Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci/Předmluva
| Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci Josef Kramář | ||
| Věnování | Předmluva | Úvod |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci |
| Autor: | Josef Kramář |
| Zdroj: | Mořic, Kráčmer. Dějiny Metropolitního chrámu sv. Václava v Olomouci. Olomouc: Nákladem knihkupectví R. Prombergra, 1887. Dostupné online. |
| Vydáno: | 1887 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
Když jsem přede dvěma lety na oslavu stoleté památky povýšení Olomouckého chrámu u sv. Michala na chrám farní v Olomouckých Novinách stručné dějiny chrámu onoho byl vydal, vznikla ve mně myšlénka, tím spůsobem vydati ponenáhlu dějiny všech Olomouckých chrámův a klášterův, při tom zemřelého místopisce, Dra. Řehoře Volného, v něčem doplniti a případně i poopraviti. Hodlaje tuto myšlénku uskutečniti, bylo ovšem záhodno, abych započal předně s dějinami onoho chrámu, jenž mezi všemi Olomouckými a moravskými chrámy zaujímá místo nejčelnější, totiž s metropolitním chrámem sv. Václava, budovou to již na první pohled prastarou, velmi záhadnou, avšak pro dějiny a pravé vzdělání mnohoslibnou. Ale jelikož jsem cítil, že bez archívů ničeho původního a spolehlivého nesvedu, obrátil jsem se na Jeho Eminenci svého nejdůstojnějšího velepastýře a na zdejší nejdůstojnější, vždy věrnou metropolitní kapitulu s prosbou, aby mi k zamýšlenému dílu o velechrámu Olomouckém přístup do jejích archívů a biblioték nejmilostivěji byl povolen, čehož mi jak Jeho Eminence tak i vždy věrná zdejší kapitule, nehledíc na moje mládí a nezkušenosť, nýbrž na moji dobrou vůli a snahu, velmi ochotně udělili a na knihovníky, archiváře a jiné své úředníky patřičné pokyny dáti si neobtěžovali.
Soudě dle toho, že Jeho Eminence můj nejdůstojnější velepastýř a Jeho vždy věrná metropolitní kapitula sami si přejí, aby se o dějinách metropolitního chrámu Olomouckého něco pracovalo, vzpružil jsem slabé síly své všemožně, abych jednak dějiny našeho velechrámu patřičně prozkoumal, jednak alespoň s větší jich částí byl hotov do onoho dne, kdy jeho Eminence náš nejdůstojnější velepastýř kněžské své druhotiny má slaviti, totiž ku dni 14. října roku letošního. Výsledek výzkumů svých tuto podávaje, připomínám, že mi bylo lze I. díl, obsahující čásť všeobecnou, provésti pouze k roku 1883. t. j. do počátku velikého přestavování za nynějšího jasně panujícího velepastýře našeho, a sice proto, že den jubilejní již již nastával a též i proto, že zmíněné velkolepé přestavování na našem dómě není ještě ukončeno. A tudíž vyjde toto období až při díle II., jenž bude obsahovati čásť zevrubnou a zvláště dějiny metropolitní kapitule, vikářského sboru, zpěváků, hudebníků a dómských služebníků.
Ku konci nelze mi opomenouti, abych nevzdal opětovné nejsrdečnější díky jeho Eminenci nejdůstojnějšímu a nejjasnějšímu knížeti a arcibiskupovi svému, kardinálu Bedřichovi landhraběti z Fürstenbergův, jenž nejen mi své archívy a bibliotéky blahosklonně přístupnými učiniti, a svým úředníkům a též i nejdůstojnější svojí konsistoří nejmilostivější pokyn dáti ráčil, aby mi tamější archív laskavě v čas potřeby otevřela, nýbrž i malé moje dílko, jež, soudíc dle různých zlověstných řečí, že jsou v něm mnohé nepravé náhledy, sotva něco pro tak vznešeného církevního a světského hodnostáře důstojného slibovalo, přece sobě nejmilostivějším svým rozhodnutím věnovati dal a tím v srdci mém nehynoucí dík a nadšenosť pro další práci probudil, udržel a rozplamenil. Bůh sám, jehožto věrným služebníkem již po 50 roků jest, račiž v onom okamžiku, kdy nesčíslným kněžstvem a zbožným lidem obklopen dne 17. října tohoto roku bude v chrámě Jeho munificencí přenádherně opraveném na posvátných stupních oltáře státi a Boha o milosrdenství žádati, račiž na posvátnou jeho šíji vlíti plnosť božských svých milodarů a dny jeho požehnaného panování prodloužiti až do nejkrájněšího věku lidského proto, že umí v pravý čas povznášeti onoho, jenž již již počal mysli potráceti. Vřelé díky opětovně pronáším nejdůstojnější vždy věrné metropolitní kapituli Olomoucké za milostivé propůjčení svého bohatého archívu a bibliotéky. Veřejné díky vzdávám zdejším nejdůstojnějším kanovníkům pánu Dru. Josefovi Symerskému a pánu Dru. Antonínu Klugovi za jejich příznivé posouzení mého díla. K velikým díkům povinnen jsem též prvnímu k. a. staviteli, panu Gustavovi Merettovi, jenž velechrám náš k velikému našemu jubileu oblekl v háv skutečně knížecí a mi radou a bezplatným propůjčením mnoha podobizen ku světlotisku neocenitelné služby prokázal. Srdečně děkuji též Kroměřížskému k. a. bibliotekáři a archivářovi, urozenému pánu Bedřichovi, svobodnému pánu Bojakovskému, jenž i cesty své přerušil, aby mi přispěl ku pomoci; důstojnému pánu Antonínovi Koblihovi, Olomouckému dómskému vikářovi a kapitulnímu archivářovi a bibliotekářovi; stařičkému a obětavému pánu k. a. registratorovi v Kroměříži, tamějšímu k. a. stavitelovi panu Karlu Bieflovi, Olomoucké městské radě za laskavé propůjčení obrazův a všem, kteří mi jakkolvěk v práci mé nápomocni byli, prose jich, aby mi pomoci své i pro budoucnosť neodpírali. Ctěné pak čtenáře žádám, aby pro nějaké nedostatky mým dílem nepohrdali a osoby mé neodsuzovali, nýbrž aby mne na chyby laskavě upozornili, kteréž milerád opravím, jsa toho náhledu, že pouze tehdy budeme ku předu kráčeti, když jeden druhým nebude snad pohrdati a s výše jej srážeti, nýbrž když ruku v ruce jdouce svorně a upřímně pracovati budeme na národa a církve roli dědičné.