Dějiny Těšínska/Jak král Matiáš vládl v Slezsku. Kníže Přemek II. Těšínský
Dějiny Těšínska František Sláma | ||
Odpor Vratislavských proti Jiřímu Poděbradskému | Jak král Matiáš vládl v Slezsku. Kníže Přemek II. Těšínský | Roztržení zemí koruny české |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Jak král Matiáš vládl v Slezsku. Kníže Přemek II. Těšínský |
Autor: | František Sláma |
Zdroj: | SLÁMA, František, Dějiny Těšínska Online na Internet Archive |
Vydáno: | Praha, Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1889. s. 31 – 37. |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Matyáš Korvín, Vladislav Jagellonský, Jindřich z Poděbrad a Minsterberka, Přemysl II. Těšínský |
Slavný Jiřík Poděbradský skončil pozemskou svoji pouť a smutnou novinu tuto uvítali němečtí měšťáci Vratislavští s jásotem velikým. Dali na výšinách ohně rozpalovati, jež věstiti měly dalekému okolí, že Vratislav i celé Slezsko zbaveny jsou konečně kacířského krále Čecha, jehož hlavně pro národnost jeho nenáviděli a proti němuž po mnohá léta vedli marně boj. Ve svém odporu proti mírnému a moudrému Jiříkovi Vratislavané neměli v Slezsku mnoho přátel a i tito přátelé Vratislavských dávno již litovali toho, čeho kdy proti Jiříkovi byli podnikli. Upletli sami na sebe bič. Činili odpor králi Čechovi a s otevřenou náručí přijali lstivého a věrolomného Maďara Matiáše Korvina, který v brzku dal jim pocítiti železnou otěž své vlády.
Ohněm a mečem ztrestal Matláš v Slezsku všechny ty, kdož ihned k němu se nepřidali a jeho za svého pána neuznali. Divoké vojsko jeho šeredně řádilo po městech a na venkově, vydírajíc dávky a tropíc neplechy všeliké.
Matiáš sám málo dbal nářků a žalob docházejících ho od věrných poddaných slezských. Dostav se do Slezska, chtěl ze země této pro své důchody vyzískati, čeho bylo lze. Statek za statkem přecházel v jeho ruce, ač žoldáci jeho v Slezsku nedovedli ani měšťany ani vesnický lid před českými vojenskými rotami ubrániti; tyto roty vojenské totiž, kdykoliv jim napadlo, vytáhly z Čech do Slezska, aby tam pokáraly nepřátely národa českého plenéním statků a odnášením bohaté kořisti. K tomu ještě dal Matiáš do oběhu minci, která neměla ceny takové, jakou ji dával, z čehož obyvatelstvo taktéž škodu bralo. Proto naříkáno, bědováno a litováno v Slezsku obecně, že nerozumně proti Čechům boj počat.
Nespokojenost byla tedy v Slezsku s Matiášem velká. V květnu 1471 zvolili Čechové na uprázdněný český trůn polského králevice Vladislava za krále. Jak novina o tom do Slezska doletěla, byli by zajisté Slezáci ihned podrobili se rádi novému českému králi, vyjímaje snad Vratislavany a dva neb tři knížata slezská, kteří Matiášovi pro osobní užitky nakloněni byli. Tvrdí se, že sám biskup vratislavský Rudolf s kapitulou rád by se byl přidal k Vratislavovi. Všude však ve Slezsku lekali se msty Matiášovy, jemuž Slezáci již jako svému králi byli holdovali.
Dne 25. července 1471 vypravil se nový král český Vladislav z Krakova do nové své vlasti Horním Slezskem. Tam připojili se k němu těšínští knížata Přemek a Kazimír, osvětimský kníže Jan se svým bratrovcem Janem z Hlivice, kníže Jan starší Krnovský a Václav Rybnický. Na hranici česko-slezské očekával nového krále kníže Jindřich z Minsterberka, syn zemřelého Jiříka Poděbrada.
Z pevnosti své kladské podnikal tento bojovný syn Poděbradův mnohé výpady do Slezska a velkých způsobil škod bývalým nepřátelům svého otce. Loupeživé pak rytířstvo v Slezsku loupilo a plenilo do vůle a všechny takové loupeže dávány na Čechy. Na nářky pak a žaloby Slezákův neposkytl Matiáš pomoci, nýbrž dal Slezákům odpověděti, že to hanba, dáti se oloupiti, když je slezských knížat, stavův i mést mnoho a nepřátel jen hrstka. Byla to sice pravda, ale loupeživí rytíři loupili bez trestu dále.
Nebylo v zemi slezské pořádku, nebylo bezpečnosti životu lidskému ani majetku. Nejvíce tím trpělo město Vratislav. Polský král zakázal svým poddaným, že nesmí na trhy do Vratislavi z Polska nikdo choditi. Když pak Vratislavští vyjeli se svým zbožím jinam za svým obchodem, už stáli jim v cestě loupeživé čety, žádajíce výkupného. Tak obchod vratislavský klesal a bohatí měšťané skrotli. Svého času opovážili se pohaniti i samého biskupa Jošta, že domlouval jim, aby podali se nenáviděnému králi Jiřímu. A titéž zpupní měšťáci pokořili se nyní synovi Jiříkovu, nemohouce v obchodě prospívati. Vyslali poselství do Kladska k Jindřichovi z Minsterberka. Kníže Jindřich, moudrý syn velikého Poděbrada, přijal kající Vratislavany čestně a oni odevzdali mu červenou aksamitovou šubu, sobolem podšitou a kněžně manželce jeho dali také šubu damaškovou modrou, kunami podšitou. Dary oba mohly státi asi 150 zl.
Kníže Jindřich pozval zkroušené vratislavské posly k obědu a kladl jim mnohé otázky: proč nechtěli přijmouti otce jeho za krále a za pána? proč roznítili takové války a nedali zemi požívati pokoje? Na takové otázky Vratislavané nedávali mu odpovědi, ale prosili, aby ráčil milostivě vzíti je na milost, začež se mu Vratislav město odslouží. I slíbil jim kníže Jindřich vše, neboť ho to těšilo, že hledali nyní pokoje u nepatrného knížete, kdežto dříve pokoj velikým králem jim nabízený přijmouti nechtěli. Když však Vratislavští z Minsterberka odjížděli, pravil jim kníže Jindřich, aby něco vyřídili opatu kláštera Matky Boží ve Vratislavi.
Tento opat vratislavský dal totiž vymalovati v kapli svého kostela poslední soud, v němž dva čerti na nosidle nesli krále Jiříka do pekla. Kníže Jindřich tedy vzkázal opatovi, že popálí mu všechny vesnice ke klášteru náležející, nevybaví-li opat jeho otce z pekla. Jakmile poslové vratislavští opatovi toto vzkázání vyřídili, ještě téže noci dal na obraze vymazati podobu krále Jiřího, aby mu vesnice vypáleny nebyly.
Matiášovi Korvínovi počalo náhle hroziti nebezpečí, že z Moravy a Slezska bude vypuzen. Obával se již, že království českého, na jehož trůn byl povolán stranou panskou ještě za živobytí Poděbradova, nenabude ani nyní, když již Poděbrad hnije v zemi. Hotovilyť se proti Matiášovi do boje branné síly dvou království: českého a polského. Král polský Kazimír chtěl zabezpečiti svému synu Vladislavovi trůn český a proto odhodlal se k válečné výpravě do Slezska a na Moravu proti Matiášovi. Z Čech pak mělo do těchto zemí taktéž přikvačiti silné vojsko. Zemím koruny české kynula tedy naděje, že spojeny budou opět pod jedním panovníkem.
Vojsko polské překročilo dne 26. září 1474 hranice slezské. Dne 17. října přitáhl Vladislav z Čech do Slez k městu Břehu a tam spojila se obě vojska, české i polské. Ale i Matiáš nebyl nečinným. Přišel již dříve do Vratislavi a svolal tam z celého Slezska všechny žoldnéře své, vytáhl proti některým loupeživým rytířům, jejichž hrady vzal a pány loupeživé před branami pověsiti dal. Proti spojenému vojsku česko-polskému pak Matiáš obratně si počínal: ve vojště tom vzmáhal se hlad, ba vypukl i mor, že konečně králové oba, polský i český, hleděli domluviti se s Matiášem po dobrém o příměří, které stalo se též skutkem.
Vojsko české a polské odtáhlo ze Slezska, zůstalo tam jen vojsko Matiášovo, ale Vratislavanům počalo býti krušno. Králi Matiášovi nedostávalo se totiž peněz na žold jeho roty černé, divokého to vojska jeho, sebraného na žold z rozličných národů. Rota černá nemohouc dostati od krále žoldu, počala se hojiti na Vratislavanech a na celém okolí. Divocí žoldnéři Matiášovi jako nepřátelé vbíjeli se do domů a vraždili, kdo stavil se jim na odpor. Matiáš žádán za ochranu, chlácholil na vše strany, ale nepomáhal. Naříkání a lítost nad odporem kdysi proti Jiřímu počatým byly obecné.
Matiášův nejvyšší slezský rada, Jiří ze Šteinů, takto odpovídal na stížnosti měšťanů vratislavských: „Vždyť vy jste ten tanec objednali, musíte nyní pískačům a šumařům zaplatiti. Sluší se, abyste se napravili a nebrali té drzosti do sebe, králův neposlouchati, s králi válčiti, krále kaceřovati. Na papežovi jest, souditi o kacířství, nikoliv na vás, vratislavští chlapi. Musí se s vámi tak naložiti, aby jiná města učila se zachovávati poslušenství, abyste hleděli si svých živností, milovali pokoj a nebažili po válce.“ Tak rada Matiášův málo potěšil sklíčené Vratislavany, uváděje jim na paměť jejich hříchy, kterých dopustili se na slavném Poděbradovi.
Matiáš ustanovil za hejtmana zemského v Slezsku hraběte Štěpána ze Zápolí, který prý potom dobrou kázeň držel. Vratislavští ho však nenáviděli, neboť neuměl německy nic, za to však česky dokonale. I v tom honili němečtí měšťáci bycha za svůj odpor proti králi Jiřímu. Ačkoliv Jiří jim češtinu nevnucoval, nenáviděli ho hlavně proto, že byl Čech. Povolali si proti Jiřímu uherského krále Matiáše, a ten poslal jim za hejtmana zemského šlechtice Maďara, s kterým musili se domlouvati po česku.
Král Matiáš vydával i pro Těšínsko listiny české. Podáváme zde výpis z listiny, kterou tento král povolil městu Těšínu roku 1475 nový výroční trh:
„Matiáš z Boží Milosti král uherský a český a t. d. známo činíme tímto listem všem vůbec — — že předstúpiv před nás osvícený ujec a věrný náš milý Přemek kníže těšínský a Velikého Hlohova, s pilností nás prosil, abychom městečko jeho Těšín jarmarkem novým obdarovati milostivě ráčili. My — — — dali jsme a mocí naší královskú jakožto kníže a pán slezský tímto listem dáváme obyvatelům dotčeného městečka Těšína plnú moc, nový jarmark jměti a ustaviti — že v den svatého Blažeje najprv příští ten jarmark počíti se má — — —“
Těšínský kníže Přemek věrně stál z počátku při Poděbradovi proti Matiášovi, bylť syn Poděbradův Viktoria švakrem Přemkovým. Když však Matiášovi podařilo se, že moc svou v Slezsku a na Moravě upevnil, nezbylo Přemkovi Těšínskému než že též uznati musil Matiáše za svého pána a holdoval mu s jinými knížaty slezskými ve Vratislavi. Ale těžce pykal za svoji věrnost dřívější, kterou osvědčoval králi Jiřímu. Král Matiáš kázal, aby byl Přemek jat. Na štěstí Přemek vyvázl v čas z nebezpečí, dověděv se, co mu hrozí. Později bezpochyby zas Matiáš na Přemka Těšínského udobřil se, neboť zachovala se listina, v které Matiáš slibuje Přemkovi a jeho švakrové Markétě, že je chrániti bude v jejich právech na knížectví velkohlohovské. Brzy na to odstoupil svůj podíl hlohovský Matiášovi a o ten bezpochyby Matiášovi běželo. Proto snad chtěl dáti Přemysla jíti, aby od něho čásť Hlohovska vynutil, a když se mu to podařilo, odpustil mu velkomyslně.
Kníže Přemek II. zemřel dne 11. března 1477. Utrápil prý se žalem nad tím, jak s ním Matiáš nakládal. Však Matiáš i s jinými knížaty slezskými nenakládal lépe, jak ihned uslyšíme, a neblahá to byla doba, která tohoto krále uherského přivedla do Slezska!
Po Přemkovi II. ujal se vlády na Těšínsku kníže Kazimír.