Dějiny Těšínska/Marie Terezie. Války slezské

Dějiny Těšínska František Sláma
Karel VI. (1711—1740)	Marie Terezie. Války slezské	Mír těšínský

Údaje o textu
Titulek:	Marie Terezie. Války slezské
Autor:	František Sláma
Zdroj:	SLÁMA, František, Dějiny Těšínska Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1889. s. 196 – 201.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Těšínsko

Karel VI. skončil životní svou pouť 20. října 1740 a podle pragmatické sankce byla dědičkou jeho trůnu Marie Terezie. Ačkoliv zákon tento uznán byl od všech mocností, náhle po smrti Karla VI. skoro půl Evropy tasilo meče, aby zákon ten zmařilo a Marii Terezii její dědictví odňalo.

Země slezské, ač rozděleny na mnohá knížectví, zachovaly se dosud jako jeden celek pod korunou českou. Zlý osud nyní za Marie Terezie rozerval zemi slezskou na nestejné dvě části a větší čásť odcizil koruně české snad navždy.

Mnoho nepřátel povstalo proti Marii Terezii, aby jí dědictví otcovské vyrvali. Nejnebezpečnějším však nepřítelem byl mladý pruský král Fridrich II. Sdědiv po otci svém plnou pokladnici a vojsko výborně vycvičené, chtěl rozšířiti své panství a obrátil zraky své do sousedního Slezska. Starými listinami jal se dokazovati právo své na některá knížectví slezská, na Krnovsko, Břežsko, Lehnicko a Olavsko, kterých nyní na Marii Terezii požadoval.

Nemůžeme zde ovšem dopodrobna rozpisovati se o tom, zdali měl na tato knížectví opravdu nějakých práv. Kdo chce něčeho dosíci, najde vždy záminky, aby toho mohl žádati. Zajímavé jest však, že Fridrich II. žádal tyto země výslovně od koruny české a že odvozoval své právo na knížectví krnovské až z dob pobělohorských. Jak jsme již byli vyprávěli, zabral král Ferdinand II. knížeti krnovskému Janu Jiřímu jeho knížectví, poněvadž súčastnil se vzpoury proti císaři, jsa nejvyšším velitelem krále zimního Fridricha. Král pruský nyní po více než sto letech tvrdil, že císař Ferdinand II. neprávem zabral toto knížectví pro korunu českou, neboť knížectví Krnovské nenáleželo jen Janu Jiřímu, nýbrž celému rodu braniborskému, jehož potomkem byl král pruský.

Fridrich II. neopověděv Marii Terezii válku, vtrhl do Slezska dne 16. prosince 1740; táhl k Vratislavi, jeho velitel Šverin pak namířiv k jihovýchodnímu pohoří v Slezsku, zatlačil vojsko císařské až za Moravici. Dne 23. ledna 1741 vtáhli Prusové do Opavy a za nedlouho opanovali v celém Slezsku, kde bylo jen málo vojska císařského. Teprv na jaře 1741 přikvačilo vojsko císařské do Slezska, bylo však u Molvic mezi Břehem a Nisou dne 10. dubna poraženo a vítězství toto dodalo odvahy ostatním nepřátelům Marie Terezie; počali se již o země její děliti. Kurfiřtovi bavorskému přisoudili Čechy, Horní Rakousy a Tyroly, saskému kurfiřtovi Moravu a Horní Slezsko, pruskému králi Dolní Slezsko a španělskému králeviči Belgii, Francii a Milánsko s Parmou. Kurfiřt bavorský vtrhl s vojskem svým a spojenými Francouzi do Horních Rakous a již chystal se na Vídeň. Tu Marie Terezie, chtějíc se zbaviti nejhoršího svého nepřítele, krále pruského, zůstavila mu příměřím učiněným v Malém Zellendorfě asi dvě třetiny Slezska.

Bavoři a Francouzové vytáhli potom do Čech dobyvše Prahy, dali tam provolati kurfiřta bavorského za krále českého. Svolali též český sněm, na němž sešlo se asi 400 pánů a rytířů, jichž statky byly obsazeny nepřítelem a kteří novému králi povolili daň šesti milionů zlatých. Marie Terezie v tísni své žádala o pomoc Uhry a v brzku na to vojska císařská potírala nepřátele, vypuzujíce je ze zemí českých a rakouských.

Král pruský obávaje se, aby vojsko císařské nevytáhlo též proti němu do Slezska, porušil příměří, vtrhnul do Kladska a do Čech, kdež mnohé krajiny obsadil, načež vytáhl též do Moravy. Ač dobyl na Moravě Olomouce, ustoupil před vojskem císařským opět do Čech, kdež porazil císařské u Chotusic. Po porážce této Marie Terezie umluvila dne 11. června 1742 ve Vratislavi mír. Odstoupila mu Kladsko a všechno skoro Slezsko. Ze Slezska zůstalo jí potom už jen knížectví těšínské, a jen části knížectví opavského, krnovského, nisského a župy kladské.

V této první válce slezské vojsko pruské nějaký čas r. 1741 leželo též v městě Těšíně a na šancích jablonkovských posádkou, bylo však od vojska uherského zahnáno.

Po míru vratislavském vrhli se rakouští vojevůdcové vší silou na ostatní nepřatele. Vypudivše Bavory a Francouzy z Čech, vítězně postupovali v Bavorsku i v zemích porýnských. Král pruský Fridrich II. vida tyto uspěchy zbraní rakouských, lekal se o svou slezskou kořist. Ihned měl zas novou záminku proti Marii Terezii, chtěje zajistiti si Slezsko na vždy, dokud ještě jiní nepřátelé proti Marii Terezii vedli válku. Vtrhnuv v srpnu 1744 do Čech, dobyl Prahy a jiných měst. Nepanoval tam však dlouho. Vojevůdce Karel Lotarinský vypudil ho za krátko z Čech, takže již v prosinci téhož roku nebylo tam žádných Prusů. Potom vydal se Karel Lotarinský do Slezska, aby Prusům i tuto zemi vyrval. Zbraním rakouským nepřálo však štěstí ani v této druhé válce o Slezsko. Prusové obsadili rychle knížectví opavské a krnovské, byli odtamtud však za nedlouho vojskem uherským vytlačeni. V prosinci Prusové znovu vydali se do Opavska, vypudili vojsko císařské až za Moravici, obsadili Opavu a rozložili se v Kylešovicích a Otících, byli však ustavičně znepokojováni uherskými pandury, kteří tábořili v Raduni. Proto Prusové vytáhli na Radim, a přepadnuvše tam Uhry, pobili je, tak že jen nepatrná čásť pandurů uherských zachránila se útěkem do Hradce. Vojsko císařské, kteréž tábořilo u Benešova, Hlučína a Bohumína, ustoupilo potom do Těšínska.

V druhé této válce slezské musilo obyvatelstvo těšínské Prusům do Opavska zavážeti potraviny a město Těšín mělo r. 1744 padesát dní pruskou posádku, kterou zaopatřovalo všemi potřebami. Když pak vojsko císařské v únoru roku 1745 do Těšínska ustoupilo, země těšínská stala se shromaždištěm vojů císařských z Uher, které později do Ratibořska vpadly, Prusy u Ratiboře porazily, Opolí obsadily a do Opavska vpády činily. Tyto šarvátky neměly však na válku samou žádného vlivu. Vojsko císařské bylo ve velkých bitvách u Žárova v Čechách, u Kesseldorfu v Sasku poraženo a Marie Terezie musela mírem drážďanským 25. prosince 1745 opětně odstoupiti Fridrichovi všechny země jako druhdy mírem vratislavským. I tato druhá válka slezská skončila pro Marii Terezii nešťastně.

Po osmi letech vznikla nová válka o Slezsko, sterá trvala od roku 1756—1763, tedy sedm let. Král pruský, ač sám utlačoval slezské katolíky, zastával se uherských protestantů a brzo bylo zjevno, že mírem drážďanským učiněno bylo vlastně jen přiměří a že válka nová je nutná.

Ztráta Slezska bolestně jímala Marii Terezii. Nemohla zapomenouti této země bohaté a úrodné a nenáviděla krále pruského jako lupiče. Věhlasný státník rakouský Václav hrabě Kounic hleděl tajně získati Marii Terezii přátel spolehlivých ve Francii, v Rusku a Sasku. Král Fridrich však dopídil se toho a neopověděv ani válku, vtrhl do Sas. Válka počala a štěstí i neštěstí válečného zažily průběhem obě strany nepřátelské měrou hojnou.

Hned na počátku války této země těšínská navštívena byla četnými vojsky uherskými, která průsmykem jablonkovským brala se do Slezska. Roku 1758 obsadili Prusové celé knížectví těšínské, zabrali všechny veřejné pokladny a ukládali obyvatelstvu velké dávky. Odtáhli sice za nedlouho do Opavy, ale aby zajistili si kontribuci, kterou byli vypsali, odvedli s sebou do Opavy šlechtice Adama Josefa Gočalkovského, zemského maršálka Karla Bernarda Buseckého a těšínského městského administratora Jana Šeršníka, kterým však podařilo se ze zajetí pruského uniknouti.

I nemoci morové v době této války pohltily mnohé oběti na Těšínsku, rozšířivše se ve vojště císařském, které tam přezimovalo r. 1759. Vojáci císařští rodem z Italie, nezvyklí drsnému povětří slezskému, houfně mřeli a nemoci jejich, která nákazou se šířila i do obyvatelstva, dlouhá léta ještě bylo vzpomínáno s postrachem.

Biskup vratislavský hrabě Schaffgotsch pro rakouské své smýšlení upadl v nemilost krále pruského, pročež odstěhoval se do Těšína. Prusové pak chtějíce uprchlého biskupa pronásledovati, vytáhli roku 1759 do Těšínska a obsadivše Těšín, uzavřeli městské brány, aby jim biskup nemohl uniknouti. Biskup však dověděv se v čas, co Prusové proti němu strojí, uprchl ještě před jejich příchodem z Těšína do Olomouce. Pruský velitel žádal potom 6000 tolarů od kláštera těšínských jako náhradu za škodu, kterou prý spůsobili v Braniborsku Rakušané a Rusové. Takový obnos nemohl býti tehdy v Těšíně sebrán. Knížecí komora těšínská zaplatila Prusům jen 2790 zlatých a město Těšín 500 zl. Za to musili obyvatelé vesničtí zásobiti Prusy potravinami, aby ukonejšili hladové vojsko.

Vojsko pruské i následujícího roku přišlo obsadit Těšín a znovu vybralo tam kontribuci. Ačkoliv dostalo, čeho žádalo, zajelo si opět roku 1762 z Ratibořska do Těšína pro novou kontribuci a byly by se tyto Těšíňanům nemilé návštěvy zajisté ještě opakovaly. Učiněn však s pruským králem v Hubertburku 15. února 1763 mír nový, kterým skončila se třetí válka slezská.

Mírem tímto Prusové podrželi onu velkou čásť země slezské, kterou byli získali mírem vratislavským. Bolestná byla pro korunu českou ztráta velkého Slezska, ale ještě bolestnější jest ta okolnost, že v území pozbytém v části bývalého knížectví opavského žijou bratří naši rodní, kteří válkami slezskými odťati byli od ostatního národa českého a pro nás snad na vždy jsou ztraceni.