Dějiny hudby v Čechách a na Moravě/Doba třetí. Úvod
| Dějiny hudby v Čechách a na Moravě Josef Srb | ||
| Divadla v zemích českých v letech 1703–1804 | Doba třetí. Úvod | O ústavech hudebních v Praze |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dějiny hudby v Čechách a na Moravě |
| Podtitulek: | sestavil J. Srb (Debrnov) |
| Autor: | Josef Srb |
| Zdroj: | SRB, Josef, Dějiny hudby v Čechách a na Moravě, Praha 1891 Online na Internet Archive |
| Vydáno: | 1891 |
| Licence: |  PD old 70 |
V druhé polovici věku 18. nastala v zemích německých skvělá doba umění hudebnímu činností skladatelův, kteří vyniknuvše nad předchůdce i vrstevníky, přispěli k jeho netušenému rozkvětu a vytvořili velkolepá díla hudební. Doba ta nazývá se klassickou, a sídlem umělcův těch byla Vídeň, kde hudba pěstována co nejpečlivěji. Skladatelé ti byli K. V. Gluck, J. Haydn, W. A. Mozart a Ludvík van Beethoven. Opera vlašská, při níž největší zřetel obrácen ke krásnému zpěvu, nevyhovovala snahám Gluckovým, jen ve svých pozdějších skladbách operních snažil se vytvořiti dílo dramatické, v němž slovo i hudba stejně jsouce oprávněny, tvoří umělecký celek, aniž by jeden živel druhému byl závadou. Tím položil základ k uměleckému rozvoji hudby dramatické a směrem tím učinil další krok ku předu geniální Mozart.
Spojiv se slovným významem a dramatickým výrazem hudby Gluckovy melodičnost a svěžest hudby vlašské, vytvořil díla, jež jsou vrcholem slohu dramatického, a tím stal se skladatelem světovým. Vlastnosti ty jeví se nejzřejměji v jeho dílech nejdokonalejších, v operách „Figarova svatba“ a „Don Giovani“, již složil pro divadlo Pražské.
Jako v oboru dramatickém zjevný byl neobyčejný pokrok, nastala koncem věku 18. také nová doba v oboru hudby instrumentální.
Haydn, zdokonaliv dosavadní formu sonaty orchestrální čili symfonie, zvýšil význam orchestru tím způsobem, že jednotlivé skupiny nástrojův hudebních učinil samostatnými a užil jich k líčení protiv. K svrchovanému stupni dokonalosti v oboru tom dostoupil Beethoven, jenž prohloubiv obsah, rozšířil formu rázovitým užitím veškerých nástrojův a zvýšiv ideálný význam symfonie, vytvořil skladby, jimž koří se veškerý svět hudební jako vzorům nedostižným a plodům genia nejslavnějšího.
Klavír stal se za doby té nástrojem nejdůležitějším, a brzo objevili se virtuosové vynikající, kteří zdokonalili hru klavírní měrou neobyčejnou. Také virtuosství na ostatní nástroje dostoupilo netušené dokonalosti ve Vlaších, odkud přicházeli umělci nejslavnější do zemí sousedních. Hudba církevní, dostoupivši na vrchol dokonalosti skladbami J. S. Bachovými a Haendlovými, ustupovati počala před hudbou světskou do pozadí a první místo zaujala opera; změna ta byla výsledkem poměrův společenských a názorův prodlením doby nastalých.
Po Mozartovi vévodili v opeře skladatelové Gasparo Spontini (1774–1851) a Gioachino Rossini (1792–1868), vyhovujíce skladbami svými požadavkům časovým.
Mezi skladateli francouzskými byli v popředí E. Mehul (1736–1817), Fr. Adrien Boieldieau (1775–1834), L. Cherubini (1760–1842), Daniel F. Auber (1782–1870), Giacomo Meyerbeer (1791–1864) a ostatní, kteří vytvořili velkou operu francouzskou; v oboru instrumentálním prosluli Le Sueur (1760–1837) a H. Berlioz (1803–1869).
Po době klassické počaly se jeviti názory romantické, vynořivši se z nadšení pro středověká dobrodružství a vrcholící v osobním citu a subjektivnosti. Hlavními zástupci směru toho byli skladatelové Karel Maria Weber (1786–1826), Ludvík Spohr (1784–1859), Jindřich Marschner (1796–1861), Frant. Schubert (1797–1828), Otto Nicolai (1810–1849), Gustav Lortzing (1803–1851), Felix Mendelssohn (1809–1847), Robert Schumann (1810–1856), Richard Wagner (1813–1883) a proslulý virtuos František Liszt (1811–1886).
Skladatelové ze školy romantické nedosáhli velkolepostí skladatelův klassických, ale v oboru obmezenějším tvořili díla významná. Čeho se jim nedostávalo v síle dramatické a v dokonalosti formální, toho dosíci hleděli větší rozmanitostí, poutavostí děje a ostrou charakteristikou.
V oboru instrumentálním vstoupil v šlepěje Beethovenovy geniální skladatel Fr. Schubert, jenž proslul v oboru umělé písně. Mendelssohn a Schumann, odstranivše z umění hudebního přílišnou romantiku, pěstovali je na základech hudebně poetických.
V oboru dramatickém předčil nad své vrstevníky Richard Wagner. Přilnuv k velké opeře francouzské, připojil k ní zajímavý obsah, snažil se vytvořiti dílo umělecké jednotným uspořádáním celku, maje větší zřetel ke stránce národní.
Proslulý skladatel francouzský Hektor Berlioz spojil hudbu instrumentální se slovem básnickým, dokládaje, že jest to nutno, má-li vznícena býti fantasie posluchačova určitým směrem. Co počal Berlioz, dokonal Fr. Liszt básněmi symfonickými, čímž vznikla hudba programová. Báseň symfonická není dalším rozvojem symfonie klassické, nybrž jest formou zvláštní, smíšenou, ale stejně oprávněnou.
Ve směru tom proslul z českých skladatelův Bedřich Smetana.
Za doby nejnovější počal se platnosti domáhati v umění hudebním živel národní u skladatelův nordických a slovanských.
Živel ten jeví se v tom, že výsledkův dosažených u jiných národův užívá se k vlastnímu povznesení a zdokonalení, při čemž stává se živel národní okrasou a obohacením díla uměleckého.
V zemích polských a na Rusi pěstována s velikou zálibou hudba dramatická, avšak hudba s rázem národním vznikla zde teprv ve věku 19.
Tvůrcem národní opery ruské byl Michail Ivanovič Glinka (1804–1857), jenž složil opery „Žizň za carja“ (1836) u „Ruslan a Ludmila“ (1842). Vedlé něho proslul Alexandr Sergějevič Dargomyžskij (1813–1869) a v době nejnovější pracuje na poli umění hudebního celá řada nadějných a slavných skladatelův.
Tvůrcem opery polské stal se Stanislav Moniuzsko (1819–1872), jehož opera „Halka“ (1858) považuje se za nejpřednější operu polskou.
Z umělcův českých, narozených koncem věku 18., jichž hlavní činnost spadá do věku 19., stáli v popředí hudebního ruchu Jan A. Vitásek, Dionys B. Weber a Václav Tomášek. Jsouce vrstevníky ctitelův Mozartových a částečně památníky úspěchův, jichž tento slavný skladatel operami svými v Praze byl dosáhl, vyrostli v tehdejší době nadšenosti, v níž veleslavný mistr své arcidílo „Don Giovanni“ provedl na Pražském divadle. Stavše se pak nadšenými stoupenci jeho směru a zůstavše jimi po celý svůj život, neuznávali skladatelův novějších a hájili směr ten i tehdáž, když na obzoru hudebním objevil se nedostižný Beethoven.
Vrstevníci velikána tohoto nedospěli k pochopení a pravému ocenění děl jeho a teprve, když postupem vzdělanosti nové živly v oboru hudebním přivedeny byly k platnosti a tím rozšířeny názory umělecké, ocenilo pokolení pozdější díla ta měrou dostatečnou.
Ostatní skladatelé v Čechách výrostlí v době, v níž názory romantické nabyly vrchu, stali se přívrženci směru, jenž K. Webrem, F. Mendelssohnem a R. Schumanem dosáhl svého vrcholu.
Ve skladbách klavírních předstihl dosavadní skladatele v Čechách V. J. Tomášek, v oboru hudby církevní vynikli v době té Jan A. Vitásek, R. Führer, V. E. Horák, A. Mašek, J. Krejčí, a vedlé nich pracovali v oboru tom Z. Kolešovský, Fr. Lábler, Jan N. Škroup, Fr. Drechsler, V. Proška a více jiných.
Hudbu instrumentální a taneční pěstovali D. B. Weber, J. A. Štika, A. Liehmann, A. E. Titl, František Hilmar a J. Labický.
Odbor hudby virtuosní pěstován za doby té s touž horlivostí jako dříve a mezi českými virtuosy prosluli geniální houslista Josef Slavík, jeho stoupenec Ferdinand Laub a mnoho jiných na různé nástroje.
Theorie hudební počali si umělci čeští v té době všímati větší měrou, nežli v době předešlé, ale dle ducha panujícího pracováno v oboru tom pouze jazykem německým; týmže způsobem pracováno v oboru historickém a teprve na sklonku doby té počalo se psáti též jazykem českým.
Proti době dřívější nastal nyní obrat v oboru zpěvu českého, a sice v písni, ve sboru i v hudbě dramatické. Tvořivost skladatelův českých vzhledem k písni, osvědčená ve věku 14. a 16. měrou dostatečnou, utuchla úplně za doby následující a teprve počátkem věku 19. učinilo několik hudebníkův českých skrovný pokus vydáním písní českých na veřejnost. Byli to V. Pichl. Fr. Ryba (1800), Jak. Ryba (1812) a Emanuel Doležálek (1812). Skladby ty nevynikaly však ani formou, ani obsahem, jsouce dokladem tehdejších neutěšených poměrův společenských i uměleckých. Mimo to vydali písně české 19. v. Veverka (1818 a 1320), A. V. Žítek (1821) a Jan Chmelenský (1823).
Větší uměleckou cenu měly písně Tomáškovy, vydané l. 1817 a l. 1823. V oboru tom předčil nad své vrstevníky František Max Kníže, jenž mimo větší počet písní německých vydal deset písní českých. Největšího rozšíření dosáhla píseň „Kde domov můj“, již na slova J. K. Tyla l. 1834 složil František Škroup; píseň ta záhy se rozšířila a stala se hymnou národní v Čechách i na Moravě.
Druhou hymnou národní stala se píseň „Hej Slované“, již složil l. 1835 Samo Tomašík, evangelický farář v Chyžném na Slovensku; nápěv k ní připojený vzat z písně polské.
Léta 1835 založil Josef Krasoslav Chmelenský sbírku písní vlasteneckých, nazvanou „Věnec“, do něhož 33 skladatelé přispěli svými skladbami; dva ročníky redigoval Chmelenský, ostatní tři ročníky Frant. Škroup. Nedostatkem odběratelův sbírka ta l. 1839 zanikla a také „Věnec“, jejž Fr. Škroup l. 1843 s přílohou literární vydával, zanikl po jediném roce.
Léta 1843 vydal Ludvík rytíř z Dietrichů v Olomouci „Šest písní vlasteneckých“, z nichž „Moravo, Moravičko milá“, znárodněla.
Josef Vorel, farář ve Zdicích, složil mimo jiné píseň „Nad Berounkou pod Tetínem“ na slova J. K. Chmelenského, jež brzo znárodněla; oblíbenou stala se jeho píseň „Cikánova píštalka“. Písně české vydali mimo to Jan Orebský (dr. Held 1846), Vojtěch Preisler „Sbírka českých písní“ op. 111., S. K. Macháček vydal dva svazky „Zpěvů českých“ od sedmi skladatelův a nakladatel J. Hoffmann vydal „Šestnácte písní“ a „Zlatý zpěvník“ l. 1847 v Praze.
V oboru skladeb sborových nad Ostatní skladatele předčil Alois Jelen, jehož sbory zachovaly cenu svou až na dobu nynější, neboť v nich podáno slovo případným hudebním výrazem. Mimo to pěstovali v letech čtyřicátých a padesátých zpěv sborový Fr. Lorenc, Fr. Karas, J. Vašák, Fr. Škroup, Jan Škroup, A. Mašek, Fr. Lábler, V. E. Horák, V. J. Veit, V. Suchánek, P. Martinovský, Ad. Winter, Fr. Vogl, Em. Vasák a J. L. Zvonař.
V koncertech akademie Žofínské a Jednoty Cecilské provozovány některé sbory české veřejně v prvních koncertech spolkových.
Také v oboru dramatickém učiněny za doby té skrovné počátky provozováním oper cizích, na jazyk český přeložených. Léta 1826 provozována první původní práce česká „Dráteník“ od Fr. Škroupa, a l. 1847 „Žižkův dub“ od J. Macourka.
První polovici věku 19. nazvati můžeme ve směru hudebním tytýž dobou přechodní a přípravnou, neboť v ní zrodili se oni skladatelové, kteří hudbě v Čechách dosud panující vtiskli ráz domácí, učinivše ji skutečně hudbou českou.
K úspěchu a rozvoji hudby české v době následující přispělo vedlé jiných činitelův tytýž poznání národního zpěvu českého, k němuž počala se obraceti větší pozornosť. Vydáním národních písní objeven nevyčerpatelný poklad hudebního živlu, jehož skladatelé čeští různým způsobem ke skladbám užívali.
Ambros, Geschichte d. Musik IV. 342.
Památky archeol. III. 180. Musik-Zeitung, Leipzig 1800.
První pěstovatelé č. zpěvu, Dalibor 1886, 83.
Doucha, Knihopisný slovník 1865.
Meliš a Bergmann, Průvodce v oboru č. t. písní, v Praze 1863