Dějiny hudby v Čechách a na Moravě/Poměry hudební ve věku 18.
| Dějiny hudby v Čechách a na Moravě Josef Srb | ||
| Doba druhá. Úvod | Poměry hudební ve věku 18. | Skladatelové ve věku 18. v domově |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dějiny hudby v Čechách a na Moravě |
| Podtitulek: | sestavil J. Srb (Debrnov) |
| Autor: | Josef Srb |
| Zdroj: | SRB, Josef, Dějiny hudby v Čechách a na Moravě, Praha 1891 Online na Internet Archive |
| Vydáno: | 1891 |
| Licence: |  PD old 70 |
Ve věku 17. počala se hudba v zemích vlašských rozvíjeti měrou neobyčejnou a ve věku 18. dospěla hudba dramatická také ve Francii i v Německu k značné dokonalosti.
Alessandro Scarlatti (1649-1725), původce krásného zpěvu operního, učinil město Neapol střediskem dramatické hudby vlašské a jeho syn Domenico Scarlatti (1683-1757) stal se zakladatelem hry klavírní. Ve slohu těchto skládali A. Lotti (1667-1740), F. Durante (1684-1755), Traetta (1727-1779), Sachini (1734-1786), Piccini (1728-1800), Paisielo (1741-1816), Salieri (1750 až 1825) a mnozí jiní, jichž činností opera vlašská nad ostatními obory nabyla převahy.
Ve Francii prosluli v době té skladatelé Fr. Couperin (1668-1733) v oboru hry klavírní, v opeře prosluli R. Cambert (1628-1677), Lully (1633-1687), Rameau (1683-1764), Piccini (1728-1800), Monsigny (1729-1817), Gretry (1741-1813), Gossec (1734-1829), Mehul (1763-1817) a ostatní, kteří přispěli k rozvoji velké historické opery francouzské.
V zemích německých žili v době té slavní varhaníci Reincken (1623 až 1722), Telemann (1681-1767), proslavení skladatelé Jan Š. Bach (1683-1750), J. Haendel (1685-1759), jimiž sloh oratorní dostoupil k vrcholu dokonalosti a ve Vídni působili K. Gluck (1714-1787), J. Haydn (1732-1809), W. A. Mozart (1756-1791) a nedostižný L. van Beethoven (1770-1827), jimiž hra dramatická, komorní a instrumentální dospěla k dokonalosti svrchované.
Za onoho času dovršena míra útrap, stihnuvších obyvatelstvo druhdy království Českého a lid venkovský, zbaven všeho ostatního, utíkal se k hudbě, jež poskytovala mu aspoň částečné úlevy a skrovného zaopatření buď v kapelách nebo v zátiší klášterním.
Počátkem věku 18. nastala v Čechách po stránce hudební nová doba a v Praze vznikla tytýž hudební škola přičiněním slavného varhaníka a ředitele kůru Bohuslava Matěje Černohorského, jenž pocházeje z krve české, v Italii nabyl širších vědomostí v oboru hudebním a zkušeností svých užil ve prospěch umění domácího. Činnost jeho, směřující k hudbě církevní, byla velmi záslužna a žáci jeho vynikli jako nejlepší kontrapunktisté v Čechách. Vyučenec školy té Josef Seger stal se v oboru učitelském jeho nástupcem a u něho vycvičili se nejlepší skladatelé oné doby. Ve škole té vzdělal se též František Brixi, jenž vyniknuv nad své vrstevníky, stal se nejpřednějším skladatelem v Čechách a činností svou domovu věnovanou více prospěl, nežli skladatelové, kteří za hranicemi působivše, slavného jména i slávy získali, jichž činnost však ve vlasti téměř jsouc neznáma, neměla vlivu na rozvoj umění domácího.
Vedlé oboru církevního, jejž skladatelové čeští hlavně pěstovali, obrácen zřetel k hudbě dramatické a k hudbě instrumentální, v kterémžto směru vynikli skladatelé čeští větší plodnosti, než prohloubeností skladeb, a proto také díla jejich, nemohouce se vyrovnati skladbám mistrův zahraničných, brzo zanikla.
Zkoumajíce poměry hudební vyvinuvší se v Čechách a na Moravě ve věku 18. a srovnávajíce činnost skladatelův domácích i zahraničných za doby oné, dospějeme zajisté k úsudku, že o samostatném pěstování umění hudebního nemůže býti řeči. Země česká, zrodivši veliký počet hudebníkův, nazvána zemí nejhudebnější, ale přes to nezanechali skladatelé doby té díla ceny trvalé, ceny absolutní a klassické, a proto nemůžeme přisvědčiti těm, kdož dobu tu považuji za zlatý věk hudby české. Byl toho pravý opak.
Za oné doby pěstována hudba měrou sice neobyčejnou ve všech vrstvách obyvatelstva, ale pouze z ohledův praktických, na základech sice širokých, ale mělkých, nevyšinuvši se nad prostřednosť. Hudba pěstována v Čechách i v zemích zahraničných stejným způsobem na stejných základech a mezi skladateli českými a cizími po stránce národní nebylo rozdílu; neboť skladatelé čeští, nejsouce si vědomi zvláštností národních a pozbyvše tehdejším směrem vychovávacím vědomí národního, splynuli v jeden celek se skladateli sousedními, nebo s těmi, mezi kterými žili, a za tou příčinou nemohli vypěstovati hudbu rázu původního a samostatného. Nejdůmyslnější z nich pracovali v oboru církevním a nad ostatní vynikli Zelenka v Drážďanech, Tůma ve Vídni a Brixi v Praze, ale poněvadž obor ten měl a má meze určitě vytknuté, jsa hudbou katolickou či všeobecnou, nebylo lze vyšinouti se směrem tím ke zvláštní původnosti a k rázu národnímu.
V oboru dramatickém dosáhli největšího uznání Mysliveček v Italii a Jiří Benda v Němcích, ale také jejich skladby; nejsouce posvěceny vyšším duchem uměleckým, neměly dlouhého trvání.
Ostatní skladatelé čeští, hovíce příliš duchu času, rozmnožili skladbami svými sice literaturu hudební, avšak plody jejich brzo úplně zanikly a mají cenu pouze historickou.
Na slova Česká vůbec nic nebylo skládáno, neboť nedostávalo se k tomu pomůcek nejnutnějších, totiž plodův básnických, jichž v tehdejší literatuře české vůbec nebylo.
V Čechách a na Moravě provozována hudba způsobem okázalým při všech příležitostech, zpívalo a hrálo se všude, hudebníků byl veliký nadbytek po celé zemi, ale nebylo snahy vyšší k učelům uměleckým směřující a země české staly se zásobárnou, z níž vycházelo množství instrumentalistův, kteří naplňujíce kapely zahraničné, v cizině dosáhli jména a jmění, ale pozbyvše uprostřed živlu cizonárodního vlastní své národnosti, neprospěli umění domácímu.
Poměry umělecké v zemích českých za oné doby byly vůbec výsledkem poměrův politických i společenských, v nichž octl se národ po událostech dřívějších.
Prodlením doby šířilo se v hudbě virtuosství, jež dosáhnuvši jisté výše, zvrátilo se tytýž v pouhé řemeslnictví a čím dále tím více pozbývalo rázu uměleckého. Když pak ke konci věku 18. nastaly mnohé novoty ve zřízení státním a po té zrušeny byly četné kláštery,[1] v nichž hudba hlavní nalézala útočiště, zanikla tím zřídla, v oboru tom nejvydatnější. Také šlechta, která na svých sídlech vydržovala vlastní své kapely hudební, počala se jich zbavovati a tím zbavena hudba ve zemích českých oněch podmínek, na jichž základě právě se byla vyvíjela a pěstovala.
Mylným bylo by však domněním, že kapely ty přizpívaly ke zvelebení umění hudebního; bylť toho pravý opak. Neboť kapely šlechtické, hovíce libůstkám osobním a choutkám jednotlivcův, nepřispívaly nikterak ke zvelebení umění, nýbrž byly smutným dokladem, v jaké podřízenosti bylo dosud umění hudební.
Členové kapel šlechtických, náležejíce ke služebnictvu vrchnosti, nepožívali nijaké vážnosti jakožto umělci a jsouce na roveň postaveni se služebnictvem ostatním, pěstovali hudbu jako vedlejší své zaměstnání pouze k obveselení panstva, ke zvýšení lesku a nádhery sídel šlechtických.
Ačkoliv Praha jakožto ohnisko života hudebního mohla se vykázati hojným počtem hudebníkův výkonných, nebylo přece střediska, v němž veškeří umělci byli by mohli účinkovati stejným směrem a v zájmu uměleckém.
Orchestry divadelní provozovaly sice velká díla dramatická, ale nemajíce dostatečného počtu členův, nemohly pravidelně a se zdarem prováděti větší skladby instrumentální, jichž koncem věku osmnáctého valně přibývalo. Ke zvláštním příležitostem a výkonům spojovali se hudebníci Pražští, ale opět se rozptylovali a proto nemohla se rozvíjeti soustavně činnost umělecká.
Také varhanictví, jež na základech uměleckých pěstovali jednotlivci, počalo klesati a pozbývalo tím více rázu důstojného, čím rychleji šířila se hudba operní, jež zaváděna i do chrámův.
Nedostatky zde dotčené zřejmy byly ještě více na venkově, kde řemeslné šumařství rozmáhalo se měrou povážlivou a za tou příčinou sevšedněl vkus obecenstva způsobem úžasným.
V kruzích šlechtických, kde mužové pokročilí a umění hudebního milovní pečovali o prospěch vlasti aspoň v jistém směru, ukazováno s politováním na neblahé poměry umělecké v Čechách, a znenáhla šířila se snaha, směřující k odklizení nedostatkův těch.
Ale vznikem hnutí myšlénkového, jež vyvolalo revoluci francouzskou, odklidivši zastaralé řády středověké, nastaly bouře válečné, jimiž snahy ty zatlačeny do pozadí. Teprve početím nového věku stala se snaha ta skutkem.
- ↑ V zemích rakouských zrušeno l. 1780 rozkazem císaře Josefa II. ze 2024 klášterův 700 a ze 60.000 řeholníkův propuštěno jich 36.000. V Klášteře Oseckém v Čechách bylo ještě l. 1787 mezi členy řádu 11 varhaníkův, 3 houslisté, 2 hornisté, 1 basethornista, 1 klarinetista, 1 fagotista, 1 hráč na mandolinu a 1 hráč na harmoniku.