Co víte o Židech?/Slovo mají novináři (Werner)

Co víte o Židech? Alois Kříž
Slovo mají novináři (Šourek)	Slovo mají novináři	Slovo mají novináři (Nejedlý)

Údaje o textu
Titulek:	Slovo mají novináři
Podtitulek:	*
Autor:	Karel Werner
Zdroj:	Co víte o Židech? - Podle stejnojmenného cyklu politických přednášek Českého rozhlasu - Soubor přednášek stejnojmenného cyklu v rámci duchovního boje proti židovskému vlivu na českého člověka · Kříž, Alois - 1941 - 90 str. Orbis, 1941 Národně vzdělávací institut (PDF)
Licence:	PD old 70

*

„I s Podkarpatskou Rusí, která byla Židy důkladně zaneřáděna, míval náš bývalý stát všehovšudy asi dvě procenta židovského živlu. A tato dvě procenta soustředila na sebe za dvacet roků hodně přes 50 procent veškerého průmyslového a obchodního majetku. V posledních letech bývalé republiky se Židé drali velmi nebezpečně i do zemědělství. Ne snad, že by chtěli dřít na polích, orat, vláčet a potit se při sklízení úrody. Chtěli být velkostatkáři. A snad je ještě v dobré paměti mnohých, že z řad českých sedláků se ozývaly varovné hlasy, žádající, aby půda byla zachována výkonným zemědělcům, aby nebyla vykořisťována kapitálem a aby pracující zemědělec nebyl na své půdě jenom čeledínem v cizích službách.

Ovšem — jak poměry vypadaly — nebylo by asi varovné volání sedláků nic platné, kdyby bývalo nedošlo ke změně poměrů, a Židé, kterým se za Masarykova a Benešova režimu neobyčejně přálo, zmocnili by se vedle průmyslu také půdy. Jak to v některých odvětvích u nás vypadalo, je všeobecně známo. Nejlepší a nejbohatší doly patřily Židům Petschekovi a Weinmannovi, generálním ředitelem Škodových závodů byl Žid, právě tak jako generálním ředitelem Vítkovických železáren. Obchod kožemi byl stoprocentně v rukou Židů, obchod papírem z 99 procent. Tak bychom mohli pokračovat od jednoho odvětví ke druhému. Je znám případ Žida, který v kaftanu a s pejzy a malým „pinglem“ přijel jednoho krásného dne do Karlových Varů (Karlsbad) a za tři roky byl majitelem jednoho z nejlepších lázeňských hotelů.

Bylo mi vždy záhadou, jak tohle Židé dokázali. Není tomu dlouho, co jsme měli v novinách jeden takový pěkný a názorný příklad. Přišel do Prahy z Polska Žid a neměl v kapse ani vindru. Najal si kdesi na Starém městě malý, temný pokojíček. Na zaplacení nájemného si vypůjčil od souvěrce. Pak si koupil za babku asi metrák mosazného spájecího drátu. Drát rozstříhal, zabalil do několika svazečků a opatřil různými honosnými vignetami. Jeden drát pokřtil „Extra-fine“, druhý „Extra-prima“, třetí „Extraprimissima“, čtvrtý „Diamant-gold“ a tak dál. Obešel si několik dílen a továrniček, zavolal si vždycky stranou mistra, ubezpečil ho, že tenhle drát je docela něco jiného než obyčejný mosazný a nabídl mu za odebrání jeho značek desetiprocentní provisi. Značky byly ovšem pořádně drahé — asi za desateronásobnou cenu — a tak náš Židáček se stal za pět roků sedminásobným milionářem. Měl vilu, automobil, dceři odkázal činžák, na konec celý ten svůj zlodějský „kšeft“ za milion korun prodal jinému Židovi a uchýlil se do soukromí. Nedělal nic, vysedával po kavárnách, hrál v karty a žil si zkrátka v blahobytu.

Jedině takhle si můžeme názorně představit bohatnutí Židů. Byl to podvod na podvod a zlodějna na zlodějnu. Ostatně, nač o tom české lidi přesvědčovat. Víte, co se od rána do večera nadřete, abyste nakonec měli skromné živobytí. Pochopíte tedy snadno, že dovede-li někdo za pár roků vydělat miliony, není to jen tak „samo sebou“. Za tím musí být nějaká lumpárna. Doby se změnily. V demokratickém a kapitalistickém režimu se tyhle „židárny“ kryly a nesmělo se o nich psát a mluvit. Dnes se bezohledně odhalují a také bezohledně trestají.

O tom, že se tehdy židovské nepoctivosti opravdu kryly, mohl bych jako tehdejší oposiční novinář vyprávět celé kapitoly. Židům nakloněný režim si na to udělal dokonce zákon. Dovedli na to jít šikovně a rafinovaně. To se jednoduše řeklo, že naše demokratická ústava zaručuje svobodu náboženství, že se nikomu nesmí nadávat proto, jaké je víry a tak prý docela spravedlivě — jako se nikomu nesmí nadávat proto, že je katolík, evangelík nebo pravoslavný — se nikomu nesmí vytýkat, že je Žid. O nějakém rasovém pojetí nepřipustil židomilský režim ani náznaku a každou zmínku o Židech trestal neúprosně jako „urážku náboženství“ nebo „omezování náboženské svobody“. Jistě se pamatujete všichni na ony bílé skvrny v novinách. Říkalo se tomu — svoboda tisku! Tato svoboda byla zaručena demokratickou ústavou. Ovšem novinář byl svobodný jenom potud, pokud byl ochoten tu židovinou prolezlou demokracii chválit. Jakmile napsal něco demokratickým vládcům nepohodlného, nevyšel v novinách článek, nýbrž zůstalo tam prázdné bílé místo. A věřte, že mnoho a mnoho těch prázdných míst zůstalo právě tam, kde bylo něco napsáno proti Židům!“