Dějiny Těšínska/Protireformace
| Dějiny Těšínska František Sláma | ||
| Leopold I. (1657—1706) | Protireformace | Josef I. (1705—1711) |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Protireformace |
| Autor: | František Sláma |
| Zdroj: | SLÁMA, František, Dějiny Těšínska Online na Internet Archive |
| Vydáno: | Praha, Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1889. s. 177 – 189. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Těšínsko |
|
Vypravovali jsme již, že kněžna Eližběta Lukrécie vydala r. 1629 privilegium na ochranu katolíků. Obsah tohoto privilegia byl pro protestanty krutý, neměliť býti více přijímáni do svazku měšťanského ani do cechů, nesměli provozovati obchodu ani živností hostinských. Privilegium toto zůstalo větším dílem jen na papíře. Kněžna bezpochyby nařízení toto byla vydala tehdy na pokyn z Vídně, nehleděla však příliš přísně k tomu, aby bylo vykonáno, neboť po její smrti podalo katolické duchovenstvo úřadu zemskému zprávu neutěšenou, že v malém knížectví těšínském dosud 70 rodin šlechtických přiznává se k učení Lutherovu. Poddané obyvatelstvo na venkově přestupovalo sice houfně k staré víře katolické, nicméně nebylo lze udati počet skutečných katolíkův, neboť více takových nespolehlivých katolických lidí v noční době spěchali do lesů, kdež protestantské kazatele poslouchali a tajně bohoslužbu konali, šlechtici i sedláci dávali děti své katolickým kněžím křtíti, ale vychovávali tyto děti v duchu protestantském. Duchovenstvo katolické prosilo tedy zemský úřad, aby spůsobil u císaře, aby ty děti, které byly křtěny od r. 1653 počínaje, byly katolicky vychovávány, aneb aby aspoň všichni sirotci a děti takové, které měly za kmotry katolíky, byly katolicky vychovávány.*)[1]
Aby vrátilo se obyvatelstvo na dobro a obecně k staré víře katolické, zřízena byla na Těšínsku c. k. náboženská komise. Sestávala z fryštackého arcikněze dr. Václava Otíka z Dobřan a z plukovníka Abrahama Steinkellera. Měšťanstvo těšínské zaleklo se tohoto vážného nebezpečí, jakéž hrozilo vyznání luteranskému, a vyslalo na císařský dvůr do Řezna purkmistra Wildaua a rady Václava Pohledeckého a Timotea Peunera, kteří však tam nepořídili, neboť obdrželi od české dvorní kanceláře odpověď psanou z Řezně 21. února 1654, že císař zůstavil si na vůli naříditi jak uráčí. Brzo na to počala náboženská komise svou činnost. Všichni kazatelé luteranští byli ze země vypuzeni a 49 protestantských kostelů bylo zavřeno: 21. března 1654 v Těšíně, v Horní Lešné, v Nýdku, v Bystřici a v Koňské; dne 23. března v Kopicích, v Třítěži, Hnojníku a v Gutách; 24. března v Třanovicích, Těrlicku a Kostelci, 25. března v Domaslavicích, Sebišovicích, Bludovicích, Šumbarku a Šanově; 26. března v Řepišti, v Kunčicích, v Polské Ostravě, Petřvaldě,[2] v Suché, Olbrachticích, v Stonavě a Karviné; dne 14. dubna ve Fryštatě, v Petrovicích a Marklovicích; dne 15. dubna v Žibřidovicích, Malých Kunčicích, v Ochabách, v Perstci a Pruchně; dne 16. dubna v Rudici, v Bílsku, v Starém Bílsku, v Javoří, Jasenici, Kamenici a v Mezeříčí; dne 18. dubna v Hradci (Groděc), v Hůrkách, v Ústrání, Nerodimi, Simoradi, Dubovci, v Zamrskách a v Hažlachu. Brzo na to vydán rozkaz, aby vypuzení kazatelé luteranští ihned byli jati, kdyby se do Těšínska vrátili. Protestanté však nechtěli víry své se zříci a tajně konali své bohoslužby. Namahání náboženské komise ani po dvanácti létech nemělo ještě výsledku aspoň trochu uspokojivého.[3] Dne 19. července 1666 psal jezuita P. Jan Tanner svému provinciálu o náboženských poměrech na Těšínsku, že zemský hejtman Bees je sice horlivý katolík, všecka skoro šlechta že jest však dosud protestantská. Mezi 140 těšínskými šlechtici nelze prý napočísti ani 14 katolíků a mezi těmito 14 není ani jediného vynikajícího šlechtice. Šlechta totiž konala bohoslužbu protestantskou na svých zámcích, jakž jí dovoleno bylo, a její poddaní utíkali se buď do zámků aneb scházeli se k bohoslužbě tajně do příbytku některého souseda. Též až do Čáce v Uhrách docházeli, aby tam slyšeli slovo boží. Pozdější hejtman zemský Jan Fridrich Láryš svobodný pán na Lhotce a Karviné zakazoval pak protestantům takovou tajnou bohoslužbu. Vydal r. 1669 městům Těšínu, Skočovu, Struměni a Jablonkovu nařízení; 1. aby protestanté děti své posýlali do škol katolických, návštěva protestantských chrámů, zvláště v Čáci je zakázaná pod uvarováním pokuty 100 m. gr.; 2. protestantům nebudiž dáno právo měšťanské, dokud nepřistoupí k víře katolické; 3. do cechů přijímáni buďtež pouze katolíci atd.[4]
Aby unikali trestům, protestanté sbíhali se tajně nočního času do úkrytu neschůdných hor, aby tam odbývali své modlitby a posilňovali se v odporu proti víře katolické. V krajině vislanské blíže hranic haličských scházeli se v malinovské skále, v níž nachází prý se tajemná skrýš. Pod báječnou horou Čantorijí na pahorku nazvaném Lysá scházívali se v hustém lese, kde zvedá se strmá skála, na jejímž nejvyšším bodu rozkládá se dlouhý kámen a na tom kameni kazatel kázával věrným posluchačům pod skalou shromážděným. Krajina tato dosud nazývá se „za kámen“. Též kdesi v lesích oldřichovských konali schůzky u kamene, v němž vytesán jest kříž. Kámen tento nachází se nyní v evangelickém chrámě bystřickém.
R. 1670 přišli do Těšína otcové Písek a Beránek jako misionáři a založili tam jezovitskou residenci. Zemský hejtman byv vyzván, aby je po přání císařově podporoval, nařídil obci těšínské, aby magistrát i všichni měšťané v neděli do kostela chodili, a kdo by ponejprv nepřišel, aby zaplatil pokutu 10 grošů, kdo by vícekráte nepřišel, aby vězením kárán byl. Všichni otcové musili svou čeládku střežiti, a kdo tři dni doma nebyl, byl vyslýchán, zda-li nebyl snad v Uhrách neb někde jinde při zakázané bohoslužbě. Po kazatelích píděno, aby mohli býti pochytáni. V Žárech lapen byl kazatel Pragenus, pročež zemský úřad dne 12. listopadu 1670 učinil dotaz u královské české dvorské kanceláře, co by s tímto kazatelem a jeho příznivci činiti bylo. Na to přišlo poučení, aby Pragenus, který ještě nikdy při zakázané bohoslužbě dopaden nebyl, přísahal, že nikdy se nevrátí do těchto zemí, načež aby propuštěn byl na svobodu. Poněvadž však obávali se, že by Pragenus zašel do Uher, vyvedli ho až do Čech na saské pomezí. Příznivec Pragenův Jan z Pragšteina byl povolán ku komornímu prokuratorovi, aby se zodpovídal, kdežto ostatní příznivci kazatelovi povoláni byli do Opolí k zemskému soudu. Tam dána jim důtka a pohroženo jim přísnějším trestáním.
Později vydán byl též rozkaz, aby vojenská posádka na šancích jablonkovských zamezovala těšínským protestantům cestu do Uher, aby nemohli na Slovensku navštěvovati kázání luterských kazatelů. Především šlo o to, aby zlomen byl odpor šlechty, neboť pokud šlechta brala v ochraní svůj lid a pokud sama nepřistoupila k víře katolické, nebylo nadíti se, že by provedena býti mohla vůle císařova, který si přál, aby pouze jeho náboženství v této zemi panovalo. Šlechtici však ve svém odporu proti víře katolické přestupovali meze obrany, ba vystupovali proti kněžím katolickým i proti zvykům a obyčejům církve katolické často spůsobem neslušným. Proto jezovité napřed vyzvídali, čeho který šlechtic se dopustil a pak komorní prokurator stíhal „výstupníky“. Uvedeme některé příklady z protokolů jezuitských, jež nalezají se v knihovně Šeršníkově v Těšíně: Bernhard Marklovský na Bludovicích poranil faráře Pavla Karmela, Jan Rostek na Karviné faráře Blažeje Tvardochu. Na faráře Domaslovského Jana Janikoviče protestanté na hřbitově tak se rozehnali, že mu zlomili ruku. Orlík farář těrličský byl prý několikrát zbit od Václava Pelhřima z Třankovic. Jan Rostek s Fridrichem Pelhřimem přepadli na cestě mnichy z františkánského kláštera krakovského, tupili, hanili a zbili je. Karel Gočalkovský na Děhylově (Dzingelov) předčítal nejen své rodině, ale všem svým poddaným postilu. Tohoto pána oddal katolický kněz s Annou Gureckou jen pod podmínkou, že bude katolíkem, zůstal však protestantem a tupil svaté otce. Též jeho sestra Eva, paní Vlčková, žena knížecího kancléře, taktéž neslušně při hostině mluvila o církvi katolické. Téhož přestupku dopustili se Adam Borek na Vendríni a pan Prockel z Třítěže. — Jan Skrbenský na Koňské znesvětil klid nedělní, neboť jeho poddaní v Něborách na svátky orali. Ve Fryštatě pobili luteráni Františkána. — V Ráji jakýs luteranský kazatel byl dopaden od vikáře Jana Polivia, když mnoho lidí sešlo se k přijímání. Katolický vikář chtěl mu vyrvati z ruky kalich, lid však ujal se kazatele. — U Jiřího Gočalkovského v Stonavě zdržoval se kazatel jménem Samuel a pan Harasovský na Horní Suché a Pelhřim na Dolní Suché znesvěcovali dni sváteční prácemi polními. Též v knihách výpovědí (zemského soudu) z té doby nalezáme mnohé rozsudky proti obžalovaným šlechticům, kteří dopouštěli se „vejstupků“ proti farářům katolickým. Ku příkladu šlechtici Václav starší Pelhřim a Ferdinand Mitrovský byli obžalováni, že „když farář z Těrlička šel k nemocnému s nejsvětějším sakramentem, uslyševše zvonění, na zhardu volali (na pohrdání, na pohanu). Nedokázalo se jim však toho, pročež soud uznal, že nejsou povinni na žalobu odpovídati“ (1674).
Při takovém odporu šlechty katolictví činilo na venkově malé pokroky. Lid vesnický přestupoval sice k víře katolické, ale podněcován šlechtou, setrvával při učení Luthrově. Za to města rychleji obrátila se k víře katolické. Když císař r. 1672 nařídil, aby protestanté buď do půl roku přistoupili k víře katolické aneb aby se vystěhovali: většina měšťanstva zřekla se dosavadní své víry a potom tím úsilovněji naléháno na ty, kdož tak dosud neučinili.
Rozkazy císařské na vymýtění luteránstva vždy přísněji prováděny. Posádka vojenská u průsmyku jablonkovského pilně střežila hranice a dne 25. května a 9. června 1673 podařilo se jí zastaviti četné zástupy obyvatelů, kteří spěchali do Uher k bohoslužbám luterským. Byli jati a do Těšína odvedeni, kdež „v trestání upadli.“
Toto trestání však nepomáhalo. Císař šetřil míru vestfálského, kterým Slezanům byla zakázána návštěva chrámů evangelických mimoslezských. Chrámy protestantské v Slezsku však navštěvovati mohli a takových chrámů bylo dosti v sousedních knížectvích slezských, kde panovali knížata protestantská. Nemohouce do blízké Čace na Slovensku, protestanté chodili k bohoslužbě do knížectví břežského, ač tam byla cesta daleká a obtížná. Byloť vždy ještě dosti horlivců náboženských, kteří se nedali ničím, tedy ani velkou vzdáleností odstrašiti.
Poněvadž mnozí tvrdošíjní evangelíci předčítali ve svých příbytcích souvěrcům z knih kacířských, aby je utvrzovali u víře pronásledované, dáno jezovitům povolení, aby po domích pátrali po knihách nekatolických. Kolik takových knih na Těšínsku zničeno bylo, není známo. Za tyto knihy pobrané hleděli jezovité obyvatelstvu dáti náhradu dobrými knihami katolickými a prosili k tomu konci císaře o peněžitý příspěvek, aby dobrých knih katolických mohli nakoupiti a rozdávati. Bylo jim povoleno, aby užili k tomuto účelu pokut, které pro náboženské „výstupky“ uvaleny byly na osoby některé.*)[5]
Kněží katoličtí počali v této době odpírati oddavky, dokud ženich i nevěsta neodpřísahali své kacířství. Takovým spůsobem v malé dědině Třítěži v jediném roce bylo dvacet protestantův obráceno na víru katolickou. Stavové evangeličtí počítali za jeden rok 378 ženichů, kteří zříci se musili se svými nevěstami vyznání luterského, aby oddáni byli. Proto stavové stěžovali si na takové bezohledné jednání r. 1691 a zemský hejtman, který tuto stížnost královskému úřadu do Vratislavi poslal, obdržel výtku, že prý má více moudrosti a opatrnosti míti ve svém úřadě. Současně mu bylo rozkázáno, aby podal zprávu, „zda-li na víru obrácení obyvatelé ještě ze země prchají a zda-li je to pravda, že na Těšínsku pro náboženství ubývá obyvatelstva.“
Obyvatelstvo zvláště mladší utíkalo se houfně do zemí sousedních, do Uher neb do knížectví břežského, aby nemusilo při oddavkách odpřísahati svou víru. Z mnohých příkladů, které bychom mohli podati, uvádíme jen jeden z knih soudních: Magdalena Šikova z Kalembic měla dcery z prvního manželství a byla povolána na královský úřad do Těšína, aby slib učinila, že na víru katolickú je dostaví. Dcery však mezitím zmizely. Aby ušla trestu, přísahala: „že v statečku svém Kalembicích dcery pozůstavila, které, nežli se povrátila, bez vůle a vědomosti její někam se poděly a ona jich více nezastala a též o nich neví, však žádné příčiny jim odejíti nedala. To beru k své víře a duši, k čemu mně dopomáhej Bůh Otec, Syn i Duch Svatý Amen.“ Když takto odpřísahala, vypovědělo zemské právo: „Když přísahou se osvědčila, že jí dítky na víru katolickú dostaviti možná nebylo, slib její se za zlámaný uznává, Magdaleua Šiková jest však povinna pod průpadkem 100 dukátů do komory J. C. M. ve 12 nedělích pořád zběhlých ony dcerky své před krajský úřad města Těšína dostaviti.“ V městě Těšíně pozvolnu úsilí úřadů císařských neslo ovoce. Královský úřad vydal r. 1679 tento rozkaz, který nám znázorňuje tehdejší poměry: 1. Každý katolický obyvatel o svátcích, zvláště ale 8 dní před a 8 dní po svátcích velkonočních má do kostela pilně choditi i se svou čeládkou, svatou zpověď vykonávati a nejsvětější svátost přijímati. Aby toho mohl prokázati, dána mu budiž po zpovědi cedulka. 2. Poněvadž měšťané kostel nedbale navštěvují, a ani v nedělích a o svátcích v kostele se jich mnoho neschází, má obec nad tím bdíti, aby tam chodili. 3. Též k učení náboženskému mají měšťané choditi. 4. Luterští důstojníci městští budtež propuštěni a na jejich místo katoličtí povoláni. 5. Dcera Anna Zemanová, která se zdrahá, víru katolickou přijmouti, budiž dále ve sklípku držána, až přestoupí. Též Helena Petřínská. Proti jiným osobám luterským, které bydlí v domech šlechtických, nelze na ten čas ničeho bez dovolení pánů těch domů podniknouti. 6. Anna Lajda, žena masaře a Fridrich Reiss, kteří utekli jinam, buďtež potrestáni. 7. Andrýs Plošek, Václav Gorský a Jiří Zima vzali si ženy luterky; obec nechť o toni zprávu podá. 8. Obec nesmí toho trpěti, aby luteráni z města utíkali a svých domů neprodali, jakož se to již stalo. 9. Rodiče katoličtí, kteří své děti od náboženství katolického odvracejí, k poslušnosti přivedeni buďtež, jako masař Adam Lajda a nožíř Václav Šturc. 10. Padne-li na sobotu svátek, nesmí se trh odbývati, neboť potom je víc lidí na trhu než v kostele. 11. Pan Jiří Bludovský nechť výstupky svých poddaných proti náboženství zodpovídá. 12. Pan Jiří Sobek z Kornic svedl ženu k luterství, ale ona zas k víře katolické přestoupila. 13. Jan Radocký z Radoce sváděl své poddané k luterství. Císař však mu odpustil. 14. Co týká se Mazgalského, Slavíčka, Šablatury a Ševce, kteří přestoupili k luterství, již jejich panstvo bylo vyzváno, aby je do Těšína dopravilo ku trestání.
Nařízení toto bylo dodáno též těšínské obci, která ihned luterské důstojníky ze služby městské propustila a zemskému hejtmanu oznámila, že co týká se hořejších článků 6—9, dalšího ještě poučení očekává, neboť ačkoliv by rada obecní byla ráda, kdyby všecko město bylo katolické, jest zjevno, že kdyby proti těm některým obyvatelům nekatolickým, jichž mnoho není, ostřeji a přísněji se zakročilo, všichni by se vystěhovali a potom by ubozí katolíci berně a všechny dávky za ně platiti muaili, čímž by město již katolické škodu velkou mělo.
Výsledky rozkazů královských a namahání jezovitského jsou překvapující. Z ročních zpráv jezovitské residence těšínské dovídáme se o tomto počtu obráceních v městě Těšíně na víru: za P. Píska roku 1671 160, 1672 208, 1673 821, 1674 250, 1675 190, 1676 381, 1677 107, 1678 99; za P. Scribonia 1679 100, 1680 84, 1681 82; za P. Pospelia 1682 103; za P. Nestora 1683 98, 1684 67; za P. Vlkoviče 1685 88, 1686 59; za P. Grünera 1687 90; za P. Klementa 1688 66. Roku 1688 byli v městě Těšíně již pouze tři protestantští měšťané.
Hůře než v městech dařilo se misionářům u lidu vesnického. Kazatelé evangeličtí do měst báli se vplížiti, bojíce se, aby nepropadli trestu. Na venku však ukrývali se v horských lesích, za nimi spěchal tam lid a utvrzoval se ve stálosti u víře dosavádní. Roku 1684 sešlo prý se — jak oznamoval císaři fiškal královský — v lesích u Těšína a u Pštiny na 500—600 sedláků ozbrojených, aby konali tam evangelické bohoslužby. Nikdo sedláky tehdy nepronásledoval. Nebyloť radno vyslati proti sedlákům vojsko, neboť ve Vídni obávali se, že by v nebezpečných těch dobách snadno mohla vzplanouti vzpoura.
Žádná obec protestantská nespůsobila katolickému duchovenstvu tolik práce a nepříjemností jako velká pohorská dědina Visla na hranici haličské. Vesnice tato náležela tehdy k farnosti golešovské. Nikde nebylo tolik církevních odpadlíků, tajně oddaných manželů, rodičů, kteří nechtěli děti své posýlati na katolické učení a do kostela jako v rozlehlé dědině Visle. Proto nařídil frýdecký hrabě Pražma jako biskupský official, aby golešovský farář ve Visle samé každou třetí neděli sloužil mši svatou a aby tam mládež vyučoval veřejně náboženství katolickému.
I mladší šlechta uváděna pozvolnu do lůnu církve katolické. Všem sirotkům šlechtickým dáváni poručníci jen katoličtí, ač neustanovil-li otec sám v poslední vůli poručníka. Většina slechty však ještě vždy odporovala katolictví, nedbajíc trestů; urážela kněží katolických a podporovala všemožně kazatele evangelické, kteří zvláště ze Slovenska tajně vkrádali se do země těšínské. Šlechta přechovávala je tajně na svých zámcích a umožňovala jim přechod do lesů, kamž hrnuly se za nimi davy lidu vesnického v dobách nočních. Misionářů jezovitských nebylo tehdy na Těšínsku mnoho, nemohli tedy na venkově dostatečně činnost svou rozvinouti. Tak vysvětliti si dlužno, že vesnický lid na Těšínsku zvláště v pohorských krajích zachoval se při protestantství.
- ↑ K této zprávě duchovenstva katolického z Těšína přiložen byl seznam takových šlechtických protestantských sirotků: syn Stařiňského v Tošanovicích, 2 synové Golkovského v Pitrově, 3 synové Jana Rostka z Šumberka, 2 synové Viléma Beesa v Lešné a 2 synové Viléma Pelhřima z Tř kovic.
- ↑ Obce ležatým písmem naznačené jsou dosud české a katolické.
- ↑ Roku 1661 byli ještě tito pánové a rytíři evangelíci: Fridrich, Jiří a Václav Vlčkové, Karel Mitrovský, Tschammer, Stusecký, Sedlnický, Marklovský, Pelhřim, Kardinal, Gočalkovský, Gurecký, Skrlemký, Bees, Javorský, Bludovský, Pillar, Fragštein, Láryš, Tluk, Harasovský, Golkovský, Kloch, Thamfald, Skočovský, Radocký, Sobek, Borek, Ligocký, Wiesenberg, Saint Genois, Prockel, Kyselovský, Rusecký, Pačinský.
- ↑ R. 1670 děkan těšínský P. Alexandr Klajbor předložil zemskému hejtmanu těchto 12 článků náboženských: 1. aby každý měštěnín nekatolického náboženství některé osoby z domu svého pod jistú pokutú na kázání do kostela v neděle a dni svátečné vysýlal, jakož i sami hospodáři aby tam bývali; 2. aby mládež a dítky na katechism vysýlali; 3. že by jakožto pastýři duchovnímu časně o nemocných lidech zprávu činili; 4. aby čítání postil a jiných knih také i soukromě zanechali; 5. že by ti kteří prv katolíkami byvše od víry odstúpili, trestáni a k revocirování bludu přinuceni byli; 6. aby vsechny školy kromě farnej se zapověděly; 7. aby do cechův neb na řemeslo učně toliko samé katolické přijímali; 8. aby každý ženich i nevěsta před slibem víru katolickú přijali; 9. poněvadž jest Čaca zapověděna, aby i jinam v příčině nekatolického náboženství nejezdili a nechodili; 10. aby ve dni svátečné a sobotní, také času služby božej, žádná muzika v městě i na předměstí nebyla; 11. času kázání slova božieho, že by přísností práva fojtovského nařízováni byli, kteří by těch do vězení městského brali, jenž by času služby božej v šenkovních domích neb jinde v městě postiženi byli; 12. ve postné že by řezníci v jatkách masařských masa neprodávali.
- ↑ Ku příkladu pokuty 100 dukátů, kterou šlecht. Anna Gočalkovská zaplatila za své hanlivé řeči o víre katolické. — Všechno co zde vypravujeme, sestaveno jest z listin a protokolů nalezajících se v knihovně po šlechet. jezovitovi Serinlkovi, kterou odkázal městu Těšínu.