Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě/Čechové a první Karolingové
| Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě František Palacký | ||
| Báječné dějiny české | Čechové a první Karolingové | Povýšení Moravy |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Čechové a první Karolingové |
| Autor: | František Palacký |
| Zdroj: | PALACKÝ, František. Dějiny národu českého I. Praha : Odeon, 1968. s. 115–120. |
| Licence: |  PD old 70 |
Karolingové v říši franské. Slované Polabští a poměry jejich ke Frankům. Pokoření Luticů i Avarů, Války Čechů s Karlem Velikým. Pokoj mezi nimi a císařem Ludvíkem Pobožným.
V historii střední Evropy po Dagobertově a Sámově smrti, jakož jsme již řekli, temnem více než stoletým pokryté, počíná od té doby opět jasněji svitati, co Pipin Krátký, poslední majordom králů merovinských ve Francii, skončil svévolnou hru předků svých s nimi tím, že roku 752 sám koruny se zmocniv a sebe za dědičného krále franského prohlásiv, založil slavnou dynastii karolingickou na západu Evropy. Nový ten panovničí dům, vynikaje jarotou mysli neobyčejnou, stal se spolubuditelem nového ducha v životě národů. Řada tak výtečných mužů, jakoví byli Pipin Heristalský, Karel Martell, Pipin Krátký a Karel Veliký, u nichžto skrze celé století nejvyšší ducha dary, pronikavý rozum i síla charakteru, vítězná bojovnost i státní moudrost, jevily se pospolu v té míře dědičnými, že v každém dědici se takořka zdvojnásobovaly, — jest věru sama o sobě úkaz nevídaný v celém dějinstvu, kterýž za okolnostmi příznivými nemohl jináče než potahovati veliké následky po sobě. Karolingové pak nadto zakládali moc a vládu svou na ideji vznešené a blahočinné, totiž na rozšíření křesťanství a na stanovení jednoty jeho církevní pode správou papežů římských. Tím nabyvše ku pomoci své odevšad množství horlivých bojovníků mečem netoliko tělesným, ale i duchovním, stali se nepřemožitelnými a ujistili spolu trvání říší od sebe založených i tehdáž, když duch zakladatelů již dávno byl od potomků se uchýlil.
Veliké moci té, kteréžto i ti nejbojovnější národové onoho věku, Arabové v jižné Galii, Aquitáni a Bretoni na pomoří atlantickém, Longobardi ve Vlaších, Švábové, Durynkové a Bavoři v Němcích, Avarové v Uhřích, Frisoni a Sasici na německém pomoří, jedni po druhých pokořiti se byli museli, také Slované Polabští, nesjednoceni a nesvorni jsouce, nemohli odolati nadlouho. Čára, která dělila v 8. století Slovanstvo od národů německých, a tudíž i od říše karolingické, počavši na severozápadu oustím řeky Trávy (pod Lubekem) do moře Baltického, táhla se odtud přímo k Labi nad Hamburkem asi řekou Steknicí,[1] pak Labem samým nahoru až po vtok Zály, odtud Zálou až ku pramenům jejím ve Smrčinách, odkudž přeskočivši na Šumavu, asi v témže směru jako i dnes dělila Čechy od Bavor a Rakous. Přebývaliť sice Slované i na západu čáry této, buďto valně po krajinách celých, jakožto v Lunebursku, na řekách Mohanu a Radnici, na hořejší Nábě, Koubě a Řeznu, buď i různo po jednotlivých osadách až pod Rýn na mnohých místech: ale že ti všickni pod německou vrchní vládou živi byli, země jejich nepovažovány tehdáž za slovanské.
Hlavní národové slovanští s říší karolinskou mezující byli: na severu Bodrci čili Obodriti ve dnešním Mecklenbursku; nad nimi k jihovýchodu mezi Labem, Odrou a mořem hojní kmenové bojovných Luticů čili Veletů, jejichžto pokrají labské končilo se na severu vtokem Lady (Eldy), na jihu vtokem Nuty do Labe. Mezi Lutici a Čechy uprostřed měli sídla svá Srbové ve dnešních Sasích a Lužicích, na západu Zálou ohraničená. Čechové vládli celými Čechami v mezech jejich přirozených, jakož i podnes jich stává.[2] Po vyvrácení říše avarské počali také Moravané na řece Dyji dotýkati se říše karolinské nepostředně. Dále, mezi Moravany a Bulhary, bydlili Braničevci (Praedeneceuti) a jiní národové slovanští, jichžto jména i sídla méně známa jsou.[3]
Nejednota i nesvornost byly starodávné vady národů slovanských. Nenávist, za příčinou nepamětných událostí mezi Bodrci a Lutici hluboce vkořeněná, pudívala tyto kmeny obapolně ku krvavým půtkám. Tentýž zlý duch různil Srby jak od Luticů, tak i od Čechů, ačkoli Srbové, od Durynků byvše utiskováni, byli často přinuceni hledati pomoci u pokrevných sousedů svých. A že nápodobně i mezi těmito Slovany a sousedy jejich na východu, Chorvaty, Polany, Milčany, Pomořany, Rány a jinými, vyskytovaly se mnohonásobné svády a půtky, o tom pochybovati nelze, ačkoli v dějinách již dávno žádné o nich paměti nezbývá. Politika těchto národů, nechodíc po směru jediného velikého oučelu, kolotala se maní sem i tam, dle potřeby neb rozmaru okamžitého; stálosti nenabývala leda z nechuti k sousedům. Tak i přátelský onen spolek mezi Lutici a Čechy, jenž trval od nepamětných časů až do 11. století,[4] měl původ svůj jen v potřebě vzájemné pomoci proti Srbům a Polanům; a z nápodobných příčin i Srbové s Bodrci a Polany se spolčívali. Avšak i v tom změny se dály, podle míru neb nemíru, jehož kmenové slovanští s Dány, se Sasiky a s Durynky požívali; často také z jiných nahodilých příčin, jichžto paměť v letopisech již uhasla.
Bodrci, počtem slabí, bývali svíráni a tištěni po zemi z jedné strany od Luticů, z druhé od Sasiků, po moři pak od Dánů. Nejtíže bylo jim odolávati Sasikům, osedlým v Ostfalích a Vestfalích a ve dnešním Holštejně. Když tedy Karel Veliký roku 772 počal velikou a dlouholetou válku svou proti Sasikům, rádi s ním se spojili proti obapolnému jich nepříteli, a dobyvše roku 798 nad nimi velikého i krvavého vítězství, přispěli Karlovi nemalou pomocí ku konečnému jich podrobení.
Karel odměnil služby jejich tím, že již roku 789 s velikou vojenskou výpravou sám osobně proti Luticům vytáhnuv, učinil tím počátek válčení svého se Slovany; za příčinu války předstíral příkoří od Luticů Bodrcům, jeho spojencům, činěná. Bodrci a Srbové tudíž ochotně pomáhali jemu pokořiti sousedy a pokrevníky své. Karel rozbiv a upevniv dva mosty přes Labe, vtrhl do země lutické hluboko a poplénil ji, kamkoli zasáhl. Luticové cítili se nedostatečny býlí k odolání tak veliké moci. Starý král jejich Drahovít vida, že nepřátelé již ke hlavnímu jeho městu se blíží, vyšel konečně Karlovi v šírém poli vstříc a žádal pokoje. Uložena Luticům roční daň a některé přední osoby jejich vzaty na rukojemství do zástavy.[5] Takž Karel válku, pro spojence předsevzatou, na svůj vlastní zisk vedl i vykonal.
Roku 791 počal týž Karel velikou válku svou k vyvrácení říše avarské v Dolních Rakousích a v Uhřích. Dorazilť na ně trojím vojskem: Longobardi pod správou syna jeho Pipina i vévod istrianského a forojulského vpadli do jižné Panonie; Franky, Šváby a Bavory vedl Karel sám do Rakous po jižném Dunaje břehu; se Sasiky a Frisony táhli hrabě Theodorich a komorník Meginfrid skrze Čechy[6] do severního pořičí Dunaje. Kterak se stalo, že skrze Čechy propuštěni jsou, nezaznamenali nám kronikáři. Pravdě ale podobno, že Karel, jenž tak veliké přípravy k válce této byl činil, neopominul získati sobě ku pomoci také nejbližší Avarů sousedy, Čechy totiž a Moravany,[7] a že zjednal tudíž i lidu svému, s Čechy na ten čas spolčenému, průchod skrze krajiny jejich pokojný. Avšak válka toho léta vedena jest s nevelikým prospěchem, ačkoli Karel s vojskem svým byl pronikl až ke vtoku Ráby do Dunaje. Po mnohých krvavých bitvách teprv roku 796 podařilo se vojsku franskému i slovanskému[8] dobýti a zbořiti ohromné hrinky,[9] sídlo avarského chána mezi Dunajem a Tisou. A i potom ještě několikráte pozdvihovali Avarové čela svého, nadarmo usilujíce zkrušiti cizí nad sebou vládu.
Když již takto všickni národové na západu, severu a jihu české země bydlivší podrobeni byli a veliký jich podmanitel, 25. Dec. 800 v Římě na císařství římské korunovaný, nastoupil jakoby dědičně domnělé starochloubného Říma právo ku panování nade všemi národy, nemohlo dlouho trvati, aby neměl i o Čechy, potud nepokořené, se pokusiti a vojska svá proti nim vyslati. Příčina k válce u starých kronikářů nikde se neudává.[10] Ale neobyčejné přípravy,[11] kteréžto Karel činil, patrně dosvědčují, že pokládal válečnou moc českou za větší nežli kteréhokoli národa slovanského, s kterýmž mu dotud bylo činiti, ačkoli již stár jsa, netáhl sám osobně více do pole.
V létě roku 805 táhla moc Franků válečná třemi velikými vojsky do Čech. Jedno, v Bavořích a ve Švábích sebrané, pode správou hrabat Adolfa i Wernara[12] vrazilo, jak se zdá, u Domažlic do vlasti naší; druhé a nejsilnější, vedené samým císařovicem Karlem, od Rénu Mohanem nahoru okolo Smrčin k Ohři se vysulo; třetí, ze Franků, Sasiků a severních Slovanů záležející, obšedši Harce, pustilo se přes Zálu i Labe a vpadlo do Čech na severu skrze zemi Milčanů,[13] jichžto kníže Semil musil pokořiti se. Ještě i čtvrté vojsko lodní, byvši Labem nahoru až pod Magdeburk vypraveno, tuším že melo jen Lutice zaměstnávati, aby nepřispěli Čechům ku pomoci. Střední vojsko, císařovicem vedené, bavilo se dlouho neprospěšným dobýváním Kadaně.[14] Mezitím když i ostatní dva zástupové od jihu i od severu přitáhli, všecka ta nesčíslná vojska spojila se konečně v těch prostraninách. kdež nyní Žatecko, Litoměřicko i Rakovnicko se stýkají.[15]
Čechové zdá se že o pohromě na vlast jejich se valící pozdě teprv se dověděli; byliť zajisté k odporu proti tak náramné síle nepřipraveni. Pročež nepouštěvše se do válčení v šírém poli, alebrž do lesů, hor a hradů sebe i své všecko ukryvše, činili drobnými toliko půtkami ze zásek svých nepřátelům nesnáze. V takovýchto půtkách zabit jest hrdinný Bech, vojevoda český.[16] Hlukové však nepřátelští, pobyvše čtyřicet dní v Čechách, nedovedli tu ničeho, ledaže poplenili zemi široko daleko mečem i ohněm. Posléze, buďže pro samý toliko nedostatek potrav a obroků v zemi déle obstáti nemohli, buďže i prudčejší Čechů zevšad na ně dorážení nebezpečím hrozilo, vrátili se bez vítězství opět, národu českého nepokořivše. Neb jakkoli snažni byli tehdejší spisovatelé ve zvelebování činů Karlových, neoznámil přece žádný z nich, že by knížata čeští císaři byli se poddali aneb ku poplatnosti se zavázali.[17]
A co potom roku 806 se dálo, svědčí ještě patrněji o neprospěchu Franků ve válce předešlé. Srbové totiž, sousedé Čechů, pokusili se toho léta svrhnouti ze sebe jarmo franské; čehož by se jistě byli neodvážili, kdyby příklad Čechů byl jim naděje k vítězství nepodával. Karel přinucen byl sbírati nová vojska, jak proti Srbům, tak i opět proti Čechům. Nad Srby prý zvítězeno, hrdý kníže jejich Miliduch poražen a zabit a země jeho císaři opět prý podrobena jest. Výprava však proti Čechům skončila se ještě nezdařileji a neslavněji nežli předešlého léta: kronikáři tehdejší ničeho více o ní nehlásají, než že vojsko franské, poplénivši kousek země, bez veliké škody zase domů se vrátilo.[18] Který by to vůdce a hrdina byl, jenž učil Čechy odolávati Frankům tak zdárně a mužně, sám-li kníže Křesomysl, jenž asi té doby vévodil, anebo snad Čestmír, aneb Vlastislav, jenž brzy potom za Neklana hrdinstvím slynuli, nelze již nyní rozhodnouti. Císař Karel potom ještě roku 807 za potřebné uznal opatřiti vlastní říši svou zvláštním i pořádky a prostředky proti vpádům jak Čechů, tak i Srbů;[19] což opět o neprospěchu válek jeho proti oběma národům zřejmé dává svědectví.
V pozdějších létech, od 808 do 814, kdežto Karel Veliký dne 28. Jan. umřel, měl sice ještě mnoho činiti s Lutici a roku 811 také s Moravany, z nichž onino Bodrce, jeho spojence, tito Avary, jeho poddané, byli nepokojili: ale o válečném nějakém podniknutí proti Čechům nemáme žádné další zprávy. Jestliže tedy, jakož se praví, Čechové Karlovi císaři přece ku poplatkům se podvolili, nemohlo se to jináče státi nežli smírlivými námluvami v létech těchto. Zdá se, že právě této doby nastoupil v Čechách vrchní vládu nebojovný kníže Neklan. Snad že za lepší uznal zjednati zemi své stálý pokoj za střídmý plat nežli pustiti se do dlouhého, nejistého a vždy zhoubného válčení s velikou mocí franskou, ježto za pravidlo měla v každém boji, i s nasazením celé podstaty své, tak dlouho setrvávati, až by dosáhla ouplného vítězství; příklad krvavých válek sasických i avarských mohl mu býti výstrahou. Avšak pověst o poplatnosti Čechů této doby jest velice nejistá i pochybná, jak pro chudost, tak i pro neshodu pramenů historických vůbec,[20] ano jistě po Neklanově smrti žádných dani z Čech do Francie se nenosilo.
Za šestmecítmaletého panování syna Karlova, císaře Ludvíka Pobožného (roku 814—840), požívali Slované Polabští pokoje ode Franků. Veliká moc a vláda Karolingů počínala v té době již klesati. Císař Ludvík Slabý, válek nemilovný, ve vlastní říši zradami všelikými poutaný, až i odbojnými syny stíhaný, nemohl ani doma mocně kralovati, ani vně co velikého před se bráti. Ohledem na Slovany nejevil se jinak než co volený rozsudí mezi nimi ve půtkách jejich domácích. Roku 822 připomíná se i české i moravské poselství k němu: ale o jednání poslů nic se nepraví, kromě že nepřišli k císaři bez darů.