Dějepisecké dílo Františka Palackého
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Dějepisecké dílo Františka Palackého |
| Podtitulek: | Úvaha |
| Autor: | Václav Vlček |
| Zdroj: | Osvěta, 6. ročník (1876), čís. 6. s. 401–404. Moravská zemská knihovna v Brně |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:František Palacký |
K tomu, co František Palacký vykonal, bylo potřebí netoliko výborných darů ducha, mnohostranného a důkladného vzdělání, neoblomné vůle a neúnavné píle, nýbrž také dvou předůležitých zevnějších podmínek: šťastného života a dlouhého věku. Chvála bohu, i toho obojího bylo Palackému dopřáno.
Podle moudrého pravidla: „Blaze, kdo si jeden čistý, smělý účel místo mnohých postaví,“ Palacký, jakmile do mužného věku vkročil, posvětil se jednomu dílu a v něm všecky síly svoje soustředil. Po nejpečlivějších přípravách mohl už roku 1836 první svazek svých Dějin národa českého v Čechách i na Moravě tiskem vydati — a po čtyřiceti letech uveřejnil v těchto dnech poslední svazek českého sepsání řečených dějin, jež vypravuje od prvých počátků až do roku 1526. Když vystoupil s prvním svazkem jejich na veřejnost, bylo mu již 38 roků; aby úlohu, již sobě byl vytknul, mohl aspoň z větší části vykonati, totiž dějiny české do roku 1526 vypsati, k tomu potřeboval ještě čtyřiceti let: a dosáhnul jich! Jak vzácný to úkaz, nám tím radostnější, čím častěji jsme pohříchu musili ku hrobu provázeti výtečné muže české, v nejlepším věku nám smrtí vyrvané!
„Co jsem mohl, činil jsem,“ praví teď sám o sobě Palacký rovněž skromně jako pravdivě. My dokládáme: Učinil vše, co učiniti mohl. A nevíme, jakým jiným slovem bychom lépe označili nejen velikost jeho zásluh ale i přešťastný zdar jeho díla. Osud, jenž od jakživa měl Čecha raději mučedníkem než vítězným hrdinou,[1] byl Palackému tak neobyčejně přízniv, že by v naší starší i novější historii shledal pořídku tomu podobných příkladů; mezi mnohými příznivými okolnostmi a událostmi blahodějného života jeho sluší na prvním místě jmenovati tu, že už v 29. roku stáří svého povolán jest na úřad českého historiografa, následkem čehož se velikému dílu cele věnovati mohl, zůstávaje ušetřen trapnými nesnázemi a krutými zápasy, které během tohoto věku v žalostné míře byly podílem českého spisovatelstva a na velikou škodu naší literatury nejednu mnohoslibnou sílu dusily, rozptylovaly a ničily.
Jak vysoké důležitosti a hodnoty veliké dílo Palackého jest, o tom i v těchto listech nejednou už bylo jednáno.[2] Nebude to arci poslední slovo o dějinách českých, ani do roku 1526, nebude to rovněž poslední znamenité dílo o české minulosti — jeť Palacký tolikéž i původcem celé dějepisecké školy české, četné a čilé, která v práci jeho zdárně bude pokračovati: ale vždy on i dílo jeho jest a zůstane první. A to má svůj velice vážný význam.
Od časů Krištofa Kolumba mnozí Ameriku zevrubněji ohledali, než on to učiniti mohl: přece však jemu zůstává nestenčená zásluha i sláva, že Ameriku odkryl. A Palacký Jest Kolumbem české historie. Evropská věda, která na celém povrchu zemském, i v nejodlehlejších a nejnepřístupnějších pustinách ledových, pískových a vodních s podivuhodným úsilím a tytýž hrdinskou obětovností vyhledává sebe nepatrnější stopy člověčí — ta věda, která na místech dávno vyhynulých co nejpečlivěji dobývá ze země každou střepinu jakožto památný zbytek lidského života, a která se s nejživějším účastenstvím stará o tvorstvo na měsíci a jeho minulost — táž věda k dějinám země v samém srdci evropském položené příliš dlouho chovala se po macešsku, přestávajíc na tom, že pod jmenem historie české opakovala nechutnou směsici bájí a lží. Pokrok děl se po celá století skoro jen v tom, že báje houstly a lží se přidělávalo; zejmena v národě „myslitelů a vědců“ — který nemáli někdy zrovna mužův železa i krve, má vždy aspoň duševních annexátorů nazbyt — neváhali konfiskovati též českou minulost. „Raduj se, německý jonáku: i Hus byl Němec!“
Palacký byl první, jenž mlhu bájí rozptýlil a pavučiny lží strhal. Osvětlil šerou dávnověkost jasnou září pravdy: a hle, objevil se obraz národa sice nečetného ale bohatě nadaného, neobyčejně pokročilého, osvíceného, plodné a užitečné práci oddaného, nevýbojného ale hrdinského, nejen za svůj život a za svou samostatnost i svobodu, alebrž i za nejvyšší poklady lidské společnosti slavně zápasícího, o pokrok člověčenstva vysoce zasloužilého, ale nepřízní osudu, zlobou sousedův i nedostatkem vnitřní svornosti krutě trpícího. Objevil se tak velkolepý obraz, že národ sebe četnější a sebe hrdější by vždy s radostnou chloubou ukazoval na svou minulost, kdy by byla taková, jako jest naše.
Takto vědě vůbec vzešel znamenitý zisk: Palacký dobyl jí slavného území, nad nímž ona ihned vztýčila svou korouhev i ujala nad ním vládu. Našli se lidé, kteří to neviděli rádi, kteří by to s chutí byli zabránili, kteří by bez rozpaků zakládali celé fabriky na vyrábění zvláštního českého dějepisu: ale vědu s půdy jednou dobyté žádný úskok a žádné násilí už zapuditi nedovede. Věda evropská s vřelým uznáním zásluhy Palackého korunuje vavřínem; a jestliže čechožrouti a slovanožrouti němečtí, maďarští a turečtí se v tom z ostatní Evropy vymiňují, vedou je při tom docela jiné důvody než vědecké. Slávověnec Palackého není proto chudší, podobně jako pravdivá česká historie nebude více odčiněna, i kdy by spolky na popírání nemilé pravdy, na umělé smýšlení a skládání zvláštních českých dějin tak hustě vzrůstaly jako v létě houby po dešti.
Dostaloli se Dějinami Palackého vědě vůbec nevšedního obohacení, nabyla jimi věda česká zvláště neocenitelného pokladu: zůstanou obsahem svým i svou formou navždy jednou z předních ozdob českého písemnictví.
A jsouli v oboru vědy jasnou pochodní, staly se národnímu životu českému pravým sluncem. Národ náš stižen byv bezčetnými žalostnými pohromami, strádal konečně i tím, že neznal své vlastní minulosti. I podobal se tudíž člověku pocestnému, jenžto ztratil svou paměť i světlo svých očí. Chorobu tuto nejvýš nebezpečnou umínil Palacký léčiti, a léčení se mu Dějinami jeho tak šťastně podařilo, že při vší přirozenosti tohoto skutku hledíme na úspěch jeho jako na veliký zázrak. Palacký vrátil národu svému paměť i sňal mu bělmo s očí. Kdo jen porovná, jaké v lidu českém byly před Palackým náhledy o největších mužích naší historie — o Husovi, Žižkovi, Prokopovi Holém, Jiříkovi z Poděbrad, Chelčickém a j. — a jak náramně se náhledy ty působením Palackého změnily: ten pochopí, jak obrovské účinky Dějinami jeho v českých myslích a všem českém životě způsobeny jsou. A vždy zůstávají Dějiny naší světskou biblí, i nelze dosti důtklivě všem Čechům bez rozdílu na srdce klásti: Vy je
Nocturna versate manu, versate diurna —
noční čítejtež je dobou, čítejtež i denní! Nikde nenajdete bezpečnějšího poučení, jaký jest váš cíl, kudy k němu vede cesta, co jest vám prospěšno a co škodlivo, co činiti a čeho se vystříhati máte.
Jedním z důležitých účinků, ježto Dějiny české měly, bylo i to, že se dějepisec Palacký přirozenou měrou stal národním a politickým vůdcem lidu svého. Vyhrabávaje z rumův českou minulost, pomáhal co nejvydatněji zakládati a stavěti českou budoucnost — mezi tím co psal staré dějiny české, stál zároveň v popředí mužův, jimž určeno, nové dějiny české činně tvořiti.
V těch deseti svazcích Dějin národa českého v Čechách i na Moravě, jež nyní úplně v rukou svých máme, není ovšem viděti všecku tu ohromnou práci, kterou Palacký podniknouti musil a také zdárně vykonal. Mnohé ovoce její složil v jiných spisech a mnohé posavade vůbec ještě z péra jeho nevyšlo. On sám často připomíná na konec svého života: jaké bohatství vzácných historických vědomostí by s ním vloženo bylo do hrobu! Na štěstí nám posud žije, a zdraví a píle jeho jsou takové, že stále pracuje. Vydávaje desátý svazek svých Dějin vyložil v předmluvě další svůj úkol těmito slovy: „Jest zajisté dílo mé rokem 1526 ukončeno sice ale nikoli dokonáno… Umyslil jsem, vylíčiti časem svým jako jedním proudem všechny proměny, které udály se během téměř tří století (1253—1526) jak ve státním ústrojí a v administraci tak i ve mravních, právních a sociálních poměrech národa českého… Budeť to vše činiti zvláštní přídatkový díl Dějin… Připojiti k němu hodlám některá zvláštní pojednání, ku př. počátkový nějaký pokus o duchu dějinstva slovanského vůbec a českého zvláště, o důležitosti a významu dějin českých v Evropě atp.“
Kéž se mu k tomuto dovršení velkolepého díla i času i zdraví i síly dostane!
Dokončení jeho Dějin českých uvítáno s vroucí radostí netoliko po vlastech českých ale i po všem Slovanstvu. Spůsobem zvláště okázalým slaveno 23. dubna t. r. v Praze. Co Palacký při této příležitosti k hojným chvalořečem jakož i k nesčíslným pozdravům ze všech končin Evropy odpověděl, byla prostá ale zlatá slova, hodná takového muže. Zaznamenáváme jádro jich se srdečnou radostí, nejen proto, že pronáší v podstatě totéž co program naší Osvěty, ale zvláště i z té příčiny, že za posledních dob — kde namnoze jen surová vřava samozvaných křiklounů veřejnost naši ohlušuje — podobnou řeč slýchati jsme téměř odvykli. Slova ta jednou zase národu českému zřetelně ukazují, v čem jest jeho spása, co jest jeho dílo, po čem vždy neklamně pozná své skutečné pomocníky a služebníky jakož i liché přátele a škůdce své.
Pravilť Palacký: „Já od mládí neměl jiné passie, než působiti pro povzbuzení duchovní národa svého; v tom směru působil jsem po celý život. Co jsem mohl, činil jsem. Když nyní mohu mluviti ku květu národa našeho, chci upozorniti přátele své — a všichni jsou moji přátelé, kteří pracují pro povznešení národa — na velkou potřebu, a ta jest následující: Máme mnoho vlastenců, kteří rádi se honosí vlastenectvím, ale nečiní ničeho ve prospěch vlasti a národa svého. Náš národ jest v nebezpečí velikém, všude obklopen nepřáteli, já však nezoufám a doufám, že národ dovede odolati všem, budeli totiž chtíti. Není dosti říci: „já chci“, ale každý musí se přičinit, musí pracovat, obětovat, co může, k obecnému dobrému, zvláště k udržení národnosti. Minulost za sebou má národ český skvělou. Doba Husova slavná jesti doba, tenkráte předčil český národ vzděláním duševním všecky ostatní národy Evropy. To děkovat měl Karlu IV., avšak nejen jemu, ale i sobě, že užíval příležitosti ku vzdělání. Teď potřebí, abychom se vzdělávali a dle vzdělaného rozumu jednali. To jest jediná závěť, kterou bych národu svému, takřka umíraje, odkázal. Nechť nemyslí naši mladí páni, když budou vlastenčit, že to dostačí: vzdělávat se musí, sebe i celý národ, což není tak těžké, abychom předčili vzdělaností sousedy německé. A když všichni naši vlastenci upřímně a pravou vzdělaností pracovati budou, pak nemám strachu o naši národnost a o národ náš. Ten se udrží sám, dokud bude chtíti, a více než jeho nepřátelé si přejou. A aby všichni synové pracovali ve prospěch vlasti rozšiřováním vědy a osvěty, to dejž bůh!“
Ano, dejž to bůh!