové někdejší byt Bójů a Markomanů ve vlasti své. Od té doby ale rozliční spisovatelé udávali rozličná léta (od roku 278 do 664 po Kristu) za dobu prvního příchodu Čechů do země české.[11]
V ouplném tom nedostatku zpráv určitých nabývají důležitosti historické až i sama jména několika zemí a národů, která v domácí mluvě české se udržela. Hlubšímu znateli oustrojí slovanského jazyka ozývají se posavad ve hlaholích Krkonoše, Slezy, Rakousy jména Korkontiů, Silezů čili Silingů[12] a Rakatů — národů bydlivších někdy (dle svědectví nejlepšího zeměpisce starořeckého Claudia Ptolemea ve 2. století po Kristu) v krajinách těch, které jmény jejich značíme. Kterak tato jména dostala se do úst národa českého? Jistě ne půjčkou od sousedů, kteří jich sami neznají a neužívají; aniž pozdějším Čechů fintěním se z učené pokladnice: alebrž čerpáním z původní přirozené skutečnosti. Následovně Čechové již krajin těchto blízci byli, když ještě skutečnost ona trvala, když Korkonti, Silezi a Rakati ještě bydlili ve svých těch zemích. Silingové čili Silezi, větev rodu vandalského, opustili zemi slezskou, jakož vůbec povědomo, již ve 4. století; o Korkontech a Rakatech, počna od 3. století po Kristu, nikde více řeči není.
Že tedy slovanští kmenové od východu rozhostili se již ve 4. století, ne-li dříve, v hořejším Poodří, o tom s nižádným důvodem pochybovati nelze. A protož tím podobněji jest se domýšleti, že udatní popředníci jejich Čechové pokoušeli se již tehdáž o uvázání se v nynější vlast svou; což i v době hunské, jmenovitě po převratech léta 450 a 451 zběhlých, musilo konečně jim i zdařiti se.
Veliký panovník hunský Attila, příjmím Bič boží, chtěje zrušiti nebezpečné spojení národů západních od Aëtiem, vůdcem římským, táhl roku 450 s vojskem svým, jehož počet od některých na 500 000, od jiných na 700 000 mužů udáván byl, do nynějších Francouz. Ve vojště tom nalezali se kromě Hunů také všickni Attilovi podrobení němečtí a sarmatští národové, ačkoli zejména připomínají se jen Ostrogóti, Gepidové, Heruli, Turcilingové, Rugové, Scirové, Kvádi, Markomani, Suevi, Durynci, Burgundi, Brukteři a částka Franků. Že tak náramné spousty vojenské pohybovaly se mnohými širokými proudy k západu, o tom pochybovati nelze; hlavní však proud, Attilou samým vedený, táhl tam skrze Čechy,[13] a také potom roku 451 vrátil se skrze Čechy do Uher, Attilova hlavního sídla, ztrativ na polích Katalounských (u Châlons sur Marne) tu největší a nejhroznější bitvu, o které v celé starožitnosti slýcháno bylo.
Nelze jináč mysliti, než že opětné tažení tak ohromného a záhubivého vojska skrze Čechy veliké pro tuto zemi mělo následky. Města od Bójů někdy vystavená, jestli ne dříve, jistě v této bohopusté národů povodni konečně zahynula, ostatek pak Markomanů, odebravše se s Attilou k západu, sotva opět domů se vrátili. Však buď tomu jak buď: nový způsob všech věcí ve vlasti naší od té doby sám se pozorovateli naskytuje, aniž zapírán býti může. Rok 451 značí tedy veliký obrat a důležitou epochu v dějinách našich: s ním nastala doba, ve které Čechové nabyli v dosavadní zemi bójské a markomanské konečně převahy, a pak brzy také jedinými pány a obyvateli jejími se stali.
Slovanský tedy vojevoda Čech, jenž dobyl brannou rukou země této, živ byl ve druhé polovici 5. století. Dle staré národní pověsti přišeltě z krajiny charvatské, částky to zemí srbských, na severu Tater široko daleko rozlehlých;[14] plukové jeho táhli prý přes tři řeky, to jest skrze dvě krajiny, do požehnaných těchto vlastí.[15] Slabí ostakové Bójů a Markomanů, kteří po Attilovi ještě v zemi zbyli, podrobili se vládě jeho;[16] totéž učinili bezpochyby také ti Slované, kteří již před nim do země vnikli. Není nepodobno, že jméno Čechů, původně jen Čechově čeledi náležité, teprv tehdáž na celý národ i celou zemi převedeno bylo,[17] když za spojením jejich v jeden stát také národní jednota u nich se ustanovila.
Světovládná moc hunská po smrti Attilově roku 453 nesvorností synů jeho náhle klesši, brzy dokonce zahynula; národové němečtí i slovanští osvobodivše se, podrobili sami Huny, po čemž brzy i jméno Hunů ztratilo se dokonce v dějinách. V severném Podunají, zároveň s Čechami, povstaly nové říše, avšak jen krátkotrvalé, jakové byly vlády Gepidů a Longobardů v Hořejších Uhřích, Herulů na řece Moravě a Váhu, Rugů ve severních Rakousích, takže Rugové stali se na čas sousedé Čechů; ale již roku 487 Odoakrem poraženi byvše, musili sídla svá pozůstaviti Longobardům i Herulům. I Herulové sami roku 495 od Longobardů utrpěli takovou porážku, že umyslili přestěhovati se až do dalekého Dánska. Národové slovanští, tehdáž na Labi osedlí, stěhování tomu, dle svědectví starého spisovatele,[18] nijakž nepřekáželi; i poněvadž cesta jejich skrze Čechy je vedla, patrno, že ovšem již tehdáž Čechy nacházely se v moci téhož slovanského národu, kterémuž náležejí až posavad.
Větší stálostí vyznamenávala se na západu krajin českých říše durynská, jenž tehdáž prostírala se od dolejšího Labe přes Harzové pohoří na jih až k Dunaji. Jakkoli temné a zmatečné jsou zprávy o ní nás došlé, ukazují nám vždy přece mocnářství znamenité a nešpatně zřízené. Zdá se pak, že sousedství toto mladému státu českému stávalo se, jestli ne ovšem nebezpečným, aspoň častěji obtížným. Neb ačkoli nic určitého již nevíme o někdejších bojech mezi Čechy a Durynky, však povážíme-li nejstarší národní pověsti české, any ku jménu Durynka tak rády přivěšují zradu, záští a vraždu, nemůžeme v nich nepoznati ohlasu dávních půtek, jejichžto paměť arci dávno zahynula. Zatím i durynská říše vzala již roku 531 konec svůj, když poslední její král Hermenefrid od Franků nejprv roku 530 u veliké bitvě na řece Unstrutě poražen, potom pak i zabit byl. Takž Čechové již téhož roku 531 stali se bezprostředními sousedy veliké říše franské, jejížto panovníci však, na západu tuze zaměstnáni byvše,[19] tehdáž ještě nebažili rozšiřovati meze panování svého na východ.
Požívajíce tímto způsobem na západu pokoje od Franků, Čechové naproti tomu brzy od východu tím krutěji sužováni byli. Z Asie zajisté roku 558 nový do Evropy vpadl národ, Avarové, od Turků z dosavadních sídel svých vyhnaní. Tito bojovností a ukrutností zároveň vynikající divochové obořili se nejprve na Slovany na Černomoří osedlé, a převálčivše je, prodrali se až k dolejšímu Dunaji; potom však obrátili se, nevědomo kterou cestou, k západu, a rozhostili se, mimo jiné země, také v Čechách. Vše to zběhlo se bezpochyby před rokem 563, protože toho léta titíž Avarové učinili vpád skrze Čechy již i až do říše franské. Zdá se, že zavoláni byli od nespokojených Durynků, aby jim pomohli zbýti se nenávistného jha franského. Král však Sigibert, kterému po smrti Chlotharově Austrasie, východní část říše franské, za dědičný podíl se byla dostala, přispěl s velikým vojskem do Durynk, vytisknul odtud nepřátely, porazil je kdesi na Polabí, snad v Čechách, na hlavu a přinutil tím k zavření pokoje,[20] kterýž ale nedlouho trval; neboť již roku 567 Avaři opět činili nové vpády do zemí franských. Sigibert postaviv se proti nim zase v týchže končinách, tenkráte nejen poražen, ale i zajat byl. Přece ale podařilo se mu nejen na svobodu vykoupiti se u Bajana, chagana avarského, ale i utvrditi se s ním ve smlouvě přátelské; takže hrozný tento chagan, nový to Attila, pustiv od dalších bojů proti Frankům, obracel napotom celou svou sílu válečnou jen k jihu.
Ve dnešních Uhřích byli do té doby Longobardi a Gepidové, oba národové němečtí, zápasili spolu bez konce rozhodného. Nyní však roku 567, Longobardi přivolavše sobě Avary ku pomoci, učinili s nimi spolu říši gepidské konec. Avšak i oni již následujícího roku 568 s králem svým Alboinem opustili Panonii, a vrazivše do hořejší Itálie, tam novou sobě říši založili, po nich až podnes Lombardii zvanou. Tak celé Uhry dostaly se Avarům v moc; tito pak od té doby pozdvihovali zbraní svých zvláště proti byzantské říši.
Není pochyby, že jako jiní mnozí kmenové slovanští, tak ovšem i Čechové podlehli vládě avarské. Jak daleko ale sahalo panování Avarů v Čechách i jakým způsobem vedeno bylo, toho nám nižádná hodnověrná zpráva nedoličuje.[21] Buď jak buď, to aspoň jisté jest, že Čechové trpěli od lidu toho veliké nátisky. Jestliže ohromné ty valy na panství kopidlanském v Bydžovsku zachované, jichž výši a rozlehlosti podnes se obdivujeme, sluší míti za pozůstatky avarského hringu — a ten se nám zdá býti nejpodobnější výklad veliké té pohádky —, tedy naskytují nám důkaz, že četné tlupy zbojných surovců těchto v Čechách sice usadily se, ale proto za cizince a za nepřátely v nich považovati se nepřestávaly. Dnešní Uhry byly vždy hlavním jejich sídlem. Odtamtud opětovavše ještě na konci 6. století vpády své do Durynska (to jest do Hořejších Falec, tudíž skrze Čechy), vedly s Franky mnohé těžké války.[22]
Že Čechové, nemohouce déle snášeti jha tak ukrutného, nejednou nadarmo se pokoušeli vypuditi Avary ze vlasti své, o tom pochybovati nelze; nevždy zajisté větší počet, ani hrdinnost, ani vlastenecká mysl odolávají proti větší umělosti válečné. Konečně však podařil se skutek ten, když Sámo, jeden z největších vůdců a bojovníků onoho věku, přispěl Čechům vojenskou zběhlostí svou ku pomoci. Bylť to muž ovšem výtečného ducha i jaré síly; ale neví se s jistotou ani odkud přišel, ani jaký posléze konec vzal. Jeden starý spisovatel praví, že ze země franské ke Slovanům se přibral; druhý naproti tomu tvrdí, že byl rodilý Slovan.[23] Z jeho jména ovšem slovanského bylo by se domýšleti, že pocházel ze země slovanských Veletů v Nizozemsku, kteřížto i od Frisonů i od Franků dlouho sužováni byvše, roku 622 konečně králům franským Chlotharovi a Dagobertovi podrobiti se musili. Pravdě podobno se činí, že Sámo, chtěje zniknouti poroby této, s čeledí svou stěhoval se ku příbuzným kmenům na Polabí; kdyby zajisté tomu tak nebylo, sotva byl by mohl tak brzy snárodniti se s Čechy, získati jejich důvěru a lásku a zoučastniti se nenávisti jejich proti Frankům.
Již roku 623 počal Sámo bojovati proti Avarům. Jeho radou a vedením vítězství přidružilo se ke zbrani české; Avaři, jakkoli bojovní byli, potřeni jsou ve mnohých bitvách krvavých a moc jejich, až potud v Evropě veliká, ochromena ponejprv a navždy. Čechy pak i Morava od té doby vrahů Avarů prosty byly.
Asi léta 627 volili Slované osvoboditele Sáma sobě za krále. Dle svědectví Fredegarova[24] panoval 35 let, tedy asi do roku 662, šťastně nad nimi, s dvanácti ženami zplodiv 22 synů a 15 dcer; i stal se zakladatelem prvního velikého státu slovanského, o kterém v dějinstvu zmínka jest. Jádro toho státu byla země česká:[25] hlavní její sídlo bezpochyby Vyšehrad; ale moc jeho vztahovala se na jih až k Alpám štyrským, na východ až k Tatrám, na sever snad asi ke Sprévě a Habole. Také na západ zdá se že rozšířil panství své až za hranice dnešních Čech a že Slované za Chebskem ve Smrčinách, na Mohanu a Radnici bydlivší, jeho také poslouchali. S dokonalou jistotou o tom arci mluviti nelze, protože se zpráv určitých ovšem nedostává.
Panovníkem jsa tak rozlehlé Frankům sousedující říše, nemohl uvarovati se konečných i s těmito hádek a půtek. Násilí ve slovanských zemích Frankům prý činěná dala příčinu Dagobertovi, králi franskému, že po Sicharu, vyslanci svém, žádal na Sámovi náhrady a odčinění. Sámo nechtěl pustiti vyslance před sebe; když ale Sicharovi, za Slovana přistrojenému, zdařilo se nenadále předeň předstoupiti a poselství své zdíti, uvoloval se král slovanský k jednání o stížnostech i Slovanů proti Frankům, i Franků proti Slovanům pospolu, aby bezpráví, z obou stran mnohonásobně spáchaná, najednou také z obou stran odčiněna byla. Načež když Sichar utrhati a hroziti se jal, poslušenství žádaje, Sámo,[26] akkoli těžce uražen, spokojil se vyhnáním bláznového posla z říše své. Stalo se to roku 630.
Hrdý Dagobert, poslední mocný panovník domu merovinského, za to měl, že potupa vyslanci jeho jakkoli nemoudrému činěná, žádala od něho pomsty. I kázaltě sebrati vojsko veliké proti Sámovi; celá Austrasie byla do boje vypravena, i Longobardi přivoláni ku pomoci. Avšak i Sámo a Slované jeho neopominuli činiti přípravy přiměřené velikosti nebezpečí, které jim hrozilo; od Krušných hor až po Alpy Karnické kdokoli mohl nositi zbraň, chopil se jí. V Korutansku panoval tehdáž vévoda Valuch; i ten kázal brannému lidu svému spojiti se se sousedy a kmenovci. Šťastnou náhodou Avaři, dávní odpovědníci Sámovi, byvše roku 630 právě bezkrálovím a těžkou s Bulhary válkou zadržováni, propůjčili Slovanům v té straně takové bezpečnosti, že tito mohli celou mocí svou postaviti se proti Frankům.
Vojsko franské vrazilo do zemí slovanských třemi velikými proudy. Longobardi, bezpochyby do blízkých Korutan vpadší, a Alemani, kteří pod vévodou svým Chrodobertem poně Podunajím přes Pasov do dnešních Rakous táhli, byli prý v předsevzetí svém šťastni; vítězství však jejich nebylo důležité, protože dosti měvše na kořisti a zajatých, vrátili se zase; snad že také výprava jejich neměla jiného oučelu nežli v roztržitost uvésti síly slovanské. Hlavní však vojsko austraské táhlo cestou od Rýnu k Šumavě, proti Sámovi. U Vogatisburku[27] setkala se obě vojska nepřátelská. Tři dni trvala krvavá rozhodná bitva: Frankové ouplně poraženi byvše, hledali konečně spásy v outěku bezuzdném. Stanové jejich všechny připadly Čechům za kořist.
Následkem velikého vítězství toho stalo se, že Dervan, kníže panující nad Slovany mezi Labem a Zálou bydlícími, byv potud Frankům poplatný, od nich se odtrhl a s lidem svým poddal se Sámovi v ochranu. Skrze to nový stát slovanský, jejž Sámova opatrnost a statnost neméně nežli společné od Avarů a Franků hrozící nebezpečí byly sestaviti pomáhaly, nabyl tím větší jádrnosti a stálosti. Od té doby Slované počali sami na Franky outoky činiti a do zemí jejich zhoubně zabíhati.
Následujícího léta Dagobert sebrav ze všech krajin veliké říše své, až i z daleké Francie ještě větší vojsko než předtím, přepravil se s ním u Mohuče přes Rýn, aby šel dále pokořit Sáma. Vrátil však se zase, nepořídiv ničeho; kronika nepraví, bylo-li opět válčeno. Když ale potom vpádové slovanští počtem i silou se množili, Dagobert na sněmu říšském v Metách držaném, ustanoviv austraským Němcům syna svého Sigiberta za krále, Durynkům pak Radulfa za vévodu zvláštního, uvalil na ně další péči o hájení sebe proti Slovanům. Radulf ohájil sice země durinské, ale brzy nato, spřáteliv se s Sámem a s Čechy, hledal pomoci jejich, aby i sám také od Franků nezávisným sebe učinil.
Později obrátil Sámo zbraň svou také k východu, chtěje připraviti pod svou moc i Slovany na Odře a Visle bydlící. O oučinku tom ale nic více se neví, než že několik srbských a chorvatských kmenů, nechtíce bezpochyby Sámovi podrobiti se, opustili dosavadní sídla svá na hořejší Odře a Visle a přestěhovali se skrze Panonii do byzantské říše, kdežto císař Heraklius jim nová sídla vykázati dal.[28]
Rokem 641, kterýmžto v historii celé střední Evropy nastává tma více než stoletá, mizí také každá další o Sámovi zpráva, ačkoli ještě do roku 662 kraloval. Pročež neví se, jaký konec vzal život jeho a co s rodem jeho dále stalo se. Říše však jím založená rozpadla se po jeho smrti opět; jen jádro její, dnešní Čechy, zůstaly poně v moci bezprostředních jeho nástupců. Tato říše náleží vůbec k oněm zjevům v historii, kteří na způsob blýskavých úkazů na obloze nebeské nenadále vzniknuvše, co neviděti zase zacházejí. Mohutný však zakladatel její zasluhoval větší a stálejší památky u potomstva, nežli se mu dostala. Již za věku Kosmasova ztratilo se jméno jeho v pověstech národa našeho; historie pak česká popřála jemu teprv od roku 1775 místa v zápiskách svých, a to ne bez odporu. Na dějišti skutků světových jeví se nám jen sám jediný a tmou zevšad obklíčen; blesk velikého ducha i síly zrcadlí se k nám jen od nepřátel, nikoli také od přátel a poddaných jeho. Pročež ani nelze vykresliti jakýkoli obraz osoby jeho, jenž by poskytoval tahy určité a jemu přirozené.