Dějiny Těšínska/Adam Václav (1595—1617) jako válečník. Jeho vrtkavost a dluhy

Dějiny Těšínska František Sláma
Kateřina Sedena. Pověsti o černé kněžně	Adam Václav (1595—1617) jako válečník. Jeho vrtkavost a dluhy	Fridrich Vilém (1617—1625)

Údaje o textu
Titulek:	Adam Václav (1595—1617) jako válečník. Jeho vrtkavost a dluhy
Autor:	František Sláma
Zdroj:	SLÁMA, František, Dějiny Těšínska Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1889. s. 97 – 116.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Těšínsko

Knížata těšínští, jak jsme z vypravování dosavadního byli poznali, nevynikali duchem bojovným. Jediný kníže, který oblíbil si vojenství, byl kníže Adam Václav, syn Václavův a Kateřiny Sedeny.

Ujal se vlády asi roku 1595, kteréhož roku pojal za manželku kněžnu Alžbětu z Kuronska. Vychován na dvoře svého příbuzného kurfiřta Kristiána Saského v umění vojenském, měl v brzku dosvědčiti svou udatnost, neboť v sousedních Uhrách panovaly tehdy stálé nepokoje. Velká část země uherské spravována byla pašou budínským a marné bylo namahání vojů křesťanských, aby Turky z Uher vypudily. Prolévána tam stále krev, ale ač léta míjela, moc tureckou v Uhrách nebylo lze zlomiti.

Po vojenské silnici k průsmyku jablonkovskému do Uher rok co rok táhly čety najatých bojovníků křesťanských a působily zemi těšínské škody velké. Často na Těšínsku roznesla se povést děsná, že Turci blíží se z Uher již k hranicím slezským, kdež u průsmyku jablonkovského v tak zvaných šancích nepatrná jen posádka byla na stráži, aby zamezila přechod divokých nepřátel do klidné země slezské. Na štěstí dosud nikdy Turci nevnikli do Slezska.

Ve všech dědinách i městech slezských denně třikrát rozléhalo se zvonění, vyzývajíc křesťany všechny bez rozdílu pohlaví, staré i mladé, aby konali modlitby proti Turkům. Stavové slezští vyzývali vešken lid, aby každý zbožný křesťan, kdekoliv by šel neb stál, ihned na kolena padl, jakmile zaslechne zvuk zvonu, a aby k Bohu všemohoucímu se modlil, aby odvrátil svůj hněv od křesťanů a aby potrestal nepřítele křesťanstva. Tehdy nebylo dovoleno slaviti posvícení ani jiné hody, vyjímaje hody svatební.

Náhle rozšířila se po Slezsku radostná novina, že nebezpečí turecké je již zažehnáno. V říši turecké vypukly totiž nepokoje a Turkům nastala též válka s Peršany. Turci počali proto vyjednávati s císařem Rudolfem o mír. Ale nedlouho trvala radost a Slezanům hrozil opět z Uher vpád nepřátelský.

V Sedmihradsku totiž vládl kníže Zikmund Báthory, který vychován jsa katolicky, nenáviděl Turky. Dřívější knížata sedmihradští žili s Turky v nejlepším přátelství a obyvatelstvo sedmihradské zvyklo si na přátelský poměr k Turkům, že nepřálo si ani přátelského svazku s ostatními zeměmi křesťanskými.

Císaři záleželo velice na tom, aby mladého knížete sedmihradského získal si za spojence proti Turkům. Báthory chtěl zasnoubiti se s dcerou zemřelého knížete těšínského Václava, Annou Sibylou. Tomuto manželskému svazku však císař nepřál, bezpochyby proto, že dcera Václavova byla vychována v učení Lutherově. Aby Báthory pevněji upoután byl k říši a rodině císařově, císař slíbil mu ruku dcery arciknížete štýrského Karla, Kristiny. Báthory zajistil naproti tomu císaři své spojení proti Turkům. Tak stalo se, že kněžna Kristina stala se manželkou Báthoryho. Byla mladá, krásná a vzdělaná, ale mladý kníže sedmihradský byl nestálý. Jakkoliv z počátku po ní toužil, brzo pocítil proti ní odpor. A poněvadž v Sedmihradsku šlechta bez toho přátelskému svazku s Rakouskem nepřála, Báthory obával se nespokojenosti v zemi. Proto postoupil císaři tajně Sedmihradsko, začež mu císař udělil knížectví opolské a ratibořské.

Báthory vydal se do nových svých knížectví do Slezska. Nestálému knížeti nové jeho země brzo se zhnusily. Jednou jsa na honbě, zvolal u Opolí ku svým společníkům: „Obelstili mne a já obelstím je. Navrátím se do své vlasti.“ A rovnou cestou s malým jen průvodem uprchl svým dvořenínům opolským do Sedmihradska, kdež jeho příbuzný Štěpán Bočkaj maje velký vliv, hleděl Báthorymu přátel získati. Brzo opět celá země sedmihradská podrobena byla knížeti Báthorymu a císařští úřadníci odtamtud vypuzeni. Báthory k udobřil se sice s chotí svou Kristinou, která do jeho příchodu ze Slez v Sedmihradsku setrvala, ale brzo se jí vrtkavý ten kníže opět nabažil. Postoupiv zemi svou svému ujci, kardinálovi Báthorovi, spěchal do Polska. Opuštěná Kristina vrátila se do Štýrska a vstoupila později do kláštera v Hallu v Tyrolsku.

Vrtkavý Zikmund Báthory zanedlouho vrátil se opět z Polska. Zachtělo se mu opět Sedmihradska, kdež však již vládl vejvoda valašský Michal, pročež Báthory musil vojenskou silou na Michala udeřiti. Nyní císař, který již dříve byl zanevřel na věrolomného Báthoryho, dal mu svůj hněv pocítiti. Na rozkaz císařův přispěl císařský generál Basta vojvodovi Michalovi a Báthory byv poražen, na věčné časy zřekl se země sedmihradské.

Císařský generál Basta potom vládl krutě v Sedmihradsku. Rozkmotřiv se s vojvodou Michalem, dal ho zavražditi a dopouštěl se tam tak hnusných a hrozných násilí a ukrutností, že jméno jeho lid tam dosud proklíná. Nebylo snad v zemi té nikdy muže, který by byl více nenáviděn než tento císařský generál. Proto proti němu brzko vzniklo obecné vzbouření. V čele nespokojenců postavil se Mojžíš Szekély, který u Turků hledal pomoci a též ji u nich ihned nalezl. Byv však generálem Bastou poražen na hlavu, na útěku byl dopaden a zavražděn.

Bitvy této súčastnil se na straně vojska císařského též kníže Adam Václav, který tehdy velel slezské jízdě. Porážkou povstalců sedmihradských nezískal však císař Rudolf takřka ničeho, neboť nový nepřítel povstal mu v Uhrách, kdež panovala obecná nespokojenost s vládou Rudolfovou. Místa biskupská nebyla obsazována, důležité úřady zemské nezadávány, správu země zůstavoval Rudolf cizincům a nedával ani odpovědi na žádosti a stížnosti, které mu byly z Uher zasýlány. Vždy i na dvoře královském v Praze měli největší vliv radové cizí, v kterémžto městě za doby Rudolflovy usadilo se zvláště mnoho Vlachů a Němců. V Uhrách pak, kamž od roku 1593 císař Rudolf stále nová vojska vysýlal, velitelové vojenští byli taktéž cizinci. Žoldnéřům císařským nevyplácen žold, pročež hojili se na obyvatelstvu, dopouštějíce se loupeží.

Bylo tedy v Uhrách dosti příčin k nespokojenosti, která vždy rostla, neboť císař Rudolf nepřál protestantům a vláda jeho dopouštěla se proti nim přechmatův všelikých. Když pak stavové uherští na sněmě prešpurském do 21 článků shrnuli své stížnosti, přidal Rudolf článek 22., v němž prohlásil stížnosti protestantské za neodůvodněné, nesrozumitelné a kázal, aby přísně byli potrestáni, kdožby opovážili se veřejně o věcech náboženských mluviti. V celých Uhrách vzplanula náhle vzpoura. Štěpán Bočkaj spojiv se s Turky, vyzýval Uhry, aby chopili se zbraní na obranu svých práv, svobod a víry. Města a dědiny posýlaly Bočkajovi branný lid, každým dnem rostla síla jeho. Hravě porážel Bočkaj slabá oddělení vojsk císařských. Od nejkrajnějších hranic sedmihradských až k samému Prešpurku posloucháno rozkazů Bočkajových. Roznášela se již pověst, že vtrhne do ostatních zemí císaře Rudolfa, hlavně pak do zemí českých.

Již roku 1602 pomýšleli knížata a stavové slezští, aby hranice slezské na Těšínsku opevnili proti vpádu nepřátelskému. Biskup vratislavský poslal proto na tyto hranice zkušené válečníky, aby mu zprávu podali, jak to tam vyhlíží. Vojáci vydali se z Těšína napřed do Frýdku, odkudž vyšli, aby prohlídli hranice moravské. Psali potom biskupovi, že nalezli tam vysoké lesnaté pohoří, kterýmž však žádný průsmyk nevede, nýbrž jen několik pěšinek, jež valaši s dobytkem byli vyšlapali. Vyslanci dali ihned tyto pěšinky stromovím zarubati. Též k uherské straně, kde stojí taktéž vysoké pohoří, kde není žádného průchodu než průsmykem jablonkovským, dali vyslanci cestu zarubati, aby zamezili vpád nepřítele ze Spiše a jiných krajů uherských.

Sem k průsmyku jablonkovskému vyslali pak stavové lid branný, jejž najali proti očekávanému vpádu vojsk Bočkajových. Velitelem tohoto vojska slezského, které od Jablonkova až ku hranicím uherským rozloženo bylo, byl kníže Adam Václav.

Marně očekával povstalce maďarské u průsmyku jablonkovského. Puzen jsa touhou, aby umění své válečné mohl osvědčiti, vypravil se s tisíci jezdci na konci roku 1604 do Uher. Nevíme však, zdali se tam s Bočkajem v boji utkal, neboť na jaře roku následujícího byl již opět na Těšínsku. Poněvadž vzpoura v Uhrách proti císaři rostla, kníže Adam bezpochyby couvl do své země, aby zamezil aspoň vpád povstalců uherských do Slezska.

Za nedlouho hrozilo Těšínsku veliké nebezpečí. Žilina s celým okolím podrobila se Bočkajovi a byl tedy nepřítel již u samých hranic těšínských. Vojsko nepřátelské sestávalo ponejvíce z Turků a Tatarů, jichž počet obnášel 4000, kdežto lid branný, jemuž kníže Adam Václav velel, nebyl četný. Ve vojště slezském bylo málo žoldnéřů ve válce otužilých, neboť ponejvíce sestávalo z valachů nedobře ozbrojených a k boji nevycvičených. Kníže Adam Václav dal tedy všechny cesty a pěšinky zasekati a na šancích jablonkovských očekával zpráv o nepříteli. Nedočkal se ho však, neboť další nebezpečí, jež Slezsku hrozilo, odstraněno bylo mírem vídeňským, který Bočkaj s císařem r. 1606 uzavřel, ač vyvolán byl od Turků za krále uherského.

Kníže Adam nemohl vyznamenati se tedy jako válečník. Ještě méně osvědčil se jako panovník. Byl marnivý a nesnášenlivý k jinověrcům. Nemaje pevných zásad, měnil své smýšlení a žádal, aby jeho poddaní měnili své přesvědčení podle knížecího rozmaru. Jsa knížetem, domníval se, že poddaní jen proto se zrodili, aby poslouchali a platili za něho dluhy.

Na počátku svého panování Adam Václav byl horlivým přívržencem učení Lutherova. Nastoupiv vládu, potvrdil městům Těšínu a Jablonkovu jich stará práva a svobody a zavázal se za sebe i za potomky své, že městům těmto nikdy jiných kněží nebude dávati než luteranských.^[1] Na faru těšínskou povolal ze Žiliny z Uher kazatele Timothea Lovčana a byl tak horlivý evangelík, že rozkázal, že kostelníkem neb školníkem může se státi pouze člověk, který přijímá pod obojí svátostí podle konfesí augšpurské. Zároveň rozhodně osvědčil, že ve svém knížectví nebude trpěti jiného učení než Lutherova.

Podobně též jiní knížata slezští činili nátlak na obyvatelstvo své poddané, aby přistoupilo k učení Lutherově. Nejinak i panovníci katoličtí vnucovali svým poddaným evangelickým víru katolickou. Z toho vznikaly v zemích slezských vždy nové a nové nepokoje a různice. Zvláště město Opava zkusilo tehdy mnoho protivenství, že hlásilo se k učení Lutherově. Bylyť to doby stálých náboženských bojů a půtek.

Tehdejší císař Rudolf, ač byl oddán náboženství katolickému, nestaral se mnoho o náboženské spory, nýbrž bavil se vědou a uměním. Na pražském svém hradě obíral se lučbou a hvězdářstvím. Náhle počal upadati v šílenost. Skrýval se před lidmi, domnívaje se, že jsou jeho nepřátely, mluvil pomatené řeči. Ačkoliv zas nabýval vědomí úplného, o vládu valné se nestaral, nýbrž dával sluchu svým rádcům a podpisoval jejich nařízení. Tak stalo se, že císař vydal mandát proti českým bratřím a že katolická strana v Čechách i v Slezsku oddávala se nejlepším nadějím v konečné vítězství. V Uhrách, jak jsme již byli vyprávěli, dávno již vše bouřilo se proti vládě Rudolfově. Když pak arcikníže Matiáš zatoužil po trůně svého bratra Rudolfa, stavové uherští i rakouští ihned postavili se na stranu Matiáše a táhli s ním do Moravy, kdež přidali se k nim i stavové moravští.

Matiáš přitáhl r. 1608 až k Čáslavi a Rudolf chtěje odvrátiti nebezpečí, které mu hrozilo, vyslal k Matiáši biskupa olomouckého, kardinála Františka z Dietrichšteina. Nabízel Matiášovi, že mu postoupí vládu v Rakousích a Uhřích. Matiáš však žádal, aby mu Rudolf postoupil celého svého panství a vyslal do Slezska poselství, aby i Slezané k němu se připojili. Slezané však odpověděli Matiáši vyhýbavé, chtějíce vyčkati, až jak Čechové zachovají.

Rudolf nacházel se tehdy v krušném postavení a nesnází jeho použili stavové čeští, aby hověl jejich mnohým stížnostem. Sepsali svá přání v 25 článcích. Rudolf slíbil skoro všechno plniti. Proto Čechové nepřijali Matiáše za krále, nýbrž sbírali hotovost vojenskou na obranu svého krále Rudolfa.

Když pak Matiáš přitáhl blízko ku Praze, Rudolf na radu stavů českých postoupil Matiášovi Uher, Rakous a Moravy. Matiáš žádal tehdy též Slezska a Lužice, k čemuž však stavové čeští nesvolili.

Když následujícího roku na sněmě českém stavové evangeličtí a bratrští žádali, aby jim král schválil konfessí českou jako společné jejich vyznání, Rudolf toho učiniti nechtěl, nýbrž sněm rozpustil. Stavové sešli se potom na radnici novoměstské ozbrojeni a předložili králi list zvaný majestát, aby jej podepsal. Poněvadž král odporoval, stavové usnesli se, že mu činiti budou branný odpor, aby hájili svého náboženství. Počali najímati a sbírati vojsko a k odporu tomu připojili se též Slezáci.

Konečně císař svolil k žádostem stavovským a podepsal majestát. Na to stavové katoličtí domluvili se s těmi, kdož přijímali pod spůsobou obojí, že nebudou si překážeti v náboženství, že smějí stavěti nové kostely a školy na svých panstvích bez překážky, že však nesmějí nutiti poddaných k víře své. Byl tedy v zemi české uzavřen mír náboženský.

I Slezanům podařilo se, že jim Rudolf vydal majestát. I jim Rudolf král zabezpečil svobodu náboženskou, zavázav se, že nejvyšší hejtmany pro Slezsko bude voliti jen z řady knížat světských. Rudolf sice zpěčoval se, Slezákům tento majestát uděliti, ale poněvadž Čechové Slezáky horlivě podporovali, císař Rudolf vyhověl i žádostem slezským. Mělo tedy vyznání augšpurské požívati ve Slezsku týchž práv jako církev katolická, aby obě strany náboženské jako údy jednoho těla vzájemně se milovaly a podporovaly.

Kníže Adam Václav jako horlivý protestant činně podporoval stavy slezské, aby tento majestát na králi Rudolfovi vymohli. Náhle se však od učení Lutherova, v němž byl vychován, odvrátil. Ačkoliv dříve sám osvědčoval, že na Těšínsku katolíků trpěti nebude, ačkoliv choval se nesnášenlivě k církvi katolické, náhle sám k ní přistoupil a vyhnal evangelického kazatele Lovčana, jejž sám byl ze Žiliny do Těšína povolal. Na jeho místo dosadil katolického faráře Ruckého. Též ze Skočova a Struměně odstranil evangelické kazatele a podobně jak dříve ujímal se učení Lutherova proti katolickým svým poddaným, hleděl Adam Václav toto učení na Těšínsku nyní opět vykořeniti a poddané své do lůna církve katolické přivésti.

Odkud tento náhlý obrat v náboženském smýšlení Adama Václava? Protestantský spisovatel G. Fuchs tvrdí ve spise vydaném v století předešlém,^[2] že knížete Adama Václava obrátila na víru jakási ševcová z Olomouce. Žen ševcovských bylo tehdy v Olomouci zajisté dosti, možná též, že některá z nich byla nadobyčejně krásná, ale odkud onen evangelický spisovatel svou novinu o paní ševcové vzal, věru nevíme a pochybujeme, že by právě paní ševcová byla Adama Václava obrátila na víru. Jiní spisovatelé naproti tomu tvrdí, že Adam Václav změnil své náboženské přesvědčení, poněvadž měl mnoho dluhů. V dělání dluhů byl ovšem Adam Václav velkým mistrem. V tomto oboru činnosti lidské předčil všechny své předky i svého otce Václava, po němž zdědil všechny vlastnosti zlé, na žal však dobré nikoliv. Z pozdějších příkladů teprv se o tom přesvědčíme a jest možná, že na stranu katolickou přivábila Adama Václava naděje na užitek světský.

Císaře Rudolfa to bolelo, že musil některé své země bratru Matiášovi postoupiti a že musil stavům českým se podati. Jeho důvěru získal si arcikníže Leopold, biskup pasovský, jenž však dosud na kněžství vysvěcen nebyl. Rudolf chtěl mu zajistiti po sobě nástupnictví v zemí svých, a Leopold aby stavy české i Matiáše pokořil, sbíral vojsko v biskupství svém pasovském. Do těchto plánů zapleten pyl též kníže Adam Václav. Sbíral ve svém knížectví vojsko, aby vojákům Pasovským ku pomoci přispěl, až do Čech vtrhnou. Za to bylo prý Adamovi slíbeno knížectví opavské a krnovské.^[3]

Vojsko pasovské vtrhlo náhle na počátku roku 1611 do Čech. Dobylo Budějovic, Krumlova, Tábora, Písku, Berouna a položilo se táborem u Prahy na Bílé Hoře. Stavové čeští postavili se Pasovským na odpor a vypravili posly k Matiášovi do Uher o pomoc. Jakmile potom arcikníže Leopold uslyšel, že Matiáš vyslal již své vojsko do Čech, uprchl nočního času z Prahy i s Pasovskými, jimž Rudolf dal vyplatiti 300.000 zl. jen aby odtáhli. Stavové pak stíhali uprchlíky a pobili jich několik tisíc. Když na to král Matiáš vtáhl dne 24. března slavně do Prahy, RudoIfovi rádcové byli jati a Rudolf sám musil popsati osvědčení, že povoluje, aby Matiáš byl korunován za krále českého. Když pak nutili ho, aby propustil Slezany a Lužičany ze slibu věrnosti, Rudolf podepsal. Byl však tak zničen, že odhodil klobouk a rozkousal péro, kterým byl tyto listiny podepsal.

Země české dostaly tedy nového krále. Matiáš byl dne 23. května 1611 v Praze korunován a v září na to přišel do Vratislavi, aby přijal od knížat a stavů slezských slib věrnosti. Přivítán byl tam skvěle. Knížata a stavové dostavili se do Vratislavi s četnými družinami a hleděli se novému králi objeviti ve velké nádheře a lesku. I zadlužený Adam Václav chtěl závoditi s jinými knížaty velkolepou družinou a zajisté spůsobilo mu to dosti namahání, než mohl vypraviti tento průvod: V čele jeho družiny jel kozák v tygrovici a za ním tři jiní kozáci na tureckých koních. Potom veden byl osedlaný tatarský oř, za nímž kráčel pěkně vystrojený tatarský bubeník a šalmajník, načež sedm tureckých koníků s rozličnými drahocennými ozdobami vzbuzovalo pozornost. Hned na to objevili se tři turečtí jezdci, mávajíce červenobílými prápory a opět bubeník s pěti trubači kráčeli v čele 150 jezdců. Nyní několik pážat dělilo jezdce od řad Valonů s oděvem lemovaným červeně a bíle. Tehdy měl Adam Václav ve Vratislavi 285 koní.

Slezští knížata a stavové přijali tehdy krále Matiáše slavně, nechtěli mu však přísahu věrnosti vykonati, dokud by jejich přáním nevyhověl. Žádali totiž, aby nový král povolil jim v Praze pro slezské záležitosti zvláštní kancelář, tedy jakési ministerstvo zvláštní. Matiáš po dosti dlouhém váhání povolil Slezanům a Lužičanům tuto zvláštní kancelář. Povolil jim též, aby si sami místo kancléře, tajemníka a dva rady do této kanceláře ustanovovali, a aby si ještě jiné dva rady slezské do vyššího soudu pražského jmenovali.

Když pak Matiáš práva zemská a zmíněný již majestát Slezanům potvrdil, přísahal na evangelium, že bude chrániti práva zemská a náboženská. Při přísaze byli čtyři knížata: minsterberský, břežský, krnovský a těšínský. Potom teprv a sice dne 9. října holdovali mu knížata a stavové a věnovali mu značný dar ve zlaté z prostředků zemských.

Než vraťme se s knížetem Adamem Václavem do Těšína. Listiny, jež pro své knížectví vydával, počínají takto: „My Adam Václav z Boží milosti, v Slezích kníže těšínský a Velkého Hlohova, Jeho Milosti císaře uherského a českého krále rada a nařízený vojenský nejvyšší —“

Jak jsme již byli vyprávěli, navrátil farní kostel již roku 1611 katolíkům. Povolal též dominikány nazpět a navrátil jim klášter s kostelem. O tom svědčí listina, v které roku 1613 s dobrým svým rozmyslem knížecím „vyznává“, že „z dobrotivosti a štědroty knížecí jakožto pán zemský dává a navracuje na věčné časy nábožným zákonníkům a všemu řádu sv. Dominika klášter neb kostel“. V tomto kostele dříve dominikánském nyní farním, který stojí u samého náměstí hlavního, spočívají ostatky knížat těšínských. Není však známo, na kterém místě. Kníže Adam Václav výslovně zmiňuje se v hořejším listu o hrobce knížecí v dominikánském chrámě, neboť praví že: — „kterýžto kostel a pohřeb náš a předkův šich s budunkem jim k tomu již okázaným a nás přidaným budou moci osesti, říditi, priory řádnými katolickými osazovati.“

S klášterem a kostelem navrátil Adam Václav dominikánům též statky, jež jim za jeho otce zabrány byly. Praviť v onom listě dále, že dominikáni budou moci „těch užitků k tomu klášteru z dávna náležících užívati a požívati, nyní i na budoucí časy bez překážky…“ K těmto statkům klášterním náležel dvůr čili folvark „Mniši“, v nynější dědině Mnišstvo u samého Těšína, o němž Adam Václav velice důkladně píše: „folvark mniši, k tomu klášteru z dávna od slavných předkův našich oddaný a přináležející, s dvorem, budunky, dobytky, zahradami, chrastinami, polemi oranými i neoranými, užitky a požitky malými i velkými, i se vším všelijakým toho folvarku příslušenstvím, jakoby tu každá věc obzvláštně vyjádřena byla, ničeho neodjímajíc, v tom položení a hranicích jak od jiných dědin a folvarku od starodávna vyměřen a vyhraničen jest, i s těmi zahradníky ve vsi naší Bobrku i se všemi povinnostmi na nich.“

Rada obecní i měšťanstvo těšínské nechtělo se však tomu podrobiti, aby kostely odňaty byly protestantům a aby byly navráceny bohoslužbě katolické. K odporu podněcovala měšťanstvo i šlechta, která až na malé výminky byla protestantská. Rada obecní vypravila se tedy na zámek a prosila knížete, aby protestantům kostely neodjímal. Odvolala se na královský majestát, že kostely již evangelické mají jim býti zachovány a že nikdo nemá býti donucován k jiné víře. Odvolávala se též na privilegium od samého knížete Adama Václava městu Těšínu dané, kterým za vázal sebe i potomky své, že jiných kněži dávat nebude než podle konfesí augšpurské.

Kníže Adam vyzval radu obecní, aby mu oni privilegium přinesla. Stalo se. Kníže si své listinu prohlédl, roztrhal ji potom na kousky a roztrhanou poslal ji do města nazpět, kdež dosud v radnici je v kouskách uschována.

Proti vůli knížecí přijali purkmistr a rada města Těšína r. 1614 za kněze Mikuláše Kalusa, kazatele luteranského, čímž jak ze soudních knih se dovídáme, „na reputaci Jeho Knížecí Milosti nemálo než velice nevážně ublížili a vrchnosti nešetřili. Však Jeho Knížecí Milost na mnohé přímluvy jim hrdla darovati ráčil“. Musili však „k nohám Jeho Knížecí Milosti padnouti a pokorně prositi, aby jim milostivě odpustiti ráčil.“ Musili též slíbiti, že „pro takovou svou lehkovážnost při klášteře těšínském kapli vystaviti dají a to bez všech vejmluv, bez odpornosti, bez vyhledávání skrze přímluvy.“

Tehdy dopouštěli se evangelíci proti katolickým kněžím mnohých „výstupků“, jak nám o tom staré knihy zprávu podávají. Ku příkladu r. 1614 někteří občané godišovští „navedli jsou malé děvče, aby se svatému kříži rúhala.“ Za hřích ten dal jí katolický kněz golešovský malý políček na památku, aby taková rúhavá slova více nemluvila. Tento kněz katolický, totiž farář Lukáš Kurda, přišel se svou čeledí podle starého obyčeje na koledu do fojta (k starostovi) godišovského. Tam však se na něho někteří godišovští občané pro onen políček nenáležitě utrhli a jeho čeládku pěstěmi a kyjemi bili a mlátili, takže dotčený kněz ani později na uši slyšeti nemohl. Rektorovi, který s knězem na koledu přišel, v krku kost přelomili, při tom také ten kříž stříbrný a pozlacený, který kněz u sebe měl, zlámali a kříži se rouhali. Potom též knězi štolu vzali, kterou jest na bidle pověsil; i slepice mu vzali, které jest od mlynáře dostal. Knězi i čeládce jeho daremně ďáblův a jiných hanlivých slov nadali, a litovali potom ještě, že ho dokonce nedobili, pravíce, „však bychom toho kněze měli čím zaplatiti.“ Když kněz tak stlučený na saně sednul a domu odjeti chtěl, jeden z nich převrátil všech na saních sedících. A to všechno pro žádnú jiná příčinu, než že onomu mladému děvčeti pro rúhavá slova malý políček dal. Na to vyšla výpovědi soudní: „Poněvadž kněz Lukáš Kurda farář golešovský, jakožto pastýř duchovní i otec, pod kteréhožto práva duchovní to děvče náleží, jest dobře, chvalitebně a spravedlivé učinil, že jest jemu z horlivosti úřadu svého políček dal, aby na potomní časy pamatovalo: Godišovští neměli pro takovú příčinu kněze i pastýře svého a pomazaného Páně tak nešlechetně, nevražné, lehkomyslné a nezbožně bíti a tak zúmyslně potlouct, k tomu také ještě hroziti. Z těch uvážených příčin v pokutu a trestání upadli, totiž aby pro takový zlý, nepobožný, nepříkladný a pohoršlivý skutek dvě neděle na zámku trestáni byli, pět set tolarů do komory Jeho Knížecí Milosti pokuty oddali.“ — Téhož roku šlechtic Petr Halčnovský nešlechetně zachoval se na faráři Jakubovi, nebot ho pěstí uhodil a hanil ho, „čeho na osobě duchovní, od Boha zřízené a na kněžství pomazané učiniti neměl“, pročež jsa vězněn, odprosil faráře 15. máje slibuje, „že toho nikdy neučiní ani jemu ani jinému knězi katolickému, pro uvarování přísnějšího od vrchnosti trestání“.

Nyní chceme vypravovati o dluzích Adama Václava. Popsali jsme již, v jakém lesku Adam Václav dostavil se do Vratislavi, aby králi Matiáši holdoval. Navrátiv se domů, neměl vína. Chtěl si tudíž vypůjčiti od rytíře Jiřího Sobka z Blogotic soudek tokajského. Adam byl však tak pověstný dlužník, že rytíř Sobek nechtěl soudeček ani prodati ani půjčiti. Sobek dostal od Adama tento káravý list: „Nedivíme se, že tohoto času lakota jako kořen všeho zla vždycky ještě lidské srdce zaujímá, neboť v mnohých historiích se přesvědčíme, že vysoké i nižší osoby stavovské lakotu milovaly a největšího nebezpečí se nelekaly, jen aby peníze a statky mohli míti a těšiti se nad chudobou svých blížních. Pročež máme za slušné, abychom Vám toho k rozumnému přemýšlení vzpomněli a abychom tepnu Vaší židovské žíly ohmatali, neboť podivením naplňuje Nás, pána Vašeho, proč zapomínáte své lásky, kterou Jste nám povinen, a proč dal Jste se zapsati pod prapor pacholků mamony? Neboť pro jeden jedinký soudeček vína, kteréhož Jsme sobě přáli, abychom si popili, kterýžto soudeček byli bychom též zaplatili, dal Jste nám svou lakotu pocítit. Však se dovídáme, že Jste jednomu měšťanu z našeho města ze svých dvanácti soudků vína tokajsakého prodali soudky dva. Věru kdybyste tu hroznou špatnost svou blíže uvážili a kdybyste před oči si postavili, co lakota páše, že i lidé stateční a rozumní ďáblem jsou posedlí — — lépe byste svůj rozum ošetřovali a našemu nepatrnému přání vyhověli, nikoliv byste však Nám příčinu nedávali, abychom Vám toto psaní poslali. Ačkoliv jsme odhodláni byli, Vám trochu obšírněji psáti a více péro přiostřiti, ohlížíme se na Vaše stáří a chceme Vás ušetřiti, abyste nemusil mnoho čísti. Přijměte tedy tuto odplatu Vaší šlechtické zdvořilosti a poněvadž není leto a ne(???)eje, posýláme Vám tento papírový vdolek, abyste ho snědl. Dáno na našem zámku skočovském dne (???) listopádu 1611.“

Za tuto lakotu stihl později rytíře Sobka zatížený trest. Neměl totiž vína ve svých sklepich jen pro sebe, nýbrž prodával i jiným. To bylo na újmu právům měšťanstva těšínského. Nájemníci práva vinného vypáčili tedy násilně dvéře do sklepu Sobkova a odvezli všechno jeho víno z Blogotic na náměstí těšínské, kdež podělil se o ně lid. Stavové sice ujali se potom Sobka, který žaloval měšťany pro „násilné vejstupky“. Ale soudní pře trvala skoro 150 let. Nedožil se tedy rozsudku ani rytíř Sobek ani kníže Adam Václav.

Listin po knížeti Adamovi zachovalo se nám dosti. Listiny úřadní jsou ovšem vesměs české. Listy však, jež psal sám, jsou skoro vesměs německé. Vychován v cizině, oblíbil si němčinu. Otec jeho Václav byl knížetem opravdu slovanským, srdce jeho bilo vřele pro blaho lidu poddaného. Zemřel však, když Adam Václav byl teprv dítětem pětiletým. Listy psané vlastní rukou Adama Václava činí na nás dojem, že psal je větroplach. Činy pak Adamovy dotvrzují nás v tom, že byl mysli lehké, že neměl dosti mravního základu, nýbrž že žil ode dne ke dni, oddávaje se rozmařilostem. Městům na Těšínsku nebylo dobře za jeho panování. Kníže Adam kupoval na dluh v cizině drahá vína, drahocenné šaty a nestačila by nám kniha, kdybychom chtěli zminovati se zde o všech jeho dluzích, jež vznikly většinou za samé zbytečnosti. Když pak věřitelově naň naléhali, aby zaplatil, Adam Václav odkazoval je na města.

Jeho rada Krištof Grodecký sestavil roku 1610 knížecí dluhy. Ze seznamu tohoto vidi že města na Těšínsku zaručila se za knížete tohoto úhrnem za 98658 tolarů.

Jak jsme již vypravovali, zemřelý kníže Fridrich Kazimír, syn Václavův z prvého manželatví, podobně hospodařil, pročež jeho statky musily býti po jeho smrti prodány. Panství frýdecké koupil tehdy Jiří z Lohova. Později přešlo Frýdecko na biskupa olomouckého Stanislava Pavlovského. Roku 1584 zakoupil toto panství Bartoloměj Bruntálský z Vrbna. Stavové těšínští neustále naléhali na knížete Adama, aby panství frýdecké nazpět koupil a se statky knížecími spojil.

Na prosby takové Adam Václav svým stavům slíbil, že jim vyhoví a že panství frýdecké koupí. Bylo to r. 1599, tedy čtvrtý rok panování Adama Václava, když ještě neměl tolik dluhů. Bylo tedy lze věřiti, že kníže Adam slibu svému dostojí, vždyť knížecí sekretář Eleasar Tiliš toho času psal, že tento kníže rozlomené a rozkouskované knížectví opět spraví, sloučí a v pořádek uvede. Aby kníže dostál svému slibu, poslal svého purkrabího skočovského Tilgnera do Bobrníka u Bytomě. Tam žila stará baba, o které šla pověst, že věští věci budoucí. K babě této poslal kníže Adam Tilgnera, aby se jí optal, zdali by se s dobrou potázal, kdyby frýdecké panství nazpět koupil. Baba odvětila, že nikoliv a kníže Adam upustil tedy od svého úmyslu.

Tuto babu dal později kníže Adam povolati do Těšína, aby mu vyložila, zdali bude míti na vojně štěstí a zdali narodí se mu syn. Jak baba tehdy hádala, nevíme. Uvádíme to zde jen proto, abychom znázornili poverčivost doby tehdejší.

Tehdy ztratila se knížeti lžice zlatá, která vážila na dvacet dukátů. Kníže obrátil se proto s důvěrou na věštkyni z Bobrníku, aby mu vyjevila, kdo lžíci ukradl. Tehdy věštila ona baba též Adamově sestře, kněžně Anně Sibyle, že příměřeně se vdá. Toto proroctví však se nesplnilo, neboť pokud nám známo, Anna Sibyla vůbec se nevdala. Knížecí tato sestra byla velice zádumčivá. Bobrnická baba proto hádala, že Anna Sibyla je učarovaná.^[4]

Kníže Adam Václav skonal r. 1617. Téhož roku ještě před svou smrtí dožil se velkého vyznamenání. Udělen mu důležitý úřad nejvyššího hejtmana slezského. Nestalo se to bezpochyby pro zásluhy, neboť si kníže Adam nezískal o Slezsko žádných. Dvůr královský chtěl vrak jmenováním tímto posily dodati živlu katolickému a jiného katolického knížete vhodného pro tento úřad na ten čas ve Slezsku nebylo. Po smrti Adamově stal se nejvyšším hejtmanem slezským protestantský kníže břežský Jan Kristián.

Adam Václav zůstavil nezletilého syna Fridricha Viléma, jejž v Mnichově vychovávali jesuité.

---

1. „Předně sebe i budoucí potomky naše, knížata těšínská, zavázali jsme a tímto listem zavazujeme, abychom víru podobojí svátostí těla a krve Krista Pána přijímajících podle konfesí augspurské, svatými prorockými apoštolskými písmy srovnalé, kněži rozdílného náboženství vykonávati nemohli.“
2. Materialien zur evangelischen Religionsgeschichte d. Furstenthums Teschen, Breslau 1770.
3. Grünhagen, Geschichte Schlesiens II. str. 146, Bier(???) Troppau 309.
4. Z denníka skočovského purkrabího Tilgnera. Viz (???)mannovy dějiny téšínské.